Labyrintem slov...

Autor: Mandragora
Hlavní postavy: Severus Snape; Harry Potter
Shrnutí: Jeden den ředitele Bradavické školy čar a kouzel.
Poznámka: Děkuji Severce S. Rogueové za betu.
Tato povídka byla původně vydaná na Fantasmagoriu 24.9.2007 a nikdy jsem se nedostala k tomu, abych ji přenesla na LS, takže tak činím až teď.

Profesor Severus Snape, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, nemohl ten den ani pořádně dospat. K snídani se odbyl jenom černou kávou a už chvátal k sobě do ředitelny. Nečekal, až ho točité schodiště vynese nahoru, ale sám bral schody po dvou. Nikdy a nikomu by se ale k takové nedočkavosti nepřiznal.
Dnes je totiž Den rozesílání pozvánek ke studiu. Všechny děti s kouzelnickým nadáním jsou už od narození zapsáni v Knize. Kniha je to velká, starobylá a zajištěná mocnými kouzly proti jakékoliv manipulaci. Problém spatřoval profesor Snape v tom slově jakékoliv. Ani on, jakožto současný ředitel Bradavic, nemohl nahlížet do záznamů v Knize. Což ho nesmírně rozčilovalo. Právě on, možná jako nikdo další, si uvědomoval, že vědění znamená moc. Proto si zvykl vést si záznamy o všech obálkách, které se mu ten den objevily na jeho pracovním stole. Založil si takovou malou kartotéku a tam si evidoval jména a adresy všech žáků. Ty ze starších ročníků zkontroloval, jestli nedošlo k nějaké změně a z dopisů pro budoucí prvňáčky si údaje pečlivě opsal na nové lístky. Teprve až poté nechal sovy, aby je doručily adresátům. Tak to fungovalo už několik let.

Dnes měl ke spěchu obzvlášť velký důvod. Dnes, právě dnes se ukáže, jestli jeho kmotřenec je ještě naživu. Myslel si že ano, dalo se to odvodit z jistých skutečností. Ale neměl žádnou jistotu, jestli to není jenom jeho zbožné přání. Částečně sebou pohrdal za to, že zklamal v roli kmotra a dítě ztratil z dohledu. Ale v tom chaosu, těsně po válce, měl starostí víc než dost, aby očistil sám sebe a neskončil v Azkabanu. Když bezprostřední hrozba uvěznění pominula, vyvinul maximální úsilí, aby dítě našel, ale bohužel bez úspěchu.

Myslíte si, že ztratit dítě je věc nemožná? Tak to se tedy šeredně mýlíte. Zvláště když se pohybujete mezi kouzelníky. Po válce byla situace velmi, velmi ošklivá. Ty ministerské krysy, které pro výsledek války neudělaly v podstatě nic, se najednou vyrojily a začaly se chovat, jakoby tu válku vyhrály ony a ne hrstka těch zoufalců, mezi které patřil i Severus Snape, i když jej všichni měli za zrádce. Tak ministerstvem zmanipulovaný Starostolec vydal nařízení, že se za Smrtijedy pokládají všichni členové rodiny již usvědčeného a odsouzeného Smrtijeda. Všichni, to znamená i děti včetně kojenců. Bylo zcela evidentní o co ministerstvu šlo. Šlo o majetky, velké majetky a na nějakou presumpci neviny se nekoukalo, ani nalevo, ani napravo. Dokonce se ministerstvu podařilo pomocí mediální masáže přesvědčit kouzelnickou veřejnost, že to je v zájmu její ochrany. Sic! Severus se osobně domníval, že zdravý rozum pravděpodobně z Anglie emigroval, protože jinak si to vysvětlit nedokázal. Jak dlouho může malé dítě přežít v nelidských podmínkách Azkabanu? Moc dlouho ne. Někteří kouzelníci si, po jistém nechutném skandálu, do kterého se namočil slavný Potter, uvědomili, jak je toto scestné a postavili se ministerstvu na odpor. Postupně jich bylo víc a víc a když se k nim přidali i kouzelníci ze zahraničí, byla pozice ministerstva neudržitelná, až nakonec jim nezbylo nic jiného než tuto praxi opustit. Ale pro některé kouzelnické rodiny bylo už pozdě a nezbyl z nich vůbec nikdo. Někteří se sice zachránili útěkem do zahraničí, ale těch opravdu nebylo mnoho. Navíc některé země, například Francie, uprchlíky vracela zpět do rukou „anglické spravedlnosti“. Tak to také bylo s Tiberiem a jeho rodinou. Jeho matku zadrželi francouzští bystrozorové a deportovali ji do Anglie. Dítě, v té době sotva třínedělní, ale u sebe neměla. Jeho otce se tehdy zadržet nepodařilo, a před spravedlností se skrýval ještě další tři roky, než byl nakonec dopaden a zabit. Bylo nemyslitelné, že by sebou vláčel tak malé dítě, ale nikdy nevyšlo najevo, co se svým synem udělal. Ministerstvo to naštěstí nevypátralo, a že v tomto případě vyvinulo značné úsilí v podstatě přímo úměrné výši majetku, který je blokován, pokud žije alespoň jeden právoplatný dědic. Severus Snape také neuspěl, i když v jeho případě by to pro dítě nemělo tak fatální důsledky. De iure, Tiberiovým kmotrem nebyl, protože se nestihl uskutečnit obřad, ale jeho otci to slíbil ještě dříve než se malý narodil a tak se za něj považoval.

Proto dnes profesor Severus Snape, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, spěchal a bral schody po dvou. Na jeho pracovním stole už na něho čekalo několik hromádek dopisů. Ve spěchu se usadil a popadl tu, jež byla označena jako první ročník. Rychle dopisy probral a byl úspěšný, konečně našel, co hledal. Držel tu obálku v ruce a zíral na adresu napsanou zeleným inkoustem. Pocítil nesmírnou úlevu. Tak přece, Tiberius žije a to i navzdory těm bastardům z ministerstva. I přesto, že se do dnešního dne ministerstvu nepodařilo dítě vypátrat, nepochyboval profesor Snape, že se alespoň pokusí zmařit jeho nástup do Bradavic. To sousto v podobě majetku bylo příliš velké lákadlo. Potlačil chuť si dát na oslavu alespoň hlt whisky, která byla zamčená a několika kouzly zabezpečená ve skříňce v jeho komnatě. Ještě chvíli se kochal pohledem na dopis a pak ho vložil do zásuvky u svého stolu. Později odpoledne se k němu vrátí a pokusí se ho předat osobně. Adresa byla zvláštní, nikdy o takové díře neslyšel, ale s trochou snahy by to jít mělo.

Už klidnější se pustil do každoroční rutiny. Kontroloval adresy starších žáků a opravoval změny. Bylo s podivem, jak často se někteří stěhovali. Bylo již odpoledne, když se dopracoval k vyplňování nových lístků. Mezitím stačil sníst k obědu několik sendvičů, které si nechal přinést skřítkem, aby se nezdržoval od práce. Dopisů nebylo mnoho, necelých dvacet. Dílem za to mohla válka a dílem poválečné události. Zapsal si už adresy tří budoucích studentek a dvou budoucích studentů, když narazil na dopis, který mu pokazil jeho dobrou, skoro slavnostní náladu.
Na adrese bylo:

James Harry Potter
Křivolaký dub 13
Powys
Wales

Sakra, sakra, sakra. Jako by mně nestačil v Bradavicích jeden Potter, budu tu mít hned dva. Pomyslel si Snape. Ostatně dalo se čekat, že jeho podařený synáček přijde studovat do Bradavic. A když jsem si tu zaměstnal hrdinu..., tak teď budu trpět. Sakra a ještě jednou sakra.
Zároveň se do jeho mysli cpal ošklivý pocit, že těm špatným zprávám určitě není konec. Vybavila se mu scénka, která se odehrála před koncem minulého školního roku ve sborovně. Zcela jasně tenkrát slyšel, jak profesor Potter vykládal svým kolegům, co úžasného provedli jeho kluci. Kluci! Ano, přece se tenkrát psalo v Denním věštci, že má dvojčata, chlapečky.
„Merline, co jsem, komu provedl?“ zaúpěl Snape. „Tři Potterové pod jednou střechou.“
Chvíli uvažoval, že by si přece jenom toho jednoho panáka zasloužil, ale potom své chutě ovládl.
Rychle prohrábl zbývající dopisy na stole. Pak je pečlivě prolistoval, ale další obálku se jménem Potter nenašel. Na tváři se mu usadil ošklivý, zlomyslný úsměv.
Ale, ale, že by náš slavný hrdina měl doma motáka? Pro Věštce to bude tučné sousto, až slečna Holoubková vyšťourá Potterovy rodinné problémy, a určitě jí to nebude dlouho trvat.

Je pravda, že profesor Severus Snape, ředitel Bradavické školy čar a kouzel zaměstnal Harryho Pottera na místě učitele Obrany proti černé magii, ale rozhodně se nedalo říct, že by ti dva byli přátelé, to vůbec ne. Profesor Snape uznával, že Potter Obranu umí a má jisté vlohy k tomu být dobrým kantorem, ale kdyby tenkrát sehnal na to místo kohokoliv jiného, byl by mnohem radši. Bohužel, se žádný další zájemce nenašel, a protože během války, kdy byli oba okolnostmi donuceni úzce spolupracovat, si vytvořili mezi sebou stav křehkého příměří, které oba dodržovali, byl současný stav jakž takž snesitelný.

Docela obtížně se soustředil na opsání těch pár zbývajících adres. Nemohl si pomoci, jeho fantazie pracovala naplno, když si představoval, jak se ten samolibý úsměv z tváře slavného hrdiny setře, až zjistí, že jeden jeho syn nedostal zvací dopis do Bradavic.
„Tak to bych měl,“ nezapomněl se Snape pochválit, když dopsal všechno, co potřeboval.
Absint..., zasloužil bych si skleničku..., alespoň malou, malinkou, malinkatou skleničku absintu... Ale ten by člověk neměl pít sám... Achjo… s Luciusem si už žádnou skleničku absintu nedám.

S povzdechem, že se nechal unést vzpomínkami na staré dobré časy, vyndal ze zásuvky dopis pro Tiberia. Chvilku ho jen tak převracel v rukách, jak si rozmýšlel další postup.
Pak upoutala jeho pozornost adresa:

Tiberius Draco Malfoy
Křivolaký dub 13
Powys
Wales

Něco bylo špatně..., a to něco odmítl jeho mozek akceptovat. Ne, ne a ne. Mám šálení smyslů, zcela určitě, jsem neměl začít s pitím tak brzo po snídani.
Zcela mechanickým pohybem, který připomínal pohyb loutky, vylovil z hromádky dopis, ten druhý dopis. Oba pomalu a pečlivě položil na desku svého ředitelského psacího stolu, jako by se bál, že mohou každou chvíli explodovat. Poměrně dlouhou dobu na ně jen tak bez hlesu zíral. Pak zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a zahnal palčivou potřebu si loknout whisky jen tak z lahve.
Stejně to nepomohlo a když oči opět otevřel, ty zatracené dopisy tam pořád byly a profesor Severus Snape měl dojem, že se mu vysmívají.

„Ten zmetek!“
Vyskočil od stolu a několika rychlými kroky dorazil ke krbu a po vhození Letaxu do něj zakřičel: „Pottere!“
„Ano? Potřebujete něco, pane řediteli?“
„Ke.Mně.Do.Ředitelny!“
„Fajn, přijdu hned, jen co dorovnám ty složky.“
„Teď! Hned!“
„Dobrá, dobrá,“ otočil se a vykročil ke dveřím svého kabinetu.
„Nechte těch kašpáren a vezměte to krbem! HNED!“ poručil mu Snape a sám ustoupil od krbu, aby Potterovi uvolnil cestu.

Ledva se stačil usadit ke svému stolu, už z krbu vypadl profesor Potter. Oprašujíc ze sebe saze, zamířil ke křeslu, kde vždycky při návštěvě ředitelny sedával a hodil sebou do něj. Nohy ležérně přehodil přes opěradlo a zeptal se: „Co se děje, pane řediteli?“ svoji otázku zároveň doprovodil výmluvně zvednutým obočím, jako by vůbec netušil, co mu může jeho nadřízený chtít.
„Klidně se posaďte,“ neodpustil si ironickou poznámku oslovený a zatvářil se pomstychtivě, „stejně to křeslo jednou podtrhnu.“
Potter se jen ušklíbl, ale nic neřekl.

