Labyrintem slov...

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

Nezávislý pozorovatel by vůbec nepochopil, že se tu právě jedná o budoucnosti lidstva. Prostě pár lidí sedících kolem obrovského stolu v kuchyni, který normálně používali skřítci pro přípravu jídla pro celou školu. Před každým z nich stál obrovský hrnek čaje, uprostřed stolu stály tácy s jídlem.

„Rone,“ ptal se Harry, když dorazil rozespalý Weasley, „už jsi vybral letce?“
„Jasně, Harry,“ zívl na celé kolo Ron. Severus jen zavrtěl hlavou. „Byl by z nich skvělý famfrpálový tým. Vlastně skoro tři. Vybral jsem třicet lidí. Jsou vážně dobří, rychlí, obratní… Dnes, pokud nebudeš mít jinou představu o jejich volném čase, bych je nechal zkoušet létat se sítí. Aby se do ní nakonec nezamotali sami…“
Snape si odfrkl, znělo to ale víc pobaveně než podrážděně.
„Dobře, to bychom měli,“ přikývl věcně Harry.
„Jeniffer a její kamarádi vytvořili hromadu stříbrných ježků,“ vmísil se do prostoru a rozhovoru profesor Brumbál. Harry se usmál. Když Brumbál o někom mluvil a používal pouze křestní jméno, znamenalo to, že si dotyčný získal jeho srdce.
„Fajn. Charlie, vezmi si to na starosti. Je třeba to rozmístit kolem školy. Pak ti ukážu, v jaké vzdálenosti a tak…“
„Rozumím,“ potvrdil, jako obvykle nepříliš hovorně, Charlie.
„Neville?“
„Mám docela dost lektvaru. Dostanou ho především ti, kteří budou stát Křížencům tváří v tvář.“
Harry pokýval hlavou. „Byla ti k něčemu Nicolaeova krev?“
Ostatní zbystřili. Tohle byl experiment, o kterém většina z nich slyšela poprvé.
Neville se rozzářil. „Ano. Připravil jsem mast, která…“
„Mast?“ zeptal se drobet natvrdle Ron.
Neville předvedl ukázkový pohled profesora lektvarů nad svým kotlíkem. Harry se uchichtl, ale poslušně zmlknul, když zachytil Severusův káravý pohled.
„Mast. Základem je oměj vlčí mor, který, jak všichni…“
„Ne, pane Longbottome,“ přerušil ho Severus. „Nikdo to neví…“ dodal otráveně.
Neville pokrčil rameny a v duchu musel připustit, že na tom, co Severus říká, je něco málo pravdy. Možná víc, než málo. „Dobrá. Tak tedy oměj vlčí mor působí na vlkodlaky stejně jako na upíry česnek. Za normálních okolností jim neublíží, ale odpuzuje je. Protože Kříženci samozřejmě nejsou jen vlkodlaci, spolupracoval jsem s Nicolaem a k této rostlině přidával nejrůznější přísady, jejichž výčtem vás nebudu zatěžovat. Výsledkem je, že když jsem vystavil Nicolaeovu krev působení masti, začala hrudkovatět. Takže pokud je krev Kříženců alespoň trochu podobná té Nicolaeově, budou mít problém, který ještě víc zatíží jejich imunitní systém…“
„Chceš je namazat?“ zeptal se znovu Ron. Tentokrát se zatvářili už všichni.
„Chci namazat hroty těch stříbrných ježků,“ vysvětlil Neville trpělivě.
„Nahimano?“ otočil se Harry k dívce sedící vedle Rona.
Zvedla se, aby všichni slyšeli, co říká. „Ještě nikdy jsem se nesnažila spálit živé tvory, ale…“ odmlčela se. Bylo vidět, že i za daných okolností jí je takový postup proti mysli. Nakonec však zvítězil zdravý úsudek. „…ale chápu, že tohle nejsou lidé. Jsou horší, než vzteklá zvěř. Pokud nezemřou, zemřeme my. Nebo ještě hůř. Takže ano. Dokážu přivolat oheň, který je spálí.“
Rozhostilo se ticho. Teprve teď jako by všem došlo, o čem se tady celou tu dobu mluví.
Nakonec ho přerušil Harry. „OK. Ti, kteří přes to všechno projdou, narazí na několik skupin nejlepších lidí, které máme. Nejrychlejších. Moody, Berstein, Charlie, Hirová a Severus.“ Počkal na souhlasné přikývnutí jmenovaných. „Vyberte si lidi, o kterých si myslíte, že by mohli tento úkol splnit. A uvědomte si přitom, že za vámi je už jen hrad plný dětí…“ Nechal svá slova dostatečně vyznít, přestože si byl jist, že je to zbytečné. Nepochyboval o tom, že všichni udělají, co bude v jejich silách a ještě víc. „Molly, ty a holky máte na starosti ošetřovnu. Nechci žádné mrtvé…“
„Co bude s Lobem?“ zeptala se tiše Molly, když přikývla, že rozumí, co Harry říká.
Harry pokrčil rameny. Dřív, než stačil říci, že neví, vložil se do toho Severus. „Předpokládám, že až skončí bitva, vrátí se do normálu.“

