Labyrintem slov...

Autor: Mandragora
Hlavní postavy: Sirius Black/ Harry Potter
Shrnutí: Opuštěné dítě, přilne ke každému, kdo mu projeví jen trochu přízně, byť pochybné.
Poznámka: Moc děkuji Severce S. Rogueové za betu a za její velmi konstruktivní návrhy. : -) Tato povídka byla původně vydaná na Fantasmagoriu 13.8.2007 a nikdy jsem se nedostala k tomu, abych ji přenesla na LS, takže tak činím až teď.

„Tho jhe užasnhé,“ vzdychl Harry.
„Och… Harry, nemluv s plnou pusou. Víš, že je to neslušné.“
Oslovený mladík zvedl oči ke svému kmotrovi, který seděl v křesle a tvářil se, jako by byl na vrcholu blaha.
Pomalu a velmi neochotně si nechal tu úžasnou dobrotu vyklouznout z úst, ale pořád ji pevně svíral ve své nedospělé patnáctileté dlani. Olízl si nemravně rty a vrněl, „Ach, Sirie, nikdy jsem si nemyslel, že na mě budeš tak hodný.“
Sklonil svou hlavu k hrsti, v níž něžně svíral tu úžasnou věc. Lízal a sál. S rozkoší olízl stékající kapičku.
Vzhlédl k Siriovi, který se na něj povzbudivě usmál. „Co bych pro tebe neudělal, Harry, když tě tím můžu potěšit. Nic pro mě není nemožné,“ pronesl Sirius, zastřeným hlasem, plným touhy, uspokojit svého malého, rozkošného kmotřence.
„Ach… thak jemhné,“ mumlal Harry, opět s tou dobrotou v ústech. Pak si ale uvědomil svoji chybu. Co kdyby mu to Sirius už nikdy nedovolil, když se neovládá a mluví s plnou pusou?
„Promiň…,“ omluvil se, když nechal z úst vyklouznout tu úžasnost, které se nemohl nabažit. „Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl něco takového po tobě chtít.“
„Harry, jsem přece tvůj kmotr, udělám pro tebe, co ti na očích vidím,“ něžně a láskyplně se usmíval Sirius.
Harry opět použil jazyk, ale dotýkal se toho jen tak jemně. Pomaličku to jazykem olízával, oťukával a ochutnával. Vysloveně si s tím hrál a mazlil.
„Hmm… je to takové… sametové, smetanové, takové…“
„No tak, Harry, šup s tím do té tvé pusy a lízej pořádně,“ ozval se netrpělivě Sirius, který jen s největším sebezapřením snášel Harryho váhání a jeho sebeovládání tím podstupovalo velmi těžkou zkoušku. Pevně svíral opěrky křesla, zatínal do nich nehty, až hrozilo, že protrhne už tak vetché čalounění.
„Proč? Chci si to užít, kdo ví, kdy se zase k něčemu takovému dostanu,“ vzdoroval Siriovi kmotřenec.
„Neboj se, budeš to mít, kdykoli po tom zatoužíš, tedy pochopitelně, když budeme spolu,“ uklidňoval Harryho Sirius, ač sám byl na pokraji mdlob.
„Opravdu?“ vyvalil oči Harry.
„Opravdu, slibuju,“ přikývl těžce dýchající Sirius.
„Ty jsi tak hodný,“ neměl daleko k pláči Harry.
„Ale teď dělej, ať už je to v tobě!“ rozzlobil se vážně Sirius. „Nebo se ta zmrzlina rozteče a nakape na koberec!“

Konec