Labyrintem slov...

Autorka:  Amireen
Kybic: Mandragora
Téma:  Harry Potter
Postavy:  bez páru, LM, HP a další
Klíčová slova:  děj bez sexu, jen v jednom případě vzdáleně naznačeno, že bude :-)
Shrnutí: AU, OOC povídka na téma Harry nevyrůstá u Dursleyových.
Harry studuje v Bradavicích již druhým rokem a situace je spíš horší, než lepší. Když je Tajemná komnata otevřena, někteří se domnívají, že se tak stalo jeho zásluhou. A Weasleyovi mají problém.
Poznámka:Říkám: OOC! Ne, že mi to v komentářích začnete předhazovat.

VAROVÁNÍ:
Jak je uvedeno v záhlaví povídky, následující řádky jsou OOC. A to způsobem, že některým z toho naskákaly pupínky. Protože ale záhlaví povídek zpravidla nikdo nečte, dávám to varování ještě sem. Takže, pokud vám slovní spojení „občas vlídný Lucius“ způsobuje bolení břicha, prostě to nečtěte.

Zahrady na Malfoy manor se již od rána připravovaly na letošní oslavu letního slunovratu. Lucius se sice osobně neúčastnil příprav, nicméně měl o všem přehled. Na letošní oslavu se skutečně těšil. Když teď všichni ví o přítomnosti Harryho, není třeba používat složitá matoucí kouzla. I chlapci se mohou účastnit oslavy, byť jen její dopolední a odpolední části. Večer je tradičně vyhrazen dospělým a jejich zábavám. Ženy přítomných se sejdou v pokojích Narcissy a probírají své každodenní problémy, muži popíjí whisky, kouří doutníky, hrají kulečník nebo karty. V domě i v zahradě, kam se člověk podíval, bylo připraveno občerstvení, místa k příjemnému posezení.
První hosté se začali scházet kolem desáté. Lucius je osobně vítal, přitom nenápadně sledoval, jak se chovají oba chlapci. Uvědomil si, že bude zapotřebí promluvit s Dracem. Působil dost křečovitě, je třeba na tom zapracovat.
Všichni se točili kolem Harryho. Byli zvědaví a žádným způsobem se nesnažili svou zvědavost zakrýt. Kladli mu nejrůznější otázky, za většinu z nich by jim Lucius nejraději jednu vrazil.
„Máš strach, že ho sežerou zaživa?“ zeptal se Severus, který k němu přišel se skleničkou koňaku. Právě si začal zvykat na koňak víc, než na whisky. Nevěděl, je-li to úžasně vybaveným barem na Malfoy manor, nebo se propil ke změně.
„Začínám litovat, že už nemohu použít matoucí kouzla,“ odtušil. Sebral Severovi skleničku a obrátil ji do sebe.
Severus se ušklíbl. „Hezká oslava.“
Odešli stranou a zpovzdálí sledovali hosty, kteří se motali kolem Harryho jako trubci kolem královny. Harry jim mile, nicméně věcně odpovídal.
„Jaký je? Myslím ve škole,“ zeptal se Lucius a nespouštěl pohled z Harryho.
Severus dlouho mlčel. Ne proto, že by nevěděl,co říci, ale spíš, jak to říci. Pak se rozhodl pro upřímnost. „Jako by to ani nebyl tvůj syn,“ ušklíbl se a přivolal si z nedalekého stolu tácek s občerstvením.
Lucius se ušklíbl téměř identicky. „Co bych si bez tebe počal, Severe...“
Severus se zakousl do malé bagetky s bylinkovým máslem. „Ale já to myslel vážně. Je úplně jiný, než Draco.“
Netrpělivě svraštil obočí. „Neptám se proto, abys mi řekl něco, co vím.“
Severus pokrčil rameny. Viděl Luciův profil, pořád stejně pevné rysy, dlouhé řasy lemující neuvěřitelně jasné, bystré oči. Většinou byly přísné, kruté, ale dokázaly se naplnit tolika emocemi, že až přetékaly. Jako třeba teď, když se v nich odrážel obraz Harryho. „Ty ho máš opravdu rád,“ konstatoval.
Lucius nereagoval. Pořád se díval na Harryho, využíval toho, že chlapcova pozornost je rozptýlena. Nechtěl, aby kluk věděl, jak moc pro něj znamená.
Harry cítil Luciův pohled a hosté ho už dost obtěžovali. „Doufám, že se budete dobře bavit,“ ukončil nepříjemné rozhovory. Když se všichni rozešli, zamířil k tátovi. „Dobrý den, profesore Snape,“ pozdravil.
„Užíváte si pozornosti ostatních?“
Harry se zamračil. „Připadám si, jak medvěd na řetěze. Každý se chce podívat, jejich dotazy jsou opravdu … jak bych to řekl...“ pokrčil rameny v marné snaze najít přijatelný eufemismus, „...stupidní.“
Lucius odložil prázdnou sklenku. „Tvůj profesor mi vyprávěl o tom, jak ses zachoval během slavnostního večera.“ Harry se zachmuřil. „Musím říci, že jsem na tvé chování pyšný.“
Výraz v Harryho tváři se sice nezměnil, nicméně Severus měl pocit, jakoby se chlapec celý rozzářil. Potom ovšem zavrtěl hlavou. „Proč to udělal? Bylo to nefér. A to, co říkal, nebyla pravda. Já se netoulal po večerce...tedy...alespoň ne ten večer. Proč to udělal?“
„Protože může,“ odtušil Severus.
Harry se na něj podíval, jako by pochyboval o jeho zdravém rozumu. „Já mohu spoustu věcí a nedělám je...“
„Otče...“ Draco se k nim blížil od konce zahrady, za ním se košatil nový živý plot, Harry ho měl moc rád. Sledovali, jak se k nim Draco blíží. Teď chtěl jistě Draco něco říci, avšak nedostal se k tomu. Místo toho jen vyděšeně vykřikl. Harry, Lucius i Severus se vrhli k Dracovi. Asi metr od Draca se vztekle svíjel velký had. Draco sice držel hůlku v ruce, ale nebylo jisté, jestli si to vůbec uvědomuje. Vyděšeně sledoval hada, který se evidentně chystal k útoku, a nebyl schopen jakékoli reakce.
„Nech ho být,” vykřikl Harry.
Had se překvapeně otočil. „Cossss to řekl?” zeptal se.
Harry se zarazil. Zdálo se mu to, nebo mu had právě odpověděl na něco, co říkal Dracovi. „Rozumíš tomu, co říkám?” zeptal se opatrně.
„Jistěže,” odtušil had. Jedno oko nespouštěl z vyděšeného Draca, druhým si pečlivě přeměřoval Harryho. „Mluvíš stejně, jako já,” dodal, když pochopil, že mu Harry nevěří.
„Ale...” zaváhal Harry a překvapeně se podíval na tátu. Výraz v jeho tváři Harryho přesvědčil, že na tom, co had říká, bude něco pravdy. „Nech, prosím, být mého bratra,” obrátil se zpět k hadovi. Ten rozpohyboval své smyčky a výhrůžně zasyčel. „Proč bych to měl dělat? Málem mě zašlápl.”
„Omlouvám se ti za něj. Nevěděl o tobě. Bydlíme tady, nevěděli jsme, že ty také.”
Had se odmlčel a pátravě si prohlížel oba chlapce. „Nebydlím tu, jen procházím.”
„Nemůžeme se tedy v klidu rozejít? Odnesl bych tě až támhle k těm křovinám,” kývl hlavou směrem k živému plotu, „abys tu už na nikoho nenarazil.”
Had se zamyslel. Přestal se soustředit na Draca, kterého ostatně Snape odstrčil stranou.
„Nechte ho být, pane,” řekl mu Harry. Nechtěl, aby teď, když had Draca ušetřil, přišel k nějaké úhoně.
„Věříš, že tě neuštknu?” zeptal se překvapeně had, když k němu Harry napřáhl holou ruku. Nicméně vlezl na ni a omotal se pevně kolem, aby nespadl.
Harry se usmál. „Nic bys nezískal. Po tvém uštknutí bych nezemřel, ale tebe by zabili. Bylo by to hloupé, nemyslíš?” pokračoval v hovoru a nesl hada k živému plotu, který ještě před chvílí tolik obdivoval.

Lucius si se Severem vyměnil šokovaný pohled. Nevěděl, co říci, nenacházel slov. I kdyby snad nějaká slova našel, hlas ho neposlouchal. Pak zmučeně zavřel oči, snažil se ignorovat vzpomínku na okamžik, kdy slyšel hadí jazyk naposledy.
Draco se pořád třásl přestálým šokem, pokyn ředitele své koleje, aby šel do svého pokoje a nikomu nic neříkal, poctivě odkýval a zamířil pryč k domu. Nejraději by se rozběhl, ale nebyl si jist, jestli by neupadl cestou.

„Byla to nešťastná náhoda,” spustil Harry, jen co se k těm dvěma vrátil. „Určitě se vyděsil úplně stejně, jako Draco, naštěstí to dobře dopadlo. Slíbil, že už se nevrátí. Co se děje?” prohlížel si oba dospělé a začal mít pocit, že se něco ošklivě nepodařilo.
„Měl byste vědět,” začal Snape, když viděl, že Lucius stále není mocen slova, „že není mnoho těch, kteří umí mluvit s hady.”
„Vy někoho takového znáte?” zeptal se Harry. „Nevěděl jsem, že něco takového umím. Je možné se to někde učit? Jsou nějaké knihy? Slovníky? Víte, nechápal význam slova zahrada, musel jsem mu říci, že tady bydlíme a...”
Snape rázně zavrtěl hlavou. „Nikdo tak nemluví, rozumíte?”
„Ale...”
„Temný pán tím jazykem mluvil docela obstojně,” vložil se do rozhovoru chmurně Lucius.
Harrymu začala být zima. Choulil se do svého oblečení, které bylo sice dostatečné pro oslavu letního slunovratu, ale naprosto nedostatečné pro rozhovor o Voldemortovi. Plaše se usmál, když mu Lucius přehodil přes ramena svůj drahý hábit. „Jak je možné, že to umím já?”
Oba muži mlčeli. Harryho to znervózňovalo. Nakonec přišel Lucius až k němu, zvedl ruku a něžně odhrnul vlasy, které Harrymu spadaly do čela. Palcem pak přejel po jizvě ve tvaru blesku. „Možná to nějak souvisí s tímto,” řekl.
„Jako to, jak mě občas jizva bolela v přítomnosti profesora Quirrella?” zeptal se.
Severus byl jedno ucho. Tohle nevěděl.
„Zdá se,” přitakal Lucius. „Ale neumím ti to vysvětlit.”
„Možná by nebylo vhodné, aby se o této vaší schopnosti dozvěděli ostatní,” řekl Snape. Harry přikývl. Lucius mu položil paži kolem ramen a odvedl jej do domu. Dovedl Harryho až k dětskému pokoji a rozloučil se s ním ustaraným pohledem. Sám pak zamířil do knihovny. Sice ho napadlo, že by se měl vrátit na zahradu, ostatně, má dům plný hostů. Ale v tuhle chvíli mu byli všichni hosté ukradeni. Měl hlavu plnou nepříjemných vzpomínek.

* * *

Harry šel do knihovny co noha nohu mine. Dlouho přemýšlel, jestli se do toho má vůbec pustit. V životě by ho nenapadlo, že se o něco takového pokusí. U dveří do knihovny se zastavil. Z hluboka se nadechl a vzal za kliku. Od Dobbyho věděl, že je táta uvnitř, je tam sám a čte si. Vstoupil.
Lucius seděl v křesle u krbu a četl. Vypadal velmi soustředěně. Tak, že si to Harry málem rozmyslel. Otočil se a hodlal odejít stejně tiše, jak přišel.
„Harry...“ všiml si ho Lucius a tiše ho zavolal zpět. Harry poslechl. Stál pak u Luciova křesla a napadlo ho, jak dlouho už neseděli spolu večer v knihovně. Když byl malý, Harry to miloval. Sedět tátovi na klíně, poslouchat jeho hlas a nakonec usnout s hlavou opřenou o tátovo rameno. „Něco se děje?“
Harry stál, oči upřené na podlahu, zvažoval, odkud vlastně začít. „Něco bych chtěl,“ vyhrkl nakonec, nešťastný, že ho nenapadl rozumější úvod.
Luciovi to vyrazilo dech. Založil rozečtenou knihu a položil ji na stolek. Pak už se plně věnoval Harrymu. Nepamatoval si, kdy by Harry o něco požádal. Jako by byl vděčný za to, co dostával, nikdy nic nechtěl. Vyjma Luciovy pozornosti. „Co by to mělo být?“ vybídl Harryho, který vypadal, že se vyděsil své vlastní odvahy.
„Víš, jak umím ten hadí jazyk, říkal jsem si, že by bylo fajn mít nějakého hada,“ řekl nakonec.
Prvotní impuls odmítnout Harryho prosbu potlačil téměř okamžitě. Zvedl se z křesla a začal se nervózně procházet po knihovně. Harry ho sledoval, nehnul se ze svého místa. „Myslel jsem, že jsi pochopil, že by bylo lepší nezveřejňovat tu tvou schopnost s ohledem na způsob, jakým jsi ji zřejmě získal...“ začal rozvážně.
„Já vím, tati. Nikdo to nemusí vědět, nemusím s tím hadem přece mluvit na veřejnosti. Greengrasová má papouška, Weasley má krysu, Longbottom dokonce žábu. Proč bych nemohl mít hada? Jsem přece ve Zmijozelu. Tati, prosím...“
Lucius váhal. Věděl, že by to měl odmítnout. Buď se snažit Harrymu tenhle nápad rozmluvit, nebo to prostě zakázat. Jenže to nedokázal. Harry na něj upíral prosebný pohled. Poprvé v životě si něco přál. Mohl mu říci ne?

* * *

Mudlovský Londýn se Harrymu pranic nelíbil. Nicméně návštěva v něm byla nutná, pokud chtěl dostat hada, kterého mu Lucius nakonec slíbil. Ukázalo se totiž, že sehnat mezi kouzelníky hada, zvlášť takového, jakého si Harry představoval, je naprosto nemožné. Přičemž při možnostech Lucia Malfoye slovo nemožné získávalo nový rozměr.
Snake breeder Midgardsormr, to byl obchod, do kterého Lucia zatáhl. Nepříjemný zápach, který je okamžitě praštil do nosu, přiměl Lucia, aby si k nosu přitiskl kapesník vonící levandulí. Harry to ignoroval. Jeho had takhle smrdět nebude, hodlal se o něj řádně starat. Pro případ, že by si i chtěl zasmrdět, nastudoval Harry několik speciálních vonných kouzel.
Hadi byli všude. Nacpaní v nepříliš prostorných teráriích, s minimem přirozeného prostředí, strnule leželi a zírali kamsi před sebe. Byli nádherní ve své strnulé kráse, nicméně Harrymu z toho bylo smutno.
„S dovolením,” ozvalo se za Harrym. Hodlal uhnout, když tu mu došlo, že to řekl jeden z těch mladých škrtičů nedaleko vchodu. Harryho to zaujalo. Komu to tak mohl říkat? Zamířil tedy tím směrem.
Lucius v předtuše nejhoršího popadl prodavače, který se k nim měl a odvlekl ho na druhou stranu obchodu. Nechtěl, aby ten mudla sledoval Harryho při rozhovoru s hadem. Na matoucí kouzlo dnes neměl nejmenší náladu. Nadhodil téma, že sice chlapec chce hada, ale on, jako rodič, stejně bude tím, kdo se o hada bude starat. Chtěl by tedy vědět, jak na to. Bylo to jedinečné téma a prodavač se okamžitě chytil.
Harry si prohlížel hada, který prve promluvil. Pořád přemýšlel, proč. Pak mu to došlo a musel se začít smát. V teráriu s hadem byla malá bílá myš, která zděšeně pobíhala tam a zase zpátky. Jenže had se nějak neměl k tomu, aby ji ulovil. Právě, když mu stála v cestě, šetrně ji odstrčil a omluvil se jí. Harry ho totiž zaujal, tak zamířil blíž ke sklu, aby si ho mohl lépe prohlédnout.
„Jsem Harry,” představil se chlapec, když si všiml zvědavého hadova pohledu.
„Arnošššššt,” reagoval zdvořile had. „Ty umíššš mluvit?” ptal se překvapeně.
Harry rozpačitě pokrčil rameny. „Už to tak bude.”
Rozhovor, který se rozvinul mezi Harrym a Arnoštem, byl z těch zajímavějších. Takřka filozofická témata chvílemi uváděla Harryho do rozpaků, nicméně dokázal k nim zaujmout vlastní stanovisko. Skončili teprve ve chvíli, kdy se k nim vrátil Lucius s prodavačem.
„Mladý pán si vybral?” zeptal se prodavač úslužně.
Harry přikývl a ukázal na Arnošta. „Toho bych chtěl.”
Prodavač se zatvářil pochybovačně. „Nejsem si jist, jestli je to dobrá volba. Tenhle had je divný.”
„Jak divný?” nechápal Harry. Jemu přišel Arnošt úplně v pořádku.
„Už od narození. Nenarodil se, matka ho snesla ve vajíčku,” vysvětloval.
Lucius z toho nebyl moudrý. „To je snad v pořádku, ne?”
„Ne u živorodých, maximálně vejcoživorodých. Buď se měl narodit jako had, nebo po snesení vajíčka vyklubat. Jenže on byl snesen a pak si dával načas.” Harrymu to přišlo k smíchu. Nebo možná komentář, který k tomu přidal Arnošt.
„Komu by se chtělo spěchat...”
„Má problémy s lovem, vždyť vidíte, jak ignoruje tu myš...”
„Dal bych si raději kuřecí prsíčka...”
„Pořád je nalepený na skle terária, děsí lidi...”
„Když oni jsou tak zajímaví...”
Lucius viděl, jak Harrymu pocukávají koutky úst v potlačovaném veselí, slyšel tiché syčení hada, správně usuzoval, že had má na prodavače a jeho poznámky vlastní názor. „To je v pořádku. Jestli chce můj syn právě tohoto hada, má ho mít.”
Prodavač pokrčil rameny. „Já jen, abyste mi za týden nepřišli brečet na rameni, že to není ten pravý had.”

„Konec zábavy,” řekl přísně Lucius, když opustili obchod s hady, „teď jdeme nakupovat věci do školy.”
Harrymu nezbylo, než souhlasit. Když se pak ocitli na Příčné ulici, Lucius zavolal skřítka a nechal ho, aby hada a věci pro něj přenesl domů. Poté, co se k nim pak připojil Draco, vydali se do knihkupectví. Plakáty upozorňující na autogramiádu Zlatoslava Lockharta Lucia upřímně otrávily.

