Labyrintem slov...

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

Tak tam stál, myšlenky se mu honily hlavou a jedna z nich ho děsila ze všech nejvíc. Co když Severus od něj odejde?
Válka ze mě udělala závislého ubožáka. Závislého na lásce nebo alespoň zdání lásky. Už tě nedokážu nechat odejít, byť ve vzteku. Udělám cokoli, abych si tě udržel, Severusi. Protože žít bez duše je snazší, než žít bez lásky.

Našel ho ve sklepení, kam doběhl téměř bez dechu. „Severusi,“ vyhrkl. Naštěstí si zachoval alespoň tolik důstojnosti, že nezačal prosit verbálně. Ale výraz v jeho tváři řekl staršímu muži všechno podstatné.
„Ještě jsem neřekl poslední důvod,“ řekl chladně Severus.
Harry v šíleném strachu čekal, co bude. Ano. V šíleném. Teď mu Severus řekne, že už ho nechce a on půjde skočit z věže. Nebo se možná otráví. Nebo…
„Přišel bych o tebe…“
Trvalo několik úderů srdce, než Harrymu došel smysl řečeného.
„Pusť mě, Harry, vždyť mě udusíš,“ bránil se Severus, když ho Harry sevřel v pevném objetí. Po chvíli ho mladík i poslechl. „Nemůžeš se na mě takhle vrhat, jsem už starší pán…“
„Promiň. Když já mám pokaždé takový strach, když se začneme hádat. Víš, jako že se naštveš a…“ zavrtěl hlavou a pro jistotu ukryl tvář na Severusově hrudi.
„To máš o mě hezké mínění,“ zavrčel Severus v odpověď.
Harry znovu zavrtěl hlavou a začal ho hladit po zádech. „No… jsi tak hrdý, tak… povznesený nad nás, obyčejné smrtelníky, že mám strach, že se urazíš a tvá hrdost ti zabrání přijmout mou omluvu,“ mumlal mu do hábitu.“
Severus mlčel. Nechtělo se mu říci, že se obává obdobné reakce z jeho strany. Ze strany malého emotivního Nebelvíra.
„Ale já prostě nemůžu jen tak stát a nechat události kolem mě, aby se děly. Když si něco myslím, potřebuju to říci a stát si za svým názorem. Kdybych bez dalšího přejal všechny tvé názory jen proto, že jsou tvé, tak…“
„Tak bys mě tolik nepřitahoval, Harry,“ skočil mu do řeči Severus. „Kromě tvého skvělého zadku je na tobě přitažlivé právě to, že se nedáš uplatit, zastrašit ani přemluvit. Když jsi o něčem přesvědčen, jdeš za tím. Přestože mě to neuvěřitelně štve a jsem přesvědčen, že tě to jednou přivede do hrobu, je to prostě úžasné. Zůstaň takový, jaký jsi, Harry.“

Harry hladil Severusovo tělo všude, kam dosáhl. Nebyla to nějaká erotická předehra, prostě toužil se ho dotýkat. Cítit, že je tu s ním. Že to žádná hádka nezmění. Že, v duchu potřásl hlavou, že konečně našel někoho, kdo ho přijímá takového, jaký je.

Brzy zalezli do postele. Harry se přitiskl zády k Severusovi a ten ho objal. Pečlivě je oba přikryl a zastrčil nos do Harryho vlasů. Přál si, aby tohle nikdy neskončilo. Aby mohl po zbytek života, po dlouhý zbytek života, prostě takhle ležet a objímat Harryho. Poslouchat jeho dech, cítit jeho vůni. Ještě víc se k němu přitiskl, aby snad Harrymu nebyla zima. Ať dělal co dělal, ve sklepení byla prostě vždycky zima.

Ale Harry zimu nevnímal. Pevně svíral Severusovu ruku a jeho dlaň si položil pod tvář. Vychutnával si ten úžasný pocit, když se k němu Severus tiskl. Cítil na zadku chloupky pokrývající Severusův klín. Věděl, že by stačilo se trochu zavrtět a cítil by víc, než jen chloupky. Nepokusil se o to. Tedy, ne že by snad existovala vteřina, kdy po Severusovi netoužil, ale teď se cítil tak dobře, tak bezpečně, tak… Chtěl být objímán a cítit, že ho někdo miluje. Ideálně někdo, koho miluje on sám.

