Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Harry seděl, otupělý a klidný, zamyšlený a plný neklidných myšlenek, které mu nepřestávaly vířit v hlavě. Jaký to byl týden. Nyní byl zde, v Bradavicích, a čekal, až se Draco vrátí. Draco byl právě ve sklepení se Severusem Snapem, který byl nedávno povolaný zpět do Bradavic a před dvěma dny se ubytoval ve svém starém apartmánu. Harry seděl přede dveřmi do ředitelny a až se Draco vrátí, navštíví spolu Brumbálův portrét. Oba mu potřebovali sdělit tolik věcí, ale jediná věc, co mohl Harry nyní dělat, bylo čekat.

Surrealistické. Surrealistické bylo výstižné slovo k označení dní, které od slunovratu uběhly. Už za dva dny bude Nový rok a Molly plánovala oslavy velice obezřetně, chtěla něco poklidnějšího než obvykle, jelikož v tu dobu bude Draco trpět vážnými bolestmi hlavy. Dnes Severus Snape opatrně prozkoumá Dracovu mysl. Večer vykoná práci znovu a ta snad pro tentokrát vydrží, než za sebou bude Draco mít dlouhá léta, aby se zcela zotavil.

Vůbec to všechno vyšlo docela dobře, z velké míry díky Kingsley Pastorkovi, který události šikovně pokryl velmi obratně sestehovanou přikrývkou pravdy a přehánění, přikrášlení a opomenutí. Pokud tisk věděl, LeStrangeova banda vymyslela šílený plán, odsouzený k neúspěchu, jak oživit Temného Pána, ve kterém hrálo roli obětování jak jednoho Smrtijeda, tak nevinné oběti. Harryho zločiny byly elegantně připsány Smrtijedům a tak nebyl vůbec obžalován.

Ve skutečnosti byl Harry ohodnocen velmi nadšenými výrazy, které rafinovaně odhalily, že, jelikož byl Harry zamilovaný do Draca, jediné LeStrangeovy oběti, která přežila, LeStrange výslovně vyzval Harryho k souboji a bylo citováno několik útržků z dopisu. Harry samozřejmě bránil svou lásku s příkladnou odvahou a byl naneštěstí polapen LeStrangem, který používal jak černou, tak i starodávnou magii. Draco mu přispěchal na pomoc okamžitě po tom, co ten dopis našel a došlo mu, kam Harry zmizel a tak pohotově vše zvládl právě včas, než se dostavili bystrozoři a zadrželi zbytek LeStrangeovy bandy. O viteálech se nikde neobjevila ani zmínka.

Ministr znal ve skutečnosti celý příběh, ale jen on sám a Tonksová měli povoleno vést výslechy Harryho a Draca. Výpověď Hyde-Pratta pod veritasérem byla zhodnocena jako nesmyslné blábolení bláznivého Smrtijeda a případ byl pohřben v registrační skříni ministerstva. Jakmile se Kingsley dozvěděl, že Harry byl posednut duchem Voldemorta… po dva roky!... pochopil, že Harry za své chování nenesl plnou zodpovědnost, a proto z moci svého úřadu učinil kroky potřebné k tomu, aby zajistil, že pravda bude zahalena rouškou tajemství. Také zorganizoval poslední laskavost pro Draca, svým způsobem nabídku míru, vzhledem k napětí během jejich posledního setkání, a zařídil, aby obdržel Jmenování za záslužné služby kouzelnické společnosti.

Tisk mu to spolkl. Měli zamilovanou historku s nádechem skandálu, špetkou tragedie, zlosynem a láskou, která nade vším zvítězí. V dokonalém obratu zahájil Denní Věštec sérii reportáží a úvodníků vztahujících se k zabíjení a eventuálnímu uzavření případu. Draco se v očích všech lidí, kteří na něj v Příčné ulici kdysi plivali a kopali do něj, stal hrdinou. Ne, že by si to nezasloužil a i něco navíc, ale Harry předpokládal, že bylo příliš brzy, aby se dalo od tisku očekávat, že naprosto změní svůj názor na něj potom, co jej celý rok nazývali vrahem. Kromě toho… měli pravdu.

