Labyrintem slov...

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

„Mio, máš tu dopis„ hlesla Thea a podávala Hermioně dopis od Thomase.
„Díky,“ natáhla Miona ruku po dopisu. „Od koho je?“ zeptala se zvědavě, protože už si stačila všimnout, že ten rukopis, kterým je napsaná adresa, nezná.
Theadora pokrčila rameny, otočila se a odcházela. Kdyby totiž zůstala jen malou chvilku tváří v tvář Hermioně, bála se, že se rozpláče.
Mia si nevšimla rozpoložení své kolegyně a zvědavě opis otevřela.
Zalapala po dechu a najednou si musela sednout.
Dostala veršované vyznání lásky od...od...od Thomase Seymoura.
Myslela, že on a Thea a zatím...Jak to má uvést na správnou míru?

„Harry!“ zavolala Hermiona na postavu, mizící v tmavé chodbě.
Oslovený se zastavil a ohlédl.
„Nějaký problém, Mio?“ zeptal se Harry unaveně, když jej dívka doběhla.
„Potřebuji si s tebou o něčem promluvit, Harry. Jsi jediný, s kým o tom mohu mluvit,“ vydechla Miona.
„Dobře, půjdeme do mého kabinetu,“ souhlasil on.
Cestou nepromluvil ani jeden.
Před kabinetem Harry vyslovil heslo, které Hermioně znělo jako „Severus„ ale nemohla by to odpřísáhnout, protože Harry to řekl tak potichu, jak jen to bylo možné.
Uvnitř vyzval kolegyni, aby se posadila a nabídl jí čaj. Zatímco jej připravoval, Hermiona si v duchu opakovala, co a jak vlastně chce Harrymu říct.
Když byl čaj hotov a rozvoněl se kabinetem, nebelvírský ředitel upřel zrak na svou kamarádku a očekával její řeč.
„Harry,“ začala Hermiona, „...ty jediný víš, jak to se mnou je...myslím ve vztahu k mužům... zakoktávala se Miona a nedokázala přesně formulovat, o čem vlastně chce mluvit.
„Hermi, k věci, prosím,“ povzbudil ji Harry.
„Zkrátka, podívej se sám.“ Řekla a podala mu dopis, který dostala od Thomase.
Harry si dopis pozorně přečetl.
„Co s tím budeš dělat?“ otázal se poté.
„To je právě to, s čím potřebuju poradit,“ vydechla Hermiona.
„Jak mu mám vysvětlit něco, co jsem dosud nepřiznala ani sama sobě?“ Slzy se jí draly do očí.
Harry podal Mioně beze slova kapesník. Chvíli bylo ticho.
„Jestli chceš, můžu se s ním sejít a všechno mu nějak vysvětlit,“ předložil po nějaké době svůj nápad.
„To bys pro mě udělal?“ Hermiona přestala slzet. Otřela si oči a vděčně se na Harryho usmála.

Thea tou dobou učila havraspárské. Zrovna jim vyprávěla o účincích mandragory a ukazovala, jak se přesazuje.
Duchem však byla někde jinde. Hlavou se jí honily myšlenky na Hermionu.
Její srdce jakoby uvadalo, když si představila, že by snad Miona mohla odejít za Thomasem.
Přinutila se věnovat studentům.
„Paní profesorko,“ oslovil Theu malý Arvin - poslední potomek rodu Murrayů.
„Je pravda, že ještě ve staré škole, když řádil bazilišek, pomohla mandragora vyléčit všechny zkamenělé?“
„Jistě, pane Murrayi,“ kývla Thea, „dokonce paní profesorka Grangerová byla jednou ze zkamenělých. Nejdůležitějším účinkem této rostliny, je totiž navracet věcem a lidem původní stav,“ vykládala Theadora.

