Labyrintem slov...

Autor: Darkness deStination
Fandom: Harry Potter
Hlavní postavy: Albus Severus Potter, Scorpius Malfoy, Tina Harschmanová, Lucius Malfoy
Shrnutí: Povídka na pokračování, plná děje, leč sexu nižádného...Možná...
Poznámka: Co k tomu dodat...toho sexu tam opravdu moc nebude

„Tak vás vítám na první hodině lektvarů,“ řekl profesor Křiklan, když víceméně utichl řachot kotlíků a vzrušený šepot prváků z Havraspáru a Mrzimoru. Stál u katedry nepatrně v záklonu, jako by chtěl vyvážit bříško, které se, díky relativnímu pohodlí, pomalu, ale jistě, znovu objevovalo v záhybech jeho oblečení. „Lektvary jsou úžasně zábavné a jen co se naučíte několik málo základních postupů, budete si to myslet také, za to vám ručím,“ pokračoval způsobem, který Alba Severa celkem překvapil. „Jako první si připravíme Chechtavý dryák. Je to jeden z nejsnazších lektvarů a krásně si na něm nacvičíte různé druhy krájení, sekání, lístkování, protože to všechno je pro jeho výrobu velmi důležité. Kdo z vás mi řekne, jak se takový lektvar připravuje?“ Po této naprosto snadné otázce se, k velkému překvapení Alba Severa, v učebně rozhostilo naprosté ticho. Opatrně se rozhlédl po třídě. Překvapilo ho, že se nikdo nehlásil. Přitom Chechtavý dryák byl podrobně popsán už v předmluvě učebnice, snad proto, aby navnadil nové studenty. Profesor Křiklan vypadal trochu zklamaně. „Ty, ano?“ zamířil k jeho lavici. „Jakpak ti říkají?“
„Albus Severus Potter,“ řekl vážně. Profesor se na okamžik zarazil, ale opravdu jen na kratičký okamžik. „Dobře, Albe. Mohl bys mi říci, jak se připraví Chechtavý dryák?“
Přikývl. „Základem jsou listy a kořen withánie opojné. Nejprve se kořen mladé rostliny rozpůlí a vloží do obyčejného mléka. Zahřívá se a když začne pouštět bílé obláčky, začnou se krájet největší listy. Když jsou nakrájeny na proužky široké dva centimetry, prudce se mléko s kořenem promíchá proti směru hodinových ručiček a připravené proužky listů se vhodí do víru, který se rychlým mícháním vytvoří. Potom...“
„Výborně, mladý muži!“ rozzářil se Křiklan. „Udělal jsi mi velkou radost. Tak, přátelé,“ obrátil se ke zbytku učebny, „pusťte se do svého prvního lektvaru, postup máte na tabuli. Kdo bude úspěšný, může si na konci hodiny svůj lektvar odnést. Vezměte si přísady ze skříně a honem do toho!“

