Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 8
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Poznámka autorky: Miluju Siria a Rema. A užila jsem si hodně legrace, když jsem si pohrávala s jejich vztahem.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Severus byl ze své lehké dřímoty vyrušen o několik hodin později hrubým hlasem. „Co tady děláš?“ Otevřel oči a zjistil, že na něj z druhé strany Harryho postele zírá Sirius Black.

„Mluv tišeji,“ přikázal Severus a pohlédl na Harryho, aby se ujistil, že stále ještě bezpečně spí. Harry vypadal, jako by se vůbec nepohnul, s tváří příliš bledou na Severusův vkus.

„Odpověz mi na otázku,“ trval na svém Sirius.

„Myslel bych si, že to mluví samo za sebe,“ odpověděl mu Severus. Občas ho Blackova tupost ohromovala. Předklonil se, aby se znovu lehce dotkl Harryho čela, kontroluje tak teplotu kůže, zatímco druhou rukou uchopil jeho zápěstí, aby ověřil jeho puls.

„Co to děláš?“ dožadoval se Black.

„To by také mělo mluvit samo za sebe,“ zavrčel Severus podrážděně. Harry mu na dotek připadal trochu horký, ale jeho puls byl v pořádku. Lektvary, které mu předtím dali, se postaraly o infekci, ale měl dojem, že jich bude ještě několik potřebovat, než se z toho dostane.

„Je…?“ začal Black, ale jeho hlas se nejistě vytratil.

„V pořádku,“ řekl mu Severus. „Menší infekce, myslím, ale dali jsme mu předtím něco proti tomu.“

„Proč u něj sedíš ty místo Poppy?“ zeptal se Black.

Konečně aspoň vzdáleně inteligentní dotaz od tohoto muže. „Má další pacienty a já se nabídl, že u něj budu sedět.“

Ale jeho odpověď očividně Blacka neuspokojila. Jeho oči se zúžily. „Proč ty?“ znovu na něj tlačil.

Severus se na něj podrážděně zadíval. „Je to můj manžel. Mám všechna práva tu být.“

„Tenhle sňatek je fraška a ty to víš,“ zavrčel Black.

„Ale přesto je naprosto legální,“ poukázal Severus. „Což je víc, než se dá říci o tvém poručnictví, protože jsi stále hledaný zločinec.“

Blackovy oči zableskly nenávistí. „Věř mi, Snape, nikdo toho nelituje víc než já. Harry by měl být s někým, kdo ho miluje. Místo toho byl připoután k tamtěm příšerným mudlům a teď k tobě.“

„Miluješ nebo ne, chránit ho nemůžeš,“ připomněl mu Severus.

„A předpokládám, že mám uvěřit, že ty můžeš?“ ptal se Black nevěřícně. „Že ty bys pohnul jediným prstem, abys pomohl synovi Jamese Pottera?“

„Věř si, k sakru, čemu chceš, Blacku,“ ušklíbl se Severus. „Teď s tím nic nenaděláš.“

Blackovy oči plály vztekem. „Opravdu?“ vrčel, ale jejich pozornost upoutal tichý zvuk, který vydal Harry Potter.

Harryho oči se mírně zatřepetaly a on se otočil ke svému kmotrovi. Jeho oči se pomalu otevřely. Bez brýlí musel mhouřit oči, aby poznal, na koho se dívá, ale když si uvědomil, kdo je to, rozjasnil jeho rysy vřelý úsměv. „Sirie,“ zašeptal a oči mu zářily radostí.

Severus pocítil, jak jím projelo něco nápadně podobného žárlivosti, a chvíli mu trvalo, než si uvědomil proč. Chtěl, aby se Harry takhle díval na něj. Naprostá radost při pohledu na něj. Seděl tam, tímto odhalením poněkud omráčený, zatímco se Sirius Black naklonil nad postel a jemně objal ležícího chlapce. Jak by vůbec mohl tak moc chtít něco, co by se před pár týdny zdálo být naprosto absurdní?

„Harry, jak se máš?“ vyptával se Sirius a něžně hladil Harryho hlavu, odhrnuje mu vlasy z tváře. Zdálo se, že se Harry opřel do toho dotyku pro útěchu. Znovu se probudila žárlivost a Severus bojoval, aby ji umlčel.

„Rád tě vidím,“ přiznal Harry. „Chyběl jsi mi.“

„Taky jsi mi chyběl,“ řekl mu Sirius. „Je mi moc líto, že jsem tu pro tebe nebyl.“

„Dostával jsem tvoje dopisy,“ ujistil ho Harry. „Pomáhaly mi. Můžeš tu zůstat?“

„Zůstanu,“ slíbil Sirius. „Tak dlouho, jak budu moci. Dokud se budu držet z dohledu, mělo by to být v pořádku. Remus přijede taky.“

„Skvělé,“ znovu se Harry usmál, tentokrát kvůli nepřítomnému vlkodlakovi a Severus opět ucítil ve svém srdci bodnutí.

„Albus mi pověděl, co se stalo,“ řekl Sirius Harrymu laskavě. „Cítíš se už lépe?“

„Jsem v pořádku, Sirie,“ ujišťoval ho Harry, ačkoliv Severus si byl docela jistý, že chlapec má ještě dost velké bolesti. Zranění, která utržil, se ještě neuzavřela. Svaly ho také nepochybně bolely z napětí v bitvě a z hojení, ke kterému byly přinuceny. „Brumbál a Severus mě zachránili.“

Severusovy oči se rozšířily, když zaslechl Harryho slova, nebyl si jistý, co ho šokovalo víc - uznání za to, co udělal, nebo užití jeho křestního jména. Sirius byl zřetelně jeho slovy právě tak šokován.

„Severus?“ zeptal se nevěřícně.

Harryho oči se znovu zachvěly a bylo zřejmé, že bojuje, aby zůstal vzhůru. „Nebojujte, ano?“ zašeptal. „Nechci, abyste bojovali.“ Tehdy Severus pochopil - jak slova, tak použití jeho jména. On ho chránil! Ten malý spratek se ho skutečně pokoušel ochránit, zatímco sám tady leží polomrtvý. Chrání ho před výbuchem svého kmotra nebo možná prostě chrání svého kmotra před dokonáním zločinu, za který je štvancem. Tak či tak se mezi ně vložil - nutíc Siria k tomu, aby pochopil, že mu dluží za život a že takovou důvěrnost přinesl jejich sňatek.

„Harry,“ ptal se Sirius zmateně. Ale mladý muž byl na konci se silami a znovu zhasl jako svíce. Sirius si zklamaně povzdechl, naklonil se a lehce Harryho políbil na čelo. Pak si přitáhl židli a posadil se vedle postele naproti Severusovi.

„Pamatuj si, že jestli mu někdy ublížíš, rozpářu ti hrdlo,“ řekl Black tvrdě.

„Obrazný jako vždycky,“ souhlasil Severus mírně.

„Dobrá,“ Sirius si založil ruce a civěl na něj přes postel.

Severus povzdechl. Tohle vypadá na dlouhé čekání.

O několik hodin později, někdy po večeři, byl Severus svědkem neobvyklé podívané. Příjezd Rema Lupina samozřejmě očekával - Black to přece řekl Harrymu. A po pravdě řečeno, Lupin vypadal téměř stejně, jako když ho Severus viděl naposledy. Co nečekal, že uvidí, bylo, jak Black při pohledu na něj ihned vyskočí, přeběhne místnost a sevře své paže kolem něj v prudkém objetí. Stejně tak si Severus nedokázal úplně vysvětlit poněkud bolestný výraz na Lupinově tváři, když objetí neohrabaně vracel. Jakmile se Black stáhl zpět, tvář ozářenou oslnivým úsměvem, všechny známky nepohodlí z Lupinovy tváře zmizely a místo toho byly nahrazeny starostmi o Harryho.

„Jak je mu?“ zeptal se tiše Blacka.

Black ho vedl k lůžku, jednu ruku téměř vlastnicky položenou Lupinovi kolem ramen. Když Lupin viděl Severusův překvapený upřený pohled, opravdu zrudl. Nezdálo se, že by si toho Black všiml.

„Severusi,“ pozdravil se s ním Lupin krátkým pokývnutím, když si sedal na místo, které Black právě opustil. Severus měl podezření, že si sedl jenom proto, aby unikl paži, kterou ho Black kolem ramen objímal.

„Reme,“ vrátil mu Severus pozdrav, přičemž udržoval tón hlasu tak srdečný, jak dokázal. Byl trochu zaražený chováním, kterého byl právě svědkem, a rychle došel k závěru, že v dynamice vztahu dvou Pobertů se něco důležitého změnilo.

Poprvé viděl Rema Lupina ve Velké síni během Zařazování na začátku jejich prvního ročníku. Všiml si malého chlapce s medovými vlasy jenom proto, že se tak zřetelně pokoušel zůstat nepovšimnutý. Chlapec stál stranou zbytku prváků, hlavu ostýchavě sklopenou, střílel nervózními pohledy na ty kolem sebe. Dokonce se ani neodvážil připojit ke vzrušenému štěbetání těch okolo. A pak začalo rozřazování a Severus spatřil něco, co se mu právě teď vybavilo.

Bylo vyvoláno jméno Siria Blacka a když naparující se arogantní mladík vykročil ke stupínku, aby přijal Moudrý klobouk, Remus Lupin vzhlédl a okamžitě se zamiloval. Bylo to, jako kdyby při pohledu na Siria Blacka poprvé ve svém životě uviděl slunce, měsíc a hvězdy. Dokonce i v tak nízkém věku jedenácti let Severus pochopil, co se stalo, porozuměl také v jakýchsi odlehlých končinách své duše, že nikdy nikdo takhle nepohlédne na něj.

Sirius Black si toho samozřejmě nevšiml. Byl příliš zaneprázdněný přijímáním burácivých pozdravů od svých nových kolejních kolegů, když byl zařazen do Nebelvíru. Ani si nevšiml toužebného pohledu v očích chlapce, který sledoval jeho kroky k novému sedadlu. Brzy poté byl Moudrý klobouk položen na hlavu Rema Lupina a následovala dlouhá odmlka, když klobouk rozebíral, kam ho poslat. Severus to sledoval, určitým způsobem věděl, na co se právě dívá a shledal, že hledí s něčím podobným bázni na zářivou radost na chlapcově tváři, když ho klobouk také zařadil do Nebelvíru.

Pak ztratil jeho stopu, když ho jeho vlastní rozřazení poslalo do Zmijozelu, kde byl uvítán svými vrstevníky. Ale navzdory své barvité minulosti s Poberty nikdy doopravdy nezapomněl ten první moment - často zjistil, že hledá onen záblesk nebe, který viděl v Remových očích, když hleděl na Siria Blacka. Takové city byly ale v jeho světě neznámé a vidět je v Remových očích bylo jako zachytit letmý dotek z jiného světa.

Pokud věděl, tak v těch sedmi letech, která strávili v Bradavicích, Remova oddanost k Blackovi nikdy nezakolísala. A jestli se nemýlil, tak Black to ani nezjistil. Nikdy neopětoval oddanost nebo zalíbení, které na něj tak očividně čekaly. Místo toho rozhazoval svou přízeň mezi nespočetné množství fanynek.

A Severus si ještě pamatuje ten pohled naprosté devastace na tváři Rema Lupina, když byl Sirius Black odváděn do Azkabanu - jako by se jeho svět naprosto rozpadl, a Severus předpokládal, že pro vlkodlaka se to opravdu stalo. Jeho přátelé byli mrtví a láska jeho života byla odsouzena za jejich vraždu. To, že přežil následující roky, byl zázrak.

Ale nyní se něco změnilo a Severus nedokázal přesně vystihnout, co by to mohlo být. Vidět Rema Lupina, jak uhýbá před Blackovým dotekem, místo aby se koupal v jeho pozornosti? Nebo už možná prostě dál nedokázal snášet škádlení. A Black… Severusovy oči se zúžily, když pozoroval ty dva muže, jak spolu tiše mluví. Bylo něco téměř zoufalého ve způsobu, jakým se Black nakláněl k Removi, ve zkoumavém, sondujícím upřeném pohledu, kterému neustále podroboval vlkodlaka - pohledu, se kterým se vlkodlak nemohl nebo nechtěl setkat na dlouho.

Velice zajímavé, pomyslel si Severus a zjistil, že uvažuje, co se stalo, že se věci tak drasticky změnily. Opravdu by se o to neměl starat, řekl sám sobě. Nebylo to nic jiného než planá zvědavost na něco, co tolik let sledoval; jako začít číst knížku a chtít ji dočíst až do konce jednoduše proto, že jste už jejímu čtení věnovali tak mnoho času, že cítíte, že si zasloužíte znát, co se stane na poslední stránce. Ne snad, že byste se o to opravdu zajímali, samozřejmě.

O chvíli později vstoupili do místnosti Ron a Hermiona a oba studenti nadšeně Poberty pozdravili. Severus se na ně všechny ušklíbl. Shromáždění nebelvírských. Opravdu nechutné. Předpokládal, že teď je ten správný okamžik dát jim nějaký čas jen pro sebe. Jak to vypadalo, potřebuje z jejich bytu vyzvednout nějaké Harryho věci - Harry bude potřebovat čisté oblečení, až ho propustí. A mohl by ocenit knížku na čtení, pokud by tu uvízl na příliš dlouho.

Zvedl se a zamířil ke dveřím. „Mluvte potichu,“ zavrčel na většinu z nich, než odešel. Obdržel očekávané hněvivé pohledy a na chvilku zvažoval, jestli má odečíst body Nebelvíru prostě jen proto, že může. Ale neudělal to, protože si v poslední minutě připomněl, že, ať se mu to líbí nebo ne, Ronovi a Hermioně je dlužen. Stáli při Harrym, když to neudělal nikdo jiný. Přinejmenším to bylo od něj hodno jisté zdvořilosti, alespoň do další hodiny lektvarů.

Vrátil se poté, co si dal rychlou sprchu, převlékl se, rychle snědl nějaké to sousto a posbíral nějaké Harryho věci. Opravil Harryho brýle, krátce zauvažoval o možnosti trvalejšího řešení špatného zraku a pak zamířil zpátky do nemocničního křídla. Když vstoupil do místnosti, byla právě Poppy uprostřed vypakovávání čtyř Nebelvírů na noc ven, s největšími protesty od Blacka. Severus, všechny ignorujíc, přešel místností a znovu zaujal své místo vedle Harryho. Tohle Blacka znovu vytočilo. „Pročpak on smí zůstat?“ protestoval, téměř zavyl na Poppy.

„Nemůžete zůstat, protože většina z vás budila chlapce, když potřeboval spát, a pak jste ho navzdory všemu rozrušili,“ informovala je Poppy. „Severus může zůstat, protože nic z toho neudělá. A teď vypadněte! Můžete ho navštívit ráno.“

Téměř je vystrčila ze dveří a pak jim je zabouchla před nosem. Severus na ni vzhlédl, když si unaveně povzdechla. „Rozrušili?“ vyptával se, nejistý si tím, zda se mu líbí, jak to znělo. Harry znovu spal, ale jeho tvář byla trochu zardělá.

Poppy jen zakroutila hlavou. „Co to s těmi Nebelvíry je?“ ptala se. „Chtějí slyšet všechny ty krvavé detaily bitvy. Ani jednoho z nich nenapadlo, že by o tom Harry prostě ještě nemusel chtít mluvit. Nikdy nebyl příliš ochotný o takových věcech povídat; člověk by si myslel, že už to doteď zjistili.“

Severus se zamračil. Poppy měla pravdu o Harryho neochotě mluvit o čemkoliv násilném. To byl jeden z důvodů, proč se nikdy nedozvěděli, že byl svou rodinou týrán. Severus měl podezření, že Harry by nejraději dal přednost tomu všechno zapomenout, jednoduše předstírat, že se to nestalo. Určitě nenacházel potěšení ve velebení, které bylo tak typické pro Nebelvír. Harry viděl selhání, kde ostatní viděli hrdinství. Viděl smrt a prokletí, kde jiní viděli vítězství a slávu.

„Budu ve vedlejší místnosti, kdybys něco potřeboval, Severusi,“ oznámila mu Poppy. „Dala jsem Harrymu další Blokátor infekce a o trochu víc jsem zapracovala na jeho ranách, než zase upadl do spánku. Měl by prospat celou noc. Ale kdyby došlo k jakýmkoliv změnám, ihned mi dej vědět. Můžeš spát na tamté posteli, když se budeš cítit unavený.“ Ukázala na lůžko hned vedle Harryho postele. 

„Děkuji ti, Poppy,“ ujišťoval ji Severus. „Budu v pořádku.“

Přikývla a popřála mu dobrou noc. Severus se usadil k vyčkávání.

Uplynuly tři hodiny, než si všiml prvních znamení, že Harryho spánek už není tak mírumilovný. Naklonil se a sledoval chlapcovu tvář. Uviděl první známky napětí, které rozechvěly jeho rysy, sevření rtů, zamračení, které hyzdilo čelo. Napůl to očekával, protože si opožděně uvědomil, že se všemi těmi lektvary, které mu prolili hrdlem, mu nedali jediný Doušek bezesného spánku, který Harry bral každou noc od chvíle, kdy Severus poprvé přerušil jeho noční můru.

Nebyl si jistý, co přesně má udělat - nechtěl vlastně Harryho vzbudit, když tak zoufale potřeboval spánek - proto se Severus natáhl a dotkl se chlapcovy tváře. Nechtěl ho ale ani nechat ztraceného v noční můře - zvláště ne teď, když chápe, co přesně v ní vidí. Mrtvé, řekl mu. A teď má děsů, které ho pronásledují, ještě víc.

„Harry, to je v pořádku. Jsi v bezpečí,“ jemně zašeptal s rukou lehce spočívající na chlapcově tváři. K jeho překvapení se Harry odevzdal jeho doteku a něco z napětí v jeho obličeji se zmírnilo. Poněkud bezradně zíral Severus dolů na spící tvář. Možná si myslí, že jsem jeho kmotr? Snad si představuje, že to je jeho kmotr, kdo tu sedí vedle něj a instinktivně přijal útěchu z jeho dlaně.

Nebo možná ten chlapec touží po laskavosti tak zoufale, že ho utěší jakýkoliv něžný dotek.

Ta myšlenka Severuse uklidnila jen málo. Zjistil, že se při tom pomyšlení jeho žaludek scvrkl a on se stáhl zpět a odtáhl svou ruku z Harryho kůže. Každopádně by se ho neměl dotýkat. Neslíbil si snad, že to neudělá - nedovolí sám sobě, aby se jakkoliv připoutal? Možná měl na svém místě nechat Blacka? Ale Black a zbytek nebelvírských zvládl Harryho rozrušit navzdory všem varováním.

Bylo jenom dílem okamžiku, než se Harry zase začal neklidně převalovat, do jeho rysů se vrátilo napětí a Severus zvažoval, že ho přece jen probudí. Místo toho se ho jen znovu dotkl, odhrnul mu vlasy z čela a uchopil jeho ruku do své vlastní. A opět se chlapec ztišil a uklidnil. Divné, pomyslel si. Nepochyboval, že by byl zděšený, kdyby se probudil a našel mistra lektvarů, jak se ho jakkoliv dotýká. A právě tak nepochyboval, že by Black vyletěl z kůže, kdyby vstoupil a uviděl Severuse Snapea, jak drží ruku jeho kmotřence.

Také neměl žádné pochyby o tom, že všichni nebelvírští by se smáli až do úmoru, kdyby zjistili, že pro jeden jediný směšný okamžik si Severus Snape přál, aby se jistý zelenooký hrdina podíval na něj tak, jak se Remus Lupin dříve díval na Siria Blacka.

- - -

Severus se probudil o několik hodin později, aby odhalil, že s Harrym už není sám. U nohou Harryho postele stál Albus Brumbál a zamyšleně na ně dva hleděl. Albus se usmál, když si všiml, že je Severus vzhůru, oči ihned zalétly na Severusovu ruku, která stále ještě spočívala na té Harryho. Rozpačitý Severus kontakt ihned přerušil. „Měl noční můry,“ vysvětlil tichým šepotem, protože nechtěl, aby si o tom starý muž myslel něco víc.

Albus jen přikývl, jeho pohled se znovu zamyšleně vrátil dolů k Harrymu. Zdálo se, že chlapec nyní mírumilovně spí, jeho dýchání bylo pomalé a pravidelné. „Záleží ti na něm, Severusi?“ zeptal se Albus nečekaně.

Překvapený Severus na něj zíral. „Cože?“

Starý muž se jen znovu usmál, téměř shovívavě. „Záleží ti na něm? Vím, že ho budeš chránit, ale on potřebuje víc než jen tohle. Potřebuje emocionální sílu a stabilitu.“

Severus na starého muže hleděl s nedůvěrou a uvažoval, jestli se ho opravdu ptá na to, na co si myslí, že se ptá. „Albusi, jestli je tohle to, co hledáš, tak sis na tuhle práci vybral špatnou osobu. Nejsem milý člověk. Pro rozmazlování by byl lepší volbou Weasley.“

Tomu se Albus zasmál. „Jsi milejší, než dáváš najevo, Severusi.“ Povzdechl si a zakroutil hlavou. „Ale ne, tohle jsem neměl na mysli. On nepotřebuje rozmazlování.“

„Albusi, je něco špatně?“ Severus ho znal dost dlouho na to, aby poznal, že si s něčím dělá starosti.

Ředitel si zamyšleně pohladil svůj plnovous. „Nic není špatně,“ ujistil ho. „Ne přímo. Jenom se obávám o Harryho. Má toho mnoho na svých ramenou. Předpokládám, že to my všichni, ale on…“ Znovu zakroutil hlavou. „Mluvil jsi s ním?“ vyptával se Severuse. „O jeho rodině?“

Severusovy oči se zúžily. „Trochu,“ připustil. „Což nám přináší věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit. Musí být potrestáni za to, co mu dělali.“

Albus odmávl jeho starosti nedbalým pokrčením ramen. „Už je o to postaráno, můj chlapče,“ vysvětlil. „Byli vhodně prokleti.“

„Jak vhodně?“ dožadoval se Severus. Měl v hlavě několik nápadů a byl poněkud zklamaný, že mu nebude dovoleno je uskutečnit.

V Albusových očích cosi krátce zablesklo, něco až téměř pomstychtivého a Severus kupodivu zjistil, že je podivně potěšený pomyšlením, že by mohl být Albus Brumbál zasažen něčím tak malicherným, jako je pomsta. „Dobře, pro začátek budou všichni tři postiženi tím nejneobvyklejším případem klaustrofobie. Skutečně nevyléčitelným. Odvážím se tvrdit, že po zbytek jejich životů nebude na světě dům nebo budova dostatečně velká, aby se v ní cítili opravdu dobře.“

Severus o tom přemýšlel, uvažoval o tom, jaké to muselo pro malého chlapce být, když strávil tolik let zamknutý v maličkém přístěnku. Zamknutý ve tmě.

„Také strach ze tmy,“ přidal Albus jako dodatečný nápad. „Vážně ji nemůžou vystát. Křičí v naprosté hrůze, když zhasnou světla. Mysl jim přičaruje všechny možné roztodivné noční můry skrývající se v temnotě.“

Celý život strávit s pocity uvěznění a děsu z věcí, které se vynořují v noci. Uspokojeně přikývl. „A hladovění?“ dožadoval se. Tohle by nenechal jen tak být. Harry bude pravděpodobně vždycky malý kvůli podvýživě, kterou v dětství trpěl. To by také mělo vést k doživotnímu odsouzení.

„Ach,“ pokýval hlavou Albus. „Zdá se, že ztratili veškerý pocit chuti. Nemohou věci ochutnat, nikdy už nebudou schopni užívat si žádný druh jídla. A z toho, co vím, měli ti tři jídlo docela rádi - obzvláště ti dva muži. Věřím, že to bylo jedno z mála potěšení, které v životě měli. Och, stále mohou cítit, jak voní, a budou po něm zoufale toužit, ale je to touha, která už nikdy nebude uspokojena.“

Severus se při tom usmál - něco takového bylo nepochybně odpovídající. On by nejspíš zvolil něco drastičtějšího - slepota nebo méně důvtipné prokletí jako věčné vředy nebo vši. Ale Albus měl pravděpodobně pravdu, že tento trest lépe odpovídá zločinu.

„Harry toho moc neřekl, ale mám podezření, že ho bili víc, než nám tvrdil,“ řekl Severus řediteli. „Vím, že jeho strýc měl ve zvyku házet po něm předměty.“ Alespoň tohle si zasloužilo skutečnou fyzickou nakládačku - měl by obrovskou radost, kdyby mohl dát Vernonu Dursleyovi poznat, jaké to je, být mlácen někým silnějším, než je on sám.

„Nevadilo by mi, kdybych je viděl zavřené v Azkabanu na zbytek jejich životů, Severusi,“ pronesl Albus tiše. „Myslím, že za to, co udělali chlapci, kterého jsem zanechal v jejich péči, bych je byl schopen pravděpodobně já sám zabít.“

Severus šokovaně vzhlédl na ředitele, omráčený, že připustil něco takového. V očích starého muže byl smutný, mírný třpyt. „Ale také znám Harryho příliš dobře,“ vysvětlil starý muž. „A ačkoliv ty nebo já nebo Sirius Black bychom jim mohli chtít ublížit, Harry by nikdy neodpustil nám ani sobě, kdyby se jim stalo něco opravdu strašného.“

A samozřejmě, že měl Albus pravdu, ale Severusovi se to nelíbilo. „Zatracení Nebelvíři,“ potichu zaklel.

„Ušlechtilí Nebelvíři,“ opravil ho Albus. „A Harry, kromě všech svých dalších předností, má ušlechtilosti na rozdávání.“

„Dalších předností?“ Severus se při tom zamračil, cítíc, že tím ředitel na něco naráží.

Albusovy oči zazářily téměř rozpustile. „Pravděpodobně se o tom nikomu nikdy nezmínil, ale Moudrý klobouk ho chtěl poslat do Zmijozelu. Harry mu to rozmluvil.“

Severus, otřesen do hloubi duše, dokázal na starého muže jenom civět. Zmijozel? Harry Potter ve Zmijozelu? Vyloučeno! Ten kluk nemá ani unci lstivosti… a přece zvládl klamat ředitele Zmijozelu, pokud šlo o jeho život a jeho výchovu, po celé ty roky nikdy ani nenaznačil, že nebyl přesně takový, jaký se zdál být. Udržel v tajnosti své noční můry také před všemi svými milovanými nebelvírskými stoupenci. A během těch posledních týdnů zas a znovu dokazoval, že je také mnohem chytřejší - když obrátil Severusova vlastní slova proti němu.

Zatraceně! Harry Potter ve Zmijozelu. Nebylo by to něco? Není divu, že se Voldemort toho chlapce obával. Počkej minutu… „Rozmluvil mu to? Jak, ve jménu Merlina, můžeš něco Moudrému klobouku rozmluvit? Je to magický předmět. Nepředpokládá se, že by byl nejednoznačný nebo nerozhodný.“

Albus se usmíval. „Nepochopitelné, že ano? A přece se to stalo.“

Severus si to chvíli nechal projít hlavou, zatímco hleděl dolů na chlapce. V celé té věci bylo rozhodně něco zvláštního.

„Prošel jsem si nějaké záznamy,“ prohlásil Albus najednou, čímž změnil předmět hovoru. „Byl jsem zvědavý na to kouzlo, které použil. Králův hlas.“

„Nikdy jsem o tom neslyšel,“ přiznal Severus. „Ale to Grangerovic děvče je víc než jen nápadité.“

„Ano,“ souhlasil Albus. „Zajímalo by mě, co jiného ještě ti dva vyzkoumali.“

„Co jsi se o tom kouzle dozvěděl?“

„Kromě toho, že by neměl být schopný ho použít?“ zeptal se Albus poněkud pobaveně. Severus jen vyvalil oči. Obrazně. Jako by to vůbec někdy Harryho Pottera zastavilo. Albus si povzdechl a zakroutil hlavou, do tváře se mu znovu vrátil ten zamyšlený pohled a Severus si uvědomil, že starému pánovi něco opravdu dělá starosti.

„Co je, Albusi?“

Albus jen potřásl hlavou. „Zmýlili se v tom, proč se přestalo používat,“ vysvětlil prostě. „Nicméně ještě potřebuji provést nějaké další pátrání. Některé z těch starých textů jsou těžko k přečtení dokonce i pro mě.“

„Tak jak se Grangerová dozvěděla o tom kouzle?“ vyptával se Severus. „Nenaznačuješ snad, že její překladatelské schopnosti jsou lepší než tvoje?“

„Vlastně bych tím ani v nejmenším nebyl překvapený,“ prohlásil Albus se zálibným pobavením. „Ale tohle jsem na mysli neměl. V knize, ze které to kouzlo vyčetli, bylo napsané zcela bez obalu v latině. Zaklínání je v četných knihách. Neexistuje důvod, aby nebylo. To kouzlo je naprosto neužitečné.“

„Neužitečné?“ Severus se zamračil, ale nechtěl se právě teď potýkat s Albusovým hodnocením Hermioniny inteligence. „Ti Smrtijedi byli někým kontrolováni.“

„Ano,“ přikývl Albus. „Nepochopitelné, že ano?“ Napjatě se na něj usmál, zatímco pokyvoval hlavou. „Nespusť z něj oči, Severusi.“ řekl mu. „Potřebujeme pana Pottera teď víc než kdy předtím.“

A s tím se otočil a ponechal Severuse o samotě s jeho spícím manželem. Severus se rozhodl udělat při první příležitosti trochu vlastního výzkumu. Ale pak ho napadlo, že přesně tohle byl důvod, proč o tomto v první řadě Albus mluvil.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Jak jste si možná všimli, v Severusově pohledu na Harryho došlo k výraznému posunu - dosti důležitá změna v jejich vztahu. Nicméně Severus ve skutečnosti nerozumí tomu, co to znamená, třebaže si je posunu vědom. Stále ještě nevidí své vlastní jednání jako nic víc než povinnost. U Harryho také došlo k posunu, ale on si ho ještě není vědom dokonce ani na podvědomé úrovni. Ti z vás, kteří čekají na žhavé sexuální scény, mají před sebou dlouhé čekání. Tohle je romance - která je pomalá a spletitá a na konci možná dlouhotrvající.

K Dursleyovým: Hodně lidí mi mailuje kvůli Dursleyovým a chtějí vědět, co se s nimi stane. Ve většině příběhů je velice vzácné, aby to byl Albus, kdo vykoná pomstu - myslím si, že tady se to hodilo. A i když já si taky myslím, že si zaslouží vězení, Harry z tohoto příběhu by příliš trpěl, kdyby věděl, že došlo na nějakou pomstu.

Ať tak či tak, musí být řečeno - tohle nebyla poslední zmínka o Dursleových. Ve skutečnosti se v tomto příběhu ještě mnohem později objeví, když je zvláštní okolnosti přinutí přijít do Bradavic. Nebudou tam moc dobře přijati.

Ke snubním prstenům: Dostala jsem několik emailů od lidí, kteří se ptají, proč Harry nosí svůj snubní prsten na pravé ruce, a myslím, že bych měla vysvětlit svoje důvody. Za prvé, bylo to uděláno úmyslně. V tomto příběhu je hodně symboliky (obzvlášť v pozdějších kapitolách). Většina symboliky tak moc neznamená - čímž myslím, že když ji nepochopíte, nic se neděje. Občas to označí významný bod zápletky.

Snubní prsten je jedna z těch malých vedlejších věcí, které jsem přidala jenom proto, že mě to pobavilo. V Americe a části Spojeného království se snubní prsten nosí vždycky na levé ruce. (Většina mužů ve skutečnosti nezačala nosit snubní prsten pravidelně až do 2. světové války, takže tohle byla velkou měrou ženská tradice.) V rozsáhlých částech zbytku světa se snubní prsten nosí na pravé ruce. Záleží to na tom, ze které země pocházíte a jakého jste vyznání - dokonce i rozdílné varianty křesťanství mají rozdílné zvyklosti, pokud jde o to, kterou ruku použít.

Nicméně v částech Spojeného království se vždycky nosil na pravé ruce a dodnes to tak je. Mám podezření, že to pochází z pověry, že levá ruka je 'zlá' - studentům ve školách bylo dokonce ještě tak před 50 lety zakazováno používat levou ruku ke psaní. Protože kouzelnický svět je kulturně pozadu za mudlovským světem - a daleko pověrčivější (z dobrých důvodů) - myslela jsem, že použiju některé staré světové zvyky a ponechám snubní prsteny na pravé ruce.

Docela zajímavé - 'levý' je v latině 'sinister', což znamená 'zlověstný'. Profesorka Sinistra se brzy objeví a opravdu způsobí v Harryho manželství zajímavé odhalení.

 Všichni královi muži - 8. kapitola

 Meče a šípy - 10. kapitola 

Komentáře   

0 # Odp.: Psí hvězda - 9. kapitolasisi 2020-02-06 16:29
Albus je intrikán. Jistě nejzmijozelštěj ší z nebelvírů. Ale Severus se nesmí nechat vytočit. Správně pochopí, co po něm Brumbál chtěl a bude Harryho opatrovat, jako oko v hlavě a také mu opraví zrak, jak si slíbil. Prosím, ať na sebe začnou být hodní.
Děkuji za překlad.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat