Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Anna Grangerová se mohutně otřásla, když se s trhnutím probudila, na okamžik zmatená, když si uvědomila, že se zhroutila nanejvýš nedůstojným způsobem v křesle ve své kanceláři. Na jeden podivný moment by byla přísahala, že vedle ní v místnosti stojí Harry Potter, ale když potřásla hlavou, uvědomila si, že je to jenom starý pan Paddison, který sedí naproti jejímu stolu v křesle pro návštěvníky.

„Omlouvám se, pane Paddisone,“ zvolala pokořeně - skutečně usnula, zatímco s ním mluvila? Potřásla hlavou, aby se zbavila mlhy, která jí stále ještě přetrvávala v hlavě, než znovu zaměřila svou pozornost na svého klienta. Staříkovi se podařilo zlomit si několik zubů, ale byl tvrdohlavý, pokud šlo o jejich opravu. Pokoušela se ho přesvědčit, že to není kosmetický zásah - musí se to udělat kvůli celkovému zdraví jeho zubů.

„Pane Paddisone?“ zopakovala, když si uvědomila, že jí muž neodpověděl. Zachmuřeně se na svého klienta zadívala - starý muž seděl zhroucený v křesle, patrně spal stejně hluboce jako ona před okamžikem.

Anna se zamračením vstala ze svého místa, obešla stůl a když se k němu dostala, zatřásla jeho ramenem. Když se nepohnul, zatřásla s ním silněji. Zhroutil se vpřed a jen tak tak se jí ho podařilo zachytit, než se čelem uhodil o její stůl. „Pane Paddisone!“ křičela vyděšeně a narovnala muže v křesle. Znovu s ním zatřásla, tentokrát hrubě, a volala jeho jméno. Zalil ji strach, když stále nedostávala žádnou odpověď.

Zatímco jednou rukou udržovala muže na místě, druhou udeřila na knoflík interkomu na svém telefonu. „Liso! Něco se stalo panu Paddisonovi! Potřebuju tady pomoc!“

Když jí její sekretářka neodpověděla, znovu praštila do knoflíku. „Liso!“ volala naléhavě. Přestože byl večer, bylo pořád ještě příliš brzy, než aby její sekretářka odešla domů. Tyto večery zůstávaly jejich kanceláře otevřené až do osmi.

Když ani teď nedostala žádnou odpověď, opřela Anna rychle pana Paddisona v jeho křesle a pak se hnala ke dveřím. „Liso!“ křičela, zatímco trhnutím otevřela dveře kanceláře. Přes tuto hodinu nepřicházely z chodby za kanceláří žádné zvuky.

„Liso? Kathy?“ zavolala na dentální hygienistku, která by měla za dalšími dveřmi místnosti čistit zuby paní Bradfordové. Přestože byly dveře otevřené, neslyšela z té místnosti nic.

Anna se ustaraně zamračila zpět na pana Paddisona a pak vykročila chodbou a nahlédla do ordinace, kde se zkoušely zubní protézy. Oči se jí šokem rozevřely při tom pohledu. Kathy ležela na podlaze místnosti a paní Bradfordová tiše dřímala v zubním křesle.

„Kathy!“ vykřikla Anna, zatímco se k ní řítila, aby okamžitě zkontrolovala puls na jejím krku. Kathy byla mladá a zdravá a srdce jí pod prsty bilo spolehlivě. Zaražená Anna třásla Kathyiným ramenem a volala její jméno. Když se nedočkala žádné odpovědi, vstala a třásla paní Bradfordovou. Ale nic, co udělala, žádnou z žen nevzbudilo.

Anna, která už začínala panikařit, se řítila chodbou k hlavní recepci, kde seděla Lisa a další sekretářky. Smykem zastavila při pohledu, který ji uvítal. Lisa ležela zhroucená na svém stole a tiše pochrupovala, stejně jako další sekretářka Monique, ačkoliv ta v ruce držela telefon. Skrz okno příjmu viděla Anna do čekárny, kde byli další tři čekající osoby - všichni seděli nehybně zhroucení v židlích. Na podlaze leželo děvčátko vedle malé panenky.

Teď už vystrašená Anna začala třást dalšími ženami a pokoušela se je probudit. Cítila silný, spolehlivý srdeční tep, ale nic je z jejich dřímoty neprobralo.

Hlasité zvonění se šířilo místností a Anna šokovaně vyskočila. Zírala přes recepci na výtah. O chvíli později sklouzly dveře stranou a ona vykřikla úlevou, když uviděla, že z výtahu vyšel Michael. Spěchala postranní chodbou a mířila do prostoru příjmu, aby uvítala svého manžela. Michael vykročil vpřed, obešel tělo děvčátka a zachytil Annu v pevném objetí.

„Michaeli, ony se nedají vzbudit!“ křičela vyděšeně.

„Nahoře je to se všemi stejné,“ přikývl a vypadal tak bledý a vystrašený, jak se ona cítila.

Oba chvíli stáli uprostřed místnosti, drželi se navzájem za ruce a nerozhodně se kolem sebe rozhlíželi, ani jeden z nich nevěděl, co dělat.

„Telefon!“ zvolala najednou Anna a začala poklepávat po kapsách svého bílého zubařského pláště, jak hledala mobil. Našla malé složené zařízení téměř okamžitě a švihnutím ho otevřela. Navolila 999 a zvedla zařízení k uchu. Mobil zvonil… a zvonil. Nejistě zírala do Michaelových očí, zatímco vyzvánění pokračovalo.

„Teď už by to měli zvednout,“ řekl po několika momentech ticha. Když zavrtěla hlavou, stále naslouchaje, přešel místností k hlavnímu stolu a naklonil se, aby vzal telefon z ruky Monique.

„Haló, haló?“ řekl do sluchátka. Anna sledovala, jak zrušil hovor a sám vytočil 999. Oba tam stáli, drželi telefony u uší a zírali na sebe přes místnost.

„Tohle je pevná linka,“ řekl jí Michael. „Měli by to zvednout, dokonce i kdyby spadly mobily.“

„Pokud ovšem nepřijímají příliš mnoho jiných volání?“ navrhla Anna, která se pokoušela najít logické vysvětlení pro nedostatek reakce.

„Pak by je měl zvednout počítač,“ uvažoval Michael.

„Kolik hovorů systém převezme, než se přetíží?“

Jenom pokrčil rameny, protože odpověď neznal.

Anna švihem mobil zavřela. „Nemůže to být únik plynu,“ prohlásila.

„Cože?“ zíral na ni Michael, telefon stále ještě u ucha.

„Kdyby to byl únik plynu, tak by nás to také zasáhlo,“ řekla mu a pokynula ke spícím lidem kolem nich.

„To vylučuje také jakoukoliv jinou chemickou látku,“ souhlasil. „Ale myslím, že mě to ovlivnilo - přinejmenším krátce. Jsem si jistý, že jsem upadl do bezvědomí. Vzbudil jsem se na podlaze svojí pracovny.“

Anna přikývla. „Myslím, že se mi to také stalo,“ přiznala a připomněla si okamžik dezorientace. Pohlédla na své hodinky, ale neměla ani tušení, kolik uběhlo času. Nedokázala si vybavit, kdy naposledy čas kontrolovala. „Cítil jsi něco?“

Michale zamračeně zavrtěl hlavou. „Dostal jsem závrať a pak jsem se probudil. Myslím…“

„Co?“ zírala na něj.

Pokrčil na ni téměř bezmocně rameny. „Přísahal bych, že jsem viděl Hermionina kamaráda Harryho v místnosti vedle sebe - jenom na sekundu, ale jsem si jistý, že jsem slyšel jeho hlas.“

Anna přikývla. „Totéž se stalo mně. Jenom na sekundu jsem si myslela, že ho vidím.“

Dívali se jeden na druhého a oba se pokoušeli vyřešit, co by to mohlo znamenat. Anna věděla, že existuje jediné logické vysvětlení - přestože nenáviděla, že musí aplikovat termín 'logika' na tohle. Jestliže to není žádný druh chemického prostředku ani plynového úniku, musí to být magie.

