Labyrintem slov...

Fandom: Hra o trůny (Píseň ledu a ohně)

Autorka: Trpaslenka
Beta: Georgia

Párování: Bolton/Smraďoch
Rating:  slash, 18+ (násilné scény)
Shrnutí:  Pán z Hrůzova zatouží po novém mazlíkovi.
Prohlášení: Jako vždy u ff a všichni to znáte.

Varování: Pokud jste rating přeskočili, tak se k němu vraťte. Ta poznámka o násilných scénách tam není jen tak, je to myšleno naprosto vážně. Pokud jste slabší povahy, tak to nečtěte. Pokud si to i přesto přečtete, tak si pak nestěžujte, byli jste varováni.

Smraďocha už nebyl důvod trestat. Běhal za mnou jako pejsek -kulhavý pejsek, pravda-, lnul mi k boku, sedával u nohou, a jeho stálá přítomnost byla uklidňující, stejně jako nikdy neměnný výraz jeho tváře, vykulené oči zapíchnuté do země a hlava vyvrácená ve zvláštním úhlu do boku.

Miloval jsem tu obludku, svoji vlastní kreaturku, obdivoval jsem se jí, svému výtvoru tak, jako se obdivují malíři svým obrazům, sochaři svým reliéfům, stavitelé svým chrámům. Smraďoch -můj Smraďoch, byl dokonalý.

Bylo pak jen následným logickým krokem stvořit dalšího.

Vybral jsem si chlapce nízkého původu, světlé kštice a modrých očí. Byl půvabný, trochu dívčí, takovým tím selským způsobem. Bylo to po jednom z honů -protentokrát na lišku, vraceli jsme se se Smraďochem přes vesnici, já na Krvavém a on na Kulhavé, té klisně, kterou jsme mu půjčili, když mi jel pro Kailinskou držbu.

Mildred -tak se tenkrát jmenoval, hnal podél naší pěšiny tři kozy. Myšlenka na druhý výtvor mě pronásledovala už dlouho, ale až teď se zhmotnila, tohle musel být on, tohle byl ten perfektní kámen, do kterého mohu tesat. Něco v jeho bezbranném pohledu a způsobu, jakým se na mě usmál, když mě zdravil -“Dobrý den, Milostpane,“, něco v jeho pohybech a hlavně, něco v jeho úsměvu. Pomyslel jsem, jak bude vypadat, až mu ty bělounké, rovné zoubky zlámu a pár jich vytrhnu, a zhoupl se mi. Musel jsem ho mít.

Nabídl jsem mu práci u dvora, a on se začal vymlouvat, že se musí zeptat rodiny. Slíbil jsem mu, že může domů poslat lístek nebo za deset dní přijít říct, protože bude potřeba už dnes. Připravoval jsem se vzít ho s sebou násilím, ale on mě z ničeho nepodezříval, naivně ihned šel, snad si ani nevšiml Smraďocha na jeho herce s nohama do X. Ta by dva ani neunesla. Mildred seděl po cestě zpátky přede mnou na Krvavém. Měl z koní respekt a tiskl se ke mně, jeho drobná, chlapecká prdelka a já se kousal do rtu a Smraďoch se coural za námi a nebylo na něm nic znát, tak jako vždycky.

Přijeli jsme na Hrůzov, má početná družina se vrátila z honu před námi a na nádvoří bylo rušno. Seskočil jsem, pomohl z koně Mildredovi a nechal Smraďocha, aby obstaral koně. Mezitím jsem vedl chlapce do síně, aby se mnou pojedl, než mu ukážu práci a komůrku na spaní.

Smraďoch přišel později, sedl si k Helicent a Rudé Jeyne na opačném konci síně. Nechal jsem mu poměrně dost masa na kostech z kapouna. Čekal jsem, kdy si Mildred všimne, že na zemi mezi psy leží muž a chrání si kostnatými končetinami ohlodané kosti, ale ten chlapec se pořád usmíval a zíral mi do očí; usmíval se na mě a pak zase oči klopil. Víno bylo hutné a mně ho pak bylo skoro až líto, když mu Damon Tanči pro Mě a Žlutý Dick šli ukázat jeho komůrku a já věděl, že stráví první noc v okovech a ve tmě, mezi vším tím křikem. Doufal jsem, že je dost houževnatý, jako byl Smraďoch, aby vydržel, i když možná o trochu míň, protože Smraďoch se pak pomalu učil. Ale naučil se.

Do mých komnat křik z kobek nedoléhal, a přesto jsem se přistihl, jak napínám uši, když jsem se ukládal ke spánku. Jediné, co jsem slyšel, byl šouravý, nepravidelný krok Smraďocha, který se za mnou dnes loudal. Udeřil jsem ho a on zase tak překvapeně vykvíkl, z koutku úst mu tekla krev a jindy bych si ho vzal hned, na té studené kamenné podlaze, ale dnes, dnes bylo všechno jinak. Porušil jsem milostivé gesto, které se v uplynulých měsících stalo pravidlem. Má postel byla té noci studená a prázdná, vtíravý pach Smraďocha, tiše oddychujícího na podlaze, mě už rozčiloval a vytrhával mě z představ o těch ke zbláznění modrých očích a bezelstných úsměvech. Jestli se taky bude takhle usmívat dál? Až ho budu trestat, až vyplivne ty svoje rozkošné zoubky, až se naučí za to děkovat, bude se takhle usmívat? Nebo mu zůstane taková nanicovatá maska, jako Smraďochovi?

Ačkoliv, Smraďoch byl na začátku parchant. Ne, Theon byl parchant, Smraďoch je Smraďoch, a přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že když jsem z toho nepěkného, věčně se zpěčujícího a protivného Theona udělal svého Smraďocha, co udělám z něho, z Mildreda?

V půlce noci jsem se probudil a na kožešinách chladla má poluce. Pocítil jsem drobnou výčitku a vzbudil Smraďocha. Přišoural se ke mně do postele, jeho dech se maličko srážel a v jeho panenkách -tak velikých panenkách, vypadal vyděšeně a ne ospale-se odrážela matná záře měsíce. Podržel jsem pro něj přikrývku a on vklouzl pod ni, aniž bych mu řekl, a okamžitě se ke mně přimkl. Objímal mě, jeho kostnaté ručičky mě tlačily do zad a do hrudi, stočil se ke mně jak nejblíže mohl. Byl tak vyzáblý, maličký a křehký, až jsem se cítil zle, jak jsem na něj mohl jen tak zapomenout, na svého droboučkého, prokřehlého Smraďocha, svého mrzutého přítele. Položil jsem mu ruku kolem ramen. Cítil jsem, jak jeho těžce zkoušené srdíčko pracně pumpuje a nepravidelně bouchá, jak se s šelestem na plicích zdvíhá jeho hrudník a pak -pak polohlasně vydechl, a znělo to tak unaveně a zároveň radostně a spokojeně, jako by se mu obrovsky ulevilo.

Zadrhl se mi dech a srdce sevřelo náhlým dojetím z té podivné scény.

„Smraďochu, mazlíčku,“ šeptal jsem mu zjihle a přetočil se nad něj. Ovinul pavoučí paže kolem mého krku.

„Pane,“ zkusil zašeptat, ale vyšlo z něj jen zaskuhrání. Zachrčel a zkusil to znova. „Pane.“

Jemně jsem jej políbil, a pak ještě. Vklouzl jsem jazykem do jeho úst a ony mne vítaly. Zkoumal jsem místečka, odkud mu byly vytrhány zuby, cukal sebou a vzdychal mi do úst. Začal se mi nastavovat a špatně kryl překvapení, když jsem nechtěl. Schoulil se mi tedy do náručí a já ho hladil, vískal jsem jej ve vlasech a brnkal mu o bradavky, aby jemně vzdychal do ohbí mé šíje. Naslinil jsem si prsty a krouživým pohybem masíroval stále rudé a přecitlivělé jizvičky, které mu zůstaly, když přestal být mužem. Plakal, tiše, skuhravě plakal. Zatínal přerostlé nehty do mých masitých ramen. Až jeden prst v jeho zadečku z vymámil z mé křehké stvůrky jen maličko řídkého semene, ale zrovna, když se vzepjal a trhaně vzlykal, musel jsem myslet na Mildreda a to, jak moc bude stříkat a vyvádět on, než mu uřízneme ptáka, a jak těsná bude -na rozdíl od této- jeho ještě čerstvá prdelka.

Takto se tedy Mildred dostal na Hrůzov. První týden jsem cítil neustálé nutkání jít se za ním podívat, ale věděl jsem, že nesmím. Že se nejprve musí vsáknout temnota a hlad. Po prvních deseti dnech jsem jej nechal odvázat, dřepěl sám a ve tmě. V mysli mi vytanul obraz Smraďocha, kterému se po prvním měsíci povedlo chytit živou krysu. Tenkrát měl ještě dost zubů na to ji jíst.

Můj tichý společník -Smraďoch- na sobě žádnou změnu nedal znát. Ovšem i jeho se dotkla. Byl mým stínem a čím dál častěji mě musel doprovázet do soláru, kde jsem dlouze studoval nejrůznější svitky historické, pohádky, dopisy.. Cokoli, kde se objevovala jména a přezdívky. Mildred bude brzy potřebovat jméno.

Volba jména pro Smraďocha byla čistě sentimentální. Dokud jsem jej ale měl, bylo jasné, že Mildred v tradici pokračovat nemůže. Smraďoch, rýmuje se to kutloch. A vrtoch. A slaboch. Smraďoch by tenkrát býval vymyslel cokoli, jen aby si pamatoval své jméno. Já na tom byl se svými vyučovacími metodami podobně.

Když jsem Mildreda dovedl, sel prostý lid žito. Nastaly žně a já naznal, že se půjdu poprvé na Mildreda podívat. Byl to ztřeštěný nápad, bez plánů. Se Smraďochem mě nejdříve hnala nenávist, každé setkání bylo pečlivě naplánováno a tady.. tady jsem stál pouze na vlastním entuziazmu. Smraďoch mě následoval.

Sklepení strážil zrovna Amory Lorch. Pokynul jsem mu a on odemkl dveře do nejzadnější cely. Vyvalil se z ní puch. Drobná postava seděla v rohu a zakrývala si hubenou paží oči před mou svítilnou. Když ruku svěsil, viděl jsem, jak mu propadly tváře a vyboulily se oči.

„Prosím, .. prosím,“ plakal jen ochraptělým hlasem. Břicho měl vypoulené a ruce i nohy už jako tyčky. Zřejmě byl zvyklý jíst častěji, než jednou za tři až čtyři dny. Zíral jsem na něj a on se snažil zírat na mě a pořád mu to nešlo. Cítil jsem ale, že je něco v nepořádku a ten pocit vzrůstal. Konečně jsem odtrhl oči od Mildreda a otočil se.

Ten podivný zvuk, ta vibrace, to vrnění... Pár stop za mnou stál Smraďoch a usmíval se. Ten úsměv jsem viděl jen koutkem oka. Byl zvláštní, pokroucený, nepříčetný. Sotva si Smraďoch všiml, že se otáčím, jeho obličej povadl do výrazu, který vždy nosil. Zavřel jsem dveře od cely -Mildred se zrovna začínal plazit směrem k nám- a odešel.

Nemohl jsem dostat ten Smraďochův úsměv z hlavy, pochopit jeho význam, ani vymyslet vhodnou sadu otázek, abych se to dovtípil. Sedával mi po boku jako kdykoli jindy a v noci se ke mně tiskl snad ještě úpěnlivěji a vypadalo to, že je vše v pořádku. Až na chvíle, kdy jsem chodil učit Mildreda jeho nové jméno – Pajda. Smraďocha jsem s sebou po té podivné epizodě nebral. Byly to jediné chvíle, které trávil beze mne, zavřený v psinci, jako dříve.

Pajdovo jméno jsem nezmiňoval. Bylo jen podtrhané ve starém svazku pohádek. Ten svazek ležel otevřený na stole v soláru a pomalu na něj padal prach... Než jsem nad ním přistihl Smraďocha. Odplížil se tenkrát hned pryč, s očima zapíchnutýma do země, jako by u u toho stolu stál náhodou. . Opět -nebyla to ani vteřina, ale přísahal bych, že na jeho obličeji něco bylo, a to něco zmizelo v okamžiku, kdy si uvědomil mou přítomnost.

Byl jsem tehdy u Pajdy asi počtvrté. Byl přivázán na kříži a já si osvěžoval hry, které jsme hrávali se Smraďochem.

„Schválně, kterou část těla potřebuješ nejmíň?“

Ale tam, kde byl Smraďoch troufalý a stále věřil, že mě přelstí, Pajda pořád jen plakal a brečel a vyl, jeho přemodré oči ronily potoky slz a na zašpiněné tváři mu tvořily světlé cestičky.

„Prosím, prosím, Pane, prosím,“ kvílel jen.

„Řekni ještě jednou 'prosím' a budeš si přát, abys to nedělal. Tak, co třeba malíček, ten tak moc nepotřebuješ, ne?“

Brečel, i když jsem mu nic nedělal, a brečel dál, když jsem ruku převazoval, aby jí nemohl hnout. Stahovací nůž se pomalu bořil pod jeho nehet a ven vytryskly první krůpěje krve. Vřískal přímo nelidsky, jedno ucho mi zalehlo a pod tkanicemi kalhot mi začal tuhnout pyj.

Jenže v té chvíli jsem měl zas ten divný pocit, z ničeho nic. Prudce jsem se otočil. V otevřených dveřích stál Smraďoch a díval se na mě. Mildred nepřestával řvát. Vytáhl jsem hrot nože zpod jeho nehtu a vzápětí jej frustrovaně udeřil pěstí do tváře, až hlava mu odlétla na druhou stranu. Nechal z úst vytékal sliny a krev a úlomky zubů, ale aspoň se ten řev ztišil na tlumené chrčení a bublání.

„Smraďochu,“ oslovil jsem ho odměřeně a pomalu se k němu přibližoval.

„Pane,“ odpověděl mi hned ozvěnou tím zastřeným hlasem.

„Co tu děláš, Smraďochu?“

Mlčel a civěl do země. Popadl jsem jej pod bradou a otočil mu hlavou tak, aby se mi musel dívat do očí.

„Tak co tu děláš?“ opakoval jsem podrážděně a měl jsem sto chutí ho udeřit taky. Mildred začínal pomalu zase kvílet. Zmáčkl jsem Smraďochovi bradu, až jsem si byl jist, že tam bude mít modřiny. Oči se mu zalily slzami.

„Já.. já jsem přišel za vámi, Pane.“

„Proč? Nevidíš, že mám práci?“

Mlčel, ale pohledem neuhnul a jeho oči se plnily slzami čím dál víc, až mi jedna sklouzla k palci. Cítil jsem, že se v něm něco láme, jak se maska jeho tváře hroutila. A on se po tak dlouhé době rozplakal. Šátral v prostoru, až jeho zohyzděné dlaně našly látku mé místy vlhké, krví zbrocené haleny, chytil se jí a snažil se přitáhnout, drápal mě ve snaze mě obejmout a já povolil stisk na jeho bradě, pustil jsem ji a on mi padl do náruče, tak drobounký, ztrácel se a plakal, z hloubi duše, tak žalostně a osaměle. Třásl se v mých pažích. Zdvihl jsem jej, odnesl k nejbližší zdi a posadil. Odmítal se mě pustit. Přes moje rameno vrhal kradmé pohledy na Mildreda a mně to došlo.

Do rukou, z nichž pravá neměla malíček a levá prsteníček a prostředníček, jsem vložil stahovací nůž s emblémem rodu Boltonů na jílci a tenounkou čepelí, na jejímž prvním půl palci už matněla krev. Ty ruce – ty křehké, zubožené ruce, které se tolik třásly – jej chytily a sevřely. Přechytily. Na levé dlani jsem zahlédl dvě červené rýhy, jak uchopil nůž až moc dychtivě.

Opíraje se o stěnu vstal. Pomalým tempem se začal šourat přes temnou kobku, a vrhal dlouhé tančící stíny, jak se blížil k dřevěnému kříži uprostřed místnosti.

Mildredovo poněkud utišené kvílení přešlo ve vřískot. Pak ve zvířecí ryk, pak ve chroptění a bublání. Smraďochovi trvalo, než nařízl krk dostatečně, aby se ven vyvalil vodopád krve. Neucukl. Stál pod svým sokem a zíral do vyhasínajících očí, celý umazán tryskající krví. Tekla rychle, pak v tryskala jen s pulzy a ryk slábl. Ještě ale téct nepřestala, když se můj Smraďoch natáhl, aby odvázal nejprve dlaň s naříznutým malíčkem. Tělo zůstalo viset jen za jednu ruku a on s ním nebyl schopen hnout. Přispěchal jsem tedy na pomoc a držel jej, dokud Smraďoch neodvázal i druhou ruku. Do tratoliště krve s mlaskavým žuchnutím dopadl Mildred.

Smraďoch se ke mně otočil čelem. Jeho oči hořely a vlhké rty dělila drobná škvíra. Ucouvl o krok. Překročil Mildredovu mrtvolu. Pomalu zdvihl ruce a čekal, až jej přivážu ke kříži.