Labyrintem slov...

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

Harry už netrpělivě očekával Thomase Seymoura u Tří Košťat v Prasinkách. V duchu se proklínal, že Hermioně slíbil, že si s ním promluví.
Ať si lámal hlavu, jak chtěl, nedokázal si v duchu zformulovat, co mu vlastně má říct.
Na jednu stranu Hermionu nechápal. Je přece mladá, hezká a chytrá.
Proč vlastně nechce s Thomasem mluvit sama? A proč nemá žádného přítele? A co sakra myslela tím, že on, Harry, ví, jak to s ní je? Co, pro Merlina s ní má být?
Najednou ho to trklo.
Co když Hermiona vlastně ani o žádného přítele nestojí? Co když stojí o přítelkyni?
Z úvah ho vytrhl příjemný mužský hlas.
„Dobré odpoledne, to vy jste mě požádal o schůzku?“ u Harryho stolu stál Thomas Seymour.
„Ano, to já. Posaďte se.“ odpověděl Harry.
„Svatá Ceridwen, nejste vy TEN Harry Potter?“ užasl Thomas a posadil se na židli, kterou mu Harry odsunul.
„Nerad se tím chlubím, ale ano,“ usmál se Harry.
„Rád vás poznávám osobně,“ podal mu Thomas ruku.
Mladý Potter podávanou ruku stiskl a už gestem přivolával Madam Rosmertu.
„Co si dáte?“ zeptala se, když přišla.
Poručili si každý máslový ležák. Madam Rosmerta byla v mžiku zpět a nesla jejich objednávku.
„Na setkání,“ navrhl Thomas přípitek. Harry souhlasil a přiťukl svou sklenicí o tu Thomasovu.
„Tak, proč jste se mnou chtěl mluvit?“ konečně se Tom zeptal.
„No, víte, vlastně mě o to požádala Hermiona,“ přiznal se Harry.
„Hermiona? Jak se má?“ rozzářil se Thomas.
„Myslím, že fakt, že může učit v Bradavicích ji dělá dost šťastnou, ale...“ začal Potter trochu rozvláčně.
„Takže tu je nějaké ale,“ konstatoval Seymour.
Už se neusmíval, naopak. Jeho tvář získala podezřívavý výraz.
„Zkrátka Hermiona mě posílá, abych vám vymluvil váš zájem o ni,“ rozhodl se Harry nechodit kolem horké kaše.
„Tomu nevěřím,“ vyhrkl Tom.
„Je to tak. Hermiona...ona...prostě...ona...“ najednou nemohl Harry najít vhodná slova.
„Je mi to jasné. Sám o ni máte zájem,“ obvinil ho Thomas.
„To ne,“ vyhrkl Harry, „já miluji Se...ehm, někoho zcela jiného,“ ještě štěstí, že se Harry včas zastavil.
Teď, když to málem řekl nahlas, najednou mu to došlo v plné síle, ale právě nyní, musel řešit Hermionu.
Chtěl to mít rychle za sebou a tak se rozhodl. Řekne to, co si myslí a bude doufat, že jestli se to Miona dozví, že po něm nehodí vázu, nebo tak něco.
„Hermiona miluje ženu.“ Tak a bylo to venku.
Thomas jen zalapal po dechu. Notnou chvíli nebyl schopen na to cokoliv říct. Pak se zamračil.
„Jak myslíte, pane Potter. Stejně vám nevěřím. Zeptám se jí na to sám.“
Tak a teď jsem tomu asi dal. Pomyslel si Harry.
„V tom vám nehodlám bránit,“ řekl tedy a pokrčil rameny.

Při návratu z té nepodařené schůzky - totiž nakonec se Thomas rozkřikl na celou hospodu, že mu Harry lže a že to tak nenechá a práskl dveřmi, Harry znovu přemýšlel o tom, co málem řekl nahlas a úplně cizímu člověku.
Ani nevěděl jak a ocitl se ve svých komnatách. Byl tím faktem docela otřesen.
A že to fakt byl, to už vlastně téměř přiznal.
Bylo mu, jako když se octl mezi dvěma mlýnskými kameny. Však on mu to Lobo říkal. Jak to ale mohl vědět dřív, než Harry?
Ssslissilisssi se vyplazila z terária a vklouzla svému lidskému příteli na klín. Upřela na něj šest korálkových očí a zasyčela:
„Dlouho ti trvalo, nežžž sssisss to uvědomil.“
„A ty zassse víššš všššechno,“ odpověděl jí Harry zasyčením.
V tom se ozvalo zběsilé zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ zavrčel Harry. Teď, právě teď měl tak náladu na návštěvy.
Do komnaty vešla paní Weaslyová. Její prvotní nadšení poněkud zchladil Harryho tón.
„Harry,“ téměř zašeptala, ale její oči dávali najevo, že nese nějakou potěšující zvěst.
„Paní Weaslyová, omlouvám se, že jsem tak vyjel,“ kál se mladík.
Měl paní Weaslyovou rád a nechtěl k ní být hrubý.
„Harry, psal Ron,“ vydechla Molly šťastně, „přijede na Vánoce a představ si, našel si děvče a chce se s ní oženit, ale chce to udělat doma. Já jsem tak šťastná,“ objala Harryho a smála se i plakala zároveň.
„Tak vida, Ron se nám bude ženit,“ smál se i Harry, „a kdo je ta dívka?“
„To je prý překvapení. V dopise jen napsal, že pochází ze starobylé indiánské šamanské rodiny, a je moc krásná. Ani nenapsal, jak se jmenuje,“ usmívala se Molly.
„Už to ví ostatní?“ zeptal se najednou Harry.
„Ne, první jsem spěchala za tebou,“ zavrtěla paní Weaslyová hlavou.

Snape seděl ve své… v ředitelně. Naproti němu lehce proplouval Brumbál s šálkem čaje v ruce. Nový ředitel nechtěl přemýšlet o tom, jak bude zase domácím skřítkům vysvětlovat, že mají podlahu pořádně vydrhnout.
Navzdory všem svým úžasným schopnostem byl Brumbál duch. A jako takový neměl žaludek, ve kterém by se vypitý čaj udržel.
Takže prostě protekl skrz. Až na to, že cestou získal něco, co úspěšně rozežíralo mramor, ze kterého byla podlaha ředitelny vyrobena.
Snape sice Brumbála na tento fakt několikrát upozornil, ale toho to, zdá se, příliš nezajímalo.
„Nerozumím vám, Albusi. Co je špatného na tom, že se mi líbí slečna Hortonová?“
„Vůbec nic, chlapče,“ pronesl zamyšleně Albus a znovu nechal protéct trochu čaje skrz své nehmotné tělo.
„Až na to, že včera jsem musel z tvých úst na její adresu vyslechnout takové výrazy, které jsem neslyšel ani tenkrát, když do školy nastoupil Harry.“
„Hm… láska a nenávist mají k sobě velmi blízko, nemyslíte Albusi?“
„Ne u Severuse Snapea,“ odpověděl tvrdě. „Severusi, prosím, nevykládej si to jako že ti ji nepřeji. Ostatně dívka je plnoletá a s ohledem na ta vaše školní pravidla o vztazích profesorů a studentů si můžete dělat, co chcete.
Ale to nemáš ani na okamžik pocit, že něco není tak, jak by mělo?“ Vzdorný pohled.
„Tobě přijde normální, aby se to změnilo ze dne na den?“
„Albusi…“ řekl Snape varovně.
Brumbál se usmál. „Mě nezastrašíš, Severusi. Už jsi zapomněl?“
Snape trochu vychladl.
„Vážím si vaší obavy, Albusi, ale nesouhlasím s vámi. Jako mistr lektvarů bych si určitě všiml, kdyby se mě pokusila něčím omámit. Navíc, lektvarové schopnosti slečny Hortonové nedosahují ani kvalit Neville Longbottoma blahé paměti.“
„A co Harry?“ zeptal se Brumbál, přičemž si nechal pro sebe fakt, že ho, vyjma lektvaru, napadlo dalších minimálně padesát tři, no, možná padesát čtyři způsobů, jak omámit člověka.
Ne, padesát pět, padesát šest…
„Harry?“ Snape zvedl obočí. „Ten má svého vlkodlaka. Teď, když dovolíte, mám práci…“ ukončil nezdvořile rozhovor, který mu nebyl ani trochu příjemný.

Lobo Lycaon vyšel z domu a zamířil k Zakázanému lesíčku. V ruce ostré zahradnické nůžky, bude třeba trochu zastřihnout nějaké keře, které své šlahouny rozhodily všude po okolí, místo aby se snažily zmohutnět.
Ano, zatím to je jen lesíček. Zasazené stromy se s výjimkou asi dvou bříz uchytily, ale bude trvat dobrých osmdesát let, než z nich bude les.
A dalších dvě stě let, než z nich bude takový Zakázaný les, na jaký tu všichni s dojetím vzpomínají.
Prošel k jezeru uprostřed a zastavil se, když na břehu uviděl Harryho. Pak pokrčil rameny a došel až k němu.
„Dobrý den, Harry,“ oslovil ho, když viděl, že si ho Harry nevšiml.
„Dobrý, Lobo,“ odpověděl a zvedl se.
„V pořádku, Harry?“ pozorně si chlapce prohlížel. Něco se mu nezdálo.
„Ano…“ odtušil.
„Severus?“ zkusil.
„Ten je také v pořádku.“
Aha, tak tady něco nesedělo. Že by se zase pohádali? „Kde je?“ rozhlédl se kolem.
„U sebe.“
„A co dělá…“ snažil se rozmluvit Harryho, jako by to bylo malé dítě.
Odpověď, které se dočkal, nebyla z těch, na jaké se člověk může dopředu připravit.
„Souloží se slečnou Hortonovou.“
Lycaon zíral na Harryho a přemýšlel, co na takovou informaci sdělit.
„Oh, Harry, to mě…“
„Už dost, Lobo,“ řekl Harry klidně. Tak trochu melancholicky, tak trochu rezignovaně, „už je to pryč. Mohlo to být zajímavé, ale není. Nech si to, prosím, pro sebe. Myslím to, že jsem je viděl.
I když, někdo by mu možná měl říci, že se má ve svých pokojích zavírat.
Zvlášť, když provozuje takové věci…“
„Samozřejmě,“ odpověděl automaticky vlkodlak.
„A tak. Myslím, že je na čase začít konečně něco dělat.“
„Nerozumím,“ reagoval Lobo stále překvapeně. Už zase seděli na břehu jezera, Harry občas hodil do vody kamínek.
„Od chvíle, kdy jsme začali pracovat na obnovení Bradavic, jsem byl pořád trochu mimo. Ale teď, když si Severus našel někoho jiného, navíc ženu,“ tohle skoro zašeptal, „je zřejmé, že je na čase vrátit se zpět na zem a konečně se začít naplno věnovat škole.“
Lobo mlčel. Co jiného také mohl dělat? Tak tohle vážně nečekal. Takové rozuzlení celé té záležitosti… „Vlastně proto jsem přišel za tebou.“
„Mám zase někoho pokousat?“ zeptal se s křivým úsměvem.
„Ne, ne…“ Lobo právě dospěl k závěru, že tenhle smutně smířený úsměv na Harryho tváři prostě nenávidí. Chlapec je příliš mladý na to, aby ho používal!
„Díky Charlieho nesmyslnému nápadu všichni ví, jak vlkodlak vypadá. Já bych si přál, aby sis s nimi promluvil. Abys jim řekl něco o vlkodlacích, o jejich komunitě…“
„O naší komunitě…“ opravil ho Lobo.
„Dobře. Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout, vždyť víš…“ Harry zavrtěl hlavou. Proč se mu nic nedaří?
„Harry, samozřejmě že to udělám. Ale překvapuješ mě. Myslel jsem, že víš o vlkodlacích víc, než většina normálních lidí…“
Chlapec zvedl hlavu a podíval se do jeho zlatistých očí.
„Nevím, Lobo. Remus mi to nestihl říci…“ polkl, jak se snažil zbavit knedlíku, který se náhle objevil v krku.
Znovu slyšel Remusova poslední slova: Miluji tě, Harry…
„Dobrá,“ přerušil vlkodlak smutné ticho, které se rozhostilo. „Řekni kdy a kde.“
„Zítra? Přijdeme sem. Rád bych tu vypustil první zvířata, tak to spojíme…“
„Jaká zvířata?“
„Nech se překvapit.“
„No tak, Harry, nenapínej mě. Co to bude?“ nenechal se jen tak odbýt vlkodlak.
Harry zavrtěl hlavou. „Tak netrpělivý…“
Lycaon se zatvářil vážně.
„To je profesionální záležitost. Budu je mít na starosti, tak ať vím, na co se mám připravit…“
„Veverky…“
„Co?“
„Neznáš veverky?“
„Znám, ale…“ Lycaon nevěděl, co si má myslet. Nu ano, veverky by už tady žít mohly. Ale tak nějak očekával… hm… tak dobře. Veverky. Jen doufal, že nebudou chodit žebrat.

