Labyrintem slov...

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

„Harry!“ Alastor dokulhal až k Harryho křeslu. „Zase se objevilo znamení zla. Tentokrát v Londýně. Voldemort nám asi vyhlásil válku.“
Všichni seděli kolem dlouhého stolu a tázavě sledovali Harryho. Ten potlačil prvotní impuls a klidně se podíval na Moodyho. „Co přesně se stalo?“
„To je totiž to podivné na celé věci. Nestalo se nic. Prostě se objevilo na nebi znamení zla. Nic víc. Nikdo mrtvý, nikdo pohřešovaný…“
Ticho.
Harry se zvedl z křesla a opřel se o jeho opěradlo. „Máš pravdu, Alastore. Jsme ve válce. Předpokládám, že se Voldemortovy útoky zaměří na mudlovské školy.“
„Jak to myslíš?“ vmísil se Ron.
„Tak, jak to říkám. Nesmíme zapomínat, že Voldemort musí živit svou novou armádu. Kde jinde seženeš tolik bezbranných lidí, Rone? Možná je na čase kontaktovat mudlovského předsedu vlády…“
„A jak to chceš udělat? Chceš se prostě vysypat z krbu u Tonyho Blaira a říci, hele, podívej…“
Máš jinej nápad? chtěl říci Harry, ale nakonec si to rozmyslel. „Ano, chci.“

V kuchyni Bradavického hradu, přesně uprostřed stála Molly Weasleyová a pečlivě kontrolovala jídlo, které jí snášely domácí skřítci do velkého koše. Chystala se za Lobem. Blížil se úplněk a s ním další Lobova proměna. Musel nabrat síly a Molly si jednoduše od jisté doby vzala na starost, aby se nezanedbával.
„Dost, to už stačí,“ zarazila skřítky. Ale když se otočila na Dobbyho, Lizeta ještě tajně strčila do košíku jablko a spokojená, že se jí to povedlo nepozorovaně, odběhla připravovat oběd pro studenty.
„Dobby, pomůžeš mi?“ oslovila bývalého Malfoyova sluhu.
Kýval tak nadšeně, až mu jeho velká ušiska plácala o hlavu. Popadl koš, ale ten byl tak velký, že to teď vypadalo, že mu narostly nožičky.
„Ale ne, Dobby,“ smála se Molly, „vezmi tohle,“ podávala mu dvě lahve s posilujícím lektvarem. Dobby položil koš a se zklamaným výrazem řekl: „Dobby chtěl nést koš. Je pro paní těžký, ale jak paní myslí.“
Molly pohladila skřítkovu hlavu.
„Jsi hodný, Dobby, ale pro tebe je ten koš těžší, než pro mě.“
„Dobby pro paní pracuje rád,“ usmál se on, popadl lahve s lektvarem a cupital za Molly do domku na kraji Zapovězeného lesa.
Molly zaklepala na dveře. Usmívala se. Jenže když se několik okamžiků nic nedělo, úsměv jí zmrzl na rtech. Vzala od Dobbyho lahve s lektvarem a poslala ho zpátky do hradu. Pak položila koš s jídlem na zem a obešla domek, aby se podívala oknem dovnitř. Znepokojilo jí hlavně to, že věděla, že je Lobo doma. Tak proč neotvíral?
Nahlédla do okna. V místnosti bylo šero, ale všimla si zhroucené postavy. Už na nic nečekala, oběhla domek, otevřela si dveře kouzlem a pospíchala do kuchyně, kde Lobo ležel na zemi.
Přiskočila k němu.
„Lobo, co je ti? Co se stalo?“ křísila ho.
Otevřel oči, ale Molly se při pohledu do nich zděsila. Kde byla ta hřejivě zlatá barva jeho očí? Lobo měl oči podlité krví, rudé a zuřivé. Molly odskočila a v náhlém návalu děsu vymotala ze zástěry hůlku. Naštěstí ji nepotřebovala, protože Lycaon jen zasténal a omdlel.
Molly horečnatě přemýšlela, co má dělat. Jestli má Loba vzít na ošetřovnu, nebo raději někoho zavolat. Ošetřovnu vzápětí zamítla. Dnes v noci měl být úplněk a ošetřovna není zařízená na přítomnost vlkodlaka, ani když užívá Snapeův vlkodlačí lektvar. Ano! Snape! Tady pomůže jen Snape.
Aby se nezdržovala, popadla koště, co tam stálo v rohu a i když na něm už léta neseděla, bylo znát, že svého času hodiny létání na koštěti nepromarnila. Vlétla přímo do Velké síně. Tam koště upustila a volala kolem sebe:
„Neviděli jste profesora Snapea? Kde je ředitel?!!!“
„Co se děje, paní Weasleyová, že tu křičíte jako na lesy?“ zeptal se právě vstoupivší Severus Snape.
„Pane,“ vrhla se k němu Molly, „Musíte jít se mnou, Lobo...“ zlomil se jí hlas.
Severus na nic nečekal, popadl koště, které leželo u Mollyiných nohou a už letěl. Za ním se neslo obdivné hvízdání a pokřikování přihlížejících studentů. Ano, s nimi si to Severus vyřídí, až se vrátí. Teď přišly problémy. Naléhavost v hlase paní Weasleyové Snapeovi prozradila, že nejde o běžnou událost, ale o skutečný problém.
V mžiku byl u Loba. Zvedl ho ze země, odnesl do sklepa a položil na lůžko ve stříbrné kleci. Vrátil se před domek, kde sebral lahve s lektvarem, které tam ve spěchu Molly nechala a vrátil se s nimi k Lobovi. Nalil mu trochu lektvaru do úst. Lobo se rozkašlal a probral se. Jeho oči stále vypadaly hrůzně.
„Severusi...co tady...?“
Lobo byl evidentně zmatený.
„Ano. Já jsem tady. To ty mi pověz, co se stalo? Jak to, že jevíš známky přeměny za bílého dne?“ klidně promluvil Severus.
„Já...já nevím, Severusi, děje se něco zlého. Vlkodlačí volání ve dne...já...slyšel jsem je volat, ale nebyly to Šedohřbetovy děti. Nevím, co se se mnou děje. Nechci to, ale cítím v sobě vlnu zla, Severusi, zamkni mě tu a nikoho sem nepouštěj. Zesil obranu kolem hradu, něco se chystá,“ nervózně říkal Lobo.
„Udělám to,“ kývl Severus, „A co bude s tebou?“ zeptal se ještě.
„O mě neměj starosti, jen mě tu zamkni. A... Severusi, řekni prosím Molly, že všechno bude dobré, jen ať sem teď nechodí,“ požádal Lycaon Snapea.

„Pane Longbottome, vy a tady?“ téměř prozradil překvapení Severus Snape, když objevil ve školní laboratoři Nevilla, jak cosi míchá v kotlíku.
„Dobrý den, pane,“ pozdravil nejprve Neville, „objevil jsem recept na lektvar nezranitelnosti a tak jsem ho chtěl konečně vyzkoušet.“
„Aha. A kolik kotlíků jste již roztavil?“ otázal se kousavě Snape.
Neville se usmál. Ano, on už je dospělý a Severus Snape mu už nenahání hrůzu.
„Žádný, pane,“odpověděl zdvořile.
„Takže můžeme očekávat výbuch?“ neodpustil si Snape.
„To těžko, pane. Už několik let vařím lektvary, sice pro růst a výživu rostlin, ale stále to jsou lektvary a můžu vás ubezpečit, že po absolvování školy se mi nestalo, že by můj kotlík vybouchl a nebo že by se roztavil,“ dál zdvořile Longbottom odpovídal.
„V každém případě raději odcházím. Vašich lektvarových průšvihů jsem přečkal tolik, že tento váš pokus si nechám velice rád ujít,“ sarkasticky pronesl Severus a odešel za Molly, vyřídit jí Lobův vzkaz.
Neville se jen usmál. Ještě ukáže tomu nadutci, že není takové nemehlo, jak ho ve škole při hodinách lektvarů neustále přesvědčoval.

Tou dobou se Theadora s několika vybranými studenty za odměnu chystala na návštěvu Prasinek. Harrymu se ten výlet moc nelíbil, vzhledem k vyhlášené válce, ale po dlouhém přemlouvání a ujišťování nakonec svolil, ale s podmínkou, že s tím bude souhlasit i Severus.
Severus vyslechl Theinu žádost, zamyslel se, a pak řekl: „ Myslím, že lektvar pana Longbottoma je už hotov, máme tedy příležitost jej vyzkoušet.“
Thea se zarazila.
„Severusi, vy chcete udělat ze studentů pokusné králíky? Vždyť jste vždycky tvrdil, že Neville a lektvary, rovná se průšvih?“
Snape se ušklíbl.
„Byl jsem u toho, jak pan Longbottom ten lektvar vařil. Ovšem já osobně ho pít odmítám. Pokud tedy neupustíte od výletu do Prasinek, musí si vzít studenti dávku lektvaru. A navíc, jdu s vámi,“ uzavřel kategoricky Severus celou věc.
Thea jen pokrčila rameny.
„Když na tom trváte, Severusi, prosím. Odcházíme po ve čtyři hodiny, což je zhruba za..“
„Já vím, za jak dlouho to je,“ skočil jí Severus do řeči.
Thea už nic neřekla a odešla z ředitelny.

Odvedla své studenty za Nevillem, kde se každý napil lektvaru. Neville ovšem také a navíc požádal Theu, jestli by mohl jít také, že by rád koupil svým dětem nějaké cukrovinky v Medovém ráji. Thea ráda souhlasila. Raději by sice viděla vedle sebe Hermionu, ale ta seděla v knihovně a studovala nějaké knihy. Přece jen všechno ještě nečetla.
Ještě ve Velké síni počkali na ředitele Snapea, pak se v organizované skupince přesunuli k portálu a po jeho průchodu se octli v Prasinkách.
„Studenti, děcka,“ oslovila skupinku Theadora, „držte se pohromadě a nikdo nikam nechoďte sám, jinak se sem už nepodíváte,“ dodala přísným hlasem. To aby bylo všem jasné, že to myslí opravdu vážně.
Snape se neustále obezřetně rozhlížel kolem sebe a vypadal, jako když je neustále ve střehu. Thea nad tím v duchu kroutila hlavou. Ovšem, nevěděla ještě o Znamení Zla, které se objevilo nad Londýnem.
Když po hodině, strávené mlsáním v Medovém ráji vyšli všichni ven, zaregistroval Severus nějaký rozruch opodál. A už to bylo.
Zazněly výbuchy a okolo nich v panice prchali Prasinští.
Děti se stáhli do těsné skupinky a poděšeně se koukali jeden na druhého a všichni na dospělý doprovod.
„Támhle!“ vykřikla slečna Garnetová, jedna z Mrzimorských a ukázala před sebe.
Všichni se podívali tím směrem a uviděli skupinku asi deseti postav v dlouhých, černých hábitech se staženými kápěmi. Ale Smrtijedi to evidentně nebyli. Neměli masky, zato zpod kápí svítily vzteklé, dravčí oči. Kříženci.
Ale žádný z nich neměl hůlku a ani nevypadalo, že výbuchy jsou způsobeny magickou silou.
Co tedy způsobovalo ty ohlušující rány, plameny a domky v ruinách?
„To jsou zápalné lahve!“ vykřikl Neville, „Rychle, vracíme se!“
A už strkal studenty před sebe, aby se mohli urychleně vrátit k portálu.
To už zápalné lahve vybuchovaly všude okolo nich. Díky Nevillovu lektvaru nezranitelnosti se ale jediný střep nedotkl nikoho z nich.
Vtom si Neville všiml, že jedna láhev letí přímo na Snapea.
Merline, on lektvar nepil, blesklo Nevillovi hlavou a ve zlomku vteřiny vytrhl lahvičku s lektvarem, který si náhodou vzal s sebou, z kapsy hábitu a polil jím ředitele.
Šlo o vteřiny a Neville to stihl tak tak. V okamžiku se ozval ohlušující výbuch a oslepující plamen na chvíli schoval postavu Severuse Snapea ve svém nitru.
Po chvilce, než se usadil prach, bylo vidět vzpřímeného Snapea, jak s napřaženou hůlkou posílá na skupinu Kříženců nějaké ochromující kletby.
Získal tím pár vzácných vteřin, ve kterých nahnal poděšené, ale nezraněné stádečko bradavických studentů přes portál zpět k hradu.

„Takže, nejdřív musíme dostat Loba do hradu. Severusi?“ otočil se Harry na ředitele. Rozumělo se tak nějak samo sebou, že v případě napadení a otevřeného boje se velení ujme Harry
„Zatím je v pořádku. Ale to, co se děje kolem, ho nutí, aby se měnil bez úplňku. Snaží se tomu bránit, ale moc mu to nejde.“
„Máme ve sklepení nějakou místnost, kam bychom ho mohli zavřít a nechat ho tam proměnit?“ pokračoval Harry. „Rozumějte,“ otočil se k ostatním, „nechci, aby někdo zůstal mimo hrad.“
„Harry…“ ozval se Ron opatrně. A co když…“
Nechtěl to doříci, ale ani nemusel. Všichni přítomní věděli, co se mu honí hlavou. Co když se Lobo přidá na stranu Kříženců a Voldemorta?
„Ne,“ odpověděl, k překvapení všech, Charlie. Když zjistil, že se k němu všichni otočili, trochu znejistěl, ale přesto pokračoval. „Lobo je kouzelný tvor, zapomněli jste? Člověk se může přetvařovat a dělat něco, co nechce, ale kouzelný tvor ne. Nemohou ho přinutit, aby se stal jedním z nich. Raději zemře, než by dělal něco, co je proti jeho přirozenosti. Jistě, je zvláštní, že si i jako vlkodlak zachoval spoustu pozitivních charakterových vlastností, ale stalo se. Pokud by byl nucen se k nim přidat, zemře, jak už jsem řekl.“
Jako Remus, napadlo v tu chvíli Harryho. Ze zamyšlení ho však vytrhla další otázka.
„Jsi si jist, že jsou tu děti v bezpečí?“ To se ptala Molly.
„Jsem. Do hradu se nedostanou,“ odpověděl Harry pevně.
„Jsi si nějak jistý,“ zavrčel Moody.
„Ano. Oni nedokáží kouzlit. Nedokáží prolomit kouzla, kterými jsme se Severusem a profesorem Brumbálem obklopili hrad. A Voldemort nemá tolik síly, aby je sem nějakým způsobem dostal. To vlastně neměl ani dřív a musel se spoléhat na léčku.“
„Jak to víš?“ vložil se do hovoru Snape.
Harry si ho chvíli nechápavě prohlížel. „No proto že by to už udělal…“
„Jak víš, že to nejsou kouzelníci?“
Au. Harry se najednou cítil jako když mu bylo patnáct a opět zvoral nějaký lektvar. „Jsem se to dočetl. Nezapomeň, že jsem učitel obrany proti černé magii,“ zalhal bez mrknutí oka. Bylo mu však jasné, že ho čeká ještě dlouhé vysvětlování. Ale to počká. „Garry,“ otočil se k jednomu z nováčků. K jednomu z Moodyho nováčků, což mu dodávalo punc důvěryhodnosti. „Vezmi si někoho a dojděte pro manžele Parkerovi. Nechci, aby byli venku. Omračte je, bude-li třeba. S paní Parkerovou ale opatrně, je těhotná.“
Šum s vící orkánu se rozlehl ve chvíli, kdy si ostatní uvědomili, co a o kom Harry právě řekl.
„Domnívám se,“ vložil se do hovoru opět Severus, „že bychom neměli podceňovat lektvar pana Longbottoma.“
Tak teď bylo pro změnu ticho.
„Chránil studenty a mě, spolu s páně Longbottomovou duchapřítomností, zachránil život.“
Všechny hlavy se otočily k Nevillovi. Ano, ujistil se Harry v tu chvíli. Neville skutečně dospěl. V jeho tváři nezahlédl žádnou známku emocí, které by podobné přiznání vzbudilo v malém Nevillovi.
„Jsem rád, že to říkáte, profesore,“ řekl Neville. „Ale protože to ve skutečnosti není můj lektvar, opsal jsem ho z originálu Odyssey, neznám dobře jeho vlastnosti. Do jaké míry dokáže ochránit a tak…“
„Rád vám budu při vašich výzkumech asistovat.“
Teď poklesla čelist i Nevillovi.
„Dobrá, už toho nechte,“ přerušil je přátelsky Harry, který se vzpamatoval jako první. „Dál. Vaše rodiny. V Severní věži je spousta volných pokojů, přestěhujte je sem.“ Bylo moudré postarat se o rodiny, zatímco někteří z jejich členů bojují. „Domnívám se, že bude vhodné, normálně pokračovat ve vyučování.“
„A co bylinkářství?“
„Mrzí mě to, Theo. Jen skleník 3 a 6. Do ostatních pošli skřítky, aby zalévali, co je třeba. Jsou příliš vzdálené od hradu.“
„Famfrpál také zrušíme, že…“ věcně poznamenala madam Hoochová.
„Jen trénink. Teorii necháme.“ Odmlčel se a rozhlédl se po členech Řádu. „Nějaké dotazy? Dobrá, zítra po snídani se poradíme, co dál.“ To byl pokyn k tomu, aby se všichni rozešli.
„Harry, Hermiono, Theadoro, počkejte chvíli,“ řekl do halasu odcházejících tiše Severus. Poslechli. „Vy dvě vymyslíte něco pro studenty. Brzy zjistí, že se něco děje. Budou mít strach a tak podobně. Hermiono, vy se podíváte na slečnu Hortonovou. Obávám se, že její otec je buď mrtvý, nebo se dal na stranu vy…Voldemorta. Chci vědět, jak jí je a jestli ji třeba její otec nekontaktoval. Prostě cokoli, co by nám mohlo pomoci. Našla jste něco v těch knihách?“
Hermiona smutně zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. „Jen to, co všichni víme. Stříbro. Vlčí mor (jeden z druhů oměje). Ale vzhledem k tomu, co všechno o Křížencích nevíme, je to zoufale málo.“
„Jak víš, že to nejsou kouzelníci?“ zeptal se znovu Severus.
„No jo, to jsem si také říkala,“ ozvala se Hermiona. „Kde jsi to četl?“
Harry chvíli zoufale přemýšlel, jak se z toho všeho dostat. Pak přišla spásná myšlenka. „Čaj?“ zeptal se s úsměvem.
„Pottere, už jsem ti někdy říkal, jak nenávidím čaj?“
Všichni se s chutí zasmáli. Harry si říkal, že se už dlouho takhle nesmáli. Zvlášť, když není vůbec nic k smíchu. Ano, chtělo by to pozvednout náladu.
„Měli bychom na svátek Morgany připravit nějakou taškařici. Možná maškarní ples,“ navrhl Harry, opatrně odváděje rozhovor někam stranou.
„A nenávidím maškarní plesy,“ pokračoval Severus.
„To je dobrý nápad, Harry,“ souhlasily dívky a zvedly se ze svých míst. „Jdeme,“ řekly zároveň a když Severus ani Harry nic nenamítali, odešli za svou prací.

Dřív, než se Severus zmohl na nějaké slovo, byl uvězněn v pevném sevření Harryho paží. „Bože! Měl jsem takový strach, že…“ odmlčel se. Jistě, nemohl mít strach, když se o celém incidentu dozvěděl, až když bylo po něm. „Už neřeknu ani slovo, když o mě budeš mít strach. Jenom mi prosím, neumři…“ zarazil se, když si uvědomil, co vlastně řekl.
„Žiju, Harry. Ale když mě nepustíš, udusíš mě,“ zachraptěl Severus, ale změna jeho hlasu neměla s nedostatkem vzduchu nic společného. To spíš pocity, které v něm Harryho přístup probouzel. „Chápeš to, ale přesto se zase chystáš odejít…“
Harry se nepřel. Ani se neptal, odkud to Severus ví. Nemohl by tolik let pracovat jako agent, kdyby na něco takového dříve či později nepřišel. Objímal Severuse, přestože poněkud uvolnil objetí. Hlavu měl opřenou o jeho hlavu a vdechoval tu úžasnou vůni.
„Něco pro tebe mám,“ řekl Severus za strašně dlouhou chvíli „Drobný dárek. Šperk. Přemýšlel jsem, v jaké podobě ti to dát a protože všichni o našem vztahu ví, přišlo mi, že tohle bude působit nenápadně…“ pokračoval a vytáhl z kapsy svého hábitu stříbrný kroužek.“
„To nebude působit nenápadně,“ řekl tiše Harry. „Budou si myslet, že to něco znamená…“
„Ať si to klidně myslí,“ odpověděl Severus stejně tiše. Pak si trochu odkašlal. „Je to osobní přenašedlo. Upravili jsme ho s Albusem tak, aby tě přeneslo skrz bariéru kolem Bradavic. Ať budeš kdekoli, přenese tě sem.“
„Děkuji, řekl Harry.
Severus uchopil jeho levou ruku, aby mu nasadil stříbrný prsten. Jemně přitom hladil Harryho prsty. „Jednou bych rád…“
„…profesore Pottere?“ ozval se jemný hlásek.
„Já taky,“ řekl Severusovi a otočil se k dívce. „Copak, Jeniffer?“
„Chtěla bych pomáhat,“ řekla statečně.
„Budeš, neboj,“ chlácholil ji Harry. Ve skutečnosti měl pro ni něco připravené.
„Dokonce hned teď,“ přerušil ho Severus. „Budu s panem Longbottomem připravovat důležitý lektvar. Budeme potřebovat někoho, kdo by nám s tím pomohl. Myslím, že jste způsobilá toto místo zastat.“
Jeniffer se rozzářila a zatvářila se důležitě.
„Tak dobrá,“ přikývl Harry. „Teď, když mě omluvíte…“ otočil se a odcházel. Ve dveřích se ještě jednou podíval na Severuse. Usmál se, když viděl, jak něco vysvětluje Jeniffer a odvádí ji druhými dveřmi někam pryč.

*****

„Mrtví?“ zeptal se Harry překvapeně.
„Ano,“ potvrdil Nicolae. „Všichni, kteří se té akce zúčastnili. Jako trest za to, že neposlechli Voldemorta. A myslím, že jako upozornění pro ostatní, co se stane, když neposlechnou.“
„Jak je zabil?“ položil Harry důležitou otázku.
Muž sedící vedle Harryho se otřásl. „Upálil je.“
No ovšem. Oheň! „Upálil?“
„Ano. Využil toho, když spali. Byla to skupinka Dragosteva, která se vždy držela tak trochu dál. Nějakým kouzlem jim znemožnil vyběhnout z jejich domku a celý ho podpálil.
„A…“ Najednou měl Harry takový divný pocit. K potvrzení divného pocitu došlo, když v očích svého společníka zahlédl, kromě překvapení, vzteku a lítosti také odraz Voldemorta a několika postav, které se k němu blížili. Prudce se otočil. Snažil se stát tak, aby stál vedle Nicolae, ne zády k němu. Hůlku v pohotovosti. „Tohle ne…“ zaslechl ještě Nicolaea a vzápětí se Nicolae začal svíjet pod Voldemortovým cruciatem.
Z Harryho hůlky vyšlehl záblesk, který však jen srazil jednoho z Kříženců, který se postavil před svého pána.
„Ale no tak, Harry. Přece jsi nemyslel, že udělám stejnou chybu dvakrát? Když pár mých plánů nevyšlo, prostě jsem se začal zajímat, jak moji věrní tráví svůj volný čas. A vida. Vlastně bych měl být tady svému příteli vděčný, že tě ke mně přivedl.“ Chvíli se tvářil, jako že přemýšlí a pak přestal ležícího Nicolae týrat. Na jeho pokyn Kříženci obklíčili Harryho. „Vážně si myslíš, že mě můžeš zničit? Budu se vracet, má duše příliš touží po moci, než by se nechala jen přemoci nějakým mudlou…“
„Na rozdíl od tebe mohu s klidným svědomím říci, že oba moji rodiče byli kouzelníci,“ nenechal Harry urážky bez odpovědi. Kříženci se ještě víc přiblížili. Cítil jejich dech, viděl planoucí oči. Poslední oči, do kterých se díval před touhle osudovou schůzkou, byly úžasně tmavé, plné touhy a…
Ne! vykřikl Harry v duchu. Cítil, jak ho začíná pálit kůže a jak lehce naoranžovělá zář vytváří kolem něj kruh. Slyšel bolestivé zavytí Voldemortových vojáků, potom i jeho samotného, jak nestačil včas uskočit z dosahu rozšiřujícího se kruhu.
„To není možné!“ křičel vztekle Voldemort a snažil se prorazit Harryho ochranu různými kletbami. Harry nehodlal čekat na Avadu. Rychle se sklonil k ležícímu Nicolaeovi, chytil ho a aktivoval přenašedlo.

Přenesli se do Prasinek, těsně před portál do Bradavic.
„Co...co to bylo?“ zeptal se zmatený Lycatodescu, když se mu přestala točit hlava.
„Jen způsob kouzelnického cestování,“ odpověděl Harry a už vlekl Nicolaea portálem.
Nicolae se nechal vést. Díky těm několika schůzkám s Harrym, získal důvěru v tohoto mladého muže a věřil, že mu nebude ublíženo.
Harry vedl vlkodlačího upíra rovnou do domku Loba. Byl teď prázdný. Lobo se nacházel ve sklepení, pod dohledem Severuse Snapea.
„Nicolae, tady počkejte, vrátím se pro vás. Zatím je tohle pro vás to nejbezpečnější místo.“
S těmito slovy nechal Harry Lycantodecsua v Lobově domku a spěchal do hradu.
Vběhl rovnou do sklepení za Severusem.
„Harry, co...?“ všiml si Severus Harryho výrazu.
„Severusi, máme hosta,“ ustaraně řekl Harry, „přivedl jsem Nicolaea Lycantodescu,“ dodal.
„Kohože?“ nevěřil bradavický ředitel svým uším.
„Prosím, Severusi, než se začneš zlobit, vyslechni mě,“ požádal mladý kouzelník staršího.
Severus založil ruce na prsou, zaujal protestní postoj, ale bedlivě poslouchal, co mu Harry vyprávěl.
Tentokrát nezůstalo nic nevyřčeno a černovlasý mladík vyprávěl vše, co se událo během každé jeho schůzky s Nicolaem.
Snape se mračil čím dál víc. Nakonec vybuchl.
„A tebe nenapadlo nic lepšího, než tu zrůdu dotáhnout sem, do Bradavic?“
„Severusi, on není zrůda,“ teď se zlobil už i Harry, „neměl jsem na vybranou, pochop...Voldemort by ho zabil,“ vysvětloval.
„Hm, to by bylo škody,“ ušklíbl se Severus. „Kde je?“ zeptal se ještě.
„V Lobově domku,“ vydechl Harry.
Chápal, že se Severus zlobí, ale co měl dělat? Měl nechat Nicolaea ve Voldemortově „něžné„ péči? Ne, to by on nikdy neudělal. Ne po těch rozhovorech, co spolu absolvovali.
„Co když je to past?“ ozval se Severus.
„To ne, tomu nevěřím,“ zavrtěl mladý Potter hlavou v rozhodném nesouhlasu.
„Jdeme,“ zavelel Snape.
„Kam? „ nezklamal Harry.
Severus protočil panenky. „Za ním, přece...“

Když vešli do domku na kraji Zapovězeného lesa, našli Nicolae v Lobově vlkodlačí kleci.
Nikdo se nezeptal, přesto Nicolae vysvětlil:
„Jen prevence, nerad bych někomu ublížil.“
Dostalo se mu za to jen Severusova přezíravého ušklíbnutí. Přičaroval pro sebe a Harryho křesla, usadili se a dali tak najevo, že čekají, že Nicolae bude mluvit.
On si odkašlal a začal.
Vyprávěl, jak došlo k tomu, že se připojil k Voldemortovi, a jak spolu tvořili další Křížence. Tady ho Severus přerušil. Tohle téma bylo pro jeho vědeckou duši příliš lákavé, než aby se nezeptal na pár podrobností.
„Jak jste to dělali?“ štěkl otázku. Stále nebyl přesvědčen o loajalitě „hosta„.
„Nejdřív jsme to zkoušeli klasickým početím, jenže to, co se rodilo vlkodlačím ženám nebylo životaschopné, ani humanoidu podobné. Tak jsme unesli lidskou ženu. Výsledek tohoto spojení byl Dragostev. Smůla byla, že se u něj projevila dědičná patologická agresivita a touha po sebeprosazení. Výsledkem toho všeho bylo, že ho Voldemort upálil za tu akci v Prasinkách. Ovšem než k tomu došlo, Dragostev si stačil pořídit potomky a protože to bylo s jeho vlastní matkou, vznikly z tohoto spojení těžko ovladatelné zrůdy. Varoval jsem Voldemorta, ale on se jen smál.
Tudy cesta nevedla, tak jsme zkusili upravit mou DNA na genetické úrovni. Část DNA jsme nahradili částí DNA Voldemortovy. On myslel, že takto vzniklí Kříženci budou schopni kouzlit. Nevyšlo to, jen v nich potlačil upíří podstatu,“ vyprávěl Nicolae.
„Zní to zajímavě, ale stále to nevysvětluje, proč jste vstoupil do Jeho služeb,“ přerušil ho Severus.
Nicolae se smutně usmál.
„Znáte moje knihy a výzkumy, předpokládám,“ řekl.
„Předpokládáte správně. A?“ kývl Snape.
„A víte něco o van Helsingovi?“ padl další dotaz.
„Jistě,“ řekl Severus značně netrpělivě.
„Zkrátka van Helsing stvořil armádu svých následovníků, kteří postupně vybíjeli populace upírů a ani já neměl klid. Chtěl jsem se jen věnovat svým výzkumům. A tenhle vytoužený klid a zázemí mi Voldemort slíbil. Netušil jsem ale, za jakou cenu to bude.“
„A co čekáte od nás?“ neodpustil si Snape kousavou poznámku.
„Nebudu říkat ochranu, jen azyl. Pro mě a mé děti,“ odpověděl Nicolae.
„Takže my si tu teď v této době budeme schovávat zrůdy?“ Severus za tuto větu obdržel dloubnutí do žeber od Harryho.
„Severusi, nebuď zlý,“ ještě ho Harry napomenul.
„Já nejsem zlý. Jen mu nevěřím,“ odsekl Severus.
„Nemusíte mi věřit, ani to neočekávám, nejsem v pozici, kdy bych si mohl určovat pravidla. Toho jsem si vědom. Jen pokud mě a mým dětem umožníte být tady, přísahám na cokoliv si řeknete, že vám ze všech sil pomůžu, zbavit se Voldemorta. Oklamal mě,“ řekl tichým, klidným hlasem upírodlak.
Snape se ušklíbl.
„A jak byste nám chtěl pomoci?“
Lycantodescu se podíval Snapeovi do očí a pevně odpověděl:
„Mohu vám odkrýt slabiny všech kříženců, každého zvlášť.“
„Zajímavé. Ještě si o tom promluvíme,“ ukončil Severus rozhovor.

„Ty jsi odcházel ze školy, aby ses scházel s ním?“ zeptala se překvapeně Hermiona.
Harry přikývl. Věděl, že se o něj všichni bojí, tak jim to nehodlal vyčítat. Bylo pěkné vědět, že se o vás někdo bojí.
„Jak jsi to mohl udělat?“ přidala se Thea.
„Snadno, je to přece Nebelvír,“ zavrčel Severus.
„Tak dost,“ ohradil se „Co je špatného na tom, že člověk změní názor když zjistí, že se zmýlil?“
„Nevěřím mu!“ vedl Severus dál svou. Vysloužil si tím lehce káravý, lehce udivený pohled. Tohle Harry nechápal. Vždyť Severus by měl nejlíp chápat, jak se teď asi Nicolae cítí… Ale nehodlal to Severusovi připomínat. Rozhodně ne před ostatními.
„Na to máš plné právo, Severusi. Ale v současné době je otázka důvěry bezpředmětná, nemáš ten pocit?“ Zvednuté obočí bylo signálem k dalšímu výkladu. „Nemohl jsem tam Nicolaea nechat. Příliš informací, které jsem od něj získal, bylo pravdivých. Vlastně všechny. Bylo by to nespravedlivé. A navíc pořádné svinstvo. Takže teď je mimo Voldemortův dosah, to je důvod, proč jsem to udělal. Ale nic od něj nepotřebujeme, k ničemu nám není. Proto nás nemusí zajímat, jestli mu lze věřit. Když ho zavřeme do nějakého solidního vězení, alespoň do té doby, než hrozba pomine, nemůže nám nijak ublížit… A to, co nám nabízí… můžeme to využít, ale nemusíme se na to spoléhat.“
Všichni se na chvíli zamysleli, ticho pak přerušil Neville, který právě kontroloval další kulturu svého lektvaru. „Vlastně, k něčemu bychom ho použít mohli. Pokud by nám chtěl dát trochu krve, abychom mohli zjistit, co proti nim nejúčinněji zabere.“
„Zkuste ho o to požádat,“ odbyl ho podrážděně Severus. Dobře pochopil, co zůstalo nevyřčeno. Že právě on by měl chápat…