Hermiona šla od Harryho ještě do knihovny. Zdržela se tam až do večeře. Když pak přišla do Velké síně, Thea už seděla na svém místě, ale její jídlo zůstávalo netknuté. Profesorka Woodová evidentně na někoho čekala.
Jakmile zahlédla vcházejivší kolegyni, usmála se. Úsměv to byl ale poněkud smutný.
Hermiona přisedla k Thee.
„Dobrou chuť.“
„Tobě také,“ popřála jedna druhé.
„Theo, ty víš, co bylo v tom dopise?“ špitla Hermiona.
„Nevím, nikdy bych nečetla něco, co není adresováno mě,“ dostalo se jí odpovědi.
„Promiň, tak jsem to nemyslela,“ omlouvala se Miona
Thea jen kývla.
Hermiona najednou nevěděla, co by měla říct. A přitom toho bylo tolik, co chtěla říct.
„Dobrý večer a dobrou chuť, Hermiono, Theadoro,“ ozval se sytý baryton.
Právě přišel profesor Snape, následován Lobem Lycaonem. I on pozdravil a popřál všem dobré chuti. Posadili se a pustili se do jídla.
„Neviděli jste někde Harryho?“ zeptal se Lobo.
„Naposled jsem ho viděla u něj v kabinetě,“ řekla Hermiona.
Snape se lehce zamračil. Copak se musí Lycaon tak okatě ptát? I on, Severus postrádal Harryho, ale aby se zeptal, kde je? To ne.
A už vůbec ne po tom, co mu naposled ten drzý spratek řekl. Že prý neví, co je to milovat.
Snape stáhl tvář do přísné grimasy. Nemohl dovolit smutku, aby se vryl do jeho výrazu.
Nechal své jídlo být, zvedl se, úklonou se rozloučil a opustil chvatně Velkou síň.
Vzbudil tím údiv na tváři všech přítomných.

„Dobrá,“ řekl Charlie, „teď pojďte se mnou.“
Deset dětí opatrně procházelo domkem zdejšího šafáře, aby se dostaly ke kleci, ve které seděl vlkodlak.
Protože byl domek malý a dětí hodně, musely chodit po skupinách. Tato byla poslední.
Harry seděl u klece a Charlie vodil děti. Pokaždé jim přednesli něco málo o vlkodlacích a děti dílem vyděšeně a dílem nadšeně sledovaly živý exemplář.
„Charlie,“ přistoupil k němu Harry tak, aby ho děti neslyšely, „možná bychom to měli odpískat. Mám z něho zvláštní pocit…“
„Nerozumím. Vypil Snapeův lektvar, navíc sedí v kleci, tak je to v pohodě.
„Já nevím. Prostě mám blbej pocit, to je všechno.“
„To bude dobrý, Harry. Už je to poslední skupinka.“ Harry tedy jen pokrčil rameny a ustoupil, aby děti dobře viděly.
„Vlkodlak, složenina slov were - člověk a wulf - vlk…“ začal Charlie svůj výklad.
Harry si prohlížel skupinku dětí, původně se snažil poslouchat výklad, ale nedokázal se soustředit ani na jedno.
Severus… Co se to vlastně stalo, že se zase začal chovat jako Snape? Že by si z něj celou tu dobu dělal legraci? A Harry na to jako obvykle skočil.
Věřil, že o něj má zájem a … „Ne!“ vykřikl varovně, když si všiml studenta Mrzimoru, který si tak dlouho hrál s uzávěrem klece, až se mu podařilo ji otevřít.
Chlapec uskočil, teď Harry poznal, že je to Danny Crane.
Charlie naštvaně zamířil k uvolněným dveřím, aby je znovu zavřel. A v tu chvíli se to stalo…

