Labyrintem slov...

Útočiště - kapitola 1.

Jsou místa, která si budu pamatovat celý život,
ač se některá změnila a ne k lepšímu.
Některá zmizela, jiná zůstávají.
Všechna tahle místa znamenají chvíle
s přáteli a láskami, na něž mohu stále vzpomínat.
Někteří jsou mrtví, někteří žijí.
Ve svém životě jsem je miloval všechny.

„Jsou místa, která si budu pamatovat" - Johnny Cash (Orig.: Beatles)
(převzato z http://www.cubitus.eu)

* * *

Glorfindel většinou mohl v Erestorovi číst jako v otevřené knize. Bez ohledu na to, jak lhostejně vypadal v očích těch okolo, Glorfindel věděl, kdy byl smutný, rozzlobený, šťastný nebo unavený. Po tolika sdílených stoletích se pro něj a Erestora stalo samozřejmostí dokončovat věty toho druhého nebo porozumět různým významům gest ruky či vytaženého obočí. Čím výš k vlasům se vytáhlo Erestorovo levé obočí, tím byl rozrušenější či rozpačitější.

Ano, Glorfindel byl většinu doby přesvědčen, že nikdo nezná Erestora lépe než on. Ale byly také ony dny, kdy pochyboval, jestli poradce vůbec zná. Byly dny, kdy Erestor beze slova opustil Poslední domácký dům, a když ho Glorfindel našel, obvykle uprostřed noci, seděl na kameni u rybníka, zíral na vodu nebo ležel na zádech a hleděl na hvězdy nad sebou. Nikdy Glorfindelovi neřekl, co je to, co ho táhne pryč. Ze začátku si bojovník myslel, že by to mohla být touha po moři, ale brzy pochopil, že Erestor sám neví, co způsobuje jeho melancholickou náladu. Jeho starostlivé otázky zůstaly nezodpovězené, a protože si nepřál Erestora rozrušovat, přestal se ptát úplně.

Glorfindel věděl, jaké to je, být pronásledován démony tak strašlivými, že se neodvažoval o nich zmiňovat ze strachu, že by se mohli stát skutečnými. Jeden z jeho vlastních démonů vládl v jeho snech ohnivým bičem, každé švihnutí se zabořilo hluboko do jeho masa. Jiný démon, nyní horší, bylo pomyšlení na to, že přijde domů a zjistí, že Erestor je pryč. Glorfindel věděl, že balrog je pryč a Erestor je tady, ale stejně: říct to nahlas by ten děs zvětšilo desetinásobně. Tak jednoduše položil ruku kolem Erestora, vtiskl jemný polibek na jeho tvář a pak ho odvedl zpátky do Posledního domáckého domu. Než tam došli, Erestorova nálada se obvykle rozjasnila a zase to byl ten starý přátelský Erestor.

Nicméně dnes ráno Erestor nebyl přátelský. Příjemcem jeho hněvu byl mistr Feronil, jeden z Elrondových poradců. Byl velice zkušený, když šlo o obchod a podnikání; říkalo se, že dokáže trpaslíkům prodat talan a hobitům dietu. Elrond si ho pro tento talent cenil, ale Feronil byl také proslulý tím, že pronásledoval všechno, co mělo dvě nohy a nevylezlo na žebřík, a byl obecně považován za černou ovci stáda.

Nicméně Feronil sám se považoval za donchuána.

Začalo to docela neškodně. Město Osgiliath poslalo Roklince pozvání na oslavy sklizně a teď musel být vybrán zástupce, který přijme toto pozvání a zúčastní se slavností. Lord Elrond, který se teprve před dvěma měsíci vrátil z Gondoru, nemohl tak brzy znovu opustit své povinnosti. Elrohir rovnou odmítl opustit svůj domov, Elladan a Orophin prohlašovali, že se musí starat o Eldanara, jejich nově adoptovaného syna, a tak začalo být zřejmé, že jeden z členů rady bude mít výsadu dvou týdnů radovánek, hudby a kocoviny, stejně jako dlouhé, tvrdé a nebezpečné cesty s možností střetnutí se skřety a zrádným horským průsmykem.

Rada se rychle shodla na tom, že mistr Feronil je přesně ten pravý elf pro takové poslaní.

Feronil, který právě vymyslel mazaný plán na získání pěvce Lindira - plán odsouzený k neúspěchu jako všechny Feronilovy předchozí plány tohoto druhu - nebyl vůbec potěšen a pokusil se přesvědčit přítomné, že mistr Erestor je pro reprezentování Roklinky daleko vhodnější.

„Nejen že jste, jako hlavní poradce lorda Elronda, dokonalý zástupce této říše, vy také mluvíte jazykem lidí z Gondoru mnohem lépe než já. Jen pomyslete na nová přátelství, která byste mohl uzavřít, a jak moc by to Roklince prospělo! A budou tam zdarma víno a ženy! Ačkoliv to druhé vás samozřejmě vůbec nezajímá," dodal rychle Feronil, když se ze směru Glorfindelova místa ozvalo zlostné zavrčení.

„Ani v Mordoru neexistuje žádný způsob, že by Erestor podnikl takovou dlouhou cestu,“ odsekl Glorfindel, „pokud nejste dost elfem, abyste šel, pak navrhuji, abychom zdvořile vysvětlili, že nikdo z nás není k dispozici. Nebudou se zlobit. Doufám."

„Lorde Glorfindeli, já naprosto rozumím vašemu znepokojení, ale občas musí jednotlivci přinést oběti ku prospěchu společenství," namítl samolibě Feronil.

„Za okamžik tu jedna oběť bude, mistře Feronile, a rozhodně to bude ku prospěchu tohoto společenství!" vyštěkl Glorfindel a Feronil spěšně ustoupil dva kroky, aby se dostal z Glorfindelova dosahu.

„Nechci jít do Osgiliathu. Musím se starat o dítě," prohlásil Erestor a věnoval Feronilovi příkrý pohled, který jasně značil, že to bylo jeho poslední slovo.

Bohužel, Feronil přijal poslední slovo, jen když je řekl sám.

„Drahý mistře Erestore - váš syn zůstane tady v péči lorda Glorfindela. A nechcete znovu vidět Osgiliath? Myslel jsem, že jste byl do toho místa tuze zamilovaný? Pamatuji si, jak často jste… "

Feronilovi se nepodařilo dokončit větu, protože Erestor vyskočil, popadl ho za límec, přitáhl si překvapeného poradce blíž a hrubě s ním zatřásl.

„Které části 'ne' nerozumíte, mistře Feronile?" syčel a vycenil zuby na Feronila, který si poprvé všiml, že tyhle zuby jsou velmi bílé, velmi silné a taky velmi ostré.

„Jen jsem se snažil…," začal Feronil, ale Erestorovo vzteklé zavrčení ho okamžitě umlčelo.

„Jen jste se snažil plést do mých záležitostí, a za to si moje ocenění nezískáte. Co jsem dělal, dělám nebo budu dělat, se vás netýká. Jeďte do Osgiliathu nebo zůstaňte tady, mně je to jedno, ale nepleťte se do záležitostí, do kterých vám nic není."

„Erestore."

Elrondův klidný hlas prolomil omámení. Se zmateným výrazem na tváři Erestor pustil Feronila a potřásl hlavou.

„Velice se omlouvám, mistře Feronile. Já - já nevím, co to do mě vjelo, prosím, odpusťte mi můj výbuch. Už se to nebude opakovat."

Erestor z místa prchl a utíkal do lesa, aniž by se otočil nebo reagoval na Glorfindelovo či Elrondovo volání. Byl pryč celý dlouhý den, a teprve když přišla noc, vplížil se zpátky do jejich ložnice a pod přikrývku a přitulil se ke Glorfindelovi, aniž řekl jediné slovo. Bojovník udělal to, co se zdálo nejlepší: nemluvil, jen svého manžela pevně objal.

Dlouho tak leželi, zcela probuzení, a jediné zvuky, které bylo slyšet, bylo švitoření cikád venku a občasné zabroukání Estorela, který mírumilovně spal ve své postýlce a nejspíš snil o chytání motýlů.

„Fine, musím ti něco říct," prolomil konečně Erestor ticho a Glorfindel láskyplně stiskl jeho rameno.

„Ať je to cokoliv, budu poslouchat."

„Nebude se ti to líbit, Fine, a budeš naštvaný, protože jsem ti to nikdy neřekl, zatímco mnozí jiní už ten příběh znají."

„Ach, takže se konečně chystáš přiznat svého tajného milence," vtipkoval Glorfindel, snaže se odlehčit situaci, ale ve skutečnosti se přicházejícího doznání obával. Znal Erestora dost dobře, aby chápal, že tajemství, o které se chce jeho manžel podělit, je významné a závažné, a měl pocit, že to nebude nic, co by ho potěšilo.

„Ano, Fine. To je to, co se chystám udělat."

Kdyby se Erestor přiznal, že je vlastně Sauronův syn, Glorfindel by nemohl být víc ohromený.

„Co?" zaskřehotal, „snažíš se říct, že jsi mi byl nevěrný? Ale - proč? A kdo? A…"

„Ššš," přerušil Erestor svého zmateného manžela a položil prst na bojovníkovy rty. „To se stalo, ještě než jsem tě poznal - stalo se to dokonce před tím, než ses vrátil ze Síní čekání."

Glorfindel si oddychl úlevou.

„Neděs mě tak, milovaný. Na okamžik jsem se opravdu bál, že se mi chceš přiznat, žes s Elrondem v knihovně páchal prostopášnosti.“

Navzdory vážnosti situace musel Erestor potlačit široký úsměv.

„Co je to s tebou a tou tvou absurdní žárlivostí na Elronda?" zeptal se a prstem jemně pohladil Glorfindelovu čelist.

„Je velmi sličný. A ty jsi podstatě stejný. Máte hodně společného."

„Opravdu. Máme. Elrond a já sdílíme nesmyslnou posedlost starými otlučenými válečníky s primitivními způsoby a pochybným vztahem k pravdě. Valar ví, proč jsme oba podlehli otravným vypravěčům otřepaných historek jako jsi ty a Gil-galad. Ale neboj, milovaný," dodal, když Glorfindela něžně políbil, „mé srdce je jen tvé a nikdo a nic to nikdy nezmění."

„To rád slyším, můj drahý. A teď se pusť do svého příběhu."

Erestor se zhluboka nadechl, pak začal vyprávět, co se stalo před mnoha stoletími, nedaleko města Osgiliath.

* * *

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