Po obědě zašel Albus Severus do sovince. Měl v úmyslu poslat mamince dopis, ale poněkud se zasekl na ochozu. Zadíval se k Zakázanému lesu. Rysy v jeho tváři se uvolnily a chlapcovy oči počaly vykazovat známky zasnění. Představoval si, že někde uprostřed tohohle lesa je jistě nějaká tajná mýtina, kde roste jen to nejvzácnější býlí. Lektvary s Křiklanem sice nebyly úplně přesně to, co očekával, ale vůbec mu nepřipadaly těžké, nebo snad nepochopitelné. To se prostě jen všelijak krájí, loupe, strouhá, vaří, máčí, míchá hůlkou a nebo kouzlem, ale co se s nimi potom dá dělat...Jako třeba nechat srůst kosti, polámané pádem z koštěte. Ano, právě kostirost měli doma v hojné míře, protože otec byl stále aktivním hráčem famfrpálu. Při této vzpomínce si tak trochu nechápavě Albus Severus pokýval hlavou. Opravdu nechápal, co je na té hře tak zábavného. Navíc dnes při první dvouhodinovce létání mu musela madam Hoochová trochu pomoci, protože co si budeme povídat, školní košťata jsou holt školní košťata. Mohl mít sice své, ale nechtěl ho. Nevyužil by ho. Zato mu otec na matčinu přímluvu koupil tu krásnou sadu křišťálových baněk a skleniček právě na lektvary, předmět, na který se asi těšil nejvíc. Snil, že pokud bude někdy v něčem lepší než James, začne právě s lektvary a nakonec bude úplně nejlepší. Tak.
Byl ale vyrušen, a to ne zrovna příjemně.
Než se nadál, válel se v sovím trusu uvnitř sovince, kam ho neurvale strčil jeho bratr.
„Kdopak to tu slídí?“ uštěpačně pronesl James a otočil se na partu nebelvírských, co se za ním táhli.
Albus Severus se zamračil, postavil se a pokoušel se očistit si hábit.
„To je přece Albíííí, náš maličký Albííííí,“ protahoval James a chechtal se. Povzbuzen svými spolužáky pokračoval:
„Zklamal jsi mě bráško, myslel jsem, že jsi statečný a budeš s námi na koleji, ale ty jsi jen zbabělec. Obyčejný Havraspár. Kolej na nic,“ pořád James šil do bratra.
Albus Severus se rozhlédl a usoudil, že moudřejší ustoupí a s rázností, kterou by James u něj nečekal, se prodral hloučkem tlemících se kluků a hned jak zašel za roh, dal se do běhu. Po chvilce zjistil, že za ním nikdo neběží, ale také si vzpomněl, že neposlal ten dopis.
Naštvalo ho to. Blbej James.
Jak tak naštvaně metelil po chodbě, málem porazil blonďatého chlapce.
„Dávej pozor kam šlapeš!“ Chytli se navzájem a snadněji tak srovnali rovnováhu.
„To jsi ty?!“ obě věty zazněly z úst obou chlapců současně.
Blonďák se lehce pousmál a podal tmavovlasému chlapci ruku.
„Scorpius Malfoy,“ představil se.
„Albus Severus Potter,“ potřásl si s ním Albus Severus rukou a dodal: „...ale jméno Albus nemám moc rád.“
„Tedy mě těší, Severe,“ kývl Scorpius.
Původně se nechtěl bavit s někým, kdo se jmenuje Potter, ale tenhle byl nějak jiný. Vlastně se Scorpiovi docela zamlouval.
„Teď mě omluv, mám nějakou neodkladnou záležitost,“ Scorpius mluvil spíš jako dospělý, než jako jedenáctiletý kluk. Albus Severus tedy ustoupil z cesty a ve stejném tónu, který se mu ihned začal zamlouvat, řekl: „Jistě, rád jsem tě poznal.“
Scorpius kývl, že on také a chlapci se rozešli každý po svém.

„Já jsem z pana Pottera úplně nadšený,“ rozplýval se profesor Křiklan u jídla. „Má cit pro lektvary, jako jediný byl schopen mi zodpovědět všechny otázky na dnešní hodině. Jestli bude pokračovat tímto směrem, bude z něj vynikající mistr lektvarů,“ nabral si ještě opékaných brambor a pokračoval, téměř s plnou pusou, ve svém chvalozpěvu. Nakonec to byla profesorka Crocco, kdo ho přerušil.
„Pokud si dobře pamatuji, ostatně, není to tak dávno, jste se zmiňoval o antitalentu pana Pottera.“
Chvíli zíral s pusou dokořán. „Ach tak,“ pochopil najednou a začal se téměř pochechtávat. „Ale já nemyslel Jamese Pottera, toho talentovaného chytače. Když mluvím o lektvarech, tak vždycky jen o Albu Severu Potterovi,“ vysvětloval.
„Připouštím, že pan Potter mladší spíše odpovídá představě dobrého studenta naší školy, než jeho starší bratr. Ale dejme mu čas,“ soudila ředitelka školy, „třeba v něm nakonec přece jen převáží otcovy geny a bude stejný, jako James. Ostatně, není to první Potter, se kterým máme tu čest.“
Z výrazu Křiklanovy tváře bylo zřejmé, že se svou nadřízenou nesouhlasí, ale pečené kuřecí stehýnko bylo lákavější, než nikam nevedoucí diskuse s Minervou McGonagallovou.
Ostatně, Minerva McGonagallová nebyla zrovna dvakrát přístupna jakékoli diskusi. Neunikl jí brambor letící od nebelvírského stolu, který jen zásluhou jejího nonverbálního zaklínání nepřistál panu Potterovi mladšímu na zádech. Nespokojeně se podívala na původce celé akce a dala si záležet, aby si James Potter její nespokojenosti skutečně všiml. Jenže jí neuniklo, ani když chvíli poté Albus Severus vstal od stolu, vážně pokývl panu Malfoyovi u vedlejšího stolu a klidným krokem opustil Velkou síň.