Už zítra možná dojde k rozhodující bitvě. Možná všichni zemřou. To je ale jedno. Teď leží v posteli se Severusem, cítí za krkem jeho horký dech, dotýká se jeho těla. Zítřek není důležitý.

Brzo ráno, kdy ještě nebylo vidět ani paprsek z vycházejícího slunce, vykráčel z hradu čtyřnohý tvor. To Firenze. Namířil si to přímo do Zakázaného lesa. Pomalu kráčel lesem a zvuk jeho kopýtek tlumil mechový koberec. Přesto o něm někdo věděl, někdo ho sledoval. Firenze se ubíral dál a zřejmě dokonce věděl, kudy jít. Občas se zastavil a nasál vzduch kolem sebe. Malinko se usmál. Ano. Věděl, že je sledován. A věděl také, kým je sledován.
Když už byl dostatečně hluboko v lese, zastavil se a zafrkal.
Odpovědí mu bylo zaržání a před ním se z křoví vynořil velký kentaur.
„Firenze, sluho lidí, co tu chceš?”
„Buď pozdraven, Bane,” uklonil se oslovený.
Ze všech stran se z lesa objevili ostatní kentauři. Jeden přes druhého opovržlivě frkali a ržáli.
„Proč jsi přišel?” zeptal se Bane znovu.
Firenze s největší úctou, jaké byl schopen, promluvil:
„Národe vznešených lesních tvorů, já, nehodný vaší pozornosti, jsem přišel, abych vás požádal o pomoc.”
Znovu zazněly opovržlivé zvuky.
„Jak se opovažuješ? Co nám je po lidských sporech!” zahřměl Bane, „odejdi, nebo tě zabijeme,” dodal ještě.
„Ne, neodejdu, dokud mě nezabijete, nebo nevyslechnete,” oponoval Firenze.
Už to skoro vypadalo, že se kentauři v čele s Banem na Firenzeho vrhnou, když tu najednou z dáli zaznělo vlčí zavytí.
Kentauři okamžitě zmlkli. A nejen oni. Rázem bylo ticho. Takové, které bolí v uších a mučí mozek. Ticho, které nevěstilo nic dobrého.
„Vlkodlaci...,” ticho přerušilo šeptání a kentauři hned vypadali méně pomstychtivě.
„Ano, vlkodlaci a upíři. Voldemortova sebranka,” řekl Firenze.
„Kradou nám naše děti, vraždí naše ženy a před tím je znásilňují,” rozčileně šeptal Bane. Ostatní kentauři na souhlas mručeli. Nikdo si nedovolil hlasitější zvuk.
„Proto jsem přišel,” kývl Firenze a pokračoval, „Pokud se rozhodnete spojit své síly s kouzelníky, zničíme je. Už nikdy nezmizí jediné vaše dítě, jediná vaše žena. Přišel jsem nabídnout svůj život za vaši ochotu bojovat proti Voldemortovi a té jeho zrůdné sebrance.”
„Ty by ses nechal zabít za příslib pomoci tvým lidem?” zeptal se nevěřícně Bane.
„Ano,” přikývl Fireze.
„A co kdyby byla tvá oběť zbytečná. Zabijeme tě a odejdeme. Tvý lidé, ať si pomůžou sami,” nastínil jednu z možností Bane.
„Ne. To neuděláte. Věřím vám,” zakroutil hlavou Firenze.
Bane zakýval hlavou.
„Odejdi, do večera dostaneš naši odpověď,” Bane se otočil a spolu s ostatními kentaury zmizel mezi stromy.
Firenze se za nimi chvíli díval. Už to bylo tak dávno, kdy naposled mluvil se svými...
Pak se také dal na cestu zpět.
Slunce ještě zcela nevyšlo, když Firenze vcházel do hradu.


