Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 7
NejhoršíNejlepší 

Autor: Jean-Paul
Web:
 http://jean-paul-slash.narod.ru/muljazh.html
Překlad:  Pavel
Beta-reader:  Georgia
Párování:  Sherlock Holmes / John Watson
Rating:  slash, 18+
Shrnutí:   drabble

 


Probudil jsem se tím, že jsem se celý třásl. Nejprve se, jako ostatně vždy, probudil můj mozek. Vím, že není ráno. Přijde až tak za hodinu. Peřinu mám smotanou mezi nohama . Jedna ruka mi visí na podlahu, druhá srazila model lodi, který stál na poličce mezi postelí a zdí. Déšť buší na parapet…

Soused se vrátil pozdě. Byl cítit lacinými voňavkami. Matný, téměř prázdný pohled. Únava. Spokojený úsměv prozradil, že byl v bordelu. Nechci ani přemýšlet o tom, v jakém. Hm… jak bylo u paní Ožon?… ne, tohle mu skutečně nemohu říci.

„Pomáhal jste u sv. Barta?“
„Ano,“ lenivě se natáhl pro skleničku. „Holmesi, já snad ani raději nechci vědět, jak jste to zjistil.“
„Jízdenka z metra…“
„Řekl jsem, že to nechci vědět,“ přerušil mě a těžce upadl do křesla.

Tak tomu se říká láska? Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že Watson, stejně jako většina ostatních mužů, které znám, snadno navazuje milostné vztahy. Nebojí se o svou čest, nezajímají ho následky, nebojí se o zdraví. Navíc, většina z nich je šťastně ženatých a tak nechápu, proč chodí do bordelu. Watson tam chodí „vyprázdnit vejce,“ jak říká. Samozřejmě, nikdy by to neřekl přede mnou. Jednou jsem to omylem zaslechl.
„Omlouvám se, příteli,“ zívl. „Měl jsem těžký den.“
„Chápu. Tak jděte spát. K čemu tu zívat?“

Vím, že jsem příkrý. A nepříjemný. Že mám sám na sebe zlost. Watson snadno akceptuje mé změny nálady. Čím složitější povolání, tím milejší člověk, že?
Odešel k sobě. Vztekle jsem rozbil dvě zkumavky najednou. Na podlaze zůstaly skvrny od kyseliny. V duchu jsem si za to vynadal a zamířil do koupelny. Zítra je další den, je čas spát.

Což se mi ovšem nedaří. Musím si najít nějaké zaměstnání. Vstal jsem a procházel se z rohu do rohu. Zbytečně. Vykouřil jsem další dýmku. Petrarka … Ne, tohle nemůže být láska. Do krbu s ním! Jdi spát, Sherlocku, jdi spát.

Watsone, Watsone… Tyhle vulgární ženy. Co s nimi děláš? Prostě činíš za dost přírodě? Jaký to má smysl? Žádné city, žádný respekt. Dokonce ani žádné děti. Téměř žádné následky. Lékař je prohlíží jednou týdně. Od prohlídky k prohlídce je sedm dní, během kterých můžeš chytit nějaké svinstvo. Myslel jsem, že chceš být chirurgem, ne venerologem.

Jaké si vybíráš? Růžolícé, vyvinuté, baculaté? Rozesmáté hubené brunetky? Nebo prostě ty, jaké jsou zrovna k mání? Odhaluješ se před nimi? Cizí ženy se na tebe dívají, dotýkají se tě, vzrušují tě. Dotýkáš se jejich poddajných těl dlaněmi, mneš jejich prsa, to vše jen proto, abys s nimi mohl souložit jako psi na opuštěné polní cestě? Dívky paní Ožon jsou velmi schopné. A tolerantní. Souhlasí téměř se vším. Co po nich chceš? Nebo je ti to úplně jedno? Udělají cokoli, aby si vydělaly. Tobě to nevadí? Vyhovuje ti to?

Pokaždé, když se tvá tvář zkřiví hněvem, představuji si, jak se asi tváříš, když se uděláš. Nevidoucí oči, zčervenalé tváře, zpocené dlaně. Tvé nohy se boří do postele, zadek se stahuje v rytmu výstřiků. Tvá nádherná tvář se mění, jak dosahuješ orgasmu. V tu chvíli jsi spokojený a šťastný…

Vím, že není ráno, do úsvitu zbývá asi tak hodina. Probudil jsem se, protože mé tělo se svíjelo v křečích. Prudce jsem otevřel oči, když jsem vystříkl. Zuby zaťaté. Výraz bolesti. Jsem nechutný. Odporný. Nenávidím sám sebe. A to nejen teď, když déšť buší na parapety.

 

KONEC

 

 

Vyhledávání

Štítky