Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

  1. dumal daleko od Weasleyovic Doupěte. Bolestně si přitom uvědomoval komplikace, které po svém návratu bude muset řešit. Jeho úkol byl prozatím splněn, ale Doupě pro něj vždy bylo útočištěm před starostmi a problémy... až doteď. Nyní měl Draca, na kterého musel myslet, stejně jako na Mollyino znepokojení nad jeho akcemi. Pokaždé, když četla dalšího Denního Věštce se zprávou o zabíjení na první straně, dala to Harrymu najevo. Jeho návrat přinese řadu pokusů přimět ho ukončit svou osobní vendetu a on si nepřál poslouchat takové věci právě teď.
  2. ho nijak zvlášť netěšilo, že Dracovi najednou narostla páteř. Nechat si dělat kázání o tom, že je špatné zabíjet Smrtijedy od bývalého Smrtijeda, který strávil rok jako jejich oběť, to Harryho pobouřilo. Bylo nemyslitelné, že by Draco nepociťoval touhu po pomstě. Nepřirozené, to je to, co to bylo. Strašně nepřirozené.

Harry pozoroval slunce, stoupající nad obzorem. Proseděl celou noc venku, na kopci na okraji Vydrníku Svatého Drába. Čert vzal zimu. Nedbal na nepohodlí, částečně díky své otužilosti, částečně díky kouzlu, které udržovalo jeho oděv v suchu i přes vlhký chlad pozdně podzimního počasí. Prvních pár hodin nemyslel na nic, jen nechal myšlenky bloudit, zatímco se uklidňoval po nervy drásající štvanici, která doprovázela každý nájezd, co podnikl. Nyní měl čas, aby mohl poklidně přemýšlet o jiných věcech a Draco  byl v popředí jeho myšlenek.

´Do prdele. Nechtěl jsem se takhle rozčílit. On... vyrušil mě... ne, provokoval mě... ignoroval mě, když jsem se snažil vyjasnit, že mu do toho nic není. Co si, k sakru, myslí, že dělá? Jako kdyby se pomazal špekem a začal mlátit kusem masa přes čumák vyhládlého vlka! Já jen... jen jsem se přestal ovládat. Nechtěl jsem ho tak vylekat. Já bych... ve skutečnosti bych mu tohleto neudělal... že?´

Vyhrožoval mu nitrozpytem a v rudém oparu svých vzpomínek tušil, že v tu chvíli to myslel vážně. V klidu by takovou věc neudělal, ale proti Dracovi hrálo, že ho celý život popichoval. Harry změnil směr svých myšlenek, znepokojovala ho představa, že své pudy nemá pod kontrolou.

Molly a Artur budou spát dlouho. Artur měl dnes volno a Harry si počkal na východ slunce, který vykouzlil na vzdálených zasněžených kopcích planoucí zlatavé pokrývky. Byl čas jít domů a trochu si odpočinout.

Harry vstal a přemístil se na začátek cesty k Doupěti. Rozhlédl se okolo, vzpomněl si, jak se zde poprvé setkal s Dracem a jak rychle ztratil kontrolu, takže ho málem zabil. Od Dracova příchodu uplynul sotva týden a on se od čiré nenávisti k němu dostal k... k... no, k něčemu lepšímu. Touha? Obdiv? Sympatie? Možná. Možná od každého něco nebo ne úplně všechno z toho. Něco se změnilo... měnilo se... ve způsobu, jakým na Draca myslel a to Harryho pekelně znervózňovalo.

Líbí se mi… víc než dřív. Myslel jsem si, že porozumí lépe než kdokoliv jiný, proč tohle všechno dělám, ale proti všemu očekávání tomu tak není! Osm let, válka, všechno v našich životech je nyní jiné, a on mi stále tak zatraceně leze na nervy! Do prdele!’

Byl už nejvyšší čas na trochu zaslouženého odpočinku, Harry se vydal k Doupěti a tiše proklouzl hlavními dveřmi. Z kuchyně se znenadání vynořila Molly Weasleyová a blížila se k němu jako Bradavický expres - plnou parou! Harry zacouval několik kroků, až byl přitisknutý zády ke dveřím a zcela odříznutý od únikové cesty. S široce rozevřenýma očima zíral dolů na tu rozzuřenou malou baculku, která k němu vzhlížela… a zbledl hrůzou.

„Harry Jamesi Pottere!“ Mollyin hlas byl jen o stupeň nad hrůzostrašným zasyčením, nebezpečnější, než Harry kdy slyšel. „Jak se opovažuješ! Jak jsi se odvážil odejít vprostřed noci?! Draco měl záchvat a zdá se, že Doušek bezesného spánku na něj nezabírá. Artur a já jsme vzhůru už celé hodiny, snažili jsme se ho probrat, ale naše kouzla nejsou dost silná. A když si jdu pro pomoc k člověku, který mi SLÍBIL, že zde bude, aby mi pomohl, tak je pryč! Venku, kdo ví kde, v černé noci! Myslíš si, že jsem stará, hodná hlupačka, celá vzteklá, ale já ti něco řeknu, Harry, a ty dobře poslouchej! Jestliže nebudeš okamžitě nahoře a nepomůžeš nám pomoci tomu chlapci... a to teď hned!... dřív bude v pekle mrznout, než já zas budu mít pro tebe laskavé slovo! A teď MAZEJ!“

Harry spěchal, bral schody po třech, bolestivě si vědom, že je v domě plném zcela probuzených lidí stále ještě v bojovém šatu, po zuby ozbrojený, a prakticky přistižený přímo při návratu z mise. Ještě hůř, co Molly nevěděla, a co Harryho naplnilo panickou hrůzou, byly sžírající obavy, že za Dracovo zhroucení je zodpovědný on. Vyhrožoval Dracovi nitrozpytem a vzpomněl si, jak Draco téměř ztratil kontrolu, při pouhé hrozbě.

Harry vstoupil do místnosti, kde vyčerpaný Artur Weasley, oblečený v poměrně chatrném županu, nahlížel do ohmatané knihy a zkoušel na Dracovi kouzla, jedno po druhém. Potichu si zaklínadla mumlal sám pro sebe a pak nahlas, když se pokoušel je použít. Jeden pohled na Draca Harrymu potvrdil jeho nejhorší podezření. Draco byl téměř popelavě šedivý, ležel bez hnutí s široce rozevřenýma očima a byl prakticky katatonický. Harry ovládal terminologii ze svých studií nitrozpytu a znal nemoci a stavy mysli natolik, že by dokázal citovat zpaměti pasáž za pasáží. Kouzla a lektvary mohly ovlivnit Dracovo tělo, uzdravit jeho zranění a postarat se o jeho fyzické potřeby, ale nedokázaly vyléčit jeho duši.

„Počkej, Arture... myslím, že vím, co je třeba. Jen potřebuju, abys byl připravený se Znehybňujícím kouzlem, až skončím, a s něčím na uspání. Nemusel by zareagovat dobře, až se probere a uvidí, že jsem ho z toho stavu dostal já a mohl by si ublížit, pokud bychom mu nechali volnost pohybu. Připraven?“

Arthur upustil knihu a připravil si hůlku, na okamžik se úkosem podíval na Harryho bojový oděv.

„Tak jdeme na to... jsem připravený.“

Harry se soustředil a provedl kouzlo, v němž vztáhl mentální ruce. V záblescích paniky, která zaplavovala Dracovu přemoženou mysl, Harry účinně zasáhl a v okamžiku tak Draca vtáhl zpět do plného vědomí. Draco se zhluboka nadechl, naráz se zpříma posadil a začal ječet jako čerstvě vytažený kořen mandragory. Artur vyslovil zaklínadlo a Draco se složil zpět na postel, bezvládný jako loutka a těžce dýchal, dokonce i v umělém spánku. Harry použil ještě několik dalších posilujících zaklínadel, u nichž předpokládal, že Dracovi pomohou. Artur zhluboka vydechl úlevou, zatímco se Dracovi do tváře pomalu navracela jeho obvyklá barva.

„Výborně, Harry! Už jsem byl v koncích. Zdálo se, že ho z toho nedostanu. Chudák, probudil se křikem uprostřed noci. Lektvar asi přestal zabírat nebo něco takového, a další, co si pamatuji je, že jsme bojovali zuby nehty, abychom ho dostali zpět do postele. On na chvíli docela ztuhl, tichý jako hrob, a pak se začal zmítat. Pozvracel celý pokoj. Nikdy bych neřekl, že taková muší váha jako on toho může mít v sobě tolik. Naštěstí je Molly moc dobrá na uklízecí kouzla! A taky, Merlinovi díky, že mám dnes volno. Jestli na něj můžeš trochu dohlídnout, zajdu se podívat co dělá Molly a dám si šálek čaje... Dokud si ráno nedám aspoň hrnek, tak jsem ztracený.“

„Postarám se o něj, Arture. Bude v pořádku. Běž a řekni Molly, že všechno je v pohodě. Já... jen si tu sednu a budu na něj dávat pozor.“

Harryho hlas zněl roztržitě. Artur si to namířil ke kuchyni, a když došel ke schodům, široce zazíval. Harry se usadil na židli vedle postele a zíral na to, co předcházející noci způsobil. Doušek bezesného spánku nebyl všelék a měl omezenou moc. Lidem, co trpěli nočními můrami poskytl dočasnou úlevu, ale Draco byl pronásledován vzpomínkami. Lektvar mohl těkání jeho spící mysli trochu otupit, ale nemohl vymazat to, co se skutečně přihodilo. Dozvuky své bouřlivé minulosti bude Draco trpět, dokud se s tím vším nesmíří, a to by mohlo trvat ještě hodně dlouho.

To on Draca vyděsil, když mu vyhrožoval, že vnikne do jeho mysli a informace získá násilím. Zdálo se, že Draco má strach, že jeho vzpomínky uvidí někdo jiný a to nikoliv bezdůvodně. Harrymu to bylo jasné. Neměl být tak ukvapený, když se rozzlobil. Stačila jedna hrozba, aby Draca uvrhl do stavu paniky a do vzpomínek plných zoufalství.

Harry vzal Dracovu bezvládnou ruku do své. Byla mnohem bledší, než ta jeho a kontrast byl překvapivý. Jeho vlastní ruka byla mozolnatá, svalnatá a osmahlá sluncem. Dracova ruka byla štíhlá a bledá jako bylo celé jeho tělo, s dlouhými elegantními prsty a zvláštní jemností, která byla důsledkem toho, že nikdy nemusel pracovat jako Harry. Cítil se Dracovi blíž, důvěrnější jen tím, že ho držel za ruku a zdálo se mu téměř hloupé udělat něco takového, ale Harry se naklonil blíž a šeptal. Cítil, že některé věci prostě musí říct, a kdyby byl Draco vzhůru, bylo by to mnohem těžší.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem. Já bych... nikdy bych ti to neudělal. Špatné bylo už to, že jsem to jen řekl. Ale já to odčiním... slibuju. Přijdu na nějaký způsob, jak to napravit. Já... nevím, co dělat a nenávidím to. Nenávidím, když se cítím takhle... jako bych to nedokázal udělat dobře. Celý svůj život jsem strávil postrkovaný a nucený do věcí, které jsem sotva zvládal a průběžně doháněl. Jen nenávidím pocit, že nevím, co přijde. Dokážeš to pochopit? Mohl bys... i kdybys byl vzhůru? Jsem tu tak sám. I se všemi těmi lidmi okolo jsem pořád sám, protože jsou věci, o kterých vím, že je nikdy nebudu moci sdílet a myslím, že to taky znáš. Že víš, jaké to je. Jsem unavený a nechtěl jsem ti ublížit, ale přísahám, že se snažím dělat to, co si myslím, že je správné. Mohu věci napravit...dokážu to, jen potřebuju víc času.. Potřebuju víc času.“

Harry se ztišil, byl najednou vyčerpaný jak odeznívalo působení adrenalinu. Od předešlého dne nespal a jeho vyčerpání bylo kompletní a naprosté. Mezi scénou s Molly v přízemí a svým vlastním dotírajícím pocitem viny z Dracova stavu, se cítil obolavělý a naprosto vyčerpaný. Harry usnul, sedě ve starém pohodlné křesle vedle postele a stále přitom něžně držel Dracovu ruku ve své.

----------------------------------------------------

Molly a Artur seděli u snídaně, po několika hodinách bdění a péče o Draca. Molly trvalo téměř hodinu, než byla vůbec ochotna vyslovit Harryho jméno. Velmi dobře věděla, kde byl a proč a pomyšlení na to stačilo, aby ji zaplavilo prudké pobouření. Taková drzost! Pobíhá si po krajině a myslí na násilí, když oni tam potřebují pomoc. Jako by zabíjení lidí bylo důležitější než jeho vlastní domov a lidé, kterým na něm záleží nejvíc. To je hanebné! Artur na ni pokukoval přes stůl, na rtech si mu pohrával lehký úsměv. Molly se podrážděně zamračila a pohledem ho vyzvala, aby se podělil o své úvahy.

„Rád bych věděl, nač myslíš, miláčku. To je všechno.“

Molly hluboce povzdechla. „Nevím, co jsem udělala, Arture. Draco potřebuje pomoc, odbornou pomoc a já to zkouším, ale nevím, jestli jsem si neukousla příliš velké sousto. A Harry! Harry by mi měl pomáhat, ale on si pobíhá po Anglii, provádí Merlin ví co, ale nic dobrého, a já to všechno sama už nezvládnu. Jsem v koncích, Arture, naprosto v koncích! A nad čím se to, proboha, usmíváš, ty pošetilý, starý blázne?“

Artur se nahnul kupředu, bradu bojovně vystrčenou a v očích se mu jiskřilo.

„Usmívám se, protože si vzpomínám, když jsme měli dům plný dětí a měli jsme sotva na chleba a nezdálo se, že dny mají dostatek hodin na to, abychom všechno zvládli. Bývali bychom to nezvládli... nebýt tebe. My to všechno ještě dokážeme, miláčku. Nenechala jsi mě na holičkách za téměř třicet let, a nejsem si ani jistý, zda bys to vůbec dokázala. Nebude to lehké, ale my to zvládneme, jako vždycky. Jen se, Molly, uklidni. Vypij si čaj, za chvíli si pěkně zdřímneme, abychom dohnali odpočinek, co potřebujeme, a pak se postaráme o ten zbytek. Co říkáš?“

Molly na židli roztála. Nebylo pochyb, proč se provdala za Artura Weasleyho. Ten muž měl dobrý vliv na míle daleko, a i přes jeho klábosení a povykem nad mudlovským haraburdím a trampotami z práce, to byl v srdci věrný a dobrý muž. Natáhla k němu přes stůl ruku a snažila se zachovat klid a nevypuknout nad snídaní v pláč. Cítila se dost dobře na to, aby šla za chvíli zkontrolovat Harryho a Draca, ale to mohlo počkat, dokud nedopije čaj se svým manželem.

Artur konečně odkráčel do sprchy a potom, co uklidila kuchyni, nesla Molly Harrymu něco k jídlu a šálek horkého čaje. Než se vyšla do schodů, uklidnila se a doufala, že zadrží jakýkoliv výlev emocí, který by jí hrozil. Když zahnula za roh a zastavila se na prahu Dracova pokoje, prudce se zarazila, vděčná, že neupustila tác a neprobudila je tak oba dva.

Harry vypadal nevinně jako chlapec, na kterého si vzpomínala. Poklidně spal v křesle, dlaň ochranitelsky sevřenou okolo Dracovy. Draco spal uměle navozeným spánkem, nehybně, kromě hrudníku, který se lehce zvedal a klesal a celá scéna vypadala naprosto mírumilovně.

Molly se otočila a vrátila se do kuchyně. Bylo těžké zlobit se Harryho dlouho a ona si právě uvědomila proč. Bylo mu devatenáct, byl válečný veterán z války, která vypukla ještě před jeho narozením, zabiják a občas nerozvážný, ale milující, myslel to dobře a chránil lidi na kterých mu záleželo, jak nejlépe dokázal. V Harryho gestu neviděla nic špatného. Znamenalo pro ni, že ke skupince kterou chránil přidal dalšího člena, a pokud se Molly týkalo, tak to bylo jedině dobře.

Ten den byl dnem soví pošty. Pokaždé, když se Molly snažila něčemu se věnovat, ať už to bylo pletení, úklid nebo zdřímnutí, další sova upustila na jejich schody obálku. Nejdřív to byl Denní Věštec, se zprávami, které se ani neodvážila číst. Už jen titulek říkal více, než dokázala snést.

UDEŘIL OPĚT BRUMBÁLŮV MSTITEL?

Nechala Věštce stranou, s úmyslem dát ho Harrymu na postel, aby mu beze slov sdělila svůj hluboký nesouhlas. Mezitím se ze všech sil snažila zvládnout pletení, které potřebovala dokončit ještě před svátky, a zase ji vyrušila další sova!

Kingsley Pastorek přijde večer na návštěvu. Protože zpráva nebyla zapečetěna ministerskou pečetí, jednalo se o soukromou návštěvu starého známého člena Řádu, nikoliv o návštěvu služební. Podle Molly bylo tedy vše v pořádku, protože Pastorka spíše podporovala a myslela si, že je výjimečný ministr, pravděpodobně nejlepší za celá desetiletí.

Mollyina snaha o důkladný úklid domácnosti byla přerušena dalšími dvěma sovami, které přinesly další dobré zprávy, alespoň většinou. Ron se tento týden staví na návštěvu, jelikož byl na jeden zápas Kanonýrů suspendovaný za zbití jiného hráče do bezvědomí. Rozhodl se tedy, že když už má volno, staví se doma. Ron pil mnohem více, než se Molly líbilo, ale většinou to docela dobře zvládal, jinak by se mu u Kanonýrů tak nedařilo. Nicméně to bude pěkné, že svého benjamínka zase uvidí.

Charlie a Dula byli očekávání na návštěvu za dva dny, a to Molly nesmírně hřálo na duši. Charlie byl tak daleko a doma ho viděli sotva o svátcích, a přes to, co si někteří lidé mysleli o vztahu s jeho ’partnerem’, Molly Dulu milovala. Byl vším, čím se tak velice snažila, aby byli její synové. Tichý a zdvořilý, rafinovaný, aniž by byl afektovaný, kultivovaný a výmluvný, a hlavně příjemný ve společnosti. Na potomka jedné z těch spíše strašidelných, starých kouzelnických rodin z kontinentu byl Dula tak dobrý přírůstek do rodiny, jako by byla jakákoliv snacha a Molly si velmi užívala každou jeho návštěvu. Trocha smíchu, to bylo přesně to, co tenhle dům potřeboval.

Molly si kolem druhé krátce zdřímla, trochu se jí točila hlava a celá hořela, ale ráno bylo těžké a tak ji vůbec nepřekvapilo, že byla unavená. Harry a Draco prospali celé ráno i dopoledne a když se Molly probudila, zachvátila ji panika, když si uvědomila, že nemá připravenou večeři ani nic jiného a do Pastorkova příchodu zbývalo jen pár hodin. Začala spěchat, celá zneklidněná, do kuchyně, jen aby tam narazila na Artura, jak dodělává kotlík hovězího guláše.

„Přestaň se tak nervovat. Dnes mám volno a ty sis potřebovala odpočinout, miláčku. Jen jsem tě nechal spát. Jestli chceš, můžeš v přípravě pokračovat... nemám tvůj grif s kořením, ale z větší části je to už hotovo.“

Molly pocítila vlnu úlevy. Merlinovi díky, že měl Artur všechno pevně v rukou. Takhle pěkně se odpoledně neprospala už celá léta.

„Ach! Ty jsi fajn chlap, Arture, miláčku. Běž se kouknout na kluky, jestli už vstali, ano? Děkuji ti, drahoušku.“

Molly žonglovala s kořenkami a rychle do bublajícího kotlíku odsypávala špetku toho a kapku onoho a čichala, jestli Artur na nějakou přísadu nezapomněl. Svého manžela milovala, ale byl známý svou zapomnětlivostí, při vaření občas vynechal i některou z hlavních ingrediencí. Tentokrát se ale zdálo, že vše zvládnul na jedničku a Molly znovu vydechnula úlevou.

Arthur svižně vyběhl do schodů, měl pocit, že den ubíhá lépe než očekával, vzhledem k drsnému rannímu probuzení. Jeho kroky na schodech konečně Draca probudily z jeho původně uměle navozeného spánku.

Draco si byl vědom těžkých kroků na schodišti a jeho oči se snažily otevřít, byly ale slepeny zbytky slz. Dále si uvědomil, že jeho ruku svírá jiná. Otočil hlavu a otevřel oči. Zmateně zamrkal, když uviděl Harryho spát v křesle vedle jeho postele a jeho snědá, mozolnatá ruka svírala Dracovu vlastní. Když Artur vstoupil do místnosti, Draco svoji ruku odtáhl jako opařený, příliš rozklepaný na to, aby myslel na nejasný pocit útěchy, který to v něm vyvolalo, i když jen na půl vteřiny. Arturova hlava se objevila ve dveřích, nakukoval, jestli jsou vzhůru, ale Harry stále ještě tiše pochrupoval.

„Ahoj kluci. To jsem rád, že tě vidím vzhůru, Draco. Cítíš se líp, doufám?“

Draco nevěřil svému hlasu, jelikož ho zas škrábalo v krku a tiše přikývl. Harry se začal probírat a rozhlížet se okolo sebe, zmatený a podrážděný, pak si uvědomil, že sedí vedle Draca, stále ještě oblečený do bojového šatu.

Artur jim řekl, že večeře bude asi za dvě hodiny a že Kingsley Pastorek se staví a povečeří s nimi. Harry chvilku mrkal, ale navenek vypadal naprosto klidně. Konec konců, Kingsley je starý kamarád, ne? Jakmile Artur zmizel, Draco, třesoucí se proti své vůli, se obrátil na Harryho. Jeho hlas byl tlumeně chraplavý, stále ještě zdrsnělý z řevu, na který si maně vzpomínal, že vydával, aniž by chtěl. Zatímco mluvil na Harryho, díval se upřeně na přikrývku.

„Omlouvám se... neměl js-“

„Ne. Nemáš se za co omlouvat. Neomlouvej se. Přestal jsem se ovládat. Nerozumím ti, nevím, proč bys měl chtít, aby zůstali naživu, ale neměl jsem říkat, co jsem řekl. Já... už se to nestane. Nemusíš mi nic říkat, jestli nechceš. Jen... jen se snaž, aby ses uzdravil, ano?“

Draco zamrkal, už si nebyl jistý, co si má myslet. Harry se zdál opravdu zkroušený a to byla změna situace, kterou Draco nezvládal, když byl sotva probuzený. Harry napětí zlomil, když vstal a zamířil ke dveřím.

„Podívej. Musím se převlíknout, staví se tu Kingsley... za chvilku jsem zpět. Jen se potřebuju osprchovat a převlíct.“

„Harry.“

Harry se zarazil a otočil se zpět. Dracovy ruce sebou nepokojně vrtěly a jeho oči, stále ještě zastřené spánkem, byly strašlivě vážné.

„O tom... o tom, čemu nerozumíš. Viděl jsem... věci... které by nikdo neměl vidět. Vím, co to je zlo, nebo si aspoň myslím, že to vím. Vím, čeho jsou lidé schopni. Věcí, které bych nikdy nedokázal udělat, nebo na ně ani pomyslet a je mi z nich zle, Harry. Nedbám na... na to, co se stalo... mně. Je tu všude neustále příliš mnoho zabíjení, příliš mnoho zla, příliš mnoho pomsty. Nechci to vidět, ani být příčinou něčeho takového, nebo se toho jakkoliv účastnit... nikdy. Chci jen zapomenout. Rád bych byl... v pořádku... jednou. Nemyslím, že bych to dokázal, pokud bych se chtěl mstít. Oni patří do Azkabanu, Harry, můj strýc, Rodolphus LeStrange, ta opice MacNair a Hyde-Pratt. Zaslouží si, aby navždycky hnili v  páchnoucí kobce dokud nepojdou stářím, ale patří do Azkabanu. Dělej, co dělat máš, ale já je chci jen nechat zadržet... ne zabít, ne je nechat z pomsty zavraždit. Dokážeš to pochopit?“

Harry se kousl do jazyka a na okamžik přestal dýchat.

„Jo. Jo, myslím, že to dokážu pochopit. Nebudu slibovat nic, co nedokážu splnit ale... budu se snažit.“

„Děkuju. Já... vrátíš se, až budeš hotový?“

Harry přikývl a odešel do svého pokoje, sebral své oblečení, bojovou výstroj uložil a zamířil do sprchy. Draco potichu seděl, až se konečně natáhl ke stolku a vzal si lektvar na svůj bolavý krk spolu s dávkou Uklidňujícího doušku.

V myšlenkách mu probíhalo příliš mnoho věcí a nebylo lehké se v nich orientovat. Harry… když byl Harry… při smyslech, byl něžný a hodný a silný způsobem, jakým Draco nebyl. Cítil se… v bezpečí, ale jen, když byl Harry rozumný. Sám sebe skoro nenáviděl, že se v Harryho blízkosti cítí tak podivně, i tváří v tvář Potterově temnému a hrozivému hněvu. Bylo to špatné, a zvrácené, a takové, že to mohla chtít jen tak slabá, ubohá náhražka člověka, i když dobře věděl, že by neměl. Ale nedokázal to zastavit.

V levé ruce měl stále ještě pocit zvláštního tepla, jako by ozvěna Harryho přání, chránit ho a konejšit, byla stále s ním, i potom, co ten muž opustil místnost. Bylo v tom dobro a Draco toho toužil vidět více, cítit více a žít ve světě, kde by ten pocit byl součástí jeho života. Harry ty city možná nikdy neopětuje a Draco velice dobře věděl, že by stejně nevěděl, co dělat, kdyby se mu to s kýmkoliv přihodilo. Pravděpodobně utíkat pryč jako o život. Všechno to bylo naprosto šílené, ale… ale bylo to pěkné, o něčem snít… místo nočních můr… že ?

 16. kapitola - Pravda a následky

18. kapitola - Většina a menšina

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat