Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 8
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Poznámka autorky: Tohle je poněkud zvláštní kapitola, ve které se Remus, Sirius a Severus pokusí naučit Harryho něco víc o kouzelnickém světě. To, co mu poví, výrazně změní Harryho pohled na kouzelnický svět a jeho úlohu v mudlovském světě. Tato změněná perspektiva bude pokračovat dál jako téma tohoto příběhu, dokud nezačne Harry chápat, jaké místo ve společnosti zaujímá on sám.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Harryho probudila stará, dobře známá palčivá bolest na čele ze spánku pronásledovaného obrazy smrti a ohně. Ty sny mu byly také dobře známé, tváře mrtvých mu neustále připomínaly chyby, kterých se dopustil, a životy, které vzal. Bolest na čele teď téměř uvítal jako rozptýlení od bolesti ve zbytku těla.

Když otevřel oči, zpozoroval tmavou postavu vedle své postele. Bez brýlí nedokázal jasně vidět rysy tváře, ale nebylo žádných pochyb o profilu, který se rýsoval proti jasnému světlu linoucímu se z okna za ním. Severus Snape měl dosti výrazný nos a Harry strávil chvilku uvažováním, jestli nebyl jednou či dvakrát zlomený.

„Profesore?“ zeptal se a překvapilo ho, jak drsně jeho hlas zněl. Křičel snad?

Snape, přichycený při tom, jak zamyšleně hledí z okna, se k němu při tom zvuku okamžitě otočil. Harry přemýšlel, jak dlouho tady byl. Když usínal, pokoušela se madame Pomfreyová vystrnadit jeho kmotra i ostatní ven. Seděl u něj Snape celou noc? Měl dojem, že si vzpomíná na někoho hladícího jeho vlasy, ale to určitě byl Sirius a ne Snape.

„Á, pane Pottere, vzhůru, jak vidím,“ pozdravil ho Snape, tón hlasu zazvučel s jeho obvyklou arogancí, ale přesto poněkud postrádal uštěpačnost, na kterou byl Harry zvyklý. Harry zatoužil, aby mohl lépe vidět jeho rysy, protože uvažoval, jestli se na něj muž zlobí. „Jak se cítíte?“

„Dobře, pane,“ odpověděl Harry automaticky. Ve skutečnosti se dobře necítil. Měl bolest hlavy a tělo ho hnusně bolelo - zejména rameno. Ale žil; domníval se, že to je dost dobré.

Zdálo se mu, že od Snapea zaslechl pobavené odfrknutí, a znovu na něj nahoru zašilhal uvažuje, jestli to, co vidí, je zaškubnutí úsměvu. Určitě ne.

Potom Snape sáhl pro něco do svého hábitu. „Našel jsem vaše brýle,“ oznámil Harrymu a zvedl onen předmět. Pak, k Harryho překvapení, místo, aby mu je prostě podal, vložil je sám na Harryho tvář a pečlivě je umístil do správné pozice. Pokoj se ihned zaostřil.

„Děkuji vám,“ zakoktal Harry a mimoděk zvedl ruku, aby si brýle pevněji přitlačil na nos. Okamžitě odhalil, proč to Snape pro něj udělal - při pohybu ho zranění zabolelo! Při tom objevu zasykl. Snape zachytil jeho zápěstí a vrátil ho zpět dolů na postel.

„Dovolte, ať se podívám na vaše zranění, pane Pottere“ pronesl pevně a pak, k Harryho zděšení, mu rozepnul kabátek pyžama a rozevřel ho, čímž odkryl rozsáhlé bílé zabandážování na jeho pravém rameni. Obratné prsty rychle a bezbolestně odstranily obvazy a Harry zachytil letmým pohledem kůži zčernalou podlitinami a sotva zavřenou ránu těsně pod klíční kostí. Snape se na moment vzdálil a pak byl zase zpět s malou modrou lahvičkou v ruce a olejnatou substancí na prstech druhé. Jemně začal roztírat olej přes pohmožděnou kůži, ty dlouhé prsty se pomalu a pozorně posunovaly přes každý centimetr jeho zranění.

Harry, v tu chvíli zmatený vývojem událostí, se zhluboka nadechl. Samozřejmě věděl, že byl zraněn - dokázal si události včerejšího dne docela dobře vybavit. Ale opravdovost zranění ho zaskočila. A vzpomínka na šíp trčící z jeho ramene byla mlhavá a cizí. Přes to všechno to bylo Snapeovo chování, které ho uvrhlo do víru zmatku. Nedokázal si vzpomenout na jediný okamžik po všechny ty roky, kdy Snapea znal, že by se ho vůbec kdy Snape dotkl tak jemně.

Vlastně si dokázal vyvolat jenom hrstku okamžiků, kdy se ho muž dotkl - a ani jednou nehladil jeho kůži, jako to dělal nyní. Bylo to podivně důvěrné, ačkoliv pochyboval, že by měl ty samé pocity, kdyby to dělala madame Pomfreyová.

Ale v tom to právě bylo, že ano. Tohle byla práce madame Pomfreyové. Tak proč to místo ní dělal Snape?

Ale bolest bledla velice vítaným způsobem a on ty prsty cítil zvláštně konejšivě.

A pak Snape nahradil staré obvazy novými, pyžamo mu natáhl a zapnul ho dřív, než mohl Harry sebrat odvahu k nějakým protestům. O chvíli později byl zase Snape usazený vedle něj, čistil si ruce malým kouskem látky a celá ta věc skončila.

„Jak to vypadá s ostatními zraněními?“ vyptával se nezaujatě.

Harry opatrně ohnul druhou paži, protože si pamatoval, že byla probodnuta kusem dřeva. Ozvala se v ní hryzavá bolest, ale nic hrozného. A noha - pohnul lýtkem. Další píchnutí, ale nic jako bolest, která se zařezávala do ramene. „Není to tak zlé,“ oznámil Snapeovi.

„Poppy byla schopná ty dvě další rány vyléčit úplně,“ vysvětloval Snape. „Váš biceps se uzdravil snadno a šíp v noze minul kost a prošel čistě skrz. Měl jste velké štěstí, že jste nebyl zraněn hůř.“

Harry se zamračil a uvažoval, jestli je tohle ta chvíle, kdy dostane přednášku o tom, že to všechno, co se stalo, je jeho vina. Ale nic dalšího nenásledovalo a tak nejistě na Snapea vzhlédl. Muž se zdál téměř zadumaný. „Bylo zraněno víc lidí?“ Ron i Hermiona vypadali včera dobře, když ho přišli navštívit. Ale vzpomínal si, že viděl na ulici ležet další lidi. Zatím ještě nechtěl přemýšlet o těch třech Smrtijedech.

Snapeovy oči zamyšlením potemněly. „Byli zabiti čtyři lidé - obyvatelé Prasinek. A byl asi tucet zraněných - ale nikdo jiný tak těžce jako vy.“

Čtyři zabití lidé. Harry zbledl. Museli padnout při té počáteční salvě, zatímco skočil do úkrytu. Měl něco zařvat, když uviděl, jak k němu Smrtijedi míří - měl varovat lidi na ulici, aby se ukryli, místo aby zachraňoval sám sebe.

„To není vaše vina,“ Snapeův hlas byl pevný a poněkud vzteklý. Ten zvuk ho vylekal a tak překvapeně vzhlédl.

„Viděl jsem je v obchodě se zbraněmi,“ vysvětlil. „Měl jsem--“

„Ne,“ přerušil ho Snape, „to není vaše vina. Viděli vás, tak zaútočili. Vina leží zcela na nich. A pokud jde o ty lidi na ulici - byly tam tucty plně vyškolených kouzelníků a čarodějek a ani jeden z nich neopětoval střelbu. Nechte je nést vinu za jejich vlastní zbabělost.“

Harry v jeho slovech cítil plamen hněvu. „Jsou to prodavači a obchodníci. Nemůžete od nich očekávat--“

„Ne,“ přerušil ho znovu Snape. „Předpokládám, že by bylo ode mne naprosto pošetilé očekávat, že budou prodavači a obchodníci jednat jako hrdinové. Stejně jako by bylo pošetilé, aby šestnáctiletý chlapec vzal na sebe vinu za jednání skupiny ďábelských psychopatů, nad kterými nemá žádnou kontrolu.“

Harry na něj překvapeně mžoural. Nebyl si tím jistý, ale měl dojem, že mu právě Snape složil poklonu, když naznačil, že jednal jako hrdina, a zároveň se pokusil utišit jeho pocit viny. Nebyl si jistý, jak to přijmout - nebyl zvyklý dostávat od Snapea pochvaly.

Zvuk ode dveří ho ušetřil nutnosti odpovědět a o chvíli později do pokoje vstoupili Sirius a Remus a zářivě se usmáli, když uviděli, že je Harry vzhůru. Široce se na oba usmál a všiml si pronikavého pohledu, který jeho kmotr vrhl na Snapea. Nejasně si připomněl, že svého kmotra žádal, aby se Snapem nebojoval, protože se obával, co by se mohlo stát. Sirius byl poněkud horkokrevný a on nechtěl, aby se dostal do potíží. Nemluvě o tom, že si Snape Siriův hněv nezasloužil - včera mu zachránil život, a ne poprvé. Stále ještě si dokázal vybavit úlevu, která ho zalila, když uviděl, jak doprostřed boje dorazili Snape a Brumbál.

„Jak se cítíš, Harry?“ vyptával se Sirius a následoval tucet dalších otázek o jeho zraněních, jeho bolestech, jeho utrpení, jeho horečce, jeho spánku, jeho ošetření. Harry byl tou pozorností poněkud přemožen, i když to bylo hezké mít někoho, kdo si o něj dělá starosti - nikdy to jako dítě nezažil. Těch pár případů, kdy mu nebylo jako dítěti dobře, ho jeho teta prostě zamkla v přístěnku a asi tak jednou denně zkontrolovala, jestli už je mrtvý. Dosud si vzpomínal na její zklamání pokaždé, když se uzdravil.

Remus se na Harryho jenom usmíval a pozoroval Siria pohledem pobavené shovívavosti v hřejivých očích. Snape to jen sledoval v ledovém tichu a Harry byl docela překvapený, že mistr lektvarů při první příležitosti neodešel. Vstoupila madame Pomfreyová a odehnala je pryč od jeho lůžka. Rychle ho překontrolovala, ujistila ho, že se jeho zranění dobře hojí, a pak odešla, aby mu sehnala nějakou snídani, zatímco se ti tři muži vrátili k němu a usadili se na svých židlích kolem jeho postele. A znovu se Harry divil, že si Snape zvolil zůstat ve společnosti dvou Pobertů.

„Mluvil jsem s bystrozorem, který má na starosti vyšetřování v Prasinkách,“ informoval Remus Harryho, když si sedli. „Ti Smrtijedi se patrně pokoušeli nakoupit dost velké množství zbraní od majitele obchodu. Další takové nákupy proběhly v jiných městech po celé Anglii.“

Harry se nad tím zamračil, chápaje důsledky. Voldemort shromažďoval svou armádu - a jak je vidět, vyzbrojoval ji pro boj. Ale Harryho mudlovská část byla překvapená detaily. „Proč kuše a meče?“ zmateně se zeptal. „Nebyly by daleko praktičtější střelné zbraně? Zdá se mi, že M16-ka by dokázala způsobit mnohem větší škody nežli samostříl.“

„Mudlovské zbraně?“ Remus zakroutil hlavou. „Ty proti čarodějům nejsou příliš užitečné, Harry.“

Sirius souhlasně přikývl. „Nejsem si jistý, co je to emšestnáctka, ale předpokládám, že je to jistý druh pistole. A ty všechny ke své funkci vyžadují nějakou variantu střelného prachu - existuje tucet kouzel, která způsobí, že je střelný prach nepoužitelný.“

Nepřemýšlel o tom - ale předpokládal, že bez střelného prachu by pistole nebyly schopné střílet. „Tak proč potom nevložit kouzlo na pistole, aby je chránilo před tamtěmi kouzly?“

„To by neznamenalo zase tak velký rozdíl, pane Pottere,“ řekl mu Snape. „Dokonce i když pistole vystřelí, je docela snadné ochránit se před kulkami. I mudlové umí vytvořit brnění, které kulky vychýlí. Pro čaroděje je dost snadné udělat totéž.“

„Tak očarujete kulky, aby pronikly ochranou,“ trval na svém Harry.

„Vložit ochranné kouzlo na nějaký předmět a vložit na předmět kouzlo, aby udělal něco určitého, to jsou dvě naprosto odlišné věci,“ odvětil Remus. „To první je běžná magie, která se udělá snadno. Nicméně to druhé běžné není - v podstatě tak vytváříš magický předmět. A přestože není nemožné to udělat, je to obtížné a vyžaduje to pevnou strukturu.“

„Pevnou strukturu?“ Harry se zamračil a zvědavě přelétl pohledem mezi třemi muži. Nestávalo se každý den, aby dostal přednášku o zbraních, zejména ne od této nepravděpodobné trojice.

„Meč nemění svůj tvar nebo strukturu, když se používá,“ vysvětloval Snape. „Stejně tak šíp. Na druhou stranu kulka se změní drasticky. Při počáteční explozi střelného prachu se přehřeje a při dopadu se zploští nebo zdeformuje. Nepodrží si tak žádnou pevnou strukturu, proto nemůže udržet kouzlo. Totéž platí pro mudlovská výbušná zařízení.“

„Takže Voldemort použije meče a šípy?“ ptal se Harry. Vždycky předpokládal, že se kouzelnický svět skrývá před tím mudlovským ze strachu - že kdyby došlo k přímému boji, mudlovská technologie by kouzelnický svět přemohla. Ale jestli tomu rozuměl správně, tak tomu nebylo. Možná to byl mudlovský svět, který byl tímto skrýváním se ochraňován?

„Ale kdo dneska ještě ví, jak se používá meč?“ zeptal se Harry. Kulturou a módou mu kouzelnický svět připomínal něco ze středověku, ale přece jen ještě neviděl žádný boj pomocí mečů. Doposud se Smrtijedi zcela spoléhali na magii a svoje hůlky, když bojovali v bitvách. Ty dva šípy, kterými byl zasažen, byly jeho prvním setkáním s takovým druhem útoku.

„Jestliže si pamatuju správně, tak Severus je vynikající šermíř,“ poznamenal Remus mírně. „A Sirius kdysi taky nebyl tak špatný.“

Harryho oči se překvapením rozevřely a pohledem zmateně přelétal mezi Snapem a Siriem uvažujíc, jestli Remus žertuje. Snapeovy rysy byly jako vždycky nečitelné, ale Siriovy rty byly pokrouceny v podivném úsměšku.

„U všech starých čistokrevných rodin je to běžná praxe nechat své děti vyučit v šermu a lukostřelbě, Harry,“ vysvětloval jeho kmotr. „Já se naučil, co jsem musel, stejně jako tvůj otec. Byl ve skutečnosti docela slušný lukostřelec, ačkoliv se nikdy nezajímal o meč. Ale jsou to zmijozelští, kdo berou výcvik vážně.“

„Nerozumím tomu,“ protestoval Harry. „Jestliže je to tak běžná věc, proč se to neučíme ve škole?“ Nevěděl nic o tom, jak používat meč, když ve druhém ročníku zabil baziliška mečem Godrika Nebelvíra - představa, že by o tom něco vědětmohl, byla znepokojivá.

„To proto, že slušná společnost se na cvičení dívá s nelibostí, Harry,“ vysvětloval Remus. „Upřímně, umíš si představit někoho, jako je Artur Weasley, jak připouští něco tak násilného?“

„Násilného?“

„Krvavé sporty, Harry,“ ujasnil Sirius a vrhl temný pohled na Snapea. „Souboje s ostrými zbraněmi. Oficiálně jsou odsuzovány, ale ministerstvo je ve skutečnosti nikdy nezakázalo - čehož jisté rodiny plně zneužívají.“ Z jeho tónu se nedalo pochybovat o tom, na které rodiny naráží.

Harry si najednou vzpomněl na svou první noc v Snapeově bytě - viděl slabé jizvy na bledé kůži. Připomněl si své překvapení nad tím, jak byl Snape zdravý a v kondici a jak uvažoval, čím se udržoval v tak dobrém stavu. A pamatoval si i svoje úvahy o tom, že ty jizvy vypadají, jako by pocházely od nože. Pohlédl šokovaně na Snapea. „Ty jizvy,“ pronesl tiše, slova sotva slyšitelná. Nikoliv nože, ale meče.

Snapeovy oči se po Harryho slovech zúžily a Harry zrudl, když si uvědomil, že ve skutečnosti na něj tu noc neměl tak upřeně zírat. A byl si jistý, že poslední věc, kterou by chtěl dělat, je vysvětlovat Siriovi, že viděl jizvy na Snapeově těle, když spal v jeho posteli. Jeho kmotra by chytil amok.

„Tady Snape byl docela pyšný na svoje šermířské schopnosti, že ano, Snape,“ pokračoval Sirius, který Harryho slova přeslechl. „Měl meč cizelovaný stříbrem, jestli si pamatuju správně.“ Jeho slova byla tvrdá a naplněná hněvem a měla hluboký efekt jak na Rema, tak na Snapea. Remus ztuhl, jeho rysy se uzavřely a ochladly. Snape rychle vyskočil na nohy, Sirius na druhé straně Harryho postele jeho akci okamžitě napodobil. Harry věděl, že mezi nimi je hodně zlé krve a chápal, jaký má pro vlkodlaka význam vlastnictví stříbrem oživeného meče. Ale nikomu by nepomohlo, kdyby se díval na to, jak Snape a Sirius trhají jeden druhého na kusy, a Harry mohl vidět, že ti dva se právě chystají skočit si po krku.

Harry zareagoval bez uvažování, vyškrábal se na posteli na kolena, jeho ruce vystřelily na obě strany, takže se dlaněmi zapřel do hrudí obou mužů dřív, než se mohli na sebe vrhnout s Harryho tělem mezi sebou. O sekundu později toho pohybu zalitoval - samozřejmě, že to už bylo pozdě - v celém jeho těle se rozhořela bolest a cítil, jak se rána na jeho rameni trhnutím otevřela. Jeho ruce se škubavě sevřely v bolesti, prsty se zaťaly do košil obou mužů a o chvilku později to bylo to jediné, co ho drželo vzpřímeně.

„Harry!“ Sirius i Snape ho současně zachytili předtím, než se mohl zřítit tváří vpřed na postel. Zanaříkal v agónii bolesti, tělo mu ochablo, když ho ti dva pokládali zpátky na matraci. Hlava mu šla kolem z temnoty smíšené se záblesky bolestivého světla.

„Rozepněte mu košili,“ nařídil někdo - Snape, pomyslel si; a pak pocítil roztřesené ruce na svých knoflících - tentokrát Sirius.

„Merline! Zase krvácí!“ tentokrát určitě Sirius, hlas plný paniky - někdo jiný volal na madame Pomfreyovou. Cítil, jak se konejšivé prsty vrátily, hladily jeho hořící tělo - Snape, který znovu zaháněl bolest, když se pokoušel vybojovat si cestu k plnému vědomí. Nic lehkého, když se vám točí hlava.

A pak vzdáleně slyšel hlas madame Pomfreyové - jemně mumlající, tišící ho, znovu mumlající a nakonec vztekle ječící: „Ven! Ven! Vy oba! Zdvořilý slušný vlkodlak může zůstat, ale vy dva idioti okamžitě vypadněte z mé ošetřovny!“

Další protesty - Sirius a Snape zároveň. A potom konečně blažené ticho. Harry se nechal chvíli unášet, sklouzávaje do spánku a zpět předtím, než se konečně probral při pomyšlení na to, že by se měl ujistit, že se Sirius a Snape ještě navzájem nezabili.

Otevřel oči a zjistil, že Remus sedí sám vedle něj a ustaraně hledí na jeho tvář. „Zabili se navzájem?“ zeptal se Harry slabě.

Remus jen zakroutil hlavou. „Ne, znovuotevření tvého zranění přímo před jejich očima byl efektivní zastrašující prostředek. Jak se cítíš?“

„Jako naprostý pitomec,“ odpověděl Harry. „Zapomněl jsem, že jsem raněný.“

„Ti dva mají talent na to, jak vyvést člověka z rovnováhy,“ usmál se Remus. „Sirius se s celou tou záležitostí kolem manželství nevyrovnává moc dobře.“

„Hádám, že Snape je ten poslední člověk na světě, kterého by vybral,“ zasmál se Harry slabě.

„Tak nějak,“ souhlasil Remus. „Samozřejmě to není jenom Snape; nemyslím si, že by byl Sirius tak moc blázen do manželství obecně. Nikdy nebyl příliš monogamní.“

Harryho oči se překvapením rozevřely. Nebývalo to často, aby se dozvěděl o svém kmotrovi takovéhle informace - určitá témata byla tabu. A už vůbec pro ně nebylo příjemné povídání o randění. Ale dřív, než se mohl Harry vyptávat, Remus přešel jinam. „Chtěl jsem se zeptat, jak byl vybrán Severus? Slyšel jsem o plánu Popletala na adopci a proč jsi se musel oženit. Ale nebyla by pro tebe lepší volbou Hermiona? Nebo jeden z Weasleyových? Tipoval bych, že Ginny by byla šťastná, kdyby se za tebe provdala.“

„Ginny byla příliš mladá,“ přiznal Harry. „Ještě jí není patnáct. A Hermiona…“ Harry se odmlčel a zakroutil hlavou. „Je jako má sestra, a kromě toho ji má rád Ron.“

Remus chápavě přikyvoval. „A co třeba Bill nebo Charlie? Nebo tady ve škole musel být určitě tucet mladých žen, které by byly šťastné, kdyby sis je vzal?“

„Tedy, součástí problému bylo, že všichni tvrdili, že by Popletal manželství pravděpodobně napadl,“ vysvětloval Harry. „Což znamenalo, že potřebovali najít někoho, kdo by měl jak peníze, tak sílu postavit se ministerstvu, což nenechalo tak moc možností. Pan a paní Weasleyovi si nemysleli, že by jejich rodina měla dost vlivu. A pak tam byla ta záležitost s něčím, čemu říkali Kámen manželství.“

Removy oči se rozšířily v šoku: „Kámen manželství? Brumbál použil Kámen manželství? Ta věc je zodpovědná za některé z nejkatastrofálnějších sňatků v kouzelnické historii. Nikdo už ji raději nepoužívá.“

„Slyšel jsem o té záležitosti s Guineverou a Lancelotem.“

„Nemluvě o Trójské válce - Helena se do něj podívala a místo, aby spatřila svého manžela krále Meneláa, uviděla trojského prince Parida a okamžitě s ním utekla,“ dodal Remus.

„Brumbál tvrdil, že je to dost bezpečné, pokud ještě nejsi ženatý, když se do něj podíváš,“ řekl Harry ostýchavě.

„Ale co když už je ženatá osoba, kterou ti to ukáže?“ zeptal se Remus. „Co když se podíváš a on ti ukáže, že tvůj dokonalý partner je ta nádherná úžasná žena, která už je provdaná za jiného? Myšlenka dokonalého partnera, tak říkajíc duševního blížence, je velice silná představa. Bez ohledu na to, jak čestné jsou tvoje úmysly, někde v pozadí tvé mysli budeš vždycky uvažovat o tom, jaké by to bylo, kdyby - a ta myšlenka se pak často postará o to, že nikdy nebudeš opravdu šťastný.“

„Dobrá, ale to se nestalo,“ pronesl Harry váhavě a znovu uvažoval, že byl Brumbál možná trochu bláznivější než obvykle. Zdálo se absurdní takto riskovat.

Remus jen smutně potřásl hlavou. „Ne, nestalo. Místo toho ti to ukázalo Severuse Snapea. Musel jsi být nadšený.“

Řekl to tak bezvýrazným tónem, že Harrymu nezbylo nic jiného než se zasmát. „Neumíš si to ani představit,“ souhlasil. „Madame Hoochová byla přesvědčená, že je to rozbité. Jsem v pokušení s ní souhlasit.“

„Vy dva spolu nevycházíte?“ hádal Remus.

„Ne,“ zakroutil Harry vehementně hlavou, ale pak se zarazil, protože si uvědomil, že to není tak úplně pravda. „Tedy…“ povzdechl si, „možná trošičku. Rozhodně lépe, než jsem si myslel. Ale většinou se jen navzájem nenávidíme.“

Remus na něj dlouhou dobu zamyšleně hleděl. „Seděl u tebe celou noc, víš,“ řekl mírně.

Což odpovědělo na otázku, kterou si předtím Harry položil. „Neřekl jsem, že není dobrý člověk…“ odmlčel se, protože si nebyl jistý, co přesně chce říct. „Remusi, opravdu má meč cizelovaný stříbrem?“

Remus si povzdechl, v očích výraz hlubokého smutku. „Harry, to bylo před dlouhou dobou a my všichni jsme tehdy udělali tolik chyb. Všichni jsme se změnili. Byla doba, kdy bych ti naprosto skálopevně tvrdil, že ho nenávidím. Že je Smrtijed a vrah. Ale mýlil jsem se. Dostal jsem se přes to. Nedovol, aby tě Siriův hněv přiměl si myslet, že já jeho pocity sdílím. Není to pravda.“

„Proč se přes to nepřenese Sirius?“

„Sirius se stále ještě pokouší po Azkabanu dát dohromady svou paměť. A naneštěstí pro něj mu některé vzpomínky připadají, jako by se udály včera. Ztratil dvanáct let svého života a stále ještě se je pokouší dohnat. Pro mě se změny v našich postojích udály postupně. Pro Siria se to stalo přes noc. Je pro něj těžké spoustu věcí přijmout. Ještě ani neměl skutečně možnost vyrovnat se se smrtí tvých rodičů. Nikdy nedostal šanci truchlit, natož aby přijal to, že Severus byl jeden z těch dobrých místo jeden z jejich vrahů. Nikdy neviděl žádný ze soudů, nikdy neslyšel o ničem, co Severus dělal pro Brumbála. Pro něj to je, jako by usnul a věřil v něco, a když se probudil, zjistil, že všichni kolem něj najednou věří něčemu naprosto jinému. Přidej do toho ještě sebe a všechno se to stane o to víc nestálejší. Jsi všechno, co mu zbylo.“

„Má tebe,“ připomněl mu Harry. Sirius měl je oba.

Removou tváří přeběhl zvláštní výraz a věnoval Harrymu poněkud pokřivený úsměv. „Ano, má mě,“ souhlasil mírně. „Jenom si není jistý, co si se mnou má počít.“

„Cože?“ Harry na něj zmateně zíral, zvědavý, o čem že to všechno jako má být.

Remus jenom zakroutil hlavou a usmál se na něj. „To nic,“ ujišťoval ho. „Sirius je prostě občas impulsivní a mívá někdy dost bláznivé nápady. Jen mu nedovol, aby se míchal mezi tebe a Severuse. A ať uděláš cokoliv, nestav se znovu mezi ně. Myslel jsem si, že ten chudák dostane infarkt, když jsi se zhroutil.“

„Nechtěl jsem, aby spolu bojovali,“ přiznal Harry ostýchavě.

„Vina funguje docela spolehlivě,“ řekl mu Remus. „A když selže všechno ostatní, rána srolovanými novinami přes čenich obvykle splní účel.“

To znělo téměř jako něco, co by řekl Snape, a ta představa Harryho rozesmála. „Jsem rád, že jsi tady, Reme,“ řekl tiše, vděčný za to, že jeho kmotr má po svém boku takového přítele, který mu hlídá záda. Pomyšlení na to, že Sirius je někde tam venku na útěku před ministerstvem a mozkomory, ho bolelo.

Remus se na něj jen laskavě usmál a natáhl se, aby ho poklepal po ruce. „Nechtěl bych být nikde jinde, Harry.“

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: K metalurgii - ne že bych toho tolik o tomto předmětu věděla, ale přijde mi, že spojení stříbra s kovem meče by podstatně oslabilo čepel. Navzdory tomu - ta představa se mi líbí. Jsem si jistá, že kouzelnický svět zná magický způsob kalení oceli lepší než cokoliv, co by zvládli mudlové.

 Psí hvězda - 9. kapitola

 Tváří v tvář Nebelvírům - 11. kapitola

 

Komentáře   

+1 # Odp.: Meče a šípy - 10. kapitolasisi 2018-10-13 15:38
Mohu? Chtěla bych hrozně moc poděkovat za překlad tohoto mega díla. Čtu to již poněkolikáté a vždy se vracím. Pak mi přišlo hloupé, že jsem nepoděkovala, tak chci svůj dluh dohnat.
FF by byla o mnoho ochuzena, kdyby neměla tuto stálici, tento příběh dvou lidí, kteří se snaží najít cestu k sobě a k normálnosti. Severus Snape je tak silnou osobností, že i vážení zmijozelové za ním jen povlávají, jako cípek hábitu. Harry Potter je také silný. Má obrovskou moc, i když ji nedává příliš najevo, jednoho dne se to stane a on probudí skryté síly.
Děkuji za téměř rytířský román, moc mě pomáhá načerpat sílu a odvahu.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat