Labyrintem slov...

Autor:  Darkness deStination
Páry:  Severus Snape/ Harry Potter, Hermiona Grangerová/Theadora Woodová
Shrnutí:  Voldemort padl, Bradavice byly zničeny. Musí to tak zůstat na věky?
Poznámka:   Všechno je to Rowlingové

„Běž pryč,“ odehnal tříhlavou zmiji, která se mu snažila uvelebit za krkem, mezi jeho dlouhými vlasy, aby tam strávila pohodlný večer. Byla to jejich každodenní hra. Zpravidla končila tak, že muž rezignoval a dovolil hadovi, aby zaujal své oblíbené místo. Hlavy měl položené na jednom rameni, tělo se táhlo přes záda k druhému rameni, ocas se omotal v podpaží a kolem těla.
„Sssss!“ reagovala zmije v předstíraném hněvu.

„No,no,no, moc se nerozčiluj,“ zahrozil žertem. „Můžeš být ráda, že jsem tě vytáhl z té žumpy v Obrtlé.“
Hadí syčení se pomalu zmírňovalo. Území bylo dobito, tak se zmije pohodlně uložila. Tvářila se, že je plně zaujata studiem knihy, kterou její člověk každý večer pročítal. Občas mu do ucha sdělila nějaký svůj komentář.
„Jasně, obrtlé krysy byly mnohem chutnější, než ty, co máš u mě. Ale víš, čím to bude? Nekrmím tě krysami, ale kuřaty. V tom je rozdíl. Člověk by myslel, že když máš místo jedné hlavy tři, že dokážeš rozeznat rozdíl!“ zlobil se.

Dnes se však nemohl na čtení soustředit. Možná to bylo tím, co viděl, když byl dopoledne nakoupit. Ne že by viděl něco strašného, něco neobvyklého. Viděl to, co jindy. A to ho trápilo.

Od toho dne, kdy se z chlapce-který-přežil stal chlapec-který-zabil-vy-víte-koho, se toho hodně změnilo. Voldemort nebyl jediný, kdo tehdy zemřel. Brumbál, McGonagallová, téměř celá rodina Weasleyů, Hermioniny rodiče, Lupin, Sirius… tady Harry polkl, aby uvolnil stažené hrdlo. Dlouho trvalo, než se z toho Harry alespoň trochu vzpamatoval. Další a další, známí i neznámí. Ano, nakonec zvítězili. Ale za cenu naprostého rozvratu stávající společnosti. Ministerstvo čar a kouzel se tvářilo jako fungující organizace, ale nikdo ani nevěděl, kde vůbec sídlí, kdo je ministrem, co vlastně ministerstvo dělá.

A Bradavice? Z Harryho školy, z jeho prvního skutečného domova, jaký kdy měl, nezbyl, skoro ani ne obrazně řečeno, kámen na kameni. Pak tu byl dům na Grimmauldově náměstí. Od Siriusovy smrti v něm nebyl. Nemohl ho považovat za svůj domov. Nedokázal to. Nakonec si našel malý domek nedaleko Durness. Velmi rychle si zamiloval zdejší klid, narušovaný jen bečením ovcí a hukotem moře, které zde divoce naráželo na rozeklané skalnaté pobřeží. Už dlouho nekouzlil. Nebyl to plán zmizet z kouzelnického světa. Prostě byl unaven. Nechtělo se mu. Jeho nejbližší sousedé byli vzdáleni 5 mil do vnitrozemí, takže jeho jedinými společníky tu byly ovce, pastýři, mořští ptáci a Ssslissilisssi, jeho hadí přítelkyně. Žilo se mu docela dobře, na živobytí si vydělával tím, že pro jednu farmaceutickou firmu sbíral hadí jed.

Těch několik málo přátel, kteří mu zbyli, věděli, kde bydlí. Občas ho navštívili, občas navštívil on je. S Hermionou si navíc poměrně často psali. Nějak své nejlepší kamarádce nerozuměl. Vždy měl pocit, že ona a Ron k sobě patří. Ale po válce se rozešli. No dobře, Ron se choval jako idiot, ale nebylo Hermioně podobné, aby ho opustila, když mu zemřela skoro celá rodina. Jen Charlie a Molly zůstali naživu. Něco se muselo stát. Hermiona se odstěhovala do Cheverny a Ron odjel někam do Ameriky.
Občas poslal Harrymu sovu s nic neříkající zprávou. No, alespoň žije.

Odložil knihu. Dnes ze čtení nic nebude. Zvedl se a šel rozdělat oheň v krbu. Bylo docela chladno. Ssslissilisssi se pevněji přidržela jeho těla, jinak se nenechala vyrušovat. Za chvíli v krbu praskal oheň, Harry zašel ke svému baru, aby si něco vybral. To se naučil od svého dalšího přítele. Dalšího zemřelého přítele.

Draco. Něco se stalo a najednou si uvědomili, že jejich dětská nenávist je prostě hloupá. Harry držel Draca v náručí, když ho zasáhla Luciusova kletba. Otec nepřežil syna, kterého sám zabil. Vlastně to bylo směšné. Harry ho nezabil kouzlem. Harry mu rozbil kamenem hlavu. No, rozbil… nebylo to hezké. Lupin ho tenkrát musel od Luciuse odtáhnout.

Ano, Draco naučil Harryho lepším způsobům. Co naplat, byl to Malfoy a měl tu nejlepší výchovu v tomto směru. A tak měl Harry bar. Ne prostě hromadu láhví ohnivé whisky nebo máslového ležáku. Také se z něj nestal alkoholik. Vždy si dával dobrý pozor, aby nepřekročil mez účelnosti takového pití. Naučil se totiž vidět v pití požitek, ne způsob, jak se přivést do bezvědomí. Tak co to bude dnes?

Posadil se do křesla před krbem. Dnes, ano dnes, bylo smutné výročí Dracovy smrti. Všichni jeho zemřelí přátelé mu chyběli, ale s Dráčkem to bylo jiné. Jako by ztratil kus sebe sama. Tenkrát to nedokázal pochopit. Nevěděl, proč je mu s bledým plavovlasým chlapcem, spíš mladým mužem, tak dobře. Proč se mu dech zrychlí a srdce bije prudčeji pod upřeným pohledem těch krásných šedých očí. Nechápal to, ale bylo mu to jedno. A pak Dráček odešel.