Nakonec se všichni rozešli. Zůstal jen Harry a Severus. Harry se opíral zády o Severusovu hruď a nechal se svým milencem konejšit.
„Proč mám pocit, že jsi neřekl všechno, co víš, můj tajemný Nebelvíre,“ zamumlal Severus a olízl Harrymu ucho.
„Protože neřekl,“ zavrněl v odpověď Harry. „Jestli to vyjde, dozvíš se to i beze mě, pokud ne… no, alespoň nebudou marné naděje,“ ukončil Harry téma a ještě chvíli se nechal tlapkat.

Theadora stále nebyla schopná souvisle promluvit, ale jinak se chovala téměř jako před únosem. A už se ani tolik neusmívala. Vlastně se neusmívala vůbec. Teď ležela ve své posteli spolu s Hermionou. Jenže kdykoli se ji snažila Mia dotknout, zachvěla se. Nakonec se rozplakala.
„Já...já...” štkala.
„To nic, lásko, už jsi doma, u mě, už to bude dobré,” konejšila ji Hermiona, ale při tom se sama bála, že už nic nebude tak jako předtím, že křehká Thea neunese ten bol a už nikdy nikoho nenechá, aby se jí jakkoli dotkl. Trpěla tím jak Mia, tak i sama Thea. Tu zase mrzelo, že nesnese ani pohlazení od své lásky, natož jiné projevy citu. Jejich vztah byl povážlivě ohrožen.
„Čas,” zašeptala Thea, „dej mi čas, Mio.”
„Jistě, kolik ho jen budeš chtít,” sice řekla Mia, ale ihned ji napadlo, že čas je to, co se jim všem, nejen jí a Thee, nedostává. Každým okamžikem mohl Voldemort zaútočit a pak už by třeba mohlo být pozdě.
Tak spolu usínaly bok po boku, aniž by se jedna druhé dotýkala, ale obě cítily, že mezi nimi je ještě větší pouto, než bylo kdy předtím.

*****

Narcissa seděla v křesle u krbu a zamyšleně sledovala své děti v postýlkách. Jejich zrůžovělé tvářičky a klidné odfukování však nevnímala. Duchem byla někde jinde. Draco, její andílek. Její radost, jediná světlá chvilka v jejím životě. No dobře, to nebylo tak úplně přesné. Lucius, když chtěl, dokázal být milý a po většinu jejich společného života chtěl. A když nechtěl, nechal ji, aby se zavřela ve svých pokojích. Takže ke skutečným střetům mezi nimi nedocházelo, nebo jen minimálně. Přesto ho nenáviděla. Nesouviselo to s tím, že jejich sňatek byl dohodnut rodiči a kdyby záleželo na ní, vzala by si někoho úplně jiného (koho si představovala při každém manželském sexu a dosahovala tak úžasných orgasmů). Nikdy mu totiž nedokázala odpustit, co udělal s jejím andílkem. Tak moc se ho snažil vychovat jako pravého Malfoye, až ho téměř zlomil. Jak si mohl myslet, že se mu to podaří? Ale pak se něco stalo. Draco se sebral a postavil se svému otci na odpor. Později se dozvěděla, že to bylo přátelství zelenookého chlapce, které dalo Dracovi sílu něco takového udělat. Narcisa si nebyla jista, jak hluboké to přátelství je a jestli to není i něco jiného. Zvlášť, když teď zjistila, že Harry preferuje muže. To by jí však bylo jedno. Její syn byl v té době šťastný a to bylo nejdůležitější. Lucius tehdy zuřil. Snad nikdy předtím ho neviděla v takovém stavu. Vyhnal Draca z domu a jen fakt, že svého syna kryla, mu zabránil ho zabít. Tedy, ne že by nemohl zabít syna i ženu, ale na to byl příliš rozrušen. Zakázal jí setkávat se s odpadlíkem, ale to prostě nemohl po matce chtít. Nakonec přišla ta nešťastná bitva. Nebyla tam, ale jak se později dozvěděla, to Luciusova kletba, která ukončila Dracův život. Harry pak zabil Luciuse. Prý to bylo strašné… ještě teď se otřásla, když si vzpomněla na způsob, jakým Lucius zemřel. Co následovalo potom, si pamatovala jen matně. Odjela do Švýcarska a v jednom tamním sanatoriu prožila dva roky… aby se seznámila se svým současným mužem. Usmála se. Je to zlatíčko. Miluje ji celým svým nezkaženým srdcem a i fakt, že je čarodějka, vzal celkem v pohodě. A jak se má k dětem…

Zvedla se a přišla až k postýlkám. Ještě chvíli sledovala spící syny, pak každého políbila na čelíčko a šla se připravit…

*****

Harry prudce otevřel oči. Stejně tak Severus. A stejně tak i zbytek hradu. Poplašná Fawkesova píseň je všechny postavila na nohy uprostřed noci. Harry v mžiku vyběhl na Astronomickou věž, v závěsu následován Severusem.
„Blázni,“ zavrčel Severus, když zahlédl mohutnou armádu, v níž každý držel zapálenou pochodeň. „Osvětlují sami sebe a hrad tím zapálit nemohou. Tak k čemu to?“ vrčel dál.
„Chtějí nás vyděsit,“ usoudil Harry. To proto, že u něj se jim to na chvíli podařilo. Nekonečné plamenné moře, takhle nějak určitě vypadá mudlovské peklo. Zamračil se. Voldemort je horší, než peklo. Je totiž teď a tady. Když si to uvědomil, narovnal se. Podíval se na Severuse, který to nijak nekomentoval. „Pojď, je čas,“ rozhodl Harry a zamířil ke schodům z věže dolů. Když míjel Severuse, ocitl se najednou v jeho objetí. Jen tak, prostě pevné objetí. Nic víc. Ale také nic míň. Harry cítil, jak ho prostupuje Severusovo odhodlání, síla a… láska. Téměř se rozplakal, když to ucítil. Jistě, věděl, že ho má Severus rád. Ale ještě nikdy to necítil tak silně.
„Buď opatrný,“ řekli oba současně.

„Harry, letci jsou připravení,“ křičel Ron, sotva je spatřil.
„Dobře. Počkejte na povel. Útočníci se musí nejdřív dostat mezi ostny. Nicolae by je už měl vést. Kde je Nahimana?“
„Tady jsem,“ ozvala se nedaleko.“
„Zůstaň tady, dokud ti Fawkes nedá znamení, ano?“
Přikývla a Harry kráčel rychle dál.

Nahimana se snažila soustředit a sbírala veškerou svou magickou sílu. Modlila se ke svým předkům a zároveň prosila o odpuštění – vždyť se chystala svou sílu poprvé v životě použít proti živým bytostem. Prvním zákonem jejího lidu totiž bylo, že nepoužijí své schopnosti na zabíjení. Nahimana ale chápala, že to tentokrát udělat musí, protože ač nepřátelé byli živé bytosti, stále to byli krvelačné zrůdy a ona vlastně jen chránila svou novou rodinu a své nové přátelé.
Modlila se tedy k Velké Lišce, aby požehnala jejímu konání a čekala na smluvené znamení.

Lidé kolem se míhali, Harry ještě vyslechl potvrzení, že jednotlivé koleje jsou ve svých věžích uzamčeny. Pak dohlédl na to, aby všichni, kteří mají co dělat venku, byli venku, ostatní uvnitř. Pak Harry zabezpečil vstup a otočil se k těm, kteří ho obklopovali. Moody, Berstein, Charlie, Hirová, Severus a Neville. Ten každému z nich podal středně velkou … plastovou! láhev.
„To je lektvar, který…“ zamračil se, když viděl Severusův pohled obsahující zoufalství nad lektvarovými znalostmi přítomných. No dobře… „…takže lektvar, který prostě vypijete. Vy a lidé ve vašich skupinkách. V tom půllitru jsou dvě dávky, takže si to tak nějak odměříte. Rozhodně vás to neochrání před avadou a podobnými záležitostmi. Avšak protože oni nekouzlí, není to ani třeba. Ale nejste nesmrtelní ani nezranitelní. Jen… to chvíli trvá.
„Mají s sebou něco jako… ehm… stromy,“ hlásil Brumbál, který právě prošel zdí.
„Stromy?“ podivil se Harry. Vytáhl hůlku a nejbližší kámen přeměnil v dalekohled. Namířil ho směrem k blížícímu se davu. „Ach tak. Oni skutečně spoléhají na svou sílu. To jsou be…“ zamyslel se, aby to řekl správně, „beranidla. Viděl jsem je v jednom filmu. To…“ vzdal podrobný výklad o kinematografii a raději se držel tématu, „…to znamená, že se pokusí prorazit vrata nebo zbourat zdi.“ Přejel pohledem po blížících se Křížencích. „Vidím Nicolaea a jeho děti. Už vstoupili do prostoru, kde jsou ty ostny…“
„Rozejdeme se,“ převzal slovo Severus. Zůstanu tady u vrat. Moody, jdi támhle na roh. Charlie, vedle mě z druhé strany. Jacku, Jamie, vy si to vezměte vzadu. A nezapomeňte, dál už jsou jenom děti…“
Přikývli a rozešli se ke svým skupinám.
„Harry!“
„Narcisso, co tu děláš?“ začal se rozčilovat Harry.
„Kam mám jít já?“ odpověděla další otázkou.
„Okamžitě se vrať k dětem!“
„Pane Pottere,“ zarazila ho stroze, „zapomínáte se. Mám právo tu být a mohu být užitečná. To, že jste mě nikdy neviděl v boji ještě neznamená, že bojovat neumím.“
Harry se bezmocně podíval na Severuse. Ten pokrčil rameny a pak přikývl na souhlas.
„Dobře, zůstaň se Severusem,“ zavrčel na ni Harry. Pak se otočil k hradu. „Accio kulový blesk!“ zavelel. Brzy nasedl na své oblíbené koště a za okamžik už kontroloval situaci z ptačí perspektivy.

Bitva začala přesně podle plánu. Kříženci se nechali Nicolaem vlákat do pasti. Stříbrné hroty účinkovaly přesně tak, jak Harry doufal. Pochod zrůd se výrazně zpomalil. Pak se to ale celé začalo komplikovat. Nebyli to blázni a tak když zjistili, čím musí projít, chtěli to vzdát. To se nesmělo stát. Harry se zoufale snažil vymyslet, jak to udělat. Připouštěl, že tuhle část bitvy měl naplánovanou jen útržkovitě. Doufal totiž, že budou natolik zuřiví, že jim to nedojde. Už už chtěl vydat příkaz, aby Ron vzlétl se svými letci a zachytil tolik Kříženců, kolik bude možné, když tu se něco přihodilo.

Ustupující řady Kříženců se zastavily. Zatím nikdo netušil, proč. Zadní se tlačily na přední a naopak. Propukl zmatek. Pak najednou… stovky tětiv zadrnčely a ostré šípy se zaryly do těl Kříženců. Harry se usmál a snesl se k zemi.
„Co se děje? Zeptal se Severus, který ze země neviděl, co se vzadu děje.
„Kentauři,“ vydechl šťastně Harry.
Severus po něm šlehl významným pohledem.
„Teď to bude rychlé. Připravte se,“ dodal ještě a znovu se vznesl do výšky, aby měl přehled. Měl pravdu. Sotva se Kříženci vzpamatovali, usoudili, že bude snazší pokusit se projít mezi stříbrnými ostny, než se střetnout s rozlícenými kentaury. Harry vyčkával. Vznášel se nad hradem, aby na něj Ron viděl.
„Teď, Rone!“ zavelel.