„Pak tedy magie,“ zašeptal Michael, jako by si to slovo ošklivil. Oba byli vždycky tak obezřetní, aby nikdy neřekli jedinou věc o této záležitosti mimo bezpečí jejich vlastního domova. Hermiona možná žila v kouzelnickém světě, ale oni ne - na lidi, kteří mluví o magii, se nepohlíží příznivě. Oba byli tímto předmětem fascinováni, ale věděli toho dost, aby své profesionální životy od tohoto předmětu důsledně oddělovali.

„To pořád ještě nevysvětluje, proč my ovlivnění nejsme,“ namítala Anna. „Nemáme žádnou ochranu proti kouzlům.“

„Pokud nám ovšem Hermiona nebo Brumbál něco neudělali,“ navrhl Michael. „Co když na nás vložili nějaký druh ochranného zaklínadla? Hermiona povídala něco o kouzlech, jež chrání náš dům.“

„Předpokládám, že to je možné,“ souhlasila Anna. Pak se zamračila. „Takže je to útok?“

Oba se obrátili a nyní v hrůze zírali na zavřené dveře výtahu. Byli ve druhém patře, ale kdyby chtěl někdo na budovu zaútočit, asi by vstoupil hlavním podlažím budovy.

„Už je to přinejmenším deset minut,“ uvažoval Michael. „Kdyby to byl útok, nepřišel by sem už zatím někdo? Nebo tamta kouzelnická policie - taky by odpověděli.“

Anna souhlasně přikývla, ale viděla v Michaelových očích výraz, který nasvědčoval tomu, že si není dokonce ani vzdáleně jistý tím, co říká. Ani ona nebyla. Oba zírali na výtah. Michael odložil telefon nazpět do vidlice. „Nemůžeme tady zůstat,“ prohlásil nakonec. „Na konci této ulice je vždycky ve službě nějaký strážník. Může použít vysílačku, aby přivolal pomoc, když telefony nefungujou.“

„Výtah nebo schodiště?“ zeptala se ho Anna, která věděla, že má pravdu. Nemůžou tam jenom stát a čekat.

„Mají kouzelníci výtahy?“ zeptal se jí Michael.

Nejistě pokrčila rameny. „Nemám tušení. Ale vypadají z mudlovské technologie dost bezradní.“

„Tak to by si nejspíš vybrali schody,“ hádal Michael. Natáhli se, aby se vzali za ruce, a zamířili k výtahu. Anna se záměrně odvracela od holčičky ležící na podlaze. Srdce jí bušilo, když čekali, až se dveře znovu otevřou - otevřely se okamžitě, což dokazovalo, že si výtah ještě nikdo jiný nepřivolal. Vstoupili do výtahu a Anna stiskla knoflík. Když se dveře klouzavě zavřely, zaslechli zpěv Roda Stewarta znějící z reproduktoru výtahu.

Když výtah zastavil, stiskl jí Michael ruku. O chvíli později se dveře odsunuly stranou a oni oba ztuhli, když zírali ven do hlavní haly před výtahem. U vzdálenější zdi byla zhroucená známá postava vrátného, jeho mop ležel na podlaze vedle něj. Nikdo jiný nebyl v dohledu.

Anna i Michael opatrně vykročili z výtahu a obrátili svou pozornost ke skleněným vstupním dveřím, které vedly na Tooleovu ulici. Za sklem nebylo vidět vůbec žádný pohyb. Na chvíli si Anna myslela, že auta, která lemovala cestu, zamrzla na místě, ale druhý pohled jí odhalil, že se prostě nepohybují - nicméně několik narazilo do sebe navzájem. Viděla zmačkaný nárazník malého červeného Nissanu, který se rozbil o zadní část větší dodávky. Michaelova ruka na její se sevřela pevněji.

Oba nervózně překonali cestu ke skleněným dveřím a krátce se zarazili, než je tlakem otevřeli a vykročili ven. Byl večer, ačkoliv v tomto ročním odobí touto dobou zbývala ještě nejméně hodina, než slunce zapadne, takže obloha byla dostatečně jasná. Obvykle byla Tooleyova ulice večer rušná - auta blokovala silnici, chodci chodili nahoru a dolů po chodnících, jak se lidé vraceli domů z práce nebo nákupů. Ale nyní se v žádném směru nikde nic nehýbalo.

Všude kolem, kam se podívali, leželi na zemi muži i ženy roztažení v nedůstojných haldách. Pomačkaný Nissan měl za volantem ženu, která sklesla přes kolo volantu. Anna si pomyslela, že vidí na jejím čele krev, jako by narazila hlavou do čelního skla.

Na druhé straně ulice viděla mladou ženu, která ležela na zemi vedle dětského kočárku, jenž před sjetím do silnice zastavila pouliční lucerna, do níž vrazil. Na vzdáleném konci silnice najelo do ohromné přední výlohy Tesca poštovní auto. Anna měla dojem, že vidí postavu muže, jenž leží pod zadními koly vozidla.

„Je to celá ulice,“ uvedla zbytečně, přičemž hlas udržovala potichu.

„Slyšíš zvuk nějaké dopravy?“ odpověděl jí šeptem Michael.

Naslouchala. Londýn byl hlučné město. Měla by slyšet dopravu z početných ulic všude kolem. Nebylo ticho - vozy na ulici před nimi stále běžely, jejich motory běžely na volnoběh. Z mnoha směrů mohla slyšet kvílení různých autoalarmů. Ale neslyšela žádný zvuk ničeho co by bylo v pohybu.

„Možná je to celý blok?“ řekla mu a teď se otřásla. Nebyla schopná jen tam tak stát, popošla tedy k velkému muži, který ležel poblíž na zemi, a přitiskla mu prsty ke krku. Jeho puls pod kůží bil silně, ale ať s ním třásla sebesilněji, nedostala žádnou odezvu. Michael její akci napodobil, přešel k další padlé postavě a výsledek jeho počínání byl úplně stejný.

Anna chvíli hleděla na ženu namáčknutou přes volant Nissanu, než se rozhodla. Přešla silnici a otevřela dveře auta, aby se natáhla a dotkla se ženina krku. Její srdce také ještě tlouklo - i když tentokrát byl puls trochu loudavější. Skutečně jí z čela stékala krev z velké rány. Navzdory bolesti, kterou jí taková rána musela působit, žena nereagovala, když s ní Anna zatřásla.

Rozhlédla se kolem a viděla, že Michael přešel k dětskému kočárku a kontroluje miminko uvnitř. Když spatřil její ustaraný pohled, kývl na ni: „Žije.“

„Stejně tak i ona,“ kývla směrem k ženě v automobilu. Zachmuřený Michael odtáhl kočárek od sloupu osvětlení a odtlačil ho bokem do ochrany malé pekárny. Pak se chopil paží matky, odtáhl ji přes chodník a urovnal ji vedle kočárku.

Anna se zamračila. „Nemůžeme tady to dítě jen tak nechat.“ Ta představa jí nedělala dobře.

Michael ukázal podél ulice. „Tam jsou dvě další,“ řekl jí. „A další sedí v tom voze tamhle.“

Anna pohlédla směrem, kterým ukazoval, a spatřila jak oba kočárky, tak automobilovou sedačku, o kterých se zmínil. Srdce jí pokleslo, když pochopila, co má na mysli.

„Nemůžeme se postarat o ně o všechny,“ řekl zbytečně. „Musíme najít pomoc. To je to nejlepší, co můžeme pro všechny udělat.“

Věděla, že má pravdu, tak se k němu připojila na chodníku. Oba pohlédli nahoru i dolů. „Kolem nároží u Tesca je vždycky strážník,“ poznamenala Anna, když se ani jeden směr nezdál příliš slibný. Michael se znovu chopil její ruky a pak zamířili přímo k rozbitému poštovnímu autu.

Kráčeli mlčky, oba zírali na postavu na zemi pod rozbitou poštovní dodávkou ve výloze Tesca. Jak se přibližovali, mohla Anna rozeznat tmavou skvrnu, jež se šířila pod postavou. Srdce se jí rozbušilo a žaludek se neklidně pohnul. Když byli vzdáleni jen několik stop, oba se zastavili a zděšeně zírali. Bylo zřejmé, že poštovní vůz proletěl výlohou supermarketu a přejel někoho ležícího na zemi. Anna se nemusela přibližovat, aby pochopila, že pneumatiky tu postavu rozdrtily.

„Pojďme,“ řekl Michael tiše a otočil ji na chodník. Zeširoka obchodní dům obešli, oba se střežili pohlédnout dovnitř. Jediný letmý pohled stačil. Obešli roh a zarazili se, doširoka rozevřené oči vnímaly pohled před nimi.

Tato ulice byla hlavní třída - čtyři pruhy rušné dopravy stejně jako přeplněné chodníky, které na každém konci vedly do londýnské podzemní dráhy. Nic se nepohybovalo - automobily byly roztroušené všude po silnici, sražené a zmuchlané jedno v druhém. Zaměstnanci, kteří večer jezdili podzemní drahou, leželi natažení podél chodníků. Na vzdáleném konci ulice jeden z červených dvoupatrových turistických autobusů narazil do výškové budovy. Anna v duchu nepochybovala, že při tom nárazu zemřelo mnoho lidí.

Trvalo jim několik minut, než vystopovali uniformu strážníka, po kterém pátrali. Byl zhroucený u zdi před malou pouliční kavárnou. Anna a Michael k němu spěchali přes silnici a proplétali se mezi vozy - většina z motorů stále běžela, ale všichni řidiči spali za volantem. Několik autoalarmů zbytečně ječelo.

Když Michael dorazil ke strážníkovi, obrátil ho a vytáhl vysílačku, již nosil na opasku. „Haló, Haló!“ řekl do mikrofonu, palcem tiskl tlačítko pro mluvení. Oba mlčky čekali a naslouchali praskání statické elektřiny na druhém konci. „Haló! Slyší mě někdo? Potřebujeme pomoc!“ Anna upřeně zírala na malý reproduktor, jako by doufala, že přivolá odpověď, ale po lince nepřicházelo nic než praskání statické elektřiny.

„Zkus znovu mobil,“ naléhal Michael a Anna sáhla do kapsy a vytáhla malý telefon. Vyvolala ještě jednou číslo tísňového volání a zklamaně naslouchala nekonečnému vyzvánění. Zavrtěla na Michaela hlavou.

Michael vstal, na tváři nerozhodný výraz, když se jeho pohled na okamžik zastavil na četných značkách londýnské podzemní dráhy.

„Michaeli, nemůžeme do metra,“ řekla mu Anna nervózně, když odhadla směr, kterým se ubírají jeho myšlenky. „Co když vlaky přestanou jezdit?“ Představa, že by uvízla v jednom z tunelů, ji vyděsila.

Nad tím se zachmuřil, ale pak souhlasně kývl hlavou. „Musíme najít pomoc.“

„Nikdo neodpovídá ani na volání telefonem, ani na vysílačku,“ pověděla mu Anna. Nechtěla příliš usilovně přemýšlet nad významem, který byl za tím skryt.

Potřásl frustrovaně hlavou. „Nemůže být ovlivněno víc než jen pár bloků. Musíme se prostě dostat odsud a vyhledat úřady.“

Anna o tom chvíli uvažovala. Nyní si více než kdy předtím byla jistá, že tohle je magické. Ať už to způsobilo cokoliv, bylo to okamžité - řidiči neměli žádnou šanci zastavit své vozy nebo zajet k okraji ulice. Kdyby to byl nějaký druh nervového plynu nebo chemické látky, zabilo by to všechny lidi - ale většina těchto lidí jenom spala. A také by to nevysvětlovalo, proč nebyli ona a Michael zasaženi. Jediným vysvětlením byla magie.

„Které úřady?“ zeptala se svého manžela.

„V tuto chvíli bych se spokojil s kýmkoliv,“ odvětil jí. „Děravý kotel i Ministerstvo kouzel jsou obojí tímto směrem.“ Ukázal severozápadně k Temži. „Zůstaň tu chvíli,“ nařídil a pak běžel přes silnici k muži nataženému na zemi vedle malého motocyklu. Sledovala nervózně, jak ho odtahuje od motorky, vleče ho z vozovky a pokládá ho na bok poblíž autobusové zastávky. Pak motocykl postavil a rozkročil se nad sedadlem, přičemž manipuloval s klíčkem v elektrickém startéru. Teprve pak Anne došlo, co má její manžel v úmyslu udělat. Rozeběhla se k němu.

