| Zobrazeno: 2214
/ 2
Autor: Matsubara Washiru
Páry: žádné
Varování: psycho
Shrnutí: Něco se ošklivě zvrtlo. A ještě TD.
Plamen svíce ještě jednou vztekle zaprskal a pak se zbytek knotu ponořil do jezírka vosku, které ve svícnu zbylo po kdysi mohutné svíci. Šero v místnosti ještě více zhoustlo a předměty ztratily své jasné kontury. V zašlém mosazném svícnu, který stál na černě lakovaném stole, zůstala hořet už jen jediná svíce.
U stolu seděl muž. Ještě nebyl starý, ale jeho dlouhé, zanedbané vlasy byly bílé. Sněhově bílé chtělo by se říci, ale bylo vidět, že muž o ně už léta nedbal. Už léta nedbal o nic. O nic, kromě poslání. Seděl zhroucený v čalouněném křesle, nohy daleko natažené, záda ohnutá. Mezi slepenými prameny vlasů, které mu hluboko spadaly přes obličej, hleděl do plamene poslední svíce. Už dávno v plameni nic nehledal. Ani otázky ani odpovědi. Natož klid duše. Přesto plamen a láhev z českého křišťálu byly jediné věci, které udržovaly jeho pozornost v těch krátkých chvílích, kdy se zdržoval doma. Venku měl moc práce a doma neměl co dělat. Venku dělal, co musel a doma jen čekal, až znovu vyrazí na lov.
Prázdnou sklínku s těžkým dnem položil chvějícími se prsty na stůl a natáhl se po láhvi zpola plné zlatavou tekutinou. Kondenzované výpary Tullamorských blat bylo to jediné, co ho dokázalo probrat z absolutní otupělosti do alespoň částečně uvěřitelné napodobeniny života. Z láhve si nalil polovinu sklínky a jediným nádechem ji vysál do poslední kapky. Třas rukou ustal a muž si nalil další, tentokrát plnou. Nenapil se hned. Chvíli sledoval míhání odrazu plamene ve sklínce a vdechoval výpary, které se v teple začaly uvolňovat. Pak dalšími dvěma nádechy sklínku vyprázdnil a hned nalil další. Láhev postavil zpět na stůl a soustředil se na její vinětu. Tuhle láhev a dvacet beden jí podobných si pořídil hned, jak se sem přestěhoval. I když přestěhoval je příliš optimistický popis jeho útěku ze starého domu v Godrikově Dolu. Po útoku bystrozorů prostě utéct musel. Už nebylo, kam se vracet. Bylo jich hodně. Pořád se ho ještě báli a ten strach by znamenal jejich zkázu. Vedl je ale mladý Longbottom. Čirá nenávist, která ho hnala vpřed, mu dávala sílu a schopnosti, proti kterým prostě nešlo bojovat. Rozuměl mu. Jeho také poháněla sžíravá nenávist. Ta Longbottomova ale byla z nejsilnějších. Zabil mu rodiče. Neville a Lenka byli první z bývalých přátel, které zabil.
Znovu pohlédl na vinětu láhve. Z kruhu na horním okraji se na něj díval párek vozgroušů. Samec uvolněně stál a samice spokojeně ležela před ním. Oba byli v pohodě, ale Harry dobře věděl, že je to pohoda jen dočasná. Vozgrouši, vzdálení příbuzní vlkodavů, se používali pro boj s vlkodlaky. Z jinak pokojných a společenských tvorů se v přítomnosti vlkodlaka stávali vraždící bestie. Ze srsti se jim vysouvaly kostěné šupiny pancíře, zuby a drápy zesílily a prodloužily se. Ve vozgrouších se probouzela nezvladatelná síla a zuřivost. Po boji ze sebe setřásli krev a stávali se z nich opět domácí mazlové. Ztráty mezi vozgrouši byly minimální, mezi vlkodlaky stoprocentní. Není divu, že se používali především k hlídání dětí. V době ústupků, před válkou, se ministerstvo snažilo zákonem omezit jejich chov a nakonec přežila jen chovná smečka v jednom z táborů bystrozorů. Po válce, v krátkém období, kdy Harry velel ministerským bystrozorům se mu podařilo prosadit návrat vozgroušů do rodinných chovů. Brzy po té se začal rapidně snižovat počet vlkodlaků v populaci.
Harry přejel ukazováčkem reliéfní tisk viněty. Měl vozgrouše rád. Po válce pomohli zdecimovat stavy vlkodlaků na pár posledních tuláků, kteří se skrývali v lesích. A ani ti tam nebudou dlouho a nakonec se je podaří vyhubit jako virovou nákazu. Vozgrouši byli vynikající bojovníci. Nikdy se na nic neptali a přesně věděli, co se od nich očekává. Udělali cokoliv pro splnění úkolu a pak se vrátili ke svému veliteli, vděčni za podrbání a jakýkoliv projev náklonnosti. S lidmi to bylo složitější. Zvlášť se zrádci.
Harry do sebe zvrhl sklenici a hned ji zase doplnil. Vozgrouši na vinětě se zatvářili nesouhlasně, ale Harry je ignoroval.