„Harry, musíme něco udělat. Na starodávné runy nepřišla dva týdny, na věštění z čísel skoro měsíc…“ rozčilovala se Hermiona, když se rozhořela další z mnoha diskusí na téma podivné chování slečny Hortonové.
„Na kouzelných formulích jsem ji také neviděl. Dějiny čar a kouzel jsem prospal, takže nemohu soudit,“ připojil se Brumbál.
„Ani na…“
„Dost!“ vykřikl Harry, když měl pocit že mu z těch stížností exploduje hlava. Všichni zmlkli.
„To je váš problém, jak se z k tomu postavíte. Pokud slečna Hortonová nezmění svůj přístup, ode mne pozitivní hodnocení nezíská. Vy se zachovejte, jak uznáte za vhodné.“
„Nic proti tobě, Harry,“ ozvala se Thea, „ale neměl by naši poradu řídit Severus?“
Harry už byl se stavem věcí natolik smířený, že se v jeho tváři nepohnul ani sval.
Nijak nedal najevo, jak ho každá zmínka o Severusovi bolí. Teď, když však Theadora nahlas poukázala na fakt, že Severus naprosto ignoruje své povinnosti jak ředitele školy, tak profesora lektvarů a černé magie, bylo třeba nějak odpovědět. A něco udělat.
„Myslím, že pro dnešek je to vše. Můžete jít…“ rozpustil zbaběle poradu.
„Mio, Theo, mohly byste počkat?“ zastavil své kamarádky.
„Promiň, Harry. Neměla jsem to říkat před ostatními,“ omlouvala se dívka, když jí došlo, do jaké situace Harryho dostala.
„To je jedno, stejně to ví každý. Potíž je v tom, že něco musíme udělat.“
„Ale co?“
Harry se posadil do jednoho z křesel u krbu. V duchu se dílem usmál, dílem rozbrečel.
Tohle bylo Severusovo oblíbené křeslo a zpočátku se o něj pokaždé prali. Chodili pak do sborovny o hodinu či dvě dřív, aby stihli své křeslo prázdné.
Oheň v krbu vesele praskal a alespoň trochu prohříval místnost.
Podzim utekl jako mávnutím hůlky a blížily se Vánoce.
„Holky, já… totiž, uvědomuji si, že ode mě to bude znít hrozně neupřímně, ale… přeju mu vztah, ve kterém bude šťastný.“ Hermiona s účastní sevřela jeho rameno.
„Ne, díky Hermiono,“ odmítl soucit. „Ale tady to prostě nesedí. Vždyť tohle není Severus!“
Thea se chvíli ošívala.
„Víš, Harry, napadlo tě někdy, že by třeba mohl být zamilovaný?“
„Jistěže napadlo. I Severus Snape se může zamilovat. Ale ne nikdy natolik, aby zanedbával své povinnosti. Hermiono! vždyť na mě málem použil zakázanou kletbu, když jsem ho přišel požádat, aby poslal Hortonovou do školy!“
„Zakázanou kletbu?“ vykřikly obě. „Harry, o tom jsi nám neříkal,“ pokračovala už jen Hermiona.
„Neříkal. Nic se nestalo. Brumbál mu v tom zabránil…“ s úšklebkem poznamenal Harry.
„Je to duch…“
„Nabídl mu čaj…“ Na chvíli se všichni tři zasmáli.
„Tak co s tím uděláme?“
„Musíme s ním promluvit,“ rozhodla rázně Hermiona. „Je to ředitel školy. Je jedním ze zakladatelů…“
„A co když to nepomůže?“ vyslovila Theadora nahlas obavy všech.
„…zdálo se tehdy, že boj ten, v němž druh se s druhem bije, neslavným koncem hrozí všem a škola nepřežije. Až jednoho dne po ránu Zmijozel náhle zmizel a přestože pře ustaly, v srdce nám vešla svízel. Z té nerozlučné čtveřice tři mezi námi zbyli, však koleje se nikdy víc jak dříve nespojily…“ odrecitovali všichni tři.
„Tohle se nesmí stát…“ vyhrkl Harry. „Hermiono, musíš zjistit, jestli není možné, aby ho nějak omámila…“
„Jsi nejlepší v obraně, Harry…“
„Možná, ale ty toho víš nejvíc ze všech. Mohl to být třeba nějaký lektvar nebo tak něco…“

Přípravy na Vánoce byly v plném proudu. Molly se nemohla dočkat Ronova příjezdu a tak se překonávala v přípravách.
Neustále něco domlouvala s domácími skřítky a teprve když všude voněla vanilka, hřebíček a skořice, byla spokojená.
I příroda se rozhodla letošní Vánoce jak se patří oslavit. V půlce prosince začalo sněžit a ještě nepřestalo.
Brumbál si vzal za úkol vyzdobit Velký sál. Lycaon přitáhl několik vzrostlých smrků.
Když si studenti všimli, že se bývalý ředitel pustil do výzdoby, nahrnuli se k němu, aby mu pomohli. S úsměvem jim to dovolil a sám zdobil jen horní části stromků a zdí.

„Slečno Hortonová,“ oslovil Harry dívku kráčející rychle chodbou směrem do sklepení, „věnujte mi okamžik.“ Dívka se zastavila.
„Co je, Pottere?!“ ozval se chladný Snapeův hlas. Harry v duchu zanadával.
Snape šel tedy zřejmě své podezřelé milence naproti.
„Potřebuji si se slečnou Hortonovou promluvit. Nejraději o samotě,“ dodal významně.
„Cokoli chceš říci jí, můžeš říci i mě,“ řekl a dívka rozhodně přikývla.
„Chtěl jsem mluvit o jejích studijních výsledcích,“ začal tedy nepříliš ochotně. Tak s tímhle se v Hermionině skvělém plánu nepočítalo.
„O jakých?“
„Máte pravdu, pane. O jakých, když žádné nejsou.“
„Pottere…“ zavrčel výhrůžně Snape.
„Ale to je jako nosit dříví do lesa, že. Jako ředitel školy, jejíž blaho vám leží na srdci stejně, jako nám ostatním, sám nejlépe víte, jak je to s jejími studijními výsledky,“ Harry se začal vztekat. Sakra!
„Už ani slovo, Pottere, nebo…“ Ve Snapeově ruce se objevila hůlka.
Harry zalapal překvapeně po dechu. Tohle přece…
„Mdloby na tebe,“ ozvalo se za Snapeovými zády a ten se s překvapeným výrazem ve tváři složil k zemi.
„Jste si jist, že se nechcete stát zmijozelským duchem, profesore Brumbále?“ řekl Harry, když se skláněl k současnému řediteli.
„Bylo to zmijozelské, že ano,“ pochvaloval si spokojeně duch.
„Teď si promluv s dívkou, Harry, já se o něj postarám,“ vrátil se k vážnému tónu.
„Dobrá. Pojďte se mnou, slečno Hortonová,“ přikázal Harry.
Dívka šla bez odmlouvání za ním až do jeho kabinetu.
„Posaďte se,“ ukázal na židli. Přistoupil ke krbu a vyzval Hermionu a Theadoru, aby se připojily.
„Tak,“ spustil, když byli všichni. „Určitě si říkáte, co po vás můžeme chtít…“ nadhodil, ale dívka nevypadala, jako že s ním chce komunikovat.
Hermiona gestem požádala o možnost zkusit to sama. Harry přikývl.
„Budu mluvit upřímně, slečno Hortonová. Profesor Snape je pod vlivem nějakého kouzla a my ho toho chceme zbavit. Domnívám se, že vy víte, o jaké kouzlo se jedná.“
„Proč by mě prostě nemohl milovat?“ ptala se vzdorně.
„Mohl,“ vložila se do hovoru Theadora. „Ale to, co předvádí, není láska. Je to posedlost.“
„Nemám vám co říci,“ ostentativně se od nich otočila.

