Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Příští ráno seděl Harry u nebelvírského stolu, před sebou opřenou otevřenou knihu o lektvarech pro začátečníky. Brzy ráno si ji vyhledal v knihovně - něco, co bylo odloženo bokem pro první ročníky, protože neobsahovalo nic víc než základy. Opravdu tam byla celá kapitola, ve které se mluvilo o nezbytnosti sekání proti kostičkování - a ačkoli se zmiňovala o změnách ve vlastnostech uvedených přísad, bylo to formulováno tak nejasným vyjádřením, že to narození mezi mudly pravděpodobně nepochopili.

„Ó, Merline, nakonec se to stalo!“ zasténal Seamus zděšeně. Harry překvapeně vzhlédl na svého spolužáka, který se k němu připojil. „Harry čte knihu o lektvarech!“

Harry se začervenal pod pohledy, které mu jeho přátelé věnovali, obzvlášť Ron. „Ále, přestaňte s tím,“ řekl jim. „Není to tak hrozné. Jenom se pokouším zajistit si, že nerupnu z lektvarů.“ Otočil knížku a postrčil ji přes stůl směrem k Hermioně. „Věděla jsi, že ve výsledném lektvaru je skutečně rozdíl mezi kostičkováním a sekáním přísad?“

Hermiona přikývla. „Ano, co je s tím?“

„Já to nevěděl,“ odpověděl jí Harry jízlivě. „Nevzpomínám si, že by to vůbec někdy bylo zmíněno ve třídě. A zatímco jsem byl ujištěn, že to je něco, co se kouzelnické děti naučí ve věku pěti let, není to něco, co by mohly vědět děti narozené mezi mudly. Jak to, že to víš ty?“

„Samozřejmě jsem si o tom přečetla,“ ukázala na knížku. „Je to tam jasně řečeno.“

„Je to tam řečeno velice nejasně,“ informoval ji Harry. „Není tam o tom nic jasného.“

„Tak jak jsi na to tedy přišel?“ dožadovala se Hermiona.

„Profesor Snape mi to řekl,“ vysvětlil.

„Proboha, Harry!“ lkal Neville. „On tě teď nutí studovat lektvary ve tvém volném čase?“

Harry se na Nevilla zamračil. „Ne, ne doopravdy. Jen jsme si povídali.“ Ačkoliv musel připustit, že i tohle znělo podivně. A soudě podle pohledů na tvářích jeho přátel si to ostatní mysleli také.

„Povídali jste si?“ vyptával se Ron. „Se Snapem? Prostě klábosili? O čem? O famfrpálu?“

„O lektvarech,“ povzdechl si Harry. „Nemůžu se přeci hovoru s ním vyhýbat.“ A kdyby byl k sobě upřímný, musel by si začít připouštět, že si tu konverzaci téměř užíval.

„To musí být zatraceně nepříjemné,“ zvolal Seamus.

„Není to tak hrozné,“ ujistil je všechny Harry. „On není… není…“ jen povzdechl a pokrčil rameny. „Není to tak zlé. Věřte tomu nebo ne, ale fakt mi prošlo, když jsem mu nadával přímo do obličeje.“

To je všechny šokovalo. Hermiona vypadala naprosto ohromená. „Chceš mi tvrdit, že ti neodebere body, když mu nadáváš?“

Harry zakroutil hlavou. „Ne mimo vyučování. Můžu říct, že jsem o tom přemýšlel, ale opravdu to nikdy nedělá. Myslím, že by to nepovažoval za férové.“

„Snape, který dělá něco fér?“ Ron si nevěřícně odfrkl. „Tomu tak budu věřit.“

„Říkáš mu někdy jménem?“ vyptával se Dean zvědavě.

Harry se zmateně zamračil. „Co tím myslíš?“

„No, je to trochu divné, když svého manžela oslovuješ profesore Snape,“ poukázal.

„Jak jinak bych mu měl říkat? On mi přece pořád říká pane Pottere.“

„Pořád ne,“ řekl mu Neville. „Řekl ti Harry, když tě přiměl, abys s ním šel do Prasinek. Vzpomínáš?“

Harry zavzpomínal a zamračil se. Nejasně si vybavoval, že ho nazýval Harry už i předtím - v posteli, jestli si pamatuje přesně, ačkoliv o tuhle informaci se s přáteli dělit nechtěl. „Cítil bych se divně, kdybych mu měl říkal nějak jinak než Snape,“ řekl jim s odmítavým pokrčením ramen.

Všichni souhlasně pokyvovali. „Stejně,“ dodal Dean, „je to trochu divné.“

Harry osobně si myslel, že podivná je celá tahle záležitost.

Začaly famfrpálové tréninky a zabraly většinu Harryho odpolední po vyučování. Často si nenašel čas udělat úkoly, dokud nebylo po večeři. Pak sedával tiše u stolu, který pro něj Snape připravil, zatímco muž známkoval u ohně eseje. Všiml si, že navzdory tomu, že má Snape pro sebe celou pracovnu, často tráví večery u krbu a Harry uvažoval, jestli je tento nový vývoj pro něj výhodou. Zvláště proto, že Snapea podezříval, že to dělá, aby mu dělal společnost - ačkoliv proč, to nedokázal pochopit. Nebylo to tak, že by měl toho muže opravdu rád. A určitě Snape nemohl vystát jeho.

A přece se nestáhl do soukromé pracovny, když by tak snadno mohl. A po nějaké době si Harry začal na jeho přítomnost zvykat. Čas od času s ním muž dokonce promluvil, komentoval něco, co četl, nebo něco, co se stalo během dne. Harry sám příležitostně promluvil také - většinou se ptal na něco ke svým domácím úkolům, na co by se obvykle zeptal Hermiony, kdyby dělal svůj domácí úkol v nebelvírské společenské místnosti jako obyčejně. K jeho překvapení mu Snape obvykle odpověděl, přičemž si většinu svých namíchnutých komentářů rezervoval pro hodiny lektvarů, které byly stejně obtížné jako vždycky, i když Harry musel připustit, že dostával stále lepší známky zásluhou pečlivější přípravy ingrediencí. Vlastně více než jednou zachytil Snapeův souhlasný pohled na obsah jeho kotlíku, ačkoliv ho ještě nepochválil.

Příchod šatstva, které mu Snape objednal v Torsandu, Harryho překvapil, třebaže věděl, že je na cestě. Ve skutečnosti toho nečekal tak moc - nikdy ve svém životě nevlastnil tolik věcí. A tolik věcí, které mu opravdu padly - zkusil si několik kousků a užasle na sebe zíral do zrcadla. Dobrá, nebyl si tak moc jistý rajtkami - ale musel připustit, že kabátce vypadají hezky. Nakonec uložil všechno do šatníku a připojil se ke Snapeovi v hlavní místnosti.

„Tak?“ zeptal se Snape, aniž by vzhlédl od svitku, který právě četl.

„Je to… pěkné,“ připustil Harry a uvažoval, co přesně se předpokládá, že by měl teď udělat. Domníval se, že poděkování bude v pořádku, ale najednou si připadal velice nemotorně a cize. Nezdálo se to správné, že ze všech lidí právě Snape mu dává tak moc. Zdálo se mu to podivné.

Snape vzhlédl, výraz nečitelný. „Pěkné?“ Jeho hlas zněl poněkud nevěřícně.

Harry zrudl. Ten muž musel za ty šaty utratit malé jmění; jen ty látky samy měly cenu tuny mincí. „Já jen prostě nikdy předtím tak moc oblečení neměl,“ přiznal. „Zdá se mi to… divné.“ Nervózně poposedl na židli.

„Co je na tom divného?“ dožadoval se Snape.

„Já nevím,“ Harry se pod tím pronikavým, upřeným pohledem nepohodlně vrtěl. „Prostě si nemyslím… myslím tím… Vím, co jste řekl a tak, ale měl jsem si to všechno koupit sám.“

„Myslel jsem, že tohle jsme už překonali,“ opřel se Snape ve své židli a podrážděně upustil svitek do klína.

„Vím, co jste řekl,“ zopakoval Harry. „Přece jen… není to správné! Je mi jedno, co si všichni myslí nebo říkají; nevzal jsem si vás kvůli vašim penězům. A ani vy jste neměl tak moc na vybranou. Neměl byste za mě platit!“

„Platit za vás?“

Harry se znovu začervenal, když si uvědomil, jak to vyznělo. Rozzlobeně se na Snapea podíval. „Tak jsem to nemyslel! Měl jsem na mysli, že byste o mě neměl pečovat! Nepotřebuji, aby se o mě někdo staral!“

Snape se najednou předklonil, jeho tvář potemněla zamračením. „Pane Pottere, tohle nemá co dělat s tím, že bych o vás pečoval nebo za vás platil nebo s čímkoliv, co si myslíte, že je správné nebo špatné. Tohle má co dělat s tím, co já a zbytek kouzelnického světa považujeme za mou zodpovědnost, a s tím, že já nemám v úmyslu ukazovat se na veřejnosti se svým manželem nevhodně oblečeným!“

Hněv a bolest vzplály v Harrym tak, že téměř Snapea uhodil do jízlivé tváře; došlo to tak daleko, že jeho pěsti se sevřely a jeho tělo se třáslo vztekem. Jediný způsob, jak tomu dokázal zabránit, byl, že vyskočil a vyběhl z pokoje. Utekl do soukromé Snapeovy knihovny, zabouchl za sebou dveře a pevně je zamkl. Zlost se z něj vyvalila v několika vlnách a způsobila, že několik knih vyletělo ze svých polic a spadlo na zem s hlasitým žuchnutím.

Překvapený těmi zvuky Harry cítil, jak ho hněv opouští a praštil sebou na zadek uprostřed pokoje. Příliš otupělý, než aby se obtěžoval hledáním pořádného sedadla. Když vztek zmizel, tak jediné, co mu zbylo, byla ublíženost.

Takže Severus Snape se za něj stydí! Měl to tušit. Stejně jako Dursleyovi. Jejich řešení bylo zamknout ho v malém pokojíku a předstírat, že neexistuje. Snapeovo řešení patrně bylo navléknout ho do pěkného oblečení a předstírat, že je někdo jiný, než je. Vždycky si myslel, že Snape nenávidí to, že je slavný - nikdy by ho nenapadlo, že přijde den, kdy ho bude Snape nutit do směšného postavení celebrity, když posledních několik let strávil tím, že se mu za to posmíval. Ale patrně o to teď usiluje, že ano? Získat zpátky dobré jméno pro svou rodinu. Pouhé to pomyšlení bolelo.

Harry zjistil, že zase jednou bojuje se slzami. On plakat nebude. Nikdy neplakal. Dokonce ani Voldemortovi se nepodařilo ho rozplakat. Snape určitě neuspěje. Ale vlastně netušil, proč to tak bolí. Koneckonců nemá Snapea rád. Nezajímá ho, co si o něm myslí.

Přinejmenším si myslel, že ho to nezajímá, že ano? Určitě si nemyslel, že mu Snape všechny ty věci koupil, protože pro něj chtěl udělat něco pěkného. To by bylo naprosto směšné - zejména po tom, co mu předtím velice jasně vysvětlil, proč to udělal. Připusťme, že to zaobalil do haldy nesmyslů o manželských rolích v kouzelnické společnosti, ale ani jednou nenaznačil, že by se staral o Harryho dobro.

Ne že by se staral Harry - koneckonců právě Snapeovi oznámil, že nikdy nikoho nepotřeboval, aby o něj pečoval. A nepotřeboval. Nikdy. Určitě o něj nikdy nepečovali Dursleyovi. A zatímco Sirius by se možná rád o něj staral, nikdy k tomu nedostal příležitost. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo předstírat, že tahle manželská fraška je něco víc, než je. Obtíž pro ně oba. Snape nebyl teď jeho opravdová rodina.

Ne, nemělo by ho zranit nic, co Snape udělal nebo neudělal. Měl prostě jejich hádku zakončit svým typickým prohlášením o věčné nenávisti a s tím odejít. Uvidíme, jestli se kdy pokusí znovu s tím mužem pustit do diskuze!

S povzdechem se Harry ztěžka vyhrabal na nohy. Byl unavený - famfrpálový trénink dnes odpoledne si vyžádal hodně jeho sil. A posledních deset minut způsobilo, že se cítil vyčerpaný a vyprahlý. Ale přinejmenším měl teď své emoce pod kontrolou, odhodlání znovu pevně na svém místě. Koneckonců věděl, proč je tady - oba to věděli, díky Snapeovým slovům.

Odemkl dveře a vrátil se zpátky do společného pokoje. Snape stále ještě seděl u krbu, i když vzhlédl, když se Harry vrátil do místnosti. Jeho tvář byla zcela nečitelná. Harry se přesunul ke stolu a začal sbírat své domácí úkoly, odhodlaný jít spát.

„Co to všechno mělo znamenat?“ dožadoval se Snape.

Harry nezvedl hlavu, ale mohl na sobě cítit Snapeův pohled. „Nic,“ zamumlal. „Na tom nesejde.“

„Harry?“ Zvuk jeho jména Harryho překvapil a prudce vzhlédl. Snape se na něj zmateně díval.

„Proč mi tak říkáte?“ zeptal se Harry.

Snape vypadal poněkud zaraženě. „Cože?“

„Harry. Někdy mi tak řeknete. Proč? Proč se obtěžovat?“ objasňoval Harry. „Nikdy dřív jste to nedělal. Vždycky jste mi říkal Potter nebo kluk nebo idiot nebo spratek. Předtím vám to vždycky vyhovovalo. Proč to teď měnit? Předpokládáte, že vám budu říkat Severus?“

Snapeovy oči se zúžily. „Nikdy jste nebyl obzvlášť zdrženlivý nazývat mě, jak se vám zrovna zachtělo.“

„To není totéž.“

„Jsme manželé. Dříve či později si budeme muset zvyknout na určitý stupeň důvěrnosti!“ naléhal Snape.

„Protože to společnost očekává?“ dožadoval se Harry.

„O čem tohle všechno sakra je?“ podrážděně se vyptával Snape. „Evidentně jste kvůli něčemu rozzlobený. Kvůli čemu? Co jsem udělal?“

Harry si uvědomil, že porušil své vlastní rozhodnutí nepouštět se znovu do těchto hovorů, proto jen zakroutil hlavou a odvrátil se. „Nic, to nevadí. Na tom nezáleží.“ Přešel už téměř celou cestu ke dveřím ložnice, když jeho paži popadla ruka, zastavila ho a otočila dokola. Vylekaný Harry hleděl překvapeně na Snapea. Doposud se muž převážně vyvaroval jakéhokoliv dotyku kromě okamžiků, kdy to bylo absolutně nezbytné.

Ale místo rozzlobeného výrazu, který očekával, zdálo se Harrymu, že Snape vypadal ve skutečnosti… ustaraně? „Ublížil jsem vám nějak?“

„Ne!“ popřel Harry vehementně.

„Tak co je sakra špatně?“ ptal se Snape. „Je zřejmé, že jsem vás naštval.“

Harry nemohl uvěřit tomu, co slyší. „Strávil jste každý rok, který jsem tady prožil, tím, že jste mě různými způsoby štval! Tak proč byste se měl teď starat?“

Stisk Snapeovy ruky na jeho paži zesílil. „Protože tentokrát jsem to neměl v úmyslu!“

„Takže je v tom rozdíl, když to děláte úmyslně?“ posmíval se Harry.

„Ano,“ zavrčel Snape, oči už dál neměl ustarané, ale rozzlobené, blýskající svým obvyklým ohněm.

„Proč?“ vyptával se znovu Harry. „Protože teď jsme manželé? Protože teď se předpokládá, že jsme rodina?“ Celá ta představa byla absurdní.

„Ano!“

„Nenávidím vás!“ oznámil mu Harry, docela spokojený, že našel vhodnou příležitost, aby mu to mohl znovu říct. Problémem bylo, že začínal mít podezření, že to není tak úplně pravda.

„Tak to říkáte pořád!“ komentoval to Snape. „Ale rád bych upozornil, že to nevyvrací moje tvrzení. Nenávidíte také Dursleyovy, moji bratři nenávidí mě a já nenáviděl svého otce. Nenávist je v rodinách běžná záležitost. Někdy je to pojítko, které je drží pohromadě!“

„Jestli je to pravda, tak se my dva nikdy nerozdělíme!“ odsekl mu Harry a srdce se mu při té představě v hrudi sevřelo. Rodiny založené na nenávisti; to zní jako ta nejděsivější věc, kterou si dokázal představit. Všechno, na co dokázal myslet, byli Weasleyovi a čas, který s nimi strávil několik předchozích roků v letních měsících, když byl schopen odjet ze Zobí ulice dřív. Zdá se, že tohle nikdy mít nebude.

Na tohle zřejmě Snape neměl odpověď a Harry na něj jen upřeně hleděl vzhůru. „Přestaňte se mě dotýkat,“ nařídil.

Na chvíli vypadal Snape zmatený. „Co?“ zeptal se nevěřícně a pak si všiml, že je jeho ruka stále ještě pevně sevřená kolem Harryho paže. Pustil ho, jako by se spálil, a rychle odstoupil. Harry se okamžitě otočil, vešel do ložnice a rázně za sebou zavřel dveře. Až dosud mu Snape ponechával naprosté soukromí, když se připravoval ke spaní. Navzdory jejich srážce nečekal, že by to dnes večer bylo jiné.

Vstoupil do koupelny, pohyboval se mechanicky, když prováděl svou večerní očistu zakončenou převlečením do pyžama. Pak se vrátil do ložnice, kde se zastavil vedle svého šatníku, aby do něj ještě jednou nahlédl. Zdálo se, že se mu jeho krásné nové šaty téměř vysmívají, proto přejížděl rukou přes měkké látky a vzpomínal na den, kdy šli do Torsandu. Téměř si ten den vychutnával. Určitě ho těšilo, když škádlil Snapea, že bude jediný mistr lektvarů ženatý s profesionálním famfrpálovým hráčem. A vybírat všechny tyhle věci bylo zábavné.

Ale Snape tohle dělal jenom proto, že se za Harryho styděl. Jak si mohl představovat, že ho tohle nerozzlobí?

Ale Snape nikdy neříkal nic, co tak nemyslel. Opravdu ho neměl v úmyslu rozzlobit? Harry se zamračil.

Jestli tohle byla pravda… Nemám nejmenší chuť ukazovat se se svým manželem nevhodně oblečeným… přímý útok na něj! Ale jestli ho skutečně nechtěl rozzlobit, na koho jiného to ještě mohlo být zaměřené? Když ne na něj? Jediní další, kdo byli v té větě zmíněni, byl sám Snape a veřejnost obecně.

Snape nebo veřejnost.

Harry náhle pobledl, když do popředí vystoupil jiný rozhovor. Snape se stal Smrtijedem, aby znovu získal jejich rodinnou čest tím, že zabije svého vlastního otce. A když v tomto selhal, stal se Brumbálovým špehem, trpěl, jen Merlin ví jak, ve Voldemortových rukách kvůli povinnosti, o níž věřil, že ji měl vykonat a selhal. Ten muž měl v sobě vrstvu cti míle silnou, ale protože byl Zmijozel, jeho metody a motivy byly téměř nerozluštitelné.

Pochopení Harryho silně udeřilo. To nebyl Harry, za koho se styděl. On vážně věří tomu nesmyslu o své odpovědnosti za Harryho podporu - a kdyby se Harry objevil na veřejnosti nevhodně oděný, byla by to spolehlivá známka toho, že Severus Snape nevykonává svoje povinnosti. Že ho zanedbává stejně, jako to dělali Dursleyovi.

Což znamenalo, že ty šaty byly dárek. Připusťme, že darovaný ze smyslu pro povinnost a ne z lásky či laskavosti, ale přesto dárek. A Harry ho za to téměř uhodil. Žaludek se mu sevřel.

O chvíli později se otevřely dveře a vstoupil Snape, kráčeje bez jediného slova ke koupelně.

„Děkuji vám,“ řekl mu Harry mírně, čímž zastavil jeho postup místností.

Když neslyšel žádnou odpověď, obrátil se k němu. Snape na něj zíral, jako kdyby úplně přišel o rozum. „Za oblečení,“ vysvětlil Harry. „Děkuji vám za ty šaty. Líbí se mi. Nikdo mi toho tolik ještě nikdy nekoupil… a to je…“ přerušil tenhle směr myšlenek. To totiž především bylo to, co ho do téhle situace dostalo. OK, pořád to bylo divné, ale přinejmenším tomu teď trochu víc rozuměl. „Já jen že… děkuji vám.“

Zase jednou se zdálo, že Snape neví, co říct. Nakonec jen zmateně zakroutil hlavou. „Prosím,“ odpověděl jednoduše.

Harry se na něj jen usmál a pak zamířil rovnou do postele spát. Za sebou nechal naprosto ohromeného Snapea stojícího uprostřed místnosti.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Zmínila jsem se, že v téhle povídce bude určité násilí. K akci dojde v následující kapitole (ne, ne k TAMTOMU druhu akce! Harry ještě není citově tak daleko). A ano, Sirius se objeví brzy.

 Život se Snapem - 6. kapitola

 Všichni královi muži - 8. kapitola