Labyrintem slov...

Srdcový spodek

Kapitola druhá

 

Rúmil se dostane do nebezpečí – zachrání Orophin svého malého bratra? A chce ho zachránit? A trocha Erestorovy a Glorfindelovy idylky.

 

„Pověz mi o svém trápení, pověz mi o svých obavách.
Můj bratře, můj bratře, vždycky tady budu.“

Aaron Neville

* * *

„Proč tohle dělá?“

Amrun stál před truhlou, ve které měl Orophin uloženo pár osobních věcí, mnul si bradu a zíral dolu na to, co před chvilkou nazval ‘Orophinovým dárkovým košem‘ - oblečení, dva bochníky lembasu tak tvrdého, že byste s ním mohli zatloukat hřebíky do zdi, trochu sušeného masa, pár scvrklých jablek, ale taky dýku, dvě láhve miruvoru, dvě Amrunovy dřevěné spony do vlasů a - nejzvláštnější položka ze všech - jedno z Haldirových plyšových zvířátek.

Kapitán Galadhrim si rukama prohrábl vlasy, zřejmě v marné snaze to celé pochopit. Jeho manželka mu položila ruku na rameno v uklidňujícím gestu.

„Amrune - prosím, nezlob se, všechno je pro něho tak nové.“

„To jsi taky říkala, když podpálil koberec v kuchyni.“

„Neumí vyjádřit své problémy.“

„To byl tvůj argument, když ukradl Celebornova koně.“

„Amrune…“

Galadhrim poklepal její ruku a věnoval jí smutný úsměv: „Omlouvám se, Myo - já vím, že ten mladík má problémy a byl jsem si dobře vědom toho, že to nebude snadný úkol vrátit ho zpět na správnou cestu, ale nemůžu tolerovat, že stále pokračuje v té své zlodějině. Krade, lže a nikomu z nás neprojevuje sebemenší respekt. Pro smilování Valar, dokonce plival na Paní Galadriel! Je s námi už dva měsíce a neprojevil ani nejmenší známku zlepšení a Valar vědí, že jsme se snažili jak jsme jen mohli, aby se cítil vítán a milován.“

Mya si povzdechla a vzala jeho ruku do své: „Lásko moje - já si myslím, že on tyhle věci shromažďuje, protože stále čeká, že někdo přijde a zase mu vezme všechno, co má. Hromadí jídlo, protože se bojí, že jednoho dne už bychom mu nemuseli dát najíst.“

„To je v pořádku, Myo, ale musí se naučit, že si nemůže brát, co chce. Elfové nekradou.“

Mya položila paže okolo pasu svého manžela, pevně ho objala a položila si hlavu na jeho záda: „Drahý - nepovažuješ za zajímavé, že ukradl plyšovou hračku na mazlení a tvoje spony do vlasů, přestože má krátké vlasy?“

Amrun něco mumlal, pak se otočil a přitáhl si svou manželku do náručí: „Jsi příliš dobrá pro zdejší lesy, Myo. Tak ty si myslíš, že bych ho s tímhle neměl konfrontovat?“

„Ne. Zatím rozhodně ne. Doufám, že přijde den, kdy nám bude důvěřovat natolik, že nám řekne, když bude něco potřebovat.“

Amrun přikývl a slíbil, že nechá záležitost prozatím odpočívat. Tajně však uvažoval, jestli jeho ochota přijmout Orophina jako svého chráněnce nebyla jedna velká obrovská chyba.

* * *

Orophin se nemohl rozhodnout, kdo mu leze na nervy víc: jestli lord Celeborn a jeho sarkasmus, Amrun a jeho přednášky nebo Haldir a jeho dudlík. Ale ne, ani jeden z nich to není, přemítal, zatímco se procházel lesem a mlátil klackem do křoví nalevo napravo, ten nejprotivnější ze všech je bezpochyby Rúmil.

Elfátko ho pronásledovalo celé dny jako štěně, ale nikdy nepromluvilo, jen zíralo. Chvíli ho Orophin zkoušel zahánět neslušnými slovy - taktika, která nefungovala. Pak po něm házel kameny, ale Rúmil byl rychlý a uhýbal včas. Teď se rozhodl toho malého otravu ignorovat - ale páni, jakou on měl výdrž - co by za to dal, aby se zbavil toho malého zabedněnce! Dokonce Haldirův křik byl lepší než Rúmilovo bezcitné zírání.

Copak Amrun a Mya nevidí, že mladší elf je naprostý idiot? Kdyby to mělo záležet na něm, poslal by Rúmila zpátky tam odkud přišel, nebo by ho nechal někde v lese; Orophin by se ve skutečnosti vůbec nezlobil, kdyby byl od něj pokud možno co nejdál.

„A už je to tu zase…,“ vrčel Orophin, když pocítil tu známou a nenáviděnou přítomnost svého mladšího ‘bratra‘.

Otočil se a opravdu, stál tam Rúmil a zíral a civěl. A protože Orophin byl dnes ve výjimečně špatné náladě, napadlo ho, že by bylo skvělé přinutit toho malého, aby se taky cítil mizerně.

„Co chceš, ty zabedněnče!“ vykřikl a hodil po Rúmilovi šišku.

Bohužel jeho zacílení bylo špatné a Rúmil jednoduše odstoupil stranou.