Harry si později nedokázal tak přesně vybavit, jak se ocitl mezi dětmi a vlkodlakem, který, v rozporu s vlkodlačím lektvarem, projevoval všechny příznaky agresivity.
Podrážděně zařval a vylezl z klece.
„Charlie, odveď děti,“ přikázal Harry úsečně, hůlku sevřel v ruce o něco pevněji.
To ani nemusel říkat, mladý Weasley už navigoval vyděšené studenty ven z domku. Byl překvapen, že nikdo nezačal křičet. Jen na tváři jedné dívky zahlédl slzy.
A pak Danny Crane. Ten vypadal, že co nevidět omdlí.
„Harry,“ obrátil se ke kolegovi, „tohle přece nefunguje. Je to vlkodlak!“
„Dělej, co ti říkám,“ odbyl ho Harry a pomalu ustupoval před vlkodlakem, který se k němu víc a víc blížil. Konečně vypadly všechny děti.
Harry se zastavil. Věděl, že vlkodlak je vůči většině kouzel imunní, ale vzpomněl si, co mu jednou říkal Remus.
„Harry,“ říkal tenkrát, „většina vlkodlaků jsou zároveň kouzelníci. Když proti nim použiješ kouzlo impedimenta, možná je na okamžik zpomalíš, ale určitě je akorát tak naštveš.
Nezabiješ je, pokud nepoužiješ avadu. Nepřemluvíš je… Musíš je zastavit mechanicky…“
„Díky, Remusi,“ zašeptal si Harry pro sebe. Švihl hůlkou proti Lobovi, který se právě chystal zaútočit. „Pouta na tebe,“ vykřikl.
Silné provazy se omotaly kolem vlkodlačího těla. Vymámily z lapeného vlkodlaka příšerný řev.
Okamžitě se je snažil přetrhnout. Harry věděl, že se mu to dříve či později podaří, proto neváhal a levitačním kouzlem přenesl vlkodlaka zpět do klece.
Když za ním klec zavřel, oddechl si.
Teprve teď si uvědomil, že se celý třese a pot smáčí jeho tělo. Brrr!
„Promiň, Lobo, bylo to nutné,“ řekl, jako by mu mohl vlkodlak, který se už zbavil pout, rozumět. Jeho slova zřejmě vlkodlaka popudila, proto se rozeběhl proti mříži.
Sotva se jí však dotkl, zavyl bolestí. Stříbro, ze kterého byla klec vyrobena, vykonalo své a vypálilo do vlkodlačího těla cejch.

Když se Harry přesvědčil, že vlkodlak nemůže uprchnout, vypotácel se ven z domu. Několikrát se zhluboka nadechl a pak ho opustily síly.
Neomdlel, to ne, ale sesunul se k zemi. Málem by se sesunul k zemi, kdyby ho něčí pevné ruce včas nezachytily. „Harry, jsi v pořádku?“
„Jsem, Severusi,“ odpověděl s jistými obtížemi.
„Charlie říkal…“
„Jsem v pořádku, vážně,“ odbyl jeho obavy. Neměl náladu řešit tohle. Chtěl říci něco, co si před chvílí slíbil říci, pokud přežije. „A díky…“
„Nemáš zač. Weasley přiběhl s tím, že jsou problémy a…“
Harry pevně stiskl jeho paži. „Ne za dnešek.“
Na chvíli se odmlčel, slyšel svůj i Severusův dech, občas Lycaonovo vytí.
„Ve třetím ročníku… neutekl jsi. Postavil ses mu do cesty.“
„Nebýt tvého kmotra…“ zavrčel odmítavě Snape.
„Já vím. Nejde o to, že jsi nemusel nic udělat. Zůstal jsi tam a to, vzhledem k okolnostem, vyžadovalo notnou dávku odvahy…“
„Nebo hlouposti. Možná jsem vás měl nechat sežrat a měl bych pokoj,“ vrčel dál, ale to vrčení už nebylo tak… tak vrčivé.
„No, to taky,“ usmál se Harry. Opět ztichli. Seděl na zemi, zády opřený o Severusův hrudník.
Slyšel, jak jejich srdce bijí ve stejném rytmu. Bylo mu dobře. Hlavou se opíral o Severusovu tvář, jeho vnitřní já téměř cítilo, jak se Severus otáčí a líbá ho do vlasů.
Ale ne, to byla jen představa. Říkal si, že by se měl zvednout.
Už sesbíral síly a sedět tady dál je zbytečné. Jenže jemu se tak zoufale nechtělo.
Teď si uvědomoval, jak moc mu Severus chybí. Sakra! Proč se to vždycky muselo nějak podělat?
„Harry…“ zašeptal Severus a přitiskl ho k sobě.
Harry na chvíli přestal dýchat, tak moc očekával, co Severus řekne.
„Harry!“ prořízl temnotu hlas Hermiony Grangerové. „Harry, co je ti, jsi v pořádku?“

„Na to zapomeňte!“ ozval se se podrážděně Harry. Snape protočil panenky. V duchu, samozřejmě.
Měl tušit, že se bude Potter hádat.
„Nevidím jediný důvod. Lycaon ohrozil studenty, to je nepřijatelné,“ vysvětloval chladně.
Harry se rozhlédl. Viděl, že většina jeho kolegů jsou nervózní. Jednak z noční události, která se samozřejmě roznesla po škole rychlostí blesku a jednak z hádky, která se právě rozhořela.
Lobo hleděl upřeně na stůl.
Harry vždy záviděl Severusovi jeho schopnost zachovat si za každých okolností chladnou hlavu. To on nedokázal. Zvlášť ne v situaci, jako je tato.
„Tak si to ujasněme, pane řediteli,“ podtrhl mužovo funkční zařazení. „Přivedl jste Loba do školy a věděl jste, že je vlkodlak. Povolil jste, vlastně jste prosadil tuhle nesmyslnou exkurzi, proti které jsem byl od začátku. Dával jste mu pít lektvar, který z nějakého důvodu neúčinkoval. Klec, ze které nakonec vylezl, otevřel student, který, jak vyplývá z toho, co jsem už řekl, tam neměl co dělat. To jsou fakta. Teď mi, prosím, řekněte jeden jediný důvod, myslím tím logický důvod, který by podpořil vaše rozhodnutí stran výpovědi.“
Posadil se. Hm, zvládl jsem to docela dobře, říkal si v duchu. Ještě jsem na něj nezačal řvát.
„Zkuste…“ vložila se do toho Molly.
„Proboha jaký zkuste!“ vypěnil Harry. „To bychom ho rovnou mohli přivázat na řetěz, kamenovat a potom upálit!“ křičel.
„Uklidněte se, Pottere!“ znělo jako rána bičem.
„Neuklidním,“ odsekl stejně. „Tak odpovězte, pane řediteli. Vždy jste byl tak pyšný na svou logiku a najednou nedokážete odpovědět?“
Všechny oči se upřely na Snapea. Všechny, vyjma Lobových. Ten se stále neodvažoval přerušit pečlivou prohlídku svých sepjatých prstů.
„Harry…“ začal smířeně, když to nevypadalo, že Snape odpoví. On, Lobo, dobře chápal podstatu Snapeova rozhodnutí a na jednu stranu se mu líbilo, jak Harry dokázal ředitele zahnat do rohu.
Na druhou stranu, dobře věděl, co se mezi Snapem a Harrym děje. Nechtěl, aby Harry Snapeovi ubližoval kvůli… vlkodlakovi.
„Ty mlč!“ okřikl ho. Znovu se obrátil ke Snapeovi a pohledem se dožadoval odpovědi.

Severus byl v rozpacích. Ten kluk ho zase dostal. Copak mohl říci, že se prostě a jednoduše chce toho vlkodlaka zbavit? Že si nepřeje, aby někdo projevoval takový zájem o Harryho a co víc, aby Harry projevoval takový zájem o někoho jiného? Že každý pohled, který si ti dva vymění ho stojí jeden šedivý vlas? Hm, to by asi nešlo. Ale…

„Ještě jednou to udělá, Pottere, a jde okamžitě,“ odpověděl tedy nakonec to jediné, co odpovědět mohl.
Harry přikývl. „A nemluv o Lobovi, jako by tu nebyl!“ dožadoval se dalšího ústupku.
„Promiň,“ procedil skrz zaťaté zuby směrem k Lycaonovi. Zvedl se a odešel.
Ve sborovně zavládlo hrobové ticho.
Nakonec se Harry rozpačitě rozhlédl po svých kolezích.
„Omlouvám se vám všem,“ řekl klidně a opustil sborovnu. Po něm odešel Lobo a zamířil do svého domku. Musel si to celé promyslet.
Ostatní pořád seděli na svém místě.
„Co se to sakra děje?“ přerušila nakonec ticho Hoochová.
Nikdo se nehnal k odpovědi. Nikdo to nechtěl říci nahlas.

Na prostranství hořelo pět slavnostních ohňů. Bylo co slavit. Podzimní rovnodenost.
Čas děkování za hojnou úrodu a naplněné sýpky. Den, kdy příroda přestává rozdávat své plody, země ztrácí dočasně na úrodnosti.
Každá kolej měla svůj oheň, uprostřed nich byl oheň vyučujících.
Ředitelka Mrzimoru předvedla jímavý obřad, během kterého děkovala přírodě za její přízeň. Pak už začala zábava, během které se všichni snažili přeskočit svůj oheň co nejlépe.