Chvíli bylo ticho a pak profesor Severus Snape vzal jednu z obálek, které ležely na stole a hodil ji Potterovi, ne přímo k němu, ale záměrně o kousek výš. Ten ji chytil s ledabylou samozřejmostí.
„Ještě jsem nevyšel ze cviku,“ nezapomněl se Potter pochválit. Pak dopis otočil v ruce, aby se podíval, komu je adresován.
„To je dopis pro Jamese, mohu mu ho předat?“
„Pottere, chci po vás, abyste zkontroloval adresu. Jste si jistý, že je správně?“
Ten sebevědomě přikývl, ale oči se mu nepatrně zúžily. „Ano, je.“
Ředitel mlčel, a myslel při tom na Tequilu.
„A...“ chtěl Potter něco říct, ale pak si to rozmyslel.
Bylo ticho, rušené jenom šustěním pytlíku s bonbóny, jak v něm Albus Brumbál šmátral, pravděpodobně hledal nějaký s citrónovou příchutí.
„No...“ otáčel Potter v rukách nervózně obálku.
Ředitel pořád mlčel. Citrón, rozhodně k ní musí být citrón.
„Hmm... pokud jste mi chtěl předat jen ten dopis, tak já bych šel, mám v kabinetu dost práce,“ začal se zvedat profesor Potter.
„Ne! Nemáte náhodou pocit, že byste mi chtěl něco říct?“

Ticho zhoustlo. Oba muži se měřili pohledy, ale nevypadalo to, že by některý z nich chtěl promluvit jako první. Dokonce i někteří bývalí ředitelé a ředitelky na obrazech přestali předstírat spánek a se zájmem čekali, jak se bude situace dál vyvíjet. Albus Brumbál si dokonce zapomněl dát do pusy citrónový bonbón, který si právě rozbalil.

„Tak jo,“ rozhodil profesor Potter rukama, „je to celé směšné. Já vím, že vy víte, že já vím, že vy to víte.“
„Co to u Merlina plácáte? Můžete přestat blábolit a začít se vyjadřovat tak, aby to mělo úroveň?“
„Dobrá tedy… ano... dáte mi... ten druhý dopis?“
„Proč?“
„Co proč?“ nechápal Potter. „Abych je přece předal oba já. Bylo by hloupé, jednomu chlapci dopis přinést a druhý, aby musel čekat na sovu.“

Ředitel se naklonil nad stůl, o který se opřel lokty, „Proč.Je.To.Dítě.U.Vás.Doma?“
„Prostě je,“ pokrčil rameny Potter, „s ženou jsme se ho ujali a tak je u nás.“
„Merline!“ zaúpěl Severus Snape, „Jak to jen tak můžete říct?“ Sůl, ano k citrónu ještě sůl.
Potter se pokusil zatvářit jako nevinnost sama. „Proč bych to nemohl říct, když je to pravda?“

„Nějak mi unikají vaše důvody. Jestli si myslíte, že se takhle dostanete k majetku, tak jste na velkém omylu.“
„K majetku? K jakému majetku?“
„Pottere, nedělejte ze mě hlupáka,“ výhružně vrčel Snape, „a nesnažte se mi namluvit, že jste nevěděl, že většina rodinného majetku je blokována, dokud žije alespoň jeden právoplatný dědic, který jediný se k němu dostane.“ Mladší kouzelník vypadal tak zmateně, že si Severus Snape musel připustit, že mu v tomto případě nelže.
„Hmm, když se tak na vás dívám, tak je evidentní, že jste opravdu o majetku nic netušil. Takže, proč? Proč je u vás a jak se k vám vlastně dostal?“
„Myslím, že to není věc, o které bych se chtěl zrovna šířit,“ opatrně se odvážil říct Potter, který si v odmítavém gestu založil ruce na prsou.

„Pottere, uvědomujete si, že JÁ to nebohé dítě hledám skoro 11 let?“ téměř křičel Snape, „ale nikdy... by mě nenapadlo, hledat Tiberia u vás!“
„Ministerstvo to bohužel napadlo,“ neodpustil si Potter vytáhnout starou historii.
Po chvíli ohromeného ticha byl ředitel schopen zašeptat jen: „Merline! Jak jste se z toho dostali?“
„Naštěstí jsem včas dostal varování od dobrého přítele, že se k nám chystají,“ začal vyprávět užaslému Snapeovi profesor Obrany. „Protože nebyl čas Tiberia odnést do bezpečí, byl jsem nucen mu dát Mnoholičný lektvar. Já vím, nemusíte mi to říkat,“ zvedl Potter ruce v obranném gestu, „že podat něco takového malému dítěti je riskantní, ale neměl jsem na vybranou. Času bylo málo a měl jsem ten lektvar doma.“
„Jako bonus jsem na ty panáky z ministerstva pozval Ritu Holoubkovou z Denního věštce,“ neubránil se úsměvu Potter.
„Podařilo se jí z toho udělat slušný skandál, možná si na něj vzpomenete Domovní prohlídka u Zachránce kouzelnického světa!, rozhovor s paní Potterovou jaký traumatický zážitek to byl pro její dvojčátka a jiné podobné bláboly, včetně rozhořčených reakcí věrných čtenářů,“ pitvořil se Potter.
„Jak se vám u Merlina podařilo přesvědčit tu nánu z Věštce, aby spolupracovala?“ neubránil se zvědavé otázce Snape.
„Jednoduše, kontaktoval jsem ji krbem a řekl jí ať zvedne krofky a přifrčí, že bude mít o čem psát.“
„Proč mám takový pocit, že ten poslední argument nebyl ten nejdůležitější?“ přimhouřil obě oči ředitel, jak si pátravě prohlížel Pottera.
„To bych si radši nechal pro sebe, pane řediteli.“
„Hmm a dál?“ rozhodl se nevracet k předchozí otázce Snape.
„Vcelku nic, díky lektvaru našli dvě stejné děti - dvojčata a to nebylo nic překvapivého, když jejich matka je z dvojčat a protože je otravovala otravná Holoubková, tak brzo vypadli. No a my jsme se brzo přestěhovali na utajené místo,“ dokončil svoje vyprávění Potter.
„To bylo chytré, přizvat Denního věštce, i když mi tenkrát přišlo, že ta vaše reakce na vpád bystrozorů je podivně hysterická, choval jste se jako rozmazlený spratek,“ neodpustil si jedovatý komentář profesor Snape, „ale teď už to plně chápu.“

„Děkuji,“ naznačil mírnou úklonu Potter, „ale říkal jste, že jste Tiberia hledal taky, měl jste k tomu nějaký zvláštní důvod?“
„Měl, jistěže jsem k tomu měl dost dobrý důvod. Jsem totiž jeho kmotr!“ vyprskl Snape.