„Ztrať se - nechci tě tady vidět! Jdi ke své ‘naně‘ a nech mě o samotě, ty usmrkanče!“

Znovu, jak se dalo čekat, Rúmil nijak nereagoval, jen tam stál a zíral. Od Myi Orophin věděl, že Rúmil od svého příchodu do Lothlórienu nepromluvil jediné slovo.

Mya tomu říkala ‘traumatizovaný‘. Orophin si myslel, že ‘idiot‘ by byl vhodnější popis, ale byl dost chytrý na to, aby držel jazyk za zuby, když byla Mya v dohledu, neboť - i když by to nepřiznal ani pod hrozbou smrti - jí velmi miloval a nechtěl, aby se kvůli němu rozrušovala.

Fajn. Urážky nefungovaly, ale možná by mohl Rúmila zastrašit? Orophin se otočil a došel ke stromu, kde Rúmil stál. Přinejmenším s sebou dnes neměl toho svého odporného, páchnoucího psa - díky jakémukoliv božstvu za tuto jejich malou laskavost.

"Ty - mluvím s tebou! Dej mi pokoj nebo uvidíš! Ztrať se! Nemám tě rád!"

Žádná reakce.

„A tvoje ‘nana‘ a tvůj ‘ada‘ tě taky nemají rádi! Popravdě tě nikdo nemá rád!“

S nemalým uspokojením Orophin sledoval slzy, které vyhrkly do bledě modrých očí toho malého. Ha! Tohle fungovalo! Jeden poslední úder a zbaví se toho otravy.

„Až tě budou mít dost, odvedou tě do lesa a nechají tě tam. A víš, co se stane? Každý skřet v okolí si přijde pro dobré jídlo!“

Orophin udělal velkou přehlídku napodobování skřeta - vrčel, skřípěl zuby a teď už Rúmil opravdu brečel a jeho tvář se zmítala děsem. Otočil se a utíkal jako by mu v patách byl Orophinův imaginární skřet.

Orophin se smál a dal se na cestu domů. Ale s každým krokem se jeho radost zmenšovala a začal ho nahlodávat hlas svědomí. Když nakonec přišel k talanu, pořád měl před očima tu malou vyděšenou elfí tvář a přál si, aby k Rúmilovi nebyl tak hrubý, aby zůstal jen u toho házení šišek. No dobře, pomyslel si Orophin, on to přežije.

Spěchal po schodech nahoru k talanu a těšil se, že bude pro jednou obědvat bez svého otravného ‘bratra‘.

* * *

Orophinovo přání bylo zřejmě vyslyšeno - Rúmil nebyl na oběd doma. Nebyl doma ani na odpolední svačinu, a když se přiblížila večeře, Myi se zmocnilo znepokojení.

„Neviděl jsi někde Rúmila, Orophine? To u něj není běžné, aby zůstával venku tak dlouho.“

Orophin jen pokrčil rameny.

„Co já vím. Nejsem jeho chůva.“

Mya si povzdechla a dala se do přípravy večeře.

Přišel čas večeře a Rúmil stále nebyl doma.

„Já ho půjdu hledat, lásko,“ řekl nakonec Amrun, „nedělej si starosti, hádám, že si zase hrál se psem a zapomněl na čas.“

Jeho manželka zavrtěla hlavou: „Ne, pes je tady v jeho pokoji. Cítím to - stalo se něco zlého.“

Seděla v houpacím křesle, které dostala od své matky jako svatební dar, držela Haldira a dávala mu pít z láhve. Ten maličký byl v blaženém nevědomí o starostech své rodiny - když je vám jen pět měsíců, moc se nestaráte o věci, které přímo nesouvisí s jídlem a spaním. Právě teď byla veškerá Haldirova pozornost upřená na láhev se sladkým mlékem a on šilhal blahem, spokojeně vrněl a zakňoural v protestu pokaždé, když mu sací dudlík vyklouzl z úst.

„Ten malý otrava bude doma co nevidět, není důvod, aby sis sežmoulala zástěru na uzel,“ reptal Orophin, jakoby byl na Rúmila naštvaný, ale v pravdě byl vzteklý jen sám na sebe.

Věděl totiž moc dobře, že odstrčil loďku příliš daleko, ale teď už nemohl nic dělat, no ne?

Vidličkou honil hrách po talíři a mumlal něco o pitomém malém elfovi.

„Orophine, kdy jsi naposledy viděl Rúmila?“ zeptal se Amrun a pozoroval mladého elfa se vzrůstajícím podezřením.

Na Orophinově chování bylo něco zvláštního - zvláštnějšího než obvykle - a on si nemohl pomoct, ale cítil, že ten mladík ví o tom, kde se Rúmil nachází, mnohem víc, než tvrdí.

Orophin pokrčil rameny, nezvedl hlavu a pokračoval v nahánění hrášku vidličkou: „Nevím. Možná ráno. Nedělal jsem si poznámky. Dobře, že je pryč, říkám já.“

Amrun praštil pěstí do stolu až příbor poskočil nebezpečně blízko k okraji: „U Valar, Orophine - moje trpělivost s tebou bude velmi brzy u konce! Máme strach, aby se Rúmilovi něco nestalo, a jestli něco víš, radši nám to řekni HNED!“

Orophin jedním rychlým pohybem ruky smetl talíř ze stolu, ten se roztříštil na tisíc kousků a zbytek večeře se rozkutálel po podlaze.

„Dejte mi pokoj s tím zabedněncem! Co já vím! Kdyby to bylo na mě, skřeti by ho mohli sníst k obědu, jakej je to malej protivnej otrava!“ křičel a odkopl židli přes celou místnost.

V Amrunovi by se krve nedořezal.

„Tohle jsi mu řekl?“ zeptal se šokovaně.

„JO! NO A CO!“ ječel Orophin a naprosto už ztratil sebekontrolu. „Je to protivnej mizernej otrava, leze mi na nervy. Doufám, že už ho nebudu muset nikdy znovu vidět!“

Orophin stěží dokončil větu, když ho Amrun popadl za límec a zatřásl s ním jako s hadrovou panenkou.

„Ty vůbec nemáš ponětí, co jsi provedl!“ syčel a třásl překvapeným mladíkem. „Myslíš si, že jsi jediný, kdo měl těžký život? Vážně si myslíš, že ti tvoje vlastní utrpení dává právo být sobecký egoistický spratek? Zítra tě vrátím Pánu Celebornovi. Už dál nesnesu vidět tě v okolí tohoto místa!“

S tím Amrun Orophina odstrčil a ten klopýtl a upadl na podlahu.

Amrun si přehodil toulec na záda, popadl luk a řekl své manželce: „Zburcuji stráže, Valar vědí, kam se ten maličký ukryl. Doufám, že ho najdeme včas.“

Dal své ženě a Haldirovi rychlé políbení a pak spěchal pryč z talanu, aniž by plýtval dalším slovem či pohledem pro Orophina.

Mya odnesla Haldira, který teď křičel z plných plic, do svého pokoje a uložila ho do kolébky. Dítě se téměř okamžitě utišilo a ona mu dala cucat jeho dudlík. Chvíli stála vedle kolébky, aby se ujistila, že dítě usnulo, a láskyplně pohladila jeho tvář a jemné stříbřité vlásky. Pak se vrátila k Orophinovi, který ještě seděl na podlaze, zmatený, rozzlobený a šokovaný současně, a sedla si vedle něj.

„Ach Orophine - proč se tak úporně snažíš odstrčit nás od sebe pryč.“

Neodpověděl, jen na ni zlobně zahlížel.

„Víš - někteří z nás nosí své jizvy venku, viditelné pro celý svět.“

Jemně prstem přejížděla vybledlé jizvy na Orophinově krku a kupodivu se Orophin neodtáhl.

„Jiní mají jizvy uvnitř. Nemůžeš je vidět, ale jsou tam, a šrámy na duši bolí právě tak moc jako rána, kterou utržíš mečem.“

Orophin si hrál s jednou z mrkví na podlaze a mumlal: „Jen jsem vtipkoval.“

„Ne, Orophine - nevtipkoval. Už tě znám dost dobře na to, abych věděla, že jsi Rúmilovi ublížil úmyslně, jen aby ses ujistil, že se k tobě nedostane příliš blízko. On tě má rád. Vzhlíží k tobě - proč to považuješ za něco zlého?“

Orophin překvapeně zvedl hlavu, a když viděl bolest v Myiných očích, cítil se ještě víc jako mizerná krysa.

„On mě má rád?“

„Samozřejmě, že má. Proto tě pronásleduje, kamkoliv se hneš.“

Přisedla si blíž k mladíkovi a položila mu ruku kolem ramen: „Povím ti Rúmilův příběh tak daleko, jak ho znám. Možná jsme ti to měli říct už dřív, abys to mohl líp pochopit, ale Amrun si myslel, že už máš na svých bedrech naloženo dost.

Rúmil k nám přišel poté, co stráže Vysokého krále přepadli skupinu skřetů za hranicemi Lothlórienu. Elrond Půlelf - králův herold, to musíš vědět, a syn Eärendila a jemný a urozený Pán - vedl stráže a společně všechny ty bestie pobili. Našli toho maličkého svázaného pod stromem a umlčeného roubíkem - zcela jistě se ho skřeti chystali nakonec sníst. Byl naprosto vyděšený a nepromluvil jediné slovo, takže nevíme čí je nebo odkud přišel.

Král Gil-galad a Pán Elrond ho sem přinesli a my jsme ho pojmenovali Rúmil. Myslíš si, že je ‘zabedněnec‘ - ale pochop - já si myslím, že nemluví, protože má strach z toho, že bude muset mluvit o tom, co se v tom lese stalo. A teď určitě chápeš, proč tak reagoval na tvůj vtip.“

Orophin zahanbeně svěsil hlavu: „To jsem nevěděl. Mrzí mě to. Ale Amrun má pravdu, jsem hrozný. Opustím Zlatý les - umím se o sebe postarat sám,“ šeptal a jen těžko se snažil neplakat.

Až teď, při vyhlídce na opuštění tohoto místa si uvědomil, jak moc se tento jednoduchý talan a osoby tady staly jeho domovem a rodinou a přijít o to se zdálo mnohem horší, než padesát let žít v řetězech v kovářově dílně.

Mya mladíka pevně objala, její srdce poskočilo radostí, když Orophin poprvé dovolil takovou intimnost, a vtiskla lehký polibek do jeho krátkých, rozčepýřených vlasů.

„Nechci, abys odešel, Orophine a ani Amrun ne. Má strach o Rúmila a zlobí se, ale on se uklidní.“

Jemně se dotkla Orophinovy brady a otočila jeho tvář k sobě tak, aby mohla pohlédnout do jeho očí: „Moc tě miluji - moc, Orophine! Jsi bystrý, roztomilý a vím, že máš, většinou, dobré srdce. Dovol nám, abychom tě milovali, îon-nîn, a možná jednoho dne budeš milovat na oplátku ty nás.“

Orophin těžce polknul a nebránil se objetí, které následovalo, ba dokonce ho opětoval.

„Myo - co znamená ‘îon-nîn‘?“ zeptal se nakonec.

„To znamená ‘můj synu‘, Orophine.“

Mladík strnul v jejím objetí.

„A víš, Orophine, ještě jedno slovo je třeba, aby ses naučil.“

„Ano?“ zeptal se váhavým hlasem.

„Je to velmi důležité slovo, Orophine, a já chci, abys mi tak v budoucnu říkal.“

Orophin polkl. Možná chtěla, aby jí odteď oslovoval více formálněji? Kdo by jí to zazlíval, po všech potížích, které způsobil.

„To slovo je ‘nana‘, Orophine.“

* * *

Byly čtyři hodiny ráno a Amrun ani Rúmil se ještě nevrátili. Mya konečně upadla do neklidného spánku, ale Orophin byl vzhůru a seděl na Rúmilově posteli. Vina ho sžírala a přál si, ach jak moc si přál, aby mohl vzít ta zlá slova zpátky. Jediné, na co myslel, byly obrovské vyděšené Rúmilovy oči plné slz a Orophin se cítil jako to nejpodlejší a nejhorší stvoření na povrchu Ardy.

Rúmilův pes cítil, že se něco děje. Chodil po místnosti, seděl vedle Orophina a opíral si hlavu o jeho kolena a díval se na něho v očekávání, jako by chtěl říct: ‚A co budeš dělat ty, abys mi přivedl mého mladého pána zpátky? Sedět tady a sledovat, jak rostou sedmikrásky?‘

Orophin psa poplácal - což nikdy předtím neudělal- a zvíře začalo vrtět ocasem. Přes své obavy se Orophin musel usmát. Vzpomněl si na psa z kovářova domu, kterého občas krmil zbytky z kuchyně a náhle dostal nápad.

„Pejsku - půjdeme na procházku, co říkáš?“

Pes se celý rozjařil, když si uvědomil, že s ním Orophin mluví, a zamířil ke dveřím, pochopil mladíkův záměr a běžel napřed ze schodů, těsně následován Orophinem, který si ještě stihnul nacpat do kapsy Rúmilova plyšového králíka na hraní. Byl to podivný plán, který Orophin měl, ale přinejmenším měl alespoň tolik smyslu pohromadě, že se opásal jedním z Amrunových mečů, než opustil talan a zmizel v temnotě.

Jakmile byl na zemi, přikrčil se Orophin vedle psa: „Teď poslouchej, pejsku - tvůj pán je někde venku a my ho musíme najít. Rozumíš?“

Vytáhl z kapsy hračku a dal jí očuchat psovi. Pes štěkal, vrtěl ocasem, vzhlížel k mladému elfovi a netrpělivě čekal na instrukce.

„Běž pejsku! Hledej Rúmila!“ nařídil Orophin a opravdu, nemusel psa dvakrát pobízet. Pes vyrazil do křoví a Orophin měl co dělat, aby ho následoval.

Elfovi se zdálo, že si klestí cestu křovím snad už celé hodiny, ale pes na něho vždycky počkal a povzbudivě štěkal.

„Ano, ano. Já jdu,“ rozčiloval se Orophin.

Nebyl dítětem lesa, a tak nevěděl, jak si najít cestu skrz křoví bez škrábanců nebo jak běžet přes les bez klopýtání o staré větve a kořeny, které vystupovaly ze země.

Orophin měl elfí sluch a elfí zrak, ale neovládal žádné elfí dovednosti, a tak tento pochod přes les, který by byl snadnou cestou pro Amruna či jednoho z jeho stráží, byl pro mladíka velmi namáhavým a vyčerpávajícím úkolem.

Nakonec se pes zničehonic zastavil a začal vrčet.

„Co se stalo?“ zeptal se Orophin. „Co jsi slyšel?“ Poklekl vedle zvířete, které cenilo zuby, vrčelo, zíralo do temnoty a větřilo.

Orophin psa poplácal a pokusil se něco zaslechnout nebo zahlédnout. Ano, něco se hnulo, někde tam vpředu.

Pomalu a opatrně se plazil blíž. Jenže zatímco každý jiný elf dokázal jít po suchém listí naprosto bezhlučně, Orophin nadělal hluku jako olifant, takže cokoliv - nebo kdokoliv - se tam nacházel, byl upozorněn na jeho příchod, a Orophin pevně sevřel jílec meče.

Čím šel dál, tím víc zvuky sílily a jeho srdce se bolestně sevřelo - vrrci! Bylo to funění a štěkání vrrků, přinejmenším dvou, možná více - a nejhrozivější zvuk ze všech: strašný křik dítěte v panice!

„Rúmile!“ vykřikl Orophin a vyrazil vpřed. Ignoroval všechno, co od Amruna slyšel na téma ‘jak se přiblížit k nepříteli, aniž bys byl chycen‘, protože jediné, co ho teď pohánělo, byl strach o Rúmila.