Obě dívky se podívaly na Harryho. „Harry…“
„Já vím, Miono,“ odtušil. Vytáhl hůlku a přistoupil k dívce.
Když se nehýbala, vytáhl ji na nohy. „Podívejte se na mě, slečno Hortonová.“
Nejdřív nechtěla, ale když ji uchopil za bradu a přiměl zvednout hlavu, neměla jinou možnost.
Jejich oči se setkaly. Spíš cítila, než slyšela, jak šeptá Legilimens…

Stáli nad myslánkou, do které Harry uložil vše, co se dozvěděl během nitrozpytu, který u dívky provedl. Ta jen seděla, tvář mokrou od slz. Nic neříkala. Co by také mohla říci?
„Tohle kouzlo neznám,“ řekla Hermiona, když zjistila, co všechno dívka provedla, aby ovládla Snapeovu mysl i tělo.
„Možná bude v těch knihách, co tenkrát přinesl Severus,“ pokračovala.
„Postarej se o to,“ pobídl ji nepřítomně. „Teď musíme rozhodnout, co dál. Co s ní,“ kývnul k dívce, „a co s tím, kdo ji poslal.“

„Kdybych nebyl jedním z těch, kteří zabili Voldemorta,“ zamyslel se Harry nahlas,“ myslel bych si, že je to jeho práce.“
„Ale Harry,“ ozvala se Hermiona, „Stejně to tenkrát bylo divný. Vždyť když někoho zabiješ Avadou, tak se nerozplyne, jako Ty-víš-kdo. Moc bych za to nedala, že jsme se ho nezbavili navždy.“
Otočila se na Theu. „Prosím tě, mohla bys odvést slečnu Hortonovou na ošetřovnu?“
„Jistě,“ kývla Thea. Opatrně položila uplakané dívce ruku na rameno a konejšivým hlasem ji vyzvala, aby šla s ní.
Tím, že byla slečna Hortonová podrobena nitrozpytu se vyrušilo nějaké kouzlo, pod jehož vlivem byla a nyní, když si pomalu uvědomovala, co vlastně dělala a udělala, nebylo jí zrovna do smíchu.
Strašně se styděla a ani jednou nezvedla oči ke svým profesorům.
Když Thea a slečna Hortonová odešly, Harry a Hermiona se ještě jednou sklonili k myslánce.
Opět pozorovali, jak nějaká postava provádí kouzla nad nešťastnou slečnou Hortonovou.
„Miono,“ zašeptal Harry, ačkoli věděl, že je nemůžou vzpomínky slyšet, „nepřipadá ti jako Bárty Skrk junior?“
„To není možné,“ zašeptala také, „přece ten zešílel...ale...no...nevím, možná.. že by?“
Pak oba mlčky pozorovali, jak jejich studentka kývá na rozkazy, které dostává a jak si bere lahvičku s nějakým lektvarem a schovává ji v kapse.

„Nechci čaj, Albusi. Okamžitě mě pusťte!“ vrčel Snape, zatímco se, samozřejmě zbytečně, snažil vymanit ze sevření kouzel. Jakkoli byl Brumbál mrtvý, i jako duch byl mocnější, než všichni žijící kouzelníci.
Ne nadarmo ho přirovnávali ke Godricu Nebelvírovi. Někteří s úctou, jiní se závistí, ještě jiní s obavami.
A ještě jiní s šíleným vztekem. Jako třeba Severus Snape v tuto chvíli.
Záhy zjistil, že není schopen zrušit Albusova kouzla a vztek ho přinutil k tomu, že se začal chovat docela směšně - pokusil se osvobodit silou.
„Severusi, chlapče…“ snažil se ho uklidnit duch.
„Nejsem chlapec!“ vzteká se Snape dál. „Jsem ředitel školy…“
„Tak se podle toho chovej!“ ostrý břit na místo dosavadního medu. Bývalý ředitel se na okamžik odmlčel, aby jeho výtka dostatečně vyzněla.
„Harry si chtěl promluvit s jednou studentkou a tys ho málem zabil! Připadá ti to normální?“
„Chtěl jí ublížit!“ nedal se Snape.
„Jak to víš?“
„Vím to!“
„To už jsi říkal. Ptám se, jak to víš,“ pokračoval Brumbál, nic nedbaje na rozežraný mramor pod svým plovoucím tělem. Čaj si prostě vzít nenechal.
„Já…“ zaváhal.
„Jsi nejschopnější kouzelník, jakého jsem kdy poznal, Severusi. Při Merlinovi a Morganě tě zapřísahám, zkus se nad tím vším zamyslet!“
Jedno omezení jako duch Brumbál navzdory všem svým schopnostem pociťoval. Nemohl používat nitrozpyt. Prostě to nešlo.
Trvalo dlouho, než se Snape znovu ozval.
„Připouštím, že nevím, Albusi. Tedy, vím, že jí Potter chce ublížit, ale nevím, kdy jsem k tomuto závěru došel. Nevzpomínám si, že by jí už někdy ublížil, nebo že by tím alespoň vyhrožoval, nebo že by ona sama z něj měla strach…“
„Zavolám Harryho,“ navrhl Brumbál.
„Ne!“ vykřikl Snape, za což se neopomněl v duchu pokárat. Pak si uvědomil, že se nekáral hodně dlouho. Zřejmě se tedy opravdu něco děje. Ale v přítomnosti své mladičké vášnivé milenky se ani kárat nechtěl a… „Teď o tom přemýšlím, možná, kdybych ho uviděl, bych přestal i s tím,“ dodal tedy na vysvětlenou.
„Dobře. Jdu tedy alespoň zjistit, jak se daří slečně Hortonové. Určitě jí neublížili, ale tebe zřejmě zajímají podrobnosti.“ Usmál se spiklenecky duch a, pro jistotu, zesílil kouzla svírající Snapea. Pak prošel zdí.

„Teď vážně není nejlepší chvíle na podobnou diskusi, Thomasi, snažila se z blížící se katastrofy vykroutit Hermiona. „Máme tu nepříjemnosti, které je třeba řešit.
„Ten tvůj Potter říkal naprosté nesmysly, tak jsem se přišel zeptat osobně, proč dáváš přednost jemu přede mnou,“ vedl dál svou.
„Nedávám přednost nikomu před nikým, Thomasi. Harry…“ odkašlala si. Vážně si okamžik, kdy to poprvé řekne nahlas, představovala trochu jinak. Ale neviděla jinou možnost. „…Harry ti říkal pravdu…“
Rozhostilo se ticho. Thomas se snažil vstřebat obsah i dopad řečeného. Když se mu to podařilo, posmutněl.
„Promiň, Hermiono,“ řekl tiše. „Já… já…“
„Nemusíš se omlouvat,“ vrtěla hlavou dívka. „Bála jsem se ti to říci osobně, tak jsem požádala Harryho… No… totiž…“
„To nic,“ sebral se Thomas a smutně se na ni usmál.

V této situaci je zastihl Harry.
Svářela se v něm dvě přání. Nechat jim čas, aby si to všechno vyjasnili, zároveň ale potřeboval s Seymourem mluvit co nejdřív.
„Vám bych se měl také omluvit,“ oslovil ho mladý muž dřív, než se Harry rozhodl, co bude lepší.
„Zbytečně jsem na vás zvyšoval hlas.“
Harry zavrtěl hlavou, jako že o nic nejde. „Zapomeňme na to. Spíš bych od vás něco potřeboval.“
„Pokud to bude v mých silách…“ neodmítl hned Thomas.
„Kdysi jste v Denním věštci publikoval několikadílnou reportáž z nemocnice u sv.Munga…“
„Ano, téměř před dvěma lety. Tamní oddělení pro… no, víte…“
„Pro blázny,“ shrnul to Harry.
„Oni tomu tak neříkají, ale v zásadě ano. Tak tohle oddělení bylo po válce s Vy-víte-kým… tedy Voldemortem,“ opravil se, když viděl, jak se Harry nesouhlasně zamračil, „plné nešťastníků. Zaměřil jsem se tedy na ně a…“
„Vím, četl jsem to. Spíš mě zajímá, jestli byste se tam nemohl znovu dostat.“
Hermiona se zatvářila pochvalně, když jí došlo, o co vlastně Harrymu jde.
„Mohl, proč?“
„Potřebuju vědět, jestli je tam pořád Barty Skrk junior,“ vysvětlil Harry.

Harry seděl v křesle a pozoroval Snapea sedícího před ním. Nemohl uvěřit, že Snape nakonec souhlasil s tím, aby se sešli.
Brumbál obklopil Harryho ochrannými kouzly, kdyby ho snad chtěl Snape napadnout a nechal je o samotě.
„Nevím, co se děje,“ začal nervózně Snape. Harryho bodlo u srdce, když viděl jeho rozpoložení.
„Možná toho budu zbytek života litovat,“ pokračoval po chvíli Snape, „ale Ablus má pravdu v tom, že jste jediný, kdo mi může pomoci.“
„Nerozumím…“
„Podle všeho to, co se teď děje, se vás nějakým způsobem dotýká. Ne nějakým,“ skočil do toho po hlavě. „Prostě mám pocit, že vám to ubližuje. Že já vám ubližuji…“
„Mlčte, Severusi,“ přerušil ho Harry a na okamžik pevně zavřel oči.
„Nejste ve své kůži, mohl byste říci něco, co by vás později mrzelo. Je v našem zájmu mít z vás zase takového sarkastického hajzla, jako jste vždy byl.
Vy nemusíte nic dělat ani nic říkat. Jen nám dovolte…“
„Cokoli, Po… Harry…“
Mladý muž odvrátil pohled. Až po chvíli pokračoval.
„Zatím jsme zjistili, že slečna Hortonová víceméně nevěděla, co dělá. Někdo ji ovládal. Máme určité podezření, kdo by to mohl být, ale zatím nevíme nic přesně.
Vím, že to ode mě nezní zrovna důvěryhodně, ale skutečně mě mrzí, že vám tohle musím říkat. Severusi, to nebyla skutečná láska…“ Harry polkl a znovu se zhluboka nadechl.
Chtěl to mít za sebou co nejdřív.
„Hermiona se snaží zjistit, jak zrušit kouzlo, které slečna Hortonová použila, aby vás ovládla…“
„Co je s ní?“ zeptal se tiše Snape, neodvraceje pohled od nervózního Nebelvíra.
„Je na ošetřovně. Ne! Je v pořádku,“ přerušil Snapeův pobouřený dotaz dřív, než se ve skutečnosti ozval.
„Podrobil jsem ji nitrozpytu a během toho jsem nějak přerušil spojení mezi jí a tím, kdo ji ovládá.
Došlo jí, co celou tu dobu dělala a je poněkud… no… Thea říkala, že použila slova: nejraději bych se neviděla…“
„Nemohlo by to fungovat i u mě?“
„Nerozumím,“ vrátil se Harry do svých školních let.
„Pottere!“ zavrčel Snape podrážděně. „Právě jste řekl, že se probrala, když jste ji podrobil nitrozpytu. Ptám se tedy, jestli byste to nemohl vyzkoušet i u mě…“

„Nemohl!“ vykřikl Harry na Hermionu, když o pár hodin později položila tutéž otázku.
„Ale Harry…“
„Hermiono, já nechci znát jeho myšlenky, vzpomínky a tak… už jsem to zažil, vím, o čem mluvím. Nechci vědět, co zažil a o čem přemýšlel v posledních měsících…“
„Ty zase pochop,“ vložila se do hovoru Thea, „že jsi jediný, kdo to může udělat. Asi sis toho nevšiml, ale moc nadaných nitrozpytců už nežije.
Profesor Brumbál je duch, nemůže to udělat. Tak navrhni někoho, kdo by mohl…“
„Třeba…“ honem se snažil objevit nějaké jméno, „… třeba Pošuk.“
„Ty ses dočista pomátl, Harry,“ vykřikla Hermiona pohoršeně. „Nemůžeš Alastorovi něco takového ani navrhnout. Vždyť by Severuse zničil!“
„Hermiono,“ teď už vážně prosil, „když to udělám, bude mě nenávidět víc, než kdy dřív…“
„Možná, Harry. Ale bude ti svým způsobem vděčný. Uvědom si, co všechno je v sázce…“

Harry probděl celou noc.
Vzpomínal na všechny ty okamžiky, kdy se střetl se Snapem. Až donedávna to byly skutečně střety. A teď, poslední rok…
Věděl, že všichni ti, kteří tvrdí, že musí vstoupit do Snapeovy mysli, mají pravdu. Musí to být on, nejen proto, že je jedním z mála, kdo to dokáže udělat.
Ať už svého času tvrdil Snape cokoli, Harry byl schopný student nitrozpytu a nitrobrany. Lety se svému učiteli vyrovnal.
V současné době mu Snape věřil. Vlastně s touto myšlenkou přišel jako první…

„Tak co je, Pottere? Máte strach, že objevíte známky mé nehynoucí lásky k vám?“ zeptal se Snape ironicky, když Harry stále váhal.
„Mám strach, že zjistím, že jsem vám třeba někdy nebyl úplně lhostejný a vy mi to nikdy neodpustíte,“ odpověděl klidně Harry, zatímco si připravoval hůlku na provedení nitrozpytu.
Bez hůlky to ještě nedokázal. A nechtěl dokázat.
„Bylo by to tak zlé?“ zeptal se po chvíli Snape a jeho hlas byl najednou prost vší ironie.
Harry polkl a snažil se sebrat. Takhle se k ničemu nedostanou.
„Pojďme, ať už to máme za sebou,“ řekl nakonec a pokynul Snapeovi směrem k nedaleko stojící židli.
Jejich pohledy se střetly. „Promiň,“ zašeptal Harry. „Legilimens…“

Hermiona seděla v knihovně nad otevřenou knihou, ale nečetla. Nemohla se soustředit. Ne po tom, co si vlastně definitivně přiznala, že miluje Theu.
Bojovala se svými pocity a myšlenkami a přitom by si spoustu trápení mohla ušetřit tím, že by se se svými city přiznala. Ale to nebylo zase tak snadné.
Teď už Miona rozuměla, proč, když svou kolegyni-profesorku potkala na chodbě Bradavického hradu, jí připadalo, že vyšlo slunce. Proč, kdykoli uslyšela její hlas, musela se usmát a co znamenaly ty třepotavé záchvěvy u srdce, když se Theadory třeba jen letmo a nevědomky dotkla.
Náhodnému pozorovateli by zajisté neunikla mimická hra v Mionině obličeji.
Jak se její tvář nejprve rozzářila, ale vzápětí veškerý jas zmizel.
To když zasněnou dívku přepadly pochybnosti, zda je možné, že by to objekt její lásky cítil zrovna tak. Jediný možný způsob, jak to zjistit je, se zeptat.
Hermiona odhodlaně vstala od stolu a vykročila z knihovny. Byla skálopevně rozhodnutá, že hned teď půjde za Theou a všechno jí řekne.
Nakonec i Moudrý klobouk říkal, aby si mezi sebou ujasnili vztahy, jinak že to dál nepůjde tak, jak chtěli. A Mioně opravdu hodně záleželo na správném chodu školy.
A nejen na něm. Takže někdo bude muset udělat první krok.
A kdo jiný by to byl schopen udělat, než slečna-všechno-jsem-četla?

Theadora tou dobou seděla ve skleníku číslo tři zády ke dveřím a povídala si s mandragorami.
Ona si povídala se všemi svými rostlinkami. Byla přesvědčená, že pak lépe rostou a rychleji kvetou.
Díky těmto rozhovorům se mandragory už tolik nebránili přesazování a nekřičeli, že klapky na uši nebylo potřeba používat, pokud šlo o mladé rostlinky.
Jednu z nich dokonce naučila Thea zpívat. Znělo to jako kňourání malého dítěte, ale tato mandragora byla vůbec odlišná od ostatních.
Každého, kdo přišel do tohoto skleníku, vítala svým kvílivým zpěvem a dokonce vrtěla lístečky, jako pes ocasem.

Když tedy Hermiona vešla dovnitř, mandragora spustila a Thea se otočila podívat, kdo přišel.
Usmála se na příchozí.
„Mio, ráda tě vidím. Co tě sem přivádí?“ Vstala a políbila kolegyni na tvář.
„Ehm...“ pročistila si Miona hlas, „Musím ti něco říct.“
„Tváříš se vážně. Děje se něco?“ otázala se Thea.
„Vlastně ani ne,“ protáhla Hermiona přemýšlivě. Pomalu ji opouštěla odvaha mluvit o svých citech.
Rozhlédla se kolem sebe a navrhla: „Nepůjdeme někam jinam? Třeba ven, projít se?“
„Jak chceš,“ souhlasila Thea. Úplně samozřejmě vzala Miu za ruku a vedla ji ven ze skleníku.
Hermiona se několikrát nadechla a spustila: „Ty...já...já...Jak to mám říct?“ nešťastně se podívala na svou kamarádku. Ta měla v očích tázavý výraz, ale vyčkávala, co vlastně jí chce Mia říct.
„No...já...Theo, já jsem se,“ nádech, „zamilovala.“
Thea nejprve vyvalila oči, ale pak posmutnělým hlasem řekla: „Který je tím šťastným?“
„Ne, ty mi nerozumíš,“ namítala nešťastně Miona. Cítila, jak se její srdce svírá, ale už nebylo cesty zpět. „Já...Ty.“ Vydechla.
„Hermiono,“ užasla Thea. Chvilku se dívala do těch očí, zastřených slzami a pak jemně Mionu políbila. Překvapená Hermiona nesměle polibek opětovala. Obě se pak na sebe usmály.
„Proč nám to trvalo tak dlouho?“

Držely se za ruce a procházely se bradavickými pozemky.
Studenti měli vyučování, takže je nemohli vidět, a i kdyby, těm dvěma by to nevadilo.
Chvílemi mlely páté přes deváté, pak zase nějakou dobu mlčely, prostě si užívaly své blízkosti a toho, že jsou konečně spolu.
Proto si málem nevšimly Harryho, který šel víceméně proti nim. Víceméně proto, že se chvílemi zastavoval a dělal divné věci.
Až když o něj skoro zakoply, uvědomily si jeho přítomnost.
Ani jedna se nepokusila vysvobodit ruku ze sevření té druhé, jen se obě trochu začervenaly. Ale Harry si toho až tak moc nevšiml, dál pokračoval v ‚divných věcech'.
„Harry,“ oslovila ho tedy Hermiona, aby ho na ně upozornila.
„Hm?“ zeptal se trochu nesoustředěně.
„Co to děláš?“
Chvíli mlčel, aby se soustředil na poslední mávnutí hůlkou.
„Obklopuji školu novými ochrannými kouzly,“ vysvětlil, když se otočil k dívkám. Jejich sevřené ruce komentoval pouze chabým pokusem o úsměv.
„To přece udělal už Severus ještě než začal školní rok,“ namítala Theadora.
Teď už se Harry skutečně usmál, přestože ten úsměv nedošel k očím.
„Tomu se říká pokrok, Theo. Tyhle kouzla jsem se naučil z nových knih, které si objednal profesor Brumbál.“
„Proč? Myslíš, že nám něco hrozí?“
Harry si prohlížel Thein obličej, který vypadal stále tak dětsky.
Ne, nemá smysl jí děsit, když ještě neví nic konkrétního.
„To je jen pro všechny případy,“ odpověděl tedy. Hermionin výraz ho však přesvědčil o tom, že Thea byla jediná, kdo mu na to skočil.
„Už víš, kdy přijede Ron s tou dívkou?“ zeptal se Hermiony, nejen proto, aby změnil téma. Vážně ho to zajímalo.
„Podle všeho by měl přijet zítra. Stejně je to zvláštní, že musel jet tak daleko, aby někoho potkal. Jsem na ni strašně zvědavá.“
„Prý je to nějaká čarodějka…“ pokračovala Theadora.
„Ano. Molly říkala, že pochází ze staré indiánské šamanské rodiny. Je na ní velmi zvědavá.“
„To my všichni.“

Molly Weasleyová ještě jednou překontrolovala obsah svého košíku a odhodlaně zaklepala na dveře Lycaonova domku. Trvalo to dlouho, než jí přišel otevřít.
Vypadal strašně, což Molly považovala za naprosto nepřijatelné.
Než stačil cokoli říci, strčila ho zpět do domu a vešla za ním.
„To jsem si mohla myslet. Ráno jste prošel přeměnou a ještě jste nic nesnědl. A to už je poledne. Jako malé dítě. Podívejte se na sebe! Kdo se má o vás starat?“ hudrovala, zatímco vyndávala obsah košíku na stůl.
„Ale paní Weasleyová… Molly,“ vzpomněl si včas, „to jste nemusela. Já sám bych mohl…“
„To vidím,“ nedala se a už se rozhlížela po kuchyni, aby našla nějaký talíř a hrnek. To se jí po dlouhém pátrání podařilo.
„Tak proč jste to už neudělal? Vy chlapi jste naprosto nemožný. A vlkodlaci tuplem…“ vedla dál svou a rozkládala na talíř přinesené jídlo.
Tak, ještě nalila do hrnku vitaminový nápoj a všechno to položila na stůl.
Přísně si přeměřila Lycaona, který to zřejmě vzdal. Poslušen jejího pohledu, sedl si za stůl a pustil se do jídla.
„Počkám, abych si mohla být jista, že to vážně sníte,“ neslevila.

Lobo se nehádal. Jistě, od chvíle, kdy pracoval ve škole, neměl až takovou nouzi, na jakou byl zvyklý. Ale život ho naučil.
Většinu peněz, které si tady vydělal, ukládal na účet u Gringotových. Takže jídlo, které mu teď Molly naložila na talíř, by měl na dvakrát.
A to i po přeměně, přestože by potřeboval právě v ten den jídla mnohem víc.
Protože však Molly nevypadala, že by ustoupila ze svých pozic, strkal poslušně do úst jednu lžíci za druhou, dokud nebyl talíř prázdný.

„Tak se mi líbíte,“ prohlásila už trochu smířlivěji. „Jinak, jste v pořádku?“ ptala se dál, tentokrát to myslela profesionálně.
„Vlastně ano,“ zamumlal unaveně a nenápadně se snažil schovat popálenou ruku. Netušil, co dělal, že se spálil o stříbrné mříže. Zřejmě neopatrnost.
„Ukažte tu ruku,“ zamračila se na něj.
„To nic není,“ snažil se zabránit dalšímu přebývání paní Weasleyové ve svém domě.
Ne že by ji chtěl vyhodit, ale jeho citlivý čich shledával její vůni velmi přitažlivou. A nebylo to tím, že mu přinesla jídlo.
Molly se nenechala jen tak odbýt. Přece jen, vychovala už sedm dětí. Nebo osm? To je jedno.
Prostě dost na to, aby se dokázala vypořádat s někým, kdo se jako dítě chová.
„Lobo, ukažte tu ruku. Nekousnu vás.“ Natáhl tedy ruku. „Mohl byste si vyhrnout ten rukáv?“ zeptala se tak, že si Lobo začal připadat jako malé dítě.
„Tak nic to není…hm…“ řekla, zatímco si pečlivě prohlížela spáleninu.
„Vážně ne… nechci vás s tím obtěžovat,“ vysvětloval a snažil se nedívat Molly do výstřihu.
Zřejmě si to neuvědomila, ale jak se sklonila k jeho ruce… Polkl a honem se podíval jinam.

Už dlouho neměl ženu. Ani muže. Lobovi to bylo jedno, spíš ho zajímal člověk jako takový. Především musel dobře vonět.
To bylo zřejmě nejdůležitější a Lobo se občas sám sebe ptal, jestli nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že vlkodlak je prostě jenom zvíře.
Brzy si však všiml jedné věci. Nikdy mu nevoněl někdo, kdo by byl nějak nepřijatelný, zlý, hloupý, protivný a tak. Takže to časem přestal řešit a plně se spoléhal na svůj čich.
Ten teď dostával pořádně zabrat.
„Molly, prosím, to je dobré,“ snažil se zabránit nejhoršímu. Něco v jeho hlase přimělo Molly, aby se na něj pozorně zadívala.
Překvapilo ji, když viděla jeho utrápený výraz, který neměl s ranní přeměnou nic společného.
Pak si všimla, kam směřuje jeho pohled. Chvíli přemýšlela, jak se zachovat.
Potom se pomalu narovnala a přísně si provinilce prohlížela.
„Omlouvám se, já…“ sklonil v rozpacích hlavu.
Odkašlala si. „Nemusíte se omlouvat. To jen, že…“ zavrtěla sama pro sebe hlavou. Už to bylo šest let, co Arthur zemřel a ona byla celou tu dobu tak sama. „…překvapilo mě to, to je všechno,“ dořekla tedy nakonec.
„Překvapilo?“ nechápal.
„No… raději ukažte tu ruku, ošetřím vám ji,“ rychle změnila téma.

Harry seděl v posteli a přemýšlel o důvodu, který by mu zabránil opít se.
Bylo to k smíchu, jeho život byl odjakživa jedna velká fraška.
„Ssstarossssti?“ ozvala se Ssslisssilisssi, když vylezla k němu a omotala se kolem jeho těla. Lehl si, aby se oba cítili pohodlněji. Tři páry očí se na něj nesmlouvavě zadívaly.
„Jo. Vlastně ne. Vlastně je to všechno strašně směšný,“ vysvětloval a byl vděčen na rozhovor. Takhle alespoň nemůže pít.
Hermiona se dala dohromady s Theou. Přijede Ron a přiveze si s sebou budoucí ženu. Dokonce i Molly vypadá, že…“ na okamžik se odmlčel a v duchu si dovolil přepych vzpomínky na veselou historku, kdy našel Molly a Loba… no nic.
„Mrzí tě, že jsi ssssám?“ zeptala se spíš na potvrzení svých domněnek a pohodlněji se smotala na Harryho těle.
„Harry Potter, chlapec-který-opět-zůstal-sám,“ pronesl sarkasticky.
„Ssssseverussssssss má na tebe špatný vliv, jak sssslyšššším…“
„Nebudeme o něm mluvit, ano?“ prosil Harry a pevně zavřel oči. Opravdu to nechtěl probírat. Ani to, co našel ve Snapeově mysli, ani to, jak na to všechno Snape reagoval. Choval se… prostě jako Snape.
„Proč?“
„Protože je spousta důležitějších věcí, na které se musíme soustředit,“ odbyl ji. „Za pár dní jsou Vánoce a pak se budeme muset podívat pravdě do očí… Nechci o tom mluvit, ale myslet na to musím,“ povzdechl si Harry.
„Teď bys ale měl jít sssspát,“ uzavřela nekompromisně Ssslisssilisssi.

Hned ráno na Harryho okno klepal výr. Nesl mu dopis a podle toho, s jakou vehemencí se snažil dostat dovnitř, byla zpráva důležitá.
Harry rychle vstal a vzal výra dovnitř. Odvázal mu z nožky dopis a nedočkavě jej otevřel.
Obsahoval jen tři slova : „Skrk je nezvěstný.“
To by ale znamenalo, že...
Harry, jak byl, jen v boxerkách, vyběhl na chodbu a běžel za Severusem. U dveří do komnaty nového bradavického ředitele zkoušel popadnout dech.
Nedařilo se, tedy toho nechal a zabouchal.
Zevnitř se ozvalo naštvané hudrování a dveře se otevřely.
„Je to Skrk,!“ vyhrkl Harry a dál se snažil popadnout dech. Severus se rozhlédl po chodbě a vtáhl Harryho do své komnaty.
„Za prvé, nehodí se, aby ředitel Nebelvírské koleje pobíhal po Bradavicích téměř nahý a za druhé, znovu a pomalu mi zopakujte, co-že-se-to-děje?“ odsekával Snape otázku.
Harry si všiml, že není sám, kdo tu stojí pouze v tom, v čem spí. I Severus měl na sobě jen spodní prádlo.
Potter lehce zčervenal, když si uvědomil, že na kolegu zírá a přitom sem přišel kvůli...
„Právě přišla sova od Thomase Seymoura. Bartemius Skrk utekl od svatého Munga,“ pokusil se zřetelně vyslovit.
„Posaďte se , Pottere,“ řekl suše Snape. Sáhl na věšák u dveří a hodil na Harryho svůj hábit.
„Oblečte si to,“ zazněl rozkaz.
Harry si poslušně oblékl Severusův hábit a sedl si do křesla.
Bradavický ředitel se odešel obléknout do koupelny. Když se vrátil, posadil se naproti Harrymu a mlčky vyčkával nějaké vysvětlení.
Nevěděl, proč by ho měl zajímat nějaký Bartemius Skrk.
Harry si totiž v tom spěchu ani neuvědomil, k čemu s Hermionou došli nad myslánkou se vzpomínkami slečny Hortonové.
Černovlasý mladík si tohle všechno uvědomil, až když Severus začal měnit výraz tváře z netečnosti do znechucení nad chápáním kolegy profesora.
Všechno, co Harry viděl spolu s Hermionou v myslánce povyprávěl a snažil se na nic nezapomenout, nic nevynechat. Severus ho sledoval z lehce patrným zaujetím.
„Takže snad jsem to řekl všechno. A teď co s tím, Severusi?“ dodal nakonec Harry.
Oslovený sebou lehce trhl, když uslyšel své jméno ze rtů chlapce, kterého s největší pravděpodobností... Nesmysl.
„Postarám se o to,“ řekl jen chladně.
Mladého profesora se zmocnil neodbytný pocit, že tímto debata zřejmě skončila. Rozpačitě se zvedl z křesla a řekl: „Já už tedy půjdu...“ a naznačil, že si sundá půjčený oděv.
Severus jej zadržel.
„Ten hábit mi vrátíte později.“

„Harry!“ slyšel Hermionu. Sakra! zamumlal a snažil se schovat u sebe, kde by se mohl alespoň obléknout. Marně. Už byla u něj.
Přišlo mu zbabělé otáčet se k ní zády, tak holt čekal, až k němu dojde.
„Molly říkala, že…“ tady se Hermiona odmlčela. Prohlédla si Harryho od hlavy k patě a na tváři se jí objevil úsměv.
„To není, jak to vypadá,“ řekl Harry tu nejhloupější větu ve svém životě.
„Jak myslíš, že to vypadá?“ rýpla si do něj Hermiona.
„Prostě mi půjčil hábit, abych nemusel jít nahý…“ přitvrdil.
„Ach tak. A mohu se zeptat, proč bys od něj měl chodit nahý?“
„No…“ v duchu si vynadal, že nepožádal ředitele o šálek kávy. Bez kofeinu se na konfrontaci s Hermionou necítil. Vlastně ani s kofeinem.
„Pojď dál, Hermiono,“ zavrčel a otevřel dveře.

Zalezl do koupelny, zatímco Hermiona zůstala sedět v obýváku. Přitom vrtěla hlavou.
Takový binec už dlouho neviděla. To mu to ani trochu nevadí?
Za okamžik už sledovala Harryho, jak vyběhl z koupelny. Ve svém normálním oblečení, vlasy mokré ze sprchy. V ruce zmuchlaný Snapeův hábit, který bez povšimnutí hodil na postel.
„Tak teď mi vysvětli, proč bys odcházel od Severuse nahý…“ znovu si rýpla s úsměvem, ale humor ji přešel. Výraz v Harryho tváři jí potvrdil, že je to vážné.
„Ráno mě vzbudila sova od Thomase. Barty Skrk není u svatého Munga. Tak jsem popadl ten dopis a jen v boxerkách jsem doběhl do sklepení, abych to všechno za tepla sdělil Severusovi.
Jenže mi nedošlo, že on vlastně vůbec nic neví. Tak jsem mu to celý převyprávěl.“
„Co on na to?“
„Že se nehodí, aby ředitel Nebelvíru pobíhal nahý po bradavických chodbách.“
„Harry…“
„No dobře,“ Harry si nespokojeně povzdechl. „Řekl, že se o to postará.“
„Prosím?“
„Přesně tohle řekl. Nekřič na mě, Hermiono. Mě to také štve. Byla to moje povinnost a pokud jsem zklamal…“

Severus stál v koupelně a prohlížel si své levé předloktí.
Nic se nedělo. Ani známka toho, že by… ne, ani pomyslet na to nechtěl.
Hluboký nádech, výdech. Oblékl si košili a zamířil ke skříni, ze které po krátké úvaze vytáhl vhodný hábit. Ten, který si chtěl vzít původně, měl teď na sobě Harry.
Severus nemusel zavírat oči, aby viděl jeho tělo, když sem ráno přiběhl téměř nahý.
Vlastně ho musel vyhodit, přestože to tak Harry zřejmě nepochopil. Vážně, Potter by se měl chovat, jak se na ředitele Nebelvíru sluší a neběhat k němu ve spodním prádle.
Jinak se totiž vystavuje nebezpečí, že…
Zavrtěl hlavou a zamířil do učebny lektvarů s tím, že snídani opět vynechá.

Některé věci se nemění.
Třeba totální stupidita studentů a z toho pramenící marnost Severusova snažení.
Mrzimor. Občas měl pocit, že nerozumí ani rodné řeči. Jediný, kdo se alespoň trochu chytal, byla Joanne Dereková. Zřejmě se opravdu snažila odčinit to, co mu řekla, když ho viděla poprvé.
Taková slečna-všechno-jsem-četla, ale v přijatelnější podobě.
Nebyla tak nesnesitelná a odpovídala opravdu jen tehdy, když se jí zeptal. Pak ovšem vyčerpala téma, posluchače i jeho. No, usmál se pro sebe, je to ještě dítě.

Naštěstí všichni přežili. Dokonce i Danny Crane vyrobil použitelný lektvar proti bolesti hlavy.
Snape se překonal a něco v tom smyslu naznačil. Když viděl nadšený výraz v chlapcově tváři, slíbil si, že už to nikdy neudělá.

Hodina skončila, začala další. Na tom by nebylo vůbec nic divného, kdyby… kdyby se nejednalo o vůbec první hodinu černé magie.
„Pane profesore…“ přihlásil se první odporný spratek, „pane profesore…“ Snape usoudil, že neuškodí, když nechá chlapce promluvit - dřív, než ho prokleje.
„Co vás tak zajímá, pane Smithe, že nejste schopen udržet svůj zadek na židli?“
„Eee…“ Snape zvedl tázavě obočí. „No, pane profesore… není to špatné vyučovat černou magii? Ta je zlá…“
Není dobro a zlo, je jen moc… vzpomněl si Snape, když propaloval pohledem nešťastného studenta.
„Na to se zeptejte profesora Pottera. Jeho obrana proti černé magii s mým předmětem úzce souvisí. Dokáže vám to vysvětlit lépe, než já.
A teď, protože pro tento předmět neexistují učebnice, budete dostávat pergameny s jednotlivými lekcemi. Tady…“ mávl hůlkou a z velké hromady na stole se rozlétly pergameny ke každému studentovi jeden.
„Říká se tomu Velká přísaha,“ začal, když si byl jist, že každý ze studentů stihl alespoň nahlédnout do pergamenu.
„Kdo mi řekne něco víc?“ zeptal se, naprosto zbytečně. Tady nebyla Hermiona. Nikdy nevěřil, že mu jednou bude jako studentka chybět.
„Slečno Dereková…“ zkusil tedy poslední možnost.
„No… Velká přísaha je…“ Nezklamala. Poskytla vyčerpávající výklad.
„Chápete ji?“
„Prosím?“
„Ptám se, jestli také chápete, o čem je, nebo jestli jste se jen naučila látku zpaměti,“ vysvětloval a sám sebe překvapil trpělivostí, jakou tím projevil.
„Částečně,“ připustila.
Přikývl a pokračoval ve výkladu..