Potter vypadal, že nad tím co právě uslyšel, přemýšlí a nakonec se pokusil, nepříliš úspěšně, zakrýt pobavený úšklebek. „V tom případě vítejte do rodiny, pane řediteli.“
„Myslím, že není vhodná doba na podobné žerty,“ rozčílil se ředitel.
„To nebyl žert. Myslel jsem to vážně,“ odpověděl Harry Potter, který se už mezitím přestal hloupě šklebit, „kmotr je přece považován za člena rodiny, ne? I když ve vašem případě mám pochyby o tom, jestli proběhl obřad. Na druhou stranu, my jsme Tiberia taky oficiálně neadoptovali. Jistě chápete, že jsme nemohli jít na ministerstvo a chtít zlegalizovat adopci hledaného Smrtijeda.“

„Výborně, pokud Pottere uznáváte, že jsem jeho kmotr, tak je to vyřešené a hocha si vezmu na starost já sám.“
„To v žádném případě nepřichází vůbec v úvahu!“ vyskočil rozzuřeně profesor Potter z křesla. „Tiberius u nás našel domov a není vůbec žádný důvod na tom něco měnit!“
„Domov,“ odfrkl si posměšně ředitel, „nechtějte mi Pottere namluvit, že jste byl schopen zajistit mu domov, vždyť vám musí připomínat jeho otce. Ostatně, když o tom mluvíme, ví vůbec, že je adoptovaný?“
„Tak to se mě dotklo! Já se snažím,“ ukázal prstem ve vyčítavém gestu na ředitele, „opravdu se snažím se k Tiberiovi chovat jako k vlastnímu a Merlin je mi svědkem,“ dál zuřivě gestikuloval Potter, „že je to zatraceně těžké, když je tak strašně podobný svému zasranému otci! O tom byste mohl něco vědět, že pane řediteli!“ dodal nakonec pomstychtivě.
Finská vodka, čirá, pěkně podchlazená až se líně válí ve skleničce, ano je přesně ono. „Právě proto pochybuji, že u vás nestrádá.“
„Nevím, jaké iluze máte o mém dětství, možná tady profesor Brumbál,“ ukázal směrem k obrazu, „by vám o tom mohl někdy vyprávět, ale já jsem se zařekl, že tomu dítěti nikdy, rozumíte NIKDY, nebudu předhazovat, kdo byli jeho rodiče!“ soptil Potter.

„A jestli ví, že je adoptovaný? pokračoval Potter, který se vrátil zpátky ke křeslu a posadil se do něj, ale rozhodně už to nebyl jeho obvyklý ležérní styl.
„Znáte moji ženu, pane řediteli?“ zasmál se, ale moc nenuceně to neznělo. „Padma Pattilová, chodila do stejného ročníku jako já, ale byla v Havraspáru, opravdu si myslíte, že jsme mu mohli tvrdit, že je dvojče s Jamesem?“
„Hmm… to zřejmě nemohli. Takže ví, kdo byli jeho předci?“
„Ví jen to, co jsem považoval za nutné mu říct. Rozhodně jsem ho nechtěl zatěžovat podrobnostmi.“
„Jak jinak,“ ušklíbl se Snape.

„Fajn, když jsme si vysvětlili co a jak, tak mi dejte ten dopis, ať můžu jít pokračovat v práci,“ požádal ředitele profesor Potter.
Profesor Snape zaváhal, ale pak dost pochybovačným tónem pronesl: „Raději bych mu ten dopis předal osobně Pottere.“
„To by nešlo,“ nesouhlasil Potter. „Pečlivě se snažím, aby kluci měli všechno stejně. Leda, že byste přišel k nám dnes na večeři, když jste teď člen naší rodiny,“ neodpustil si mírně ironický tón Potter.
Hmm... alespoň melounový Bols... , ale fuuuj... co je to za sračku. „Hmm... to by šlo, je to vcelku rozumné řešení. Alespoň se přesvědčím o tom jak dosud žil,“ souhlasil po chvilce přemýšlení Severus Snape. „Tady máte ten dopis. A v kolik si mě tu vyzvednete?“ dodal nakonec.
Profesor Potter si akorát stačil převzít od ředitele dopis pro Tiberia a otočit se k odchodu z ředitelny, když v tom promluvil bledý kouzelník z obrazu vysoko nad nimi: „Severusi, ministr se právě k vám přenáší krbem.“
Ředitel sotva stačil mávnout na profesora Pottera, aby se posadil a tím pádem zůstal v ředitelně, tak již zazářily plameny a z krbu vyskočil ministr kouzel Rufus Brousek.

„Vítejte, pane ministře: Co pro vás mohu udělat?“ nasadil lehce servilní tón profesor Severus Snape.
„Potřebuji s vámi mluvit, pane řediteli, ale je to věc, kterou bych chtěl probrat jenom s vámi, jestli mi rozumíte.“ pronesl ministr povýšeným tónem, jakoby tam Potter ani nebyl.
Ředitel si byl dobře vědom, jakého tématu se rozhovor bude týkat a tak uvažoval, jestli má poslat Pottera pryč i s dopisem, a nebo ho nechat tady, aby viděl na vlastní oči, že po chlapci ministerstvo stále jde a spoléhat přitom na to, že ten dopis Potter uchrání. „Jestli je to záležitost chodu školy,“ rozhodl se nakonec, „tak pan Potter, tu zůstane. Koneckonců se ho chystám jmenovat svým zástupcem, a tak je potřeba, aby věděl o všech školních záležitostech,“ odmítl ministrovu žádost Snape.
Ministr trhl rameny, bylo vidět, že je mu přítomnost Pottera krajně nepohodlná, ale přešel to mlčením. „Dobrá, jak myslíte. Takže jsem se přišel ujistit, že se nechystáte do školy přijmout hledaného Smrtijeda.“
„Pane ministře, do školy nastupují jedenáctileté děti, které se narodili těsně před a nebo po konci války, jak by některé z těch dětí mohlo být Smrtijed?“ pronesl profesor Snape důrazným ironickým tónem.
„Nicméně, Starostolec do dneška neodvolal pátrání po uprchlém Smrtijedovi Tiberiovi Draco Malfoyovi a ...“
„Uprchlý Smrtijed?“ ředitel se pohodlně opřel v křesle, ruce si založil na hrudi a vytáhl obočí v tázavém gestu. „Vysvětlete mi, pane ministře, buďte tak hodný, jak kojenci prchají před spravedlností.“
„To já nevím,“ vybouchl Brousek, „kdybych to věděl, tak jsme ho chytili a...“ a znova byl neomaleně přerušen.
„Zavřeli do Azkabanu?“ použil Snape na ministra ošklivě jízlivý tón.
„Ne, to bohužel ne, byl by umístěn v ministerském sirotčinci, kde by byl pod dozorem až do své plnoletosti a až pak poslán do Azkabanu.“
Potter se ostře sykavě nadechl, ale ředitelův rychlý pohled ho usadil.
„Domníval jsem se, pane ministře, že jste té hloupé komedie už zanechali. Merline! Jak můžete s vážnou tváří tvrdit, že dítě narozené v roce Voldemortova pádu je Smrtijed?“
„Staro...“ zkusil říct ministr.
„Starostolec!“ vypěnil ředitel, „to je pěkná banda pitomců! Já vám něco řeknu, pane ministře,“ ukázal na něho prstem. „Bradavická škola přijme každé dítě, které má magické nadání, bez ohledu na to, kdo byli jeho rodiče, a jako student bude požívat její ochrany, protože správní rada má tady, na půdě školy, větší moc než ministerstvo a rozhodně nedopustí páchání takových křivd, jako je trestání nevinných dětí,“ zuřil profesor Severus Snape, kdyby to byl kdokoliv jiný, určitě by mu už šla pěna od úst.
„Uvidíme,“ odtušil ministr. „Ještě zatím žákem není, a proto ochraně školy nepodléhá. Přišel jsem si pro jeho zvací dopis, ten si také odnesu a bez něho nenastoupí.“
Ředitel Snape se na Brouska podíval s vychytralým úsměvem, „ale já ten dopis už nemám.“
„Accio“ než stačili oba profesoři zareagovat, už měl ministr hromádku dopisů ze stolu v ruce. Vítězoslavný úsměv mu povadl, když se prolistoval dopisy a ten hledaný nenalezl.
„Řediteli, kde máte... ten dopis? Nehrajte si se mnou!“
„Vždyť jsem vám říkal, že ho nemám,“ ušklíbl se Snape.
„Mám ho já,“ ozval se naprosto nečekaně Potter, který si nervózně hrál s prstenem.
„Vy?“ užasl ministr.
Ředitel vypadal, že se na Pottera vrhne a vlastnoručně ho uškrtí.
„Ano, právě, než jste přišel, jsme se bavili s panem ředitelem o tomto dopisu. Já jsem zastával názor, že je potřeba informovat ministerstvo, aby zasáhlo a neumožnilo se tu roztahovat takové chamradi,“ vysvětloval ministrovi Potter a podával mu obálku. Ten ji převzal a podíval se na adresu, pak ohrnul ret. „Taková díra,“ pronesl znechuceně.
„No nevadí, však my to najdeme.“ Schoval si obálku do kapsy, ale ostatní si ještě nechal v ruce.
„Váši synové taky nastupují, nemýlím-li se,“ rychle se podíval na Pottera a pak se vrátil k balíčku obálek a ještě jednou je prolistoval. „Ty dopisy máte taky u sebe, že?“ zeptal se Pottera. Když oslovený kouzelník přikývl, ministr vyštěkl, „Ukažte mi je!“
Potterovi se rozlil po tváři ošklivý, ale velmi ošklivý úsměv. „Ccc..., pane ministře, máte snad dojem, že jsem se zbláznil?“
„Ne,“ mračil se Brousek.
„No tak vidíte, já nemám sebemenší důvod vám je ukazovat, a vy nemáte ani to nejmenší právo je chtít vidět,“ setřel ho Potter s jedovatým úsměvem na rtech.
„Ale...“ chtěl pronést ministr, ale byl přerušen velmi netrpělivým hlasem profesora Snapea. „Pane ministře, pokud jste získal, pro co jste přišel, tak snad, abyste šel, my tu máme s profesorem Potterem neodkladné jednání,“ naznačil ředitel nevybíravě Brouskovi, aby vypadl. Ten tu jemnou narážku pochopil, a těsně před tím, než zmizel v plamenech, se ještě jednou zlostně ohlédl na Pottera.

Jen zhasl poslední plamen, tak Severus Snape vyskočil, jako by ho hryzl kůrolez. „Co to mělo znamenat? Vždycky jsem byl přesvědčený o tom, že jste kretén Pottere, ale tohle předčilo mé nejhorší noční můry!“ zuřil. „Merline! Dát mu ten dopis! Vždyť se tam hned poženou všichni angličtí bystrozoři!“
Potter pokrčil flegmaticky rameny, tím však, možná úmyslně, možná neúmyslně vytočil ředitele ještě víc. Pak zvedl levou ruku dlaní k sobě a ukázal Snapeovi prsten. „Vidíte ten prsten?“ zeptal se klidně. „Tím dostali kluci avízo, že hrozí nebezpečí, a v tomto okamžiku jsou už doma. Tam je nikdo nenajde, náš dům je chráněný mocnými kouzly, na to ministerští nemají.“
„Ale ten dopis? Bez něho...“
„Co ministr nevěděl,“ přerušil ředitele Potter, „je, že dopisů bude tolik, kolik bude potřeba.“
„Cože?“ nevěřil Snape.
„Jistě, kdybyste tolik nekřičel, možná že byste už zjistil, že na stole máte pro Tiberia nový dopis,“ nenechal se z rovnováhy vyvést profesor Potter.
Ředitelův pohled se stočil na stůl, a opravdu už tam ležela ta samá obálka, jakou si před chvílí odnesl ministr.
„Vy jste to věděl?“ nevycházel z údivu ředitel.
Potter pokýval hlavou na souhlas a ušklíbl se. „Mně přišlo spousta zvacích dopisů, které strýc zničil. Chodily, dokud jsem si jeden nepřečetl.“

Profesor Severus Snape se posadil zpátky do svého křesla a dlouze a zamyšleně hleděl na Pottera. „Jedné věci nerozumím... Jak to, že jste se nedostal do mé koleje, ale do Nebelvíru? Taková zdatná manipulace hodná Zmijozelu... teď ministra ani ve snu nenapadne, že právě vy budete spolupracovat se mnou na přijetí Tiberia do školy.“
„Nechtěl jsem,“ pokrčil ramenem Potter.
„Nechtěl! Jak nechtěl?“
„Protože se do Zmijozelu dostal ten slizoun Malfoy,“ neodpustil si úšklebek Potter.
„Ach, jaká ironie, že? A vy teď máte doma... dá se říct, že Dracovu věrnou kopii.“
„Hmm... ano, ale vychoval jsem ho k obrazu svému.“
Snape si byl jist, že v tomto prohlášení si Potter neodpustil vítězoslavný podtón.
„Lucius Malfoy se musí otáčet v hrobě,“ pronesl ředitel.
„Kdyby z něj po mém zásahu zbylo alespoň tolik, aby to šlo pohřbít,“ pronesl ponuře Potter.
Když ředitel nic neříkal, Potter se zvedl. „No nic, půjdu dodělat práci co tam mám, a vyzvednu si vás tady, řekněme v půl sedmé, ano?“

Dvojčata to rozhodně nebyla. Noc a den, světlo a tma. Jediné co měli společné bylo, že úplně stejně zlobili u večeře, nic nepomáhalo okřikování jejích matky Padmy Potterové, aby se chovali slušně, když s nimi večeří i pan ředitel. Jedenáctiletí kluci - rozmazlení, rozjívení, ale hlavně... šťastní. S nadšením si převzali dopisy z Bradavic.

Severus Snape byl nucen přehodnotit svoje předpoklady. Ne, rozhodně v rodině Potterových Tiberius nestrádal. Jako bodnutí ostrým nožem, pocítil vyzývavý pohled pána domu, který nemusel nic říkat, aby Severus Snape věděl, co jím chtěl naznačit. Vždyť jsem vám to říkal. O to víc se hlásily neodbytné myšlenky. Jak to, že to dítě skončilo zrovna tady v této rodině? Proč si ho vlastně nechali a chrání ho, když je to dítě někoho, koho Potter nenáviděl od první chvíle, co se spatřili? Co ho k tomu u Merlina donutilo? Nekončící řetěz otázek.

Po večeři se kluci zhádali o něco, čemu Severus Snape tak úplně neporozuměl. Proč by u Merlina jedenáctiletí kluci chtěli o prázdninách počítat? Když oba vyběhli z jídelny do svého pokoje a poté co je opustila i paní Potterová, aby uložila jejich malou pětiletou černovlasou dcerušku, nastal čas na drink, ale hlavně na odpovědi.

„Nuže?“ nadhodil Potter, poté co přesunuli do pohodlných křesel a nalil oběma štědrou dávku kvalitní whisky. „Přesvědčil jste se sám, že mu u nás nic nechybí?“
Severusovi Snapeovi nezbylo nic jiného než přikývnout. „Ano, nicméně to nevysvětluje, proč tu je.“
Potter kroužil sklenicí se zlatavým mokem a sledoval odrážející se pablesky. Po dlouhé době vzhlédl, zadíval se zpříma na svého nadřízeného a pomalu a důrazně odpověděl, „Při vší úctě, pane řediteli, toto je věc, která se mě osobně dotýká a nerad bych ji vytahovat na světlo, proč se zkrátka nemůžete spokojit s tím, že to tak je, a neotvírat minulost?“

Ne, Severus Snape se s tím nespokojil, a naopak Harry Potter nejevil přílišnou ochotu odpovídat na jeho všetečné dotazy. Původní tichá diskuse přerostla v celkem hlučnou hádku. Nemuseli a nebrali si moc servítky a to byla chyba, protože měli posluchače. Malého blonďatého chlapce, který seděl na schodech, objímal kolem krku velkého černého psa a poslouchal, nejprve tichý hovor a i následnou, čím dál tím hlučnější hádku. Zajímalo ho to, u večeře poznal, že pan ředitel jejich nové školy, kam nastoupí s bratrem po prázdninách, a kde pracoval jejich táta, se hlavně zajímá o něho. Neustále po něm nenápadně pokukoval a zvědavě si ho prohlížel. Tiberius měl pocit, jako by byl zkoumán a testován. Nevěděl, jestli u zkoušky prospěl a proto se nenápadně vyplížil z pokoje a teď seděl na schodech a poslouchal dospělé.

To co uslyšel, se dotklo jeho dětské dušičky, hluboce ho to ranilo. Jeho otec, jeho pravý otec byl Smrtijed! Samozřejmě, že věděl, že je adoptovaný. Na to člověk nemusel být génius, vždyť se od ostatních členů rodiny víc lišit nemohl. Ale ve své dětské fantazii si vysnil vlastního otce jako hrdinu, neohroženě bojujícího po boku jeho adoptivního otce proti Voldemortovi a jeho Smrtijedům. A když umíral s hlavou položenou na Harryho kolenou, tak ho zapřísáhl, aby se postaral o jeho jediného syna, a ten mu to slíbil.

Jak mu mohli tak strašně lhát? Vždyť on je synem vraha, bestie v lidské podobě. Rozplakal se, slzy mu stékaly po tváři. Držel se Siriuse, který seděl vedle něho a nechal se objímat, jako by rozuměl tomu zoufalství, které zaplavilo jeho lidského kamaráda a člena smečky.

Proto ho překvapil tichý hlas jeho matky. „Tibe? Co tu děláš?“
„Já...“ začal, když k ní zvedl uslzené oči.
„Ty jsi poslouchal, co si povídá tvůj táta s panem ředitelem?“ zeptala se úplně zbytečně.
Tiberius neměl sílu jí odpovědět, a proto jenom přikývl, protože se bál, že mu selže hlas.
„A co ses dozvěděl tak strašného, že tu teď brečíš?“
„Já... já jsem... můj... otec byl... vrah...“ mluvil nesouvisle Tiberius a rukávem pyžama si rozmazával slzy po obličeji.
„To opravdu říkali?“ podivila se Padma, „nezdá se mi to..., spíš sis to špatně vysvětlil.“
„Ří...říkali, že byl Smrtijed,“ zajíkl se Tiberius, který nepřestával objímat velkého černého psa.
„Ale to není totéž,“ povzdechla si. „Víš ty co, teď půjdeš za otcem a promluvíte si spolu, myslím, že už je načase.“
Tiberius zuřivě zavrtěl hlavou v zamítavém gestu. „Nechci.“
„Ano! Pojď, já tě tam odvedu,“ zcela nekompromisně trvala Padma na svém. Vzala Tiberia za ruku a odvedla ho do pokoje.

„Pánové, nevím, co jste tady na sebe křičeli, ale rozhodně to nebylo nic pěkného a Tiberius něco z toho slyšel,“ promluvila jako první Padma Potterová, když vstoupila do pokoje a jí v patách její adoptivní syn. Z očí jí přitom šlehaly blesky. „Takže koukej, Harry, si to s ním vysvětlit, aby si nevytvořil nějaké podivné závěry o své původní rodině!“ poručila manželovi a odporoučela se.
Chudák Tiberius stál, tam kde ho nechala, slzy rozmazané po tváři, a díval se přitom upřeně na zem.

Chvíli bylo konsternované ticho, které přerušil Harry, „Tibe? Ty jsi poslouchal za dveřmi?“
„Ne,“ špitl oslovený chlapec.
„Tak jak...“
„Seděl jsem na schodech,“ přiznal se.
„Moc dobře víš, že se to nesluší,“ káral Harry chlapce. Ten zkroušeně přikývl.
„No dobře,“ povzdechl si Harry. „Co jsi tedy slyšel?“
„Já...“ začal pomalu Tiberius, a slzy mu už zase tekly proudem, ale byl přerušen.
„Pojď ke mně, pojď si tady sednout,“ ukázal mu otec na volné křeslo. „Tuším, že to bude na dlouho.“

Severus Snape seděl v křesle a mlčky poslouchal, prsty pomalu otáčel skleničkou a zamyšleně hleděl na její lákavý obsah. Ještě se nenapil, ještě odolal. Věděl moc dobře o tom, že když začne, tak pak neumí včas přestat. Jeden čas se alkoholem pokoušel zahnat děsy, které ho pronásledovaly, ale nepomohlo to, naopak mu bylo vždycky ještě hůř.

„Takže…“ začal opět Harry, když se Tiberius usadil v křesle proti němu.
„Slyšel jsem..., že můj... můj otec byl... vrah,“ dostal ze sebe s velkými obtížemi blonďáček.
Harry se zamračil. „To jsme zcela určitě neříkali,“ naklonil tázavě hlavu na stranu.
„Byl Smrtijed,“ tiše mumlal Tiberius.
Harry rychle střelil pohledem na svého nadřízeného, který se tvářil, že tam v podstatě není, ale Harry si byl jist, že napjatě poslouchá a zajímá ho, co na to Tiberiovi řekne.
„Tibe,“ začal opatrně, „poslouchej mě pozorně. Ano, tvůj otec byl Smrtijed, ale protože neměl jinou možnost, jeho otec, tvůj děd, mu ji nedal, a on ho musel následovat v jeho službě Voldemortovi.“
„Takže vraždil...“
„Jsem si... téměř jistý..., že nikoho nezabil,“ pronesl pomalu Harry a tázavě se podíval na Snapea. Ten nepatrně přikývl.
„Ano, nezabil. Podařilo se mu, téměř zázrakem, tomu vyhnout,“ vložil se nečekaně do debaty profesor Snape. Harry mu lehkým kývnutím poděkoval.
„Když byl Smrtijed, tak byl vrah,“ vedl si dál svou Tiberius, který jim neuvěřil. „Jsem synem sprostého vraha, vraha...“ kvílel zoufale.
„Tak dost!“ rozzlobil se Harry. „Podívej se na mě, já sám jsem taky zabíjel, já sám jsem vrah. Byla válka a ty nemůžeš soudit... nikoho. Nevíš o té době nic a proto... proto...“ zadrhnul se. „Zabíjel jsem, vůbec na to nejsem pyšný a mrzí mě každý, zbytečně zmařený život. Vůbec nemáš představu jak, přestože byla válka, to bylo těžké, a je to do dneška těžké. Ale neměl jsem jinou možnost, buď oni nebo já,“ dokončil dlouhou řeč udýchaně Harry.

Nebyl by to Severus Snape, aby se do toho nevložil. „Takže každý život?“ pronesl téměř posměšně. „I Voldemorta?“
„Ne, toho hadotvářího bastarda mi líto není,“ popřel Harry právě to, co tak usilovně tvrdil.
„A Luciuse?“ zaujatě se předklonil ve svém křesle Snape.
Harry se na něj velmi pečlivě zahleděl, chvíli se měřili pohledem, než ředitelovi odpověděl. „Tak toho mi TAKÉ není líto.“

Ticho jež po tom prohlášení zavládlo, přerušil až Tiberius, popotáhl a zeptal se: „Kdo byl ten Lucius?“

Severus Snape se pohodlně opřel a vyčkával, jak z této ošemetné situace Potter vybruslí.
„No..., Tibe, to byl tvůj děda, Lucius Malfoy, pravá ruka Voldemorta,“ rozhodl se pro pravdu Harry.
„Jestliže jsem říkal, že mě každý zabitý člověk mrzí, tak jsem evidentně neřekl úplnou pravdu. Luciuse jsem zabil s velikým gustem.“
Zvedl ruku, aby oba své společníky umlčel a mohl pokračovat. „Protože jsem neměl na výběr, mohl jsem se nechat zabít a nebo zabít jeho. Ale jestli byl někdo, kdo by si to zasloužil, tak to byl on, za všechny ty ohavné skutky, které spáchal.“

Tiberius pomalu vstřebával informace, které se dozvěděl. Byl zmatený, unavený a rozčilený. Všechno se mu to odráželo ve tváři. Jeho adoptivní otec, Harry Potter, se na něj usmál a pokynul mu, aby šel k němu. Chlapec se zvednul a šel se posadit otci na klín. Opřel si hlavu o jeho rameno. „Já, myslel jsem si… že jste byli přátelé,“ šeptal smutně.
„Och ne… ve skutečnosti jsme se nenáviděli od prvního okamžiku, co jsme se potkali,“ vysvětloval Harry a hladil syna po blonďatých vláskách. Moc dobře si uvědomoval, jak jemu, jako malému, takováto důvěrná blízkost chyběla, jak se toužil k někomu přitulit a neměl ke komu.
Severus Snape se díval na ten výjev a bodlo ho u srdce. Jak moc si vždycky přál, jako malý kluk, aby se mohl přitulit k otci. Ale on o to nestál, nestál ani o něho, ani o jeho matku.

„Tibe, je tu ještě jeden problém,“ promluvil po chvíli Harry, „ministerstvo si nepřeje, abys nastoupil do školy v Bradavicích. Ale neboj se, my s panem ředitelem už něco vymyslíme. A až budeš zařazený do koleje, čímž budeš oficiálně přijatý do školy, tak ministerstvo s tím už nic nenadělá.“
„Jak to uděláte?“ zeptal se Tiberius, kterého to znepokojilo.
Harry pokrčil rameny. „Ještě nevím, možná mnoholičný lektvar?“ podíval se tázavě na ředitele.
Ten přikývl. „Možná...“

Tiberius se zavrtěl a bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí a že váhá. Nakonec se nadechl a zeptal se: „Tati, a můj otec mě taky nenáviděl?“
„Jak tě tohle mohlo napadnout? Samozřejmě, že ne, naopak tě určitě moc miloval, protože tu noc, co byl zabit, jsi celou proplakal a nemohli jsme tě utišit,“ vykládal potichu Harry. „Až druhý den jsme se dočetli v novinách, že byl tu noc Draco dopaden. Bohužel, nevěřím oficiální verzi, že byl zabit při zatýkání. Myslím si, a vše tomu nasvědčuje, že ho celou noc vyslýchali a zabili ho, až nad ránem.“

Snapea to evidentně zaujalo. „Opravdu? To je zajímavé... ale hmm... jistě, mohlo by to tak být,“ přikývl nakonec.

„Když jste se nenáviděli, jak to, že jsem u vás?“ dostal se i Tiberius nakonec k otázce, na kterou se vyptával Severus Snape už od odpoledne.
Harry se ošil, evidentně mu to téma nebylo po chuti. „Přinesl tě k nám,“ byl velmi stručný.

Snape se sebevědomě usmál, „Požadoval splacení dluhu krve, že?“
„Ne.“
„Ne?“ profesor Severus Snape se tvářil překvapeně. „V tom případě, tomu nerozumím,“ přiznal. „Chcete mi snad tvrdit, že Draco jen tak přišel a vrazil vám svého syna do ruky?“
„Ne, tak to nebylo. On... položil ho na práh...“
„Aha, stará magie,“ odfrkl si Snape, „kdo přenese dítě přes práh, na který bylo položeno, uzavírá magickou smlouvu o tom, že se o něj bude starat. Jednoduché a účinné, ale ve vašem případě to bylo od Draca poměrně riskantní.“
„Ne... neriskoval vůbec nic, bez ohledu na starou magickou smlouvu,“ ušklíbl se Potter. „Jestli ten bastard udělal ve svém zbabraném životě jedinou dobrou věc, tak je to toto,“ absolutně si nebral servítky.
„Možná, že by bylo vhodné, nám to vysvětlit,“ odtušil ředitel.
Harry zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak pomalu spustil: „Máte vůbec představu, kde jsem žil do svých jedenácti let? A pak každý rok o prázdninách? Ne? Brumbál se vám o tom zapomněl zmínit? Tak já vám to řeknu. Žil jsem u svého strýce a tety. Víte, jak jsem se tam k nim dostal? Ne? Ležel jsem na prahu, celou noc, než mě teta našla. Nenáviděla mě, a při každé příležitosti mi to vyčetla. Strýc mě bil za každou maličkost. Víte vůbec, kde jsem spal? V přístěnku, pod schody. I náš pes bydlí lépe, než jsem bydlel já.“
Když toto dořekl, přivolal láhev s whisky a nalil si štědrou dávku. Pak pokračoval, opět tichým hlasem. „Když jsem dostal od Draca dopis, ve kterém mě žádal, abych se postaral o to nejcennější, co má, nejdřív jsem tomu nerozuměl. Ale poté jsem uslyšel pláč a našel Tiba na našem prahu. Bylo mi jasné, že bez ohledu na naše nepřátelství, se o to dítě postaráme. Zapřísáhl jsem se, že nikdy, nikdy mu nedám pocítit, že je synem někoho, koho jsem z hloubi své duše nenáviděl. Doufám, že se mi to podařilo splnit.“

Dlouho bylo ticho. Nikdo nepromluvil. Profesor Severus Snape se zamýšlel nad tím, jestli mu opravdu stálo za to, dostat z Pottera odpověď. Dozvěděl se totiž i to, co nechtěl. O jeho neradostném dětství, které zavinil on, a to bolelo.

Díval se na Pottera a jeho syna, který mu s důvěrou seděl na klíně a nechal se jemně pohupovat a hladit.

Napil se whisky a pomyslel si, že přece jenom není špatné, být členem této rodiny.

Konec