Hermiona seděla u stolu a zamyšleně pozorovala svůj toust. Přemýšlela, jestli má, nebo nemá hlad. Měla by se najíst, ale nešlo to. Hrdlo měla sevřené a v hlavě jedinou myšlenku. Co je s Theou? Zachrání ji? Přijdou včas?
„Hermiono,” otočila se po hlase.
„Neville, tys to dokázal,” vydechla Mia, když uviděla to, co Neville držel v ruce.
Theinu mandragoru, zdravou a zelenou, v novém, žlutém květináči.
Neville položil květináč s rostlinou na stůl, posadil se vedle Mii a pustil se do snídaně.
Mandragora začala tichounce kvílet.
„Také se ti po ní stýská?” promluvila Miona na mandragoru. Jako by jí rostlina rozuměla, zatřepala lístečky a na jejich povrchu se objevily krůpěje, ne nepodobné slzám.
Hned i Hermiona měla na krajíčku.
Neville, prosím, odnes ji,” zaprosila kamaráda.
„Dám ji zatím k sobě,” souhlasil Neville. Nacpal si zbytek své snídaně do úst, vzal mandragoru a odnesl ji do svých komnat. Zatím bude dělat společnost jeho rodině.


Vyučování opět probíhalo, jako by se vůbec nic nedělo, jen přeměňování bylo prodlouženo z obvyklých dvou na tři hodiny a všichni studenti se pokoušeli měnit ve stříbro všechno, co kdo mohl postrádat. Hromádka stříbrných ostnatých předmětů utěšeně rostla a Harry přiděloval body na všechny strany. Děti, povzbuzené přísunem bodů se opravdu snažily a tak za tři hodiny měli plné dvě velké truhlice. Některé předměty sice moc stříbrně nevypadaly, zato byly ostré a každá taková věc se v tuto chvíli moc hodila.
Po obědě se všichni obyvatelé hradu sešli ve Velké síni, kde Hermiona všechny naučila kouzlo na výrobu sítí.
Dokonce i Brumbál se přidal, ačkoli ho tato kouzla poněkud vysilovala. Možná to tak trochu souviselo s tím, že jeho sítě byly rovnou stříbrné. To bylo také k nemalému prospěchu věci. Jakmile se ale někdo jiný pokusil o stejný výsledek, jaký vykazoval Brumbál, nedařilo se. Budiž, i obyčejné sítě byly dobré.
Okolo páté hodiny Severus zastavil všechny přípravy na boj a nařídil přípravy na maškarní bál, k oslavě dne Morgany.

Jakkoli byla situace vážná, všichni se na bál těšili. Dokonce i Hermiona pookřála, když dětem ve své koleji pomáhala s výrobou kostýmů. Jak byla v pracovním vytížení, pomohla nakonec všem dětem vymyslet a vytvořit maškarní kostýmy.
Ne, na Theu nezapomněla ani na chvíli, ale nemohla sedět někde v koutě a nic nedělat. To by se zbláznila.

Slunce už zapadalo, hradem se rozléhal radostný šum, hudba a výskání.
Firenze vyšel před bránu. Byl čas. Čas na odpověď.
Ze Zakázaného lesa vyšel kentaur. Sundal ze zad kuši, nabil do ní šíp a vystřelil. Na to opět zmizel v lese.
Šíp se zabodl do vrat, vedle Firenzeho.
Firenze vytrhl šíp ze dřeva, odmotal pergamen, který na něm byl navinut a přečetl si jediné slovo. „Ano.”
Usmál se a vešel zpátky do hradu.

Hlasitá hudba i jemu přinesla do zamyšlené tváře trochu úsměvu. Ti lidé jsou úžasní. Dokáží se radovat i tehdy, když je bitva na spadnutí. Hm, možná právě proto jsou tak odolní. On sám jako kentaur toho věděl o odolnosti velmi mnoho. Ale nebyl si jist, jestli by kentauři, kdyby byli tak často vystavováni takovým hrozbám, dokázali udržet svou rozšafnost a pýchu. Jistě, svým přístupem ke světu se kentauři do podobných situací nedostávali příliš často, ale to neznamená, že se tomu tak musí být navždy. Zvažoval, jestli nejsou natolik tvrdí, že se při náporu zlomí. Lidé se jen ohnou a pak se znovu narovnají.

Potřásl v zamyšlení hlavou. Tolik let prožil ve společnosti lidí. Jeho vlastní národ ho kvůli tomu zavrhl. Mula, sluha lidí. Tak mu posměšně říkali. Přitom nevěděli vůbec nic. Z hvězd se dá vyčíst ledacos, ale skutečná modrost získaná zkušenostmi, ta tam prostě není.

„Harry!“ zavolal polohlasně, když zahlédl povědomou postavu.
„Firenze…“ pozdravil ho Harry a přišel až k němu. Kentaur si ho se zájmem prohlížel. Jistě, věděl, že dnes je maškarní bál. Morgana by z toho měla radost. Ale Harryho kostým byl… byl… no, přinejmenším zvláštní. Byl za orientální tanečnici. „Líbí?“ zeptal se Harry, když si všiml zkoumavého pohledu. Přitom se zavrtěl v bocích a drobné mince, kterými byl pošit šátek uvázaný kolem pasu, se rozezněly veselým cinkotem.
„Líbí,“ odpověděl Firenze podle pravdy. „Ale já nejsem ten správný kritik. Moc tomu nerozumím. Už tě někdo viděl?“
Harry zavrtěl hlavou a pak i zbytkem těla. Líbilo se mu, jak mince zvonily. Jak se dotýkaly obnažených částí jeho těla a příjemně chladily. Potřeboval to. Stačilo, aby si představil Severuse, jak bude reagovat a byl docela žhavý. Možná spíš nažhavený. Dobrá, možná nebude reagovat na veřejnosti. Vlastně určitě ne. Ale potom, až zapadnou do ložnice… „Je to překvapení,“ řekl tedy nakonec.
„Doufám, že ti to vyjde,“ řekl Firenze a změnil téma. „O tom jsem ale nechtěl mluvit. Mám informaci, že Bane a jeho lid se k nám v bitvě připojí…“
Harry chvíli stál, mezi prsty nechal bezmyšlenkovitě prokluzovat jednotlivé mince. Zvažoval slyšené. „Podívej, Firenze. Už nejsem ten malý, naivní chlapec, jako když jsme se potkali. Nevěřím ti, že Bane jen tak přišel a řekl, poslyš, tak jsme si říkali, co se takhle spojit s lidmi proti Voldemortovi?“ Zavrtěl hlavou. „Řekni mi všechno.“

Firenze si znovu Harryho prohlížel. V oděvu orientální tanečnice vypadal skutečně nádherně. Severusovi se bude určitě líbit. A nejen jemu, usmál se v duchu. Nemohl by být kentaurem, navíc v Bradavicích, aby mu ušly pohledy a tajné rozhovory týkající se kvalit profesora Pottera. Když se v tomhle kostýmu objeví na veřejnosti, způsobí to malé zemětřesení. Dlouhé černé vlasy měl rozpuštěné, rozhozené po ramenou, spadaly až po lopatky. Měl je propletené zlatým řetízkem, který tu a tam vykukoval z pod hustých pramenů a určitě bude nádherně odrážet světelné paprsky. Tvář měl zakrytou průhledným lehounkým šátkem. Sice nezakrývala obličej, ale potlačovala ho, takže vynikly nádherné zelené oči lemované hustými řasami. Harryho tělo, teď poněkud obnažené, bylo pružné a navzdory mnoha jizvám, Firenze doufal, že nejsou od toho, od čeho myslí, velmi přitažlivé. Dokázal si představit, jaké by to bylo, kdyby ho k sobě pevně přitiskl. Ano. Představit si to dokázal, ale věděl naprosto přesně, že to nikdy neudělá. Nechtěl pokazit jejich přátelství, případně vztah, který pomalu a jaksi váhavě vznikal mezi Harrym a Severusem.

Celkově působil Harry prostě úžasným dojmem. Plný života, vzrušení, lásky. Ale když se mu Firenze podíval do očí, viděl v nich i něco jiného. Hluboce zakořeněný smutek, bolest. Obavy. Starosti. Ano. Harry měl pravdu. Už to není ten naivní chlapec, kterého poprvé potkal tehdy v Zakázaném lese.

