Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

 

Zima konečně přestala vládnout krajině. Pojednou byly všude symboly jara. Keře hlodaše byly obtěžkané žlutými květy, a Severus vzal Farida s sebou na vřesoviště za hradem, aby mu pomohl s jejich sběrem; koneckonců byly užitečné jako přísady do lektvarů. Společně naplnili dva velké koše – nebyla to snadná práce, poněvadž hlodaše byly plné ostrých, dlouhých trnů, které poškrábaly nic netušící prsty a jiné části těla.

Severus se díval, jak Faridův poslední sběr naplnil druhý koš až po okraj. Hoch si zasloužil odpočinek, pomyslel si. Posledních pár měsíců pracoval velice tvrdě, neústupně trénoval každý den, také pilně studoval, a v několika oblastech začínal dohánět své vrstevníky. Ve čtení se zlepšil k nepoznání, bylo jen málo písemností, které by nerozluštil při dostatku času a troše podpory.

Jeho magie byla daleko mocnější než u kteréhokoliv z jeho spolužáků; vlastně byl zřejmě mocnějším než kdokoliv na hradě. Už se utkával s dvěma až třemi dospělými současně, a nebyl poražen měsíce. Také zbožňoval souboje; ožíval, když je rozdrtil, oči mu tančily veselím, když se jim nedařilo prorazit jeho štíty nebo odvrátit jeho kouzla.

Učinil takový pokrok. Byl mnohem sebejistější než povolný otrok, jehož Severus zachránil, mnohem klidnější než ten chvějící se hoch, znásilněný jen před pěti měsíci. Vydržel toho tolik, tento báječný mladík, a byly chvíle, kdy ho Severus miloval tak vroucně, s takovou silnou oddaností, až si myslel, že mu pukne srdce.

Nyní Farid pokročil v ještě jiné neočekávané oblasti; teprve včera, měli hádku – jejich vůbec první – a Severus poznal důkaz Faridovy vášně v další oblasti jeho života. Jeden na druhého vrhali kletby, v těchto dnech však Farid ze sebe nevydával všechno, držel se zpátky, chránil tak své protivníky před zraněním, a Severus na něj zakřičel, aby nebyl ‚tolik opatrný a žalostný a ať to rozbalí‘.

Farid se otočil; jeho oči planuly vášní, zlostí. Řekl Severusovi, že musel být opatrný; nechtěl zranit svého pána, ani přátele. Měl zaťaté pěsti, podupával nohou, a tvář zkřivenou hněvem, jenž se vystupňoval, když se Severus rozesmál.

Ve chvíli, kdy Severus poukázal, že se přestal ovládat a zakřičel na svého pána, jeho hněv vyprchal a pak se hrůzou zhroutil. Severus ho ale objal, zatočil s ním, a pevně ho políbil. Řekl mu, jak je pyšný, a poznamenal, že ho potěšilo, že se na něj Farid dokázal rozzlobit, protože to znamenalo, že jim pouto možná dovolilo více svobody. Tohle Hermionu nadchlo a odcupitala do knihovny, aby se dále zabývala jednou zmínkou, kterou četla už někdy před měsíci, ale dosud se ještě nevrátila se svými zjištěními.

Teď Severus zatáhl Farida za ruku a stáhl ho k sobě do trávy. V tomto teplém počasí rychle vyrostla a brzy bude potřebovat posekat. Severus ale hned rozprostřel piknikovou deku a rozevřel koš, jenž si přinesli s sebou, naplněný všemi možnými dobrotami.

„Je čas na oběd, můj milý,“ řekl a domáhal se Faridových úst hlubokým a vášnivým polibkem, jenž na chvilku uvolnil, a usmál se dolů na nádherné stvoření, jež udýchané leželo na dece pod ním.

„Rád bych si dal předkrm,“ zazubil se, „a ty, můj drahý Faride, jsi ten předkrm!“

Farid se zachechtal a stáhl Severuse dolů, aby mu oplatil polibek. O pár chvil později, byl hoch úplně nahý a Severus ještě vzrušenější.

Faridovo tělo bylo pružné a krásné. Mít ho tady, po ruce a svolného, a zcela uvolněného, Severuse velice dojímalo. Farid se stále nestyděl za své tělo; v životě býval tolik nahý, a bylo mu tak často říkáno, že v této podobě je přitažlivý, že ho ani nezajímalo, zda jej někdo viděl neoblečeného. Dokonce ten incident s Nottem a jeho kumpány na tom nic nezměnilo.

Severusovi, i když se tak usilovně snažil dát Faridovi svobodu a samostatnost, realita vzrušeného Farida, svolného a poddajného, živila všechny jeho fantazie a podněcovala jeho touhy. Proto, zatímco je jarní slunce zahřívalo a ptáci vůkol zpívali, vychutnával si tělo svého ochotného milence.

Z olizování a oždibování chlapcových bradavek s kroužky vždy Farid skoro šílel touhou; tyto piercingy byly jedinými, které Faridovi zůstaly. V poslední době experimentovali s různými hračkami – pírka, semišové důtky, celá škála kolíků – ale Severus slíbil, že už nikdy Farida nesváže, nedá mu roubík nebo mu nezaváže oči. Přesto občas, jako třeba teď, Severus přitlačil Faridovy ruce nad hlavou svýma velkýma, a hrál si s Faridovým tělem rty, jazykem a zuby. Farid se, hned nato, klenul při Severusově opečovávání, řičel, sténal a zmítal se, čímž ještě více vzrušoval Severuse všemi těmi libými zvuky, které vydával.

Severus se natáhl do koše, a vytáhl hrst hlodašových květů. Posypal jimi Faridovo tělo, vtíral máslově žluté plátky do Faridovy krémové pokožky, načež se hoch zmítal ještě víc. Na okamžik se posadil na paty, aby si užíval smyslného obrázku, jenž Farid představoval, když ležel na jarním slunci na dece z modrého tartanu, úplně nahý, zasypaný žlutými květy. Severus se usmál, nabral si další hrst kvítků a posel je po Faridově rozkroku a břiše. Chvíli si užíval ten pohled, a pak přejel rukama po Faridových stehnech, lehce mu nadzvedl zadek, aby ho podložil polštářem. Pomalu, pomalounku, vyhledal Faridův anální otvor a pozvolna se pustil do jeho přípravy, za použití jemného smetanového másla jako lubrikantu smíchaného s ještě dalšími čerstvě natrhanými květy. Farid už sténal touhou, a tak se Severus přesunul, aby mohl do něj jednoduše vstoupit.

Hoch byl tolik žhavý, úzký a ještě tak svolný. Měl ruce tam, kam je Severus položil; i po všech těch měsících, co byli spolu, se často zdráhal změnit polohu, do níž ho Severus uložil; ač mu často šeptal, že by byl rád, kdyby se ho Farid dotýkal. Dnes si však klekl a jen se díval, jak se Farid oddává pocitům. Znovu vtíral květy do Faridovy pokožky, vůně citrónu se uvolnila do vzduchu, a sledoval, jak se chlapec prohýbá a svíjí pod jeho doteky. Faridův penis, ve svém hnízdě ze žlutých kvítků, byl tvrdý a vlhký. Když Severus cítil, že se blíží k vyvrcholení, začal také laskat Farida, a vtírat další plátky do těla Faridova penisu.

Konečně, když se Farid kroutil a něco si mručel, ztracený v kazachštině, jak často mluvíval, když dosáhl takového blaženého stavu, Severus pocítil narůstající tlak, než se prudce udělal a vystříkl sémě do Farida. Krátce na to se udělal i Farid, jenž křičel při svém vyvrcholení, zatímco svíral trávu nad hlavou.

Později při jídle, Severus vysvětloval afrodisiakální účinky hlodašových květů svému uspokojenému milenci: „Hlodaš je známý jako ‚keř líbání‘,“ sdělil mu. „I mudlové mu tak říkají. Říká se, že když hlodaše kvetou, milenci se mohou líbat. Nicméně hlodaš je pověstný tím, že kvete stále, takže se milenci mohou líbat vždy, když je objeví! Vetřený do pokožky se zaktivuje tělními tekutinami, což dodá jisté mrazivé vzrušení při milování.“

Farid prohlásil, že znovu naplní nyní poloprázdný koš, a dal se do toho, stále úplně nahý. Ve chvíli, kdy skončil, byl však Severus natolik vzrušený sledováním překrásného nahého Farida, jenž se ladně vyhýbal ostrým trnům, že se znovu milovali. Severus jazykem smyl všechny barevné skvrnky, jež zůstaly na Faridově pokožce po přírodním barvivu z okvětních plátků, až mu jazyk brněl přírodním lektvarem.

Bylo již odpoledne, když se nakonec rozdělili; Farid kvůli cvičení soubojů, oblečený pouze do jednoduchých sportovních kalhot, které mu Severus přivolal, vyhlížel v nich, alespoň podle Severusova pohledu, naprosto rozkošně. Severus šel do své laboratoře, aby získal extrakt z květů, jež nasbírali, pro použití v řadě různých lektvarů, a pak měl ve sklepení několik hodin výuky.

A teď už byla doba večeře, Severus seděl ve Velké síni, pohroužen v myšlenkách. Právě mluvil s Remusem, jenž strávil odpoledne soubojem s Faridem. Jeho chlapec se sprchuje, ale zanedlouho přijde také; připojí se ke svým spolužákům z Nebelvíru a budou jíst, mluvit, tlachat, a bude trvat nejmíň hodinu, než budou spolu sami. Jindy s tím Severus neměl problém – těšilo ho sledovat Farida, jak komunikuje se svými přáteli – ale dnes tu vážně nechtěl být. Chtěl být sám s Faridem, a nechtěl vůbec čekat.

Je to vina Hermiony, že je tak rozrušený. Zastihla ho před učebnou, zrovna když skončil výuku třeťáků z Mrzimoru.

„Prosím, pane profesore,“ prohlásila, „konečně jsem to našla.“ Oči jí zářily, Severus se ani nemusel ptát, cože to Hermiona našla. Pochopil, že její úsilí konečně přineslo ovoce, od chvíle, kdy odpelášila do knihovny jen před jedním nebo dvěma dny. Hermiona zjistila, jak přemoci pouto.

Směšné je, jak prosté to může být. Je to díky Severusovým změnám – Listina práv, již dal Faridovi, počátek Faridova tréninku, všechny drobné svobody, jež Severus započal – díky tomu, podle Hermiony, už jsou v půli cesty. Našla odpověď v jednom obskurním textu o římském řečníkovi Marcu Tulliovi Cicerovi*. Cicero měl otroka, jenž byl pro něj velice výjimečný. Když Cicero vážně onemocněl, ze strachu, že umírá, propustil svého oblíbeného otroka; obával se, že by jeho vlastní smrt, mohla také zapříčinit úmrtí mladíka, jehož měl tolik rád.

V římských dobách bylo otroctví běžné. Cicero byl však kouzelník, a jeho otrok Tiro projevoval od útlého mládí magické nadání, ačkoli byl otrok a mudlorozený. Cicero k sobě chlapce připoutal, a později ho osvobodil jednoduše proto, že si přál, aby byl volný.

Mnoho věhlasných Cicerových spisů je dobře známých; Hermiona vyprávěla Severusovi, že i mudlové znají tohoto význačného republikána a jeho díla. Málokdo však věděl, že on, nebo samozřejmě Tiro, byli kouzelníci, a ještě méně lidí vědělo o poutu mezi nimi. Hermiona konečně našla zmínku o zrušení pouta v jednom z mnoha svazků Cicerových dopisů přátelům, právě tato zmínka byla pro dlouholetého přítele jménem Atticus.

Severus bezděčně, instinktivně, opakoval kroky, jež Cicero podnikl před tolika lety, aby se bystrý, nadaný otrok stal chráněncem a druhem. S tím, při opakování Cicerových kroků, skoro musel zrušit tu záludnou vládu pouta.

Toto byl důvod, proč měl Severus pocit, že se mnohem více ovládá, proč Farid získal více samostatnosti, mohl růst a rozvíjet se jako člověk, než aby byl nickou pod vůlí svého pána.

Hermiona věřila, že z důvodu, že některé Cicerovy dopisy upadly do zapomnění, pasáž o tom, jak byl Tiro osvobozen, a jak byl vlastně úzce spjat se svým pánem, zůstala též nepovšimnuta; protože od té doby jen málo pánů projevovalo tu samou osvícenost jako Cicero, málokterému, pokud vůbec, magicky svázanému otrokovi byla také tak darována svoboda, o těchto jednotlivcích však nebylo nic zapsáno. Proto, jednoduchý skutek darování svobody pouhým přáním byl dávno zapomenut a generace kouzelníků věřily, že taková pouta jsou neměnná a nezrušitelná.

Severus měl rozpolcený pocit; potěšila ho tato novinka – stále chtěl, aby byl Farid volný, opravdu – ale jakmile bude volný, opustí ho? Doufal, že ne, koneckonců Tiro zůstal po Cicerově boku. Severus myslel na milující pohledy, jež mu Farid věnoval, způsob, jakým se stále dotýkal svého pána, láskyplně, jakoby si potřeboval ověřovat, že tu Severus ještě je. Kdepak, z toho vážně nemusí mít obavy. Věděl, že ho Farid miluje, a večer, po večeři, Severus konečně svého milovaného otroka osvobodí tak, jako Cicero před více než dvěma tisíci lety.

V duchu se usmíval při představě Faridovy tváře, až se doví tuto novinku; ujistí se, že ho hoch nenechá, nikdy ho neopustí. Pozvedl číši k Hermioně, když zachytil její pohled, v jednoduchém gestu poděkování.

Znenadání Severus pocítil chlad, až mu naskočila husí kůže. Chvěl se; teplota ve Velké síni náhle prudce poklesla. Viděl svůj dech unikat v obláčcích před sebou, a pak, pak se všechno zdálo rychlé, výbušné, přesto jakoby zpomalené. Dveře síně se rozletěly, Farid se jimi prohnal jako velká voda. Také se zdál zpomalený. Krom čistě černých sportovních kalhot, jež mu Severus dříve přivolal, neměl na sobě nic; byl promáčený, patrně přišel přímo ze sprchy, vlasy rozpuštěné.

Poslední dobou Farid působil skromně, vždy bezchybný ve školním hábitu, s vlasy úhledně svázanými dozadu obvykle do jediného copu. Teď však splývaly kolem jeho obličeje, jako temná nezkrotná řeka. Běžel, hůlku v ruce, a jeho tvář, jeho tvář byla od krve. Rozmazaná po lících, čele, ve vlasech. Podobala se válečné barvě, jakou měl velký kouzelník, náčelník Seattle, na Faridově oblíbené kartě z čokoládových ropušek. Vyhlížel nespoutaně, divoce, mocně, jak běžel, vyloženě neúnavně, ke svému pánovi.

Severus se zajíknul, každý zvuk, který vydal, byl však přehlušen sborem výkřiků dětí shromážděných kolem stolů. Hleděly vzhůru, ukazovaly na očarovaný strop v čiré absolutní hrůze.

Severus od Farida odtrhl oči, a také se zadíval vzhůru. Z toho, co spatřil, mu téměř ztuhla krev v žilách: nebe bylo sotva vidět, nebyly žádné mraky, žádná modrá obloha blednoucí v soumraku; místo toho byla potemnělá něčím jiným – vysoko nahoře, se obloha hemžila stovkami stále se blížících mozkomorů.

Kroužili stále níž, stále blíž ke škole.

Farid doběhl k Severusovi, zatočil se, konečky mokrých pramínků vlasů pleskly o Severusovu tvář a hábit, jak se Farid rychle otočil, aby byl blízko pánovi. Hoch se zastavil, doširoka roztáhl paže, zaklonil hlavu a dokonalou dikcí vykřikl: „Expecto Patronum!“ Slova rozčísla výkřiky hrůzy, nesla se síní. Něco obrovského a bílého vyrazilo ze špičky jeho hůlky. Zářilo to; pulsovalo světlem. Bylo to oslnivě nádherné.

„To je labuť!“ vykřikl jeden Havraspár a ukazoval nahoru, kde veliký pták mířil k armádě mozkomorů.

Severusovi povisla čelist; prostě nemohl uvěřit, že to, co se právě stalo, je skutečné.

Když chodil do školy, většinu roku sledoval Poberty. Měli tajemství, to věděl, jedno se týkalo Lupina, a konečně na konci roku zjistil, jaké, Lupinova lykantropie. Kromě toho také přišel na zvěromágské schopnosti Pobertů, a rozhodl se, že se stane zvěromágem. Trvalo mu to většinu následujícího pololetí, ale nakonec se jím také stal: stal se labutí.

Po celé roky se však nikomu nesvěřil. Severus byl takové nevzhledné dítě; nemohl by snést proud pošklebků, být terčem posměchu kvůli tomu, že se takové ošklivé káčátko jako on, někdy stane labutí. Havran, nějaký druh dravce, to by bylo přijatelné, jak pro jeho spolužáky, tak později pro jeho roli špeha. Ale labuť? Ostatně to nebyla nenápadná podoba; byla příliš okázalá, příliš výrazná na Severuse, tudíž téměř pochoval vzpomínku na to, že se mu někdy povedl takový výkon. Nikomu se o tom nezmínil a ani sám na to léta nemyslel. Farid to musí vědět, jeho Patron je Severusovo tajné zvíře, a je vážně nádherné.

S úžasem a poněkud upokojeně, sledoval, jak letí k očarovanému stropu, lehce mává obrovskými křídly; o existenci této podoby věděl pouze on, přesto je dalším spojením mezi ním a Faridem. Díval se, jak překrásné stvoření proletělo skleněnou klenbou střechy, jakoby tato překážka ani nebyla, a pak ji pozoroval, jak se vrhla mezi mozkomory a odháněla je. S nataženým dlouhým krkem se na ně vrhala, klovala je ostrým zobákem. Mozkomoři se rozplynuli jako ranní mlha. Nejděsivější a neohavnější tvory v kouzelnickém světě Farid hravě rozptýlil.

Dveře se však opět rozletěly. Tentokrát byly výkřiky hlasitější, nepřetržitější, hrůza ještě znatelnější.

Ten, kdo kráčel do Velké síně, jakoby už vyhrál, jakoby mu škola náležela, byl Tom Rojvol Raddle - mladá tvář, mimořádně hezký, zosobněné zlo. Přišel Lord Voldemort.

Severus skoro nedýchal. Jeho srdce svíral strach. Před ním však Farid stočil tvář k vetřelci; vyhlížel klidně, uvolněně, úplně nevzrušeně.

Jeho hruď se zvedala a klesala ještě úsilím, které musel vynaložit během ze sklepení. Vodní kapky se mu třpytily na hrudi, hrudní svaly byly krásně zřetelné, břišní svaly pevné, vlasy splývaly po ramenou a zádech a rysy mu jen lehce mizely pod krví, která stále vytékala z jizvy, otevřené na čele. Jeho smaragdové oči blýskaly vášní, mocí, působil nebojácně, nadpozemsky, nadpřirozeně.

S hlavou natočenou na jednu stranu, drobným úsměvem hrajícím na rtech, Farid hleděl, bez mrknutí oka, jak nejtemnější kouzelník, následován proudem Smrtijedů, vykročil přímo k němu, aby zničil svět na celá staletí. Obranně stál před Severusem; mnohem menší než jeho pán, ale daleko mocnější než kdokoliv v síni. Neochvějně čekal až k němu Voldemort přijde.

Temný pán se zastavil přímo před nimi.

„Takže tohle je ten slavný Harry Potter?“ ušklíbl se. „To není žádný mocný čaroděj, kterého vidím před sebou. Toto je jakési polonahé děcko, co si hraje na dospělého. Uhni stranou chlapečku, nech mě postarat se o mého zrádce, a pak, budeš-li hodný, možná tě nechám žít, budeš mým malým otrokem!“

„Tó si nemyslím, Volddemorte. Nemyslím, že si mocný,“ prohlásil Farid klidně. „Na tohle sem čékal dlóuho. Chcéš ho? Chcéš škólu? Pak myslím, že prrvně músíš prrojít přes mě.“

Vzduch jiskřil mocí, magií. Voldemort se zakabonil a vytáhl svou hůlku. Severus viděl hochovu tvář, a šokovala ho víc než cokoli jiného, co dosud viděl.

Faridův úsměv se ještě víc rozšířil, jeho oči planuly radostí. Jeho chlapec, jeho milý, hodný Farid, hleděl vstříc nastávající bitvě; chlapec vyrostl, už není dítě, byl více než připravený bojovat, aby uchránil Severuse, aby uchránil je všechny před zlem.



*Pozn. autorky:


Marcus Tullius Cicero existoval, stejně jako Tiro; jejich příběh je pravdivý, ačkoli není známo, zda byli opravdu kouzelníci!


Gorse (hlodaš) je známější jako „whin“ a je opravdu známý jako ‚keř líbání‘.




Pozn. překl.: Hlodaš (sloven. útesovec) –
 obr.1  a  obr. 2 

 

Za poskytnuté služby - 40. kapitola

Za poskytnuté služby - 42. kapitola

 

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat