| Zobrazeno: 2105
/ 2
Autor: Darkness deStination
Fandom: Harry Potter
Hlavní postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy, Tina Harschmanová, Lucius Malfoy
Shrnutí: Povídka na pokračování, plná děje, leč sexu nižádného...Možná...
Poznámka: Co k tomu dodat...toho sexu tam opravdu moc nebude
Ano. Neplecha ukončena. Protože v té chvíli se již Albus Severus jako myška plížil zpět do své koleje. Vůbec netušil, že existuje plánek, který prozradí každého, kdo je ve škole, netušil ani, že ten plánek má jeho vlastní bratr a už vůbec netušil, že jeho úžasná skrýš je tak dokonale zabezpečená, že ani geniální plánek nemůže prozradit, kde se nachází., když je uvnitř.
„Co myslíš, že Hagrid myslel tím překvapením?“ zvědavě se ptala Tina, když šli po snídani pořádně obléct, protože venku už bylo znát, že se blíží zima. Měli hned první dvouhodinovku péči o kouzelné tvory a posledně jim bylo slíbeno „vohromný překvapení“.
„Kdo ví?“ odtušil Albus Severus. „Hagrid je pořád samé překvapení. Jen doufám, že to překvapení nikoho neposnídá.“
U své skříně pak Albus Severus přemýšlel, jestli si vezme pod teplý plášť ještě svetr a nebo ne.
Po chvilce usoudil, že raději ne, protože když bude příliš navlečený, nebude moc pohyblivý a protože měl od rána už takové nedobré tušení, svetr si raději nevzal, ale hůlku měl v pohotovosti.
Ne, že by se snad už uměl ubránit všemu, ale s hůlkou v ruce se už dá leccos zvládnout. Však se před dvěma týdny už naučil štítové kouzlo a to má celkem univerzální využití. Když se studenti sešli před Hagridovou chýší, nebylo poloobra nikde vidět, jen z kůlny za chýší se ozýval rachot a chatrná dřevěná stavba se co chvíli celá zatřásla.
To už se ven hrabal Hagrid a nadšeně na studenty povykoval:
„Poďte sem, všichni, tak honem...esipak víte, co je todle za tvora?“
Studenti více či méně opatrně nahlíželi do kůlny, kde na slámě byl ...byl...kydanec čehosi hnědozeleného, co se hýbalo, vlnilo, šumělo a syčelo, jako podrážděná sopka, jen vybuchnout.
„Tak todle je milí študenti takzvanej Žabeřník slojšovitý. Pochází z močálu co je uprostřed ruský tajgy...“ brebentil Hagrid nadšeně, zatímco studenti střídavě zelenali, bledli, odstupovali se vydýchat a tak podobně.
Hagrid se dál rozplýval nad Žabeřníkem, když se onen tvor začal třást, nadouvat a zase propadat.
"Děte na stranu! A sakra, vona je to samice, to se totiž nepozná...." Hagridovo varování přišlo poněkud pozdě. Žabeřník, tedy vlastně spíš Žabeřnice se najednou rozplácla a od jejího slizovitého těla se odpojil výběžek. Pár přítomných dívek zaječelo, bledá studentka z Mrzimoru si pozvracela nohy a nebyla sama, ozvalo se i pár žuchnutí, jak několik studentů omdlelo. Albus Severus postrčil nezdravě zelenou Tinu za sebe a bylo to právě včas.
Od Žabeřnice se rozprskla sprška zapáchajícího slizu a novopečená maminka prapodivně zařvala. Z hroudy, co byla jejím tělem se vztyčilo cosi, podobné šnečímu oku. Oko pohlédlo na kničící výběžek, na Hagrida, který v tu chvíli nebyl schopen slova a dojatě slzel a pak na zoufalé studenty.
Pak se to všechno seběhlo strašně rychle. Mateřský instinkt zavelel bránit mládě a Žabeřnice se vrhla do otevřených vrat na studenty. Hagrid se naštěstí vzpamatoval a zastoupil tvorovi cestu, takže chytil první nápor slizové střely.