Někdo klepal na dveře. Harry zvedl hlavu a chvíli tiše poslouchal. Kdo mu co může chtít? Teď? Nebylo sice ještě pozdě, ale stejně… snad nějaký pastýř. Úplně zapomněl na Ssslissilisssi smotanou na rameni, na sklenku koňaku v ruce, zamířil po schodech ke dveřím. Otevřel a zíral na pozdního návštěvníka. Trvalo dlouho, než pomalu odstoupil od dveří a nechal ho vstoupit. Gestem ukázal na schody vedoucí do obytné části domku. Když se vrátil zpět do obývacího pokoje, host už shodil mokrý svrchní šat a pouze v kalhotách a košili se tiskl ke krbu, ve kterém příjemně sálal oheň. Harry se na okamžik zarazil, pak znovu zavítal do svého baru. Nalil do další sklenky a po krátkém zaváhání ji donesl muži u krbu.
„Med a skořice?“ zeptal se svým hlubokým barytonem, když přičichl ke sklence. Prohlédl si tekutinu v záři ohně vydatně krmeného borovým dřevem. V jejím jantarovém zabarvení se odlesk plamenů lámal velmi svůdně.
„Henessy Fine de Cognac? Vidím, Pottere, že se z vás stal labužník.“
Harry pokrčil rameny a posadil se do křesla. Za okamžik bylo i druhé křeslo obsazené. Oba muži mlčky popíjeli. V tu chvíli Ssslissilisssi dospěla k závěru, že ji ignorují už dost dlouho a rozhodla se jednat. Opustila své místo na Harryho rameni a po ruce mu sjela na stolek mezi oběma křesly.
„Pořád ignorujete pravidla, že, Pottere. Obchodovat s runoskopy je protizákonné…„
„Neobchoduji. Našel jsem ji,“ odpověděl Harry a se zájmem sledoval, co had udělá.
Ssslissilisssi měla zřejmě dobrou náladu a chtěla se bavit. Proto přelezla až k nočnímu návštěvníkovi a po jeho volně položené ruce vylezla na jeho rameno. Láskyplně se všemi třemi hlavami otřela o mírně napjatou šíji. Harry se usmál, když jeho host nervózně zakašlal.
„Ssslissilisssi nezaútočí. Jen se chce bavit,“ informoval pro jistotu.
„Ach tak. Děkuji, že jste mě na to upozornil,“ zase ten sarkasmus.
Zvláštní, jak se některé věci nezapomínají.
Znovu zavládlo ticho, přerušované jen občasným zapraskáním dřeva v ohni.
„Tak dnes nebude žádná zakázaná kletba?“ zeptal se host nakonec.
Harry polkl, odvrátil pohled.
„To nebyla vaše chyba. Jste nevinný,“ odpověděl tiše. Nerad na ten den vzpomínal.
„To jsem byl při našem posledním setkání také,“ zněla úžasná podpásovka.
Na to neměl Harry co říci. Styděl se. Strašně se styděl, za to, co provedl při jejich posledním setkání. Tak nic neřekl, jen dolil do obou skleniček.
Nakonec to Harry nevydržel.
„Proč jste vlastně přišel?“ natáhl ruku ke Ssslissilisssi, která se na svém novém místě začala nudit a toužila po návratu. Rychle se vyšplhala mezi důvěrně známé vlasy, k důvěrně známé vůni…
„Hrajete si na mé svědomí? Nemusíte se obtěžovat. Já nezapomněl. Vzpomínám na to každý den, každý…“
„Sklapněte, Pottere!“
Harry byl sám překvapen, že poslechl.
„Přišel jsem vám nabídnout místo učitele obrany proti černé magii a přeměňování. A také místo ředitele nebelvírské koleje…„
Harry nevěřícně zíral.
„Bradavice byly zničeny…„
„A kdo říká, že to tak musí zůstat?“
To byl úžasný nápad. Harry se v křesle prudce opřel. Málem udusil Ssslissilisssi, která se s nespokojeným syčením vydala na cestu do své ložnice. Tedy do terária. Najednou měl pocit, že mu někdo píchl do žil nějakou drogu. Veškerá, ne zrovna deprese, ale řekněme únava byla pryč. Obnovit Bradavice. Obrazně i doslova, to byla výzva…
„Ale…“
„Nemohu vám nabídnout vůbec nic. Mluvil jsem s několika lidmi z ministerstva, ale sám víte, jak to tam vypadá. Jediné, co vím určitě, je fakt, že nejsou proti. Netuším, jestli budou přispívat finančně, takže…„
„Mám solidní příjem. Práce skoro žádná. Navíc, pořád mám něco z toho, co mi zanechali rodiče. Pak dědictví po Siriusovi. Budu mít z čeho žít…„ vyhrkl nadšeně Harry.
Připadal si, jako že je mu znovu sedmnáct a…
„Dobrá. Teď dál,“ odtušil a pod chladnou, téměř lhostejnou maskou, se pobaveně usmíval. Tohle je chlapec, který cokoli. Znovu ten zápal, ta chuť do života. Ano, tohle bylo správné rozhodnutí.
„Obávám se, že toho budu zbytek života litovat, ale musím připustit, že na místě ředitelky Havraspáru bych rád viděl slečnu-všechno-jsem-četla. Bohužel ještě přesně nevím, jaké předměty bude vyučovat. Vůbec koncepci školy bych rád probral, až budeme všichni čtyři. Ještě také nevím, kdo by měl vést Mrzimor. Není z čeho vybírat,“ dodal temně.
„Třeba někoho zná Miona,“ navrhl Harry.
„To je možné.“
„Řeknu jí to hned, třeba přijde…„ Zamířil ke krbu, oheň již téměř vyhasl.
„Hermiono…“ řekl polohlasně. Chvíli se nic nedělo.
„No jo… co je?“ ozvalo se rozespale z druhé strany.
„Promiň, nevěděl jsem, že spíš. Něco…“
„Už nespím. Tak co se děje?“
„Mohla bys přijít?“
„Teď?“
„No… no ano. Překvapení, víš…„ odtušil s úsměvem.
„Překvapení? To jako že už ti došlo, že se ti líbí kluci?“
Harry zrudl. Dobře si byl vědom toho, že přítomný slyší každé slovo.
„Miono!“ okřikl proto kamarádku.
„Promiň. Už jdu…“ ozvala se, už pobaveně, Hermiona.

Vypadla z krbu, jak přeskakovala zbytek žhnoucích uhlíků.
„Tak jsem tady, Harry, co je to tvé překvapení.“
„Dobrý večer, slečno Grangerová,“ ozvalo se za jejími zády.
Hermioniny oči se překvapeně, a když jí to došlo, tak i hrůzou, rozšířily.
„Promiň, Harry,“ zašeptala. Vážně by si měla odvyknout takové hlášky, jako měla před chvílí.
„Dobrý večer, profesore Snape…“ otočila se k muži stojícímu u krbu.

Hermiona se tázavě podívala na Harryho. Ten jí právě podával sklenku koňaku, protože usoudil, že ji bude potřebovat. Miona do sebe obrátila obsah skleničky tak prudce, až se rozkašlala.
„Slečno Grangerová, to, co jste tak barbarsky vypila, je velice dobrý koňak, který si zaslouží vychutnat.“ Ano, profesor se nezměnil. Stále stejně uštěpačný a sarkastický Severus Snape.
Harry se zasmál. Situace mu přišla komická. Znovu se v duchu ocitl ve svém dětství a připomněl si, jak s Ronem a Hermionou vyváděli v Bradavické škole čar a kouzel, která teď byla jednou tesklivou hromadou kamení...
„Takže,“ začal Harry zeširoka, protože nevypadalo, že by se chtěl profesor Snape ujmout slova, „zavolal jsem tě sem, protože profesor Snape přišel se skvělou nabídkou, ve které počítá i s tebou.“
„Harry,“ přerušila ho Miona, „K věci, prosím.“
„Obnovíme Bradavice.“ tak a bylo to venku.
Hermiona zalapala po dechu. Pár okamžiků nebyla schopná cokoli říct, jak byla překvapená. Pak se nadechla k otázce:
„Jakou roli v tomhle plánu mám mít já?“
„Nabízím vám vedení havraspárské koleje,“ ozval se konečně profesor Snape.
Do Hermiony, stejně jako předtím do Harryho vjela vlna energie. Celá ožila myšlenkou na znovuotevření školy, kterou měla moc ráda.
Harry dodal, že Nebelvír byl nabídnut jemu a Zmijozel si vezme na starost profesor Snape.
Otočila se na Snapea. „A co Mrzimor?“
„Po pravdě, nevím, komu bych tuto funkci svěřil,“ přiznal se profesor Snape.
Hermiona se na chvilku zamyslela. Pak se plácla do čela a zasmála se.
„Jasně, že mě to nenapadlo hned.“
Harry koukal na svou kamarádku poněkud vyjeveně, Severus Snape rozmrzele.
„Slečno Grangerová, pokud máte nějaký návrh, tak se nám laskavě svěřte. Tyhle výlevy nejsou k ničemu,“ poznamenal Snape.
„Ach ano, jistě,“ kývla Hermiona, „Mám přítelkyni. Je velice dobrá v bylinkářství a kouzelnické dějiny přímo zbožňuje. Je to chodící encyklopedie.“
„Mohla byste nám laskavě přestat s tou chválou a říct nám, koho máte na mysli?“ skočil ji do řeči Snape.
„Theadora Woodová,“ hlesla Hermiona a lehce se začervenala.
„Ano, vzpomínám si na ni, byla to studentka z Mrzimoru, o rok starší, než vy,“ kývl souhlasně profesor, „ale ta přeci zmizela, ne?“
„Ne,“ zakroutila Miona hlavou, „jen se skryla a žije pod novou identitou, ale stýkáme se.“
„Snad by připadala v úvahu,“ přikyvoval Snape, „pamatuji si, že si ji profesorka Prýtová moc chválila. Ale to Longbottoma také. Na něj jsem myslel v nejhorším případě, ale ten by byl použitelný opravdu jen pro ty bylinky,“ ušklíbl se Severus a lehce se otřásl při vzpomínce na Nevillovu nešikovnost.
„Dobře, tedy ji zítra přiveďte a prodiskutujem to.“ ukončil Snape svou řeč.
„Tak já už půjdu, už je pozdě,“ zvedla se Hermiona z křesla. Rozloučila se s oběma nastávajícími kolegy a zmizela v zelených plamenech letaxu.

Přestože se přehoupla půlnoc, Hermiona nemohla usnout. Očekávání toho, co mělo následovat vzpružilo její mysl natolik, že vzala pergamen, brk a začala sepisovat své myšlenky a nápady. Prvním bodem jejího seznamu bylo, najít co nejvíc možností, jak obnovit Bradavický hrad. Vyházela z knihovny snad všechny knihy, než našla tu pravou. Zuřivě jí listovala, a pak necitelně vytrhla dva listy.
„ No teda, Hermiono,“ napomenula se. Ale co, však to později napraví. Listy s renovačními zaklínadly sepnula k seznamu. Tak a teď bod druhý.
Návrh učebních předmětů. V každém případě to bude Obrana proti černé magii, Přeměňování, to si určitě vezme Harry. Dějiny čar a kouzel, Bylinkářství Thea, Lektvary profesor Snape, Jasnovidectví, (brrr, Hermiona se otřásla při vzpomínce na brýlatou profesorku Trelawnyovou) sice tenhle předmět považovala za zbytečný, ale budiž, mohla by požádat Firenze. Ještě Starověké runy a Kouzelné formule, ty by si vzala na starost sama, Péče o kouzelné tvory a Létání na koštěti. To by bylo to základní.

Hermiona si zívla. Pomalu na ni padala únava, a usínala nad svým seznamem. Ještě než usnula úplně, napadlo ji, že na Péči o kouzelné tvory by mohla požádat Charlieho Weaslye, a Molly by mohla nabídnout místo ošetřovatelky... ale na Létání budou muset ještě někoho sehnat...a už spala.

V domku u Harryho Pottera ještě svítilo světlo. Svítilo dlouho do noci. V pokoji u krbu seděl Harry s profesorem Snapem a oba mlčeli. Občas se na sebe vzájemně podívali. Snape si Harryho potajmu prohlížel. Musel uznat, že se chlapec hodně změnil. Vlasy si nechal narůst k ramenům, brýle vyměnil za kontaktní čočky, zmužněl. Už to nebyl chlapec.

I Harry si profesora Snapea po očku prohlížel. Nezměnil se, jen jeho tvář nesla stopy prožitých událostí. Byl to stále ten stejný profesor Severus Snape, a přitom byl úplně jiný...
„Profesore,“ oslovil Harry potichu Snapea, „už je pozdě. Mohu vám nabídnout nocleh, jestli chcete,“ dopověděl tiše.
„Děkuji, Harry,“ vydechl Severus. Byl tak unaven, že si neuvědomil, že řekl Harrymu jménem. Harry to nepřeslechl. Překvapilo ho to natolik, že jen polkl, ale nekomentoval to. Zvuk Snapeova hlasu se mu vryl do paměti. Byl překvapivě měkký a postrádal jakoukoli stopu sarkasmu. -Ne, to se mi muselo jen zdát- přesvědčoval sám sebe.
Ukázal profesorovi svou ložnici a povídá: „Koupelna je za tamtěmi dveřmi, buďte tu jako doma.“
„A Pottere, vy budete spát kde?“ zajímal se Snape.
Harry se pousmál. „Vedle na pohovce, ale jestli dovolíte nejprve se osprchuji.“
„Jistě,“ přikývl Severus. Posadil se na postel a čekal, než Harry vyjde z koupelny. Netrvalo to dlouho. Mladý Potter si uvědomoval, že profesor musí být unaven a pospíšil si. Spěchal tolik, že si nevzal nic na převléknutí a byl nucen vyjít z koupelny omotaný jen ručníkem.
Když Severus uviděl Harryho lesknoucí se ještě vlhké tělo, svaly, rýsující se pod kůží, s ručníkem kolem boků, který toho moc nezakrýval, lehce ho zamrazilo.
Odehnal dotírající pocity. Ne, přece...to ne, vždyť ho Harry nikdy neměl rád, to nejde. Navíc nemůže brát vážně tu poznámku slečny Grangerové, ohledně Potterovy sexuální orientace...
Mezitím Harry přešel ložnici a zmizel za dveřmi vedlejšího pokoje.
Severus se zvedl a odešel do koupelny. Už byl nahý, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Co je?“ zavrčel Snape.
„Profesore, osuška...“ Harry pootevřel dveře a prostrčil dovnitř ruku s osuškou. Škvírou, která vznikla si všiml odrazu Snapeovi postavy v nástěnném zrcadle. Polkl a rychle zavřel, ale toho výjevu se nemohl zbavit. Stále měl před očima profesorovo šlachovité, štíhlé tělo, které sice neslo pár jizev, ale...

„Ty hajzle!“ zařval Harry, když prudce zvedl Snapea ze země a otočil ho čelem k sobě. Odstrčil ho a vytáhl hůlku.
„Harry, ne!“ vykřikla Hermiona.
„Crucio!“
„Harry, ne!“ zvolali všichni kolem.
Harry sledoval Snapea, který padl na zem a za nepřirozeného ticha se svíjel v příšerných bolestech. To Harryho popudilo. Chtěl ho slyšet prosit. Tak, jako prosil Brumbál…
„Crucio!“ zopakoval a přitvrdil.
Slyšel prudké syčivé výdechy, které se draly skrz zaťaté zuby. Na odhalených částech těla viděl, jak se Snapeovi objevují charakteristické jizvy. A…
„Mdloby na tebe!“ zaslechl Moodyho hlas a pak…

Harry se probudil tím, že spadl z pohovky na zem. Tolik sebou během této noční můry házel.
„Jak jsem to mohl udělat?“ opakoval si snad po sté tento den. Znovu si lehl, ale usnul až k ránu.

Nové Bradavice 2.