„Hele, Malfoyové,“ ozval se Ron, když zahlédl Lucia a oba chlapce.
„Weasley, co tu pohledáváš?“ zeptal se Draco pohrdavě. „Snad jsi nepřišel nakupovat? Celý rok jste žebrali, aby ses mohl blejsknout?“
Ron zrudl, nedařilo se mu najít přijatelnou odpověď. Hermiona se postavila vedle něj, zamračeně si prohlížela všechny tři Malfoye.
„Zvláštní,“ ozval se Lucius. „Nenapadlo mě, že ministerstvo platí své úředníky tak dobře, že si mohou dovolit vybavit do školy všechny své děti.“ Sáhl do kotlíku, ve kterém měla Ginny všechny své knihy. Pod všemi těmi novými knihami od Zlatoslava Lockharta, které zjevně od někoho dostala, našel učebnici, kterou jí otec koupil. Úvod do přeměňování pro začátečníky. Pečlivě si ji prohlédl. Omšelá, poškozená vazba, potrhané listy, to všechno mluvilo jasně o tom, že její nejlepší léta už dávno minula. „Možná to s tou výplatou nebude tak slavné.“
Weasleyovi sklopili pohledy. Lucius se ušklíbl. „Vezmi si knihu zpět, ať netvrdíš, že jsem tě okradl.“ Lucius vhodil knížku zpět do Ginnyina kotlíku.
„K čemu jsou peníze, když se chová jako hulvát,“ ozvalo se z boku.
Lucius se otočil tím směrem. „Zmlkni, Grangerová,“ zavrčel hystericky Draco.
Harry nezasahoval. Nechápal smysl celé záležitosti. Jistě, táta Weasleyovými z duše pohrdal, pravidelné domovní prohlídky vedené panem Weasleym ho vytáčely k nepříčetnosti. Harry to na něm poznal, byť pro někoho, kdo Lucia nezná, to zůstalo tajemstvím. Nicméně se Luciovi vůbec nepodobalo, aby takhle zaútočil na malé děti. V tom muselo být něco jiného. Protože Harry netušil, co přesně to bylo, nepletl se do toho. Nechtěl být za stejného idiota, jako Draco.
„Grangerová?“ zeptal se medově Lucius. „Ach ano, chlapci mi vyprávěli o vás... a o vašich rodičích,“ dodal významně.
Ano. Luciovo chování musí mít nějaký zvláštní důvod. Neměl ve zvyku přijít do krámu a urazit všechny přítomné s takovou pečlivostí. Harryho zajímalo, co v tom vězí, ale nehodlal se ptát.
„Nicméně, nepřekvapuje mě, že vás tu vidím všechny tak hezky pohromadě. Šmejdi a...“ odmlčel se, aby se přesvědčil, že jsou nablízku ty správné uši... „...chátra.“
Vzápětí se přesvědčil, jak blízko ty uši byly. Bohužel tam, kde je nečekal. Prudký náraz, který ho naprosto překvapil, jej odhodil až ke knihovně, po které se nepříliš elegantně svezl na podlahu. Jenže to už se k němu přiřítil Artur Weasley, zvedl ho z podlahy, přirazil ke knihovně a několikrát jím o ni udeřil.
Ron se vrhl otci na pomoc. Chtěla i dvojčata, nicméně zavčasu je zachytila Molly. Když běžel Ron kolem Harryho, nastavil mu Harry nohu. Jenže Ron byl mrštný, a jak se řítil k zemi, chytil se Harryho hábitu. V mžiku byli na podlaze oba. Chvíli se převalovali, jednou měl navrch ten, jednou onen. Nakonec Harry, když byl právě vespod a Ron ho naférovku škrtil, nahmatal nějakou knihu. Uchopil ji a praštil Rona do hlavy. Ne, neomráčil ho, ale podařilo se mu osvobodit se z jeho sevření. Jaro s yettim. Díky Merlinovi za Lockharta.
Harry se zvedl, ale to už Hermiona držela Rona pevně za ruku a vlekla ho pryč. Molly se konečně probojovala k Arturovi a snažila se ho odtrhnout od Lucia. Ten se nebránil příliš razantně. Harryho to udivovalo.
Do knihkupectví vtrhli tři bystrozoři. Osvobodit Lucia ze zběsilého Arturova útoku bylo dílem okamžiku.

* * *

Harry se po nějaké době odpojil od Draca a ostatních zmijozelských. Měl chuť na nějaké sladkosti. Cesta byla dlouhá, vlak rovněž a než se osoba s vozíkem plných dobrot opět vrátí, uplyne ještě hodně času. Prošel několik vagónů, až se dostal do nebelvírského. Nehodlal se tu zdržovat příliš dlouho. Najednou z nedalekého kupé vyšel Weasley s dalšími dvěmi Nebelvíry, všichni tři rozesmátí, odcházeli přesně na druhou stranu. Harry ze zvědavosti nahlédl do kupé.
V mžiku otevřel a vstoupil dovnitř. Na sedačce seděl Neville a vypadal, jako by mu někdo hodil všechny hračky do kanálu. Lekl se, když Harry vstoupil, vmáčkl se do samého rohu u okna vlaku. „To jsi ty,“ oddechl si, když poznal Harryho. Znovu se pohodlně usadil.
Harry si pečlivě Nevilla prohlížel. Byl neupravený, skoro, jako by ho někdo držel za flígr. „Stalo se něco?“ zeptal se opatrně, znovu si vybavil Weasleyho a jeho kamarády, kteří právě odešli.
„Nic,“ zavrtěl Neville hlavou a pokusil se upravit si oblečení.
„Ublížili ti,“ snažil se Harry zjistit, co a jak.
„Ne!“ vyhrkl Neville. „Kdo?“
Harry kývl směrem, kterým odešli ti tři. „Weasley a ti dva.“
„Nic, jen jsme si... povídali,“ přesvědčoval Neville především sebe, Harrymu se do očí raději nedíval.
Harry tomu příliš nevěřil, ale vnucovat se nechtěl. Změnil téma, ale v duchu si slíbil, že si na ty tři dá pozor.

* * *

„Dále,“ řekl Harry a převalil se spokojeně na druhou stranu postele, aby viděl na dveře. Zajímalo ho, kdo si dovoluje vyrušovat ho před večerkou. Zvlášť, když každý ví, že v takovou chvíli bývá dost nerudný a nerospakuje se dát svou nelibost patřičně najevo.
Do místnosti vstoupil ředitel zmijozelské koleje.
„Zalez,“ vybídl Harry Arnošta, který se s ním povaloval po posteli.
Snape se zarazil, když si uvědomil, že to, co zaslechl, bylo hadí zasyčení. A když pak zahlédl přikrývku na Harryho posteli, jak se kroutí a hýbe, zatímco Harry sám stojí u rohu postele, doufal, že je to jen špatný sen.
Udělal pár kroků k Harryho posteli, jen aby zjistil, že se mu to nezdá. „Řekněte mi, že se mi to jenom zdá,“ zaprosil.
„Co se mu zdá?“ zeptal se Arnošt a se zájmem si Snapea prohlížel.
„Asi má výhrady vůči tvé přítomnosti v mé posteli,“ usoudil moudře Harry.
„Domníval jsem se, že jste pochopil, proč by nebylo vhodné, aby někdo věděl, že mluvíte hadím jazykem,“ spustil Snape poté, co si odříkal veškerá uklidňující slova... aconitum, belladonna, datura, digitalis, alocasia... „Evidentně jsem doufal marně. První, co uděláte, je, že si pořídíte hada.“
„Ale krásného...“ zasyčel samolibě Arnošt. Byl na svých 53 cm náležitě pyšný.
„Nikdo neví, že si s ním povídám,“ bránil se Harry. „Myslel jsem, že když jsem ve Zmijozelu, mohlo by to být stylové...“
„Vy jste především nemyslel!“ rozčílil se Snape. „Co si myslíte, že asi tak řekne Brumbál, až zjistí, že vám Lucius koupil hada a vy s ním klábosíte u čaje se sušenkami?“
„Se sušenkami? Já bych raději masíčko,“ hrubě nesouhlasil Arnošt.
Harry měl co dělat, aby se nezačal smát.
„Jsem rád, že se bavíte,“ reagoval vztekle Snape.
„Proč mě neposloucháte? Kdo může vědět, že si s Arnoštem povídám? Prostě mám hada. Ujetý, ale pořád lepší, než Longbottomova žába.“
„Hlupák!“ zavrčel a odešel z pokoje.
Harry se podíval na Arnošta, který se znovu rozvalil uprostřed postele. „Uhni, jdu spát,“ řekl Harry a odstrčil smotávající se smyčky hada pryč.

Lucius se chystal spát. Snad by bylo přesnější říci, že se chystal na lože, protože spát se rozhodně nechystal. Dnešní den byl obzvlášť náročný. Dopřál si proto delší koupel, do vody nakapal několik kapek růžového oleje. Pak si nechal upravit vlasy, dvě krásné dívky pracovaly na péči o jeho ruce, jedna právě nanášela masážní olej na jeho záda. Inu, proč si neužít, když je Narcissa na návštěvě ve Francii.
„Co chceš?“ osopil se na skřítka, který ho vyrušil právě ve chvíli, kdy zvažoval přednosti dívek, které o něj pečovaly.
„Severus Snape přišel na návštěvu pana Lucia Malfoye. Čeká na něj v hale.“
Lucius potlačil nespokojený povzdech. „Ať jde dál,“ řekl odevzdaně. „Ty zůstaň,“ chytil za ruku dívku, která jej masírovala.
„Ty ses snad pomátl!“ spustil Snape hned ve dveřích.
„Také tě rád vidím,“ řekl Lucius a sklonil hlavu tak, aby se hbité dlaně sličné masérky dostaly až na jeho krk.
„Tys mu koupil hada?“ zeptal se narovinu.
Lucius si povzdechl, tentokrát nahlas. Setřásl dívčiny dlaně, natáhl ruku pro župan a oblékl se do něj. „Jděte,“ vybídl dívky. Když byly u dveří, přišel až k nim a do nastavených rukou odsypal slušnou odměnu za prokázané služby. Kývl na domácího skřítka, který pochopil, že má dohlédnout na odchod dívek. Zavřel dveře, zamířil k baru. „Co ti mohu nabídnout?“ zeptal se, zády k Severovi.
Severus se nadechl k prudké, podrážděné odpovědi, nicméně něco v Luciově tónu ho přivedlo na úplně jiné myšlenky. Vynadal si za to. „Myslel jsem, že jsme se shodli na tom, že by tohle mělo zůstat v tajnosti.“
„Takže koňak,“ usoudil Lucius. „Posledně jsi mi ho vypil požehnaně.“ Otočil se a donesl sklenku Severovi. Jen omylem se přitom jejich prsty dotkly. Severus se trochu zamračil, převzal skleničku a odešel stranou. „Přeháníš, Severe. Copak s tím hadem mluví na veřejnosti?“
„Zatím ne,“ odtušil Severus. „Jenže už to, že toho hada má je podezřelé. Víš, co tomu řekne Brumbál?“
„Není s podivem, že ještě nikdo ze Zmijozelu neměl žádného hada? Chápeš tu ironii?“ řekl Lucius a usadil se do křesla nedaleko baru. Pohrával si se sklenkou a přemýšlel, jak se vyhnout hysterickému popisu vlivu Harryho zelených očí.
Severus se posadil do druhého křesla. I on přemýšlel, jak nejlépe říci, co měl původně na srdci. Brzy zjistil, že posadit se do tohoto křesla nebyl zrovna nejlepší nápad. Měl totiž na Lucia krásný výhled. Lucius byl vždy pohledný muž a uměl svou krásu, šarm a charisma náležitě využít. Nicméně Severovi se zdál nejkrásnějším ve chvíli, kdy se o to vůbec nesnažil. Jako například teď.
„Je moc hezké vidět v tvé tváři tolik emocí, po všech těch letech...“ nadhodil Severus. Chtěl, aby to znělo ironicky, možná trochu sarkasmu, nicméně sám slyšel, že se to příliš nevydařilo.
Lucius chtěl odseknout, nicméně uvědomil si, že tohle vůbec neznělo, jako starý dobrý Severus. Otevřel oči, které stihl za tu krátkou chvíli zavřít. Upřel na Severa zvídavý, trochu pátravý pohled. „Ve skutečnosti jsem chtěl původně přijít z jiného důvodu, ten had byl už poslední kapka. Přišel za mnou tvůj syn s dotazem, co všechno musí splnit, abych ho po škole vzal do učení.“
Lucius pozvedl tázavě obočí, zvedl se z křesla a přistoupil blíž k Severovi. „Který?“
Severus se na něj podíval, jako by pochyboval o jeho zdravém rozumu. „Který? Ty si snad umíš představit Draca, jak chce něco dělat?“ ušklíbl se, ignoroval Luciovi příjemnou vůni. „Spíš jde o to, že si hodlá vydělávat na život prací. Všechno prý zdědí Draco a on nechce, aby měl Draco pocit, že mu chce něco vzít.“ Na chvíli se odmlčel, pečlivě zkoumal Luciův výraz. „Ve skutečnosti mám pocit, že mu vzal to nejdůležitější, že mám pravdu...“
Lucius neměl náladu na sebereflexi. „Tomu nerozumím. Proč by si měl vydělávat prací?“
„Protože všechno zdědí Draco.“
Lehce zavrtěl hlavou. „To sice ano, ale jednak bych ho nenechal bez peněz, ať už si Draco nebo Narcissa...“
„...nebo Starostolec...“
Záblesk nevole na kratičký okamžik přelétl Luciovým obličejem. Ne, neměl náladu přemýšlet o těch byrokratech, kteří dohlíželi na majetkové převody. „...nebo Starostolec....myslí cokoli. Navíc, on sám přece zdědil značný majetek.“
„Ví to?“
Lucius se zarazil. „No...“ zaváhal... „...nikdy jsem mu to neřekl. Ve skutečnosti se mi nepodařilo dohledat všechno. Nemovitosti jsem pronajal, nájem jde na Harryho účet. Co se týče peněz, netuším, co kde měli. Začal jsem hledat závěť Potterových a soupis majetku, ale zatím se mi nepodařilo ji sehnat. I kdyby ode mne nedostal ani svrček, bude velmi dobře situován.“
Severus pokrčil rameny. „Kluk si evidentně dělá starosti. Nedokázal jsem mu říci, že nikoho do učení neberu.“ Obtížně se soustředil, Luciova blízkost mu začala dělat problémy.
Lucius stál nad Severem, měl dobrý výhled na krční tepnu, která vypadala, že jejího majitele co nevidět skolí infarkt. „Zdá se mi to, nebo máš nějaký problém, Severe? A nesouvisí to právě s mými syny...nebo alespoň doufám.“
Severus se chtěl zvednout. Nelíbilo se mu, když musel k Luciovi vzhlížet. Jenže mu v tom Lucius zabránil, sklonil se, opřel se o područku křesla tak, že si vzájemně hleděli do očí.
Vybavil si okamžik, kdy Lucia prvně políbil. Tenkrát se mu to zdálo divné. Jako, už se s Luciem několikrát vyspal, ale nikdy ho nepolíbil. Když to udělal... ne, nebylo to vůbec úžasné, jedinečné, vzrušující, sexy. Bylo to. Možná se zatvářil trochu zklamaně, když se od Lucia odtáhl, protože Lucius se tehdy ušklíbl, uchopil ho za vlasy a znovu přitáhl k sobě.
Byl to Severus, kdo zkrátil vzdálenost, která je oddělovala. S vědomou rozkoší zabořil obě ruce do Luciových vlasů, vem čert skleničku, kterou přitom shodil na podlahu, a přitáhl si ho k sobě. Trvalo dlouho, než se naučil užívat si kouzla Luciových polibků, ovšem pak si ho dopřával tak často, jak jen mohl. Dnes stačil jeden dotek rtů, aby si připomněl, proč.

* * *

Harry scházel do Velké síně na snídani. Na ramenou mu odpočíval Arnošt, který se teď, poté, co byl jmenován oficiálním maskotem koleje, vyžíval v pozornosti, jež ho všichni zahrnovali. Trochu se mu nelíbil ten chlápek s dlouhými vousy, nemá smysl pro humor. Měl výhrady, když si chtěl prohlédnout, co nosí po kapsách.
„Ty hajzle!“ ozvalo se dvojhlasně a Fred s Georgem mu, s hůlkami v ruce, zastoupili cestu. Zmijozelští se v mžiku shlukli kolem Harryho a Draca. „Neschovávej se a vylez!“ křičeli.
Harry odstrčil Notta, který stál přímo před ním. „O co vám jde?“ zeptal se klidně.
Weasleyovi se na sebe nevěřícně podívali. „Nedělej, že to nevíš.“
„Nějak nevím. Proč máte pocit, že se zajímáme o stejné věci?“ Zmijozelští se zasmáli.
„Tady!“ zvedl jeden z nich ruku s novinami a prudce je hodil směrem k Harrymu. Goyle se shýbl a noviny Harrymu podal.
„Vyšetřování Artura Weasley skončeno. Ministerský úředník Artur Weasley, který před dvěma týdny na veřejnosti napadl Lucia Malfoye a způsobil mu středně těžké ublížení na zdraví, byl propuštěn ze svého místa na ministerstvu magie. Reportérům Denního věštce se podařilo zjistit, že již byla podána obžaloba ke Starostolci, jež má rozhodnout o Weasleyho vině a následném trestu. Podařilo se nám získat vyjádření oběti jeho šíleného útoku, samotného Lucia Malfoye. Ten vyjádřil politování nad celým incidentem a lítost nad osudem dětí, které teď zůstanou na nějaký čas bez živitele. Sám by se spokojil s veřejnou omluvou. V případě odsouzení Artura Weasleyho nabízí jeho rodině nezištnou finanční pomoc v nouzi.“
„Ale to je přece dobře, ne?“ reagoval Harry, když podal noviny Dracovi. „Táta se o vás chce postarat, abyste neskončili na dlažbě, když teď budete bez peněz...“
Zrzaví kluci se neudržela a použili proti Harrymu nejhorší kletbu, jaká je v tu chvíli napadla. Harry však k úhoně nepřišel, na poslední chvíli se před něj postavil Goyle.
„Expelliarmus!“ mávl hůlkou Harry o vteřinu později a oba kluky odhodil až ke stolu. „Accio hůlky!“ zakouzlil znovu.
To už se všichni sklonili k nešťastnému Goylovi.
„Odevzdejte mi hůlky těch chlapců!“ přikázala profesorka McGonagallová, která zahlédla konec sporu. „Máte školní trest do odvolání a Zmijozel vašim přičiněním přišel o padesát bodů,“ dodala.
Harry na ni upřel jeden ze svých nejlepších pohledů. Proti své vůli cítila, jak jí běhá mráz po zádech. „Možná byste také měla vymazat paměť všem, co tu jsou, paní profesorko,“ řekl potom klidně.
Zamračila se. „Nerozumím.“
Uklidil vlastní hůlku, hůlky dvojčat jí vrazil do ruky. „Všichni, co tu jsou, viděli, co se tu ve skutečnosti stalo. Napadli mě, chtěli ublížit i Dracovi. Jen díky Goylovi se jim to nepodařilo. Já je jen odzbrojil. Pak přijdete vy a mě dáváte trest. Takže těm ostatním musíte vymazat paměť, jinak si budou myslet, že Weasleyům nadržujete.“
Zaváhala. Podívala se na dvojčata. „Je to pravda?“ zeptala se přísně.
„Vysmíval se nám,“ zamračeně procedili skrz zaťaté zuby. Zmijozelští zamručeli nesouhlasem.
McGonagallová se rozhlédla po studentech, kteří se kolem ní shlukli. Uvědomovala si, že ošklivě přestřelila. „K těm bodům...“
Harry se pohrdavě ušklíbl. „To neřešte...“
„Prosím?“ rozčílila se znovu.
„Od té doby, co jsme si vyjasnili, jak to tu s těmi body chodí, už Zmijozel na body nehraje. Za chvíli začíná vyučování, už bychom měli jít,“ dodal tvrdě.

