Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel

Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Svrchník George Weasleyho stál v Příčné ulici celé jmění a označoval ho jako vlivného muže, ale nedokázal dostatečně ochránit před prosincovým mrazem, jak ten kráčel sněhem a zpola zmrzlé zimní bláto slabě křupalo pod jeho botami. Míjel jeden náhrobní kámen za druhým, až dorazil k tomu, kam přišel na návštěvu. Ginny.

George si přidřepl, pak odhodil veškerou snahu ochránit se před sněhem a prostě si vedle kamenného pomníku poklekl. Květiny, které přinesl, v tomto počasí moc dlouho nevydrží, ale ve skutečnosti nevydržely nikdy. Jakmile jste je jednou uřízli, byly mrtvé. Tím se zas moc nelišily od lidí. Smrt byla konečná. Ve chvíli, kdy duše opustila tělo, byla odříznuta od těch, kteří člověka milovali… navždy. Jako Ginny. Ta nemotorná malá holka v domě plném hlučných kluků. Jejich jediná sestra, skosena v rozpuku svého života, protože nějací hajzlové se Znamením potřebovali světu připomenout jejich vzácného Lorda Voldemorta. Zemřela bezdůvodně.

George si sundal elegantní kovové pouzdro, které udržovalo na místě jeho kouzelné oko. Byl to jeho rituál. Nepřišel sem, aby žil přítomností, přišel sem, aby si připomněl minulost, kdy nenosil tuhle věc a dvěma zdravýma očima se mohl dívat na bratra, jehož tvář nebyla zjizvená a rozdrásaná a mohl se dívat na sestru, která byla živá a zdravá a tak smělá a drzá, jak se od dcery Molly Weasleyové dalo očekávat.

‘Už jsem tu nebyl pěknou chvíli, sestři. Děly se… podivné věci. Všechno se mění… já se měním. Hlavně… stárnu. Snad moudřím. Doufám. Stále se mi po tobě stýská. Všem se nám stýská. Poslední dobou bys nevěřila svým očím, Harry a Draco Malfoy jsou spolu a tisk miluje každou minutu jejich vztahu. Stěží se to podobá tomu světu, který si pamatuješ. Je to jen pár let a všechno se mění… rychleji, než se mi to většinou líbí. Myslím, že mě to přivádí k tomu, co chci říci.

Složil jsem slib a snažil jsem se ho dodržet, ale teď si říkám, jestli bys to vůbec po mně chtěla. Touhle dobou už moc z těch bastardů, co ti to udělali, nezbývá. Mohla bys je spočítat na prstech obou rukou… a ještě by ti jich pár zbylo. Snažil jsem se. Harry udělal tu špinavou práci a Fred a já jsme se postarali o tu tichou v pozadí. Bylo to uděláno a já jsem si myslel, že to bylo to, na čem záleželo. Je tu bezpečněji, než když jsi tu byla naposledy, aspoň tím jsem si jistý. Ničím dalším už si tak jistý nejsem.

Poslední dobou jsem nějaké věci pochopil. O mstě, o zabíjení, a víc. Podivné věci, věci, co mě nikdy předtím nenapadly. Nemyslím, že bych v tom mohl pokračovat. Myslel jsem, že bych mohl. Myslel jsem, že bych mohl pokračovat dál a dohlídnout, aby bylo všechno hotovo, ale nemůžu. Doufám, že mi odpustíš. Předávám naši informační síť Tonksové. Je z bystrozorů nejlepší a s takovouhle informační sítí si rychle získá dobré jméno. Fred a já jsme hotovi, a Harry taky. Aspoň my to máme za sebou. Rád bych si myslel, že ať už jsi teď kdekoliv, tak to pochopíš. Opravdu doufám, že ano.

Jedna věc se nikdy nezmění. Všem se nám po tobě stýská a máme tě rádi.’

„Tak co, brácho, jdeš? Mrzneme tady a večeře u mamči začíná za půl hodiny. Jsem hotový. A ty?”

George si posunul kovové pouzdro okolo hlavy zpět na místo a protočil oči. Vyhrabal se z pokleku do stoje a klopýtal sněhem zpět k Fredovi.

„Pro Merlina! Myslíš ty někdy NĚČÍM jiným, než žaludkem? Jo, jsem hotový. Jdeme.”

‘Sbohem, sestřičko. Občas se tady zase stavím. Jen si nikdy nemysli, že jsme na tebe zapomněli. Nezapomněli a nikdy k tomu nedojde.’