Harry tuto část prožíval těžko. Necítil se zcela připraven na to, aby o tom už hovořil, ale aby se mohl poslední dobou vůbec vyspat, potřeboval ochranné kouzlo proti nočním můrám. Bez Voldemorta již jeho paměť nebyla zamlžená a žádný vliv už jeho vědomí nepodsouval výmluvy, které ospravedlňovaly jeho jednání. Zabil tolik lidí. I když to byli Smrtijedi, i když z jeho nitra vyvíjel nátlak Voldemort, byl to Harry, kdo mu dal spoušť ke stisknutí. Soustřeďoval tu strašnou a pekelnou zlobu do zabíjení lidí, o kterých se kdysi domníval, že jsou zbyteční. Jeho nenávist a zloba stály život desítky lidí a jeho vzpomínky byly plné chladnokrevných, krvavých poprav a šílených vražedných řádění. Všechno to udělal on a nyní s tím, co udělal, musel žít.

Slyšel chroptět smrt v hrdlech mužů i několika žen. Byl až po lokty ponořen do krvavé lázně, promočený krví lidí, co zabil. Někteří z nich neudělali nikdy nic horšího, než že ze zábavy proklínali mudly. Po válce se skrývali před ministerstvem a před Harrym a strach, který pociťovali, je stál život. V nitru své duše Harry nesl obrovský dluh a zatímco bylo překvapivě snadné odpustit ostatním, že byli jen lidé, zatím nepřišel na způsob, jak odpustit sám sobě, že vypustil na svět tak temnou a strašnou nenávist. Jediné, co Harryho udrželo, aby neupadl do naprosté sebenenávisti a zoufalství, byl Draco.

Draco byl od oné noci pozoruhodně čilý. Byl pekelně roztřesený a bez uklidňujících lektvarů se snadno vylekal. Necítil se příjemně, obklopený šťastnými Weasleyovými, kteří mu blahopřáli a často je musel mírnit, aby se ovládali, aby ho neobjímali. I přes tohle všechno měl tendenci se usmívat, smál se, když někdo zavtipkoval nebo udělal ironizující komentář a zdálo se, že se Harryho ani moc nebojí, nebo vůbec, i když dotek ostatních ho děsil a ke spánku potřeboval také ochranné kouzlo proti nočním můrám, stejně jako Harry. Draco na Harrym visel jako na záchranném kruhu, tišícím jako hojivá mast na bolestivém poranění, a téměř neustále vyhledával fyzickou blízkost. Ne sex… protože na něj ještě zdaleka nebyl připraven, ale malé náznaky důvěrnosti, jako dlaň nabídnutá k sevření nebo rameno k opření.

Svým způsobem to bylo znepokojující, jelikož se to zdálo trochu přehnané, ale Harry s tím neměl problém. Několik posledních dní to bylo vše, co zvládal, aniž by se zhroutil a vrhl Dracovi k nohám a pěl na něj chválu. Draco věděl, jak se cítil, a když byli o samotě, několikrát o tom mluvili, sdělili si i ty nejmenší podrobnosti, které si kdysi nechávali pro sebe, a svou touhu spolu zůstat. Jestliže byl Draco závislý, Harry byl na něm také, a byl nervózní už z toho, že musel na svého přítele nahoře hodinu čekat.

Po slunovratu všude panoval velký zmatek, a Doupě nebylo výjimkou. Když Voldemort zahynul, opustila svět i jeho moc a tak zlomila kouzlo, které udržovalo Doupě v ustrnutí. Několik drobných věcí dopadlo na zem, včetně zarámovaných obrázků a ve Weasleyovic hodinách se něco uvolnilo, asi řemínek nebo pérko, a když se obyvatelé Doupěte znovu začali pohybovat, po Harrym a Dracovi nebylo ani stopy, jen otevřené okno v jejich ložnici a přetrvávající pocit hrůzy. Tonksová byla zaměstnaná, ale udělala si čas, aby pověřila úředníka komunikací k tomu, aby obyvatele Doupěte informoval latexem o tom, co se událo. Molly byla ve stavu paniky, dokud se Harry a Draco nevrátili za úsvitu domů, když strávili noc v péči lékouzelníků a odpovídáním na dotazy, zatímco Kingsley si připravoval, co řekne tisku. Zvlášť Harry byl zřízený, jelikož následky dlouhotrvající kletby Cruciatus byly velice oslabující.

Harry dostal vynadáno, že mu to vystačilo na tři životy, že se bez rozmýšlení rozběhl za Smrtijedy, Draco, že odešel z domu v pyžamu a obyvatelé Doupěte byli ke snídani probráni časně Mollyiným hysterickým ječením. Potom, co Molly vychladla, byla celá ta historie objasněna, jen viteály z ní byly opatrně vynechány, a klan Weasleyových v údivu naslouchal, když si uvědomili, že po celou tu dobu Harry ve své duši uchovával poslední úlomek duše Lorda Voldemorta. Zvlášť George se k tomu nevyjádřil a zůstával nezvykle tichý a zamyšlený. Vědomí, že pomstychtivost a brutalita byly podněcovány přítomností Temného Pána mu nedělalo dobře, a že Voldemorta zničilo odpuštění a láska ho přinutilo k určité zahloubanosti. George a Fred si vyměnili pohledy, které znamenaly ‘promluvíme si později’, a to pro teď bylo vše.

Také tu bylo štěstí. Dula toho věděl mnohem více, než nechal Harrymu znát a soukromě jim oběma pogratuloval, a také strávil hodně času posloucháním Dracova ospalého blouznění o noci slunovratu. Harry o tom všem věděl. Ale mezi Dulou a Dracem bylo přátelství, které za poslední dva měsíce zesílilo, a bylo milé vidět Draca, jak se se svými nejniternějšími myšlenkami svěřuje někomu jinému než Harrymu. Po svém počátečním záchvatu hněvu Molly překypovala péčí a obskakovala Harryho a Draca jako kvočna a první den po jejich návratu jim všechna jídla servírovala do postele. Už jen to, že ho viděli s Harrym v posteli způsobilo, že se Draco červenal a tak se ho pomalu zmocňoval pocit úlevy, když členové Weasleyovic rodiny, kteří je navštívili, pomalu jeden po druhém zas odcházeli.

Bill a Fleur vyrazili zpět domů nejdříve, Percy krátce po nich. Charlie a Dula se rozloučili a navrátili se do rezervace a i Fred a George odletaxovali domů. Nakonec zůstal jen Ron, který právě stěhoval zpět domů zařízení svého pronajatého bytu. Jeho nové zaměstnání mu zabíralo pouze tři hodiny denně a Ron se zas sebral a pomohl Molly sklidit vánoční dekorace a uvést pokoje do původního stavu, jelikož Harry a Draco ve svém stavu očividně pomáhat nemohli. Vyvolalo to několik přátelských zavrčení o ‘simulantských povalečích’, ale Harry velice dobře věděl, že si Ron dělal legraci. Nebylo to nic nového, utahovali si jeden z druhého od doby, kdy jim bylo jedenáct.

Když se konečně cítili lépe a Draco vstal, aby si krbem promluvil se Snapem a dozvěděl se, že Snape znovu přijal místo profesora lektvarů v Bradavicích. Domluvili si schůzku a zatímco čekali, Harry s Dracem probírali Dracovy rozhovory s portrétem Albuse Brumbála. A v tu chvíli to bylo rozhodnuto. Setkání s Brumbálovým portrétem, kterému se Harry během války a po ní nevysvětlitelně vyhýbal, bylo potřebné už dávno. Harry nyní pochopil, proč pociťoval takovou váhavost k setkání s Albusovým portrétem. Voldemort velice dobře věděl, že jakákoliv Albusova rada by byla proti jeho zájmům, a tak Harryho nenápadně ovlivňoval, aby se do Bradavic už nevracel. Ten nyní zjišťoval, že se mu po tom místě velice stýskalo, téměř tolik, jako se mu stýskalo po Brumbálovi samotném.

Při pohledu zpět mu bylo úplně jasné, co se ho jeho starý přítel a učitel snažil naučit. Bylo to něco, co mohlo být nabyto pouze zkušeností, ne jen vysvětlením nebo odříkáním zpaměti. Láska nebyla záležitostí knih a vzorců, bylo to něco, co muselo být prožito a poznáno v srdci, aby to mohlo být pochopeno. Albus udělal do mohl, aby Harrymu ukázal drobné zkušenosti a vzpomínky, ve kterých se nalézal klíč k narození a zásadním událostem v dětství Toma Raddlea, ale nemohl zařídit, aby Harry pochopil, jak vyjádřit lásku tváří v tvář zlobě a ztrátě. Harry věděl, že to všechno nebyla jen jeho vlastní chyba. Jeho kmotr, jeho učitel, Ginny a Hermiona byli všichni zabiti v boji mezi Voldemortem a Harrym a pro něj bylo nesmírně těžké ty ztráty přijmout a jít dál. Popravdě, pravděpodobně by se tím nepropracoval takhle rychle… kdyby nebylo Draca.

V Dracovi Harry nalezl sobě rovného, partnera, kamaráda a přítele, který se vždy nacházel v popředí jeho srdce i mysli a byl tím, kdo mu poskytl nové pochopení lásky, které by Harry možná nikdy nezískal, pokud by nevstoupil do vztahu jako dospělý člověk a úplně neotevřel své srdce. Draco obětoval vše, aby Harryho ochránil, s vědomím, že odhalení jeho plánů by mohlo zničit všechnu naději, kterou měl, být Harryho milencem a on bojoval, a bojoval tvrdě, aby zlomil Voldemortovův vliv na Harryho. Vzácní byli lidé, kteří dokázali zájmy jiného člověka položit před svoje vlastní touhy a Draco to dokázal. A dokázal mnohem víc. Harry věděl, že měl mnohem více štěstí, než na jaké měl právo. Často se mu podařilo utéci smrti, nalezl rodinu u lidí, kteří ho hluboce milovali, unikl posednutí nebo i něčemu horšímu a nakonec získal přítele, milence a důvěrníka, který byl chytrý, krásný, nadaný a moudrý. Vždycky měl štěstí, i když někdy se to sotva dalo říci, ale tohle byla štěstěna kolosálních proporcí.

Harry zaslechl z chodby kroky a rychle zvedl hlavu. Draco vyšel zpoza rohu, rozcuchaný a rozjařený, i když trochu zahloubaný, a rychle se přitulil k Harryho rameni, krk natažený k letmému polibku.

„Dobré zprávy, lásko. Snape tvrdí, že napodruhé to není tak špatné jako napoprvé. Můj mozek si už na ty bariéry zvykl a nebude mi působit bolesti hlavy více než pár hodin, až mi je tam nastaví zpět. Byl pěkně naštvaný, že jeho práce přišla vniveč, ale však víš, jaký je.”

Harry zavzdychal úlevou. Nenáviděl představu, že Draco bude muset tím vším projít znovu, ale ještě více nenáviděl, když viděl Draca trpět.

„Merlindík. A ohledně tohoto, díky Snapeovi. Nerad to připouštím, ale ten člověk je velice šikovný v tom, co dělá. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je zpět v Bradavicích. I tak mají dost problémů, aby dostali studenty zpět, aniž by přijali muže, který zabil bývalého ředitele. Minerva má odvahu ale stejně si nemyslím, že by mu kdy odpustila.”

„Ale Harry. Nebuď labuť! Však víš, že Albusův portrét byl po celou tu dobu se Snapem v kontaktu. Může to být jen portrét, ale pořád ještě má vliv tam, kde je to důležité. Ale s těmi rodiči máš pravdu. Slyšel jsem, že počet zapsaných studentů je velice nízký. To mi připomíná… ti z nás, co nedokončili sedmý ročník, mají možnost ‘dostudovat’ a udělat OVCE kdy budou chtít. Já bych se rád vrátil příští léto. Za pár měsíců bych měl zkoušky a diplom. Mohl bys popřemýšlet, že by ses do toho pustil také. Zvlášť proto, že by to bylo milé, posílat si psaníčka a líbat se mezi hodinami. Jen pár věcí, ke kterým jsem se nikdy pořádně nedostal, když jsem tam byl. Však víš, uzavřít otevřené konce a tak.”

„Bože! Na to jsem posledních pár let vůbec nepomyslel. Zabralo to tolik času, než najali učitelský sbor a zase zahájili provoz. Možná, že bych měl. Chci říci… mám hory peněz, ale nemám představu, co bych měl podniknout se zbytkem života. Myslím, že začnu tím, že dokončím OVCE. A pak… líbání na školní chodbě… je vždycky fajn!”

Kamenné dveře zaskřípaly a otevřely se jim, a tak přerušily konverzaci dřív, než mohl Harry rozvinout komentář o líbání na chodbách. Minerva McGonagallová vyšla ven, upjatá a pedantská jako vždy, ale její oči byly něžné a když se na Harryho a Draca podívala, objevil se jí na tváři malý úsměv.

„Pojďte dál, chlapci. Od chvíle, co se Albus dozvěděl, že máte přijít, je ve velmi dobré náladě. Těší se zvlášť na tebe, Harry. Měl jsi ho přijít navštívit už dávno. Co se tebe týče, Draco, poslední dobou toho o tobě napovídal tolik, že máme štěstí, že se jeho plátno neroztřepilo nebo nespadlo ze zdi. Doufám, že vám nebude vadit, že tu zůstanu, zatímco si budete povídat. Přestěhovala jsem se do této kanceláře natrvalo, když školní rada konečně uznala za vhodné, abych byla jmenována řádnou ředitelkou. Obávám se, že mám příliš papírování, abych si mohla jednoduše na pár hodin odejít, ale mám tu horký čaj a čerstvé sušenky s polevou, dali byste si?”

Zdvořile Minervě poděkovali, skutečně jim nezáleželo na to, zda tam byla či ne, a Harry měl na srdci něco, co se mohlo týkat i jí samotné. Už nepotřebovali Utlumovač. Harry nepociťoval potřebu uchovávat si pro sebe tak lákavě mocný předmět. Mohl zůstat v Bradavicích jako jeden z jejich prostředků, uchovaný pro případnou krizi ve vzdálené budoucnosti. Když Voldemort konečně opustil tento svět, Harry přišel téměř o polovinu své moci. Ale i tak stále zůstával jedním z nejlepších kouzelníků své doby, stejně jako nadaným Nitrozpytcem a Nitrobrancem. Měl všechnu moc, kterou si mohl kdokoliv přát a po ničem jiném netoužil.

Když vešli, Brumbál se na ně ze svého rámu široce usmíval. Harry musel přiznat, že přívětivý starý kouzelník mu zcela připomínal muže, kterého znal ze svých školních let a ne unaveného a nemocného Brumbála z posledního strašného roku v Bradavicích.

„Harry! Draco! Výborně, kluci! Výborně! Tolik se mi po vás po obou stýskalo, a nenechte se zmást olejovými barvami a plátnem… portrét si taky může dělat starosti! Ani nedokáži vyjádřit, co to pro mě znamená, vidět vás oba znovu, živé a zdravé. Jen před pár dny jsem slyšel tu radostnou zprávu a nemohl jsem se dočkat, abych vám poblahopřál. Chudák Minerva, obávám se, že mé drmolení ji téměř přimělo poslat můj obraz do Weasleyovic Doupěte.”

Minerva se lehce usmála a všem jim nalila čaj a na dosah položila tác se sušenkami.

Draco promluvil první, jak cítil Harryho zábrany. „Děkujeme, pane. Nemyslím si, že by to všechno bývalo vyšlo takhle dobře, kdybyste mi nebyl tak pomáhal. I tak to bylo dost strašné, ale aspoň je to pryč… tentokrát navždy.”

Brumbál vypadal trochu zasmušile a Draco byl na chvíli zmatený, cítil že něco je nevyřčeno, dokud nepromluvil Harry.

„Ono to nikdy nebude skutečně pryč, že pane? Vždycky se někde najde někdo, komu bude v srdci nebo v mysli vládnout strach a nenávist. Jediné, co můžeme dělat, je se snažit. Ponechat věci za námi lepší než jsme je nalezli. Ne ve věčném koloběhu násilí a msty. Potrvá to celý náš život, a život nynějších dětí a jejich dětí… do nekonečna. To je, co chce říct, Draco.”

Brumbál tiše sklonil hlavu, zdál se Harryho slovy velmi utěšený.

„Nyní to chápeš. Jediné gesto laskavosti dokáže vyvolat ozvěnu během desetiletí, ojedinělý okamžik krutosti nebo lhostejnosti může způsobit nevyslovitelné škody celým generacím. Náš svět trpěl pod hrozbou Temného Pána téměř šedesát let, protože tolik lidí, co na tom mohli něco změnit, to neudělali. Že jsi tomu porozuměl, Harry, mi ukazuje, jak hodně jsi získal… a jak hodně jsi ztratil. Stačí říci, že bych na tebe nemohl být pyšnější, kdybys byl můj vlastní syn. A to platí i o tobě, Draco.”

Moudrost, která se v každém z vás zrodila, byla na tento svět přivedena v bolesti, ale její moc přetrvá mnohem déle, než vzpomínky na tu bolest… pokud to, co jste se naučili, budete moudře používat. Jako Fawkes, který se zrodí z popela své vlastní smrti a jeho krása bude umocněna plameny, které přestál. Naší jedinou nadějí pro lepší svět je lépe se poučit z vlastních omylů a pak žít tím, co jsme se naučili. Už dávno jsem se naučil nejednat unáhleně nebo nepředloženě, ale moje občasné váhání jednat způsobilo omyl, který Toma Raddlea postavil proti celému světu a nakonec vedlo i k mé vlastní smrti.

Všichni rodiče si přejí, aby se jejich děti měly lépe než oni sami, a to si přeji i já pro vás. Žijte dobře a moudře. Milujte svobodně a důvěřujte, i když vás to občas vystaví zklamání. Následujte své sny a přeměňte je ve skutečnost. Buďte šťastni a sdílejte to štěstí se všemi, s kým se na své cestě životem setkáte.”

Dracovi ze začínaly mžít oči a natáhl se ke stolu pro kapesník. Harry poklidně pokyvoval a pohlížel na Albusův portrét tichým, zarmouceným pohledem.

„Stýskalo se mi po vás. Dlouho. Zdá se mi, jako by to bylo mnohem déle, než to ve skutečnosti bylo. Děkuji vám. Za všechno. Za to, že jste pomohl Dracovi, za všechno, co jste se mě snažil naučit, a za všechno, co jste pro mě udělal, abyste mi na mé cestě pomohl. Nikdy se mi nenaskytla pořádná příležitost, abych vám to řekl, ale také jsem vás měl rád. Jediná věc, které lituji na tom, že jsem byl vychován v mudlovském světě je, že jsem vás nepotkal dříve, než ve chvíli, kdy k tomu došlo a pak že mi zůstalo jen pár let, abych vás poznal, než jsem o vás přišel. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem toužil zaslechnout váš hlas nebo vám jen položit otázku. Jste všechno, o čem jsem si myslel, že bych mohl chtít být. Je mi líto, že jsem všechny zklamal. Kdybych nebyl příliš mladý… nebo příliš hloupý…”

Brumbál Harryho pohybem ruky přerušil ještě než se do toho mohl vložit Draco.

„Harry. Bylo toho na tebe naloženo příliš mnoho, v příliš mladém věku. Ať už jsi na své cestě jakkoliv chyboval, svět stále ještě stojí a život máme takový, jaký si ho uděláme. Za to všechno ti máme co děkovat. Proroctví bylo jasné, a kdybych býval mohl přijít na způsob, jak tě ochránit před bolestí, byl bych to udělal, ale byl jsi naše jediná naděje… a zdaleka jsi překročil všechna naše očekávání. Měj krásný život, Harry. Zasloužil sis ho. A nedopusť, abych zaslechl, jak si něco vyčítáš… nebo Minervě řeknu, aby můj portrét poslala k tobě domů.”

Draco se usmál a potlačil uchechtnutí. „Však víte, že u nás budete vždy vítaný, pokud vás zdejší okolí začne nudit.”

Harry vytáhl z kapsy Utlumovač a podal ho Minervě.

„Tady máte. Uložte to někam za sklo s nápisem ‘otevřít v případě nouze’. Já už to potřebovat nebudu. Nikdo tolik moci nepotřebuje. Kromě toho, jedinou věc, kterou jsem si kdy mohl přát, už mám.”

Jeho stydlivý, kosý pohled k Dracovi nikomu neunikl a Draco zapomněl na způsoby a políbil Harryho i přes pohoršené zasyknutí McGonagalové a Brumbálovo uchechtnutí.

Několik dalších hodin strávili v dobré společnosti, než se navrátili do Doupěte a čekali na Severusův příchod. Nový rok bude požehnaná doba, až bude mít Draco své vzpomínky znovu za ochranným štítem a celý svět možností se před nimi rozprostře do nekonečna. Nový rok tu bude brzy a s ním přijde i naděje na lepší dny. Teď se v ně alespoň věřilo snadněji.

67. kapitola - Odpovědí je láska

Epilog

Vyhledávání

Štítky