* * *

„Vítám vás na prvním zápasu ve famfrpálu. Proti sobě nastoupí družstva Nebelvíru a Zmijozelu. Nebelvír nastupuje ve svém již tradičním složení, družstvo zmijozelských doznalo několika zásadních změn. Předně došlo ke změnám na postu chytače a střelce, oba posty si mezi sebou rozdělili sourozenci Malfoyovi, Draco na místě chytače, Harry na místě střelce. Další změnou, neméně důležitou, pak je, že celé družstvo teď sedlá nová košťata. Nimbus 2001, sen každého chlapce či dívky hrající famfrpál, se pro členy zmijozelského družstva stal skutečností. Velký nadšenec a mecenáš Lucius Malfoy, který se dnes osobně přišel podívat na tento zápas, se rozhodl investovat do svého klubu a postarat se, aby nic nestálo v cestě k vítězství. Nebelvírští teď jen mohou doufat, že spolu s rychlým koštětem nezískal jejich protivník i lepší schopnost létat.“ Jordanův hlas se už teď lámal v nejrůznějších výškách, nikdo si nedokázal představit, jak bude znít, až se skutečně začne hrát.
„Nakopem jim zadek, brácho,“ ušklíbl se Draco na Harryho, když stáli pod tribunou a čekali, až se otevřou vrata a oni vylétnou v tradičním synchronizovaném letu kolem hřiště. Od Flinta měl Harry dovoleno trochu si zadovádět, tak se s Dracem dohodl na efektní zdvojené piruetě.

Hlasité ocenění jejich letového umění Harryho překvapilo. Upřímně, předpokládal, že buď budou všichni mlčet, nebo bučet. Nadšení nečekal. Ovšem vypadalo to, jako slušný začátek. Závěr jejich představení je prudkou otočkou donesl na jejich pozice. Madam Hoochová vstoupila na hřiště. Přiměla Flinta a Wooda, kapitány družstev, aby si potřásli rukou. Harry tohle nikdy nepochopil, i na tu vzdálenost viděl, jak by se ti dva nejraději utloukli košťaty, nicméně je to tradice a tradice, jak všichni víme, jsou hodny následování. Kapitáni vylétli nad madam Hoochovou. Ta se znovu rozhlédla po hřišti, kopla do bedny, která se už třásla nedočkavostí.
„Potlouky jsou venku,“ komentoval dění Jordan. „Zlatonka...“ ano. Zlatonka vylétla ven, chvíli třepotala křídly a pak se rozletěla k Dracovi, pěkně se mu ukázala ze všech stran, lehce zaflirtovala. Pak totéž zopakovala u Ropera, aby nakonec zaujala místo někde mezi nimi. Potlouky se zřejmě dohodly na spolupráci, protože každý zamířil k jednomu družstvu. Madam Hoochová držela v ruce camrál, napětí by se dalo krájet. Pak zazněl hvizd a camrál byl vhozen do hřiště.
„Tihle chlapci jsou roztomilí,“ ozval se Zlatoslav Lockhart na tribuně. „Hrají, jako když tančí. To když já hrál za Falmouthské sokoly, byli jsme spíš na tvrdší hru,“ zazářil Lockhart a rozhlédl se po okolo sedících kolezích, aby viděl, jak reagují.
„Na jakém postu jste hrál?“ nechtěl se zeptat Snape, který nespouštěl oči ze svého týmu.
Lockhart se zapýřil, zájem profesora lektvarů ho potěšil. „Byl jsem chytač, samozřejmě...“
Lucius si odkašlal a přisedl trochu blíž k profesoru lektvarů. „Zvláštní,“ odtušil klidně, téměř přátelsky. „Jsem většinovým vlastníkem Falmouthských sokolů a nikdy jsem v dokladech nenašel vaše jméno.“
Lockhart se zdvořile usmál, záblesk jeho zubů Lucia téměř oslepil. „Hrál jsem inkognito.“

Severus viděl, jak je Lucius hrou naprosto pohlcen. Hlavně výkonem Draca a Harryho. Nedivil se. Chlapci opravdu dokázali, že jsou výtečnou posilou zmijozelského týmu. Pravda, zlatonka ještě chycena nebyla, takže Draco se nemohl blýsknout, jak by si přál, zato Harry byl neustále v akci.
„Dokonalé,“ neudržela se Minerva McGonagallová při jednom obzvlášť podařeném gólu, který Harry dal. Nebelvírský brankář neměl žádnou šanci. Lehce pohrdavý úsměv přelétl Luciovou tváří. „Ta košťata pro celý tým, to byl chytrý tah,“ ozval se Brumbál, když kolem nich prosvištěl Draco na své Žíznivé čáře.
„Maličkost,“ odpověděl ledabyle Lucius. „Draco a Harry už svá košťata mají, chtěl jsem, aby i ostatní členové týmu mohli létat na košťatech, která dají vyniknout jejich schopnostem,“ vysvětlil.
Minerva podrážděně stiskla rty. Severus si povzdechl. Tohle je prostě celý Lucius. Ne, že by nebyl nadšen novými košťaty, která Lucius pro tým pořídil, ale Lucius to prostě musel každému otlouci o hlavu. To by ani nebyl on, kdyby to neudělal.
„Když už mluvíme o penězích,“ začal znovu Lucius, na Brumbála se sice nedíval, pořád nespouštěl pohled ze svých synů, nicméně alespoň naklonil k Brumbálovi hlavu, „představte si, že se dosud nepodařilo najít závěť Potterových.“
„Závěť?“ zeptala se Minerva překvapeně, přestala sledovat hru, která stejně vypadala jako jedno velké fiasko.
Lucius pokýval hlavou a i on odtrhl oči od hřiště. Chladně se na ni podíval. „Vždy jsem měl pocit, že je Potter poměrně zámožný člověk. Kladl jsem si otázku, co se tedy stalo s jeho majetkem, který by měl, za pár let samozřejmě, přejít na jeho biologického syna.“
„Milé od vás, Lucie, že se tak o chlapce staráte,“ odtušil Brumbál. Ne, nelíbil se mu směr, jaký hovor nabral.
Lucius to přešel. „Našel jsem některé nemovitosti a nechal na chlapce převést. Pravidelnou zprávu o jejich správě zasílám Starostolci,“ odmítl nevyslovené. „Jsem však přesvědčen, že to není všechno. U závěti by měl být i soupis majetku. Říkám si, kde tak může být.“
„No,“ zaváhal Brumbál, ale poznal to jen ten, kdo ho dobře znal. Tedy Severus. „Když o tom teď mluvíte, Lucie,“ cítil, že je propalován spravedlivě rozhořčeným pohledem své zástupkyně... „myslím, že Lily a James něco o závěti říkali. Ale sám přece víte, jaký to všechno vzalo konec,“ zamračil se na Lucia. Ten se jen silou vůle nezačal sám sebe ptát, jaký domácí úkol zapomněl vyhotovit. „Pozeptám se, třeba se něco dozvím.“
Lucius předvedl parádní pokryteckou úklonu. „Jste velmi laskav.“
Severus začal zvažovat, jak daleko je Brumbál ve svém pokřiveném smyslu pro cokoli zajít. Chvílemi to totiž vypadalo, že rozhovor o závěti Potterových je posledním rozhovorem, který Lucius v životě vede. Trochu ho to znepokojilo a také zaujalo. Intuitivně tušil, že Brumbál o té závěti, pokud existuje, ví víc, než přiznává. I když, dobře věděl, že tohle jeho přesvědčení vychází z paranoie, kterou si stihl v přítomnosti Brumbála vypěstovat v rekordním čase. Merlin ví, jak tohle dopadne. Určitě zajímavě, usoudil a znovu se soustředil na hru.

Zmijozelští se snesli na zem a v mžiku byl Draco vyzvednut na ramena svých spoluhráčů. Byl šťastný, trochu se bál, že zklame a ani otcova štědrá dlaň mu místo v družstvu natrvalo nezajistí. Když sledoval úspěchy svého bratra, jeho obavy vzrůstaly. Harry dával jeden gól za druhým, když si to Flint uvědomil, změnil strategii hry a přiměl ostatní střelce, aby Harrymu nahrávali. Dokonce vyčlenil jednoho odražeče na ochranu Harryho, nebelvírští se totiž rozhodli Harryho odstranit za každou cenu. Proto, když zahlédl zlatonku, vložil všechno své umění do jejího stíhání. Když ji sevřel v napřažené ruce, nemohl uvěřit, že se mu to skutečně povedlo. Vlastně tomu nevěřil ani teď, když byl, za nadšeného pokřiku, vyhazován do vzduchu a zase chytán svými spoluhráči. Nakonec byl spoluhráči předán zbytku koleje a ta ho odnesla na ramenou pryč z hřiště. Byl šťasten, jako málokdy předtím.
„Blahopřeji, pane Malfoyi,“ řekl Brumbál, když Harry došel na konec hřiště. „Vynikající hra.“
Harry přikývl a poděkoval. Co na to také říci? Byl nadšen, byl sám se sebou spokojen. Jeho bratr korunoval jejich dokonalou hru. Co víc si přát.
„Jsem na vás dva hrdý,“ přisadil si Lucius. Harry se rozzářil.
„To potvrzuji,“ vložil se do hovoru opět Brumbál. Skupinka se zastavila, hřiště se pomalu vyprázdnilo, už tu zbyli jen oni. „Celou hru jsme o vás mluvili. Váš otec je na vás skutečně pyšný. Dobře se o vás stará. O vás, i o váš majetek...“
„O můj majetek?“ zeptal se překvapeně Harry.
Brumbál se zatvářil znepokojeně. „Vy jste o tom nevěděl? Váš otec spravuje vaše dědictví po biologických rodičích...“
Harry udržel neutrální výraz, jen do něj promítl trochu pochopení a souhlasu. „Ach tak. Vy myslíte tenhle majetek. Ale to je snad v pořádku, ne?“ zeptal se a tázavě se rozhlédl po kolemstojících. Najednou mu došlo, co vlastně Brumbál říká. A téměř pochopil, i proč to říká. „Rozumím,“ řekl vážně. „Víte, kdybych přišel za vámi já a řekl: prosím vás, nevíte náhodou, jestli po mých rodičích nezůstal nějaký majetek, vy byste se usmál, pohladil mě, vzal za ruku a odpověděl: ale samozřejmě, pojď, půjdeme se na to podívat...“
Minerva byla znepokojená. Tak trochu smutná. V Harryho hlase bylo tolik hořkosti, že jí to lámalo srdce. „Takže je dobře, že se o to stará táta. Jemu totiž musíte říci alespoň částečně pravdu,“ uzavřel. „Teď, když dovolíte, ještě si musím před oslavou něco zařídit.“ Otočil se, nasedl na koště a odletěl směrem ke škole. Tak zabral, až se vzdušným vírem zakymácel klobouk na hlavě profesorky McGonagallové.
Zlatoslav Lockhart se křečovitě zasmál. „Šikovný kluk,“ dodal na vysvětlenou, když si, výjimečně, správě vysvětlil pohledy ostatních.
„Vy jste mu prostě musel zkazit radost, že...“ neudržel se Severus. Než stačil Brumbál odpovědět, odpojil se od skupinky a zamířil svým rychlým krokem ke škole.
Lucius rozhodně nebyl nadšený. Říci, že byl na Brumbála naštvaný, je eufemismus století. „Zřejmě si myslíte, že ho chci o jeho majetek okrást. Budiž, to je váš problém. Ale tohle byl jeho první zápas. Vedl si velmi dobře a Zmijozel zvítězil. Nemohl jste se svým šířením velké pravdy počkat?“ I on odešel. Doufal, že Harryho zastihne ještě před oslavou vítězství.
„Než mě začnete peskovat, Minervo,“ začal, když viděl, jak se jeho přísná zástupkyně nadechuje k dlouhému proslovu, „rád bych vám k tomu něco řekl. Ano, všiml jsem si, že má chlapec Lucia rád. Víc, než to. On by pro něj dýchal. Na druhou stranu, můžete totéž říci o Luciovi?“ Minerva si vzpomněla na scénu na ošetřovně, jíž byla tajným svědkem. Může. „Chci říci, že chlapec vůbec netuší, jak jím Lucius manipuluje. Ano, Potterovi zanechali velký majetek. Ne takový, jako má Malfoy, ale dost velký. Vsadím se s vámi, oč chcete, že z něj Harry neuvidí ani zlámaný svrček. Víte proč? Ne proto, že by mu ho Lucius zapřel a ukradl. Proto, že ho Luciovi dobrovolně odevzdá. Má ho rád. Je mu nesmírně vděčný. To všechno ho přivede k tomuhle gestu. Musíme dohlédnout, aby se to nestalo.“
Minervu zřejmě neobměkčil. Ještě chvíli si ho přísně prohlížela a pak odešla.
Lockhart zamumlal něco o výzkumu bludniček a vzal roha. Brumbál zůstal sám. Smutný. Copak ho opravdu nikdo nechápe?

Harry se vymanil z rozjásaného davu, ve svém pokoji se rychle převlékl do čistého oblečení, chvíli se přehraboval ve starém sekretáři, než našel, co potřeboval. „Dnes na mě nečekej, budeme slavit dlouho do noci. Vyhráli jsme,“ informoval Arnošta a zase zmizel.
Arnošt nehodlal čekat, ať tak či onak. Hodlal navštívit svého nového kamaráda a drobet s ním poklábosit.
Harry proběhl školními chodbami, po kterých se ještě tu a tam trousily vzrušené skupinky studentů a brzy vstoupil na ošetřovnu. Bez zaváhání zamířil k posteli, ve které ležel Goyle. „Něco jsem ti přinesl,“ řekl, když stál až u postele. Vytáhl z pod hábitu obrovskou čokoládu z Medového ráje. Goylovi zazářily oči nadšením. „Nezapomínám na ty, kteří mi pomohou,“ řekl na vysvětlenou. Odměnou mu byl oddaný pohled Goylův, který se však záhy stočil k čokoládě. Harry s Goylem prohodil ještě pár vět, informoval ho o výsledku famfrpálového zápasu a pak se rozloučil. Teď mohl oslavovat.

* * *

Pár dní po bouřlivé oslavě klepal Harry na dveře soukromých pokojů ředitele zmijozelské koleje. Bylo mu otevřeno. Snape věděl, že v tuto hodinu může za dveřmi stát pouze někdo ze Zmijozelu. Ostatní by si netroufli a na školní trest už je pozdě.
„Pane Malfoyi,“ přikývl na pozdrav. Harry zvažoval, jak by asi Snape zareagoval, kdyby ho požádal, aby mu říkal křestním jménem. Zvláštní. Ti, kteří mu lezli krkem, se nerozpakovali jeho křestní jméno použít, Snape oproti tomu, jakkoli právě u něj by mu to nevadilo, trval na formálnosti až za hrob. Harrymu to přišlo zvláštní. Takový přítel táty a jemu říká příjmením... „Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se zdvořile. Nebylo zvykem, aby ho Harry obtěžoval maličkostmi, nebo aby za ním chodil až sem. Byl zvědavý. Pozval chlapce dovnitř a dveře zavřel. Ukázal na židli nedaleko krbu, sám se posadil do svého oblíbeného křesla.
„To je naše křeslo...“ řekl Harry s údivem. Ano, znal ho, tedy, znal spíš vzor čalounění... Snape se zamračil. „Omlouvám se, proto jsem nepřišel,“ vzpamatoval se Harry. Pak zaváhal. To, co chtěl říci, se neříkalo nijak snadno. Zvlášť, když neměl až tak úplně představu, co vlastně chce říci. No... „Nechci, abyste si myslel, že jsem se zbláznil...“
„...už dávno...“ odtušil Snape.
Harry se ušklíbl. „...totiž...slyším hlasy...“ A už to bylo venku.
Snape se předklonil, snad aby lépe slyšel. „Hlasy?“ vybídl Harryho k větší sdílnosti.
„Nevím, jak to vysvětlit, nebo co je to za hlasy, komu patří. Vlastně, je to jen jeden hlas. Několikrát jsem ho zaslechl...“
„Kdy?“
Zarazil se. Pak si řekl, že jeho nikdo kvůli pochůzkám po večerce popotahovat nebude. „Včera v noci a asi před třemi dny. Ve stejnou dobu. Ve druhém patře, kolem té dívčí umývárny, jak tam bydlí Ufňukaná Uršula. A ještě předtím, při trestu u profesora Lockharta.“
Snape vypadal maximálně soustředěný. „Co říká?“
Harry cítil, jak mu naskakuje husí kůže po těle. Přesto odpověděl jasně a zřetelně. „Pojď.. pojď ke mne... ať tě roztrhnu… ať tě rozsápu… ať tě zabiju…“ a doufal, že se ptal na ten hlas a ne na Lockharta. „...roztrhnu... rozsápu... zabiju...“ svědomitě opakoval, co slyšel.
Ve Snapeově tváři se nepohl jediný sval. Trvalo dlouho, než řekl, co je třeba udělat. „Musíte to říci řediteli Brumbálovi.“ Gestem umlčel Harryho námitky dřív, než s nimi přišel. „Vím, že ředitel nepatří mezi vaše oblíbence, ale je to pořád ředitel školy. Něco takového musí vědět a, v rozporu s tím, co si možná myslíte, je to schopný kouzelník.“
Harry se nepřel. Věděl, že má Snape pravdu. Ale pokud se mu do něčeho skutečně nechtělo, byl to rozhovor s Brumbálem o hlasech.
Šli poměrně rychle. Už bylo po večerce, byť jen chvíli. Mlčeli, každý zahloubán ve svých vlastních myšlenkách. Najednou Harry chytil Snapea za ruku a přiměl ho, aby se zastavil. „Teď!“ zašeptal. „Slyšíte?“
Zavrtěl hlavou. Neslyšel žádný hlas. Ano, něco slyšel, ale hlas to rozhodně nebyl. „Co říká?“ zeptal se stejně tiše.
V Harrym by se krve nedořezal. „...takový hlad... tak strašně dlouho... zabít... je čas zabít... cítím krev, cítím krev...“ Najednou si uvědomil, že má zase mokro v botách. „S tou Uršulou by si měl někdo vážně promluvit. Už je tu zase mokro...“ zabočili a zůstali v šoku stát. Harry možná tak trochu v hrůze. Z věšáku na pochodně tam za ocas visela paní Norrisová a vypadala dočista mrtvě. Za ní, na zdi, byl nepříjemně červenou barvou vyveden nápis:
TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA,
NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU!
„Co…“ zajíkl se Harry a bezděčně se víc přitiskl ke Snapeovi. Ten mu to nezazlíval, sám měl co dělat, aby se srovnal s tím, co viděl. Hůlku v pohotovosti, připraven na útok či na útěk, zkrátka naprosto koncentrovaný na to, co se má stát.
Zaslechli kroky z druhé strany, takže Snape v mžiku obrátil hůlku tím směrem. Harry také. Snape si toho snad ani nevšiml, pokud ano, spolkl výjimečně všechny své jízlivé poznámky. „Filchi!“ oslovil ho stroze.
Filch ho ignoroval. Jeho pohled spočinul na paní Norrisové. „Co jste udělali paní Norrisové? Vy… vy si myslíte, že když jste kouzelníci, že si můžete dělat, co se vám zlíbí. A...“
Další kroky, které vzbudily Snapeovu pozornost, patřily Brumbálovi. Objevil se náhle, jak ostatně bylo jeho zvykem. Bystrým pohledem přelétl scénu, jeho oči se zastavily u paní Norrisové, nápisu na zdi se téměř vyhnuly. Přišel ke kočce a opatrně ji vysvobodil z její nedůstojné polohy. Té to však bylo jedno. Chvíli ji prohlížel, pak se otočil k Filchovi. „Paní Norrisová není mrtvá, zase bude v pořádku. Jen to chvíli potrvá.“
„Není mrtvá?“ zeptal se Filch nedůvěřivě. Harryho na okamžik napadlo, že stejný tón používal on, když jako malý nemohl uvěřit, že by si ho Lucius nechal. Zadíval se na Filche jinýma očima.
„Vy dva,“ podíval se na Harryho a ředitele Zmijozelu, „pojďte, prosím, se mnou.“

* * *

„V pořádku?“ zeptal se Lucius, když si všiml, jak se Harry otřásl. Rozhlédl se, jestli si jich přece jen nikdo nevšiml a pak Harryho strčil do staré telefonní budky. Zvedl sluchátko, vytočil tu správnou číselnou kombinaci a v mžiku byli dopraveni do podzemních prostor. Dostali kartičku se jménem a účelem návštěvy, na konci atria odevzdali své hůlky k registraci. Hůlky byly vloženy do jakéhosi přístroje, ze kterého vzápětí vyjel lístek, na kterém bylo napsáno, co je to za hůlku a jak dlouho je používána. Harry zpozoroval, že Luciova hůlka je o něco tmavší, než by měla být. To zřejmě to podivně bodavé světlo. Prostě tu nebylo téměř vidět, jak musel před nepřirozeně jasným světlem přivírat oči. Harrymu to nevyhovovalo už posledně, když tu byl. Zvláštní, pomyslel si. Kouzelníci a neumí pořádně rozsvítit.
Harry přikývl. Nemohl přece připustit, že je nervózní. Ne, to je nepřesný výraz. Ve skutečnosti to bylo tak, že se mu sem nechtělo. Nemá to tu rád, ale bál se to Luciovi říci, aby to neznělo příliš hystericky, případně rozmazleně. Tak se podřídil. Prý je to důležité ohledně jeho majetku. Tedy toho, co zdědil po Potterových. Harryho velmi překvapilo, když zjistil, že si všichni myslí, že ho chce táta okrást. Mrzelo ho, že si to myslel i táta. Tedy to, že si Harry myslí, že ho chce okrást. Kdyby to nebylo tak vážné, způsob, jakým se spolu domlouvali na toto téma by byl směšný. Jak bylo oběma trapné říci, co bylo říci třeba.
Dnes vzal Lucius Harryho na toto místo, aby si mohl Harry přečíst všechny zprávy týkající se správy jeho majetku, které tu Lucius odevzdal. Harrymu to mohlo být ukradené. Jak zprávy, tak majetek. Měl se dobře a, upřímně, netušil, co se od něj očekává.
To nebylo tak, že by si Lucius nějak zvlášť oblíbil mudlovský Londýn a proto šel s Harrym na ministerstvo touto cestou. Normálně by použil krb, je to rychlejší a Malfoye důstojnější. Jen chtěl, aby Harry o této cestě věděl.
Harry netušil, má-li za to být Luciovi vděčný. Davy mudlů mu naháněly strach, obtěžovaly ho a nejlepší by bylo, kdyby tu nikdo nebyl. Což je dost dobře nemožné, v pracovní den, v dopravní špičce.
Pokračovali chodbou. Oproti poslední Harryho návštěvě tu nebylo tolik lidí, nicméně sem tam někdo prošel. Lucius si nikoho nevšímal, rázně kráčel středem chodby, Harry se snažil udržet krok. Stejně, jako Lucius, se nedíval po lidech, prostě šel za svým cílem. Tedy, za cílem svého otce. Nedokázal udržet lhostejný výraz ve své tváři, když si všiml, že přímo proti nim jde Neville s nějakou starou ženou. Neville se tvářil bojácně, když viděl Lucia, ale když zahlédl Harryho, rozzářil se.
Ani jeden si nejprve neuvědomil, jak podivně se Lucius chová. Až když se zastavil, odstoupil staré ženě z cesty, sundal klobouk, který si přitiskl na hruď a mírně se uklonil. Byl odměněn vlídným úsměvem. Oba chlapci jen tupě zírali. „Dobrý den,“ vyhrkli najednou zároveň. Lucius vzal Nevilla na vědomí, ale stará žena stojící vedle Nevilla se na Harryho podívala tak, že to dosud ještě nikdy nezažil. Začala mu být sympatická, nicméně netušil, jak na projevenou pozornost reagovat.
„Máš skvělého syna, Lucie. Vychoval jsi z něj čistokrevného kouzelníka dbalého tradic.“
Harry byl v šoku, když si všiml, že se v tátově bledé tváři objevilo něco barvy. Hledal tedy pomoc u Nevilla, ale ten, i když působil dojmem, že přinejmenším tuší, která bije, mu nikterak nepomohl.
„Lily a James Potterovi byli dobří lidé,“ řekla Harrymu. „Znala jsem je a měla jsem je ráda. Ale pokud chceš být kouzelníkem par excellence, nemohl se tě ujmout nikdo lepší, než je Lucius.“
Harry netušil, co na to říci. Měl by poděkovat? Pronést prosté: já vím?
„Chci, aby se Harry podíval na výsledky hospodaření s jeho majetkem,“ změnil téma Lucius. „Také bych rád zjistil nějaké další informace o majetku Potterových.“
Nevillova babička pokývala hlavou. „Nezapomeň se ptát na trezor pod...“
Lucius sice zbystřil, ale navenek to nebylo poznat. Jen přikývl.
Harry netušil, co znamená trezor pod. Netušil toho víc, ale zřejmě nebyl ten pravý čas klást otázky.
„Sedí tam Denny,“ sdělila žena Luciuovi a odvedla řeč od vážných věcí k ministerským úředníkům.
Ten se ušklíbl. „To je ta dobrá zpráva...“ naznačil.
Usmála se. „No ano, Jennis zase vařila hažvíky.“
Rozhovor pro Harryho naprosto nepochopitelný, Neville se evidentně chytal lépe.
Než si však stačili cokoli říci, byl čas rozloučit se a pokračovat. „Harry, rozluč se s kamarádem,“ pobídl Lucius Harryho.
„Rád jsem tě viděl,“ potřásl Harry Nevillovi rukou.
„Uvidíme se ve škole,“ odpověděl Neville zaraženě. Luciova přítomnost evidentně nepovzbuzovala k obsáhlému hovoru.
„Augusta Longbottomová spravuje majetek svého vnuka, protože jeho rodiče jsou,“ zaváhal na kratičký okamžik, „nesvéprávní,“ zvolil přijatelný výraz.
„Proč? “ zeptal se Harry. Pohled do Luciovy tváře mu napověděl, že to nebyla ta nejlepší otázka. Lucius neodpovídal a pokračoval směrem, kterým původně šli. Harry nenaléhal. Rozhodl se změnit téma.
„Kdo je Denny?“ zeptal se, když šli dál.
„Servilní až podlézavý klotový rukáv,“ odpověděl nepřítomně Lucius. Evidentně byl v myšlenkách někde úplně jinde. „Domnívá se, že jsem mu kdysi něco zařídil a podle toho se teď chová.“ Dál se Harry neptal. Poznal, že Lucius nemá povídavou.
Úplně stejný pocit měl Neville ze své babičky Augusty. Nikdy dřív si nevšiml, že by tak vlídně shlížela na Malfoye. Na Malfoye! Když byla mladší, prý přísahala pomstu Bellatrix za to, co provedla Nevillovým rodičům. Faktem je, že Augusta sama pochází ze staré kouzelnické rodiny. Na rozdíl od ostatních v tom divném spolku, co kdysi bojovali proti vy-víte-komu, nebyl v její rodině jediný mudla. Ba ani moták. Proto všichni tak nedočkavě čekali, až u Nevilla projeví kouzelnické schopnosti.


Harry si pozorně prohlížel papíry, které mu skřet po dlouhých tahanicích dal. Příkaz ministra ho příliš nepřesvědčil, nicméně zřejmě si kouzelníky nechtěl rozházet. Sice jimi, jako každý správný skřet, z hloubi duše pohrdal, ale kdyby si všichni náhle vybrali své vklady, rázem by z něj byl ubožák, navíc po uši zadlužený. Dobře věděl, že kdyby rozzlobil Lucia natolik, aby si vyzvedl své úspory, nejen ty z trezoru, ale i ty z trezorů pod draky, rychle by se to rozkřiklo a ostatní, aby se Luciovi zavděčili, by následovali jeho příkladu.
„Tati?“ oslovil Lucia, který jej pečlivě sledoval. „Co tohle znamená?“ zeptal se a ukázal na řádek ve výpisu, který nějak nedokázal pochopit.
Lucius si chvíli prohlížel, co mu Harry ukázal. Aniž by se výraz v jeho tváři změnil, odpověděl: „To znamená, že z jednoho z tvých účtů stále odcházejí pravidelné platby.“
„Ale...“ otočil se ke skřetovi. „Co je to za platby?
Skřet ze zdvořilosti nahlédl do výpisu. „Trvalý příkaz k jejich výplatě podepsal James Potter,“ poskytl v daném případě nepodstatnou informaci.
Harry se zamračil. „Je už dávno mrtvý. Proč nebyly zastaveny?“
„Zřejmě to vykonavatel jeho závěti neudělal,“ tipoval skřet.
Lucius znal tyhle jejich tipy. „Kdo je vykonavatelem Potterovy závěti?“
Skřet zavrtěl hlavou.
„Chci je okamžitě zastavit. Jestli je to skutečně důležité, ten, komu chodí, se určitě ozve,“ rozhodl Harry. Skřet se tázavě podíval na Lucia, protože ve skutečnosti pouze on mohl rozhodnout o tom, co se s penězi stane. Lucius přikývl, a tak si skřet udělal nějakou poznámku do svého stohu pergamenů. Odešel a nechal tam chlapce s Luciem osamotě.
Harry se rozhlížel, všude, kam se podíval, ležely peníze a spousta věcí. I nějaké papíry. Lucius je letmo prohlédl, u jednoho se ale zarazil a pak se začal smát. „Jsi boháč, Harry,“ řekl, aby vysvětlil důvod svého veselí. „Tenhle papír můžeš vyměnit asi tak za půlku Londýna.“
Harry si povzdechl. Trochu ho to děsilo. „Co s tím budu dělat?“ zeptal se nejistě. Pak se podíval na Lucia. „Tati, mohl bys to spravovat, stejně, jako ty domy a pozemky...“ navrhl. Lucius se netvářil. „Já vím, že všichni budou zase vykládat, jak mě chceš okrást. Z toho si nic nedělej, já to také házím za hlavu. Ale já netuším, co s tím.“
„Vážně ne?“ zeptal se Lucius. Ano, Harry měl pravdu. Už slyší ty mravokárné kecy o tom, jak chudáka chlapce očeše. Skutečností je, že ho majetek, který Harry zdědil, překvapil. On sám toho sice měl víc, ale ne o mnoho. Vždy věděl, že Potter je z bohaté rodiny, ale že až tak...
„No...“ zaváhal Harry. Věděl, co by si koupil.
„Tak ven s tím,“ vybídl ho Lucius, sám zvědavý, co by Harry chtěl. „Co by sis chtěl koupit.“
Harry se nadechl k odpovědi, pak se ale zarazil. Podíval se zaraženě na Lucia. „Já vlastně nevím. Vždyť mám všechno,“ přitulil se k Luciovi. „Vlastně si kupuji akorát sladkosti na úplatky, ale na to stačí kapesné.“
„Úplatky?“ zajímal se Lucius.
„Když pro mě někdo něco ve škole udělá, něco, co nemusel, něco mu za to dám.“ Ušklíbl se, jak to vídal u táty. „Aby věděl, že se vyplácí mi pomáhat.“
Lucius si pomyslel, že kdyby Augusta tušila, jak Harryho vychovává, asi by nebyla ve svém soudu tak optimistická.

* * *

Harry si pochutnával na salátu z mrkve a jablek. Zdejší skřítkové ho uměli připravit opravdu skvěle. Okrajově vnímal Dracovu hádku se Zabinim, snad to nějak souviselo s další svatbou Zabiniho matky. Flint dokazoval komusi, na koho Harry ze svého místa neviděl, že je úplně jedno, jestli při průtrži mračen během famfrpálového zápasu používáš nepromokavé kouzlo nebo ne. Voda, která se nasákne do dresu hráče sice zbrzdí, ale když už se rozpohybuje, dodá mu nadbytečná váha větší průraznost. Občas nahlédl do dopisu od táty, který si během snídaně přečetl. Jistě, mohl čekat, že mu Snape povypráví o Harryho neobratně podané žádosti o přijetí do učení, a o tom, že na svém přání trvá, navzdory tomu, že si je vědom stavu svého účtu. Toho náhle objevivšího se účtu. Harry si ale nemohl pomoc. Míchání lektvarů se mu prostě líbilo. Dokonce naučil Longbottoma, se kterým byl stále ve dvojici, nebát se Snapea dřív, než ten začne hromovat. Výsledkem bylo, že každou hodinu odevzdali oznámkovatelný lektvar, většinou i lepší. A teorie, ta Harryho bavila snad ještě víc. Fascinovalo ho, že když dá tohle k tomu, není to vždy tohle s tím, ale občas i něco úplně jiného. A tak, přestože se Snape ještě k jeho přání nevyjádřil, snažil se Harry alespoň soukromě nastudovat něco z tohoto zajímavého oboru. Četl, co mu přišlo pod ruku. Nicméně, trochu ho mrzelo, že Snape nelenil a sdělil to tátovi. Ten, pro změnu, nelenil a napsal Harrymu dopis, ve kterém se ho dotazuje na důvod tohoto zvláštního přání. Co dodat...
Dojedl salát a otřel si ústa přiloženým ubrouskem. Přemýšlel nad odpovědí pro tátu. Netušil, jak shrnout do pár seriozních vět všechny své myšlenky týkající se lektvarů. Z přemýšlení ho vyrušil výbuch veselí od nebelvírského stolu. Podíval se tím směrem a poslední sousto salátu mu zhořklo v ústech. Stal se totiž svědkem projevů nebelvírské dobroty a přátelství. Jejich terčem pak byl Neville. Och, vy úžasní Nebelvíři! Harrymu se chtělo zvracet, když viděl Nevilla sedícího stranou, téměř na konci stolu, jak se snaží tvářit, že se ho posměšky a urážky spolužáků netýkají. Dokonce Harry zahlédl kousek namazaného toustu, který přistál na Nevillově rukávu. Další výbuch smíchu. Harry chápal, že nemůže zasáhnout. To by Nevillovi ještě víc uškodil. Bezmocně zavrtěl hlavou a podíval se k profesorskému stolu. Profesorka McGonagallová cosi zaujatě řešila se svou kolegyní. Jistě, proč by měla sledovat, jak se její dokonalá kolej chová?
Sbalil dopis od táty, nějak ztratil chuť na něj odpovídat právě teď. Zvedl se a zamířil... kamkoli pryč.
Před vstupem do Velké síně narazil na Weasleyovou. Zdvořile ustoupil, aby mohla projít. Jenže ona si to vysvětlila po svém, nebo si toho ani nevšimla, nebo si toho všimnout nechtěla. Zastavila se těsně u něj a začala švitořit. Zaslechl dívčí chichotání a když se podíval tím směrem, viděl dvě její spolužačky, kterým evidentně přišlo k smíchu, že ho neustále obtěžuje.
„Dokážeš pochopit, že o tebe nemám zájem?“ zeptal se, když se musela nadechnout. „Nestačí, že ti to říkám osobně? Mám to vyvěsit na nástěnku? Ať každý ví, že se mi vnucuješ, že mě obtěžuješ, a že o tebe nestojím?“ přitlačil. „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych mohl mít zájem o někoho, jako jsi ty,“ odporem se mu zkřivily rysy. „Podívej se na sebe, to bych to vyhrál...“ Ve skutečnosti nechtěl být zlý. A neměl pravdu, když naznačoval, že ta holka je ošklivá. Jen mu neskutečně lezla krkem.
Zatvářila se jako puchejř. „Myslíš si, že když tě Malfoy adoptoval, že jsi něco víc?“ pustila se do něj.
Ach ano, bylo třeba připomenout Malfoye. Harry předvedl ukázkový ne-výraz svého otce. Zřejmě se podařilo, neboť Weasleyová o pár kroků, krůčků spíš, ustoupila. „Možná jsem. Nebo také ne. Ale rozhodně na tom nejsem tak špatně, abych si něco začínal s otravnou, vlezlou, hloupou, hnusnou a nesnesitelnou vší, jako jsi ty. Jdi mi z cesty, nebo tě to bude mrzet,“ procedil skrz zuby a než stačila šokovaná Weasleyová něco říci, hrubě ji od sebe odstrčil.

* * *

Tentokrát bylo ve zmijozelské společenské místnosti ticho. Ani ti největší nezbedové a diskutéři se neozývali a když, tak jen tiše a jen k tomu, s kým právě mluvili. Nakonec se všichni soustředili na Draca a Harryho. Harry doufal, že se Draco zdrží poznámek, nicméně už zjistil, že v něco takového doufat je stejné, jako doufat, že Nebelvír začne používat hlavu.
„Ať je to jakkoli, myslím, že je to jedině správně. Otec říkal, že když byla naposledy otevřena Tajemná komnata, umřela nějaká šmejdka. Při tom by mělo i zůstat...“
Harry zmučeně zavřel oči.
„Co si o tom myslíš ty, Harry?“ oslovila ho obdivně Pansy.
Harry se na ni trochu zamračil. Ale to už všichni čekali, co odpoví. „Salazar Zmijozel pocházel ze starobylé kouzelnické rodiny. Čistokrevné. Mudly ani šmejdy si příliš neoblíbil. Pokud existuje nějaký jeho dědic, je pravděpodobné, že má stejný názor.“
Pansy se k němu důvěrně naklonila a položila v nenucené intimnosti dlaň na jeho paži. „Říká se, že tím dědicem jsi ty, Harry,“ zašvitořila. V jejím věku to působilo směšně a nevhodně.
Přejel ji zlým pohledem. Ještě toho trochu. „Říká se, že jsi začala nosit kalhotky.“
Všichni se zasmáli, Pansy si vztekle odsedla. „Vím, co vím,“ rozhodla se vrátit úder. „Mluvíš hadím jazykem. To Salazar také. Znáš ještě někoho, kdo něco takového umí?“
Ozval se překvapený šum. Jistě, tohle se ve škole už nějakou dobu říkalo. Harry osobně se domníval, že za to může Brumbál. Sice jeho neustále podezřívání Brumbála hraničilo s paranoiou, ale nějak si nedokázal představit Snapea, který to rovněž věděl, že by to řekl on. Nebyl to právě Snape, kdo ho nabádal ke zvýšené opatrnosti? A Harry jí dbal. S Arnoštem se bavil skutečně pouze ve svém pokoj, v naprostém soukromí. Jednoho dne se to ale stalo veřejným tajemstvím.
„Proti tvé teorii stojí skutečnost, že tato moje schopnost není vrozená, ale získaná. Kdybys poslouchala všechno, co se říká, věděla bys, že Brumbál si myslí, že jsem ji získal, když se mě Temný pán pokusil zabít,“ ušklíbl se. Ani nemusel použít jméno, které nikdo nevyslovuje, aby se všichni podělali hrůzou. Upřímně, nedivil se jim. Pak, protože mu už Parkinsonová lezla krkem, otočil se k Arnoštovi, který si lebedil na sedačce vedle něj. „Postraš ji trochu!“ přikázal.
Arnošt se ušklíbl a prudce vystřelil směrem k Pansy. Ta vykřikla hrůzou a spadla z křesla. „Jsem fakt dost dobrej,“  komentoval to a vrátil se zpět na své místo.

* * *

Lucius pobaveně složil noviny, upil ze sklenky vína z vlastních sklepů a spokojeně si oddechl. V novinách se právě dočetl o další ostudě, kterou Artur Weasley provedl. S týpkem to jde z kopce. Cestu k záhubě nastoupil ve chvíli, kdy ho napadlo zaútočit na Lucia. Přitom Lucius nemusel hnout prstem. Před časem sliboval pomstu celé té nanicovaté rodině a příležitost mu jen tak spadla do klína. Navíc, on je tady ta oběť. Zvlášť, když pak velkoryse, a hlavně veřejně, nabídl té ubohé rodině pomoc. Ušklíbl se, když se znovu podíval na pohyblivý obrázek znázorňující vrávorajícího Weasleyho, jak upadl do výlohy obchodu v Příčné a rozbil ji.
Případ Weasleyho mu posloužil ještě v jedné věci, mnohem důležitější, než celá ta rodinka. K výuce Harryho. Ukazoval mu, že msta nemusí spočívat jen v tom, co uděláme, ale také v tom, jak dokážeme využít situace.
Klid narušovaný pouze výbuchy jeho samolibosti narušil příchod domácího skřítka. „Přišla paní Weasleyová,“ sdělil úslužně na Luciův dotaz.
„Tak? Uveď ji do pracovny,“ přikázal Lucius a znovu upil ze sklenky, z které povážlivě ubylo.

Molly se zvědavě rozhlížela. Přepych, kterým ji skřítek vedl, jí zvedal krevní tlak. Život není fér, chtělo se jí křičet. Jindy by to pohrdavě přešla, pomyslela by si cosi o zlaté kleci, ale teď jí to moc nešlo. Byla na dně. Finančně, ale především psychicky. Říká se, že peníze nejsou všechno, ale faktem je, že když nejsou, postupně se ztratí i zbytek.
Stálo ji hodně přemáhání o cestě na Malfoy manor byť jen uvažovat. Ale když teď Artur rozbil tu výlohu, navíc opatřenou speciálními kouzly, chce majitel náhradu škody. Berňák chce daň z nemovitosti. Úřad dohledu nad domácími pracemi chce své poplatky. Hospodský od Prasečí hlavy chce zaplatit Arturovu útratu za poslední tři týdny. Děti potřebují obléknout a najíst, o školních potřebách ani nemluvě.
Nejprve se obrátila s žádostí o pomoc na Brumbála. Jenže ten jí, s politováním, odmítl. Vysvětloval to tím, že Řád přišel o nějakého sponzora, či co. Nabídl jí, že když bude uklízet ve škole, mohl by nechat Percyho a dvojčata dostudovat. Ale Ron a Ginny musí buď uhradit školné, nebo odejít ze školy. Pak tu byli nejstarší synové, Charlie a Bill. Nechtěla je obtěžovat, to rodiče mají podporovat děti, ne naopak. Nicméně nějak se dozvěděli, co se děje a složili se alespoň na vyplacení svého otce z kriminálu. Bill slíbil, že se poohlédne po nějaké vhodné práci pro Artura, ale zatím bezvýsledně.
„Pan Lucius Malfoy přijde hned,“ informoval ji skřítek, který ji do pracovny uvedl a zmizel.
Čekala. Přemýšlela, co by měla Malfoyovi tak říci. Tušila, že pokud jí pomůže, okoření to takovou dávkou malfoyovství, že to jen těžko snese. Nicméně, ať to brala z jakékoli stránky, pokaždé se dostala ke stejnému závěru. Když jí nepomůže Malfoy, pak už nemá kam jít. Čekala k nepřečkání dlouho. Věděla, že tohle dělá úmyslně. A...
Dveře se otevřely a Lucius vešel do své pracovny. „Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat. Neodkladná záležitost. Už jsem dal pokyn skřítkům, aby přinesli občerstvení, hned tu budou. Posaďte se.“
Poslechla. Těch pár minut, než skřítkové přinesli tác se svačinou, její rodině by tolik jídla vydrželo na celý den, strávila posloucháním nic neříkajícího Luciova monologu. Neobtěžovalo ji to. Dobře si pamatovala podobné monology své matky zdá se, že v těchto rodinách je věcí dobrého vychování konverzovat o nemocech a o počasí.
Ochutnala připravené jídlo i pití. Snažila se rozvzpomenout si na vše, co jí matka snažila vtlouct do hlavy o slušném stolování. Nechtěla, aby se jí Malfoy začal vysmívat už teď. Nakonec spořádala skoro všechno, co na tácu leželo.
„Teď mi tedy řekněte, čemu vděčím za vaši návštěvu,“ vybídl ji Lucius, když skřítkové odnesli prázdný tác a on nalil trochu vína do dvou sklenek. Jednu z nich podal Molly.
Molly nervózně polkla. Znovu si vybavila nezaplacené účty. „Když odsoudili mého manžela, nabídl jste nám pomoc,“ skočila do toho po hlavě. „Přišla jsem se zeptat, jestli jste to myslel vážně.“
Než se k ní otočil, spokojeně se usmál.
„Nikdy neslibuji nic, co bych, v případě nutnosti, nemohl či nechtěl splnit,“ odtušil.
Nervózně poposedla. „Chtěla bych vás požádat o pomoc...“ Neřekl: tak žádejte, ale rozhodně se tak zatvářil. Neřekl totiž vůbec nic. Molly sklonila pohled ke sklence s vínem. Nějak jí najednou zhořklo v ústech. Měla vědět, že je to zbytečné. Už už se chystala zvednout, když se Lucius přece jen ozval. „Jak přesně byste si takovou pomoc představovala?“
Zaváhala. Nu ano. Jak by si takovou pomoc představovala? Snažila se rychle formulovat to, co je postihlo a možné řešení do smysluplných vět. Aniž by si to uvědomila, chrlila na Lucia vodopád slov, vyzpovídala se ze všeho, co se za poslední rok událo, o úřednících z finančního úřadu, z jiného úřadu, ještě dalšího úřadu, o jednotlivých věřitelích, o návrhu Alba Brumbála, o... Odmlčela se, až když se zcela vyčerpala. Vypila naráz víno, které zatím v ruce zteplalo. Bylo jí to jedno.
Lucius doplnil její skleničku. „Tak hlavně, že se vaši rodiče vzali z lásky, bez ohledu na skutečnost, že je jejich rodiny vydědí. Sobecky vás tak odsoudili k tomu, že teď chodíte a žebráte o almužnu.“
Hněv a stud vehnal barvu do její tváře. Zvedla se. „Tohle nemám zapotřebí.“
„Ne?“ zeptal se překvapeně. „A co všechny ty dluhy, do kterých jste mě před chvíli podrobně zasvětila?“ Ušklíbl se. „Jen jděte uklízet do školy. Pár vašich dětí snad dostuduje, ale ten zbytek,“ zavrtěl hlavou. „Jaká je čeká budoucnost bez vzdělání? Ne, že by s tím, co se naučí v Bradavicích, mohli dokázat něco víc. No, třeba časem koupím vaši dceru svým synům k vánocům,“ navrhl.
Běsnila. „Jak se opovažujete...“
„Já? To vy jste ten, kdo něco potřebuje. Zeptal jsem se, jak konkrétně si takovou pomoc představujete, ale vy nejste schopna ani toho. Jak mohu tedy vědět, co chcete?“
Přemohla se. „Půjčku,“ vydechla.
„Půjčku? Předpokládáte tedy, že mi to vrátíte?“ zvedl se a přešel až k ní. Těsně k ní. Věděl, jak je takové narušení intimní zóny lidem nepříjemné. „Jak přesně mi to chcete vrátit?“ zeptal se a dal si záležet, aby to znělo jo dvojsmyslně.
„Prase!“ vyprskla pohrdavě a vychrstla mu víno do obličeje.
Neučinil žádný pokus otřít si tvář, ani výraz v ní se nezměnil. „Řekněte mi, znovu a naposledy, co přesně ode mne chcete a jak mě o to hodláte požádat?“ Odstoupil a zamířil ke svému stolu. Cestou si otřel tvář do batistového kapesníku. „Mimochodem, urážíte mě, když si myslíte, že matka desíti či kolika dětí je to, po čem právě toužím,“ odsekl, když se posadil do křesla za psací stůl.
Zastyděla se. Najednou si připadala tak strašně hloupě. Tedy, věděla naprosto přesně, že ji úmyslně vyprovokoval. Sobě nadávala za to, že se vyprovokovat nechala. „Nejdřív potřebuji peníze na zaplacení všech těch strašných dluhů. Potom práci pro svého muže,“ pokračovala tiše, s hlavou skloněnou.
Chvíli si ji upřeně prohlížel, ale do rozpaků ji tím přivést nemohl. Už v nich totiž byla, a to pořádně. Pak vytáhl ze šuplíku šekovou knížku a vyplnil šek. Posunul ho po stole směrem k ní. „Slyšel jsem, že Artur má problémy s pitím. Měl by s tím něco udělat, nebo si žádnou práci neudrží,“ řekl a opustil pracovnu. Molly chvíli nevěděla, co si počít, ale když to nevypadalo, že se vrátí, vzala si šek ze stolu. Když viděla částku, na kterou zněl, zatajila dech.

* * *

Harry kráčel do Zmijozelu. Vybral si k tomu nejkratší možnou cestu, protože nechtěl...
„Harry! Haaaaryyyy!“
...pozdě.
Zastavil se. „Co chceš, Weasleyová,“ zavrčel na ni podrážděně.
Ignorovala to. „Jsme si s holkama říkaly, že bychom šly do skleníku číslo čtyři, vykvetly tam orchideje. Jestli bys třeba nechtěl jít s námi...“
Harry byl ušetřen odpovědi, protože po schodech právě sešel Draco. „Myslím, že už ti dal několikrát najevo, že nechtěl. Nechápu, proč se na mého bratra pořád tak lepíš. Kdyby o tebe měl zájem, dávno tě mohl otec koupit...“
„Co?“ nechytala se Ginny. Snad právě proto se zapomněla urazit.
Draco se výsměšně ušklíbl. „Nečetla jsi noviny? Matka ti to nenapsala?“
Zmateně se podívala z jednoho na druhého. Ani Harry netušil, co to má znamenat. Kromě toho, že se Draco zase chová nemožně.
„Otec zaplatil všechny vaše dluhy a ještě něco navíc. Takže kdyby tady Harry chtěl, pořídil by mu tě na hraní.“ I Harrymu se zvedl žaludek z toho, jak to Draco podal. „Já bych si klidně dal říci,“ otočil se k Harrymu, „samozřejmě až po tobě, bratře.“
Už věděla, o co jde. Zrudla vzteky a zavrtěla hlavou. „Jste odporní, jeden jak druhý!“
„Zřejmě ne dost,“ odsekl Harry. „Kdyby tomu tak bylo, neotravovala bys.“ Otočila se a chtěla utéct.
„Mimochodem,“ zastavil ji ještě Harry, „ta čokoláda, cos mi poslala...“
Zastavila se. „Chutnala ti?“ doufala, že ano. Věčnost se učila připravit ten správný lektvar...
„Snědl ji Goyle,“ informoval s milým úsměvem ve tváři. „Myslím, že tě hledá.“
Utíkala, jako by jí za patami hořelo, jejich pobavený smích ji provázel až do Nebelvíru.

* * *

„Děkuji, Harry,“ řekl nesměle Longbottom, když se společně zvedali od stolu v knihovně. Harry pomáhal Nevillovi s úkolem z lektvarů. Tady, v knihovně, se mohli klidně scházet. Nikdo je neviděl. Jestli bylo ve škole místo, kde měli naprosté soukromí, byla to právě knihovna, které se všichni studenti vyhýbali, jako čert kříži.
„Nemáš zač,“ odpověděl podle pravdy Harry. „Myslím, že by ses měl tyhle lektvary naučit. Hodně souvisí s bylinkářstvím a léčitelstvím, tohle tě přece zajímá...“
Neville byl nesvůj. Věděl, že má Harry pravdu, ale... „Když Snape,“ pokusil se vysvětlit důvod svých lektvarových karambolů.
„Zapomeň na něj,“ přerušil ho Harry. „Podívej, co všechno se dá s nimi udělat,“ řekl a ukázal na popsaný pergamen. Pojednání o vlivu některých bylinných výtažků na srovnání duše a vědomí.“ Longbottom svěsil hlavu, vypadal dost nešťastně. „Třeba by to jednou mohlo pomoci rodičům,“ řekl nakonec a začal se balit.
Harry nejdřív zaváhal, ale bylo to silnější, než on. „Co se jim vlastně stalo?“ zeptal se. „Nemusíš mi odpovídat, samozřejmě,“ bral dotaz zpět, když viděl překvapený Nevillův výraz.
„Ty to nevíš?“ zeptal se Neville. Harry zavrtěl hlavou. „Neptal bych se, kdybych to věděl...“ Neville měl na krajíčku, ale statečně s tím bojoval. „Zešíleli, když je mučila Bellatrix Lestrangeová,“ řekl tiše, i tak bylo zřejmé, že se mu chvěje hlas. Harry zavřel oči. Najednou to všechno do sebe zapadalo. To, co jako malé dítě slýchal, když špehoval tátu a jeho hosty. To, že mu Lucius nechtěl říci, co se s Longbottomovými přihodilo... „To je teta,“ řekl zbytečně.
„Proto jsem myslel, že to víš,“ spustil Neville. „Vlastně, proto jsem si myslel, že si ze mě celou dobu děláš legraci.
„Neville... já...“ najednou nevěděl, co říci.
Neville se vzchopil, v tu chvíli působil jako dospělý člověk. „To je v pořádku, Harry. Ty za to nemůžeš.“

* * *

Draco seděl na pohovce vedle krbu ve společenské místnosti, diktoval Harrymu seznam rostlin, které se měli naučit na další test z bylinkářství. Harry psal jejich názvy na jednotlivé čtverečky z pergamenu a k nim potom připojil základní informace. Pak si hodlali s těmito kartami hrát a hrou se tak učit. Uprostřed práce je vyrušil školní skřítek, který se objevil přímo vedle Harryho. Opíral se o opěradlo křesla a poníženě podával dopis, který na dálku smrděl levnou voňavkou. Harry dopis převzal a dřív, než stačil cokoli říci, skřítek zmizel.
„Máš rande?“ zeptal se Draco s přátelským pokusem o jízlivost. Rád si svého dokonalého bratra dobíral, zvlášť od té doby, kdy se na něj nalepila ta cuchta z Nebelvíru.
Harry se zamračil. Na dopis i na Draca. Draco se začal smát. „Promluv s ní, jako správný muž. Třeba jí slib, že když tě nechá být, přimluvíš se u našeho otce, aby Weasleymu odpustili dohled.“
Oba se začali smát, nedaleko sedící spolužáci se trochu lekli, jak takový hluk nečekali. Harry se zvedl. „Půjdu a zkusím se s ní domluvit. Ale ten dohled si nechám pro případ nouze,“ ušklíbl se. „Notte, Greengrasová, pojďte se mnou,“ přikázal.
„Žádná legrace,“ odtušil posmutněle Draco.

Když se přiblížili k dívčím záchodkům, otráveně si uvědomil, že je všude plno vody. Vykasal si hábit, aby si ho nenamočil. „Počkejte tu na mě,“ přikázal svým nohsledům a vešel dovnitř. Dívčí záchodky ve druhém patře se už dlouho nepoužívaly a bylo to vidět. Otlučené dlaždičky, sychravo, vlhko, studeno a plesnivo. Prostě dost mizerné místo na rande. „Weasleyová!“ křikl Harry do prostoru.
„Aaaaaaaaaaaaa,“ ozvalo se z nedalekého záchodku. Harry doběhl ke kabince, když v tu chvíli dostal málem vyraženými dveřmi do hlavy. Kolem něj se mihla průsvitná postava nějaké holky. „Není tady, není...“ pokračovala naříkavě. „Ale jááááááá ano,“ postavila se přímo před Harryho.
„Ahoj Uršulo,“ pozdravil slušně. „Nezlob se, že tě tu ruším, ale měl jsem tu mít schůzku s jednou holkou.
„Byla tu, ale už tu není,“ informovala zcela zbytečně.
„Nevíš, kam odešla?“
Zavrtěla prudce hlavou a obletěla Harryho z druhé strany. „Nedívala jsem se. Nejsem hloupá, pochopím, když mě někdo nechce vidět. Nemusí hned po mě házet knihou...“
„Hm... knihou?“ došlo Harrymu. „Po tobě někdo házel knihou?“
„Jasně,“ vykřikla a odletěla stranou.
Harry šel za ní. Opravdu. Na zemi ležela kniha. Zvedl ji. „Deník Toma Rojvola Raddla,“ přečetl nahlas.
„Toho znám,“ zanaříkala Uršula.
„Vážně?“ otočil se k ní. „Kdo je to?“
„Spolužák,“ řekla tónem, jako by se bavila s největším hlupákem.
„No...“ zaváhal, „...já raději půjdu. Když tu Weasleyová není, tak....“
Zaječela. „...tak tu nemáš co dělat jsi chtěl říci? A já nejsem nic?“
„Jistěže jsi,“ uklidňoval ji. „Jen... musím se připravit na test z bylinkářství,“ dodal a zbaběle uprchl.

Zastavil se až ve svém vlastním pokoji. Vynadal sám sobě, že tak utekl. On přece nemusí před žádnou holkou utíkat, živou či mrtvou. Pohodlně se usadil k psacímu stolu a zvědavě si prohlížel deník, který v umývárce ukořistil. Nakonec, puzen nezvyklou zvědavostí, deník otevřel, namočil pero do inkoustu a začal psát. „Jmenuji se Harry Lucius James Malfoy.“
„Harry Lucius James Malfoy? Krásná ironie,“ odpověděl po chvíli deník, aniž by disponoval brkem a inkoustem. „Jmenuji se Tom Raddle. Jak jsi přišel k mému deníku?“
Harry odhodil brk a prudce deník zaklapl. Tohle se mu nelíbilo. Tohle nebylo správné. Deník by si s vámi neměl jen tak povídat. Táta mu to říkal několikrát, že věci, které se chovají jinak, než by měly, mohou být nebezpečné. Dokonce je s Dracem jednou vzal ke Svatému Mungovi, aby jim ukázal, jak dopadnou ti, kteří se v takových chvílích nechovají obezřetně. Sledoval zavřenou knihu, která jej pořád tak silně přitahovala, až mu to nepřišlo normální.
Tohle by měl říci tátovi, pomyslel si. Ten bude vědět, co s tím. Pravda, mohl by to zkusit přes profesora Snapea, poslední dobou chodí na Malfoy manor dost často, nicméně neměl nejmenší náladu vysvětlovat mu, kde a za jakých okolností deník našel. „Dobby!“ zavolal skřítka, když se téměř násilím odtrhl od deníku. „Mohl bys říci tátovi, že bych ho tu moc potřeboval?“ zeptal se, když se Dobby objevil. Skřítek zmizel. Harry se zvedl a, pro jistotu, odešel co nejdál od stolu s deníkem.

„Vždy mě velmi překvapí, když si o něco řekneš,“ řekl Lucius, sotva se přivítal s Harrym. Byl zvědav, o co jde. Harryho to zamrzelo. Nechtěl, aby si táta myslel, že pořád něco chce. Ale tohle bylo vážné. Lucius se usmál, když si všiml Harryho výrazu. „Nemrač se. Víš přece, že mě to těší. Tak o co jde?“ převedl hovor do vážného tónu. Harry mlčky ukázal na deník. Lucius si ho vzal a prohlédl. Ano, poznal ho. Přiblížil se k Harrymu, ten ale ustoupil. „Děje se něco?“ zeptal se Lucius, když si toho všiml.
„To je to,“ vysvětloval Harry. „Nemám z něj dobrý pocit. Našel jsem ho u Uršuly, zkusil jsem do něj něco napsat, ale...začal mi odpovídat.“ To Lucia velmi překvapilo. „Teď mám pocit, jako by mě k sobě přitahoval. Nechci ho tu mít.“ Lucius si prohlížel deník, on sám z něj nic necítil. Jen takové to mravenčení, které dávalo tušit, že je deník spjat s černou magií. Ostatně, proto ho té zrzavé holce strčil mezi věci. Aby se ukázalo, že i dokonalý, jedinečný, nezkorumpovaný Weasley má problémy. S Weasleym se to nakonec vyvinulo mnohem lépe, než čekal, ale teď, když deník držel v ruce, nemohl se zbavit dojmu, že je mnohem důležitější, než nějací Weasleyové. „Ty znáš toho Raddla?“ zeptal se nakonec Harry. Lucius nevěděl, co odpovědět. Byl přesvědčen, že to jméno v životě neslyšel, nicméně stejně silné přesvědčení ho mátlo tím, že ho dobře zná. „Uršula říkala, že to byl její spolužák...“
„Nech to být,“ přikázal Lucius. „Se Severem se poradíme, jak se té věci zbavit. Zdá se, že to není tak nevinné, jak jsem si původně myslel.

„Myslel jsem, že si takovou věc budeš chtít nechat,“ divil se Severus, když jej Lucius odvedl na odlehlé místo svých pozemků.
Lucius bezděčně trhl rameny. „Něco na tom se mi nelíbí. A Harry s tím měl vyloženě problém. Nerozumím tomu a nejsem si jist, jestli chci mít takovou věc doma. I když sám dobře víš, že má sbírka podobných předmětů nabyla úctyhodných rozměrů.“
Severus mlčel a záviděl. „Znáš text?“ zeptal se nakonec, když Lucius uložil deník do kruhu ohraničeného ochrannými symboly spojenými práškem, jehož složení se v rodině Malfoyů dědilo již devětačtyřicet generací.
„Hloupá otázka,“ nerozčiloval se Lucius. Věděl, že si ho Severus pouze přátelsky dobírá. Oproti tomu oba dobře věděli, že zažloutlý pergamen s textem zaříkávání, který s sebou přinesl, je právě pro Severa. Oba se napili lektvaru, který Severus přinesl a postavili se každý na jeden hrot obrazce, vprostřed kterého ležel deník
„Wyf yn eich galw, hynafiaid cyndeidiau a fyddwch yn cerdded gyda'r holl elfennau,“ začal Lucius s žádostí o pomoc. Stará slova ve staré řeči dodávala rituálu jeho starobylost i po vnější stránce. Samotný rituál byl starý mnoho desítek, možná stovek generací. Původně byl tichý, jenže původně jej prováděli mnohem silnější kouzelníci, než byli Lucius se Severem dohromady. Stalo se zvykem pomáhat si tím, že se myšlenky uzavřely do slov. Pro snadnější zapamatování dlouhého textu byl poskládán do veršů, které vždy končily žádostí „yn dod i helpu i...“ Tento verš pokaždé přednesl i Severus.
Po několika verších se něco začalo dít. Deník se otevřel, listy se otáčely jeden za druhým, jako by si vítr pohrával s knihou zanechanou v parku na lavičce. Aniž by dokázal Lucius říci, jak nebo kdy se to přihodilo, nad deníkem se objevila postava černovlasého mladíka. Překvapeně si prohlédl oba starší kouzelníky, prozkoumal ochranný obrazec, který mu znemožňoval opustit určené místo. Lucius se nadechl a spustil další verš. Mladík se zkroutil bolestí. Lucius i Severus byli překvapeni, ale neustávali v odříkávání předepsaných slov.
Mladík došel až k Luciovi, tak blízko, jak to bylo možné. „Nenapadlo mě, že právě ty mě budeš chtít zničit, Lucie,“ začal. „Ale ty to nevíš, viď. Ty nevíš, co děláš. Zapomeň na nějaké hloupé zaříkávání. Spolu můžeme ovládnout svět. Už jsi zapomněl, jaké to je, když se tě lidé bojí? Když se topíš v bohatství a moci? Copak tě neláká to znovu získat? Pojď se mnou. Přidej se ke mně a spolu to dokážeme...“
Lucius se vyděsil. Krve by se v něm nedořezal.
„No tak, Severe,“ zkoušel to mladík jinde, když tady neuspěl. „Proč se na něj nevykašleš? Copak ti někdy pomohl? Zastal se tě? Ne. Dovolil všem, aby ti ubližovali, aby tě ponižovali. Pamatuješ tenkrát, v prvním ročníku, co ti udělali v přístěnku na košťata? On to věděl... Nic pro tebe neudělal. Ale já ti dal moc, sílu, respekt. Nestýská se ti po tom všem?“
Teď ne! Zakázal si Severus o tom všem přemýšlet. Došlo mu, co se děje. Upřímně, předpokládal, že Lucius zaříkávání přeruší. Tohle přece byla šance, po které vždy tak toužil. Nebo ne? Tázavě se na Lucia podíval. Ten však jeho pohled neopětoval. Oči měl zavřené, v ruce pevně svíral hůlku. „Helpu i ddinistrio'r drwg sy'n bygwth i dra-arglwyddiaethu yn y byd,“ pokračoval trochu přiškrceným hlasem.
„Yn dod i helpu i...“ připojil se Severus. Lucius překvapeně otevřel oči a tázavě se na něj podíval. Upřímně, předpokládal, že Severus zaříkávání přeruší. Tohle přece byla šance, po které vždy tak toužil. Nebo ne?
Rychlost a údernost zaříkávání se zvyšovala. Spolu s tím se postava nad deníkem kroutila bolestí čím dál víc. Obrysy postavy se rozmazaly, obraz pomalu průsvitněl. Lucius byl vděčný, že nerozumí slovům vykřikovaným nenávistným hlasem. Cítil potůčky potu, jež mu stékaly po zádech, po skráních, po hrudníku, po čele. Oči ho pálily, jak do nich natekl slaný pot. Ale neustával.
Trvalo to věčnost, ale rituál nakonec skončil. Uprostřed ochranného obrazce zůstala jen hromádka popela a brzy se i ten rozložil. Lucius se pomalu sesunul k zemi. Vyčerpáním se neudržel na nohách. Vděčně se podíval na Severa, který mu pomohl k nedaleko ležícímu padlému kmeni. Seděli vedle sebe, ale báli se na sebe podívat. Báli se cokoli říci. Báli se...
V tu chvíli se nedaleko nich objevil skřítek. Lucius ho poznal, byl to jeden z těch, kteří se starali o Draca. Lucius se zvedl. Nechtěl připustit vyčerpání před skřítkem. „Co chceš?“ zeptal se příkře.
„Pan Draco prosí, aby pan Lucius přišel do školy. S panem Harrym se něco stalo.“
„Počkej!“ zastavil Severus Lucia, který se hotovil k přemístění. „Takhle by tě sbírali ještě na Harryho závěrečném plesu. Přistoupil k Luciovi, objal jej a pak oba přemístil do Prasinek, odkud pak rychle prošli krbem do školy.
„Co se stalo?“ vyhrkl Lucius, když vtrhl do Harryho pokoje. Harry ležel na posteli, Draco stál u něj a vyděšeně se na něj díval.
„Nevím. Slyšel jsem ho křičet. Když jsem přiběhl, držel se za hlavu, křičel a pak omdlel.“
Severus okamžitě zkontroloval Harryho stav. Zdálo se, že opravdu jen omdlel. Nicméně dobře si všiml zarudlé jizvy na čele. „Kdy se to stalo?“ chtěl vědět.
„Tak půl hodiny zpátky,“ řekl Draco. Měl o Harryho strach. Nikdy by neřekl, že až takový. Vždy ho považoval za vetřelce, ale teď, když se mu stalo něco vážného, zoufale si přál, aby se dal do pořádku. Lucius si přivolal křeslo těsně k posteli a upadl do něj.
Severus, aniž by opětoval Luciův zoufalý pohled, zmizel z pokoje. Za deset minut byl zpátky. „Vypij to,“ podal Luciovi lahvičku povzbuzujícího lektvaru. Lucius beze slova poslechl. Potřeboval to. Nesl téměř celou zátěž zaříkávání při likvidaci toho zatraceného deníku, tak byl rád, že se o něj Severus stará. A o Harryho. Severus totiž mávnutím hůlky ukončil Harryho mdloby a pak mu dal něco napít.
Harry se malátně posadil, jeho ruka se automaticky natáhla pro brýle, druhá se opatrně dotýkala jizvy na čele. Bylo mu jedno, že není sám. Že u něj na posteli sedí Lucius, který si tam okamžitě přesedl z křesla. Že za Luciem stojí ředitel Zmijozelu a bedlivě si ho prohlíží. Že kdesi za jeho ramenem, někde u okna, fňuká Draco. Rozbrečel se. Lucius jej pevně objal. To, jak Harry prudce zaryl prsty do jeho svalů, jej zabolelo, ale nepohnul se. Byl zoufalý. Proto, že nemohl pro Harryho vůbec nic udělat. Severus opustil své místo, došel k nočnímu stolku a tam odložil zbytek lektvaru. Harry by ho měl vypít před spaním. Otočil se k odchodu, podíval se na Lucia, který ukrýval Harryho v pevném objetí. Jejich pohledy se na kratičký okamžik střetly. Rozuměli si beze slov. Bohužel.
Najednou odkudsi přilezl Arnošt. Po zdobném sloupku držící nebesa se vyšplhal na postel a začal se dožadovat pozornosti.
Snape si odkašlal. „Myslím, že ten had nám chce něco říci,“ přerušil dojemnou scénu.
Harry ještě chvíli svíral Luciova ramena, pak popotáhl a pustil se. Lucius mu automaticky podal kapesník. Chlapec zahanbeně přijal a osušil si všechny mokré části obličeje. „Co se děje?“ zeptal se Arnošta.
„Kamarád má návštěvu,“  sděloval důležitě.
„Návštěvu?“ Harry nechápal. „Proč mi to říkáš?“
Arnošt se zamračil nad Harryho nechápavostí. „Protože ona je člověk.“
„Ona?“
Přikývl hlavou a polovinou těla. „Má vlasy jako tamta kytka,“  kývl směrem k oknu. „Leží tam na zemi.“
„Weasleyová,“ vydechl Harry tak, aby mu táta i Snape rozuměli.
„Co je s ní?“ zeptal se podrážděně Snape. Nesnášel Weasleyovi, lhostejno, koho z nich. Prostě mu lezli krkem jako rodina, jeden jak druhý.
„Arnošt tady má kamaráda. Prý je u něj. Leží na zemi,“ svědomitě přetlumočil Harry.
Chvíli bylo ticho. Snape vytřeštil oči. To, jak mu postupně do sebe zapadly všechny díly skládačky. „Kamaráda?“ zeptal se po chvíli ledovým tónem. Zamířil k Harryho knihovně. Chvíli hledal, pak vytáhl Lexikon kouzelných tvorů. „Zeptejte se toho hada, jestli ten jeho kamarád náhodou nevypadá takhle,“ řekl, když nalistoval ten správný obrázek. Položil otevřenou knihu před Arnošta. Harry chtěl přeložit Snapeův dotaz, ale nedostal se k tomu.
„Jéééé, to je přece Baz!“  nadchl se Arnošt. „Bude mít určitě radost, až zjistí, že ho znáte. On je dost smutnej, lidi za ním moc nechodí, jen teď ta holka po strašně dlouhé době. Vyprávěl jsem mu o tobě,“  říkal důležitě Harrymu. „Rád by tě viděl...“
„Když dovolíš, já jeho raději ne,“ odtušil Harry, když si přečetl povídání pod obrázkem.
„Zeptejte se ho, kde je,“ mračil se Snape čím dál víc. Jako profesor zdejší školy měl povinnost chránit její studenty, i když se jmenují Weasleyová.
„Dovedu vás,“  navrhl Arnošt, když se chvíli marně snažil vysvětlit, jak se protahuje těmi trubkami.

Brzy stáli v Uršuliných umývárkách a nesouhlasně koukali na úzké hrdlo trubky, do které Arnošt zamířil.
„Pořád tu otravuješ?“ zeptal se Lucius, sotva Uršulu uviděl.
„Aaaaaaaaaaaaaaa!“ spustila Uršula a přiletěla až k němu.
Harry se do toho vložil dřív, než z toho byla potíž. „Tati, je to moje kamarádka.“
Lucius si ducha přezíravě prohlédl. „Budiž.“
„Já ti dám, budiž!“ neuklidnila se ani náhodou. „A kdo tě tady utěšoval, když jsi...“
„Teď ne!“ přikázal Snape. Zmlkla a zalezla na záchod. Přitom si ale cosi mumlala pod vousy.
„Moc hezké,“ řekl Harry směrem k Arnoštovi. „Jak se tam dostaneme my?“
„Zkus poprosit,“  odpověděl kovový kohoutek se znakem hada.
Podíval se tázavě na tátu i na Snapea. Oba souhlasně přikývli.
„Uvědomte si,“ snažil se Snape ještě zachránit situaci, „že když se mu podíváte do očí, zemřete. Když to bude nějak zprostředkovaně, zkameníte...“
Harry pochopil. „Jako Grangerová se zrcátkem nebo Creevey s foťákem...“
„A paní Norrisová s odrazem ve vodě,“ dodal Snape.
„Prosím, mohl bys nás pustit?“  zeptal se Harry zdvořile kohoutku.
Postupně mizeli v otvoru, který se před nimi objevil. Klopili pohledy k zemi, snažili se příliš se nerozhlížet. Bylo zvláštní, že prostory, do kterých vstupovali, byly osvětlené.
Severus usilovně přemýšlel. Věřil, že ví o Salazarovi všechno. Velmi si ho vážil. Mrzelo ho, že neexistuje způsob, jak ho poznat osobně. Zvlášť, když listoval jeho lektvarovými zápisky. Ovšem to, co teď viděl, o tom nečetl ani v náznacích. Jistě, existovala legenda o Tajemné komnatě, ve které mělo být něco strašného, a kterou vytvořil právě Salazar. Jenže Severus tomu nikdy nevěřil. I když vyčítal ostatním zakladatelům i nos mezi očima, nikdy by neřekl, že šlo o neschopné kouzelníky. Nebylo možné, aby Salazar udělal takovouhle místnost, aniž by si toho někdo všiml. Nebo pokud byla vytvořena již při stavbě hradu v jeho základech, tak platí totéž. Všichni zakladatelé se ve svých denících zmiňují, jak často, téměř každý den, chodili obhlížet staveniště. Určitě by to zjistili.
Jenže teď byl v Tajemné komnatě a viděl ji na vlastní oči. Byť ne celou, i jeho pohled byl upřen tak dva kroky před nohy.
„Tady je,“  ozval se Arnošt, který si našel cestu k Harrymu.
Harry dobře viděl ležící tělo Weasleyové, vlastně ji poznal jen podle těch příšerných vlasů. Jenže kromě toho také slyšel děsivý zvuk. Jako když se něco hodně těžkého sune po kamenné podlaze.
„Je tady,“ řekl těm dvěma. „Blíží se...“
„Hlavně neútočit,“ radil tiše Snape. „Dokud to nebude bezpodmínečně nutné.“
Harry si říkal, že slovní spojení bezpodmínečně nutné je takové o ničem. Může totiž znamenat cokoli. Stál na místě jako přibitý. Oči pevně zavřené, po zádech mu stékal studený pot. Málem znovu omdlel, tentokrát z toho zápachu, který se nesl baziliškovým dechem. Když se ho obrovité stvoření dotklo, málem se podělal hrůzou. „Ty jsi tedy Harry,“  zasyčel bazilišek. Harry si bezděčně uvědomil velký rozdíl v přízvuku. Jako by bazilišek a Arnošt mluvili každý jiným dialektem.
„Rád tě poznávám,“ odpověděl bez zaváhání.
„Skutečně?“  začal se smát. Smál se, až jeho vlnící se tělo urazilo jeden sloupek, jenž mu stál v cestě. Nevypadal, že by si všiml. „Arnošt říká, že pro něj vždy máš něco dobrého. Přinesl jsi něco i pro mě?“
Harry zoufale přemýšlel. Pak cosi nahmatal v kapse. „Mám sladkou tyčinku, jestli máš chuť,“ nabídl.
„Sssssssladkou?“
„Ano.“ Vytáhl tyčinku z kapsy a rychle ji rozbalil. Doteď si neuvědomil, jak je člověk zvyklý spoléhat na svůj zrak. Teď, když měl oči stále pevně zavřené, si připadal hrozně nemotorně. „Vezmi si,“ řekl a natáhl ruku s tyčinkou před sebe.
Když se bazilišek dotkl tlamou Harryho ruky, znovu se v duchu začal Harry ptát, jestli už teď není to bezpodmínečně nutné. Jenže než to vyřešil, bazilišek sebral tyčinku a nacpal si jí do pusy. „Mášššš ještě?“  Harry začal chápat, že kdykoli něco takhle protáhne, je to dobré znamení. „Tady ne. Nenapadlo mě, že ti bude chutnat. Mohu přinést příště.“
„Příššššště?“
„Arnošt říkal, že jste přátelé. Jestli dovolíš, také bych tě rád poznal lépe,“ lhal Harry, jako když tiskne.
„Nikdo sem nechodí,“  odtušil zamyšleně. „Ani ten kluk, co mě pouštěl ven. Kdysi tu byl, teď se párkrát vrátil. Říkal, že mi dá svobodu. Lhal.“
„Nevím, o kom mluvíš. Ale když bys dostal svobodu, mnoho lidí by umřelo.“
„Lidé v bažině nežijí,“  káral bazilišek Harryho.
Harry se zamyslel. Tohle vypadalo na dlouhé povídání. Slyšel, jak se Weasleyová zavrtěla. Zřejmě už se probírá. „Mohli bychom odnést tu holku?“
„Klidně. On už se asi nevrátí. Já ji nechci. Zase tu budu sám...“  rozesmutněl se.
Harry se na něj usmál. „Ještě chvíli se zdržím. Až odejdu, stejně se sem budu za tebou vracet. Když tu nebudu, máš tu přece Arnošta. Dáte řeč. Potom si můžeme promluvit o té tvé bažině, jestli souhlasíš.“
„S tyčinkou,“  kladl si podmínky bazilišek.
„Platí,“ řekl Harry a málem upadl, když do něj bazilišek, na potvrzení dohody, drobet drbnul. „Tati, odnes Weasleyovou pryč,“ řekl nahlas, aby ho ti dva slyšeli.
Lucia obcházely mrákoty.


„Vím naprosto přesně, kde se Tajemná komnata nachází,“ vysvětloval Lockhart Brumbálovi. „Ještě dnes ji hodlám otevřít a slečnu Weasleyovou osvobodit,“ zasmál se. „Nemůžeme přece připustit, aby se nám tu ztráceli studenti, že...“
„Rád slyším, že máte takovou starost,“ odpovídal Brumbál, zatímco s Lockhartem spěchali po školní chodbě. „A...“ Zarazil se. Z Uršuliny umývárny vyšel Snape s Malfoyem. Malfoy nesl v náručí pohřešovanou studentku. „Severe, Lucie, co se to děje?“ zeptal se překvapeně.
„Právě jsem jim šel naproti,“ reagoval pohotově Lockhart.
„Odnesu ji na ošetřovnu,“ navrhl Lucius. Brumbál si ho pátravě prohlížel. Neuniklo mu, že se Lucius sám sotva drží na nohou.
„Položte ji tady, zařídím to. Vy byste měl jít domů a dát se do pořádku,“ poradil, ale tentokrát v tom nebyla žádná jízlivost. Prostě konstatoval fakt.
Lockhart se pořád rozhlížel, jako by něco či někoho hledal. „Kde je Harry?“ zeptal se nakonec.
„Co mu chcete?“ odmítal mluvit o chlapci Snape. Ne dřív, než se opije.
„Myslel jsem, že si určitě nenechá ujít takovou úžasnou věc, jako je záchrana ztracené studentky...“ vysvětloval.
„Jdu domů,“ odtušil Lucius, když uložil Weasleyovou na podlahu. V mžiku se objevili školní skřítkové, kteří zabezpečili její přesun na ošetřovnu.
„Já také,“ připojil se zbaběle Snape.
Brzy byla chodba prázdná, jen Brumbál poslouchal troje vzdalující se kroky. „Kde je Harry?“ zopakoval do prázdna.

* * *

„Rád tě vidím, Harry,“ spustil přátelsky ředitel Brumbál, když se za Harrym zavřely dveře ředitelny. „Pojď, posaď se, připravil jsem čaj...“
Harry se ani nehnul. „Podle školního řádu mají studenti právo na to, aby jim bylo ze strany vyučujících vykáno,“ upozornil ho Harry. „Nepřeji si, abyste mi říkal křestním jménem a tykal. Navíc, jsem přesvědčen, že už jsem vám to několikrát naznačil. Protože vás nepovažuji za senilního, musím se domnívat, že to děláte úmyslně. Dobře jsem si všiml, že se vám nelíbilo, když jsem se zachoval stejně.“
„Omlouvám se, ale musíte pochopit,“ vzdal to, pro tentokrát, Brumbál, „že je pro mne nesmírně obtížné vykat synovi mých dobrých přátel, kterého jsem držel v náručí krátce po narození...“
Harry v duchu protočil panenky. Věty typu: pamatuji si tě tááááákhle malinkého nenáviděl. Naštěstí, v širokém příbuzenstvu Malfoyů byl takový pouze vzdálený prastrýc Adalbert. Vídali se jednou do roka a Harrymu to bohatě stačilo. Jakkoli si byl vědom toho, že ho prastrýc Adalbert má rád. „Mohl bych se zeptat, proč, když to byli vaši dobří přátelé, jste je nechal zemřít. To už jsme ale řešili. Proč jsem tu dnes?“ Odmítal ustoupit, byť jen o šálek čaje. Brumbál mu vadil. Strašně moc. Cítil z něj pokrytectví. Jistě to byl velmi schopný kouzelník, to uznával. Věděl, že jako kouzelníka ho táta uznává. Víc, než to. Věří, že je jedním z nejschopnějších kouzelníků na světě. Nicméně, Harry nedokázal překousnout Brumbálův podíl na jeho dětství u Dursleyů. A vůbec všechny ty intriky a to, jak se k Harrymu od příchodu do školy chová.
„Předně jsem ti... vám chtěl říci, že jsem vám vděčný za to, jak statečně jste se zachoval při záchraně slečny Weasleyové. Já i celá její rodina jsme vám vděční. Kdybyste snad cokoli potřeboval...“
„Ať mě nechá na pokoji,“ přerušil ho Harry, jakkoli mu bylo jasné, že to, co Brumbál říká, je jen další pokrytecká zdvořilost, kterou nemyslí vážně.
„Prosím?“ zeptal se Brumbál a jeho překvapení bylo s největší pravděpodobností upřímné.
„Zřejmě dospěla k závěru, že bych o ni mohl mít zájem. I když to na mě působí dojmem, že je jí lhostejné, zda zájem mám či nikoli. Podstatné je, že ho má ona. Snažil jsem se jí to rozmluvit vlídně i stroze, ale nic nepomáhalo. Naposledy, před tím, než ji Temný pán odnesl do Tajemné komnaty, jsem byl dokonce velmi hrubý, sám před sebou se stydím, že jsem se neovládl. Ale jí to snad nevadí. Obtěžuje mě na každém kroku. Nemohu opustit Zmijozel, abych na ni nenarazil. Teď, poté, co jsem ji udatně a statečně zachránil, jak tomu říká, je to ještě horší. Neudělal bych to prý, kdyby mi byla lhostejná. Můj přístup tedy vyhodnotila pouze jako,“ zamyslel se, aby si vybavil, jak to Weasleyová označila, „drahoty.“
Brumbál se chápavě usmál. A ještě víc, když pochopil, že Harryho sužuje touha setřít mu ten úsměv z tváře. „Být tak zase mladý,“ povzdechl si Brumbál. „To se spraví, uvidíte. Ženy nás občas děsí, ale když se s tím vyrovnáme, zjistíme, jaké nás potkalo štěstí.“
„Myslíte, že Weasleyová je štěstí?“ zeptal se Harry nedůvěřivě. „Pak jste ovšem musel mít život smutnější, než já.“
Brumbál přešel od svého stolu blíž k Harrymu. „Nezavolal jsem si vás proto, abychom tu společně řešili srdeční záležitosti slečny Weasleyové. Jde o toho baziliška. Určitě chápete, že není možná, abychom měli ve škole něco takového. Musím se starat o bezpečí a blaho studentů. Zavedete mě a několik odborníků z ministerstva do Tajemné komnaty?“ Na konci sice byl otazník, nicméně to neznělo jako otázka. Brumbál mu to sděloval.
„Myslím, že ne,“ přesto odpověděl Harry. „Bazilišek, tento konkrétní, není zabiják. Do školy ho pouštěl Temný pán. Ani té holce neublížil, nechal nás, abychom ji odnesli. Já se nebudu účastnit honu na něj.“ Brumbál vypadal, že by něco rád řekl, ale Harry ho nepustil ke slovu. „Když už jste tak žádostiv postarat se o bezpečí a blaho studentů školy, co kdybyste nejdřív vyřešil šikanu v Nebelvíru?“ Vzdorovitě se podíval Brumbálovi do očí.
„Mě to tak mrzí, Harry,“ ucítil Brumbálovu myšlenku dřív, než se ponořil do pekla vlastních vzpomínek.

* * *

Poslední porada pedagogického sboru ve školním roce se vždy nesla tak trochu ve svátečním duchu. Severa to z hloubi duše obtěžovalo. Přehled zbytečnosti a ztraceného času. Snažil se být objektivní a pokusil se připustit, byť to šlo jen velmi obtížně, že lektvary nemusí být smyslem lidské existence, nicméně jak tak poslouchal své kolegy, dospěl k závěru, že nejen lektvary, ale vzdělání jako takové, není smyslem existence studentů. Když poslouchal výsledky šestých ročníků, byl by zaplakal bezmocí. Přitom, když si ze starých knih vytáhl sylaby přednášek a soupis zkouškových okruhů, každý by musel objektivně přiznat, že dnešní studenti by se svými znalostmi nedošli ani do čtvrtého ročníku. Doufal, že je to tak, jako v každé generaci. Jak jeho matka naříkala nad nedostatečnou výukou, jíž se mu ve škole dostávalo, stejně tak její rodiče a jejich rodiče. Ovšem zároveň si kladl otázku, pokud má pravdu a skutečně jsou studenti čím dál neschopnější, jak je možné, že je jediný, kdo to vidí? Ostatní kolegové totiž byli v očekávání čehosi úžasného. Ne, nepodezříval je z toho, že by, stejně, jako on, za úžasné považovali chvíle, kdy je nebudou obtěžovat studenti. Ať se na to díval z jakékoli strany, pokaždé mu vyšlo, že považují výsledky svých studentů za přijatelné. Což ovšem snižuje i úroveň kolegů.
Dnešní porady se účastnil i Lucius. Ne jako otec dvou studentů, ale z titulu své funkce ve správní radě školy. Poslouchal, co se říká a Severus měl z jeho kamenného výrazu pocit, že alespoň někdo je ze slyšeného stejně zoufalý, jako on sám.
„Než opravdu začneme,“ ozval se Brumbál, když usoudil, že nechal ostatním dostatečné množství času na klevetění. „Rád bych probral něco, co mě už delší dobu trápí.“ Teď už měl jejich plnou pozornost. „Všimli jste si, že Zmijozel nemá žádný bod?“
Minerva se zatvářila přísně.
„Vím naprosto přesně,“ ozval se Lockhart, „že jsem panu Malfoyovi udělil mnoho bodů.
Brumbál se podíval na Snapea. „Severe, o co jde?“ zeptal se přátelsky.
Ředitel Zmijozelu si řekl, že nemá smysl se nechat rozčilovat. „Proč se díváte na mě? Možná byste měl právě vy vysvětlit, jak to ve škole s těmi body chodí.“
„Pan Malfoy,“ vmísila se do hovoru profesorka McGonagallová, „říkal, že od té doby, co jsme si vysvětlili, jak to tu s těmi body chodí, Zmijozel na body nehraje.“
Brumbál se káravě zamračil. „To není dobře, Severe. Měl byste...“
Snape ho nenechal domluvit. „To je váš problém, Brumbále. Chlapec jen zareagoval na do očí bijící nespravedlivost, které jste se vy dopustil. Teď si to vyřešte sám.“
„Nečekal jsem, že budete tak dětinský,“ nelíbilo se to řediteli.
Snape se ušklíbl. „Já nečekal spoustu věcí,“ zakabonil se a ukončil rozhovor.
Brzy přišlo na řadu hodnocení studentů.
„Nevím, jak to uděláme s panem Malfoyem, s Harrym,“ řekla přívětivě McGonagallová. „Myslela jsem, že se zúčastní zkoušky z přeměňování...“
„Také jsem myslel, že se zúčastní zkoušky z přeměňování,“ řekl věcně Lucius. „Ovšem to by se nesměl stát obětí zločinu,“ dodal, rty pevně sevřené, že i Minerva by mu takovou práci mimických svalů mohla závidět.
„Zločinu?“ zeptala se Minerva překvapeně, když se rozhlédla po ostatní, jestli slyšeli to samé, co ona. „Myslela jsem, že ho jen bolí hlava...“
Lucius se zvedl a z vnitřní kapsy hábitu vytáhl jakýsi pergamen. „Já si to původně myslel také. Vzal jsem chlapce domů, aby si před poslední zkouškou přes víkend odpočinul. Jenže ono se to nezlepšovalo, začala mu téct krev z nosu, dokonce i z uší. Tak jsem zavolal léčitele...“ položil pergamen na stůl.
„Jsem se zeptal. Jemně...“ ozval se Brumbál.
„Jemně?“ zeptal se chladně Lucius. „Z osobní zkušenosti vím, že se lze zeptat, jak jste to eufemisticky nazval, tak, že ten dotyčný si to vůbec neuvědomí. Jestli to, co jste udělal Harrymu, považujete za jemné, pak nejste žádný mistr mentálních umění. Jste žabař. Nebo hůř, udělal jste to schválně.“
„Co udělal?“ nechytala se Minerva. Severovi se udělalo špatně od žaludku.
Lucius prudce uhodil pěstí do stolu. Pergamen se rozmotal. „Použil na Harryho nitrozpyt. Způsobil mu tím otřes vědomí druhého stupně, pocuchal krátkodobou paměť, potrhal některé žilky v mozku! Zneužil důvěru studenta k řediteli školy. Porušil zákon. Psychicky ho znásilnil. Tohle je horší, než natržený zadek. Tohle ho může do smrti poznamenat. Tady je to černé na bílém,“ obrátil pergamen se zdravotní zprávou léčitele tak, aby do něj mohla Minerva nahlédnout.
„Ale...“ otočila se k Brumbálovi, který se to snažil ustát. „Je to pravda?“
„Jen jsem se zeptal. Kdesi tady po škole chodí bazilišek. Víte, Minervo, takový ten velký had, co zabíjí lidi, a se kterým si Harry, jaké překvapení, tak dobře rozumí. Dovolil jsem se zeptat, kde je. Nemohu připustit, aby byli studenti vystaveni takovému nebezpečí.“
„Zeptal jste se ho vůbec?“ vypěnil Severus. „Jak jste mohl... jistěže mohl. Já zapomněl. Od chvíle, kdy nastoupil do školy, děláte všechno proto, aby se přiklonil na stranu vy-víte-koho. A víte co? Jste v tom vážně dobrej!“ Za řeči sbalil své poznámky, přišel k Luciovi, sebral lékařskou zprávu dosud ležící na stole, cosi zamumlal k Luciovi a měl se k odchodu. Nehodlal nechat Harryho ve spárech běžných léčitelů, kteří řadí nitrozpyt hned vedle vlčích dětí a siamských dvojčat.
„Přeháníte,“ okřikl je všechny Brumbál. „Jen jsem se zeptal. Jemně. Odešel bez problémů. Bůh ví, co bylo pak. Ostatně,“ významně se odmlčel, „nejsem jediný ve škole, kdo mu tohle mohl udělat...“
Všichni zmlkli. I ti, kteří neměli nejmenší tušení, o čem ti v čele stolu mluví. Severus stál a zíral na Brumbála s neskrývanou záští.
„Jistěže nejste,“ odtušil Lucius a madam Hoochové naskákala husí kůže. „Jenže, jaká náhoda, jste jediný, kdo tu byl, když se to Harrymu přihodilo,“ ujistil Brumbála. Ano. Věděl moc dobře, že Severus tehdy ve škole nebyl. Protože byl u něj. Ten večer byl jeden z těch příjemných, které si se Severem uchovávali jen sami pro sebe. Jenže právě v té době Harrymu ublížili. Měl chuť zabíjet.
Severus jej pohledem něžně pohladil, nicméně Lucius v tom pohledu našel i záblesk zoufalství. Věděl, že tady nic nezmůže. Kdyby se pokusil hnát Brumbála k odpovědnosti oficiálně, klidně by to shodil na Severa a ten už by se z toho nedostal. Vztek v něm rychle narůstal. Zvlášť, když si uvědomil, že by takové šťourání také mohlo vést k tomu, že by byl odhalen pravý důvod Severovy návštěvy na Malfoy manor. A to by, ve světě bez předsudků, ovládaném dobrými, čistými, mravně zachovalými, pokryteckými kouzelníky byl totální průšvih. Navíc, mohlo by se zdát, že jako člověk s nestandardním zaměřením není vhodným příkladem pro Harryho.
„Albe, na to je Azkaban...“ odsoudila McGonagallová svého nadřízeného.
Lucius se začal smát, jen doufal, že to nezní příliš hystericky. „Ale Minervo, nebuďte směšná. Tomu to přece zase projde...“ Jak byli všichni dosud potichu, teď začali hlučet. Kladli otázky, na které nedostávali odpovědi, pohoršovali se, divili se. Lucius toho šumu využil. Otočil se čtvrtečním profilem k Brumbálovi a na půl úst, aby to slyšel jen on, dodal: „Zatím.“
Minerva dvakrát tleskla do dlaní, aby si zjednala pozornost a kolegy utišila. „Posaďte se,“ vybídla je, jako neposlušné žáky.
„Očekávám, že mi ještě dnes předáte veškeré doklady týkající se mých synů, které škola vede. Předběžně jsem dojednal přestup Draca do Kruvalu, co se týče Harryho, záleží na tom, jaký bude jeho zdravotní stav na začátku příštího školního roku.“ Znovu se vyučující zavrtěli na svých místech. „Dále navrhnu správní radě školy, aby zvážila další setrvání Brumbála na postu ředitele. Hezký den vám všem,“ rozloučil se strohým kývnutím hlavy.
„Lucie!“ volala Minerva, když byl skoro u dveří. „Počkejte, prosím,“ pokračovala, když se zastavil. Došla až k němu. „To je strašné, co se tu stalo, ale prosím, neberte chlapce ze školy. Vy dobře víte, že když odejde Harry, odejde zbytek Zmijozelu. To školu zničí. Já vím, že vám ve skutečnosti záleží akorát na Zmijozelu, ale ostatní přece nemohou za to, jakého má škola ředitele. A, upřímně, všechny zmijozelské do Kruvalu neumístíte. Co si počnou bez Bradavic? Omezte Brumbálovu moc, chtějte po něm nějaké zadostiučinění, zkrátka co vás napadne. Ale neničte školu...“
Chvíli se díval do jejích, Merline!, žadonících očí. Tenhle pohled u ní nikdy dřív neviděl. Skutečně jí na škole záleží, uvědomil si. Povzdechl si. Dlaní se opřel o kamenné futro dveří, lehce přejel po obroušeném kameni, jako by ho hladil. „Malfoyové jsou s Bradavicemi spojeni víc, než kdokoli jiný. Studoval jsem tu, můj otec, jeho otec, i ten jeho a tak po čtyřicet generací. Když přišel chlapcům dopis, neuvažoval jsem ani okamžik, že by šli studovat jinam. Jistě, očekával jsem, že Brumbál nebude nadšený, nicméně to, že Harryho nechal u mudlů jsem chápal tak, že to prostě nedomyslel. Chtěl, aby Harry vyrůstal mimo kouzelnický svět a nenapadlo ho, jak se k němu jeho příbuzní budou chovat. Jenže jsem naprosto podcenil jeho schopnost ublížit malému dítěti.“ Oba se dívali směrem k Brumbálovi, Lucius bojoval s touhou dát si navoněný kapesníček před nos, jak se mu dělalo špatně. Pak se znovu otočil k Minervě. „Ty doklady mi připravte. Ještě to s chlapci proberu.“
„Děkuji...“
„Minervo,“ přerušil ji, „je to jen kvůli vám...“ řekl. Sice ne významně, ale jí bylo jasné, že je odteď jeho dlužníkem.

* * *

Harry se uzdravil poměrně rychle. Léčitel jen vrtěl hlavou nad tou rychlostí, chválil jeho organismus a hodlal o něm napsat knihu. Lucius mu však rychle vysvětlil, že to není právě ten nejlepší nápad. Skřítkové se mohli přetrhnout, aby „se pan Harry měl dobře,“ dokonce Narcissa měla o chlapce obavy. Lucia překvapilo, jak se Harry neustále dožadoval Severovy přítomnosti, dokonce i když měl teplotu a blouznil, pořád ho volal. Lucius jej tedy ujistil, že ho hned zavolá. Byla k tomu vhodná příležitost, stejně hodlal jít na závěrečnou poradu učitelů. Jedna z jeho povinností ve správní radě.
Ten večer Severus skutečně přišel. Přinesl s sebou své lektvary. „Váš otec říkal, že se mnou chcete mluvit,“ vybídl Harryho, když se o něj pořádně postaral. Mumlal přitom cosi o léčitelích, kteří by měli vrátit diplom a jít likvidovat zahradní trpaslíky.
Harry ho uchopil naléhavě za paži, bylo zřejmé, že je rozrušen. „Brumbál ví, kde je Tajemná komnata. Dříve či později se tam dostane a zabije baziliška.“ To nezní tak špatně, napadlo Snapea, ale pochopil, že to není přesně to, co by chtěl chlapec slyšet. „Musíte ho dostat ven z hradu.“
„Chápu, že to, co vám Brumbál provedl, vás poranilo, ale víte určitě, že jste se přitom nezbláznil?“ zeptal se opatrně. Přesto po něm Lucius střelil zamračeným pohledem.
Harry to ale nechtěl řešit takhle. „Slíbil jsem mu, že ho pustíme,“ vysvětloval a raději zavřel oči, aby neviděl výraz šoku a nesouhlasu ve tváři ředitele své koleje. „On nemůže za to, co se stalo. Když jsem vám přeložil, co říká, shodli jste se přece s tátou, že to byl Temný pán. Ve skutečnosti baziliškové nežerou lidi. To je souhra náhod. Vždyť to víte, je to v té knize, jak jste ukázal Arnoštovi.“
„Nežerou. Jen je zabíjí...“
Harry nesouhlasil. „To není tak, že by si řekl, tak, co dnes udělám? Co takhle někoho zabít? Je to prostě nešťastná náhoda. Také, kdo normální by chodil tam, kde lze očekávat baziliška?“ Harry si uvědomoval, že prosí. Viděl, že jak Snape tak táta se staví k jeho prosbě kriticky. „Když ho pustíme, budete mít pravidelný přísun vzácných přísad do lektvarů. Když necháte Brumbála, aby ho zabil, nic nedostanete a jeho zase budou oslavovat, jak je schopný, jak se stará o bezpečí studentů...“
Severus nechtěl připustit, že tohle rozhodlo. Na druhou stranu si uvědomoval, že je na tom pořád lépe, než Lucius. Ten souhlasil jen proto, že si to přál Harry. „Jak si takovou záchrannou akci představujete?“
Teď, když už měl vyhráno a adrenalin přestal proudit jeho žilami ve zvýšené míře, začal Harry pomalu usínat. „Bazilišek říkal, že ho od svobody dělí nějaká mohutná mříž, kterou nemůže vyrazit, aniž by rozbil půlku hradu. Mluvil jsem s Arnoštem. Vezmete ho s sebou. Požádá chrlič, aby vás pustil do komnaty, a pak řekne baziliškovi, že odstraníte tu mříž a odvedete ho do bažin v Zakázaném lese. Vezměte s sebou také něco sladkého...“ Možná chtěl říci ještě něco, ale usnul.
Snape si podmračeně prohlížel hroznýšovce, který jeho pohled oplácel otevřeným nadšením. „Tak pojď,“ povzdechl si a natáhl k Arnoštovi ruku. Ten neváhal a zachytil se jí. „To jsi tak líný, že tě musím zvednout?“
„To je sssskvělý nápad,“ pochvaloval si Arnošt, když si ho Snape položil na ramena. Pevně se chytil, aby nespadl a nechal se odnést do školy.

* * *

„Líbí se ti tady?“ zeptal se Harry.
„Že váhášššššš,“  odpověděl spokojeně bazilišek. Rozvalil své smyčky za Harrym tak, aby nehrozilo nebezpečí, že se mu Harry podívá do očí. Část těla položil až k Harrymu, aby si na něj mohl chlapec sáhnout, byl totiž moc zvědavý, jak působí na dotek. Byl hrubější, než Arnošt, ale i tak dost příjemný. Teď si pochutnával na sladkých tyčinkách, které mu Harry do jeho nového bydliště přinesl. Harry se pohodlně rozložil v jeho smyčkách, a odpočíval. Pořád ještě byl slabý, a i když se uzdravil dost rychle, ještě sbíral síly.
„Doufal jsem, že přijdeš dřív,“ spustil vyčítavě bazilišek. „Ten tvůj učitel si se mnou nepovídá. Ani tyčinku nepřinesl,“  stěžoval si. Harry se musel smát. „Nezlob se, byl bych přišel dřív, ale byl jsem nemocný.“
Bazilišek se přestal vlnit. „Něco tě bolí?“  zeptal se starostlivě. „Znám věci, co pomohou. Lezu po nich část života, stejně jako moje matka a její matka...“  navrhoval.
Toto sdělení Harryho překvapilo. I když byl bazilišek schopen konverzace na poměrně vysoké úrovni, neřekl mu právě, že se vyzná v léčitelství? „Už je mi dobře, děkuji. Ale je dobré to vědět.“ Seděli a klábosili o všem možném. Bazilišek byl nově nabytou svobodou nadšen, prolezl celé bažiny, už i brloh si vyrobil. Okamžitě se do zdejšího místa zamiloval. Ne, že by si něco pamatoval, ale věděl, že tady se kdysi narodil.
„Jak ses rozmyslel?“ pokračoval Harry ve výslechu a drbal prstem zaschlý zbytek potrhané kůže, kterou bazilišek před krátkým časem svlékl.
Chvíli slyšel jen mlaskání. „Myslíš s tou kůží pro tvého učitele?“  ujasnil si probírané téma.
Harry přikývl. „Ano,“ dodal, pro případ, že by se bazilišek nedíval.
„Myslím, že si ji může vzít. Mě není k ničemu, a když přineseš další dobroty, budeme si kvit...“ ušklíbl se a nesmírně opatrně prošacoval zezadu Harrymu kapsy, jestli tam ještě nějaká tyčinka nezbyla.

* * *

Když Severus Snape vstoupil do zmijozelské společenské místnosti, byli všichni víceméně připraveni ke spořádanému odchodu do Velké síně. Závěrečná oslava na konci školního roku se konala i letos, nebyl důvod, proč měnit tradice. Zmijozelští věděli, že žádné body nemají, ostatně, to bylo smyslem jejich letošního snažení, že pokud snad někdo z nich nějaký bod dostal, rychle se zasadil o to, aby o něj přišel. Byla to věc cti. Zvažovali, zda vůbec na oslavu jít, ale nakonec se rozhodli, že ano. Odejít mohou vždy. Záleží na tom, jak se zachovají Malfoyové. Sice nikdo netušil, co přesně se Harrymu Malfoyovi stalo, nicméně bylo vidět, že si to náležitě užil. Přesto však do školy přišel. Říkalo se, že mu stará McGonagallová povolila skládat zkoušku z přeměňování až za dva týdny.
„Právě jsem zjistil,“ začal Snape zle potěšeným hlasem, „že Zmijozel má dvě stě devadesát tři bodů. Přesně tolik, aby se dělil o poslední místo s Mrzimorem...“
Kdyby všichni nezmlkli už ve chvíli, kdy se objevil, rozhodně by to udělali teď. „Ale jak je to možné, pane profesore?“ zeptal se Draco.
„Zřejmě ředitel Brumbál trvá na tom, aby všechno bylo tak, jak má,“ poskytl nic neříkající vysvětlení.
Znovu zavládlo ticho. Narušil ho až po chvíli třeskot rozbitého čajového servisu, který Harry s nevinným úsměvem srazil z krbové římsy.
„Právě jste svou kolej připravil o dvacet bodů, pane Malfoyi,“ zahartusil automaticky Snape. Pak se zarazil. Cítil, jak se mu podezřele zacukal koutek úst. Kousl se do rtů, aby se nezačal smát. „A dalších deset za příliš inspirativní myšlenky.“
„Nott příliš nahlas dýchá...“
„Mínus deset.“
„Crrabe dýchá...“
Zaváhal, jestli by to nechtělo strhnout víc bodů... „Mínus deset.“
„Goyle nedýchá...“
Zamračil se. „Pane Malfoyi, smyslem je body ztrácet, ne je získávat...“
„Omlouvám se, pane profesore,“ kál se Harry se špatně potlačovaným smíchem.“
„Mínus deset...“

Když opouštěli zmijozelskou společenskou místnost, bylo jisté, nejenže nemají ani jeden bod, ale kdyby to šlo, jsou hluboko v mínusu. Když dorazili k Velké síni, Nebelvíři právě vcházeli dovnitř. Nechali je tedy projít, i když jim to vyneslo posměšky hlupáků z konkurenční koleje. Jako poslední šel Weasley s Grangerovou.
Harry cítil, jak se Arnošt na jeho ramenech stáhl.
„Hele, uklidni si toho hada,“ zavrčel Weasley. „Děsí mi krysu.“
„Kryssssssa?“  zeptal se Arnošt překvapeně.
Harry se ušklíbl. „Nemyslím, že by ho zajímala krysa.“
„Koukni na něj, jak se olizuje!“ nenechal se Weasley přesvědčit o tom, že je jeho krysa v bezpečí.
Musel připustit, že Arnošt se skutečně chová nestandardně. „Už jsi přece jedl,“ konejšil ho proto.
„Jedl? Tohle bych v životě nepozřel,“  ulevil si Arnošt a po chvíli se uklidnil. Vypadal zamyšleně i ve chvíli, kdy si Harry sedal ke stolu. „Poslyš, ta krysa je nějaká divná,“  řekl nakonec.
„Jako celý Weasley,“ chlácholil ho Harry. Co ho to popadlo? Ptal se přitom sám sebe.
Ale Arnošt se nedal. „To není tím. Vidím krysu, ale necítím krysu,“  zavrtěl hlavou i celým tělem, které rostlo přímo před očima. „To není dobré, měl bys to někomu říci,“  uzavřel nakonec.
Brumbál seděl na svém místě, nechal svůj pohled přátelsky zazářit a obejmout všechny přítomné studenty. „Vítám vás na oslavě konce školního roku. Kromě vynikající večeře, která je pro nás připravena, nás ještě čeká vyhlášení vítěze školního poháru. Takže, jak se to má s body,“ odmlčel se a znovu zajiskřil očima ukrytýma za půlměsícovými brýlemi. „Zmijozel a Mrzimor získali dvě stě devadesát tři bodů a dělí se tak o třetí místo...“
V tu chvíli se k němu naklonil Snape. „Myslím, že máte chybné údaje, pane řediteli,“ informoval, téměř dobrácky.
Brumbál chvíli netušil, o čem je řeč. Pak se natáhl k prázdnému talíři, pečlivě jej vyleštil a zamumlal pár slov. Talíř, jemuž se takové zacházení velmi líbilo, mu za odměnu poskytl pohled na nádoby s polodrahokamy stojící před velkou síní a počítající přidělené a odebrané body. Vztekle se podíval na Snapea, který jeho pohled opětoval naprosto nevinně. „Měl jste pravdu, pane řediteli. Zmijozelští studenti mají hrozné chování. Mrzí mě, že jako jejich ředitel s vámi musím souhlasit.“
Harry věděl, že to stojí na vodě, ale i tak se sebral a zamířil k učitelskému stolu.
„Nemyslíte, pane Malfoyi, že trochu přeháníte?“ zeptal se Brumbál, jen stěží zakrýval podrážděnost, která se ho zmocnila pokaždé, když si uvědomil, jak mu Harry překazil plány stran baziliška. Není důležité, že v tu dobu Harry nebyl ve škole. Prostě za to může on. Když totiž Brumbál ve starých plánech nalezl možný přístup do Tajemné komnaty, byla prázdná. A teď tohle s těmi body.
Harry ho s klidem ignoroval. Neměl náladu se tvářit kajícně, nebo se nechat zastrašit. „Profesore Snape,“ oslovil ředitele své koleje, který se k Brumbálovu pohoršení nehodlal přidávat. Věděl totiž, že Harry nevyrušuje jen z dlouhé chvíle a rozjívenosti. Musí to mít nějaký důvod. „Já vím, že to zní hloupě, ale Arnošt si myslí, že není něco v pořádku s Weasleyho krysou.“
Snape překvapeně pozvedl obočí. Měli se tu teď zabývat nějakou krysou?
„Hloupě?“  urazil se Arnošt. „Já mám přece...“  zarazil se a slezl z Harryho na stůl. Brzy si přeměřoval profesorku McGonagallovou.
„Pane Malfoyi, je to opravdu nutné?“ necítila se dobře Minerva.
Arnošt se otočil k Harrymu. „Je jako ona.“
„Říká, že je jako vy,“ přetlumočil Harry. Když viděl přísný pohled McGonagallové a na Snapeově tváři poznal, že ten se dobře baví, došlo mu, co řekl. „Tedy, ne, že byste byla...“
„To stačí, pane Malfoyi,“ slitovala se pobaveně Minerva.
Snape chtěl něco říci, ale nedostal se k tomu. To proto, že mu došlo, co by to mohlo znamenat. Prudce se zvedl.
„Počkej chvíli, Severe,“ ozval se tiše Brumbál. Vytáhl hůlku a hermeticky uzavřel celou Velkou síň. Nikdo si zatím ničeho nevšiml, a tak byli studenti překvapení, když se Snape, Brumbál a McGonagallová zvedli ze svých míst a zamířili k nebelvírskému stolu. Harry chvíli zůstal na místě, pobaveně sledoval Arnošta, jak do sebe cpe koblihu z tácku u talíře zástupkyně ředitele. Pak ho vzal na ramena a šel za ostatními. Zastavili se u Rona Weasleyho a jeho krysy.
Ten ji v obranném gestu přitiskl k sobě. „Co chcete po mé kryse?“
„Nebojte, pane Weasley,“ chlácholil ho Brumbál. „Jen si chceme něco ověřit.“
McGonagallová vzala Ronovi krysu.
„Co to s ní děláte?“ Ronovi začal přeskakovat hlas.
Krysa se začala zmítat v pevném sevření profesorky přeměňování. Snažila se kousnout ruku, která omezovala její svobodu. Chtěla utéct.
Snape a Brumbál vytáhli hůlky. Pak Brumbál pokynul své zástupkyni a ta položila krysu na stůl. Pustila ji a rychle stáhla ruku stranou.
„Homenum revelio!“  ozvalo se dvojhlasně a z hůlek kouzelníků vylétly modrobílé záblesky. Krysa zdatně kličkovala. Paprsky zasahovaly stůl vždy o kousek za krysou. „Minervo!“ vybídl ji Brumbál, aby byla tím třetím v tolik potřebném vražedném trojúhelníku. Pochopila. Její kolegové vehnali krysu právě do jejího kouzla.
Zatímco dosud utíkali od stolu pouze studenti, kolem kterých létala kouzla, teď se zvedli všichni. Uprostřed nebelvírského stolu totiž ležel nevábně oblečený, nevábně vypadající, nevábně zapáchající muž. „Peter Petigrew,“ poznal ho jako první Snape. Nenávist v jeho hlase se nedala přeslechnout, ale tentokrát ho Brumbál nekáral. Nemohl, byl v naprostém šoku. Petigrew měl být přece dávno po smrti. Za jeho smrt přece strčili Siria Blacka do Azkabanu...
Když Petigrewovi došlo, že už není krysou, posadil se. „Harry!“ vykřikl, když chlapce zahlédl. „Harry, tak rád tě vidím. Ani nevíš, jak jsi podobný svému tátovi. Byl by na tebe pyšný, kdyby tě mohl vidět...“ Snape rázně přišel až k Petigrewovi. „Se...Severe, také tě rád vidím. Jak se pořád máš?“
„Mdloby na tebe!“

Na slavnost nebylo pomyšlení. Do hradu přišli bystrozoři, pak ještě další a nakonec ještě. Vyptávali se všech Weasleyů, jak přišli k té kryse. Petigrewovi dali na krk obojek, který byl upraven tak, aby mu zabránil proměnit se znovu v krysu. Spoutali ho a odvedli do Azkabanu. Studenti měli o čem povídat, stejně tak většina učitelů.
Brumbál se podíval na svou zástupkyni, která marně hledala koblihu. Pak si uvědomil, proč se tu vlastně dnes sešli. Popadl pohár a vručil ho své zástupkyni. „Tady...“ zadrmolil.
Minervě nezbylo, než pohár přijmout. Ne, že by nechtěla, ale situace nebyla z nejpříznivějších. Znovu se soustředila na zbytky jídla. Bylo to lepší, než podlehnout prvotnímu impulsu a Brumbála pohárem praštit.

Prckové II.

Prckové IV.