Albus Severus na nic nečekal a už v okamžiku, kdy se na ně Žabeřnice podívala, odvedl Tinu stranou a s ní i několik jiných spolužáků. Moc jich odvést ale nestihl. A tak zatímco Hagrid svým tělem bránil Žabernici dostat se ven z kůlny, Alba Severa napadlo, že když je ten tvor z bažin, třeba by ho voda uklidnila.
Vytáhl hůlku a zakouzlil: "Per fundo!"
Žabeřnici skropila voda.
Zarazila se v pohybu. Toho využil Hagrid a vyhrabal se z kydance slizu.
"Eště Albe! Vona potřebuje vodu!" Zařval poloutopený oslizlý Hagrid.
Albus Severus tedy na tvora z bažin hodil ještě dvě sprchy. Žabeřnice se stáhla do vnitřku kůlny a jala se láskyplně obtékat svůj výběžek.
Hagrid rychle zavřel vrata, opřel se o ně a oddechl si.
"To bylo vo chlup," usmíval se na zbědované a vyděšené studenstvo, jako by se vůbec nic nestalo.
"Uděluju Havraspáru dvacet bodů za...za...no za to, co si udělal, Albe. A teď pudeme na vošetřovnu, esi ste všici v pořádku. Já...asi sem vám to neměl ukazovat. Ale teď aspoň víte, jak na Žabeřníky."
Pokud to měl být vtip, nebyl zrovna k smíchu. Alespoň se tomu nikdo nesmál.
Když ale odcházeli do hradu, z kůlny se ozýval něžný bublavý zpěv.
V těch místech se Země už delší dobu necítila dobře. Kdyby to šlo, nejspíš by měla i pořádnou horečku, ale to Země mít nemůže. A může se vůbec Země nějak cítit?
Neptali se jí, zda to chce ukrývat, nedali jí šanci se tomu bránit.
Skryto pod povrchem, čekalo to, až nadejde čas. Místo na ose událostí, bod, odkud už není návratu. Časová smyčka by nepomohla, neboť co v lůno jest vloženo, musí se narodit. Ať tak, či onak, dříve, či později, za rok, či za století.
Ginny ten den otevřela oči jako první z celé rodiny. Nadýchla se, na kratičký okamžik zadržela dech a pak se šťastně usmála. Vzduch byl cítit vanilkou, skořicí, kardamonem a těstohnacím lektvarem. Po příjezdu z Bradavic jí ho Albí připravil dvě pinty. Bylo to takové jejich tajemství. Při správném používání těstohnacího lektvaru bylo těsto jemnější, nadýchanější a snadněji zpracovatelné, než při použití obyčejných kvasnic. Také neutíkalo tak rádo z forem a plechů, ale jako správně vychované těsto se nechalo klidně upéct. Otočila hlavu tam, odkud funěl Harry. Všudypřítomná vůně cukroví a dosud vyspávající Harry mohly znamenat pouze jedno. Vánoce jsou tady. Teprve poté se nechala zahltit myšlenkami na to, co všechno ještě musí udělat a co zcela jistě nestihne a na čí návštěvu se musí připravit.
Především přijdou její rodiče, její sourozenci s rodinami, Harryho bratranec Dudley s rodinou. Pak také Neville.Teddy s přítelkyní a tetička Muriel. Povzdechla si. Co naplat, vstávat se musí. Ještě zmáčkla přikrývku v dlaních, aby alespoň naznačila pokračování v spánku, pak už ale opatrně vyklouzla z peřiny, dbala, aby neprobudila Harryho, který šel včera spát dost pozdě, popadla župan z křesla nedaleko postele a už sestupovala po schodech dolů, do kuchyně. O snídani neměla strach. Hermiona už s předstihem poslala několik eee... nováček?... ne, tak to nebylo. Sakra, jak se to jmenuje? Vánoček, to je to správné slovo. Takže k snídani budou tyhlety vánočky. A tradiční čokoláda. Usmála se, když si představila, jak potěší Albího. Horkou čokoládu měl vážně rád. Byla to vlastně jediná sladkost, pro kterou měl slabost.