S tlumeným prásknutím, které doprovázelo Přemístění, byla Weasleyovic dvojčata pryč, zůstala jen hrst květin, na kterou se pozvolna snášel sníh přinášený prosincovým mrazivým severákem.

------------------------------------------------------

Harry z nevelké vzdálenosti pozoroval Draca, zatímco Weasleyovic domácnost slavila nadcházející nový rok. Tentokrát nikdo nezůstával přes noc, všichni se při té příležitosti buď přemístili nebo doletaxovali, a zůstanou až do půlnoci. Dům oplýval činností, tentokrát mnohem víc než předtím. Draco byl středem velmi živého rozhovoru i přes lehkou bolest hlavy, ze které se zotavoval. Nebylo to tak zlé a Snape, jako obvykle, vykonal to nejlepší, ale Harry pořád ještě viděl, jak sebou Draco co chvíli škubnul a jeho z toho svrběly ruce, jak měl chuť je kolem svého milence ovinout a poskytnout mu útěchu.

Draco si povídal s Eileen, Ronovou přítelkyní, a dobře se u toho bavil. Eileen byla pěkná holka, se zrzavými vlasy, které byly mnohem tmavší než vlasy většiny Weasleyových, a s modrýma, nezvykle jasnýma očima. Byla živá, otevřená a inteligentní, což vysvětlovalo, jak se dokázala vypracovat do jedné z vedoucích funkcí ve vážné charitativní instituci než dosáhla věku jednadvaceti let.

Harry se domníval, že se k Ronovi dobře hodila, ale mohl říci, že Molly si tím zatím tak jistá nebyla. Vždycky své chlapce tolik ochraňovala, a běda ženě, která by neodpovídala Mollyiným kriteriím pro její chlapce. Prozatím byla Molly zdráhavě svolná připustit, že se ta mladá žena jevila hodná a to bylo vše, k čemu v tuto chvíli byla ochotná.

Eileen byla původem Irka, ale od útlého dětství žila v Anglii a její otec byl před nějakými dvaceti lety hvězdou irského famfrpálu. Jejími vášněmi byly pedagogika, famfrpál a charitativní činnost a to jí získalo Dracovu přízeň, jelikož mu byla blízká všechna probíraná témata a s ‘nováčkem’ pociťoval jistou spřízněnost, protože byl v domácnosti Weasleyových také poměrně nový, a jen Eileen se k nim dostala později než on sám.

Harryho oči se míhaly po místnosti. Ron byl zabraný do napínavého souboje v kouzelnickém šachu proti svému otci, svému největšímu soupeři, a Percy se svojí snoubenkou, Penelopou, je pozorně sledovali a povídali si s Billem a Fleur. Molly horlivě pobíhala a servírovala jablečný mošt, dýňový džus a čaj. Remus Lupin a Nymphadora Tonksová vážně hovořili s Fredem a Georgem a Harry si to namířil ke triu, složeném z jejich posledních hostů. Při tom všem, bylo to jen zdvořilé. Charlie, Dula a Severus Snape stáli u krbu a zdálo se, že Snape dobře vycházel s jediným studentem z Kruvalu v domě, Dulou.

Harry si stále nebyl jistý, proč se Snape rozhodl zůstat, když předchozího dne Dracovi znovu vytvořil ochrany, ale ten muž ho prostě pekelně znervózňoval, jak tam jen tak stál a co chvíli si přihnul z kovové placatice, jeho tmavé oči se míhaly po místnosti ale neprozrazovaly nic z jeho myšlenek. Harry mu včera velmi zdvořile poděkoval, ale Molly ho pozvala, aby s nimi oslavil Nový rok a proti všemu očekávání, ten umaštěný parchant souhlasil. Harry kráčel k malému hloučku a zjevně ignoroval Snapeův napjatý úšklebek nad Harryho příchodem.

Dula hovořil o starých kouzlech a o rozdílech ve školních osnovách na Kruvalu a Harry se ke konverzaci přidal, mlčenlivý, když neměl nic zajímavého, co by dodal. Charlie nejdříve odběhl, aby přinesl čerstvý mošt a poškádlil nejmladšího bratra, který šachový zápas proti Arturovi konečně prohrál, a pak se zase velice zdvořile omluvil Dula a odešel na toaletu. Harry se tak na Silvestra nacházel vedle krbu a popíjel se Severusem Snapem mošt. Bylo to v tu chvíli, kdy zaflirtoval s myšlenkou, zda když stál proti Voldemortovi opravdu měl lepší úděl.