A tam byl, přilepený ke stromu jako veverka, a pod ním skupinka tří vrrků, kteří vyli, štěkali a lapali po jeho nohách. Dosud se ten maličký dokázal držet dost vysoko na stromě, takže ho nemohli chytit, ale bylo jasně vidět, že jeho síla je u konce, a pomalu sklouzával po kmeni. Bylo jen otázkou času kdy jedna z bestií chytí jeho nohu a strhne ho dolů.

„Hej, vy odporní bastardi! Já jsem tady!“ křičel Orophin a kompletně ignoroval, že pro jednoho malého nezkušeného elfa bylo šílenství čelit jednomu vrrkovi, nemluvě o třech!

Bestie se otočily, šílené z jejich neochotné večeře, která visela na stromě, a pomalu se blížili k Orophinovi. Tyhle bestie nebyly hloupé, pokusily se ho napadnout ze tří stran najednou, ale Orophina posedlo zoufalé odhodlání, a když zaútočili, rozdával rány svým mečem nalevo i napravo. Ani nevěděl, jak se to stalo a první vrrk padl mrtvý.

Sotva měl čas zaradovat se nad tímto úspěchem a příšerná bolest projela jeho tělem, když druhá bestie, která využila elfovy momentální nepozornosti, zaútočila zezadu a zaťala drápy do Orophinových zad.

Orophin vykřikl a upadl; na zátylku už cítil páchnoucí dech bestie, když v tom se ozval rozzuřený štěkot a vrrk ho náhle nechal být a sám se snažil zbavit neznámého útočníka.

Orophin rychle vyskočil na nohy, svíjel se bolestí, která zaplavila jeho záda, ale byl odhodlaný si toho nevšímat.

Byl to pes - napadl jeho nepřítele a Orophin rychle vrrka probodl, dřív než mohl ublížit jeho odvážnému malému příteli.

Přesto třetí vrrk nebyl ochotný nechat si kořist utéct a protože to byl starý zkušený lovec, snadno znovu a znovu unikal elfovým nemotorným útokům; jasně cítil, že jeho oběť pomalu slábne. A taky že ano. Orophin nebyl žádný bojovník, vskutku neuměl zacházet s mečem, který byl pro jeho ruce moc těžký, ale díky mnoha letům těžké práce oplývalo jeho tělo silou, která daleko přesahovala obvyklou míru u tak mladého elfa, jako byl on.

Přesto Orophin věděl, že prohrál, a jen doufal, že Rúmil bude dost chytrý a využije zápas a vrrkovu nepozornost k útěku. Orophin se o svůj vlastní život moc nestaral, ale kupodivu mu záleželo na životě toho maličkého, a když zvíře vyrazilo do posledního útoku a běželo proti němu, jediné, na co myslel, bylo: Prosím, kterýkoliv Vala to tu má na starosti, prosím, ať ochraňuje Rúmila.

Vrrk zastavil svůj běh jen několik kroků před Orophinem, se vzteklým vrčením se otočil a díval se na Rúmila, který přes Orophinovy naděje neutekl, ale začal na bestii házet kameny. Orophin využil okamžik vrrkova rozptýlení a zasadil finální, smrtící ránu. Zvíře zařvalo, svíjelo se na zemi, pak sebou naposledy zaškubalo a bylo mrtvé.

Orophin se pokusil popadnout dech, ale zdálo se, že jeho plíce vypověděly službu, příšerně ho bolelo v zádech a cítil, že ztrácí krev. Zmocnila se ho mrazivá slabost, ale přesto zamířil k elfátku, které tam pořád stálo a s hrůzou zíralo na krutou podívanou.

„Rúmile…“ vydechl Orophin. Padl před tím maličkým na kolena a sevřel ho v pevném objetí.

„Je mi to tak líto,“ vzlykal a tiskl si dítě k hrudi, „byl jsem tak zlý a moc mě to mrzí. Nechtěl jsem ti ublížit, jen jsem chtěl, abys mě nechal o samotě.“

Rúmil nadšeně opětoval objetí a také se rozplakal. Orophin ztuhnul a nepohnul se, když cítil jak ho malá ruka hladí po vlasech a jeho srdce se naplnilo pocitem, že musí toho maličkého chránit a s tím přišlo zalíbení a se zalíbením přišla láska. To bylo poprvé v jeho životě, kdy Orophin pocítil sílu těchto citů; byl přemožen a obával se, že jeho srdce nemohlo tak spěchat, ale zdálo to, že ano, a tak se Orophin zapřísáhnul, že bude vždycky, vždycky Rúmila ochraňovat a dohlížet na to, aby mu nikdo neublížil.

„Oni snědli mého bratra,“ zašeptalo dítě, tvář zabořenou do Orophinova krku, ale Orophin pochopil, že Rúmil nemluvil o vrrcích a otřásl se.

Mohl si jen představit čím ten maličký prošel, a když se to všechno vzalo v úvahu, kdo mohl mít elfátku za zlé, že o tom nechtělo mluvit.

„Teď už bude všechno v pořádku, Rúmile,“ pokusil se uklidnit vzlykající dítě. Z nedostatku zkušeností nevěděl, jak jinak ho utěšit. „Skřeti jsou mrtví, vrrci jsou mrtví a kovář je taky mrtvý, ale ty a já jsme živí -a to je nejdůležitější.“

Přestože měl bolest, dokázal se postavit na nohy, zvednout dítě a nést je zpátky k talanu. Za nimi šel pes, který nesl v tlamě vrrčí ucho jako trofej.

* * *

Nezúčastněnému posluchači by to znělo jako soví zahoukání, ale Orophin se ani neodvrátil od své práce a prostě jen zavolal přes rameno: „Pojď dál, Rúmile!“

A vskutku, za chvilku na talan vystoupil jeho bratr. Měl ještě oblečenou uniformu, tradiční černošedou Galadhrim, ale neměl sebou ani luk ani toulec, takže musel jít nejdřív do vlastního domu odložit zbraně.

„Tak - balíš?“ zeptal se Rúmil, posloužil si jedním z jablek v míse na stole a vesele se do něj zakousnul.

Orophin, který systematicky skládal své oblečení a ukládal je do brašny, pokrčil rameny: „Vypadá to tak. Zítra musím brzo odejít a chci mít všechno připravené včas.“

Rúmil znovu kousnul do jablka a chvíli byl slyšet jen zvuk jeho žvýkání.

„Mohl bys jíst tak, aby to neznělo jako vrrk v říji, Rúmile?“ zeptal se nakonec Orophin kysele, ale jeho mladší bratr se jen zachichotal.

„Teda, to jsme dnes zase ve skvělé náladě. Řekni mi, drahý bratře - kdy můžu očekávat, že se vrátíš?“

Orophin pokrčil rameny: „Nevím jak dlouho budou mé služby zapotřebí. Možná měsíce, možná roky.“

„Ach ano, vzpomínám si - ‘Orophine, řekla jsem mé dceři, že se budeš o mé vnuky starat pár týdnů‘, a kdy jsme znovu viděli drahého Orophina? O deset let později. Víš, na někoho kdo si tak pečlivě zakládá na své nezávislosti, se necháš komandovat celkem snadno.“

Orophin se pokusil ignorovat Rúmilův sarkasmus: „Radši ať Paní neslyší takovou hubatou řeč, nebo následující tisíciletí budeš počítat skřety v Temném hvozdě.“

„Pff, a i kdyby - pořád lepší trávit tisíce let ve společnosti našich lehce odcizených bratranců v Temném hvozdě, než trčet deset let v Roklince. Jsem rád, že jsme odtamtud daleko. To místo mě vůbec nepřitahuje.“

S tím se Rúmil opět zakousl do jablka a Orophin se nakonec otočil a postavil se před svého bratra.

„Nuže vskutku - nepřitahuje, ano? Tak jak to, že jsi měl zlomený nos, když jsi zkusil svoje štěstí s Erestorem?“

Rúmil se zamračil a dotkl se nosu. Malý hrbolek, který zůstal poté, co ranhojič spravil kost, byl ještě cítit a Rúmil tajně sesílal všechny pohromy Mordoru na hlavu lorda Glorfindela, proklatého zdejšího favorizovaného elfa.

„Ai, ten stál za pokus. Ačkoli, když se podívám zpět, jsem rád, že to nevyšlo - cítím se příliš mladý na to být otcem.“

„Přestaň, Rúmile. Tohle není ani vzdáleně legrační.“

„Vážně - ale víš, co je legrační?“

Rúmil vyhodil ohryzek z okna a stoupl si před bratra: „Skutečně legrační je, že ty, který jsi mi posledních 4000 let při každé vhodné i nevhodné příležitosti vykládal, jak opovrhuješ lidmi, se teď vydáváš strávit desetiletí, nebo tak nějak, v zářné společnosti pána Elronda Půlelfa a jeho dvou rozmazlených spratků, a to jen proto, že neumíš říct ‘ne‘ pánu Celebornovi. Požádal tě, mimochodem? Nebo jsi dostal rozkaz? Už jsi zapomněl, že tvoje poslední působení v Roklince jako opatrovník bylo výsledkem dohody, která mu vynesla nového koně a Elrondovi tvé služby?“

„Nezapomněl. Zacházeli se mnou dobře a měl jsem ta elfátka rád,“ poznamenal Orophin a horko těžko se snažil zachovat klid.

„Achč ano, měl jsi ty elfátka rád. Jak roztomilé. Orophin a jeho malí rošťáci. A máš je rád pořád, viď? Nebo přinejmenším jednoho z nich.“

Orophin neměl nejmenší potřebu projednávat tuto záležitost s Rúmilem, který byl zřejmě v jedné z jeho nejotravnějších nálad, tak jen pokrčil rameny a vrátil se k balení zavazadel.

Ale Rúmil ještě nehodlal pustit záležitost k vodě: „No, tak ti přeju příjemnou cestu. Užij si pobyt. Aspoň jeden z nás ví, kam patří.“

Á.

„Zlobíš se, že tě opouštím, že ano?“ řekl Orophin, aniž by se otočil.

„Zlobím? Proč bych se měl zlobit? Něco takového jsem čekal - nejdřív ada a nana odpluli do Valinoru, pak se Haldir, jen Valar vědí proč, rozhodl oženit s tím napůl neochočeným stvořením, a teď i ty odcházíš dělat ze sebe blázna tím, že budeš snít o sličném mladém Elladanovi, jehož otec - nemluvě o našem Pánovi a Paní - by ho radši poslal do Mordoru, než by ho nechal zaplést se s prostým Galadhrimem pochybného původu.“

Orophin rozzlobeně odhodil košili na postel, otočil se a popadl svého bratra za ramena: „Já nemám pochybný původ! Ani ty ne! Přestaň s takovým nesmyslem, Rúmile! Co ti přelítlo přes nos?“

Rúmil se mu vytrhl a Orophinovo srdce se bolestně sevřelo, když viděl slzy v očích mladšího bratra.

„Běž! Jen odejdi! Všichni odejděte! A já zůstanu tady! Slíbils mi, že mě nikdy neopustíš! Slíbils mi to! Slíbil! Slíbil!“

Rúmil strkal do Orophina s každým slovem, ale i přes tisíciletí tréninku ho nikdy nezvládl přerůst na výšku nebo v síle, a tak jeho starší bratr stál nepohnutě.

Orophin si přitáhl Rúmila do náruče a po počátečním divokém vzpouzení se mladý elf nakonec poddal. Orophin jemně hladil jeho vlasy a šeptal konejšivá slova.

„Rúmile - ty nikdy nebudeš sám! A já tě nikdy neopustím. Haldir musel následovat své srdce a já musím taky a jednoho dne půjdeš i ty tam, kam tě povede to tvoje, ale nic,“ vzal do svých velkých dlaní bratrův obličej, „nic nikdy nepřeruší to výjimečné pouto, které nás tři spojuje, Rúmile. Nic. A nikdo. Vždycky budeš můj bratr a já tě budu vždycky milovat.“

Rúmil, zahanbený jak svým výbuchem tak svými slzami, opustil objetí a pohrával si se svým opaskem: „Omlouvám se, Orophine. Nevím proč jsem to řekl. Omlouvám se za to… ty víš, o tobě a o Elladanovi a za všechno. Já jen… nechci zůstat stranou.“

„Dobře tedy - proč mě nedoprovodíš na mé cestě?“ řekl Orophin a usmál se na svého mladšího bratra.

„Co - mám tě doprovázet?“ zeptal se Rúmil a díval se na Orophina se spíše zmateným výrazem.

„No, viděl jsem tvůj rozvrh, šest týdnů jsi pracoval a teď jsi byl šest týdnů pryč. Proč bys se mnou nejel do Imladris? Raději strávit nějaký čas tam, než tady sedět sám?“

„Ty - ty si myslíš, že bych byl vítán?“

Orophin se culil: „No, nemohu ručit za lorda Glorfindela, abych řekl pravdu, ale dokud se znovu nepokusíš políbit Erestora, měl by být v pohodě. Jsem si jistý, že Haldir bude šťastný jako blecha, až tě znovu uvidí, nemluvě o Ostružiní. Nakonec jsi její nejoblíbenější strýček.“

„Proto mě poškrábala?“

„Ano. Ty, které miluje, škrábe. Ty, co ráda nemá, kouše.“

* * *

Estorel plakal.

Byly čtyři hodiny ráno a on plakal taky v půl třetí, ve čtvrt na dvě, ve tři čtvrtě na dvanáct, a ještě mnohokrát předtím.

Popravdě, Glorfindel si nemohl vzpomenout na dobu, kdy jeho syn neplakal. Teď byl rozpolcen mezi touhou skrýt hlavu pod polštář a ignorovat svého hlasitého potomka a nebo vstát a jít se podívat, co se dělo tentokrát, ale nakonec zasténal a vyvalil se z postele.

Erestor ho sledoval přes napůl zavřená víčka a potlačil zívnutí.

„To je od tebe milé, že vstáváš,“ mumlal a zavrtal se hlouběji do polštáře.

„Příště jsi na řadě ty,“ vrčel Fin, ale Erestor už zase usnul.

S posledním a nepříliš přátelským pohledem na tmavovlasého elfa otevřel Fin dveře, které vedly do sousedního dětského pokoje, a zapálil svíci.

„Ale, ale…“ konejšil plačící elfátko, zvedl jej a začal jej nosit.

Estorel téměř okamžitě ukončil koncert a začal škytat.

„Tak, to je mnohem lepší. Nechceš, aby se tvůj ada znovu probudil, že ne? Víš,“ mluvil k elfátku zatímco si s ním opatrně sedal do houpacího křesla u okna, „když se tvůj ada dostatečně nevyspí, bude ráno velice, ale velice rozmrzelý. A já budu ten, kdo bude muset snášet jeho nálady.“

Estorel pořád škytal, což byla nadějná známka souhlasu, a Glorfindel začal toho maličkého jemně houpat a broukat mu ukolébavku:

„V hostinci zavřeli, hospodský spinká,
vykoukl Ithil, Ëarendil bliká.
Dokonce i pán Elrond jemně chrní.
Spinkej, Estoreli, ať tě to neprobudí.“

Tahle improvizovaná poezie by se pravděpodobně do historických knih nedostala, ale zdálo se, že fungovala, neboť elfátko zavřelo oči a brzy opět hluboce usnulo.

Fin si ulehčeně oddechnul. Přinejmenším nebylo třeba měnit plenky, pochváleni budiž Valar, neboť Estorel střídal plenky a trénoval nervy svých rodičů děsivou rychlostí.

Fin se láskyplně podíval na svého syna, tak malého, ale už dokonalého, malou pěstičku měl pevně stisknutou okolo tatínkova ukazováčku a Fin pocítil všeobjímající štěstí. Obával se, že příchod dítěte vyvolá bolestné vzpomínky na ztrátu jeho syna, ale kupodivu se to nestalo - naopak, cítil, že se rána v jeho srdci nakonec zacelila a přestala bolet. Jako tak často poslední dobou se mu oči zalily slzami, když shlížel na svého krásného syna, a vtiskl uctivý polibek na malé špičaté ouško.

Opatrně, tak aby elfátko neprobudil, přešel Fin ke kolébce a položil tam Estorela, přikryl ho peřinkou, dal hobití panenku na dosah drobných ručiček a nakonec vtiskl další jemný polibek na malé čelo. Estorel naposledy škytnul, pak ztichl a Fin tiše odkráčel do svého pokoje.

Erestor pořád spal a Fin si se znepokojením všiml temných kruhů pod jeho očima a bledosti jeho kůže. Samozřejmě, porod byl těžký - a kdo jiný by to měl vědět líp, než Fin, který musel dvakrát běžet ven z jeskyně zvracet - ale Glorfindel doufal, že Erestor zase brzy načerpá svou sílu a veselost.

Bohužel, tmavovlasý elf zůstal slabý a často jen sedával v houpacím křesle, držel dítě a díval se z okna. Nemluvil s Glorfindelem o tom, co nazval ‘divným snem‘, ale pokud byl Erestor opravdu v Síních čekání, Glorfindel si uměl dobře představit, že se tam mohl setkat s určitými věcmi, které mohly otřást jeho duševním klidem.

Položil paži okolo Erestorova pasu a přitáhl si ho blíž, nacházeje útěchu ve známé vůni a jemných vlasech. Erestor se pohnul a otočil se ke svému milenci.

„Jsi opravdu skvělý otec, Fine,“ mumlal a jemně Glorfindela políbil.

„Jestlipak víš, jak moc jsi mě učinil šťastným,“ šeptal Fin.

Erestor se k němu přitiskl blíž a jeho teplé ruce jemně hladily Finova záda.

„Ty jsi učinil šťastného mě, Fine,“ řekl Erestor a líbal Glorfindela na krk, „ a rád bych věděl, jestli bys mě teď mohl učinit ještě šťastnějším…“ dodal s drzým úsměvem, pak jazykem přejel hranu Finova ucha a jemně se zakousnul do špičky.

„Možná,“ culil se Fin a vyslal své ruce na výpravu do země zaslíbené. „Jsi si jistý, že jsi na tolik štěstí připraven?“

„Víc než to, můj drahý,“ vrněl Erestor, převalil se na Fina a rozkročil se nad ním.

„Mmm… vskutku, víc než připraven,“ vydechl Fin, ale samozřejmě, v okamžiku, kdy se Erestor sehnul, aby ho políbil, Estorel začal znovu plakat.

Fin protočil oči a pokusil se vstát, ale Erestor ho chytil za ruce a přitlačil na postel.

„Zůstaneš tady, Fine. Nemůžeme vyběhnout pokaždé, když zapláče, nebo se nikdy nevyspí.“

„Ale možná něco potřebuje…“ namítl Fin a žalostný pláč jeho syna mu zvonil v uších.

„Já taky něco potřebuju,“ řekl Erestor a bez milosti zaútočil na citlivý bod za Finovým uchem, s čímž vždy dosáhl úžasných výsledků, „a potřebuju to HNED!“

„Ty jsi nestydatý elf,“ vydechl Fin mezi polibky, „kde se v tobě vzalo tohle nové mistrovské umění?“

„Ai,“ culil se Erestor a natáhl se nad Finovým tělem.

Jeho ruka začala pomalu hladit Glorfindelovo stehno směrem nahoru a bojovník zalapal po dechu.

„Přirozeně jsem se naučil pár věcem od dámy Firinwë, které provedla chudákovi Elrondovi,“ vrněl Erestor a Fin se chichotal.

„Taky vymaluješ mou pracovnu v pastelových barvách?“

Erestor krátce olíznul Finovo pravou bradavku. Glorfindel se svíjel, obzvlášť, když Erestorova ruka spočinula na části jeho těla, které tou dobou vskutku toužilo po troše něžné milující péče.

„Ne,“ řekl Erestor a jemně hladil svého milence, „ale v každém případě mám v úmyslu oprašovat tvoje náprstky!“

* * *

Poznámka autorky:

Hrdinné děti! Stateční psi! Možná bych měla psát pro Disneyho.

Tuhle kapitolu bych ráda věnovala pejskovi jménem Joshka, který patřil mé sestře, ale kdybyste se ho zeptali, řekl by vám, že je můj. Svou kariéru v naší rodině odstartoval, když se moje sestra vdávala a mě bylo sedm let a on byl svatební dar. A jaký to byl start - máma ho nechala v kuchyni a štěně dokázalo vylézt na stůl, a když jsme ho našli, sedělo uprostřed dortu pokryté šlehačkou od hlavy až k ocasu!

Joshka zemřel ve vysokém věku 16 let - to je na psa dost. Moje sestra na něho dávno zapomněla, ale já ne.

Tak tohle je pro tebe, malý pejsku s velkým srdcem, ode mě, s láskou…

 

 

Srdcový spodek - Kapitola první

Srdcový spodek - Kapitola třetí