| Zobrazeno: 7299
/ 14
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
K Severusově překvapení mu Harry ráno připravil šálek kávy stejně jako včera, tentokrát však udělal druhý pro sebe a posadil se, aby si prolétl dopis, který připravil na odeslání. Severus mu poděkoval, poněkud zaražený jeho chováním.
„To je maličkost,“ řekl chlapec prostě a usrkl ze své vlastní kávy. Severus sledoval, jak nad chutí udělal obličej, zamračil se a pak pokrčil rameny a dal si další lok.
„Udělám čaj, jestli mu dáváte přednost,“ upozornil ho Severus.
„Zítra,“ souhlasil Harry. „Tohle chutná svinsky.“
Severus musel potlačit impuls srazit mu body za takový komentář. Místo toho zamířil do své kanceláře s úmyslem udělat ještě nějakou práci, než začne den. Zarazil ho náhlý poryv křídel z jednoho vchodu pro sovy. Vzhlédl a uviděl několik sov vlétajících do místnosti, všechny obtížené těžkými obálkami a balíky. Harry se překvapeně postavil, když po těch prvních následovaly další sovy, a po nich ještě další.
„Čekáte dodávku?“ zeptal se.
Severus zakroutil hlavou, sám zmatený náhlým přílivem dopisů. To všechno nemůžou být Huláky od Blacka! Přesunul se k jedné sově a zvedl dopis, který pták upustil k jeho nohám. K jeho překvapení byl adresován pro Severuse a Harryho Potter-Snapeovy. Nepoznával pečeť na obálce.
„Potter-Snape?“ dožadoval se Harry a Severus rychle vzhlédl. Harry zvedl hrst dalších dopisů a prohlížel si obálky. Ptal se, jak znechuceně, tak pobouřeně. „Co to všechno má znamenat?“
„Svatební dary, jestli se nepletu,“ poinformoval ho Severus, trhnutím otevřel jednu z obálek a přečetl si lístek uvnitř. „Zřejmě nám manželé Hardcastleovi přejí dlouhý život a štěstí a poslali nám do Snape Manor stříbrný čajový servis ze čtrnáctého století, abychom tu radostnou událost oslavili.“
„Snape Manor?“ zeptal se Harry zvědavě. „Takže opravdu existuje Snape Manor? Jakou má barvu?“
Snape se na něj upřeně zadíval. Někdy mu Nebelvíři nedávali žádný smysl. „Uvědomujete si, doufám, že budeme muset poslat děkovné listy všem těmhle idiotům, že ano?“ upomínal. „Nepochybně každá kouzelnická rodina na světě pošle Chlapci, který přežil svatební dar a my jim všem budeme muset odpovědět.“
Harry pohlédl na rostoucí hromadu dopisů a balíčků. „Mohly by být některé zakleté?“ zeptal se.
Severusovy oči se v obavách rozšířily; nepochybně byly některé z nich od rodin Smrtijedů. „Ach, zatraceně! Nedotýkejte se žádného z nich!“
Očaroval krabici a začal do ní levitovat dopisy, mezi tím vyzval několik domácích skřítků a přikázal jim, aby veškerou jejich poštu přesměrovali na ministerstvo, kde bude moci být vhodně roztříděna a prověřena. Hodil několik dalších dopisů do krabice, když si na jednom z nich všiml podivně známého rukopisu. Strnule ho obrátil a zíral na pečeť na rubu - rudá růže a had ovinutý kolem ní. Na okamžik byl ohromený a téměř ho upustil.
Byl potěšen, když si všiml, že jeho ruka je pevná, zatímco zlomil pečeť a otevřel obálku. Četl krátké sdělení uvnitř, přitom pevně ovládal své emoce, zabránil rozhořčení, stejně jako hněvu i bolesti, vystrčit růžky. Jeho oči se zastavily na pozvání, uvedeném na konci dopisu, a podpisu, který následoval.
„Co je to?“ Harryho hlas zničil jeho vyrovnanost.
„To se vás netýká!“ zavrčel, ale ihned té odpovědi zalitoval. Tolik tedy k jeho sebeovládání.
O chvíli později si uvědomil, že nejenom že právě přesně zopakoval slova, kterými se mu minulou noc Harry posmíval, ale že tentokrát jsou naprosto nepravdivá. Vzhlédl a uviděl, jak Harryho tvář zbledla hněvem. Ale dřív, než mohl cokoliv říct, ho Harry prostě odstrčil a zamířil ke dveřím.
„Počkejte,“ povzdechl. Harry zastavil, ale neotočil se. „Není to pravda. Tohle se vás týká.“ I když nesnášel tu myšlenku, musel připustit, že existují určitá osobní fakta, o která se bude muset s Harrym Potterem podělit. Nemůže se tomu vyhýbat napořád.
Harry se otočil, jeho zelené oči byly ostražité, ale už ne tak vzteklé. Přesto ještě pořád nic neřekl.
„Je to dopis od mých bratrů,“ vysvětlil Severus a pak, protože věděl, že to nebude jednoduchý rozhovor, se přesunul k pohovce, kde se usadil. Harry se k Severusovi o chvíli později připojil a posadil se naproti němu do jednoho z křesel.
„Co mají vaši bratři co dělat se mnou?“ divil se Harry.
Severus se hořce usmál. „Chtějí se s vámi setkat. Chtějí poznat mladého muže, který tak snadno vrátil našemu rodinnému jménu dobré postavení.“
„A kvůli něčemu z toho jste se rozzlobil na mě?“ dožadoval se Harry.
Severus, překvapený jeho tvrzením, mu pohlédl do očí a uviděl tam roky utrpení. Nepochybně jeho mudlovská rodina každý ústrk a rodinnou hádku svedla na něj. „Nezlobím se na vás,“ ujistil ho, „zlobím se na…“ odmlčel se, protože si nebyl jistý, jak odpovědět. „Nemluvil jsem s žádným z mých bratrů téměř osmnáct let.“
„Proč ne?“
„Především proto, že moji bratři nikdy neodpustili ani mně, ani mému otci pošpinění rodinného jména,“ vysvětlil Severus jednoduše, ačkoliv v tom nic jednoduchého nebylo. Nic v tomto vyjádření neodhalovalo roky bolesti a zklamání a vzteklých neodpustitelných slov mezi bratry, která nikdo nemohl vzít zpět.
Zdálo se, že to přiznání Harryho překvapilo. „Váš otec byl Smrtijed?“ zeptal se. Severus přikývl. „A vy jste se přidal ke Smrtijedům, abyste byl s ním?“
Neměl žádné pochyby, že chlapec uvažoval o jeho minulosti a v první řadě o tom, jak se stal špehem. „Ne, pane Pottere,“ sdělil mu. „Přidal jsem se ke Smrtijedům, abych se mohl dostat dostatečně blízko k mému otci a zabít ho.“ Zelené oči se šokovaně rozevřely a Severus na Harryho vrhl pokřivený úsměv. „Tak jako moji bratři, ani já jsem nemohl mému otci odpustit. Byl naší krve, byl naší zodpovědností a každý zločin, který spáchal, padal také na nás.“
„Vy jste zabil svého vlastního otce?“
„Ne,“ zakroutil Severus hlavou. „Naštěstí jsem byl ušetřen této drobné potupy Luciem Malfoyem. Zdá se, že se oběma zalíbila stejná milenka a utkali se kvůli ní v souboji. Můj otec prohrál. Protože jsem sám nebyl schopný znovu obnovit čest naší rodiny, šel jsem za Albusem Brumbálem a nabídl mu, že místo toho budu pro něj dělat špeha.“
„Ale vaši bratři vám nikdy neuvěřili?“ hádal nečekaně bystře Harry.
„Vlastně jsme na toto téma nikdy žádný skutečný rozhovor neměli,“ informoval ho Severus. „Tak či tak jsem neměl příliš mnoho příležitostí přesvědčit je o své vině či nevině.“
„Ale po soudu vám uvěřit museli!“ protestoval Harry.
Severus prudce vzhlédl a pohledem ostře Harryho probodl. Co u Merlina mohl vědět o jeho soudu? On nikdy nic neřekl a velice pochyboval, že by s ním o tom mluvil Albus.
Harry zrudl a sklopil pohled. „Před několika lety jsem se podíval do Brumbálovy myslánky. Viděl jsem některé procesy. Především odtud jsem věděl, že jste pro něj dělal špeha.“
„Ten chlap nechá ty nejzatracenější věci jen tak povalovat kolem!“ zaklel Severus, který se cítil podivně zranitelný při představě, že Harry byl možná svědkem jeho mučení v rukách mozkomorů, když byl mladý, a toho hanebného soudu, který následoval.
„Neuvěřili vám pak vaši bratři?“ vyptával se Harry, který tak změnil předmět hovoru.
„Nezáleželo na tom,“ vysvětloval Severus. „Škoda se už stala. A soudě podle hutnosti dopisu pochybuji, že mi dokonce i teď věří. Ale nejsou ochotni vzdát se této příležitosti. Ta ruka přátelství, kterou nabízejí, je vůči vám, ne ke mně.“
Při tom se Harry zamračil, ale pokud slyšel hořkost v Severusově hlase, jeho výraz to neprozradil. „Mohu ten dopis vidět?“ požádal.
Severus pokrčil rameny a předal ho mladíkovi, zvědavý, proč se o to vůbec stará. Harry ho přečetl s tváří zamyšlenou. „Protože je to pozvání opravdu míněno pro mě místo pro vás, vadilo by vám, kdybych napsal odpověď?“ zeptal se.
Severusovo srdce se sevřelo. Nemá snad chlapec zájem na tom, aby se skamarádil s jeho rodinou? Bojoval proti plamenům bolesti, které v něm ta myšlenka zažehla. Ale proč by měl očekávat něco víc od syna Jamese Pottera?
Ztuhl a zklidnil své rysy, rozhodnut neodhalit sebenepatrnější dílek emocí. „Dělejte, jak chcete,“ odvětil mu chladně.
Harry spokojeně pokývl a usmíval se, když se stavěl na nohy, dopis stále ještě v ruce. Když kráčel ke dveřím, uvědomil si Severus, že to nedokáže prostě nechat jen tak být; osten zrady byl prostě zarytý příliš hluboko, než aby odolal ještě jím trochu zakroutit. „Jestli se mohu zeptat,“ řekl suše. „Co přesně se jim chystáte napsat?“
Harry se u dveří zastavil. „Ó, jsem si jistý, že najdu nějaký přiměřeně květnaný způsob, jak to vyjádřit, ale podstata bude v tom, že se mají jít vycpat.“
Severus měl štěstí, že se dveře za Harrym zavřely dávno předtím, než mohl mít kterýkoliv student příležitost stát se svědkem toho, jak jejich zarputilý mistr lektvarů zařičel smíchy.
- - -
Překvapivě se jim dvěma podařilo překonat následující dva týdny, aniž by se navzájem zabili. Pověst o tom, jak se Severus vypořádal s Dracem Malfoyem, se zřejmě rozšířila a ostatní studenti byli poté dost opatrní, aby si nechali své komentáře pro sebe. Vyučování pokračovalo jako obvykle, i když Harry vynaložil obrovské úsilí, aby nedal Severusovi důvod ho ve třídě kárat. Nicméně to ne vždy fungovalo - ale oba předpokládali, že by to bylo nečekané, kdyby se věci příliš změnily. Jak to tak vypadalo, Severus odebíral v těchto dnech body stejně tak Zmijozelu jako Nebelvíru - ačkoliv to druhé ho těšilo mnohem víc než to první.
Harry trávil svůj volný čas s přáteli a Severus si žil svůj život téměř jako obvykle, kromě povinností, které míval jako špeh mezi Smrtijedy. Večer si Harry vzal Doušek bezesného spánku, který pro něj vařil Severus ve své laboratoři, a Severus nosil stále ochranné stříbrné obvazy kolem svého Znamení zla.
Harry se snažil vyhýbat Severusově společnosti, jak jen to bylo možné, ale některé večery sedával v obývací místnosti a psal domácí úkoly, zatímco Severus četl nebo se připravoval na své vlastní vyučování na další den. A ačkoliv spolu ne přímo vycházeli, musel Severus připustit, že to nebyla tak naprosto nepřátelská společnost. Přinejmenším se vypořádal se svou touhou uškrtit chlapce každých pár minut.
Ke svému překvapení dostal následující pátek druhý dopis od svých bratrů. Tento byl adresován oběma, Severusovi i Harrymu, a byl napsán mnohem zdvořileji. Vyvinuli jistou snahu napsat něco, co by mohlo být vzdáleně považováno za omluvu Severusovi, a tentokrát ho otevřeně zahrnuli do pozvání. Tentokrát také přidala do dopisu jeho sestra doušku, ve které prosila, aby Severus pozvání přijal, protože ho nesmírně toužila zase vidět.
Severus se zamračil a podivil se, co jim asi Harry řekl ve své odpovědi. Muselo to být zajímavé a on teď zalitoval, že ho nepožádal, aby ji mohl vidět. Bylo to podivné pomyšlení, že Harry Potter by ho možná mohl bránit proti jeho rodině - a bylo to také podivně milé, což Severuse trápilo. Ale odsunul to všechno stranou, když o této záležitosti uvažoval.
Bylo to v sobotu dopoledne, když se Severus rozhodl a vydal se najít Harryho. Byl to prasinkový víkend a tak nepochyboval, že nebelvírští plánují svůj obvyklý odpolední nájezd do Medového ráje. Doufal, že by mohl odchytit Harryho ještě před odchodem.
Našel ho, jak sedí ve Velké síni s Ronem, Hermionou a Nevillem Longbottomem, všichni shromážděni kolem partie kouzelnických šachů. Ronu Weasleymu chyběly dva tahy, než dá Harrymu šachmat. Všichni čtyři překvapeně vzhlédli, když k nim Severus přistoupil, a Neville nabral nezdravě bledou barvu.
„Harry,“ pozdravil, přičemž úmyslně použil chlapcovo křestní jméno, což, jak se zdá, všechny čtyři studenty šokovalo. „Mám dnes dopoledne soukromou pochůzku v Prasinkách. Doufal jsem, že bys mě mohl doprovodit, samozřejmě pokud jsi volný.“ Pokusil se vybrat slova tak, aby chlapec pochopil, že to je žádost a ne příkaz. Tohle bylo poprvé, kdy se pokusil zasahovat do Harryho volného času. Viděl Ronův pobouřený pohled a urychleně dodal. „Nebude to trvat víc než jednu či dvě hodiny. Budeš pak mít dost času pro jakékoliv další obchůzky.“
„V pořádku,“ souhlasil Harry s nečitelným výrazem. Pokývl na své přátele. „Setkám se s vámi odpoledne v Medovém ráji.“
Ti jenom souhlasně přikývli a Harry následoval Severuse ven ze Síně. Jak tak odcházeli, zaslechl Severus Nevilla zanaříkat směrem k Ronovi a Hermioně: „Ach, chudák Harry! Je to jako mít pořád školní trest!“
Nad tím názorem si pro sebe zavrčel a udělal si v duchu poznámku, aby si našel nějakou příležitost dát tomu malému hlupákovi školní trest. Zběžně pohlédl na Harryho a téměř si to rozmyslel, když na jeho tváři zahlédl to nejnepatrnější ušklíbnutí. Věděl, že jeho společnost nebyla tak zábavná, ale určitě to nebylo jako mít trest! Vycházel z toho, že ačkoliv se snažil, aby jeho tresty byly tak nepříjemné, jak se dá, tak v těch večerech, které byli nuceni trávit spolu, se snažil být tak příjemný, jak se dalo. Mohl se jenom domýšlet, co si o něm Harry a jeho přátelé musí povídat za jeho zády.
Na Severuse čekal na nádvoří kočár, a tak vyrazili klikatou cestou do Prasinek. Harry, který seděl naproti němu, se na něj zvědavě podíval. „Takže o čem celá tahle pochůzka je?“
Severus se zamračil a vůbec si nebyl jistý, jak by měl tohle všechno vysvětli. „Dostal jsem od své rodiny další pozvání na večeři. A ačkoliv bych se ani v nejmenším nestaral o své bratry, rád bych se znovu setkal se svou sestrou. Ona v posledních letech udělala aspoň jistý pokus si se mnou promluvit - navzdory tomu, že její manžel trval na tom, aby se mnou přerušila veškeré vazby. Teď samozřejmě změnil názor a tak mě poprosila, abych se aspoň pokusil o smíření se svými bratry. Samozřejmě nemáte žádnou povinnost mě doprovázet, ale doufal jsem, že byste mohl souhlasit.“
„Celý dům plný Snapeů?“ zeptal se Harry.
Severus potvrdil žert ironickým úsměvem. „Pomohlo by, kdybych vás ujistil, že nejsou ani trochu jako já?“
„Vlastně ano,“ měl chlapec tu drzost mu oznámit. „Půjdu. Ale to pořád ještě nevysvětluje, na jakou pochůzku se to teď dopoledne chystáme.“
Ach, teď teprve opravdu chlapce urazí. „Jedeme do Torsandu. Potřebujete nějaké vhodné oblečení. Ty hadry, které vám dali Dursleyovi, jsou nevyhovující.“ Jízlivě pohlédl na džíny, které měl chlapec právě na sobě. Většina studentů využívala víkendy a svlékla uniformy, a ačkoliv svetr, který měl Harry na sobě - upletený, jak tušil, paní Weasleyovou - byl vcelku snesitelný, tak džíny nebyly. Kromě toho, že byly na několika místech rozdrbané, byly pro něj také o několik čísel větší. Na začátku týdne nahlédl do Harryho šatníku a všiml si, že kromě školní uniformy zbytek jeho vlastnictví, jak se zdá, zahrnuje několik prastarých triček, dvoje roztrhané jeansy a kostkovanou košili, kterou, jak se obával, nosil chlapec od svého prvního ročníku.
Harry nad tím odsudkem zrudl. „To není proto, že bych si nemohl koupit vlastní šaty!“ protestoval.
„A přesto jste si je nekoupil,“ poukázal Severus.
Harry se zamračil. „Nikdy mi to nepřipadalo důležité. Většinu času nosím uniformu.“
„A co během léta?“ vyptával se Severus. „Určitě nenosíte bradavickou uniformu během léta v mudlovském Surrey?“
„Vzhledem k tomu, že jsem většinu léta trávil zamknutý v malém pokoji, tak mi nikdy vážně nevadilo, co jsem nosil,“ odpověděl mu Harry jízlivě.
Severus se při tom zamračil. Tohle do úvahy nevzal. Ani neměl rád připomínání chlapcova domácího života. Zhnuseně o tom uvažoval a rozhodl se promluvit si s Albusem o tom, že musí něco udělat s Dursleyovými. Jejich chování bylo nespravedlivé a nemělo by zůstat nepotrestané.
„Tak znovu, kam to jdeme?“ zeptal se Harry, čímž změnil předmět hovoru.
„Torsand,“ zopakoval Severus, oznamujíc tak jméno jednoho z nejlepších obchodů s pánskou konfekcí v celém kouzelnickém světě. Budou mít pro Harryho ušitou přiměřenou garderobu do konce týdne.
Zdálo se, že o tom Harry chvíli uvažuje. „Není to místo příliš drahé?“
„Z dobrého důvodu,“ ujistil ho Severus. Mohou být drazí, ale stojí za každý svrček. Používají jen ty nejlepší látky. „Všechny nákupy samozřejmě platím já.“
„Já peníze mám!“ protestoval Harry.
„Tím líp pro vás,“ zamračil se Severus a pohlédl z okna kočáru. „Přesto budu platit já. Jsem zodpovědný za vaše finanční zajištění.“
„Proč jste zodpovědný?“ dožadoval se Harry, hlas potemnělý zlostí.
Severus, poněkud překvapený tónem jeho hlasu, se na něj podíval. „Cože?“
Harryho obočí se vztekle svraštilo. „Proč jste vy ten, kdo je zodpovědný za mě? Proč nejsem já zodpovědný za vaše finanční zajištění?“
Snape na něj zíral. Ten kluk určitě zblbnul; to by mohlo vysvětlit jeho známky v lektvarech. „Nebuďte směšný!“
Harryho oči vzplály. „Co je na tom směšného? Je to logická otázka. Je to kvůli tomu, že jsem mladší? Prostě jenom proto, že jsem mladší, musím být automaticky manželkou?“
Manželkou! Není pitomý, ten chlapec zešílel. Ale ať už to bylo cokoliv, bylo zřejmé, že se už kvůli této záležitosti dokázal docela rozčílit. „Tohle je zase jedna z těch mudlovských věcí, že ano?“
„Prostě mi odpovězte na otázku!“
„Nemá to nic společného s vaším věkem!“ vracel mu Snape vzteklý pohled. „Je to proto, že já jsem finančně zajištěný a vy ne. Dokonce jste ještě ani nezískal své OVCE. A i kdybyste je měl, i kdybyste byl o padesát let starší než já, tak pokud by vaše finanční situace byla stejná jako nyní, pořád bych byl já zodpovědný za vaše finanční zajištění. Mám víc peněz nežli vy. O hodně víc než vy. Proto jsem za naši finanční situaci zodpovědný já.“
Ale Harry si složil paže na hruď a zíral na něj s tvrdohlavým pobouřením. Severuse napadlo, že tohle je možná nějaká podivná záležitost mudlovské pýchy. Měl by najít způsob, jak argumenty o něco víc personalizovat. „Nedivil jste se někdy, proč se Percy Weasley ještě neoženil s rozkošnou Penelopou Clearwaterovou?“
Tento nelogický dotaz, jak se zdá, přitáhl Harryho pozornost. „Počítám, že prostě ještě není připravený.“
Snape znechuceně odfrkl. „Weasley a není připravený na manželství? Správně. Nebyl připravený se s ní oženit, protože, ačkoliv není bohatá, má docela slušné věno. A dokud on nebude mít dostatek vlastních peněz, aby se vyrovnaly tomuto věnu, tak si ji nevezme.“
Místo, aby to chlapce uklidnilo, vrátilo to jeho hněv v plné síle. „Protože on je muž a ona je žena! Což z něj dělá toho, kdo ji má na starosti.“
Aha, konečně Severus myslel, že vidí, kde je problém. Patrně si spojil jejich finanční vztahy nějakým způsobem s rozlišením pohlaví. „Protože chce mít děti, vy směšný kluku!“ opravil ho. „A protože je to Weasley, nepochybně chce mít hodně dětí! A kdyby nebyl on tím, kdo má za jejich rodinu finanční zodpovědnost, nemohli by mít děti a očekávat, že budou zastávat určité společenské postavení v kouzelnickém světě.“
„Co s tím mají co dělat děti?“
Severus si povzdechl. „Bez ohledu na to, jaké role hraje pohlaví v mudlovské společnosti, v kouzelnickém světě se matčiny finance nikdy nepoužívají jako doplněk rodinného příjmu. Ponechávají se pro její osobní užití, ale většinou je odloží jako dědictví pro děti. Žádný kouzelník se špetkou sebeúcty by se nikdy nedotkl dědictví svých dětí.“
Zmatený Harry popotahoval za pramen svých vlasů a nevědomky tak úplně zakrýval svou jizvu. „Pořád ještě nevidím, proč to znamená, že vy…“
Severus ho uťal: „Bez ohledu na pohlaví je partner v manželském svazku, který je finančně stabilnější, odpovědný za finanční podporu rodiny. Jestliže chtějí muž s ženou, kteří jsou manželé, mít děti, pak muž musí cítit jistotu, že on je považován za toho finančně stabilnějšího. V našem případě, protože se nejedná o otázku dětí, je to jenom věc matematiky. Já mám víc peněz než vy; proto jsem tedy odpovědný za naše finance. Rozumíte už tomu nebo bych to měl vysvětlit pomocí kratších slov?“
Harry se na něj vztekle podíval. „Fajn, pochopil jsem. Někdo mi to mohl vysvětlit dříve, víte?“
„Možná kdybyste se tomu víc věnoval nebo navštěvoval hodiny studií mudlů,“ doporučil mu Severus ironicky.
„Já se přece zajímám. A studia mudlů jsou na nic!“ střelil po něm Harry prchlivě. „Neville říkal, že minulý týden je učili, jak používat toustr!“
Severus si nebyl vůbec jistý, co to má co dělat s tématem hovoru, proto Harrymu věnoval zničující pohled. „A co to prosím vás toustr je?“
Harryho rty se stočily do ironického úsměvu. „Vezmete kousek chleba, vrazíte ho do otvoru a stlačíte páčku, chleba vyleze ven opečený. Každý pětiletý mudla ví, jak používat toustr.“
„Protože jsem nikdy pětiletý mudla nebyl, tak to nevím,“ chladně ho informoval Severus. Nevypadá to, že by studium mudlů bylo obzvlášť užitečné, ale tohle, jak předpokládal, bylo to, co se mu Harry poněkud oklikou snažil sdělit.
„Co se stane, až udělám OVCE a dostanu práci?“ zeptal se najednou Harry. „Když budu vydělávat mnohem víc peněz než vy, znamená to, že pak to budu já, kdo se bude o nás starat?“
Severus si nad tou představou odfrkl. Zřejmě chlapec ještě nepochopil, jak bohatá je rodina, do které se oženil. „Velice pochybuji, že vůbec kdy vyděláte víc peněz než já.“
Do zelených očí se vrátil vyzývavý záblesk. „Jak to můžete vědět? Máte vůbec tušení, kolik peněz si vydělá profesionální hráč famfrpálu? Uvažuju, že se stanu profesionálem.“
Severus při tom pomyšlení téměř zasténal nahlas. „Měl jsem to vědět, že se chystáte udělat něco tak lehkomyslného jako tohle!“
Harry se na něj drze zašklebil. „Jen si pomyslete, budete jediný mistr lektvarů ženatý s profesionálním hráčem famfrpálu.“
Severus na něj zíral. Ten kluk ho skutečně škádlil. Před dvěma týdny by vsadil všechno na to, že je z něj Harry Potter vyděšený - teď si ho dobírá takovým způsobem, který naznačuje, že ve skutečnosti doufá, že ho vydráždí, dokonce rozzuří. „Jste odhodlaný mě mučit, že ano?“
Harry o tom okamžik uvažoval a pak se jen široce usmál. „Tedy, učil jsem se od toho nejlepšího,“ vysvětlil. „Něco jsem na hodinách lektvarů musel pochytit.“
Kočár s hrkáním zastavil, když dosáhli cíle cesty, a chlapec vyskočil ven. „Mohl jste zkusit studovat lektvary,“ zamumlal Severus za mizející postavou. Ale to by nepochybně žádal příliš mnoho.
Majitel Torsandu jim vyšel vstříc, aby je přivítal, když vstoupili do obchodu, a Severuse pozdravil jménem. Koupil si tu většinu svých vlastních šatů - vše kromě košilí a rouch, které nosil během vyučování. Vzhledem k tomu, kolikrát se ocitl politý vybuchlým lektvarem, neviděl žádný důvod k tomu, nechat si ničit cokoliv kvalitního.
„Mario,“ uvítal Severus muže zdvořilým pokývnutím.
Marius se široce usmál na Harryho. „A tohle musí být Harry!“ vykřikl nadšeně. Severus vzdoroval nutkání obrátit oči k nebesům. Každý v kouzelnickém světě znal Harryho Pottera. „Och, musíte přicházet pro nějaké nové šaty, mladý muži?“
Harry pohlédl dolů na své džíny. „Myslím, že ano,“ povzdechl si. „Radši něco, co je v mé skutečné velikosti. Nejlépe v pomerančové a purpurové.“
Severus i Marius na něj zhrozeně zírali. „Žertuji!“ uklidnil je oba. „Ve skutečnosti červená a zlatá.“
„Ach, Nebelvír,“ s ulehčením řekl Marius. „Samozřejmě!“
Během okamžiku měl Marius Harryho na stupínku, krejčovský metr v ruce spolu s magickým svitkem, který automaticky zaznamenával míry, jež vyvolával. Severus se usadil bokem a mlčky vše sledoval. Jakmile byly vzaty míry, začal Marius Harrymu ukazovat balík látky za balíkem - samety, hedvábí a brokáty - některé z látek přehodil Harrymu přes ramena, aby viděl, jak mu určité barvy sluší. Severus si uvědomil, že se pobaveně usmívá - chlapec možná mohl mít rád nebelvírské barvy, ale zmijozelské mu jdou lépe. Zdůrazňují jeho oči.
On sám mluvil málo, nechal většinu rozhodnutí na Harrym, ačkoliv Maria informoval, že chce úplnou garderobu - kalhoty, košile, kabátce, hábity, pláště, boty, rajtky. Harryho oči se rozšiřovaly, jak tak vyjmenovával seznam položek. Čím víc toho jmenoval, tím víc myslel na - zarazil se, když si uvědomil, že si to až příliš začíná užívat. Pomyšlení na to, jak by mohl Harry vypadat v rajtkách, až příliš zabíhalo do oblasti chlípných myšlenek, o kterých si slíbil, že se jim za každou cenu vyhne.
Když odcházeli, byla jeho peněženka o dost lehčí a Harry byl jeho chováním ještě zmatenější než předtím. „Myslím, že budu vypadat směšně,“ reptal Harry.
„Nepochybně,“ lhal Severus s úšklebkem. Chlapec bude vypadat úžasně. Až příliš nádherně na někoho, kdo bude v jeho společnosti, ale ať se propadne, jestli mu to kdy řekne. „Ale přinejmenším vám to dobře padne.“
Harry spatřil své přátele, jak na něj čekají dole v ulici před Medovým rájem, a zamával jim. Zamířil k nim, že se k nim připojí, ale pak se zarazil. „Čistě jen ze zvědavosti,“ zeptal se. „Všechny ty peníze, které má vaše rodina… kdo je dědicem?“
„Já,“ oznámil mu Severus - něco, co po všechny ty roky jeho bratry neustále hnětlo.
„Takže Snape Manor je…?“
„Můj,“ ujistil ho Severus.
Úsměv, který ozářil chlapcovu tvář, nebyl úsměvem štěstí, ale zlomyslnosti. „Takže jakou že má barvu?“
Severusovy oči se zúžily. „Proč jste tak posedlý jeho barvou?“
Ale Harry se jen rozpustile usmál. „Ale jen tak,“ pokrčil rameny a pak se vyřítil, aby se přidal ke svým přátelům. Severus odjel zpátky do hradu sám.
- - -
Následující pondělí odpoledne zastihlo Severuse, jak se neklidně potuluje po své učebně poté, co skončila jeho poslední hodina - Harryho třída - která byla bezútěšně ubohá. Odebral body Harrymu, Ronovi a Deanovi, když ti tři téměř úspěšně vyhodili třídu do vzduchu svým ohnivým lektvarem. Dny jako tenhle mu připomněly, proč toho chlapce tak moc neměl rád - a měl podezření, že ten pocit je oboustranný.
Byl příliš nesoustředěný, aby zůstal v klidu, proto se raději stáhl do jedné z hradních šermíren, kde našel madam Hoochovou, jak trénuje s rapírem. Vlastně byla jedním z nejlepších šermířů, které za dlouhou dobu potkal - a šťastně s ním strávila hodinu tréninkem, což bylo něco, co si už dlouho nedopřál.
Všichni potomci bohatých, čistokrevných kouzelnických rodin byli jako děti školeni v různých formách šermu. Nikdy se o to jako dítě nezajímal, protože byl vyzáblý a vytáhlý kluk, a naučil se jenom tolik, aby to uspokojilo jeho otce. Ale několik let týrání Jamesem Potterem, Siriem Blackem a dalšími Nebelvíry v něm nakonec probudilo jeho nejhorší povahové rysy. Přidal se ke svým zmijozelským spolužákům v jejich soukromé šermírně a nakonec se naučil mít potěšení z násilí v tomto sportu. Získal svůj příděl jizev při krvavých soubojích a rozdal svůj vlastní rovný podíl šrámů - ale zatímco jeho vrstevníci jako Lucius Malfoy si libovali v krvi, pro něj to byla víc záležitost disciplíny a prostředek k vybití frustrací.
Později se najedl ve Velké síni a pak se stáhl do svých vlastních pokojů, kde se usadil před krbem a pokoušel se číst knihu. Zdaleka se mu nepodařilo zbavit se nervozity, cvičení ji pouze zvětšilo a shledal, že pozoruje Harryho, jak pracuje na domácím úkolu u malého stolku v rohu.
„Jaký jste měl den?“ nemohl uvěřit tomu, že položil takovou otázku. Zřejmě ani Harry nemohl, protože překvapeně vzhlédl.
„Dobrý,“ odpověděl, na tváři podivný výraz. Jeho odpověď nebyla samozřejmě přesná - Severus věděl, že se zlobí kvůli více než třiceti bodům, o které přišel. „A jaký byl váš?“ To poslední bylo proneseno sice zdvořile, ale jen tak tak.
„Dobrý,“ odpověděl Severus a uvažoval, jestli má zmínit, jak moc ho potěšila poskytnutá příležitost potenciálně ukrást Nebelvíru letošní školní pohár. „Jaké jsou vaše hodiny?“ Říkal si, že ho to ve skutečnosti nezajímá. Prostě jen zdvořile konverzuje.
„Dobrý,“ zopakoval Harry, ale pak se mu v očích objevilo neobvyklé světlo. „Vlastně, ne všechny moje hodiny,“ dodal.
„Ano?“ vzdor všemu se Severus zvědavě předklonil a uvažoval, jestli se Harry chystá povědět mu něco o jeho dalších hodinách, a divil se, proč ho zajímá, jestli to udělá.
„Ano,“ pokračoval Harry. „Nenávidím svoje hodiny lektvarů,“ vysvětlil rozmarně. „Nevycházím se svým učitelem. Zdá se mi, že nedokáže věci vysvětlit tak, aby to dávalo smysl.“
Severusovy oči se zúžily, když si uvědomil, že je poněkud ohromen taktem, jaký Harry prokázal. Začal to samozřejmě on, když se ho po tom všem vyptával na vyučování. Ale nečekal takový otevřený útok. „Možná, že kdybyste věnoval víc pozornosti tomu, co vám říká, dalo by vám to větší smysl,“ vypálil.
„Já dávám pozor,“ tvrdil Harry. „Jenže se nezdá, že by to bylo k něčemu dobré! Nedává dobré pokyny. Dělám přesně to, co mi říká, abych udělal, ale moje lektvary mi stejně vychrstnou do obličeje.“
„Přesně, co vám říká!“ Severus vyskočil na nohy, rozzlobený tou nestydatou lží. „Sekáte místo krájení, kostičkování nebo plátkování. Nerozetřete, nerozemelete ani nerozdrtíte žádnou ze svých přísad pořádně a naházíte je tam najednou, jako byste připravoval dušené maso místo kouzelného lektvaru!“
Harry taky vyskočil na nohy. „Řekl jste mi, abych přidal šálek Ansilu, přidal jsem šálek. Řekl jste mi, abych přidal jazyk salamandra, přidal jsem jazyk salamandra. A pak jste mi řekl, že jsem všechno udělal špatně!“
„Řekl jsem vám, abyste přidal šálek NASEKANÉHO Ansilu a NAPLÁTKOVANÝ jazyk salamandra!“ zařval v odpověď Severus.
Harryho oči se rozevřely v nevěřícném pobouření. „Stejně se to všechno v kotli změní v kaši. Copak na tom záleží, jestli jsou nasekané, naplátkované nebo rozdrcené!“
„Ty hloupý kluku! Záleží na tom!“ ječel na něj rozběsněný Severus. „Příprava mění vlastnosti přísad. Každý pětiletý kouzelník tohle ví!“
„Nikdy jsem nebyl pětiletý kouzelník!“ zařval Harry a znovu tak vrátil Severusovi jeho slova jako před pár dny. Šokovaný Severus překvapeně o krok ustoupil. Ten chlapec byl až příliš chytrý a teď, když se tak zastavil a přemýšlel o tom, měl v tomhle pravdu. Potichu stál a mhouřil oči na rozhněvaného mladého muže před sebou. Tedy… zatraceně! Rychle se rozhodl, otočil se a spěchal ke dveřím své soukromé laboratoře.
„Pojďte se mnou,“ přikázal mu a tlakem dveře otevřel. Neobtěžoval se zkontrolovat, zda ho mladík následuje. Místo toho začal prohrabávat své zásoby na policích kolem místnosti, až sebral sklenici obsahující kořen čarodějného cukru. Když se obrátil zpět, stál Harry vedle jeho pracovního stolu a trpělivě vyčkával, jeho tvář stále nesoucí tvrdohlavý, přesto však vyčkávající výraz.
Severus vybral několik cukrových kořenů a zvedl ostrý nůž. Začal se skrz kořeny prořezávat rychlými, obratnými pohyby nože, jedny kostičkoval, jiné plátkoval, třetí hromádku štípal a nakonec některé hodil do hmoždíře s paličkou a čtvrtý díl rozmačkal. Pak podal jeden z nedotčených kořenů Harrymu. „Ochutnejte,“ nařídil mu.
Harry, poněkud otráveně, si vzal kořen z jeho dlaně a ukousl si malé sousto. „Je to cukrový kořen,“ pokrčil rameny. „Chutná sladce.“
Severus mu podal jeden z naplátkovaných kořenů. „Ochutnejte,“ znovu přikázal.
S povzdechem si vzal Harry jeden z nich. Nad chutí se zamračil, jeho oči se mírně rozevřely. „To… není tak sladké.“
Spokojený Snape mu předal kousek z nakostičkovaného kořene. Harry ho tentokrát ochutnal bez příkazu. „Je to slané!“ vykřikl.
Dál mu podal naštípaný kořen. „Ostré!“ Harry zněl naprosto popleteně.
Severus zvedl misku s rozmačkaným kořenem a sledoval, jak do ní Harry ponořil jeden prst a ten si pak vložil do úst. Na okamžik byl trochu rozptýlen růžovým jazykem, který olizoval prst do čista, a téměř přeslechl Harryho výkřik. „Teď je to příliš sladké!“
„Cukrový kořen je jeden z nejextrémnějších příkladů magických ingrediencí,“ vysvětloval mu Severus. „Rozdíly v přípravě jsou výjimečně nápadné, což je cosi, co se každé kouzelnické dítě naučí v dětství v kuchyni své matky. Všechny magické přísady, které použijete do lektvarů, jsou ovlivněny způsobem, jakým je připravujete. Jestliže lektvar vyžaduje nasekaný Ansil a vy ho naštípete, mohl byste stejně tak dobře přidat naprosto nesouvisející přísadu.“
Harry vypadal naprosto vyvedený z konceptu. „Nikdo mi to nikdy neřekl,“ zakoktal. „Myslel jsem si, že jste jenom malicherný.“
„Malicherný!“ Severus se na něj zlostně podíval.
„Jak jsem to asi měl vědět?“ bránil se Harry. „Nikdy jste se o ničem takovém nezmínil. Dokonce ani během mého prvního ročníku.“
„Neučí vás tyhle věci ve studiu mudlů?“ Severus nikdy na studia mudlů nechodil, protože věřil, že je to ztráta času. Začínal si myslet, že jeho odhad byl správný.
„Ne,“ odpověděl Harry. „A já na studium mudlů nechodím - je to nesmyslné. Podle Nevilla právě probírají přednosti analogových a digitálních verzí hodinek. Něco, o co se narození mezi mudly nezajímají.“
„Zřejmě tedy potřebujeme dvě odlišné verze studia mudlů,“ uvažoval Severus. Předpokládalo se, že mudlovská studia budou kouzelnické děti učit o mudlovském světě a děti narozené mezi mudly o kouzelnickém světě. Nicméně se zdálo, že se zaměřila jen na směšné titěrnosti samotného mudlovského světa.
„Zřejmě ano,“ souhlasil Harry a pohlédl dolů na sbírku cukrových kořenů. „Omlouvám se.“
Severus, překvapený omluvou, pozvedl zvědavě obočí. „Za co?“
„Za zpackané lektvary,“ vysvětlil.
Severus si povzdechl. „Já jsem učitel,“ připustil zdráhavě. „Byla to moje chyba, ne vaše. Měl jsem si uvědomit, v čem je váš problém.“ Najednou ho napadlo: „Nemyslíte si, že to je také Longbottomův problém?“
„Ne,“ zakroutil Harry hlavou. „On se narodil mezi kouzelníky. Prostě je z vás vyděšený.“
Severus se při tom vysvětlení téměř rozesmál. „A vy nejste?“
Harry na něj vzhlédl, oči upřímné a přemýšlivé. „Ne,“ přiznal. „Bydlím tady teď už téměř tři týdny a ještě jste se ani nepřiblížil k tomu zabít mě. Bez ohledu na to, jak moc jsem vás rozzlobil.“
Severus se najednou zamračil s náhlým podezřením: „Pokoušel jste se mě rozzlobit?“
„Ne,“ smál se Harry. „Kdybych to opravdu zkoušel, poznal byste to. Sirius mi poslal celý seznam návrhů, které by vás určitě rozběsnily.“
„Pottere!“ vyprskl Severus v šoku a vůbec si nebyl jistý, jak má ten komentář vzít. Vlastně by si nevsadil, že by Sirius Black neudělal právě takovou věc. Remus Lupin také.
Harry se na něj jen široce usmál, poněkud drze. „Jdu do postele,“ oznámil mu a nechal ho tam, aby stále ještě hledal vhodnou odpověď.
Po chvíli to Severus prostě vzdal a potichu se rozesmál. Hrozně nerad to přiznával, ale opravdu toho kluka začínal mít rád.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Proboha, než to dokončím, budou moje poznámky delší než samotný příběh. Naštěstí nepotřebujete číst poznámky k tomu, abyste pochopili příběh (a doufám si ho užili).
Myslím, že jsem se zmínila, odkud pochází některé názory v této kapitole. Harry, jak můžete vidět, má velice jasnou představu o tom, jaké role by měli muž a žena zastávat ve společnosti. A trápí ho, že je mu vnucována role ženy, protože si prostě ještě pořád nedokáže představit manželství nějak jinak. Jak už jsem zmínila v 2. kapitole, nemá opravdové předsudky proti homosexualitě (což je dobře, protože nakonec zjistí, že je gay!), ale soudím, že je to proto, že nikdy předtím o ničem takovém nepřemýšlel. Dursleyovi s ním doslova nemluvili - dokonce mu ani nevštěpovali jejich vlastní způsob smýšlení. (Abych k vám byla upřímná, já jsem nikdy o homosexualitě neslyšela, dokud jsem téměř nekončila na střední škole - prostě na to téma nikdy nedošlo - to se tak stává.)
Jako takový nemá Harry žádné vodítko, jak se začlenit do života ženatého muže. Mimoto byl vždycky samostatný - neměl v dospívání opravdové poručníky. Neví, jak má přijmout péči, kterou se ho Severus pokouší zahrnout. Proč by měl? Myslím si, že je to jeden z důvodů, proč se Harry vždycky po hlavě vrhá do nebezpečí - nenapadne ho požádat někoho jiného, aby se o problém postaral.
A nakonec - jsem obrovský fanoušek Altona Browna (kuchařská šou Good Eats). Napadlo mě, že jestliže bod tání másla proti margarínu (nebo jestli ho nejdříve zahřejete na pokojovou teplotu či použijete přímo z ledničky) může změnit výsledek vašeho kuchtění, proč by příprava přísad lektvarů nemohla změnit výsledný lektvar?