Její Albí se vrátil ze školy. Jistě, vrátil se i James. Jenže James ji letmo pozdravil a už běželi s Harrym vyzkoušet nové vylomeniny na koštěti. Ona s Albím pak zdobila vánoční stromeček. Byla to taková tradice, už od chvíle, kdy se Albí naučil chodit a pochopil, že ozdobičky a cukroví je třeba věšet na stromeček a ne rozbíjet dobře mířenými údery. Zamračila se na nůž, který krájel vánočku na, dle jejího názoru, příliš úzké plátky. Ano, tak je to správně, přikývla, když nově nařezané plátky byly o dobrý centimetr širší. Podívala se na hodiny a usoudila, že je na čase vzbudit zbytek rodiny. Přece neprospí celý den! Nehledě k tomu, že za chvíli se začnou sjíždět hosté a vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby teta Muriel byla již za dveřmi. A.... Prudké bušení na dveře přerušilo tok jejích myšlenek. Pokrčila rameny a šla otevřít.
"To je dost, už tu stojím celou věčnost. To mě nikdo neslyší? Snad ještě nespíte? Já ve vašem věku vystačila s málem. A co ty, ještě nejsi převléknutá do svátečního?" hudrovala, když jí Ginny přišla otevřít.
"Tetičko Muriel, tak ráda tě vidím. Pojď honem dál, ať nenastydneš. Právě jsem připravila snídani," pobízela ji Ginny dovnitř do domu a doufala, že zvýšený hlas, který přitom použila, probudil ostatní spáče.
Albus Severus, oblečený, umytý, učesaný, právě scházel se schodů. Když uviděl návštěvu, zdvořile se usmál a pozdravil.
"Ty jsi takový hubený. Proč tě pořádně nekrmí? Vždyť jsi kost a kůže. Ginny, děvenko, proč se o něj pořádně nestaráš. Copak tě u srdce nebolí, když se na něj podíváš? A dej ho ostříhat," říkala za pochodu stará paní, když se hnala ke stolu s připravenou snídaní.
"Albí, James už je vzhůru?" zeptala se Ginny.
Pokrčil rameny. Ve skutečnosti ho to nezajímalo. Vlastně byl rád, když James spal. Mohl se tak alespoň věnovat svým zálibám, aniž by musel dávat pozor, co na něj James zase nastražil. Ginny ho chtěla poslat, aby se podíval, ale hlasité zívání z patra ji přesvědčilo, že James už skutečně vstal.
"Přivedu Lily," řekl Albus Severus a zamířil zpět do patra, kde byly ložnice dětí i rodičů. Běžícímu Jamesovi se rozumně vyhnul.
"A jéje, tetička Muriel," zašklebil se James, ale nedočkal se odpovědi. Alespoň ne od svého bratra.
"Ano, tetička Muriel," ozvala se jmenovaná od stolu, kde se ládovala vánočkou a zapíjela čokoládou ještě tak horkou, že si málem popálila ústa. "Půjdeš mě snad pozdravit," řekla přísně.
Neochotně sešel až k ní. "Dobrý den, tetičko," pozdravil a vrhl se na svou snídani. Po očku přitom pokukoval na šálek čokolády stojící u talířku jeho bratra.
V krbu se zaprášilo a začaly z něj padat jedna návštěva za druhou.
"Neville! Teddy! Hermiono a vůbec vy všichni," vítala je nadšeně Ginny. Tetičce Muriel neuniklo, že nadšeněji, než ji. Ale neměla jí to za zlé. Věděla, že Ginny se k ní chová nejslušněji z celého příbuzenstva a nemyslí jen na její majetek. Na druhou stranu, její přátelé jsou jí logicky bližší, než ona.
"Lily, vstávej," budil Albus Severus svou mladší sestru. Nemusel dlouho. Holčička měla lehký spánek.
Otevřela oči a usmála se na něj. "Dobré ráno Albí," pozdravila a chytla ho kolem krku.
"No tak, vždyť mě udusíš," bránil se se smíchem. Narovnal se a tím ji vytáhl z postele. Chvíli spolu laškovali, nakonec ji pořádně zlechtal. "Honem se oblékni, je tu tetička Muriel," řekl nakonec, když ji přestal trápit.
Když sešli dolů do kuchyně, byla plná k prasknutí. Nicméně každý si našel místo, kde se mohl posadit, s chutí se zakousnout do vánočky a popíjet čokoládu. Albu Severovi se sliny sbíhaly, když si představil, že už za chvíli, bude-li mít štěstí, se jí napije. Ach ano, Albus Severus miloval horkou čokoládu. Na schodech ho však zarazilo neobvyklé veselí. Nemusel přemýšlet dlouho, protože vzápětí po dalším výbuchu smíchu zaslechl Jamesův hlas: "... no a potom se zase rozplácl jak dlouhý, tak široký. A koště spadlo na něj a praštilo ho do hlavy tak, že omdlel a musela ho křísit madam Pommefreyová..." Úsměv, který se objevil na tváři Alba Severa vůbec nebyl příjemný. Nicméně se přiměl tvářit se jako obvykle a bez povšimnutí se posadil na své místo. Ano, čokoláda tu pořád ještě byla. Ale nějak ho přešla chuť. Jak tak seděl a poslouchal podrobný popis svých dalších neúspěchů, skutečných či vybájených mistrem lhavosti Jamesem Potterem, nahmatal v kapse malou lahvičku. Vzpomněl si, že si ji tam dal včera, když se chtěl doma pochlubit se svým malým úspěchem. Nějak z toho sešlo a on ji v kapse zapomněl. Tak teď měl pro ni využití mnohem, mnohem lákavější. Dobře si všiml pohledů, které James vrhal na jeho šálek čokolády. Přesvědčil se, že jej nikdo nesleduje a v nestřeženém okamžiku vylil obsah lahvičky do čokolády.
"Nemyslím si, že jenom létání na koštěti je důležité pro absolvování školy," říkal zrovna Neville. "Buďme upřímní, Jamesi, kdybych měl vyprávět o tvých úspěších v bylinkách, smáli bychom se tu ještě pozítří. A to už vůbec nemluvím o tom, co jsi onehdá předvedl na hodině obrany proti černé magii."
Albus Severus se otočil k Nevillovi. "Povídej, strýčku Neville, ať se bavíme i na jeho účet."
"Nechte toho, kluci," mírnila je Hermiona. Jenže to neznělo příliš přesvědčivě.
Ginny se nadechla, aby také sdělila svému potomstvu svůj názor na věc, ale nedostala se k tomu. "Co je to s tebou, Jamesi?" Otázka byla na místě. James se totiž začal ošívat. Z počátku se občas podrbal tu i onde, ale za chvíli se už drbal po celém těle stále zuřivěji.
Všichni se na něj dívali, Hermiona přiskočila chlapci na pomoc. To už ležel James na zemi a mlátil sebou.
"Cos mu to udělal?" neomylně se Harry pustil do Alba Severa.
"Já?" jeho tvář byla nevinnost sama. "Ani jsem se ho nedotkl," hájil se. "Právě jsem mluvil se strýčkem Nevillem." Ten kývl, jako že je to pravda. Harry přiskočil k Albovi. "Nedělej si ze mě legraci. Nikdo jiný by to být nemohl. Všiml bych si, kdyby tu někdo kouzlil!"
Albus Severus se vytrhl z nepříjemného sevření svého otce. Jistě, tohle mohl předpokládat. Vše pro Jamesovo dobro. "Možná to nějak souvisí s tím, že Opět.Vypil.Mou.Čokoládu," řekl tedy podrážděně.
"Cože?" nechytal se Harry. Hermiona se zvedla od Jamese, který už byl téměř zoufalý a, spolu s Nevillem, se začala pochechtávat. Ovšem oba se snažili, aby to nebylo vidět. "Jak to souvisí s tvou čokoládou?" To Ginny se zamračila. Už párkrát měla jisté podezření, že James Albímu čokoládu vždy vypije, ale Albí si nestěžoval a když se ho zeptala, jen nad tím mávl rukou. Ale teď to vypadá, že je to skutečně pravidlem.
Albus Severus byl na odchodu. Zastavil se až u schodů. Otočil se zpět a uvolil se k vysvětlení. "Věděl jsem, že mi James vypije mou čokoládu. Ostatně, jako vždy. Tak jsem do ní nalil svrbivý lektvar. Přišlo mi spravedlivé, když on zesměšňuje mě, protože neumím létat na koštěti, když zesměšním já jeho, když se klidně otráví ukradenou čokoládou."
Ticho, které se na okamžik po jeho přiznání rozhostilo, přerušil náhle příšerný zvuk. Všichni se vyděsili. Teprve po chvíli jim došlo, že to je bouřlivý smích tetičky Muriel. Skončil stejně neočekávaně, jako začal. To když Molly Weasleyová milou tetičku Muriel řádně dloubla do žeber. "No co. Je to první událost dnešního dne, která mě opravdu pobavila."
"Zbav ho toho. Okamžitě. Slyšíš!" hystericky křičel Harry na svého mladšího syna. Na kratičký okamžik v jeho tváři zahlédl něco, co se nebezpečně podobalo pohrdání. Albus Severus sáhl do přední kapsy své košile a něco hodil směrem k Jamesovi. Harrymu nedělalo problém to zachytit. "Co je to?"
"Bezoár," procedil skrz zuby pohrdavě Albus Severus a otočil se k ostentativnímu odchodu. Všichni, až na Harryho, který se snažil nacpat zpropadený kámen Jamesovi do úst, Ginny, která nevěděla, jestli má Albímu vynadat nebo mu poklepat na rameno a zakřiknuté tetičky Muriel, se skrytě pochechtávali. Ostatně, co na to říci. Jenže do toho všeho se zapojil ještě jeden zvuk. Znělo to jako nálet, a vzápětí cosi zaklepalo na okno. Někdo z příbuzných (vyznejte se v nich) okno otevřel a do místnosti majestátně vlétl... no, s ohledem na velikost okna a rozpětí křídel spíš přihopkal, orel skalní. Neomylně si to zamířil skrz šokované příbuzenstvo přímo k Albu Severovi. Ten jediný si všiml, že pták něco nese. Zvažoval, že mu nastaví předloktí, aby se posadil, ale moudře usoudil, že by o tu ruku také mohl přijít. Pták se však nesnažil usednout na něj a snesl se na zábradlí. Vyčkávavě na něj hleděl. Albus Severus už nevěnoval svým příbuzným ani jediný pohled a zamířil do patra, do svého pokoje. "Pojď se mnou," řekl orlovi a ten jej poslušně následoval.
Už tak neviděl ohňostroj barevných veselých jiskřiček, který zasypal všechny přítomné.
Ale ti si všimli. "Kdo to byl?" ozývalo se ze všech stran.
"Lily! Lily čarovala!" vykřikla Ginny a hnala se ke své nejmladší ratolesti.
Ta, snad že se lekla, že provedla něco špatného, se rozplakala. "Já jsem jenom nechtěla, abyste se zlobili na brášku," plakala.
"Neplač," konejšil ji Harry. "Kdo by se teď na něj zlobil, když ty ses projevila jako správná čarodějka..."
Ginny jen nešťastně zavrtěla hlavou.
"Já jsem vždycky věděl, že jsi kus idiota," pronesl do nastalého ticha Dudley.
Albus Severus odvázal balíček z pařátu nádherného exempláře orla skalního, který momentálně hřadoval na jeho posteli. "Ukaž, co to máš?" povídal si s ním přitom. Přisunul mu zbytek vánočky, který mu maminka ukrojila včera večer. Po krátkém zaváhání orel zdvořile uždíbl.
Balíček byl zabalen do evidentně drahého a vkusného papíru a skvěl se na něm rukou psaný nápis: Hezké Vánoce.
Albus Severus poznal ten rukopis. Takhle úhledné písmo má totiž jen jeden člověk, který by přicházel v úvahu jako možný dárce. Scorpius Malfoy.
Roztrhl papír a vybalil...co že to vlastně je? Kniha! Zřejmě vzácná, protože nejen její desky, ale i listy nesly značné známky opotřebení. Kniha byla psaná ručně, opatřená glosami po stranách textu. Poznámky byly psány různým rukopisem, bylo zřejmé, že pisatele od sebe dělila nejedna generace. Listy byly lehce zažloutlé, zlatá ořízka byla místy porušená. Albus Severus otočil knihu hřbetem k sobě a udiveně četl: Co je to vlastně Svatý Grál?
Fí ha, Tak tomu se říká dar.
Podíval se na svůj noční stolek, kde měl připravený dárek pro Scorpia. Dlouho mu trvalo než přišel na to, jak hádka, co tvořil svým tělem sponu na kravatu rozpohybovat, ale ve světle toho, co od Scorpia dostal on, to působilo poměrně směšně.
Pokrčil rameny. Teď už bylo pozdě cokoliv vymýšlet. Zabalil tedy sponu do úhledného balíčku, připsal přání šťastných Vánoc a podal orlu do zobáku.
"Dárek pro Scorpia," řekl prostě.
Ovšem nebylo jiné cesty ven, než přes hromadu příbuzných dole v kuchyni a tak si Albus Severus povzdechl a vyzval orla, aby jej následoval.
Dole se všichni motali kolem Lily, která za odměnu dostala lízátko a hubičku od tetičky Muriel, která dokonce dojatě zaslzela.
Albus Severus doufal, že projde nepovšimnut. Strýc Dudley, sedící na pohovce se všeobecného jásání neúčastnil. Jako mudlovi mu to bylo srdečně jedno. Věnoval se svému kusu vánočky a statečně drobil na drahý perský koberec. Samozřejmě Alba Severa s orlem nepřehlédl. Albus Severus udělal prosebné gesto, jako aby ho strýc neprozradil a ten se tedy jakoby náhodou otočil jinam. Ale jeho pohyb zachytil Harry. Zvedl hlavu od své dcerky a syna uviděl.
"Kam jdeš?! A čí je to pták?!"
Orel spatřil otevřené okno, vznešeně kývl Albovi na rozloučenou a prodral se spěšně příbuznými. Za okamžik byl už pryč.
V tu ránu, jako by se domluvili, se všichni sesypali na ubohého Alba Severa.
Chrlili na něj otázky ze všech stran, smysluplné i nesmyslné, které však měly jedno společné. Všichni byli hrozně zvědaví, odkud orel přiletěl a co přinesl.
"Ticho!!!" překřičela je Fleur.
Všichni ztichli a otočili se směrem k ní. "Nechte ho aspoň nadechnout!"
Ginny se sklonila k Albímu: "Zlato, řekneš nám prosím co to mělo znamenat?" a chytla syna za obě ruce.
Zvažoval jen chvíli, stejně to byla jen otázka času, než by to musel říct. " Scorpius Malfoy mi poslal dárek k vánocům."
"Proč by ti Scorpius Malfoy posílal dárek k vánocům?" zeptal se Harry nechápavě.
"Jsme přátelé," odpověděl téměř nezúčastněně Albus Severus.