Nakonec zůstali jen učitelé.
Primusové kolejí odvedli své svěřence do ložnic.
Oheň praskal, plameny se snížily a všichni mlčky seděli kolem. Ne že by si neměli co říci, ale nějak se jim nechtělo.
Jako první se zvedl Lycaon. „Dobrou noc,“ popřál všem ostatním a odešel doprovázen mumláním téhož.
Za okamžik se zvedl Harry a zamířil k ohňům, u kterých původně seděli studenti. Po zjištění, že pouze hasí ohně a kontroluje ohniště, zda v nich nezbyl žádný žhavý uhlík, mu ostatní přestali věnovat pozornost.
Jako by právě na to čekal. Když uhasil a zkontroloval poslední uhlík, nenápadně se ztratil ve tmě.
Jeho odchod zpozoroval snad jen Severus.
Měl pocit, jako by mu někdo vrazil do srdce nůž. Když na sobě ucítil upřený pohled, vlastně ho ani nepřekvapilo, že patří Hermioně.
Zoufale přemýšlel, co teď. Harry odešel za vlkodlakem. O tom nepochyboval.
Prostě odmítl připustit, že by odešel jen tak, protože se mu už chtělo spát. To by s tím nedělal takové tajnosti.
Fajn, pomyslel si sarkasticky, takže jsem uspěl. Dohnal jsem ho do Lycaonovy postele. Dost! zvedl se.
Tohle musel vědět jistě. Je na čase skoncovat s touhle nejistotou. Všechny pohledy se upřely k němu.
„Dobrou noc,“ popřál všem a měl se k odchodu.
„Severusi, počkejte,“ snažila se ho zastavit Hermiona, ale když se střetla s jeho chladným pohledem plným vražedné rozhodnosti, zmlkla.
„Přestaňte laskavě strkat nos do cizích záležitostí, slečno všechno-jsem-četla!“
Hermiona zalapala po dechu spolu s ostatními vyjeveně zírala na Snapea, který po několika krocích zmizel ve tmě.

„Harry? Co tu děláš?“ zeptal se překvapeně Lycaon, když otevřel dveře a uviděl nebelvírského ředitele.
„Přišel jsem za tebou,“ odpověděl Harry a prošel kolem překvapeného vlkodlaka.
„To je hloupé,“ stihl Lycaon zamumlat, než se jejich rty setkaly.
Harry hladově útočil na jeho měkké rty a jazykem se dožadoval vstupu. Lycaon na okamžik povolil.
„Ne, Harry,“ vydechl nakonec a chlapce od sebe trochu odstrčil.
„Proč ne?“ zeptal se Harry a jeho vzrušení trochu opadlo. Díval se do Lycaonovy vážné tváře, do očí, které mu tolik připomínaly Remuse.
„Nedokážeš si představit, co by se stalo, kdyby tě tu našel Severus,“ začal přísně.
„Ten? Ten ani neví, že existuji,“ odfrkl Harry. „Pokud mi zrovna nenadává.“
Vlkodlak zavrtěl hlavou. „Miluje tě, Harry a to, jak se chová, je projevem žárlivosti.“
Harry rezignovaně povzdechl.
„Přiznávám, že jsem měl určitou dobu pocit, že by o mě mohl mít třeba zájem. Nedokážeš si představit, jak jsem byl šťastný. Když mě objímal a chránil před noční můrou, když… ale to je jedno.
Sešlo z toho, možná jsem za to odpovědný tak trochu já. Opil jsem se a řekl pár věcí, které jsem říci neměl. Od té doby pro něj neexistuji.
Víš, když toho člověk hodně ztratí, neznamená to, že si na ztráty zvykne. Spíš se naučí, že přesto přese všechno musí žít dál.
Stokrát jsem si zopakoval, že když stačil jeden opilecký výstup, aby o mě ztratil zájem, tak mě zřejmě nemiloval. Asi to slovo ani nezná.
Ale i tak to bolí. Tak se snažím žít dál. Je to tak špatné?“
Lobo neodpověděl hned, dobře si promýšlel, co na to odpoví. Nepopíral, že je mu Harryho zájem příjemný, ale… Nebyl svatý a kdyby byl přesvědčen o tom, že ho Harry miluje a kdyby on miloval Harryho, bylo by mu úplně jedno, co na to Severus.
Ale za těchto podmínek…
„Říkáš, že on neví, co znamená milovat… A ty to víš, Harry? Žít dál… ty nežiješ, ty přežíváš.
Přišel jsi za mnou, protože jsi přišel za Remusem.
Nikdy by sis mě nevšiml, kdybych nebyl vlkodlak.
Uvědom si, Harry, nemůžeš se vyspat s každým vlkodlakem, jenom proto, že ti připomíná Remuse.
Takhle to nefunguje. Místo toho se zamysli, jestli by nestálo za to přijmout lásku někoho, jako je Severus. Dej mu šanci a zjistíš…“ už neměl, komu by své kázání dořekl. Harry se sebral a odešel.
Ne vztekle, spíš… no, ještě se uvidí, co se z toho nakonec vyvrbí.