Neville a Lenka byli první. První z řady. Lidé po válce jakoby zapomněli, proč bojovali. Představovali si, že po poslední bitvě všechno skončí, že zlo je poraženo. Jen Harry a pár dalších si uvědomovali, že teď teprve přijde na řadu každodenní piplavá práce při vyhledávání Smrtijedů a jejich pomocníků, kteří se mezitím už stačili skrýt mezi lidmi. Teď teprve přišel čas k úplné očistě kouzelnického společenství od morové nákazy. Jako šéf ministerských bystrozorů měl k dispozici všechny prostředky ministerstva a neváhal je použít. Nejdřív posbírali nejznámější tváře a pak se zaměřili do hloubky. Časté šťáry přinesly výsledky a Azkaban se začal plnit. Pak přišla první úmrtí… Nejdřív při zatýkání, pak při potyčkách s přívrženci Smrtijedů. Ministerstvo zpočátku nijak nereagovalo, pak ale, na nátlak veřejnosti, a hlavně poté, co se objevily hlasy volající po schopnějším ministrovi, který by zvládl své bystrozory, uvolnilo Harryho z jeho funkce. Vyhazov vytrhl Harryho z jeho zápalu a ten najednou zjistil, že nejenže už není vyvolený, ale že sám byl málem uvězněn za „…několik přehmatů, ke kterým, bohužel, došlo na ministerstvu vinou přílišné horlivosti některých úředníků“. Nikdy se nestaral o politiku a nezajímaly ho ministerské intriky. Nezajímalo ho, co si o jeho poslání myslí ostatní lidé. Pak přišlo vystřízlivění.
Harry do sebe vztekle obrátil další sklenici, když si vzpomněl, jak tam tenkrát stál před ministerstvem a musel snášet nepokryté úsměšky novinářů a některých bývalých kolegů. Dolil si zbytek láhve a tu pak vyhodil vytlučeným oknem ven. Počkal, až se ozve vzdálený třesk rozbitého křišťálu a z bedny pod stolem vytáhl další.
Když odešel z ministerstva, stáhl se do ilegality. S hrůzou zjistil, že zatímco veřejně bojoval proti zlu mezi kouzelníky, zlo ho temnými uličkami obešlo a nákaza se začala šířit dokonce i mezi jeho nejbližšími. To, že ho odsuzují skrytí nebo otevření nepřátelé nebo závistivci, na to si během svého života zvykl. Ale na to, že se proti němu postaví i nejbližší přátelé, na to připraven nebyl. Právě Neville a Lenka byli první, na které se svou skupinou narazil. Když vrazili do domu staršího bylinkáře, který pro Smrtijedy připravoval jejich vražedné dryáky, našli tam Nevilla s Lenkou na „návštěvě“. Spolu s bylinkářem se mu snažili namluvit, že Smrtijedům nepomáhal dobrovolně, donutili ho. Harry tuhle výmluvu slyšel už tolikrát, že ho spíš naštvala, než obměkčila. Když chtěl bylinkáře sejmout, postavil se Neville proti němu s hůlkou v ruce a naplival mu do očí všechna obvinění, která Harry dosud slýchával pouze jako slabou ozvěnu jeho tažení. Na jeho obvinění nebyl schopen reagovat. Na jeho napřaženou hůlku ano. Věci, co se Neville naučil v Brumbálově armádě ovšem zdaleka nestačily na něj, na Harryho. Rozzuřeného Harryho. Neville neměl šanci. Ani Lenka, která se vrhla k mrtvému Nevillovi, nedostala šanci jeho hůlku zvednout. Harry byl raněn. Hluboce raněn tím, že ti, které považoval za největší oporu, ti, kteří s ním byli od počátku, ho takhle zradili. Ty zářezy na duši jsou cítit i po tolika letech.
Pak přišli další.
Obejmul dlaní šroubovací uzávěr nové láhve a mírným tahem ho odtrhl od pojistného prstence. Slabým zasyčením se vyrovnal tlak v láhvi a Harry už uzávěr snadno vyšrouboval. Z hrdla láhve se vydral obláček výparů, který chvíli laškoval s Harryho nosem. Miloval tenhle okamžik, kdy se láhev chovala tak mile. Jakmile pominul, láhev už byla jen bezpečnostní obal z tvrzeného českého křišťálu na opravdu drsné pití pro literáty, bohémy a lidi, kteří se nebojí umřít. Když si naléval další sklínku, hrdlo láhve nezvladatelně cinkalo o její okraj.
Rozostřeným pohledem sledoval opět prázdnou sklínku ve své ruce a snažil se ji neupustit dřív, než bude nad stolem. Chvilku tancovala svým těžkým dnem na ploše stolu, pak se uklidnila a čekala na další dávku Tullamorské rosy. Zvrátil se do křesla a snažil se uklidnit, aby měl při nalévání pevnou ruku. V místnosti se ochladilo a Harrymu se na zadní straně krku zježili chloupky. Snažil se vtisknout ještě hlouběji do křesla. Už zase přišli. Stáli tam všichni tři. Harry je neviděl, ale cítil, že tam jsou. Obyčejně přicházeli, když byl v podobném stanu jako právě teď. Nikdy nic neřekli, nic nedělali. Jen tam stáli. Všichni tři. Harry se nikdy neodvážil otočit a podívat se jim do očí. Nikoho a ničeho se nebál. Těch tří ano.
Rona zabil brzo po Nevillovi. Přihnal se k Harrymu jako tajfun. Mlátil dveřmi. Řval na Harryho a choval se jako Weasley. Vytýkal Harrymu vše, co mu vytýkali nepřátelé. Obviňoval ho ze všeho, z čeho ho obviňoval Denní věštec. Harry nechápal, proč Ron přešel na druhou stranu a proč se postavil proti němu. Nechápal, proč ho Ron neposlouchá, když mu vysvětloval, že je třeba tvrdě bojovat proti všem odpadlíkům, proti všem, kdo se postavili na stranu zla. Snažil se mu připomenout, kolik to stálo životů, než vybojovali poslední bitvu v Bradavicích. Vysvětloval mu, že by všechny ty životy byly ztraceny zbytečně, kdyby nedotáhli očistu kouzelnického společenství do konce. Kdyby nezničili i poslední zárodky zla v lidech. Ron ho neposlouchal. Stál proti němu a obviňoval ho. Obviňoval ho z násilí proti nevinným, ze šílenství, paranoie a stihomamu. Nakonec ho obvinil, že sám se stal, ve své zaslepenosti, nástrojem zla. Harry ho už ke konci ani moc nevnímal. Dobře znal tyhle projevy nákazy. Věděl, že tady se už nic nedá dělat. Před ním nestál Ronald Weasley - nejlepší kamarád. Ronald, kterého poznal ve vlaku do Bradavic. Ron, vítěz nad viteálem. Ron! Ron… Stál před ním nebezpečný nepřítel. Nepřítel, který, jako jeden z mála, skutečně mohl ohrozit jeho poslání. Nepřítel, který mu zkřížil cestu.
Když vtrhli do domu manželů Weasleyových aby tam našli vodítka k dalším odpadlíkům, Hermiona se nebránila. Stála tam, uprostřed chaosu a nepořádku, který zůstal po prohlídce domu a dívala se na něj. V jejích očích dříve vídal obdiv a náklonnost trochu okořeněné skepsí a shovívavostí. Teď tam byla jen nenávist. Nenávist bez emocí. Nenávist z masa a kostí. Pak se její pohled změnil, a nenávist vystřídal strach. To když mu z podkroví přinesli svitek pergamenu. Harry ho trochu odvinul a v záhlaví četl:
„Zakládající listina podpůrného spolku pro pomoc pozůstalým“
Hermiona vykřikla a švihla po něm kletbou. Reflexivně se otočil a tím unikl z dráhy kletby. Když otočku dokončoval, měl už vytaženou hůlku a Hermionu srazil jediným úderem k zemi. Teprve pak si uvědomil, že kletba nebyla určena jemu, že mněla zničit pergamen, který držel v ruce. To byla Hermiona. I v poslední chvíli, kdy věděla, že patrně jejich setkání nepřežije, mu nechtěla ublížit. Nenáviděla ho, to ano, ale nikdy by mu nedokázala ublížit. Jen chránila lidi, za které cítila odpovědnost.
Stál nad jejím tělem a pálilo ho v očích. Několikrát zamrkal. Pak se zarazil. Najednou si uvědomil, co drží v ruce. Zakládající listinu a seznam členů toho odpadlického spolku. Už o něm slyšel, ale nikdy se jim nedostali na stopu. Pokud dostali někoho, kdo o spolku věděl, každý raději zemřel, než aby něco prozradil. Bylo to frustrující a Harryho tihle hrdinové doháněli k šílenství. A teď… Teď má celý seznam. Seznam všech. Cítil, jak se mu do žil vlévá oheň nové energie. Cítil, jak v něm roste síla. Síla! Netrpělivě rozbalil svitek a očima se vpil do seznamu.
Rozevřený svitek mu vypadl z rukou a na zemi se opět svinul. Musel se opřít o zeď. Jen tak stál a snažil se nadechnout. Chvíli měl pocit, že vyzvrací plíce, pak cítil, jak v něm něco hlasitě prasklo. Bolelo to. Strašně to bolelo! Na druhém řádku seznamu, hned za Hermionou Weasleyovou, byla Ginny Potterová.
Nikdy si nedokázal vybavit, jak se tenkrát dostal domů. Stál v obýváku, ve kterém už přes rok nebyl a díval se Ginny do očí. Viděl, že okamžitě pochopila. Čekal výčitky, omluvy, výmluvy… Ginny tam však jen stála a dívala se na něj. Pak na chvíli zavřela oči, a když je znovu otevřela, jen tiše vydechla: „Tak dělej!“ A Harry zemřel.
Teď za ním všichni tři chodili ve chvílích, kdy už neudržel sklenici Tullamorské rosy v rozklepaných rukou. Stáli tam, a i když se na ně nikdy nepodíval, věděl, že na něj upírají vyčítavé pohledy. Nevyčítali mu vlastní smrt. Obviňovali ho ze smrti těch stovek nevinných, které zabil nebo nechal zabít během úprku za svým posláním.
„Ale oni nebyli nevinní!“ Už to nevydržel a zařval do tmy za oknem. „Nebyli nevinní! Každý z nich mněl svůj díl viny! O každém jsme věděli, že je vinen! Věděli jsme to.“ Loktem srazil křišťálovou láhev ze stolu, jak před sebou šermoval rukama, aby tvrzení dodal váhy. Tullamorská rosa se rozlila po podlaze a kam zatekla, tam rozleptala lak, kterým byla podlaha napuštěna. „Myslíte, že jsem to všechno chtěl udělat? Že jsem je chtěl všechny zabít? Já jsem musel. Nemněl jsem na vybranou. Nemohl jsem dopustit, aby zvítězili. Aby všichni, kteří nám zemřeli, zemřeli zbytečně. Ne! To nešlo!“ Poprvé od chvíle, kdy za ním začali chodit, se prudce otočil v křesle a zařval na ně“ „Myslíte, že jsem chtěl zabít vás?“ v pokoji kromě něj nikdo nebyl.
„Myslíte, že jsem chtěl zabít vás?“ opakoval do prázdného pokoje a nikdo mu neodpovídal.
Harry malátně vstal. Podlaha se s ním zakymácela. Zavrávoral, a aby neupadl, opřel se pravou rukou o stůl. „Nic nevíte. Každý má tisíc rad a milion výčitek. Ale až potom. Až když mu nic nehrozí. Po boji.“ Volnou rukou mával vzduchem, jakoby chtěl neviditelné publikum přesvědčit, jak vážně svá slova myslí. „Nikdo z vás neví, jak se cítím nebo co si myslím. Nikdo necítí, jak to tady bolí.“ Rukou, kterou před chvílí mával ve vzduchu, se několikrát udeřil do prsou, aby všichni pochopili, že ten trpitel, o kterém mluví je on. „Vůbec nechápete, jak moc bych to chtěl všechno vrátit zpět. Všechno bych udělal jinak! Líp.“ Znechuceně mávl k prázdnému pokoji a otočil se ke stolu. Očima na něm hledal pití. Stůl se kýval ze strany na stranu a Harry dokázal zaostřit jen na tu část stolu, která byla právě jeho očím blíž. Aby to kývání zastavil, vzepřel se o stůl oběma rukama. Chvíli stál a čekal, až se stůl zcela uklidní. Chtěl si sáhnout do bedny pod stolem pro další láhev. Pak se zarazil. Co to tam bylo? Snažil se uspořádat změť myšlenek naložených v etanolu a najít tu, která ho zaujala. Chvíli to trvalo, ale pak se otočil a dovrávoral ke skříni. Natáhl na sebe těžký cestovní plášť a do podpažního pouzdra zasunul hůlku. Pak, zcela zaměřen na nový cíl vyrazil z domu.
Na lakovaném stolu pomalu dohořívala poslední svíce.
* * *
„Dobrý večer profesorko McGonagallová.“ Harry stál za dveřmi, které právě rozrazil. Cesta mu sice trvala skoro dvacet hodin, ale teď stál tady, v Bradavicích, v kabinetu své bývalé ředitelky koleje. Už je to dávno! Hrozně dávno.
Profesorka se u pracovního stolu, u kterého právě seděla, prudce napřímila a chytla se za srdce. „Tohle… Tohle mi nedělejte!“ Otočila se k pozdnímu návštěvníkovi. Chvíli si ho prohlížela a pak se spíš zeptala, než konstatovala: „Pottere, to jste vy?“
„Já jsem!“ pokusil se Harry o vtip, ale nikdo se nezasmál.
Profesorka McGonagallová mezitím už nalezla svou rovnováhu i svou důstojnost. „Pokud jsme vás, Pottere, na našem vzdělávacím ústavu nenaučili ani zaklepat před tím, než vstoupíte, pak jsou výsledky našeho snažení, obávám se, dosti tristní.“ Rukou ukázala na křeslo pod mohutnými stojacími hodinami. „A, mimochodem, vypadáte strašně.“
„Děkuji, také vás rád vidím.“
Přitáhl si křeslo blíž ke krbu a pohodlně se do něj usadil. Chlad, s jakým ho profesorka McGonagallová přivítala, si neuvědomoval. Geniální myšlenka, která ho napadla minulou noc, mu dodala tolik energie, že to vystačilo i pro všechny okolo. Absence jejich vlastního nadšení nehrála roli. To se dostaví, až jim vše vysvětlí.
„Co vás k nám přivádí, v této pozdní na noc chvíli?“ Vrátila mu citát a pozorně ho sledovala. Pak se zarazila. Nemněl by tady být! Přimhouřila oči a sledovala, jak se rozvaluje v křesle. Tohle je špatně. Tak by to nemělo být! „Pottere, jak jste se sem dostal? Bradavice mají mohutné zabezpečení, které…“
„...které jsem vymyslel a z větší části vybudoval já sám. Ještě v dobách kdy jsem velel těm kašparům na ministerstvu. Přiznám se, že mě dost překvapilo, že jste ho za tu dobu nijak nevylepšili, neposílili. Těch pár zadních vrátek jsem našel tak, jak jsem je tu před léty zanechal.“
„To nebylo zapotřebí. Během vašeho tažení jsme se za kouzelnými valy Bradavic cítili docela bezpečně.“
Harry, který nepochopil dvojsmysl, se samolibě usmál. „Ano, byla to spousta práce. Spousta dobře odvedené práce.“
„No, řekla bych, že ne každý dokáže ocenit váš perfekcionismus, Pottere.“
Ostražitě se na ni podíval, ale pak podezíravé myšlenky zahnal. „Ano! Přesně jste to vystihla. My tomu, co děláme, obětujeme všechen čas, všechny síly a nejen že se nedočkáme vděku, ale žijeme skoro jako psanci. Někteří se dokonce staví proti nám s hůlkami v ruce. V poslední době jsme měli dost velké ztráty.“
„Skutečně? Jaká škoda.“
„Paní profesorko! Zapomínáte se!“ Harry se prudce zvedl z křesla a udělal pár kroků k McGonagallové. Pak se nerozhodně zastavil, chvíli si hleděli do očí, až Harry pohledem uhnul stranou. Otočil se a vrátil se ke krbu. Před profesorkou McGonagallovou měl přeci jen stále ještě respekt. Ruku položil na římsu krbu a čelem se opřel o její hřbet. Zahleděl se do plamenů. Volnou ruku natáhl k ohni a dlaní jakoby sál jeho teplo. Chvíli mlčel. Pak promluvil do plamenů: “Víte, paní profesorko, tohle už není podstatné. Nezáleží na tom, co řeknete, ale na tom, co uděláte. Jak se rozhodnete.“ Odmlčel se a pak s důrazem na každém slovu pokračoval: “ Já totiž už vím jak všechno vyřešit bez dalších obětí. Já jsem, paní profesorko, konečně našel řešení všech našich problémů.
„Obávám se, Pottere, že konečných řešení ve vašem podání jsme si v posledních letech užili více než dost.“
Harry netrpělivě odmávl její poznámku. „Nejenže všechno vyřeším, ale zároveň napravím všechny přehmaty, kterých jsme se snad cestou dopustili. Nejlepší způsob, jak vyřešit problém je zařídit, aby nikdy nevznikl, Minulou noc mě při … při meditaci napadlo řešení. Všechno ukončit dřív, než to začne. Za pomoci vašeho…“ Otočil se do pokoje a párkrát po něm nervózně přešel. Zastavil se u stolu McGonagallové a do očí jí dokončil myšlenku: „Za pomoci vašeho obraceče času!“
Chvíli na něj ohromeně zírala. „Vy jste se, Pottere, úplně zbláznil! Uvědomujete si, co to říkáte? Sám přece z vlastní zkušenosti víte, jak strašně nebezpečná je to věc.“ Vzrušeně vstala a došla k sekretáři v rohu místnosti. Otočila se tak aby mu zakryla výhled na malou intarzovanou krabičku na horní poličce. „Vůbec nechápu, jak vás mohlo napadnout, že vám obraceč půjčím. Vám! Zrovna vám, který jste, i bez něj, nadělal tolik zla. Tolik utrpení! Nedokážu si ani představit, jakých hrůz byste se mohl s obracečem času v ruce dopustit. Nemněl jste sem chodit. Odejděte! Vypadněte odsud!“
Harry stál a klidně se na ni díval. Samozřejmě, že nemněl v úmyslu odejít. Věděl dopředu, že mu profesorka McGonagallová obraceč nevydá dobrovolně, ale musel to zkusit. Musel to zkusit kvůli starým časům.
„Nevím, na co čekáte. Ode mne obraceč nedostanete. To byste mě musel nejdřív zabít!“
„To se dá snadno zařídit, paní profesorko. Pokud na tom trváte.“
Profesorka McGonagallová zbledla a ustoupila až k sekretáři. Bylo jí jasné, že svou hrozbu myslí vážně. Už dávno to nebyl hošík, který by se snad mohl zaleknout školního trestu. „Pottere, ve skutečnosti jsme naše zabezpečení přeci jen trochu vylepšili. Nějakou dobu už v prostorách Bradavického hradu a na okolních pozemcích funguje ostraha, která na zavolání…“
„Už nemáte žádnou ostrahu, paní profesorko. Už ne.“
„Vy jste je všechny…?“ Jeho mlčení brala jako souhlas. „Tolik mrtvých, tolik zkázy! Vy jste zrůda, Pottere!“
„Ale kdepak. To v žádném případě. Vy pořád myslíte tak lineárně. Já teď už nemám problém zabíjet. Já vím, že když zabráním tomu, aby to všechno začalo, tak i ti mrtví nikdy nezemřou. Nebude přece důvod, ne? Ani vy, paní profesorko nezemřete.“
McGonagallová došla k oknu, otevřela ho a skočila do tmy hradního příkopu.
Harry přešel k sekretáři a z intarzované krabičky vyndal obraceč času. Chvíli si ho prohlížel v dlani a pak ho schoval do vnitřní kapsy kabátu. Došel k otevřenému oknu a zavřel ho na kličku. Mohl ji zabít mnoha způsoby, ale tahle kletba, i když ji tak nesnášel, byla v tomto případě jediná možná. Chtěl, aby v poslední chvíli byla šťastná, spokojená z toho, jak dobře jeho příkaz provedla.
* * *
„Vy jste paní Coleová?“ Vysoký stařec stál ve vstupních dveřích a z těžkého cestovního pláště mu stékala voda. Mimoděk zaznamenala, že venku neprší.
„Ano. Já jsem paní Coleová, ředitelka tohoto ústavu.“
Muž přistoupil blíž a ona si uvědomila, že vůbec není starý. Tak kolem čtyřicítky. Původně ji zmátly dlouhé zacuchané bílé vlasy. Upíral na ni zarudlé horečnaté oči a paní Coleová dospěla k závěru, že tohoto pána nikdy nechtěla potkat. Ten, kterého právě zavedla k Tomovi, jí už vůbec nepřipadal výstřední, natož nebezpečný. Dokonce byla ochotna ho považovat za milého gentlemana, v porovnání s tím, který právě stál ve vstupní hale. Ještě dřív, než na ni promluvil, věděla, na co se zeptá.
„Kde máte Toma? Toma Raddla.“
„Vy jste příbuzný? Nebo tak nějak?“ chtěla vědět. Muž ale rukou odmávl její pochybnosti a ona mu najednou chtěla říct všechno o Tomovi. Chtěla mu říct cokoliv by ho zajímalo. Chtěla udělat cokoliv by si přál. Už jen představa, že by nesplnila nejmenší z jeho příkazů, byla strašnější než smrt. Tělem jí proto proběhla vlna tepla, když viděla, že je s její odpovědí spokojen.
„Děkuji. Teď běžte do své kanceláře a dělejte, co obvykle děláte.“
Zahanbilo ji, že na to nepřišla dříve, než svůj příkaz vyslovil. Své pochybení ale napraví rychlostí, s jakou úkol vykoná. Paní Coleová byla v plnění svých povinností naprosto spolehlivá a pečlivá.
Zastavila se až uprostřed kanceláře. Chvíli jen tak stála a vliv neznámého z ní postupně opadával. Nadšený úsměv ve tváři jí pomalu povolil a ona se svezla do křesla, kde ještě před chvílí seděl ten výstřední gentleman. Unaveně si odhrnula rukou vlasy z čela. Pořádně si ani nedokázala vybavit, co se ve vstupní hale vlastně odehrálo.
Nejdříve pohledem a pak i rukou zachytila načatou láhev ginu, kterou tady zanechal pan profesor Rumpál nebo jak se jmenoval. V duchu se ušklíbla. Profesor… a ten druhý! Prý strýc. Takových profesorů, strýčků, doktorů a podobných úchylů už za svého působení v ústavu zažila nepočítaně. Většinou se oháněli papírem z radnice nebo potvrzením university, že provádějí nějaký výzkum. Opouštěli ústav pozdě večer nebo brzo k ránu a děti byly v následujících týdnech tiché a zamlklé. No, alespoň byl klid. Tihle návštěvníci vlastně pomáhali udržovat v sirotčinci klid a pořádek, dospěla po druhé sklenici k nečekanému závěru. Tenhle tady alespoň nechal skoro plnou láhev ginu. Vynikajícího ginu, musela uznat, když si dolívala třetí sklenici.
Harry stál ve vstupní hale a díval se za paní Coleovou, jak snaživě odbíhá splnit jeho poslední příkaz. Tuhle kletbu skutečně neměl rád. Zbavovala lidi důstojnosti, a pokud si dokázali vybavit, co pod jejím vlivem dělali, tak byla ve většině případů i spolehlivě smrtelná. Harry měl rád přímou akci, a pokud měl někdo jeho rukou umřít, chtěl, aby to také věděl, aby to viděl. Tohle pomalé umírání zakončené jedem nebo provazem nebylo hodné jeho velkého poslání. Na druhou stranu… Zbavovat se jakékoliv zbraně předem znamenalo poskytnout nepříteli nebezpečnou výhodu. Doby, kdy největším kalibrem mezi jeho vlastními zbraněmi bylo vyrážení hůlky z ruky, jsou už, naštěstí, nenávratně pryč.
Mimoděk změnil úchop hůlky. Teď ji držel tak jak byl zvyklý na začátku každého zásahu proti odpadlíkům. Otočil se ke schodišti a zamířil k pokoji v patře. K pokoji, který mu tak laskavě označila paní ředitelka.
Přede dveřmi se na chvíli zastavil a soustředil se na to, co teď musí udělat. Podle vzpomínek z Brumbálovy myslánky si vybavil situaci, jaká ho za dveřmi čeká. Rozrazil dveře a vstoupil do pokoje. Na posteli u okna seděl Tom a před ním, na tvrdé dřevěné židli, mladý profesor Brumbál. Vedle dveří právě dohasínaly plameny na skříni.
Dobrý den, profesore Brumbále… pane.
„Dobrý den mladý muži. My se známe?“ Brumbál na něj upřel svůj pohled přes měsíčkové brýle. Pak zahlédl obraceč času zavěšený na Harryho krku a dodal: „Předpokládám, že ještě ne.“
„Ale ano! Známe se. Tedy, budeme se znát.“ Harry se zarazil. „Já vás znám a vy mě teprve poznáte.“
Brumbál se pousmál. „To znělo jako… „ odmlčel se, jakoby hledal správný výraz a pak pobaveně dokončil větu „…ano! Znělo to jako výhrůžka.“
Tom seděl na posteli a se zájmem sledoval dialog obou mužů. Nevěděl, co si má o tom myslet, ale znělo to zajímavě. Třeba by mohl z toho něco užitečného pochytit.
„Ne, pane. To v žádném případě.“ Situace se vyvíjela úplně jinak, než jak si ji v duchu představoval. Logika nepatřila nikdy k jeho silným stránkám a filosofický rozhovor s profesorem Brumbálem, už desítky let mrtvým profesorem Brumbálem… nebo ještě desítky let žijícím profesorem Br… Harry odmítavě zamával rukou, ve které držel hůlku. „Ne! Kvůli takovým debatám tu nejsem!“
„Kvůli čemu tady tedy jste? A, mimochodem, stále jste se ještě nepředstavil, mladý muži.“
„Hhhhh…“ Takhle přece nemnělo vypadat poslední dějství jeho velkého poslání. Tohle byla spíš komedie než drama. Harry si připadat neuvěřitelně trapně. „Já jsem Harry Potter a…“
„Potter? Jednoho Pottera máme zapsaného ve škole, ale má nastoupit až za pár let. To je váš syn?“
„Ne! Můj otec!“ vkřikl Harry a snažil se zase ovládnout situaci. Proč se ho profesor Brumbál snaží zmást a odvést od hlavního účelu jeho návštěvy. Proč jen tak klidně sedí na židli a rozvíjí filosofické úvahy, když ví, kdo před ním sedí na posteli. Jasně si vybavoval, jak mu Brumbál tenkrát řekl, když spolu prohlíželi jeho vzpomínky v myslánce, že od začátku věděl, jak je Tom nebezpečný, že ho musí obzvlášť pečlivě hlídat. Byl to přece Brumbál, který… pak mu to došlo.
„Pane profesore, odstupte od něj. Vždycky jsem si vás vážil, a proto vás nyní žádám… Ne, požaduji! Odstupte od něj a nezasahujete.“
„Drahý Harry. Celou věc jsi, evidentně, zcela špatně pochopil. Nemůžeš dopředu předjímat činy, natož viny. Nemůžeš trestat za skutky, které nebyly učiněny. Ani ty, ani já. Nemáš právo zasahovat do toho, co se teď a tady děje. Nemáš právo používat obraceč času profesorky McGonagallové, která ti ho...“ zarazil se a jeho oči za brýlemi ztvrdly na šedou žulu „…určitě nevydala dobrovolně!“
Tom pochopil, že se situace zmehla a bylo by nejlepší se potichu vypařit. Pomalu se zvedl z postele a…
„Zůstaň sedět, kde jsi, zmetku!“ Zařval Harry a namířil na něj svou hůlku. Pak se podíval Brumbálovi do očí a ten po chvíli poprvé v životě sklopil oči k zemi.
„Já že nemám právo? Já jediný mám právo. Já jsem to všechno už prožil, prožil na vlastní kůži. Já jsem přišel o všechno. Já jsem přišel o všechny lidi, na kterých mi záleželo. Kdo jiný má právo ho zarazit dřív, než to všechno udělá? Já! Jen já mám právo…“ Ani se neotočil na Toma, na kterého stále mířil hůlkou a do ticha zařval. „Avada…“
Jeho překotný, zmatený proslov ho příliš unášel. Jeho reakce se příliš rychle měnily takže Brumbál nedokázal přesně odhadnout okamžik, kdy zakročit. Jediné co, nakonec mohl udělat, bylo, že když vytryskl z Harryho hůlky zelený záblesk, stál mezi ním a Tomem.
Harry stál s napřaženou hůlkou a nechápavě se díval na nehybné tělo na zemi. Zabil jsem Brumbála! Já jsem zabil profesora Brumbála! Poslední střípek duše, který mu zbyl poté, co zavraždil své nejbližší, zmizel. Už nebylo nic, co by ho zadržovalo před pádem do absolutní temnoty.
Zvedl oči. Tom se na něj díval s pokřiveným úsměvem. „Tak to se ti povedlo, Harry Pottere. Zabít Brumbála a ze mě si udělat svůj viteál, no, klobouk dolů, jsi lepší, než budu já.“
„Viteál? Jak můžeš vědět o viteálech? Vždyť to se mnělo stát až…“
Tom sebral ze zemně Brumbálovu hůlku a zaklepal s ní Harrymu na čelo. „Mysli Pottere, mysli. Zkus to alespoň jednou v tom svém podělaném životě. Co víš ty, vím teď já. Já jsem tvůj viteál. Já mám v sobě kousek tvé duše. Nemůžeš mě zabít, aniž bys zabil sám sebe, já tě, na druhou stranu, můžu zabít bez obav. Jak nečekané! Jak okouzlující!“
Harry tam stál. Jen stál. Nemněl srdce, nemněl duši, nemněl nikoho, o koho by se mohl opřít. Už byl jen prázdná skořápka, kterou bylo nutno odklidit. Nebyl nic. Nemněl nic… Nic, kromě… Jeho poslání se za ta léta stalo jeho součástí. Zažralo se mu do morku kostí. Otisklo se mu do svalů, nervů. Každá buňka jeho těla vznikla a žila jenom proto, aby splnil své poslání. Už dávno ho nechápal jen rozumem. Už dávno pro něj nebylo pouhou srdeční záležitostí. Už dávno nestačilo jen pro něj vypustit duši. Jeho poslání se stalo jím a on se stal svým posláním. Dokud žil, jeho tělo vědělo, co má dělat. Harry automaticky zvedl hůlku a místností prošlehl zelený záblesk.
* * *
Vznášel se v bílé husté mlze. Nevěděl kdo je, kdy je, kde je nebo proč je. Pak se v mlze objevily dva modré body. Pokusil se je zachytit, ale nedokázal pohnout rukama. Náhle se modré body změnily v oči a z mlhy za nimi se vynořila usměvavá tvář profesora Brumbála.
„Dobré odpoledne, Harry.“
Harry na něj užasle zíral a pak si vzpomněl: „Pane! Kámen! Byl to Quirrell, a má ten kámen! Pane, rychle…“
„Uklidni se, chlapče. Leccos jsi totiž zaspal,“ řekl Brumbál. „Quirrell žádný kámen nemá.“
„Ale pane..“
„Nerozčiluj se, Harry, nebo mě madame Pomfreyová odsud vyžene.“
Profesor Brumbál si došel pro židli a usadil se vedle Harryho postele. Tím mu odkryl pohled na hromadu na stolku v nohách postele, která vypadala jako polovina cukrářství navršená na jednom místě.
„Pozdravy od tvých přátel a obdivovatelů,“ pronesl s úsměvem Brumbál. „To, k čemu ve sklepení došlo mezi tebou a profesorem Quirrellem, je naprosté tajemství, takže to, pochopitelně, ví celá škola.“ Brumbál si přitáhl židli blíž k Harryho posteli a trpělivě mu vysvětlil vše, co stačil zaspat. Popsal mu, co a proč se stalo s profesorem Quirrellem. Vysvětlil mu přání Nicolase Flammella aby byl kámen zničen. Trpělivě odpovídal na většinu Harryho dotazů, a když nakonec Harry ztichl, Brumbál se na něj zamyšleně podíval. „A teď ty, Harry, nechceš mi něco říct?“
Harry se nejistě podíval na Brumbála a pak sklopil oči. „Víte pane…“ Nevěděl jak začít a Brumbál ho nechtěl přerušovat. „Víte, byla tam, potom, když to skončilo, ještě … taková věc. Nevím, jestli se skutečně stala nebo jestli to byl sen nebo noční můra nebo tak něco, ale já…“ Opět se odmlčel. „Já jsem vás, pane profesore, zabil. A taky Rona a Hermionu a Nevilla a Lenku. Nevím kdo Lenka je, ala tam, tam jsem ji znal. A taky Ginny. To je Ronova sestra. A profesorku McGonagallovou. A taky spoustu dalších…“ Harry mluvil stále rychleji a v očích měl děs. „Dělal jsem strašné věci. Já… Já jsem byl jako On.“ Podíval se na Brumbála a zjistil, že ho Brumbál pozoruje velice vážným pohledem.
„Ano, Harry, já vím.“ Posunul si své zlaté brýle ke kořeni nosu a pokračoval. “Dokonce si dokážu představit, co jsi tam viděl nebo spíš prožil.“
Harry nesouhlasně trhl hlavou.
„Ale ano, Harry, dokážu. Už jsem toho v životě zažil dost na to, abych si dokázal velice přesně představit, co se ti stalo. A … ano. Myslím, že tě mohu ubezpečit, Harry, že to nebylo skutečné. Víš, Harry, občas se to stává. Vzácně, opravdu vzácně, ale občas ano. Některým lidem, lidem, kteří jsou určeni pro vykonání velikých věcí, vyvoleným, kteří byli vybráni pro skutečně velké poslání, osud občas ukáže, jak by to dopadlo, kdyby zklamali. Jak by se jejich život, celý svět, jak by se vyvíjely, kdyby, ať už svým rozumem, svým srdcem nebo svou duší nezvládli dostát poslání, které jim bylo určeno. Je to opravdu vzácné a měl bys být vděčný, že se tobě té výsady dostalo. A hlavně, Harry!“ Brumbálovi se opět šibalsky zablýsklo v očích. „Hlavně si tu lekci dobře, skutečně dobře, zapamatuj.“
Harry tomu moc nerozuměl, ale založil si to v hlavě ke všemu ostatnímu, o čem se rozhodl, že pochopí někdy později. Hlavně byl rád, že se ty… ty věci ve skutečnosti nestaly. Každopádně si byl jistý, že na to nikdy v životě nezapomene. Jediné, na co se ještě chtěl Brumbála zeptat bylo, proč slovo poslání vyslovoval s tak podivným důrazem. Bude to snad nějaký zvlášť složitý školní úkol, který bude muset vypracovat on sám? Nebo snad ještě něco víc? Obrátil se na Brumbála, ale ten už stál v nohách postele a probíral se cukrovinkami na stolku.
„Radím ti, aby ses pustil do toho cukroví Harry. Z hromady vytáhl podlouhlou, barevnou krabičku. Ano! Ovšem! Bertíkovy fazolky, stokrát jinak! v mládí jsem mněl smůlu, že jsem narazil na jednu, která chutnala, jako když zvracíš. Ale když si teď vezmu jednu mléčnou karamelu, tak se snad nemůže nic stát, co říkáš?“
Usmál se a strčil zlatohnědou fazolku do úst. Pak se zakuckal: „Běda! To byl vosk do uší!“