Severus protočil oči, přihnul si z lahve a než promluvil, sžíravě na Harryho pohlédl.

„Co? Jestli mi něco potřebujete říct, Pottere, tak to, pro všchny svaté, vyplivněte!”

Harry se z tónu toho muže naježil. Stejně povýšený tón, jaký musel snášet během větší části posledního desetiletí.

„Jen jsem si říkal, co máte v té placatce. Celý večer jsem vás neviděl pít nic jiného.”

Severus na Harryho vrhl spiklenecký pohled, opatrně se rozhlédl po místnosti a zašeptal.

„Mnoholičný lektvar. Já nejsem opravdový Severus Snape. Ve skutečnosti jsem Voldemortův agent a jsem tu, abych zabil chlapce-který-přežil.”

Ve chvíli, kdy se vlasy na Harryho krku začaly ježit a jeho nevíra dosáhla vrcholu, zaznamenal v té větě několik nesrovnalostí. Za prvé, Mnoholičný lektvar nebylo třeba popíjet každých pár minut, ale jen asi každou hodinu. Za druhé, ten muž vypadal, že se jeho obličej každou chvíli roztrhne napůl, jak se snažil ovládnout ďábelský úšklebek… podnapilý. Snape se chechtal! Snape!

„Och, vzchopte se, Pottere! Zíráte na mě úkosem od vašich jedenácti let a snažíte se odhadnout, jakým způsobem je všechno, od povstání temných sil po vaši první erupci akné, ve spojení se mnou. Je nevysvětlitelné, že jste se na tohle nechal nachytat i jen na těch několik vteřin. Přísahám, že nikdy nepochopím, co na vás Draco vidí!”

Harry začichal do vzduchu, zatímco Snape pomalu a pečlivě artikuloval.

„Vy jste… jste opilý! Vy! Jak? Proč? Ani jsem si nemyslel, že byste vůbec pil! Co je v té lahvi?”

„To je jabkovice! Včera večer jsem ji rychle vypálil z nějakých jablek co Molly nevyužila. K sakru výborný materiál.”

Snape si znovu přihnul a Harry nevěřícně zíral.

„Pottere… je Silvestr, jsem obklopený Weasleyovými, Voldemort je konečně opravdu mrtvý a já jsem strávil včerejší den opravováním díla, které mělo vydržet celé roky. Jestli si kdy nějaký den vyžadoval chlast, tak je to tento.”

„Když je vám pobyt zde tolik na obtíž, že potřebujete pít, proč zůstáváte?”

Snape se napřímil, zhluboka se nadechl, povzdechl a promluvil tónem, který tiše vyjadřoval naprostou stupiditu posluchače.

„Protože Molly Weasleyová mě o to požádala, a protože Draco se k její žádosti připojil… a protože se mi chtělo! Byl jsem v Německu, Pottere! V Německu! Máte vůbec představu, jak moc nenávidím němčinu?! Jestli už nikdy nepoužiju hrdelní řeč, budu tím šťastnější. Je dobré, být v Anglii, Pottere. Slavím. Bylo mi řečeno, že to je, co lidi dělají.”

Harry zavrávoral. Severus Snape byl nalíznutý… a téměř veselý… nebylo divu, že se držel stranou ostatních, jak jen to bylo možné. Představa rozradostnělého Snapea byla více, než většina lidí dokázala unést a udržet si chladnou hlavu.

„To pak dobrá. Výborně! Omlouvám se, že jsem vás vyrušil, já jen… nikdy dřív jsem vás neviděl… šťastného. Sluší vám to. Udržte si to.”

„Jasně, Pottere. Ještě urážejte ukřivděného. Ani vy mi nedokážete zkazit tuhle dobrou náladu. A neočekávejte, že jen proto, že se čas od času někde objevíte a spasíte svět, tak to nějak, až se vrátíte, ovlivní vaše OVCE v lektvarech. Buď prospějete nebo propadnete, Pottere. Prospějete nebo propadnete.”

„Však to je stejné jako v životě, že ano? Člověk vždycky buď prospěje nebo propadne.”

Snape škytl, pak vypadal zahanbený skutečností, že to právě udělal. Také byl pokořený Potterovým konstatováním. Protože to byla pravda.

„Mé předcházející tvrzení bylo správné. Nejste tak úplně bez schopností, pane Pottere.”

Harry se usmál. „A vy zas nejste tak úplně bez smyslu pro humor. Držte.”

Harry mu podal svou skleničku. Snape ji se zmateným výrazem uchopil.

„Co, pěkně prosím, chcete, abych s tím dělal?” zeptal se kysele.

Harry se široce usmál. „Už je skoro půlnoc. Podržte mi můj mošt než políbím svého přítele.”

Kdyby Snapeův zlobný pohled na Harryho vzdalující se záda mohl vrhat dýky, chlapec-co-přežil by vypadal jak polštářek na špendlíky.

Artur umístil Weasleyovic hodiny zpět na jejich čestné místo, potom, co byly opraveny, a od chvíle, co se hodiny ten den ráno navrátily domů, byly zakryty prostěradlem. Artur Weasley zaťukal na svou skleničku, aby připoutal pozornost shromážděných oslavujících, a zahájil malý proslov, který si připravil.

„Ehm. Weasleyovi, přátelé, milovaní, oslavující i vy, co oslavy nemáte rádi. Tento večer se loučíme s končícím rokem, necháváme za sebou bolest a zármutek, které nás během roku zasáhly a vítáme nový rok s nedotčenými nadějemi a sny. Máme mezi námi některé, kteří v tomto domě ještě nikdy předtím Silvestra neslavili, ti budou nyní svědky události, kterou ctíme a s velkou vážností dodržujeme. Když někdo nám drahý, žijící v našem domě, zachrání život členovi naší rodiny, je tradicí umístit jejich jméno jako člena rodiny, abychom uctili jejich laskavost, kterou nám prokázali. V minulém roce se taková událost přihodila. S nesmírnou radostí odhaluji hodiny Weasleyových, které, od doby jejich zhotovení pozorovaly během mnoha let osm generací Weasleyových. Byly svědkem každé krize, kterou tato rodina poznala a stály tu při každé oslavě. Za několik vteřin udeří půlnoc a kromě novoročních přání poblahopřejeme Dracovi, který si zasloužil čestné místo na ciferníku tohoto starého přístroje.”

Artur strhl prostěradlo a ve chvíli, kdy na hodinách začala bít půlnoc, odhalil úpravu, kterou na nich provedl. Dracovo jméno bylo přidáno k mnoha dalším ručičkám, nebo spíše lžícím, které se na hodinách nacházely spolu s ručičkami, které ukazovaly čas, a zatímco se Artur Dracovi poklonil, místnost zaplnil tichý potlesk. Draco byl tak uzemněn, že téměř zapomněl na půlnoční polibek, dokud mu potřeba skrýt slzy nepřipomněla, že Harryho rty byly pohotovým a vhodným způsobem, jak zamaskovat své dojetí.

V teple a zastřeném pohodlí domova a dobré nálady, smíchu a veselí, se Draco v Harryho přítomnosti na chvíli naprosto zapomněl a úplně se svou láskou splynul. Navrátil se k sobě lehce v rozpacích, jelikož si uvědomil, jak potlesk přešel do zdvořilého pochichtávání, když pozorovali, jak je líbaný téměř do bezvědomí. Dobré vychování zvítězilo a Draco koktal díky a doufal, že nezněl příliš nervózně, ale byl si jistý, že by nedokázal adekvátně vyjádřit, jak se vzhledem k tomuto všemu cítí.

Na hodinách Weasleyových se objevilo jméno Malfoy. Jestliže tohleto nebylo znamením dramaticky se měnících časů, co by to pak bylo? Stará lžíce, která nesla jeho jméno, byla symbolem něčeho mnohem většího. Tohle, více než jakékoliv jiné místo, byl jeho domov, a tito lidé byli jeho rodinou a navždy jí zůstanou.

Mnohem později, potom co jablečné víno uvolnilo zábrany a proběhlo mnoho slzavých rozloučení, vedl Draco Harryho za ruku po schodech, tváře zarůžovělé nebezpečnou kombinací alkoholu a povznesené nálady. Jeho bolest hlavy už dávno ustoupila a nezbylo z ní více než lehká tíže v lebce a od slunovratu se neodvážil víc, než se k Harrymu přitulit a líbat se s ním. Abychom byli přesní a konkrétní, je třeba říci, že Draco byl prostě nadržený. Četné radosti onoho večera ho lákaly završit Silvestra ještě větším štěstím a okamžitě se tomu pokušení oddal. Harry spěchal, aby s ním udržel krok, Dracovo sevření jeho zápěstí bylo jako železné.

Jakmile za nimi dveře zapadly a bylo použito potřebné ztišovací kouzlo, aby jim zajistilo soukromí, Draco Harryho skoro pohmoždil horlivostí vyvolanou touhou, která se v něm probudila už před nějakou dobou, ale v onu chvíli jednoduše nemohla být uspokojena. Mezi bolestí hlavy a probíhajícími oslavami byl Draco omezený jen na svou představivost a několik polibků, ale nyní už zde nebylo nic, co by ho mohlo zadržet.

Harry klopýtal, aby udržel krok, ve snaze přizpůsobit se Dracově prudkosti a vášni podpořené alkoholem, ale skončil přitlačený na postel a zbavený svého oblečení milencem, který Harryho vědomí zaplavil hlubokými, energickými polibky a rukama, které ho zkoumaly s rozdychtěnou vášní a instinktivní zručností. Draco si během několika vteřin svlékl i své oblečení, usadil se na Harryho a zahájil nový útok na jeho rty a krk. Harry v několika minutách přešel rychle ze stavu vzrušení do bujného ztopoření, povzbuzovaný litaniemi Dracových citů nevyjímaje jemnost Dracovy kůže, která se třela o jeho vlastní.

„Tááák… dlouho… jsem čekal. Příliš dlouho. Chci tě… hned. Miluju tě… tolik moc. Jen tebe… Harry… tebe.”

Náhle Dracovy rty opustily Harryho ústa a Harry otevřel oči právě včas, aby spatřil jak blonďaté vlasy sestupují po jeho hrudníku a Dracův jazyk kreslil malou vlhkou cestičku od Harryho srdce rovnou k jeho klínu. Harry už dávno zjistil, že je trochu lechtivý, nebyl vůbec zvyklý, aby se ho tam někdo dotýkal a pocity, vyvolané tím malým růžovým jazykem, kmitajícím mezi jeho nohama, byly nádherné.

„Oh! Ááách! Draco, lásko! Co… mmm… miluju tě. To je skvělé. MERLINE!”

Harry neměl ani z poloviny tolik vína jako Draco, ale bylo známo, že jeho tolerance alkoholu byla velice nízká. Bylo nesnadné zformulovat souvislou myšlenku, zvláště když Draco stále prováděl se svým jazykem věci, které se vzpíraly jednoduchému popisu. Sametově něžná ruka uchopila Harryho ztopořený penis a držela jej vztyčený vzhůru a hladová ústa se zaměstnala úkolem nelítostně Harryho dráždit. Ani jeden z nich nevyslovil více než několik zkomolených slov na nahodilé otázky, šeptané v horečné touze, ale oba věděli přesně, co ten druhý chtěl říci a to bylo víc než dostačující. Tohle nebyl čas ke konverzaci, nyní byl čas k hovoru beze slov, kdy ruce, rty a jazyky v temnotě vyjadřují důvěrná sdělení touhy a úcty.

Ať už to bylo jakkoliv lákavé, uspokojit se vychutnáním si Harryho orgasmu, napojit se jím a hlásit se o něj jako o svůj vlastní, Draco měl v sobě další náhlé nutkání, hlodající hlad, který setrvával nenasycen od jejich první a jedinečné, nádherné společné noci. Draco přerušil své pohyby a krutě ponechal Harryho na pokraji uspokojení, tiše vrnícího potřebou vyvrcholit. Na zašeptaný povel Accio prolétla vzduchem malá fiálka a Dracova ruka začala opatrně a příjemně vtírat látku do Harryho penisu. Ten v jeho rukou tepal, horký a těžký, jako oheň a hedvábí, hebká kůže zrudlá horkem naléhavosti.

Harry si prokousl ret, jak bojoval s nutkáním odevzdat se rozkoši a udělat se hned teď. Bylo očividné, co Draco chtěl… a pak ho Draco překvapil. Vše, co Harry obdržel jako varování byl lehce nerozhodný výraz, než si Draco lehl, natáhl se na záda, zvedl kolena a začal jemně vpracovávat lubrikant do sebe. Harry perfektně pochopil Dracovu nevyslovenou prosbu.

‘Prosím, nic o tom neříkej. Není to pro mě tak snadné, jak se může zdát… takhle. Chci to, ale jestli něco řekneš… cokoliv, nevím, jestli se udržím a skutečně to udělám. Prosím, zvládni to. Prosím?’

Harry se rychle posadil a zahrnul Draca každým projevem něžnosti a rozptýlení, na které dokázal přijít, a zmírnil tak napětí, které Dracovi způsobovala poloha, vyjadřující odevzdání. Ty nejčernější vzpomínky mu byly odebrány, odsunuty za ochranné kouzlo, ale asociace nezmizela a Draco potřeboval, aby tohle poprvé bylo ve všech směrech správné, jako potvrzení důvěry, kterou do Harryho vkládal. Harry se neodvážil ho zklamat. Ať už ta poloha vypadala jakkoliv pasivně, Draco podnikl smělý a iniciativní krok, aby svůj život žil bez kompromisů, stejně jako beze strachu a Harry by raději zemřel, než by tu obdivuhodnou odvahu pošlapal.

Ta záležitost byla bolestivě pomalá, stejně jako předtím a Harry zjistil, že Dracova kolena okolo jeho hrudníku vyvolávají báječný pocit a pohled do očí jeho milence mezi polibky byla rozkoš, která tu pozici ještě předčila. Studená chodidla na jeho zádech už byla jinou věcí, ale byla to malá cena za to neuvěřitelné teplo a kluzkou těsnost, které se pomalu svíraly okolo jeho penisu a výraz na Dracově obličeji jasně značil, že ten vstup byl nejen vítaný, ale i potřebný a zoufale vytoužený.

Když do něj Harry konečně pronikl, Draco si jejich spojení užíval, vychutnával vše, co v tu chvíli pociťoval, jak fyzicky, tak i citově. Cítil se nepohodlně plný, ale přesto také báječně blízko. Roztažený a přesto vzrušený. Harryho ruce přidržovaly jeho kolena a usnadňovaly mu udržet nohy nahoře a z cesty, a fyzické pocity proniknutí byly příležitostně rozptýleny něžnými polibky, kterými Harry zasypával Dracův krk. Brzy bylo zřejmé, že lehké, ale znatelné prohnutí Harryho erekce sloužilo v této pozici k užitečnému účelu, jelikož se zdálo, že spolehlivě naráželo na místečko v Dracovi, které způsobilo, že byl rozechvělý a oblouzněný, vyjma malých nervózních sténání rozkoší.

Harryho atletická cvičení se rychle projevovala. Byl pevný a jistý a i přes neustálou péči, aby s Dracem nejednal příliš hrubě byl rytmus jeho kyčlí pomalý a vláčný. Většinu toho odhadoval, bez skutečných zkušeností se řídil instinktem, ale pro Draca, téměř blouznícího rozkoší, jehož kolena se kolem Harryho hrudníku svírala čím dál silněji, to bylo více než postačující. O tohleto byl připravený a zas to znovu nalezl. Na tohleto čekal tak dlouho, a byl na pochybách, zda je to správné, nebo dobré, nebo morální. Zde, nyní, nebyly žádné dotazy a pochyby o jeho vlastních touhách nebo jejich relativní hodnotě přestaly existovat. Harry s mocí, kterou mu Draco dal, zacházel stejně něžně, jako kdyby zacházel s něčím křehkým, což, svým způsobem Draco byl.

Když Draco vrcholil, bylo to s překvapením a v šoku, s náhlým výkřikem, se široce rozevřenýma očima zarýval nehty Harrymu do zad. Plul na vlnách rozkoše, vznášel se jemně jako obláček a nestaral se o nic jiného, než o pocit svého milence v sobě a spontánní výbuch ve svém klíně, bez pomoci rukou nebo Harryho rtů, jej poprvé v životě zastihl naprosto nepřipraveného. Harry byl zprvu vyděšený, myslel, že něco udělal špatně, dokud neuviděl a nepocítil lepkavou tekutinu, rozlévající se Dracovi po břiše, jak se svaly v Dracově těle stahovaly a dráždivě svíraly okolo Hraryho penisu, svíraly ho a ždímaly z něj orgasmus i přes jeho největší úsilí o sebekontrolu. Marně si přál, aby mu z krku vyšlo něco mužnějšího než vzlyk, ale pocity jeho náhle citlivého penisu, pevně sevřeného svaly, které se lehce vlnily, bylo více než dokázal snést a zůstat klidný a zdrženlivý.

Trvalo téměř minutu, než se zmohli na něco jiného než na sebe v obdivu zírat, oči široce rozevřené a upřímné, skutečně uzemněni schopností vzájemně si způsobit rozkoš.

A tak to pokračovalo, dlouhé hodiny potom, co se ostatní oslavující odebrali k odpočinku a ulehli, Harry a Draco využívali první noci nového roku, drtili staré a ošklivé vzpomínky na kovadlině jejich trvalé lásky a vzájemné touhy.

V časných ranních hodinách dýchal Draco jemně Harrymu do podpaží a Harry také začínal podřimovat, ale pocit zázraku ho ještě udržoval bdělého. Jeho penis byl obolavělý a splasklý a jak ležel na boku, nepůvabně mezi nimi visel a dokonce ani lákání hebkého těla, co se k němu tisklo, jej už nedokázalo vzrušit. Draco byl neukojitelný, až do poslední chvíle bojoval s nutkáním propadnutí spánku, znovu a znovu se ujišťoval, že jsou milenci a navždy jimi zůstanou. Ještě nyní byl Harry zadumaný, hlavu plnou myšlenek a víčka mu pomalu poklesávala, zatímco nadále s obdivem pozoroval bledého štíhlého mladíka ve své náruči.

‘Draco Malfoy. Draco je můj milenec. Někdy je stále ještě těžké uvěřit, že se to skutečně přihodilo. To všechno. Jako sen. Je po všem. Zlé časy jsou za námi a tohle bude zbytek mého života. Všechno to začalo, když mí rodiče zahynuli, aby mě zachránili, a všechno to přišlo k tomuhle… ke mě… tady… s ním. Perfektní. Šťastný. Konečně.’

Harry pomalu usínal s Dracem schouleným v náruči a jeho sny přinášely myšlenky na lásku zrozenou ve výškách. Byla to dobrá předvěst nadcházejícího roku, a i když to ani jeden z nich nevěděl, mohla to stejně dobře být i předzvěst na celý zbytek jejich životů.

------------------------------------------------------

Molly Weasleyová seděla v kuchyni a odpočívala, v ruce šálek čaje. Tolik úžasných věcí se přihodilo za posledních pár měsíců, co uběhly od začátku roku. Tolik změn a všechny k lepšímu. V Doupěti bylo klidno, kromě tichého chrastění ghúla na půdě a Molly si tiše povzdechla, lebedila si v klidu, ale stýskalo se jí po houfu, který ještě nedávno plnil její kuchyň.

Harry a Draco se odstěhovali do svého, do Blackovy usedlosti na Grimmauldově náměstí. Ještě si vzpomínala, jak Harry nenáviděl na to místo myslet, protože mu připomínalo Siriuse a Fénixův řád za války. Zdálo se, že Harry se těmi vzpomínkami už nezaobíral, a když nadešel vhodný čas, oznámil, že měl v úmyslu to místo opravit, když nebude studovat v Bradavicích.

Kluci se zapsali do kursů, které potřebovali, aby konečně dokončili jejich tak dlouho odkládané OVCE, a všechny je zvládli na jedničku, kromě pár průměrných výsledků tu a tam. Když tohle dokončili, najal Harry domácího skřítka Dobbyho z Bradavic a poslal ho, aby z Blackovy usedlosti udělal pořádný domov. Draco stále pracoval s dvojčaty ve stejné funkci jako dříve, ale nyní mu postačilo několik hodin každé dva-tři dny, aby udržel krok, jelikož ta největší práce s organizováním toho všeho k jeho spokojenosti byla vykonána již před několika měsíci. Teď, když měl zase volný čas, Draco převzal některé z případů, o kterých slyšel od Eileen, veřejně je podpořil a pomáhal zajistit financování, kde se dalo.

Ronald se začal účastnit také, jako mluvčí programu financování nových studentů v Bradavicích kompletním školným. Ne každé kouzelnické dítě tíhlo ke studiu v Bradavicích, ale Draco, Eileen a Ron se snažili, aby do Bradavic dostali co nejvíce studentů, a zatím ke spokojenosti jak Minervy McGonagallové, tak i školní rady. Harry založil nadaci z bohatství, které zdědil a Draco je opatrně investoval, tak, aby vydrželo věčně. Eileen řídila každodenní operace této malé nadace a Ron vyhledával vhodné kandidáty a hodně času strávil setkáními s nadšenými rodiči nebo okouzlováním těch skeptických svým otevřeným úsměvem a dobrosrdečností. Byli v tomto oboru nováčci, ale všichni se zdáli tak svědomití a zcela jistě se zdálo, že to funguje. Člověk na něčem takovém nemohl hledat chyby a tisk tomu projektu dodal ještě více záře, kterou si ostatně projekt zasloužil.

Bill a Fleur měli nyní nádhernou dceru. Helena měla pouze jeden měsíc, ale každého bez námahy okouzlila, prokazovala takové charisma, které neodpovídalo těm několika týdnům jejího života. Ron se zasnoubil s Eileen a Molly již před nějakou chvílí došlo, že ta dívka byla pravděpodobně to nejlepší, co jejího Ronánka mohlo potkat. S příchodem jara následujícího roku bude její nejmladší syn ženatý, Ron šel ve stopách Percyho, který se konečně oženil s Penelopou Clearwaterovou, hned potom, co se mu dostalo vytouženého povýšení. Ať už byly ty chvíle jakkoliv radostné, něco lehce žalostivého jí občas leželo na srdci.

Všichni vyrostli. Všichni odešli. Byly zde návštěvy a večeře a dovolené, na které se mohla těšit, ale všichni její potomci se o sebe tak dobře postarali sami. Samo o sobě to vypovídalo, že udělala dobře, že je správně vychovala, ale jí se stýskalo po tom vychovávání a učení a starání víc, než si představovala, že je možné. Vždycky byla především matkou, prakticky od chvíle, kdy dospěla a jak se teď měla charakterizovat, když byly její děti pryč? Kdo byla Molly Weasleyová nyní, když neměla nikoho, komu by mohla být matkou?

Plameny v krbu zaplápolaly jasně a vysoko, vystoupil z nich kašlající Artur Weasley a začal si oprašovat plášť. Molly se nazvedla, aby mu přinesla šálek čaje, na rtech otázku, když ji její manžel pokynul rukou aby si sedla.

„Nemusíš vstávat, lásko. Dnes večer si naliju sám. Pro jednou jsem se vrátil domů dříve. Nechal jsem Jenkinse, aby se v kanceláři o všechno postaral. Já jsem se honil přes třicet let. Když se občas rozhodnu, že se vrátím domů za svou ženou brzy, tak jsem si to k sakru hodně zasloužil!”

Molly se pousmála a Artur si nalil šálek čaje a usadil se vedle ní. „Tak teď, jak je mé Mollyince dnes?”

Molly se usmála a pokrčila rameny. Vždycky Arturovi řekla, co si myslela, a dnes to nebude jiné. Nebude se jí smát kvůli podivným věcem, které si občas myslela nebo pociťovala.

„Jsem tak trochu ztracená, drahoušku. Všechno je v pořádku, ale… poslední dobou si nějak nedokážu udržet dobrou náladu. Všichni kluci jsou pryč. Tak výborní chlapci, jeden jako druhý, a tento pěkný starý dům se najednou zdá napolo mrtvý, jak tu schází. Arture, lásko… nejsem si jistá, zda vím, kdo jsem, když nemám nikoho, o koho bych se starala. Kdo jsem, opravdu… teď?”

Artur pozorně naslouchal a na chvilku mimo svou roli, jen si posměšně odfrkl. Molly se nejdřív zachmuřila, překvapená, že by udělal něco tak necitlivého, ale Artur se zarazil a pokývnutím hlavy a úsměvem předešel její přicházející tirádě.

„No… to jsi se jistě zeptala správného člověka, aby ti odpověděl na tohleto! Nemůžu říct, že jsem šťastný, že na tohle nemáš odpověď, ale já ji věděl ode dne, kdy jsme se potkali. Molly Prewettová Weasleyová je přesně tou, kým byla tehdy a bude jí navždy. Ta nejmilejší a nejodvážnější žena, se kterou jsem se kdy měl štěstí seznámit, a jediná žena, která dokázala zaujmout mou pozornost na více než minutu. Děti rostou, lásko, a vnoučata taky vyrostou, až bude čas, ale ty budeš pořád moje Mollyinka, stejně jako tehdy, lásko.”

Molly se prudce začervenala, dokonce i po třiceti letech poslouchání výmluvného ďábla, kterého nazývala svým manželem. Starosti byly odloženy na jiný den, protože Molly měla stále tu stejnou znamenitou věc, kterou měla téměř po celý svůj život. Měla lásku, a to potvrzovalo, že její život je dobrý.

A jestli ten zrzavý bídák, který si říkal její manžel, bude v těch lichotkách pokračovat, dnes v noci by mu za to mohla poděkovat!

KONEC…

68. kapitola - Z popela

Druhý epilog

Komentáře   

0 # Odp.: EpilogMaxë 2015-07-18 21:44
Vynikající povídka! Děkuji za překlad :)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky