Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

 

Farid věděl, že je připravený na tento boj – vlastně se na něj těšil. Jakmile toto zlo zničí, bude moci vést svůj vlastní život; nyní měl rád svůj život, přátele, pána. Konečně měl Farid budoucnost, v níž jako malé dítě nikdy nevěřil. Po celá léta, kdy pouze přežíval, se obával myslet na to, co se mu může stát; a teď toho měl tolik, tolik bohatství, a tenhle odporný netvor byl vše, co mu stálo v cestě.

Farid nebyl tak naivní, aby si myslel, že Voldemort stojí za veškerým zlem světa. Jistě však sehrál svou roli v tom, co se přihodilo jemu - když se rozhodl zabít Jamese a Lily Potterovi, odsoudil jejich syna k létům utrpení a zneužívání.

Voldemort se nad ním tyčil, to však Faridovi nevadilo, zvykl si, že jsou lidé vyšší než on. Temný pán věřil, že má výhodu, poněvadž si myslel, že nemůže být zabitý. Neměl nejmenší tušení, jak Farid věděl, že jeho drahocenné viteály jsou zničeny. Zbyl pouze jediný: had; a ten byl zde, věrně následoval svého pána. Farid by ho vůbec nemusel litovat, kdyby nebyl s to vidět zlo vyřazující z každého póru šupinaté, vzorované kůže.

Usmál se.

Voldemort se chystal cosi říct, a když otevřel ústa, aby promluvil, Farid ho znehybněl. Věděl, že má jen pár okamžiků, než se jeho protivník uvolní, ale stačilo to; bohatě to stačilo na to, co chtěl vykonat.

„Ke mně, hade,“ pronesl. Uvědomoval si, že právě mluví jinou řečí – hadí řečí. Profesor Lupin mu to oznámil. Poprvé ji užil, když zapudil pánovo znamení; tehdy o tom nevěděl, ale v současné době mluvil mnohem plynuleji v tomto nezvyklém jazyce. Profesor Lupin mu řekl, aby si to nechal pro sebe, nikomu neprozradil, že ho umí; prohlásil, že široká veřejnost má pochyby o hadích jazycích. A skutečně, zaslechl zalapání po dechu, jež vydala většina z přihlížejících shromážděných kolem, když promluvil.

Profesor Lupin však Farida ubezpečil, že je v pořádku být hadí jazyk. Že je to nástroj, jako každý jiný, že tato schopnost není sama o sobě zlá, ale úmysl, s nímž je užívaná. Farid věřil jeho názoru.

V posledních měsících se ještě více sblížil s profesorem Lupinem. Tedy přinejmenším od toho znásilnění. Z dospělých v jeho životě, vyjma pána samozřejmě, „Remus“, jak profesor trval, aby ho Farid oslovoval, byl tím, kterého měl nejvíce rád.

Tak úplně nevěřil Albusi Šedovousovi; Farid věřil, že ho ten stařec má moc rád, jenže také na něj pohlížel jako na nástroj. Za to ho nevinil, ale nelíbilo se mu to. Siriuse Blacka měl také rád, ale měl za to, že je nevyzrálejší než Farid nebo některý z jeho přátel, proto mu také nemohl pořád důvěřovat.

Remus byl však podobný pánovi; skutečně se zdálo, že má Farida rád, přesně takového, jaký je, a také mu patrně ležela na srdci Faridova bezpečnost, chtěl ho připravit na bitvu a zajistit, aby ji přežil bez úhony. A tak spolu cvičili hadí řeč; Lupin poblíž Zapovězeného lesa odchytil několik malých užovek obojkových, které choval v nádobě ve svých pokojích. Farid je držel, mluvil s nimi a hladil je. Přitom si je docela oblíbil, rozhodl se však, že si je nevezme domů, poněvadž se obával, jak by mohl Tárik reagovat.

Nyní volal velkého hada dopředu – hada s duší poskvrněnou, svázaného s temným.

Had ho vyslyšel.

„Ty mluvíššš touto řečí?“ užasl.

„Šššt,“ odvětil Farid. „Přeješšš sssi osssvobodit ssse ze sssvého otroctví nebo sssi přeješšš sssloužit tomu, jenž je temný?“

„Prosssím, pane, sssvobodu, pane,“ odpověděl had toužebně.

Faridův úsměv se rozšířil; nechtěl tohoto tvora zabít, pokud měl jinou možnost. Koneckonců, nikdo nevěděl lépe než on, jaké to je, být zotročený.

A tak vyslovil slova, jež ho Remus naučil, ale v hadí řeči, aby mu nikdo, krom hada a Voldemorta, nerozuměl:

„Přikazuji ti, temná duššše, propusssť tohoto hada. Přikazuji ti, opusssť její duššši. Žádám, aby byla osssvobozena ze zajetí zla, toto přikazuji jménem těch, kdož zemřeli nepomssstěni.“

Had ztuhnul, a vztyčil se tak, že jeho horní část těla byla vysoko postavena. Takto volně nad zemí se mírně kýval ve snaze se udržet zpříma.

Černý obláček jakoby prosákl z jeho kůže a vznesl se do vzduchu nad jeho hlavou.

Dissolvo,“ zašeptal a zlá esence se prostě vypařila jako ranní rosa. Had ztuhl a pak se zhroutil. Věděl, že je v bezvědomí, ale jinak nezraněný.

„DOST!“ vykřikl Voldemort.

Farid se znovu usmál; věděl, že Temného pána kletba Petrificus totalus dlouho nezadrží, ale chtěl, aby si byl druhý kouzelník vědomý toho, co se děje, když zničil poslední viteál. Druhý kouzelník nevěděl, že jsou ostatní zničeny; bylo na Faridovi mu o tom říct, a to si bude opravdu užívat.

„Jejda, Volddemorte,“ pronesl. „Nécó sem zníčil? Tó sem ale hloupý, dyť tó byl tvůj póslední viteál!“

Faridův úšklebek nabyl doteku zlomyslnosti, když spatřil počátek hrůzy v protivníkových očích.

Jeho tvář opět zvážněla, když prohlásil: „A teď je čas zabít tébe! Ale myslím, že by se nikomu jinému némělo nic stát kvůli tobě a mně, tó je mezi námi, řekl bych.“

Rázem byli Farid s Voldemortem hermeticky uzavřeni v gigantické bublině. Byla téměř průhledná, ale vytvořená bariéra se lehce mihotala a zachytávala světlo; byla velice podobná bariéře, jakou Farid vyčaroval oné noci, kdy na ně zaútočili vlkodlaci. Vystoupala nahoru, vznášela se vysoko nad všemi ve Velké síni, těsně u očarovaného stropu, jenž nyní ukazoval jen jasné modré nebe, potemnělé postupujícím večerem, a ohromného bílého ptáka, který dál kroužil, aby chránil školu.

Severus se zajíknul překvapením společně se zbylým osazenstvem Velké síně, když Farid promluvil k Nagini hadí řečí. Zapomněl, že mu Black pověděl o tom, že jeho otrok je hadí jazyk. Na jeho obranu nutno podoktnout, že to bylo v době, kdy poprvé zjistil sílu pouta a zabýval se zdoláváním jeho omezeními. Ale teď, když ho slyšel, když slyšel, jak jím Farid hovoří, využívá ho jako nástroj proti hadovi a jejímu zvrácenému pánovi, běhal mu z toho mráz po zádech. Nikdy se blíže neptal, co se Farid učí s Remusem – bezvýhradně tomu muži důvěřoval – ale zajímalo ho, jaká další překvapení mohou vyjít najevo, jak bude bitva pokračovat.

Následné nenadálé objevení bubliny všechny ohromilo, i Severuse, jenž se už s něčím podobným setkal. Několik Smrtijedů se k ní přihrnulo v marné snaze osvobodit svého pána, a v tu chvíli bitva skutečně začala.

Starší studenti bojovali s několika Smrtijedy; Seamus s Dracem přemohli jednoho z nich, a Ron skolil dalšího tím, že ho prostě tvrdě praštil svou železnou pěstí.

Opodál zády k sobě bojovali Brumbál s Minervou, bránili mnoho vyděšených prváků, jež se choulili k sobě a koukali na střet velkýma, ustrašenýma očima. Kratiknot s Remusem byli v jiné části síně, kde vypalovali kletby, a Sirius Black obklopený několika černě oděnými postavami, oči mu tančily, jak je nemilosrdně proklínal.

I Severus jich pár odstranil z bitvy, v jednom z nich poznal Averyho, jemuž byl dlužen trochu bolesti z konce své hůlky a v druhém Rodolfuse Lestranga, jenž byl skutečně krutý, a bez nějž bude svět určitě lepší místo.

Jenže potom cosi uslyšel, a rychle se otočil. Za ním stál Smrtijed - Tadeus Nott. Držel Hermionu v kravatě; ruku těsně ovinutou kolem jejího hrdla. Vzpírala se, ale on stisk zesílil a najednou znehybněla.

„Abys věděl, on nevyhraje, ta tvá malá hračka,“ zavrčel s pohozením hlavy Faridovým směrem. „Polož hůlku, jinak týhle mudlovský šmejdce zlomím krček.“ Hermiona nemohla mluvit, jak Nott rukou pevně svíral její průdušnici, lapala po dechu, Nott si ji přitiskl blíž; pokoušela se očima dát nějaké znamení, ale Severus nehodlal nic riskovat, ne kvůli Hermionině bezpečnosti. Pozvolna, opatrně položil hůlku.

Nott nepatrně uvolnil sevření, zjevně se však nechystal dívku úplně pustit.

Nott se na něj zaškaredil: „Teď už nejseš tak statečnej, co, ty zasranej zrádče? Víš, že probíhal docela boj o to, kdo tě dostane? Ale vyhrál jsem já. Já vyhrál, protože kvůli tobě, ty hajzle, můj Teo,“ čelist se mu třásla sotva potlačovanou emocí, „můj syn, mý dítě, se zabilo. Mý krásný dítě je mrtvý, a to kvůli tobě a tý tvý malý děvce!“

Severus se na něj podíval; střetl se s očima druhého muže, aniž uhnul pohledem: „Je mi líto tvé ztráty, Tadeusi,“ pronesl, „ale tvůj syn si sám vybral, když znásilnil a týral Farida.“

Tadeus už plakal, otevřeně vzlykal: „Ten kluk byl šoustán nesčetnými muži,“ vzlykal, „proč by měl můj syn být tím jediným, kdo platí? Ta coura je jako starý koště, každý na něm jezdí!“

Severus byl znechucený; není divu, že Teodor byl takový, když jeho otec měl tento postoj. Muž k Severusovi napřáhl ruku, hůlkou mířil na jeho srdce. Ruka se mu silně chvěla.

„Budeš trpět, Snape,“ sykl. „Budeš pomalu chcípat a dívat se, jak Temný pán setře tu tvou kundičku.“

Náhle se stalo několik věcí najednou.

Hermiona loktem bouchla Notta do břicha, přičemž ve stejnou chvíli kdosi vypálil omračující kouzlo, jež bylo tak mocné, mělo takovou sílu, že Nott odletěl až na zeď za nimi; slyšeli, jak jeho páteř praskla s ohavným křupnutím. V bublině nastal výbuch, všichni Smrtijedi současně padli na zem, v bezvědomí. Severus pocítil ostrou bolest, krev se mu řinula z břicha; krvácel.

Nott stačil před smrtí vyřknout své vlastní kouzlo: Sectumsempra.

Severus padl na kolena, najednou mu byla skutečná zima. Vše ostatní se zdálo tak daleké, tak vzdálené.

Slyšel, jak Hermiona křičí, asi křičela jeho jméno.

Ron také křičel – byl blíže než Hermiona: „Merline! Profesore Snape!

Nedokázal se udržet na kolenou, a tak klesl na bok, všechno jakoby na okrajích černalo. Severus věděl, že ta kletba je obyčejně smrtelná; umře, je to jeho vlastní kouzlo, které vynašel v mladické aroganci, a cítil se tak hloupě pyšně, že ho zabije.

Ale, než umře, musí vidět svého Farida; přiměl se otočit hlavu, aby se podíval na boj, který nyní sváděl jeho milenec. Bylo to moc těžké, moc těžké se pohnout, ale zvládl to, musel. Oba bojující kouzelníci byli stále uzavřeni v magické bublině, vytvořené Faridem; viděl světla z kouzel, jež na sebe pálili.

Farid byl nádherný, jak tančil ve vzduchu, v bitevním poli, jež vytvořil, rovnal se Voldemortovi v kouzlu za kouzlem, kletbě za kletbou.

‚Uspěl jsem,‘ říkal si Severus hrdě. ‚Pomohl jsem mu stát se bojovníkem; pomohl jsem mu stát se mužem.‘

Hermiona se k němu vrhla, plakala nad ním; strhla si hábit a přitiskla ho k jeho zraněním.

‚Blázínku,‘ přemítal v duchu, ‚copak nevíš, že pro mě už je moc pozdě?‘

Vzpomínal na to otrocké dítě, jakým byl Farid jen před několika málo měsíci, na to, jakou dalekou cestu ušel k dospělému muži, k soběstačnosti, a usmál se.

„Můj chytrý, báječný chlapec.“ Už stěží viděl přes slzy, toužil svírat Farida v náruči, ještě jednou ho vášnivě políbit. Věřil, že Farid vyhraje, ale nemyslel si, že tu nebude, aby to viděl.

„Žij pro mě, maličký!“ šeptl.

Slyšel plakat Hermionu, celou svou vahou mu ležela na hrudi, ale zněla vzdáleně, jako by byla na konci velmi dlouhého tunelu. „Neumírej mi tu, ty starej mizero,“ křičela. „Neopovaž se, do prdele!“

Severus se skoro smál nad tím, co by Farid řekl, kdyby slyšel slušnou, uvážlivou Hermionu, která vůbec nikdy hrubě nemluvila, užívat taková slova.

„Miluji tě, můj miláčku,“ už to sotva byl šepot, možná jen jeho stín? „Buď volný, Faride, můj nejdražší, buď volný.“

Rozevřel dlaň, náhle spatřil pouto, zářivý zlatý řetěz, který je poutal. Nevypadal nějak jinak, než před těmi všemi měsíci, kdy mu ho Farid prvně ukázal. Ale byl jinak cítit.

A jak se díval, jak ta slova stále vyslovoval, moc tiše pro lidské uši, pouto se začínalo rozpouštět, rozplývat. Články řetězu se pomalu rozpadaly, povolovaly a slábly, jako mraky o letním dni, stále rychleji, jak Severus opakoval svou mantru: „Buď volný, má lásko, buď volný,“ dokud nakonec úplně nezmizelo. Pouto, jež je po mnoho měsíců spolu svazovalo, se prostě rozplynulo.

Severusovy oči byly moc těžké; stálo to hodně úsilí je udržet otevřené, a tak je nakonec nechal zavřít.

Slyšel Hermionin výkřik: „NÉÉÉÉÉ!!!“

Věděl, že se usmívá; na víčkách měl vtisknutý obrázek nádherného hrdiny z poslední bitvy - překrásného chlapce, naplňujícího svůj osud.

Pouto konečně zmizelo, spojení se rozpustilo, jeho ruka zůstala nakonec prázdná, a až do tohoto okamžiku si Severus neuvědomil, jak dříve byla plná.

 

Za poskytnuté služby - 41. kapitola

Za poskytnuté služby - 43. kapitola 

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat