| Zobrazeno: 7034
/ 14
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Nemohl uvěřit tomu, že se to děje. Už tak bylo dost špatné, že musel v přítomnosti tohoto muže trávit hodiny lektvarů, a teď se očekává, že s ním bude bydlet! Ach, nepochyboval, že si najde způsob, jak to přežít. Koneckonců to nemůže být horší než těch deset let, která přetrpěl u Dursleyových. Ale školní rok pro něj byla vždycky úleva z té noční můry - žít v nebelvírské věži bylo jako nádherný sen, na který se celé léto těšil. Představa, že tohle už nikdy znovu nebude mít, způsobila, že mu bylo zle od žaludku. Vzdát se nebelvírské věže kvůli vlhkému, tmavému sklepení!
Snape ho vedl dolů útrobami hradu, několika tmavými, spoře osvětlenými koridory, jejich kroky se osudně ozývaly v kamenných chodbách. Konečně se zastavili před portrétem Salazara Zmijozela s obrovským hadem.
„Heslo je Eldorádo,“ oznámil Snape jak obrazu, tak Harrymu. Portrét sklouzl, otevřel a Harry následoval Snapea do bytu, který bude od této chvíle jeho novým domovem.
Harry se ve dveřích zarazil. Neviděl zrovna to, co čekal. Přestože byli ve sklepě a chyběla tu vysoká okna, na která byl zvyklý z nebelvírské věže, hlavní pokoj mu vlastně připomněl nebelvírskou společenskou místnost. Dobře zařízený nábytkem - ačkoliv základní barevné schéma bylo zelené a ne červené, husté koberce na podlaze, přepychová pohovka u magicky hořícího krbu, pohodlně vypadající křesla po obou stranách. Byly tu dokonce kouzelnické šachy, čekající v dobře osvětleném rohu místnosti. Svíčky a olejové lampy zalévaly prostor světlem jasněji, než očekával, a přestože byli ve sklepení, vůbec tu necítil vlhkost. Nebo chlad.
Stěny byly pokryty gobelíny dost podobnými těm, které vídal ve zbytku hradu a byly tu několikery dveře, které, jak Harry hádal, vedly do dalších pokojů. Jak si všiml, Snape si svlékl plášť a hodil jej přes opěradlo pohovky. Došel k baru, kde si nalil plnou sklenici jantarově zbarvené tekutiny a vypil ji jedním douškem. Harry využil toho, že se od něj odvrátil, jako příležitosti nahlédnout do některých z dalších místností - na jedné straně pěkně zařízená kancelář, naproti laboratoř, soukromá knihovna a dosti rozměrná ložnice s vlastní koupelnou. Zatímco si prohlížel vnitřek, objevil se Dobby s jeho kufrem, který ještě nestihl vybalit.
„Tady je majetek Harryho Pottera,“ oznámil Dobby. „Harry Potter teď musí bydlet ve sklepení a Dobby ho určitě bude často navštěvovat!“ Malý skřítek se vzhůru na Harryho šťastně usmál, jako by byl vývojem událostí potěšen - ale Harry nikdy opravdu nezjistil, jakému druhu věcí domácí skřítci rozumí a jakému ne. „Bude si Harry Potter přát, aby mu Dobby s čímkoliv pomohl?“
„Ne, děkuji, Dobby,“ ujistil ho Harry. „Děkuji, že jsi mi přinesl moje věci.“
Dobby se široce usmál od ucha k uchu. „Dobby je nesmírně vděčný za laskavost Harryho Pottera.“ A s tím malý skřítek opět zmizel.
Harry Potter se podíval dolů na svůj kufr, pak pohlédl na profesora Snapea, který na něj teď zíral, jako by byl nějaký druh hmyzu uvězněný pod mikroskopem. Harry se nepohodlně ošil, ale když se ani jeden z nich nerozhodl promluvit, povzdechl si a odtáhl svůj kufr stranou, kde ho postrčil ke zdi hlavní místnosti a z cesty. Snape si nalil další drink a Harry se najednou začal obávat, že ten muž plánuje pořádně se opít. Nebyl si jistý, že by věděl, jak správně jednat s opilým Snapem. Ale přinejmenším se na něj už dál nedíval.
„Promiňte, pane?“ zeptal se tiše. Snape ztuhl, ale neotočil se. „Kde se předpokládá, že bych měl spát?“ Pokud mohl vidět, byla tu jen jedna ložnice.
„Pro mě za mě můžete spát v přístěnku, Pottere!“ zavrčel Snape, když se otočil a přišpendlil Harryho černýma očima.
Harry sebou trhl a o krok ucouvl, v břiše ho zamrazilo a srdce se mu rozbušilo při slovech, která náhle vrátila vzpomínky na deset let v malém, omezeném prostoru s až neočekávanou ostrostí. Raději by utekl z Bradavic, než by tím prošel znovu!
Zdálo se, že jeho reakce Snapea překvapila a, k Harryho překvapení, se mužův pronikavý pohled ztratil a jeho tvář pobledla. Harry viděl, jak se jeho prsty na sklence, kterou držel, pevně sevřely, pak ji rychle odložil stranou a váhavě pokročil k Harrymu. „Omlouvám se,“ Jeho slova byla ještě mnohem neuvěřitelnější vzhledem k tomu, že ho Harry nikdy neslyšel vyjádřit lítost nad čímkoliv. „To bylo… Nechtěl jsem to takhle říct. Nepřemýšlel jsem. Prosím, přijměte mou omluvu.“ Ten muž vypadal skutečně, že se cítí špatně, ačkoliv se Harry nedokázal rozhodnout, jestli to byla skutečně lítost nad jeho slovy nebo nad představou, že se za něco omluvil.
Harry jen ztuhle přikývl a ovinul paže kolem svého pasu jako ochranu proti imaginárnímu chladu. Nic víc neřekl a čekal, jestli si Snape vybaví jeho původní dotaz. Zdálo se, že se muž dal znovu dohromady, rychle pohlédl na pohovku a pak jen rezignovaně povzdechl. „Postel je dost velká pro nás oba, pane Pottere,“ poinformoval ho a Harry nad jeho slovy zbledl. „Vypadalo by to divně, kdyby někdo zjistil, že spíte na gauči. Nic bych nedal za to, že Popletal pošle špiony, aby to prošetřili.“
„Očekáváte ode mě…“ vyprskl Harry v šoku.
„Pane Pottere,“ Snapeův vztek se vrátil v plné síle. „Věřte mi, nejsem z téhle situace o nic šťastnější nežli vy. Ale my oba jsme teď svázáni a v určitých bodech se musíme sklonit před nevyhnutelnostmi. Jednou z nich je skutečnost, že nebudeme schopni se vyhnout nutnosti strávit jistý čas ve společnosti toho druhého. Ale navzdory tomu, co jsem předtím řekl ministru Popletalovi, vás ujišťuji, že je vaše ctnost přede mnou v naprostém bezpečí!“
Harry cítil, jak jeho tvář nad těmi slovy hoří v rozpacích a je stále žhavější, když muž dodal tím nejironičtějším tónem, který kdy vůbec slyšel: „Věřím, že vy mi můžete nabídnout stejný slib?“
„Ve skutečnosti si nemyslíte, že bych -“ Harry vyjel.
„Ne, nemyslím, pane Pottere,“ přerušil ho Snape. „Prosím, prokažte tu samou laskavost vy mně!“
„Fajn!“ vztekle se na něj Harry podíval. „Jdu do postele!“ Popadl z kufru své pyžamo a téměř uprchl do relativního bezpečí ložnice, kde zmizel v koupelně a zabouchl za sebou dveře. Nenávidí toho chlapa! Nenávidí! Bylo to to jediné, co mohl udělat, aby zabránil tomu, že začne ve vzteku kopat do zdi.
Posadil se na roh obrovské vany a pokusil se znovu získat kontrolu nad svými emocemi. Tohle nemohlo fungovat. Nedokázal si představit, jak může Brumbál očekávat, že oni dva budou spolu žít, aniž by se navzájem nezabili. Pokušení vytáhnout hůlku a proklít Snapea do zapomnění bylo téměř nepřekonatelné. Místo toho se svlékl ze šatů, vlezl do té obludné vany a s jistým překvapením si všiml, že Snape má nainstalovanou také skutečnou sprchu - v tomto hradě velkou vzácnost, ale, jak předpokládal, pro mistra lektvarů nezbytnost. Jeden nikdy neví, kdy na vás kotlík může vychrstnout svůj obsah.
Dal si rychlou sprchu, převlékl se do pyžama a pak opatrně zamířil do ložnice. K jeho úlevě nebyl Snape nikde v dohledu.
Zíral na ohromnou postel s nebesy na vzdálenější straně, samozřejmě se zelenými závěsy. Snape měl pravdu - postel byla dost velká pro ně pro oba. Dost velká pro čtyři nebo pět lidí, kdyby se měli opravdu navzájem rádi. Ale pouhá představa, že vůbec někdy vleze ochotně do Snapeovy postele! Otřásl se. Zatraceně!
V blikavém světle svíček na něj zamrkal zlatý prsten na jeho pravé ruce. Ženatý! Se Snapem! Uvažoval, jestli to z něj nyní udělalo Harryho Snapea. Nebo snad ještě hůř Severuse Pottera? Jeho rodiče se teď pravděpodobně obracejí ve svých hrobech. A nedokázal si představit, co na to řekne jeho kmotr, až se to dozví. Sirius se pravděpodobně zuřivě přiřítí a rozpáře Snapeovi hrdlo.
Z nějakého důvodu tahle myšlenka způsobila, že se Harry cítil lépe, proto neochotně přešel k posteli a na jeden noční stolek odložil své brýle a hůlku. Pak vyšplhal na postel, vklouzl pod přikrývky a posunul se k jejímu okraji tak daleko od druhé půlky, jak jen mohl bez toho, aby z postele spadl. Zdálo se mu, že na povlečení odhalil slabou vůni skořice. Neschopný usnout jen ležel potichu na zádech, příliš neklidný, než aby dal dohromady nějaké souvislé myšlenky.
Asi o dvacet minut později zaslechl, jak se dveře ložnice otevřely, vešel Snape a zamířil do koupelny. Harry naslouchal v napjatém tichu, zatímco hučela sprcha, a pokoušel si nepředstavovat příliš živě mistra lektvarů při koupání. Vážně, řekl si, tohle je směšné. Byl v posteli svého nejvíc nenáviděného učitele, propána! Musí proti tomu existovat nějaký zákon!
Možná zákony v mudlovském světě. Ale on není v mudlovském světě a začínal mít podezření, že v kouzelnickém světě je spousta předpisů a pravidel, o kterých se ještě nedozvěděl. Nikdy si opravdu nepomyslel, že přijde den, kdy by mohl postrádat normální známost mudlovského světa. Ale když o tom tak opravdu přemýšlel, o kolik podivnější bylo žít ve skříni pod strýčkovými schody a uvažovat, kdy mu bude dovoleno se najíst? Povzdechl si, smířený s tím, že ať už mudlovský nebo kouzelnický, jeho život nikdy nedával smysl.
Nakonec se Snape vynořil z koupelny a přesunul se k velkému šatníku, který stál opodál u jedné stěny. Proti jeho vůli byly Harryho oči přitahovány k tomuto muži.
Snape měl oblečené jenom kalhoty od pyžama a prohledával šatník kvůli košili, kterou si natáhl. Harryho napadlo, že to pravděpodobně znamená, že Snape obvykle žádný hořejšek do postele nenosí - a vzdor všemu Harry zjistil, že je jeho pohled přitahován k mužovu tělu. Nebyl si jistý, co přesně čekal, šaty skryly hodně - určitě bledou kůži, možná příliš hubený trup a, ačkoliv už dřív viděl Znamení zla, nepoznamenané tělo. Ve skutečnosti nic z toho nebyla pravda. Tedy bledá kůže ano, ale trup byl svalnatý a silný - mladý muž na vrcholu svého života, tělo atletické a naznačující, že Snape žije daleko aktivnějším životem, než si Harry vůbec představoval. A byl připravený na Znamení zla na předloktí, které mohl vidět dokonce přes celou místnost - ale nečekal záblesk barvy z tetování na jeho pravé lopatce - rudá růže propletená se zeleným hadem. Tetování jako tohle bylo proti všemu, co věděl o zarputilém mistru lektvarů.
Také nečekal jizvy, které tu a tam mohl na bledé kůži spatřit - rány, které, zdá se, pocházely od nějakého druhu nože nebo ostří. A pak, právě tak náhle, jak všechno zmizelo z dohledu, když si Snape natáhl tenkou noční košili, si Harry uvědomil, že ho vlastně okukuje. Zděšeně se převalil na druhý bok, otočil se ke Snapeovi zády a sám sebe pevně ujistil, že ho ani nejmenším dílkem neshledává přitažlivým.
A pak ho něco napadlo - pravděpodobně to vynesl do popředí pohled na Znamení zla. Voldemort nebude vývojem událostí potěšen. Už před dávnou dobou přijal skutečnost, že je první na seznamu lidí, které má Voldemort v úmyslu zabít - přímo vedle Brumbála. Předpokládal, že jakmile se zpráva o tom, co se stalo, dostane ven, bude na tento seznam přidáno i Snapeovo jméno.
O chvíli později ucítil pohyb v posteli, matrace se mírně promáčkly, když Snape lezl do postele z druhé strany, držíc se v dostatečné vzdálenosti od Harryho. Nereálnost celé té situace Harryho zasáhla tak silně, že se téměř rozesmál. „Divím se, proč to vybralo vás,“ pronesl nahlas, dřív než se vědomě rozhodl promluvit. „Myslím Kámen manželství,“ objasnil, aniž by se obrátil. „Proč vybral vás jako mého… proč by si to myslelo, že vy a já…“
„Pane Pottere, nejsem zvyklý si v posteli povídat,“ Snapeův hlas byl ostrý a úsečný a mnohem blíž, než na co byl Harry připraven navzdory tomu, že ten muž ležel přímo vedle něj v téhle obrovské posteli, která se najednou zdála směšně malá.
„Já ano,“ odvětil bez uvažování.
Snape vydal zvuk, který až podezřele zněl jako smích. „Máte ohromné množství světáckých zkušeností, že ano?“ zeptal se hlasem plným výsměchu.
S tváří hořící rozpaky se Harry otočil a pohlédl na něj. „To není to, co jsem měl na mysli!“ vykřikl. Byl naprosto nepřipravený na pohled na Severuse Snapea, ležícího v posteli vedle něj. Na pobavení a přezíravost zářící zároveň v jeho očích. Harry si povzdychl a znovu se uložil na záda. „Ronova postel je hned vedle mojí,“ jednoduše vysvětlil. „Večer si povídáme.“ Něco, co, jak tušil, by mohl bolestně postrádat po zbytek svého života.
„Připomínám vám snad jakýmkoliv způsobem, tvarem či podobou, pana Weasleyho?“ dožadoval se Snape. „Nebo je to možná váš způsob, jak vyjádřit lítost, že jste nepřijal, ach, tak ušlechtilou nabídku svého přítele na obětování jeho vlastní nejisté budoucnosti se slečnou Grangerovou a nevzal jste si jeho místo mě? Něco tak vznešeně nebelvírského vám nesporně oba nabídli a vy jste právě tak velkodušně neměl na výběr než odmítnout.“
Šokovaný Harry na něj mohl jen rozzuřeně zírat. „Takhle nenávistný jste se narodil nebo jste někde bral lekce?“
„Roky praxe, pane Pottere!“ štěkl na něj Snape.
„Nenávidím vás!“
„Skvělé! Můj život je dokonalý. Naučil jsem ještě dalšího Nebelvíra, jak nenávidět. Jak bych se vůbec kdy mohl ještě překonat?!“
Harry zdusil hněvivý vřískot, otočil se zády k muži a odtáhl se od něj pryč. „Sklapněte a dejte mi pokoj!“
„Milerád!“ zavrčel Snape a, soudě podle pohybu postele, se také k Harrymu otočil zády.
Harry tušil, že Snape by prostě vyhrál, ať už by měli jakýkoliv spor - určitě by našel způsob, jakým umlčet. Zavřel oči a zaměřil své myšlenky na to, jak najít způsob, kterým by mohl Severuse Snapea naprosto přivést k šílenství za to, jak s ním jedná. Možná mudlovská rocková muzika. Mohl by si pořídit hodně hlasité stereo a odpálit hudbu pokaždé, když bude mít Snape nějaké písemnosti k oznámkování. Nebo nějaké roztomilé rodinné shledání - poprvé dostal příležitost pozvat Siria a Rema, aby přijeli na neobyčejně dlouhou návštěvu. A jestli opravdu existovalo Snape Manor, hodlá ho pomalovat nebelvírskou červení!
- - -
O tři hodiny později Severus Snape zjišťoval, že leží ve své posteli a není schopen usnout navzdory pozdní době. Samozřejmě, že to nebylo každou noc, kdy byl přinucen sdílet postel s mladíkem o polovinu mladším. Dosti atraktivním mladíkem, řekl si hořce. Celá ta situace byla neobyčejně nespravedlivá. A kvůli zachování své důstojnosti za to hodlal dávat vinu Brumbálovi.
Kdyby dnes ráno věděl, že večer skončí jako manžel Harryho Pottera, především by se ani neobtěžoval vylézt z postele. Nikdy opravdu neměl rád Pottera - připusťme, že k tomu chlapci necítil nenávist, ne tak, jak Potter věřil, že ho nenávidí. Většina jeho chování byla nezbytná k udržení představy věrného Smrtijeda. Ale dokonce i ještě předtím, než si musel nasadit masku špiona, cítil k Harrymu Potterovi jisté nepřátelství kvůli jeho otci a kmotrovi. Prostě si nemohl pomoci. Úžasné, jak dlouho zášť přetrvává.
A přes to všechno si na začátku večera, když poprvé uviděl Harryho Pottera ve Velké síni, vzdáleně všiml, že chlapec dozrál ve velice atraktivního mladého muže. Určitě mnohem atraktivnějšího, než býval jeho otec - každým dnem se víc a víc podobal své matce. A i když to nerad přiznával dokonce i sám sobě, musel obdivovat chlapcovu odvahu. Neznal nikoho jiného na celém světě, kdo by napadl Voldemorta ze všech existujících věcí právě s koštětem - určitě by ho ani ve snu nenapadlo prostě Temnému pánovi Odinovo oko ukrást, jako by to byla Zlatonka. Na celé té bitvě bylo něco nebelvírsky poetického.
Ale nelibost přetrvávala. Většinou proto, že si představoval, že se chlapec koupe ve zbožňování svých fanoušků jako nějaká hloupá celebrita. Cosi, s čím neměl vůbec trpělivost. Dokonce i během jeho prvního ročníku mu představa chlapce-veličiny obracela žaludek. Byl přesvědčený, že chlapec vyrůstá uprostřed přepychu, rozmazlovaný a hýčkaný celý svůj život jenom proto, že je synem Jamese Pottera. Jeden z důvodů, proč neměl rád ani Draco Malfoye - ačkoliv byl při skrývání nechuti k tomuto zvláštnímu studentovi mnohem lepší.
A samozřejmě, že Potter musel přijít a všechny tyhle iluze zničit. Zamknutý v přístěnku, bitý a hladovějící. To znělo jako vrchol přepychu! Potter si to možná neuvědomil, ale podařilo se mu tímto drobným odhalením všechny nakopat do zubů. Jenom ten samotný výraz na Brumbálově tváři byl z těch, který nikdy dřív neviděl. Nepříliš často se největší mág století tak škaredě přepočítal jako tentokrát.
A snad nejhorší na tom byl způsob, jak Potter situaci popisoval - že ho jeho strýc nechával hladovět nanejvýš tak pět či šest dní. No, to je toho, žádné významné strádání. Nic takového, že by se ho pokoušel zabít nebo tak. Uvažoval, co ještě dalšího byl chlapec přinucen vydržet během těch patnácti let? Jak se udržel, aby nevřískal šílený vztekem pokaždé, když ho mistr lektvarů zesměšňoval za jeho postavení celebrity a za zhýčkaný životní styl? Severus znal sám sebe dost dobře, aby věděl, že on by neprokázal takové sebeovládání - ani zpola. Zaklel by do zapomnění své protivníky už dávno. Názorným příkladem bylo, že zacházení, kterého se mu dostávalo od Jamese Pottera a Siria Blacka, když byl v Harryho věku, z něj udělalo téměř takového ničemu jako byl Lucius Malfoy.
A teď byl chlapec jeho manželem. Kdyby to nebylo tak žalostně směšné, mohl by si to ve skutečnosti užívat - Merlin ví, že až se to Black dozví, vyletí z kůže, o Malfoyovi a Voldemortovi nemluvě. Lily a James Potter pravděpodobně ve svých hrobech rotují. A byl si víc než jistý, že jeho vlastní zesnulí rodiče by se bouřlivě smáli ve škodolibé radosti.
„Ten chlapec tě potřebuje,“ zkusil tenhle směr přemlouvání jako poslední taktiku - něco, co pořád ještě Severuse překvapovalo. Logika Brumbálových argumentů s ním sebeméně nepohnula. Skutečnost, že tu nebyl nikdo jiný dostupný, že se jen velice málo lidí mohlo úspěšně postavit Popletalovi, že by pro něj bylo bezpečnější vzdát se role špeha a přidat se k silám světla jednou a provždy. Ne, jediný argument, na který nebyl schopný najít slušný protiargument, byl ten jediný, kterému ani na okamžik nevěřil. Že by nějak Harry Potter - nebo ostatně kdokoliv - mohl doopravdy potřebovat JEHO. A on ochabl a vzdal se bez dalších námitek navzdory důkazu, který na něj zíral z Potterovy tváře, že ho vůbec nepotřebuje a nenávidí pouhé pomyšlení na to, že by s ním strávil jen o špetku víc času, než je nezbytně nutné při vyučování.
Stále ještě mohl cítit Harryho třesoucí se ruku ve své vlastní, když ji sevřel během jejich tak krátkého obřadu. Vyděšený - chlapec, který čelil Voldemortovi a armádě Smrtijedů, byl vyděšený z představy času stráveného v jeho společnosti. Skvělé. Báječné. Takové malé radosti projasňují jeho bezútěšný život.
Ale nehledě na pocity Harryho Pottera zůstávalo skutečností, že, ať se jim to líbí nebo ne, byli teď manželi. Harry byl jeho odpovědnost. A čím dříve to oba přijmou, tím lepší to pro oba bude. Merlin ví, že nemohou strávit zbytek svých životů bojem jako dnes večer - ačkoliv musel připustit, že Harry vypadal docela rozkošně s těma planoucíma očima a tělem vibrujícím vztekem.
Podrážděně si povzdechl. Nechtěl dělat návrhy šestnáctiletému chlapci - dokonce i když s ním byl ženatý. Nemluvě o tom, že věděl, že by byl ihned odmítnut a jemu se nikdy nelíbila představa násilí, vzdor slovům, která večer tak přesvědčivě pronesl k ministru Popletalovi. Předpokládal, že Popletal si představoval, že tuhle noc stráví pleněním hrdiny kouzelnického světa. Black ho nepochybně nařkne z téže věci. Netěšil se na několik následujících měsíců.
Jeho pozornost upoutal nějaký zvuk a on se přetočil, aby pohlédl na Harryho. Chlapec, stále spící, neklidně třásl hlavou. O chvíli později z jeho rtů uniklo zafňukání a začal sebou v posteli mlátit, jako by s někým bojoval. Fňukání nahradil výkřik hrůzy, což Severuse zcela probralo a on se šokovaně posadil. Nejistě se natáhl, dotkl se Harryho ramene a zatřásl jím. „Pottere!“ zavolal, protože chtěl chlapce probudit, aniž by ho ovšem příliš zaskočil.
Harry znovu vykřikl a pokoušel se z jeho ruky vykroutit. „Pottere!“ zavolal hlasitěji a ostrý zvuk jeho hlasu vytrhl Harryho ze spánku, ačkoliv se dál klepal a v temnotě se před ním krčil.
„Omlouvám se, strýčku Vernone!“ křičel. „Omlouvám se, omlouvám!“ Couval před Severusovou rukou, kryl si hlavu pažemi, jako by chtěl odvrátit očekávanou ránu.
Severus ztuhl, v mysli se mu objevilo několik výkladů, žádný z nich ani vzdáleně příjemný. Cítil, jak se mu srdce v hrudi sevřelo, když jej uchopila ledová pěst. „Harry,“ řekl mnohem mírněji. „To jsem já, Severus.“ Pak si uvědomil, že by možná chlapec nemusel rozpoznat jeho křestní jméno, proto dodal: „Snape. To jsem já, Snape. Vzbuď se. Máš noční můru.“
Harry okamžitě ztichl, ačkoliv jeho dech přešel v těžké lapání po dechu, jak na něj vzhůru mrkal v temnotě závěsů postele. „Profesore?“ zeptal se nejistě.
Severus sebou škubnul, protože si nebyl jistý, jak moc je příjemné, když ho někdo nazve profesorem, zatímco leží vedle něj v posteli. „Ano,“ připustil.
„Promiňte,“ zamumlal Harry. „Nechtěl jsem vás vzbudit.“ Vypadal překvapivě zranitelný, jak tam tak ležel a pokoušel se netřást a neplakat, a Snapea náhle přepadlo nutkání utěšit ho.
„To je v pořádku,“ ujistil ho. „Já…“ povzdechl si, nejistý, jak tento předmět nanést. „Existuje nějaký důvod, proč byste očekával vedle sebe svého strýce místo mě?“ Možná ne příliš taktní způsob, jak se na to zeptat, ale Severus nikdy opravdu nebyl taktní.
Harry na něj zmateně zamrkal. „Cože?“
„Oslovil jste mě strýčku Vernone, když jsem vás vzbudil,“ vysvětlil Severus. Když jsem dnes večer zmiňoval různé metody zneužívání, byl jeden, který jsem v seznamu opomněl. Byl váš strýc…“
„Ne!“ Harryho hlas se zlomil v šoku. „Ne!“ znovu naléhal. „Nikdy by se nedotkl zrůdy jako jsem já!“ K Severusově překvapení byl chlapcův hlas naplněný naprostým opovržením a on si nebyl jistý, jestli je zaměřené na nenáviděného strýce nebo na hocha samotného. Odhadl, že 'zrůda' je termín, který jeho strýc používal pro označení čarodějů.
„Tak proč jste si myslel, že já jsem on?“ zeptal se laskavě.
„Mívám noční můry,“ pokrčil Harry rameny. „Pořád, každou noc. Budil jsem je výkřiky. Strýc Vernon byl…“ zarazil se, podíval se stranou s nečitelným výrazem.
„Strýc Vernon dělal co?“
„Házel po mně předměty,“ přiznal Harry. „Ode dveří. Aby mě vzbudil. Většinou boty. Pokud jsem chtěl ve dne dostat jídlo, netroufal jsem si v noci usnout a riskovat, že je probudím. Obvykle na sebe v noci používám tišící kouzlo, ale v létě nemám dovoleno používat magii.“
Snape polkl hroudu v krku, která chutnala po žluči, při pomyšlení na to, že strýc tohoto chlapce na něj házel boty, když se v noci probudil noční můrou, místo aby ho utěšil, jak by udělal každý normální člověk. „Znamená to, že jste používal tišící kouzlo, když jste byl v nebelvírské věži, abyste neprobudil své přátele?“ Uvažoval, jestli vůbec někdo věděl, jaké ten chlapec mívá noční můry - dokonce ani jeho nejlepší přátelé? To mu neznělo příliš nebelvírsky - určitě by ho jeho přátelé rádi utěšili.
Harry jen stísněně přikývl. „Ano, omlouvám se. Myslím, že jsem dnes večer zapomněl. Už se to znovu nestane.“ Natáhl se po své hůlce, kterou nechal na nočním stolku vedle brýlí. Severus ho zarazil, když mu na rameno položil ruku.
„Jestliže vás neuslyším, nebudu vás moci vzbudit,“ poukázal.
Jeho slova zastihla Harryho nepřipraveného a chlapec na něj zmateně zamžoural. „Proč byste to dělal?“
Severus na něj zíral. Chlapec se zdál opravdu zaražený tím, že by mu chtěl pomoci. „Protože to je to, co uděláte, když má někdo noční můru,“ řekl jednoduše.
Chlapcův zmatek se ani v nejmenším nezmírnil. „Raději byste tedy měl mít po ruce dost bot. Budu vás budit celou noc.“
Obdivuhodně se ovládl, aby toho kluka neuškrtil. „Harry Pottere, já se nechystám po vás házet boty,“ podrážděně zavrčel, ale hned toho zalitoval, když se od něj chlapec odtáhl. „Já nejsem váš strýc,“ dodal mnohem laskavěji. Chlapec se nepohnul, jeho výraz se nezměnil a Severuse najednou napadlo, že tento šťastný, bezstarostný a důvěřivý Nebelvír nebyl ani šťastný nebo lehkovážný a, pokud správně pochopil situaci, nevěřil nikomu.
Severus se obrátil k nočnímu stolku na své straně postele, vytáhl jednu ze zásuvek a prohrábl její obsah. „Víte, je jedna dobrá věc na tom, být manželem mistra lektvarů,“ řekl chlapci mírně, udržujíc svůj hlas tak nenucený, jak jen dokázal. Našel, co hledal, a vytáhl ze zásuvky malou skleněnou lahvičku s modrou kapalinou. „Nekonečná zásoba lektvarů!“ Nabídl ampulku mladíkovi.
Harry na ni civěl. „Co je to?“ Neudělal žádný pohyb, aby si ji vzal ze Severusovy ruky.
Severus se zamračil. „Minulý rok jste se o tom učil v mých hodinách,“ informoval chlapce, neschopen skrýt nelibost, že má chlapec tak malý zájem o jeho předmět.
„A bylo to předtím, potom nebo během mých nesčetných pobytů v nemocničním křídle?“ zeptal se Harry podrážděně, nicméně si lektvar ze Severusovy ruky vzal a začal uvolňovat zátku.
Severusovo zamračení se prohloubilo. Teď, když o tom tak přemýšlel, Harry zameškal ohromné množství hodin kvůli neustálým útokům Voldemorta a Smrtijedů. Zvláštní, že ho to dříve nenapadlo; naproti tomu malý Potter prošel dlouhou cestu. V době, kdy byl přítomen a kdy se s ním dalo počítat, daleko překročil jeho meze tolerance. Předpokládal, že to byl důkaz doučovacích schopností slečny Grangerové, že ten kluk získal přijatelné známky ze svých NKÚ.
Mlčky pozoroval, jak Harry pečlivě očichává nápoj, obočí svraštěné soustředěním. Najednou ho udeřilo, že chlapec má pozoruhodně krásné oči - škoda, že jsou neustále skryty za těmi hnusnými brýlemi. „Doušek bezesného spánku,“ uvedl, ačkoliv byl v jeho hlase náznak otázky.
„Velmi dobře, pane Pottere,“ přikývl Severus. „Tato malá dávka by vám měla zaručit zbytek noci bez jakýchkoliv snů.“
Pohled naděje v chlapcových očích provedl se Severusovým srdcem něco podivného - téměř to bolelo. „Máte toho víc?“ zeptal se váhavě.
Opět bojoval s nutkáním utrhnout se na toho kluka. Pro pána, je přece mistr lektvarů! Ačkoliv neřekl nic, jeho výraz musel být dostatečně jasný, takže přiměl Pottera, aby si uvědomil pitomost své otázky. Chlapec zrudl a v rozpacích sklopil oči - tedy aspoň Severus předpokládal, že to jsou rozpaky. Když chlapec promluvil, uvědomil si, že to ve skutečnosti byl stud.
„Myslel jsem… vím, že máte víc… můžete udělat víc, já jen…“ odmlčel se a Severus si s úžasem uvědomil, že se ho Harry ptá, jestli má víc lektvaru, o který by byl ochoten se s ním 'podělit'.
„Nevadí,“ chlapec zamumlal a riskl omluvný pohled. „Děkuji vám za něj,“ dodal a rychle vyprázdnil lahvičku před tím, než mu ji prázdnou vrátil. Vzhledem k tomu, že chlapec vlastnil téměř nedocenitelný neviditelný plášť a jedno z nejdražších košťat na trhu, předpokládal Severus, že dostal vždycky všechno, co chtěl. Patrně ne, jestliže nebyl schopný poprosit ani o něco tak prostého a potřebného jako lektvar.
„Mám tolik, kolik budete potřebovat,“ informoval ho staženým hlasem. „Jak jsem řekl, nekonečná zásoba lektvarů.“
„Děkuji vám,“ pronesl chlapec znovu, zatímco bojoval o to, aby udržel oči otevřené, protože lektvar už začínal účinkovat. „Pak vám to zaplatím, slibuju.“ Tvrdě usnul dřív, než mu Severus mohl oznámit, že mu nemusí platit.
Vyjeveně a mlčky hleděl dolů na spícího chlapce. Jak se zdá, neznal Harryho Pottera ani z poloviny tak dobře, jak si myslel. A vůbec ho neuklidňovalo to, že každý další krok tohoto nepříjemného individua v něm, zdá se, vyvolává silnou odezvu; stejně tak nebyl nadšený svými zbloudilými myšlenkami o chlapcově poměrné přitažlivosti a kouzlu. Zdály se nevhodné a mířily dost blízko pravdě, když uváží, že ráno bude pravděpodobně většina kouzelnického světa věřit, že strávil noc vynucováním si pozornosti jejich mladého nevinného hrdiny.
Odhrnul z chlapcova čela pramínek vlasů. Pro ně oba bude lepší, když spolu budou mluvit co možná nejméně. Určitě už nikdy více takové neužitečné plácání v posteli, ne, jestliže by mu mohlo do mysli vehnat všemožné představy. A i když se rozhodně nechystal udeřit chlapce nějakou botou, musí také zajistit, že se s ním nedostane do jiného typu kontaktu - Severus se zamračil, když si uvědomil, že právě svými prsty lehce sleduje chlapcovy rysy tváře. Odtrhl svou ruku, jako by byla popálená.
„Zatraceně!“ sykl mezi zuby a odkulil se pryč, zády k chlapci. Někdy svůj život opravdu nenáviděl.
Vstal za svítání, vděčný za to, že má výmluvu, proč opustit postel i Harryho Pottera. Rychle se vysprchoval a oblékl, pak se zarazil před šatníkem a uvažoval o kufru, který Harry nechal v hlavní místnosti. I když nenáviděl pomyšlení na to, že musí s někým sdílet svůj byt, právě teď s tím pravděpodobně nemohl nic udělat. Bylo jeho zodpovědností postarat se o svého manžela a, jak se domníval, to znamenalo i přiměřené místo k životu.
To nicméně neznamená, že se s ním musí dělit o vlastní šatník. Popadl hůlku a přeměnil svícen na druhou skříň, kterou umístil nedaleko své vlastní. Potom odlevitoval kufr do ložnice a nechal ho před tím velkým kusem nábytku, aby si Harry mohl vybalit.
Spokojeně zamířil do své kanceláře, aby si připravil vše důležité na první vyučovací den. Měl dneska prváky, třeťáky a naneštěstí pokročilé lektvary s šestými a sedmými ročníky a nebyl si jistý, jak se vypořádá s vyučováním třídy, ve které je jeho manžel. Předpokládal, že teď už není důvod, aby udržoval zdání Smrtijeda - pravděpodobně ne od okamžiku, kdy dnes ráno noviny přinesou zprávu o jeho sňatku. Manželství s Harry Potterem vyhlásí jeho věrnost mnohem zřetelněji, než cokoliv jiného, co by mohl vymyslet. Což samozřejmě také znamená, že už nemusí pokračovat v té komedii, kdy favorizuje Malfoye před všemi studenty.
Ale když on tak miluje odebírání bodů nebelvírským!
Samozřejmě si nemůže dovolit opravdu jednat s Harrym nějak příliš jinak jenom proto, že je jeho manželem. Pořád ještě byl jeho studentem a on bude muset v zájmu slušnosti udržovat ve třídě profesionální odstup. Kromě toho byl hoch v lektvarech beznadějný, navzdory faktu, že dobře zvládl NKÚ - osobně měl pocit, že minulý rok byli zkoušející příliš shovívaví. Ale jestli se Potter nezlepší, u OVCÍ selže. A Severus si nedokázal představit více zahanbující výsledek, než že jeho manžel propadne u OVCÍ z lektvarů.
Pracoval asi půl hodiny na svých poznámkách pro první ročníky, než zamířil zpět do ložnice, aby si vzal nový třídní seznam, který tam nechal před několika dny. Když procházel obývacím pokojem, všiml si, že si Potter hraje s něčím u krbu. Harry nevzhlédl a Severus ho nepozdravil.
Seznam byl v jeho nočním stolku a když ho vyndaval ze spodní zásuvky, zaznamenal, že postel je ustlaná. Zamračeně se zastavil. Domácí skřítci nikdy tak brzy nechodí.
Přelétl pohledem nový šatník; kufr byl pryč, nepochybně vybalený a uklizený. Také si všiml, že dveře jeho šatníku jsou pevně zavřené a byl si jistý, že je nechal mírně pootevřené. Přešel k nim a škubnutím dveře otevřel, aby nahlédl dovnitř. Noční košile, kterou měl na sobě minulou noc - byl si docela jistý, že ji nechal přehozenou přes židli u dveří koupelny - byla uvnitř úhledně složená a uložená v prádelním koši. Tedy ne skřítkové - ti by koš vzali s sebou.
V jeho mysli začalo růst nepříjemné podezření a rychle zamířil do koupelny. Měly by tam být nějaké ručníky pohozené na zemi nebo přehozené přes okraj vany. A věděl, že poté, co se dnes ráno oholil, nechal břitvu přímo na kraji umyvadla. Ale koupelna byla bez poskvrnky, žádná známka, že tam vůbec byl, žádná známka, že tu byl i Harry.
Otočil se, prošel ložnicí a ve dveřích se zastavil, aby sledoval Harryho. Chlapec si s ničím nehrál, připravoval hrnek kávy, který postavil na podnos, jenž Severus nechal u krbu. A pokud nebyl Severus bolestně nevšímavý, tak Harry Potter kávu nepil - jako většina studentů dával ráno přednost čaji. Kromě toho byl na podnose pouze jeden šálek kávy a on neudělal sebemenší náznak, že by chtěl přidat další. Také si Severus všiml, že plášť, který si včera večer svlékl a položil na opěradlo pohovky, zmizel, bezpochyby pověšený v šatníku nebo uložený v prádelním koši s ostatními věcmi.
V mysli mu probliklo několik věcí. Jestliže ho nechali Dursleyovi hladovět, bili ho a věznili, co jim mohlo zabránit, aby ho taky nechali pracovat jako domácího skřítka? Víc než kdy předtím ho mrzela jeho naprosto pitomá poznámka, kterou udělal minulou noc o tom, že Harry může spát v komoře. Jeho omluva byla upřímná, ale zdálo se, že škoda už se stala - Harry vážně nečekal, že toto nové životní uspořádání bude tak moc odlišné od jeho předcházejícího. Nepochybně se prostě choval tak, jak si myslel, že se od něj očekává.
Vztek, který Severus pocítil, ho zaskočil. Byl namířen stejnou částí na Dursleyovy jako na něj samotného a kupodivu i na Albuse Brumbála, který ho v první řadě do téhle situace dostal. „Pane Pottere!“
Harry překvapeně vyskočil a Severus musel spolknout slova, která mu okamžitě přišla na jazyk. Nebyl rozzlobený na toho chlapce a nechtěl si vylít vztek na něm. Harry na něj zíral a on vlastně pocítil úlevu, když v tom pohledu uviděl vzdor.
„Pane Pottere,“ řekl mnohem klidněji, silně ovládajíc své emoce. „Jste můj manžel a tohle je proto nyní váš domov. Nejste můj vězeň ani můj sluha a neočekávám, ani nevyžaduji, abyste po mně uklízel.“ Pohlédl na podnos v chlapcových rukou, pak k němu postoupil o několik kroků. „Stejně tak neočekávám, že mě budete obsluhovat nebo mi jakkoliv jinak posluhovat. Je to laskavost a já vám za ni poděkuji, ale nevyžaduji to. Rozumíte?“
Harry neřekl nic, jen stál a hleděl na něj, podnos v jeho rukách pozapomenut. Nicméně vzdor z jeho očí nezmizel a k Severusově překvapení přešel dopředu a velice ostentativně položil podnos s kávou, smetanou a cukrem dolů na stolek před pohovkou. Pak poodstoupil a mlčky na něj hleděl, ústa pevně sevřená ve vyzývavé lince, oči zářící výzvou. Severusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, na co přesně to chlapec čeká.
Váhavě vykročil a zvedl šálek kávy. „Děkuji vám,“ rozhodně pronesl.
V Harryho očích něco problesklo, možná překvapení, že opravdu mínil vážně, co řekl. „Není zač,“ odvětil stejně tak odhodlaně. Naprostá zdvořilost tohoto okamžiku je oba znervózňovala.
„Jdu na snídani,“ oznámil Harry.
Severus jenom kývl hlavou a sledoval, jak hoch opouští jejich byt. Zakroutil hlavou a upil ze své kávy. Jedna věc byla jistá, život s Harry Potterem rozhodně nebude nudný.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Jeden čtenář mi položil otázku, ke které bych se chtěla stručně vyjádřit (Miluju věci jako tahle, které mě nutí rozebrat to, co jsem napsala, mnohem podrobněji!). Zeptal se, proč jako potenciální kandidáti na sňatek s Harrym nebyli zmíněni Hoochová nebo Brumbál? Možná bych mohla z přítomných přidat také McGonagallovou.
Zatím jsem výslovně Hoochovou vůbec nepřipomněla s ohledem na to, že později v příběhu budu odkazovat, že McGonagallová a Sinistra (která momentálně není přítomna) jsou jediní svobodní učitelé na škole. Nevím, jestli to je pravda nebo ne, protože si nemyslím, že by to bylo v kánonu zmíněno. Můžeme také předpokládat, že ani Brumbál není ženatý. Nicméně musím zdůraznit, že tento sňatek musí být 'platný' - Popletal naznačuje, že aby bylo manželství platné, musí být konzumováno (dokonáno). Shledávám těžko uvěřitelné, že by někdo považoval Brumbála nebo McGonagallovou za vhodné pro někoho tak mladého, jako je Harry. Ať tak či onak, zdá se, že Snape má pověst, která tuto otázku naprosto vylučuje. Jak jsem řekla, později naznačím, že Hoochová je už vdaná, až tato záležitost přijde zase na přetřes.
Sirius Black však přesto bude chtít něco říct ve vztahu k Sinistře a já doufám, že se vám moje důvody budou líbit.
Ještě ve věci popisu Snapeova dobrého fyzického stavu v této kapitole - ačkoliv miluju vyzáblého, šlachovitého Snapea stejně tak jako silného a statného Snapea, skutečně si myslím, že to druhé je pravděpodobnější. Snape, jak víme, musí být téměř tak starý jako Remus Lupin. Můžeme se dohadovat, že je asi o 20-25 let starší nežli Harry (v tomto příběhu je mu 36). Mudlovský muž mezi třicítkou a čtyřicítkou (za předpokladu, že žije vcelku zdravým životem) je na vrcholu svých životních sil. Jestliže čarodějové žijí přinejmenším dvakrát déle nežli mudlové, pak 30-40 let je ve skutečnosti téměř jako dvacetiletý muž.
Dokonce i Rowlingová ve 3. dílu popisuje Rema Lupina jako 'mladého muže', když se s ním děti poprvé setkají ve vlaku.
Děkuji za překlad, užívám si každé slovo.