Labyrintem slov...

Autorka:  Jezinka
Páry: RW/HG
Varování:  poezie
Shrnutí: poezie

Temný pán ve tmu byl obrácen,
již dávno své mrtvé oplakali,
zmizelo zlo tak, jak mizí těžký sen,
tiše a v rozpacích postávali.
Neznali víc, než nesmělé políbení,
teprve nedávno k lásce se přiznali,
pomalu v kouzelném omámení,
něžně a vroucně se objali.
Byl jako v plamenech ten pokoj v podkroví,
při výzdobě pokoje neznal míru,
co vidí z plakátů, to nikdy nepoví,
šestice Kudleyských Kanonýrů.
V důvěrném objetí se svírali nehybně.
Co dělat, kam teď má ruku dát?
O čem si přečetla, zvládala bezchybně,
neměla v knihovně „Umění milovat“.
V šachu vždy vítězil černou i bílou stranou,
měl statečné srdce Nebelvíru,
dostal mat na plese jedinou dámou,
když Krum drze lezl mu do revíru.
Záda jí pohladil svou dlaní rozpálenou,
toužili splynout, být jedním tělem,
v objetí milostném stát se mužem a ženou,
poprvé v tisícím polibku vřelém.
Nezbedná ruka jí bloudila po těle,
laskal ten úběl mazlivou dlaní,
jemně jí položil do rudé postele,
zaslechl zoufalé zavzlykání.
Dva černé hábity jsou v rohu zmačkané,
nahotu halí jen pláštík touhy,
šeptala: „Možná, že přeci jen počkáme,
jen aspoň okamžik pouhý.“
Stydlivě sleduje skrz řasy skrytě,
kam její ruka se na cestu vydá,
předstírá nezájem jak malé dítě,
zvědavost nezájem rychle však střídá.
Zaslechli kroky, jak by se blížily,
jako by v blízkosti někdo se smál,
zděšeně k sobě se pod deku stulili,
jen ghúl se na půdě zachechtal.
„Ty na nic se nevzmůžeš, je to tvá vina,
jen chvástavě mluvíš, chci už být žena,“
kvílela nad nimi větrná meluzína,
pak vrhla se na ghúla roztoužená.
Smíchem se náhle ztratila nesmělost,
na další pouť se vydaly dlaně,
láska je štěstí, pro úsměv, pro radost,
zjistili oba dost nečekaně.
Nemohl promýšlet složité strategie,
z mysli se ztratily grafy a tabulky,
láska je kouzlo, však kouzlo bez magie,
nejhezčí z nejhezčích zázraků bez hůlky.