*****

„A to je všechno, co vás trápí, drahá Minervo?“ zeptal se Albus Brumbál ze svého obrazu a zachroupal bonbon. „Sourozenci Potterovi se pošťuchují a můj úžasný jmenovec se přátelí s dědicem Malfoyova domu?“
Dívala se na obraz s přísně sevřenými rty. „To není všechno. Na druhém konci zakázaného lesa chtějí mudlové postavit jadernou elektrárnu. Nevím co to je, ale jistě nic dobrého..."
Zamračeně pokýval hlavou.

*****

„Mami, kdy už přijde tatínek?“ dožadovala se Lilly.
Ginny právě ukládala svou nejmladší ratolest do postýlky.
„Nevím zlatíčko, ale hned jak přijde, pošlu ho za tebou, aby ti dal pusu na dobrou noc. Ano?“
upravovala Ginny holčičce přikrývku.
„Dobře. Maminko?“ ještě se malá posadila.
„Copak?“ dostalo se jí mateřského pohlazení.
„Kdy pojedu do Bradavic já?“
Ginny si povzdechla a usmála se.
„Ještě si chvilku počkáš. Ale neboj se, dočkáš se. A teď už dobrou noc.“
Ginny ještě dcerku políbila na čelo a odešla z pokoje.
V kuchyni se podívala na hodiny. Ukazovaly, že James a Albus Severus jsou ve škole, Lilly doma, to by souhlasilo. A Harry že je na cestě domů.
Dala tedy na plotnu ohřát jídlo. Při tom si vzpomněla na Alba Severa. Usmála se. Její maličký je v Havraspáru. Věděla, že je jiný než jeho bratr a byla i přesvědčena, že pro Alba Severa Nebelvír není to pravé místo. On byl o tolik víc přemýšlivý a zvídavý, než James. Vždycky si rozmyslel, než něco udělá, vždycky se jí ptal, co by, kdyby...
Do rozjímámí o dětech práskly dveře a ozval se zvučný hlas:
„Ginnýýý, jsem doma a mám děééésnej hlad,“ poslední slova už zanikaly v manželském políbení na uvítanou.
„Harry, nekřič přece, vždyť jsem dala před chvilkou Lilly spát,“ se smíchem se od něj Ginny odtahovala. „Čekala na tebe, že jí dáš pusu,“ drobet vyčítavě dodala a šla Harrymu nandat večeři.
„No...já...práce...taky Ron chtěl...,“ vymlouval se Harry.
„Nech toho a raději pojď jíst, budeš to mít studené a kdo to má pořád ohřívat,“ v tu chvíli byla Ginny opravdu hodně podobná své matce.
Harry rychle a tiše došel dát dcerce políbení na dobrou noc, bez dalších poznámek prostřel stůl k večeři, spolu s Ginny beze slova povečeřeli a rozpovídali se až v posteli.
„Ty, Ginny, neštve tě, že Albí není v Nebelvíru?,“ neohrabaně opatrně se Harry zeptal své ženy.
„A víš, že ani ne? Harry, Albus Severus je dost chytrý na to, aby byl přijat v Havraspáru. Vzpomeň si, jakou charakteristiku tahle kolej má,“ zastala se Ginny syna.
„No jo...Stejně bych byl raději, kdyby byl spolu s Jamesem,“ zabručel Harry nespokojeně.
„Harry!“ okřikla ho Ginny, „Měl bys být hrdý na oba své syny. Nejen famfrpálem se dá zabavit. A vůbec. Už mám těch tvých pozdních příchodů taky plný zuby. Přece víš, že Lilly na tebe pokaždé čeká a ty jdeš raději s mým bratrem hrát famfrpál, místo toho, abys třeba taky jednou uviděl na vlastní oči projev kouzelných schopností našich dětí.“
Jak se Ginny rozjela, Harry věděl, že bude nejlépe neodporovat.
„Když James poprvé proměnil jablko na zlatonku, byl jsi na zápase. Když Albus Severus svým prvním kouzlem zabránil Lillyně pádu ze schodů, byl jsi s bystrozory na nějakém hloupém večírku. Takhle propásneš i Lillyino první kouzlení.“
Harry se nehádal. Věděl, že Ginny má docela pravdu, až na to, že tehdy ten zápas byl fakt hrozně důležitej, přece šlo o postup v lize a večírek s bystrozory nebyl obyčejný večírek, ale v podstatě vzpomínka na Alastora Moodyho...Ale stejně raději nic nenamítal. Místo toho Ginny objal, přitáhl si ji k sobě a políbil.
„Tak už se na mě nezlob...“

*****

„Albe,“ zastavil Křiklan Alba Severa, když, s batohem přes jedno rameno, šel za ostatními ke dveřím učebny lektvarů.
„Pane?“ otočil se. Trochu ho to zdržení mrzelo. Domlouvali se s Tinou, že půjdou navštívit Hagrida. Chtěl jim ukázat právě vylíhnuté mládě třeštíka ohnivého. No nic, bude to muset počkat.
„Mohl bys mi pomoci?“ zeptal se a gestem ho zval do své pracovny.
„Jistě,“ odpověděl ještě o trochu nespokojeněji. To zase určitě potřebuje profesor Křiklan vydrhnout kotlíky.
Dveře do pracovny se zavřely. Nerozhodně zůstal stát na prahu, zatímco Křiklan se přehraboval v lejstrech na stole. „Tady, tady to je,“ zvolal nakonec vítězně a namířil si to k Albu Severovi s pergamenem v ruce.
„Pane?“
„Madam Pommefreyová mě požádala, abych pro ni připravil pár lektvarů, už jí na ošetřovně došly. Zrovna teď se mi to ale vůbec nehodí. Mám spoustu práce na své disertační práci na téma Rozdíl mezi kletbou imperius a lektvarem myslevodným...“
„Lektvar myslevodný?“ ožil Albus Severus.
„Ano?“ zatvářil se zvědavě. Zvídavě.
Zabral se do hovoru. Dokonce nechal batoh s učebnicemi a pergameny sklouznout z ramene na kamennou podlahu. „Já jen, že existuje celá monografie, která pojednává o ovládajících lektvarech...“
„Tak? Poslyš, nechtěl bys přijít na čaj? Mohli bychom to probrat...“
„Rád,“ přikývl, raději několikrát. Jenže potom si zase vzpomněl, že měl být už dávno u Hagrida a nadšení ho přešlo. „Pane profesore, mohu se zeptat, s čím potřebujete pomoci?“ pobídl ho správným směrem, když to nevypadalo, že se vrátí k původnímu tématu. „Potřebujete pomoci s přípravou lektvarů pro ošetřovnu?“ navrhl.
„Ve skutečnosti bych byl rád, kdyby ses jich ujal sám,“ překvapil ho Křiklan. „Je to jen pár základních lektvarů, ostatní si Poppy objednává od sv. Munga.“
Tady se Albus Severus zarazil hned dvakrát. Jednak nad tím, že ho Křiklan pověřil přípravou lektvarů pro ošetřovnu, tedy pro všechny ve škole, ale především nad tím, že si školní ošetřovna objednává lektvary jinde. Dosud nepoznaná hrdost se v něm vzedmula takovou silou, že v pracovně popraskalo pár starých zkumavek. Křiklan to s přehledem ignoroval, nebo si, to spíš, nevšiml. Vehementně mu totiž strkal před oči žádost ošetřovatelky. Tak si mohl Albus Severus klidně přečíst, že madam Pommefreyová si žádá dva galony kostirostu (zřejmě s blížícím se školním zápasem ve famfrpálu), po dvou pintách lektvaru proti kouzelnické chřipce a vánočního lektvaru a barel lektvaru proti kocovině. Proti kocovině? Barel!!! „Ehm...“ odkašlal si Křiklan, „...to je pro mě.“
„Aha, ale já jsem tyhle lektvary neměl ještě možnost zkoušet uvařit? Vždyť jsem prvák!?“ namítl Albus Severus.
„Vždyť jsou t ty nejjednodušší, co můžou být. Vlastně jen podle receptu přidáváte přísady. Víte, pane Pottere, je to jak když vaříte polévku. Jen vroucí voda a postupně vhazované přísady. To jistě zvládnete. Zcela určitě alespoň lektvar proti kouzelnické chřipce,“ s úsměvem profesor Křiklan dmávl Albího námitky a přitom už zase šmejdil po pracovně. „Půjč si klidně mou laboratoř. Tady je rozpis a směle do toho, mladíku. Poppy si stejně lektvary kontroluje dřív, než je použije. Já věřím, že se s tím nějak popereš.
„Pane profesore...“
„Co ještě?“ začal být roztržitý, téměř nervózní.
„Mohu vzkázat Hagridovi, že za ním nepřijdu?“
„Jistě,“ mávl rukou. „A běž už.“

„Madam Pommfreyová, madam Pommfreyová,“ volal Albus Severus, když se blížil k ošetřovně a viděl ošetřovatelku odcházet.
„Ano? Něco mi neseš?“ zeptala se, když přišla blíž a viděla něklik nádob, které spěšně levitovaly za chlapcem.
„Profesor Křiklan vám posílá lektvar proti kouzelnické chřipce,“ zalhal, ani se nezačervenal.
Zvláštně, skoro pátravě si ho prohlédla. „To si pospíšil, jindy mu to trvá dost dlouho.“ Na její pokyn se nádoby s lektvarem usadily na zem. Jednu z nich opatrně otevřela a přičichla. Zřejmě jí něco nesedělo. Rozhlédla se a z nedostatku jiných příležitostí se spokojila s pochodní zaraženou do škvíry mezi kameny pár kroků od ní. Přeměnila ji v naběračku a jala se ochutnávat. Albus Severus ji sledoval se zatajeným dechem. „Lžeš,“ konstatovala nakonec klidně a znovu si ho pátravě prohlížela.
„Ale...“
„Poznám lektvary od profesora Křiklana. On se s tímto lektvarem,“ poklepala naběračkou na hranu nádoby, „v životě nepotkal. Dělal jsi ho ty?“
Nezmohl se na víc, než na němé přikývnutí. Zřejmě něco nevyšlo. V duchu si přehrával každý svůj pohyb, každé hnutí hůlky, viděl před sebou všechny ingredience. Co se stalo?
„Tak pojď,“ vybídla ho. Proč mu to znělo jako nešťastný povzdech. Tiše ji následoval. Jen doufal, že to nikde nebude vyprávět, aby se mu ostatní nesmáli.
Zůstal stát u nešťastných nádob, zatímco ošetřovatelka zmizela kdesi za paravánem. Brzy se však vrátila s nějakým pergamenem. „Mohl by ses, prosím, naučit všechny tyto lektvary? Byla jsem zvyklá mít prvotřídní lektvary a špatně si teď zvykám na ty obyčejné od sv.Munga.“
Albus Severus nemohl skrýt své překvapení. No, to tu musí výuka lektvarů vypadat, když zrovna ten jeho a ještě ke všemu takový, který ještě nikdy nedělal, madam Pommfreyová uznala za vysoce kvalitní. Letmo s vzpomněl na poznámky rozsáhlého příbuzenstva ze strany matky, ohledně výuky lektvarů let dávn minulých. Bude se muset zeptat profesora Křiklana, jak dlouho učílektvary a kdo je učil před ním...

*****

Albus Severus utíkal, seč mu dech a nohy stačily. Pitomý James! Jen díky tomu, že uklouzl, ho nezasáhla další Jamesova zesměšňující kletba. Zvláštní. Jeho bratr evidentně není hloupý, když dokáže vymýšlet nová kouzla. Jen kdyby ta kouzla také k něčemu byla. Tedy, ještě k něčemu jinému, než k zesměšňování a ponižování Alba Severa. Čím hlouběji do sklepení utíkal, tím byly chodby užší. Sakra, kdyby si lépe zapamatoval mapu hradu... Doběhl na další roh a ukryl se za ním. Třeba James se svou partou proběhne kolem. Hloupý je na to dost. A než zjistí, že mu mladší bratr zmizel, bude času dost najít jiný východ ze sklepení. Přitiskl se do nejzazšího rohu, který poněkud vyčníval do chodby. James i ostatní skutečně proběhli kolem, nikoho nenapadlo podívat se do stínu kdesi v rohu. „Pitomej Jamesi,“ mručel si pod fousy. „Jednou to bude naopak a ty budeš utíkat přede mnou. Blín ti nastrouhám do večeře...“ a tak by to ještě pokračovalo. Ovšem stalo se něco, co Albu Severovi v jeho tiše pronášených kletbách zabránilo. Kámen, o který se dosud opíral, najednou povolil. Dřív, než se nadál, než stačil byť jen vykřiknout, část podlahy, na které stál, se dala do pohybu a v zápětí jej otočila do vnitřku zdi.
Všude bylo ticho. Slyšel jen zvuk svého tlukoucího srdce a zrychleného dechu. Byla tma, že neviděl ani na ruku, když si ji natáhl před obličej. Ani když ji přiblížil téměř na dotek. „Lumos,“ zašeptal, když vytáhl hůlku. Tentokrát si dával dobrý pozor a hůlku vytahoval normálně, jak se to učili na kouzelných formulích. Kdyby mu náhodou upadla, byl by ztracen. Když se špička hůlky rozsvítila, dusivá tma se poněkud rozestoupila.

Kruh - 1.kapitola

Kruh - 3. kapitola