„Kříženci útočí na kentaury stejně, jako na lidi, Harry. Bane říkal, že unáší, przní a zabíjejí ženy a děti. Původně jsem přišel mezi ně, abych…“ na okamžik se odmlčel, ale upřený pohled zelených očí trval na pravdivé odpovědi, „…abych jim nabídl svůj život za to, že vám pomohou.“
Harry položil ruku na kentaurovo rameno. Ten dotek vyjadřoval všechno. Překvapení, nesouhlas, důvěru, obrovské díky, soucit. Ale nic z toho neřekl, jen čekal, co bude následovat.
„Bane řekl, že oni sami mají problémy. Proto zváží mou žádost a dá mi do večera vědět. Před chvílí jsem ji dostal.“ Zvedl ruku, ve které dosud svíral šíp a pergamen.

Harry usilovně přemýšlel. Znovu slyšel Severusova slova o nahraditelnosti. Ale on na to nemohl přistoupit. Jistě. Pomoc kentaurů je obrovský trumf. Jenže on není ochoten zaplatit požadovanou cenu. Proč sakra kolem něj mají všichni sklony k sebeobětování?

„Harry,“ oslovil ho něžně Firenze, který tušil, kterými stezkami se ubírají myšlenky jeho mladého přítele. „Jsou věci, které…“
„Ne, Firenze! Nesnesu další přednášku o zdravém úsudku!“
„Když myslíš,“ pokrčil rameny kentaur. „Ale teď se běž bavit, Harry. Ohromě ti to sluší, určitě budeš mít úspěch…“

* *

Harry pomalu vstoupil do Velkého sálu. Okamžitě se usmál. Všude kolem něj se to hemžilo nejrůznějšími tvory, ano, dokonce i věcmi. Pokud si dobře všiml dřív, než se masky opět promíchaly, tak nedaleko kolem něj protančil kalamář. Zatím si ho nikdo nevšiml, tak zůstal stát u dveří a prohlížel si křepčící dav.

Bylo správné, že trvali na tom, že se maškarní bál bude konat i přes to, že Theadoru unesl Voldemort. Pokud dokázal zahlédnout dětské tváře, bylo zřejmé, že se dobře baví. Že alespoň na chvíli zapomněly na hrůzy, které se kolem nich stahují. Že jsou šťastní. Hm… támhleta Morgana je celkem podařená, řekl si, když uviděl jednu zmijozelskou krasavici. Zdá se, že porota bude mít těžkou práci. Pomalu svůj pohled stočil k profesorskému stolu. Ušklíbl se a tak nějak doufal, že to pod šátkem, který mu kryje spodní část obličeje, není vidět. I studentská porota zřejmě bude mít na pilno.

Uprostřed, jako obvykle, seděl Severus. Harry na okamžik viděl rozmazaně. Onehdá totiž, když ještě měli na sebe víc času, leželi po milování v posteli a Severus mu předčítal ze své oblíbené pohádkové knížky. Ano, slyšíte dobře. Ze své oblíbené pohádkové knížky. Severus. I on prý kdysi býval dítětem. No a teď se tu nějak tahle kniha objevila. Harry se tvářil, jako že mu to věří a vůbec si nemyslí, že ji spíš celý život střežil jako oko v hlavě. Z celé knihy se Harrymu nejvíc líbil Ledový král. A ten teď seděl přímo naproti němu.

„No tak, Harry,“ ozval se vedle něj profesor Brumbál.
Harry se nepříliš úspěšně pokusil zakrýt úsměv, ale nakonec se, ke svému vlastnímu zděšení, zahihňal. Albus Brumbál, Nejvyšší divotvorce Starostolce a Nejhlavnější Hlavoun mezinárodního společenství kouzelníků, šel za slunéčko sedmitečné.
„Sluší mi to?“ zeptal se a plavně se otočil kolem dokola.
„Ano, profesore,“ přikývl zdvořile Harry. Vlastně se až tak nepřetvařoval. Ve skutečnosti si nedokázal představit, že by Brumbál šel za něco jiného.
„Tak už běž, Harry,“ pobídl ho Brumbál vážně. „Už na tebe čeká,“ kývl hlavou směrem k Severusovi, který vypadal, že se zájmem sleduje hemžení masek všude kolem.

Harry se zhluboka nadechl, snad aby se trochu uklidnil. Byl vzrušený, jen se na Severuse podíval. A byl zvědavý, jak na jeho kostým bude reagovat. Nebylo snadné kostým pořídit a naučit se ty správné pohyby. Harrymu už bylo na zvracení z toho, jak mu všichni říkali, jak dobře vypadá, že to určitě díky rokům stráveným na koštěti při famfrpálu. Ale tentokrát toho využil. Velmi snadno se totiž naučil potřebné pohyby, protože jeho tělo bylo na nejrůznější pohyby zvyklé.

Teď tedy vykročil do jámy lvové. Přitom přiměl své boky, aby se vlnily v rytmu hudby a rozechvívaly tak mince v jejich úžasné hudbě. Sice ji teď slyšel jen Harry, ale dokázal si představit, jak bude znít, až budou se Severusem sami.

Ředitelovy černé oči klouzaly sálem a zastavovaly se na jednotlivých maskách. Co naplat, právě on byl zvolen předsedou poroty, která měla hodnotit úroveň studentských masek. Najednou se jeho pohled zastavil na blížící se postavě a jeho oči se zúžily.

Potter!

Ten mrňavý, zasraný spratek! Tohle mu určitě udělal úmyslně! Teprve když ucítil ruku madam Hoochové na svém předloktí a uslyšel ostře zašeptané: „Jsi v pořádku?“ došlo mu, že se jeho tepová frekvence určitě zvýšila minimálně o sto procent. Žlázy s vnitřní sekrecí začaly vyplavovat adrenalin v množství téměř smrtelném. Testosteron ovládl celé jeho tělo a nutil ho udělat něco nepředstavitelného a nenapravitelného. Jako například popadnout Pottera, ohnout ho o profesorský stůl, vyhrnout mu ten ubohý cár látky, kterému říká sukně a pořádně tvrdě ho ošukat. Bez ohledu na zbytek světa, tedy i na zbytek Bradavické školy čar a kouzel. Aby křičel, aby prosil o přídavek.

Harry zahlédl hlad v Severusových očích. Kolena se mu začala třást, jeho tělo začalo reagovat. A to bez ohledu na to, že se před příchodem do sebe obrátil obrovský pohár plný tlumícího lektvaru.

Přiměl se dojít svůdným krokem až na své místo vedle Severuse a jako by nic se vedle něj posadit. V tu chvíli se štíhlé prsty objevily na jeho noze a tvrdě ji sevřely. Harry měl co dělat, aby nevykřikl
„Ty ses už vážně definitivně pomátl, Pottere!“ zasyčel Severus vztekle. Sexuální touha, která momentálně nemohla být ukojena, se rychle přeměnila ve vztek. „Víš, co to s nima udělá?“
Harry se k němu trochu naklonil a pod stolem vklouzl rukou do Severusova klína. Jeho stisk byl velmi, velmi jemný. „Mě by spíš zajímalo, co to dělá s tebou, můj Ledový králi.“
„Nech toho, slyšíš?“ bránil se Severus, ale Harry se nenechal odradit. Nenápadně, ale o to intenzivněji, se zajímal o stav Severusova penisu.
„Nedělám přece nic, co by se ti nelíbilo,“ oponoval Harry a přitiskl dlaň k rychle reagujícímu penisu.
„Tady ne. Za.Pět.Minut.Ve.Výklenku.U.Šeříkové.Zahrady,“ dokázal ze sebe vypravit. Klidně, tak nejvíc, jak to šlo, se znovu rozhlédl po sále a pak svým obvyklým krokem vyšel ven.
Harry poposedl a rozverně se usmál. Všechno šlo podle plánu. I když je fakt, že ho nenapadlo, že dnes tak brzy přiměje Severuse, aby ho pomiloval.
„Jsi nechutný, víš to?“ ozvala se Hermiona z vedlejší strany prázdné ředitelovy židle.
Znovu se rozpustile ušklíbl. „Promiň, Hermiono. Jsem šťastný. Nedokážu se ani tvářit, jako že mě to mrzí…“
„Já vím,“ vrtěla v předstírané rezignaci hlavou.
„Vážně, Harry,“ přidala se madam Hoochová. „Jste jak malí.“
„Ehm… no… když myslíte…“ začal se urychleně zvedat. Severus už na něj čeká. Hm, a také to znamená, že se nechovali tak nenápadně, jak si myslel. No, hlavně že ubrus dosahuje až na podlahu, takže studenti nemohli nic vidět.
„Příště nechte ruce na stole. Oba!“ zaslechl ještě Hoochovou a brzy opustil Velký sál.

Sotva se dveře za ním zavřely, utíkal směrem k Šeříkové zahradě. Bylo to nádherné místo, nebo spíš bude, až na jaře celá rozkvete. Nepřipouštěl si, že by také žádné další jaro nemuselo být. Přiblížil se k rohu, za kterým je výklenek, o kterém Severus tak naléhavě mluvil.

Zpomalil. Opět rozvlnil boky, když zahnul za roh a vyzývavým krokem doprovázeným jemným cinkotem, se přiblížil k výklenku. Nestačil ani vykřiknout překvapením, když ho uchopily silné ruce a přitáhly do výklenku. Vzápětí byl opřen o vystupující zeď a část jeho kostýmu z něj byla nemilosrdně strhána. Cítil zrychlený dech, cítil modřiny, které mu naskakovaly po mnohdy bolestivém stisknutí.

Když se do něj prudce vecpal tvrdý penis, nemohl se udržet a zasténal. Částečně bolestí. Přece jen, tohle bylo příliš rychlé. Ale uznával, že si to za tu malou provokaci zaslouží. Uvítal, když se nad ním Severus sklonil a objal ho. V takovém objetí by do něj mohl Severus cpát cokoli jakkoli a Harry by se nebránil. Bylo mu dobře, přestože počáteční bolest z hrubého proniknutí mizela jen pomalu. Tohle byl jeho Severus. Netrvalo dlouho a Severus se se zavrčením udělal.
„Promiň mi to, Harry,“ zašeptal mezi zběsilými nádechy. Dobře si totiž všiml, že se Harry neudělal. Nejen to. On se mu dokonce ani nepostavil. To ho vyděsilo. Co když si Harryho chování vysvětlil špatně? Co když mu ublížil? Co když…
Jeho úvahy přerušil tichý Harryho šepot. „Vzal jsem si tlumící lektvar. Tohle jsem nečekal a tak jsem chtěl mít jistotu, že se nevzruším hned, jakmile tě uvidím.“
„Zdá se, že se z rychlovek stal zvyk,“ zamumlal Severus, když kouzlem spravil Harryho kostým a oba je očistil.
Harry se ušklíbl, zavrtěl, aby se přesvědčil, že kostým sedí a pak se ještě jednou přitiskl k řediteli. „Sympatický zvyk, musím připustit.“ Pak Severuse políbil. „A díky za tuhle masku…“ zatahal za kostým Ledového krále.

„To je dost, že jdete,“ přivítal je Hermiona a koutek úst se jí povážlivě zacukal, když si prohlížela jejich spokojené výrazy.
„Ani slovo,“ varoval ji tiše ředitel.
Pokrčila rameny. „Nic neříkám. Je to vaše věc. Ale já to myslela jinak. Pomalu je na čase začít hodnotit masky.“

Vlastně to čekal. Studenti jednomyslně zvolili Harryho. On byl sice přesvědčen, že spíš, než mysl, se o to zasloužily jiné části těla, ale i tak to Harrymu přál. Vlastně byl o jeho vítězství přesvědčen. Mezi studenty nakonec, dlužno podotknout, že po dlouhé a vášnivé diskusi, zvítězil Danny Crane se svým kostýmem kalamáře. Cenou pro oba vítěze byla lahvička Felis Felicitas