Podruhé v posledních deseti minutách šel Lobo Lycaon otevřít dveře.
Příchozí se nezdržoval s pozdravem, prostě přirazil dveře - a za nimi Lycaona - ke zdi a prošel rázným krokem do domu.
Lycaon odstrčil dveře, trochu se oklepal, zavrtěl hlavou a zamířil za nezvaným hostem. Našel ho v ložnici.
„Líbí se ti má ložnice, Severusi?“
Ten jen zavrčel a rozrazil dveře do koupelny. Byla prázdná. „Kde je?!“
„Kdo?“ zatvářil se Lycaon překvapeně.
„Nedělej ze mě idiota, Lobo, nebo zapomenu, cos pro mě kdysi udělal!“ vrčel tak, že si s vlkodlakem nezadal.
„Jediný, kdo z tebe dělá idiota, Severusi, jsi ty sám,“ odpověděl Lycaon klidně.
„A měl by ses sebrat dřív, než si toho všimnou i ostatní.“ Nechal se přirazit Snapem ke zdi, aniž by se snažil ubránit. Ne snažil. Při své vlkodlačí síle by to byla hračka.
Ale chápal, že se Snape prostě potřebuje odreagovat.
„A pokud jsi mě chtěl požádat, abych tě pustil dál do svého domu, aby ses mohl zeptat, jestli tu není Harry… tak ten tu není.“
Snape se nadechl, aby něco řekl, ale najednou nevěděl, co. Pustil Lycaona a zůstal před ním bezradně stát. Tedy, stál jako kdykoli jindy. To jen Lycaon ucítil jeho bezradnost.
„Severusi,“ pokračoval Lycaon smířlivě, „chlapec nevěří, že ho miluješ a tak se snaží najít někoho, kdo o něj bude alespoň trochu stát. Udělej s tím něco dřív, než se mu to podaří.“
„Myslíš, že ho miluju?“ zeptal se sarkasticky Snape. Zároveň si však uvědomoval, že je na tom dost bledě, když s vlkodlakem takhle probírá svůj intimní život.
„Nemyslím. Já to vím.“

Snape vztekle kráčel chodbami Bradavic. I ten zablešený vlkodlak ho najednou začne poučovat, co má a co nemá dělat. Navíc… zaslechl šramot v nedalekém výklenku.
„Lumos!“ zvedl hůlku tak, aby lépe viděl. Narazil na dva studenty. Dívku a chlapce. Zřejmě se ve výklenku sešli za účelem výměny informací o anatomii…
„P-p…pane…“
„Okamžitě do svých ložnic. Nebelvír i Havraspár ztrácejí dvacet bodů,“ informoval. Otočil se a odcházel, vědom si toho, že studenti bez odmlouvání poslechnou.
„…parchant…“ doneslo se k němu.
„Ještě dalších deset,“ reagoval. Pak slyšel už jen ozvěnu rychlých kroků.

Sakra! mumlal si sám pro sebe. Kolik jim tak mohlo být? Čtrnáct? Patnáct? Bude si muset promluvit s ostatními vyučujícími.
Možná by si to měla vzít na starosti Molly. Bože, copak já vím, co jsem dělal, když mi bylo patnáct? Víš, odpověděla v tu chvíli část jeho duše, o které se vždy tvářil, že neexistuje.
Připravoval jsi se na vstup ke smrtijedům.
No dobře, ale…

V rozumech došel až do sklepení. Vysprchoval se, přičemž neopomněl vyřešit naléhavý problém, který vyvstal pokaždé, když přemýšlel o Harrym a zamířil do ložnice.
Cestou se zastavil u terária, ze kterého vytáhl Selenu. Nechala se velmi ochotně.
Normálně měla volný přístup po všech Snapeových pokojích, ale když šla spát, byla v teráriu nebo ve Snapeově posteli.
Přestože Snape neuměl mluvit hadím jazykem, dokázali se navzájem pochopit.
Teď se Selena smotala do klubíčka na polštáři a vyčítavě hleděla na Snapea všema šesti očima.
„Nic neříkej,“ odbyl ji. „měl pravdu, ten vlkodlak. Chovám se jako idiot. Ale copak teď mohu přijít za ředitelem Nebelvíru a říci, koukej, Harry, já jsem starý žárlivý idiot, co to tak zkusit…“
„Můžeššššššššš,“ syčela Selena, ale nebylo jí to nic platné. Nerozuměl jí. Jak záviděla své matce, jejíž lidský přítel uměl správně mluvit! Ona mu vlastně také nerozuměla. Ale cítila jeho pot a viděla jeho gesta, držení těla… to všechno jí zprostředkovalo, o co tu jde.
„Nemůžu!“ odsekl. Ne že by snad svému runoskopovi rozuměl, ale protože měl pocit, že se proti němu všichni spikli, předpokládal, že mu říká, že takovou hovadinu může udělat.

„Dobré odpoledne, Lobo,“ řekl Harry, tak trochu provinile.
Vlkodlak se na něj přátelsky usmál. „Ahoj, Harry…“
„Přišel jsem ti pomoci s dalšími stromy. Také jsem vymyslel to jezero uprostřed. A přišel jsem se omluvit za ten včerejšek,“dodal rozpačitě.
„To je v pořádku, Harry. Pomoc vítám. Sice chudák Danny pracuje ze všech sil, ale to víš, Zakázaný les není žádná legrace, zvlášť, když jsme se nakonec rozhodli, že bude větší, než jsme původně plánovali.“
Došli až na místo, kde se začínal pomalu rýsovat jeden z konců budoucího lesa. Nedaleko bojoval Danny Crane s velkým kamenem, který ležel v cestě.
Když k němu oba muži došli, usmál se na ně ještě provinileji, než před okamžikem Harry.
Oba muži se k němu sklonili a pomohli mu odvalit kámen stranou.
„Udělal jsi toho hodně, Danny,“ řekl po chvíli Harry, když se rozhlédl kolem.
„No… mě to baví,“ odpověděl zajíkavě Danny. Dřív takový nebyl, ale incident, který de facto zavinil, ho pořádně zkřísnul.
„Já vím, že jsem udělal hloupost, ale tohle tady, to není trest…“ trochu se osmělil.
„Není,“ přikývl Harry. „Trestem je to, že nikdy nezapomeneš, co jsi udělal.“
„To ne!“ vyhrkl a raději se pustil do další jámy.
„Lobo!“ uslyšeli z dálky Snapeův hlas. Všichni se narovnali a počkali, až k nim přijde.
Pokývl hlavou na pozdrav a snažil se nedat najevo určité rozčarování. Proč musí pokaždé, když sem přijde, potkat Harryho?
„Zjistil jsem, proč ten lektvar nefungoval. Byla to moje chyba…“ Viděl překvapené pohledy přítomných. „I já přece mohu udělat chybu, nebo ne?“
„Eee… Ehm, Severusi… totiž…“
„Harry, kdy se naučíš pořádně mluvit?“ zeptal se, když se přesvědčil, že je od nich Crane dost daleko.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli spěcháš. Mohl bys mi pomoci…“ navrhl Harry se zatajeným dechem.
„Sázet stromy?“ zeptal se s hraným znechucením.
„Ne, hloubit jezero,“ zazubil se na něj Harry, popadl ho za rukáv a vlekl ho na místo, kde si představoval své vysněné jezero.
Lycaon se za nimi chvíli díval a pak spokojeně pokýval hlavou.
Tak to by bylo. Snad se zase nepohádají. Otočil se a zamířil k Dannymu, aby do jam, které chlapec vyhloubil, zasadil stromy.