Už dávno to nebyl ohnivý oceán, když Ron a jeho lidé vzlétli, aby chytali Křížence do velkých sítí. Pochodně dávno zhasly a teď to byly jen bojující kreatury, bojující proti sítím, které jim bránily v pohybu, bojující proti stříbru v krvi, které je oslabovalo, bojující proti…
Všechny sítě byly rozhozeny. Ozvala se fénixova píseň. V tu chvíli se zvedla Nahimana. Zvláštně se usmívala. Dostala totiž požehnání ducha Velké Lišky a věděla, že duchové jejích předků stojí při ní. Nechala se nést větrem a dušemi svých předků. Přestože už svítalo a ještě před chvílí se na obzoru objevily první sluneční paprsky, teď se setmělo a okolím probleskovaly plamínky. Kdyby tu byla Hermiona, určitě by řekla něco o tom, že Nahimana stahuje energii z mraků a vůbec z okolí, všechnu ji soustředí kolem sebe a tudíž to tu vypadá, jak to vypadá. Ale Hermiona byla na ošetřovně, říci to nemohla. Takže jen všichni stáli a zírali. Kdyby se teď rozhodl Voldemort zaútočit svými kouzly, určitě by se mu to podařilo. Setmělo se úplně a najednou, jako by odnikud, vyšlehl mohutný plamen. Jako by nějaký olbřímí plamenomet, namířený na Křížence, začal chrlit nekonečný proud ohně.

Šílený řev dolehl až k hradu. Harry bojoval s touhou ucpat si uši. Ale nemohl. Ne proto, že by to nebylo důstojné, ale pokud projeví slabost on, ostatní by se mohli rozložit. Proto seděl na koštěti a sledoval dění. Plán vyšel dokonale. Byl by si gratuloval, kdyby to neznamenalo tolik smrti. Copak to nikdy neskončí?

Z pekelných plamenů uprchlo jen několik desítek Kříženců. U hradu se rozhořel boj, který byl o to horší, že Kříženci už neměli co ztratit. Ukázalo se jako dobrý nápad svěřit přímou obranu hradu právě těmhle lidem. Harry se ještě podíval do nedaleké skrýše, kam se ukryli Nicolae s dětmi, když přivedli Křížence až sem. Zjistil ale, že Lycantodescu se svými potomky také bojují. Pak už se snesl na zem a pustil se do boje. Pod nohy se mu najednou zapletlo štěně. Opatrně ho odstrčil nohou, když tu najednou odkudsi vyskočila mohutná vlčice. Nejprve štěně zalehla v touze ochránit jej, změnila však rozhodnutí, popadla pejska do zubů a táhla pryč.

Harry se znepokojeně rozhlížel. Ten, kdo tohle všechno zavinil, tu nebyl. Chtěl na to upozornit Severuse, ale než to stačil říci, Voldemort se objevil nedaleko bojujících skupin. Překvapivě zasáhl do boje. Mířil hůlkou na vlčici a než stačil Harry cokoliv udělat, vyštěkl Voldemort smrtící kletbu. Vlčice odlétla, padla na bok a zakňučela. Ještě stále svírala v tlamě své štěně, když vydechla naposledy. Nicolaemu se vydral z hrdla strašný výkřik a vrhl se na Voldemorta. Byl však příliš pomalý a nepomyslel, že by mohl kouzlit. Chtěl vraha své dcery uškrtit. To se mu stalo osudné. Voldemort zabil i jeho.
Harry rychle zlikvidoval Křížence, který na něj dotíral a vyrazil za Voldemortem. Směr, kterým se vydal, se mu vůbec nelíbil.
„Tak tady jsi, mazlíčku,“ zasyčel na Severuse. V Severusově tváři se nepohnul ani sval. „Přišel den zúčtování, nemyslíš? Něco mi totiž dlužíš,“ vysvětlil Voldemort. Zvedl hůlku. „Ava…“ Harry v tu chvíli doběhl a vrhl se na Severuse. Uvěznil ho ve svém objetí a otočil se k Voldemortovi zády. „…da kedavra!“
„Ne, Harry!“ vykřikl Severus. Chtěl Harryho odstrčit, ale ten se ho držel jako klíště.

Zelený záblesk zasáhl mladíkovo tělo. Severus cítil, jak se Harry chvěje a jak i na něj přechází něco málo z toho chvění. Magie sálala ze všech Harryho pórů a vytvářela teplý, hřejivý obal kolem jejich těl…
Vtom se objevila Narcissa, ale tu už Harry neviděl. Namířila na Voldemorta hůlku a s nenávistí a slzami v očích křikla:
„To máš za Draca a za Luciuse...”
„Cisso, né!” její mudlovský manžel dostal plný zásah kletby, která zabíjí, a která byla určena jeho ženě. Narcissa zůstala paralyzovaně stát a nevnímala, že Voldemort nečeká a vysílá další kletbu...

*****

Harry se probudil. Snažil se otevřít oči, ale moc se mu to nedařilo. Bolela ho hlava, bolelo ho celé tělo, bolel ho celý člověk. Pomalu si začal uvědomovat, co se stalo. Cítil měkkost kolem sebe, usoudil, že je zřejmě na ošetřovně. Slyšel něčí tiché kroky, jak se pohybovaly místností sem a tam. Nedaleko zaslechl tlumený vzlyk. A pláč. Šeptání, snad mělo plačícího uklidnit. Co se to děje? Umřel jsem? Pak, jak zpracovával jednotlivé vjemy, si uvědomil, že ho zřejmě někdo drží za ruku. Chtěl ji trochu stisknout, aby dal najevo, že žije. Že je ještě tady. Že… Soustředil se. Šlo to těžko. Tolik se mu chtělo spát. Ano. Spánek je to nejlepší, co bylo kdy na světě vynalezeno. Ale ne, teď ještě nesmí usnout. Maximálně se soustředil, dokonce se u toho zpotil. Představoval si, jak se asi pohybují svaly v ruce, když se má stisknout.

Nejdřív si nebyl jist, jestli se mu to podařilo. Byl najednou tak strašně slabý. Ale… „Harry…“ zaslechl z dálky. „Harry, jsi tu? Molly, Albusi…“
Ten hlas Harry znal. Ale nikdy ho neslyšel takhle. Plný lásky, starosti, štěstí a zároveň smutku.
„Tiše, klid,“ ozval se… Brumbál. Ano, tohle je Brumbál. „Harry, já vím, že tu jsi, ale jsi příliš vyčerpaný, než abys to dal znovu nějak najevo. Teď si odpočiň, ano? Spi…“
Krásné slovo, že.

Když znovu otevřel oči… otevřel oči? Ano. Podařilo se to celkem snadno, bylo zřejmě ráno. Soudil tak podle světla, které do místnosti svítilo. Pokusil se pohnout hlavou. Po chvíli se mu to i podařilo. Všiml si, že leží na něčem bílém… hm… vlasy… odkdy mám bílé vlasy? blýsklo mu hlavou, ale neřešil to. Zvedl pohled a upřel ho na Severusovu tvář. Merline! Harrymu se sevřelo srdce láskou. Je tak krásný… i když spí. „Severusi,“ zašeptal. Hlasitěji to nedokázal. Avšak i to stačilo. Severus okamžitě otevřel oči.
„Harry,“ vydechl. „Jak se cítíš?“ položil starostlivě ruku Harrymu na čelo.
„Já… bolí mě…“ Severus na něj vyčkávavě hleděl. Ale Harry se nedokázal rozhodnout, co ho vlastně bolí, „…všechno,“ dořekl tedy.
Severus vsunul ruku pod jeho hlavu a trochu ho nadzvedl. „Tohle vypij…“ přiložil pohár ke jeho rtům.
Harry se pokusil uhnout. „Nechci spát,“ zašeptal.
„Nebudeš. Tohle je jen posilující lektvar,“ slíbil Severus a pomohl mu ho vypít. Pak Harryho opět pečlivě uložil.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry po chvíli. Mluvit ho vyčerpávalo, ale mluvilo se mu čím dál líp.
Severus se zamyslel. Zvažoval, kolik toho může Harrymu říci. Pak v duchu pokrčil rameny. Prostě bude mluvit, třeba při tom Harry usne. „Postavil ses mezi mě a Voldemortovu avadu,“ řekl měkce a oči se mu podezřele zaleskly. Harry byl zvědavý, ale ptát už se nechtěl. Spíš bude poslouchat. Bylo pěkné slyšet Severuse vyslovovat to jméno. „Voldemort je mrtvý. Když jsi omdlel ostatní se na něj vrhli. Než ho zabili, nalil jsem do něj lektvar, který definitivně zničil jeho duši. Pak jsme zničili jeho tělo.“
„Kolik…“
Severus stiskl rty. Pochopil tu otázku. „Narcisa. Její muž. Berstein, Hirová. Osm lidí z jejich skupin. Nicolae a jedna jeho dcera. Flint ze Zmijozelu a Dany Crane.“
„Narcisa?“
Severus sklonil hlavu. „Ano. Chtěla… chtěla se pomstít a nezvládla to. Její muž ji chtěl chránit, ale…“
„Její děti?“ ptal se dál heslovitě.
„Zatím se o ně stará Molly. Sice je dost často s Lobem, který už je zase v pořádku, tedy, jak je na vlkodlaka možné, ale i tak. Skřítkové jí pomáhají.
„Firenze?“ zeptal se najednou vyděšeně. To by tak ještě hrálo, aby připusti…
„Žije. Bane a já jsme si trochu popovídali,“ řekl chmurně. „Vlastně to bylo snadné. Bane sám navrhl, že ho nechají, když…“ Harry byl jako na trní, co když? „…když se aktivně zapojí do budování nového Zakázaného lesa.“
„Chtěl bych si sednout. Pomoz mi…“ požádal Harry. Nevěděl, jestli to zvládne, ale rozhodně se chtěl pokusit. Severus zaváhal jen na okamžik, pak mu ale pomohl. Záda mu vypodložil polštáři. „Mám bílé vlasy,“ vzpomněl si Harry. „Podáš mi zrcátko?“
Severus přeměnil knihu ležící na nočním stoku v zrcátko a podržel ho před Harrym. Harry se dlouho prohlížel. Na první pohled jediná změna, které doznal, byly bílé vlasy. Ne šedé. Prostě bílé. Jinak, kromě toho, že byl vyhublý na kost, vypadal pořád skoro stejně. Jen, kolem očí se mu vrásky trochu prohloubily a… jizva zmizela. Úplně.
Otočil se k Severusovi. „Jak dlouho?“
„Pět měsíců,“ odpověděl Severus chvějícím hlasem.
„Harry, odkud máš všechny ty jizvy všude po těle? Teď už bys mi to mohl říct, nemyslíš?” zeptal se Severus na to, co ho už docela dlouho zajímalo.
Bledý mladík se pousmál.
„Víš, Severusi, to jsou stopy po zakázaných kletbách.”
„Jak to?” zamračil se starší kouzelník.
„Trénoval jsem s Brumbálem Merlinův štít a jen díky tomu jsme oba mohli přežít tu avadu...”
Harry ještě chvíli seděl a najednou se cítil zase tak strašně unavený. „Chci spát,“ zašeptal. Severus ho okamžitě uložil. „A ty by ses měl konečně pořádně najíst a vyspat,“ zmohl se na první dlouhou větu po pěti měsících komatu. Sotva dořekl poslední slabiku, usnul.

Epilog

Místnost se ponořila do hlubokého ticha. Jen probublávání destilující se kapaliny ticho narušovalo a vytvářelo zvláštní atmosféru pro ještě zvláštnější příběh. Stařičký ředitel pozorně sledoval tvář svého společníka. Ten vypadal nadšeně, zaujatě, zvědavě a také trochu nešťastně.
„Proč mi to všechno říkáš, strýčku?“ zeptal se ředitele a doufal, že to nezní příliš zoufale. Ostatně, v jeho věku se nesluší být zoufalým.
„Protože odcházím, Orione,“ odpověděl tiše a hlas se mu třásl. Ne stářím, přestože mu do sto třicítky mnoho nechybělo. Pohnutí… to byl cit, který ho teď ovládal. A smutek. Ne takový ten prudký, sžíravý, který ho držel ještě před padesáti lety, když předchozí ředitel zemřel. Jeho smrt zasadila velkou ránu jeho duši, která se už nikdy tak úplně nezahojila. Ale naučil se z tou ztrátou žít. Až do dnešního dne.
„Také jsem ti chtěl ukázat tuhle místnost. Když jsem tu byl naposledy, byl jsem tu s ním. Doufal jsem, že tomu tak bude i dnes. Osud nám nepřál, tak jsem přivedl tebe, protože jsem si tě vybral jako svého zástupce. Jen ředitel školy má právo sem vstoupit. Viděl jsi ten obrys dlaně na dveřích? Za sto let ty nebo tvůj nástupce znovu otevřete tuto místnost, abyste stočili další dávku Chateau Bradavice.“
„Strýčku…“ teď už kašlal na to, jestli to zní zoufale nebo ne.
„Neboj,“ usmál se ředitel a jeho zelené oči se za brýlemi ve tvaru půlměsíce podezřele zaleskly, „ještě neumírám. Ale odejdu z Bradavic…“
„Kam chceš jít?“ přerušil ho Orion a i ve svém věku zrudl, když si to uvědomil. Překvapeně vydechl, když mu ředitel vtiskl do ruky malou skleničku plnou té prazvláštní tekutiny.
„Napij se, ať víš, co tě čeká,“ usmál se ředitel. Pak pokračoval: „Do Durness, mám tam malý domek. Je to na pobřeží. Třeba mě někdy přijdete navštívit.“
„To tam budeš sám?“
„Vezmu Ssslisssilisssi,“ odpověděl starý kouzelník a sáhl na rameno, kde měla své tři zestárlé hlavy jeho věrná kamarádka. Jemně ji pohladil. „Tak,“ řekl už zase klidně a rozhodně. „Vezmi stočené lahve, opatři je vinětou, jak jsme se dohodli a ulož ji ve vedlejší místnosti. Já se jdu rozloučit…“
„Jak si přeješ,“ sklonil hlavu Orion.

Sestoupil až do nejhlubšího sklepení a neomylně vstoupil do jedné z místností. Jeho oči se zalily slzami, když pohledem přelétl tři náhrobky. Zastavil se u prvního. Theadora Woodová z Mrzimoru. Odešla první. Přestože válku proti Voldemortovi přežila, nikdo nepochyboval o tom, že když o dvacet let později zemřela, zemřela na následky svého zajetí. Jemně pohladil rytinu, která zachytila její ušlechtilou tvář. Chvíli tak postál a vzpomínal na tu zvláštní dívku. Pak udělal pár kroků stranou.

Severus Snape ze Zmijozelu. Pamatoval si ten den, jako by to bylo včera. Skončila večeře a Severus se zvedl s tím, že je unaven a jde si lehnout. Nebylo to vysloveno, ale všem bylo najednou tak nějak jasné, že už se neuvidí. Harry se zvedl, aby ho následoval. „Ne, Harry,“ zastavil ho na půli cesty. Pak se k němu vrátil, uchopil Harryho bradu a zvedl ji v bolestně známém gestu. Harry se utápěl v pohledu, který, navzdory rychle postupující slepotě neztratil na své hloubce, na schopnosti vypovídat o citech, které by jinak zůstaly skryty… Jejich rty se na okamžik spojili. „Miluji tě, můj malý statečný Nebelvíre,“ zašeptal mu Severus do ucha, „ale teď chci být sám…“ Harry jeho přání respektoval. Celou noc proseděl sám na Astronomické věži a když se kolem půlnoci jeho vlastní srdce málem zastavilo, věděl, že zůstal sám.

Hermiona Grangerová z Havraspáru. Pomohla mu přežít. Těch několik let po Severusově smrti bylo kritických. Přiměla ho vzít post ředitele školy a něco dělat. Neutápět se v zármutku. A Harry to nakonec dokázal. Dokázal jít dál, přestože mu to chvíli trvalo. Spolu s Hermionou pak dokázali ze školy udělat naprosté unikum. Poté, co ji Severus vyvedl z válečné krize teď měli na čem stavět. A že postavili. Dnes patří Bradavická škola čar a kouzel mezi nejprestižnější školy na světě, výuka ve všech předmětech je na velmi vysoké úrovni, studovat v ní, neřku-li přednášet na ní, se považuje za maximální čest. Pak umřela. Před deseti lety. Harry dodnes ten fakt nějak nedokázal akceptovat. Pořád čekal, že tu někde je, že se někde ukrývá…

Podíval se na poslední volné místo v místnosti. Ještě chvíli postával a v duchu rozmlouval se svými mrtvými přáteli. „Brzy se uvidíme,“ zašeptal a tiše opustil místnost.

Konec

Nové Bradavice 21.