„Nemůžeme si prostě jen tak vzít jeho motorku,“ protestovala.

Michael na ní vrhl zvláštní pohled. „Právě teď ji nepotřebuje,“ poznamenal. Vyžádalo si to několik pokusů, ale nakonec se mu podařilo motor znovu rozběhnout.

„Víš vůbec, jak tuhle věc řídit?“ zeptala se nejistě. Michael túroval stroj tím, že kroutil jedním z řídítek.

„Měl jsem jednu, když jsem byl teenager,“ ujistil ji. „Nasedni za mě.“

Anna obrátila oči k nebi, ale poslušně si vylezla za Michaela, přičemž si sukni vyhrnula nahoru tak, aby mohla sedět pohodlně. Ovinula mu paže pevně kolem hrudi a nervózně zasykla, když vyrazil vpřed. Byla vděčná přinejmenším za to, že netouží jet nijak rychle - silnice byly sotva dost volné, aby mohl.

Michael se opatrně proplétal mezi havarovanými vozidly na silnici, ale několikrát musel vyjet na chodník. Byl to pomalý postup, především proto, že nechtěl riskovat, že by přejel někoho, kdo leží na zemi. Pokaždé, když zahnuli za roh a vjeli do nové ulice, prohlíželi oblast, aby našli nějakou známku pohybu, a byli stále víc a více vyděšení, když si uvědomovali, jak rozšířený ten úkaz je.

V jednu chvíli Michael zastavil motocykl a oba v hrůze zírali na knihkupectví, které hořelo - najely do něj dva vozy a benzín z jednoho z nich vzplanul. Oba sledovali, jak budova začíná hořet - skrz výlohu viděli lidi uvnitř, spící v blažené nevědomosti. Protože neměli absolutně žádný způsob, jak oheň zastavit, uvědomili si, že všichni tito lidé uhoří zaživa. A co pak zabrání ohni, aby se nerozšířil na sousední budovu a pak na další?

„Musíme najít pomoc,“ šeptala Anna Michaelovi naléhavě. Přikývl a vyrazil dál.

„Další odbočka vpravo by nás měla zavést k mostu Waterloo,“ řekla mu Anna a ukázala hlavou. „Měli bychom být schopni vidět odtud nějaké známky života.“ Z mostu budou moct vidět nahoru i dolů podél celé Temže. Měli by tam najít nějaké znamení naděje.

Michaelovi to trvalo mnohem déle, než by mělo - byla špička a silnice byly přecpané, dokonce i když se nikdo nepohyboval. Michael kličkoval mezi rozbitými automobily, aby se dostal na hlavní třídu a vyrazil na most, jenž mířil přes Temži. Během té krátké vzdálenosti, již procestovali, viděli oba věci, o nichž nechtěli přemýšlet, a stále ještě nikde nebyly žádné známky života.

Uprostřed mostu Michael zastavil, úplně motorku vypnul, aby mohli propátrávat temnou Temži a hledat jakýkoliv život. Na vodě byly tucty bárek a člunů, které byly unášeny proudem, ale ani na jediné palubě neviděli pohyb.

Anna zkoumala pobřeží a hledala vysokou věž Nelsonova sloupu - místo toho její pohled upoutal temný chochol kouře, jenž v dálce stoupal vysoko k obloze. Bylo to téměř přímo na západ od místa, kde byli, a dým ostře kontrastoval s rudým požárem západu slunce. Hádala, že kouř musí být přinejmenším patnáct mil daleko - ale soudě podle výše sloupce dýmu muselo hořet něco obrovského.

„Michaeli,“ zašeptala a ukázala na to. Její manžel se obrátil, aby sledoval její prst, a zůstal zírat na dým. „Co je tam?“ Pokusila se představit si v hlavě mapu Londýna - ale bylo to pro ni příliš daleko, aby poznala nějaké orientační body.

„Heathrow,“ odpověděl Michael a Anna cítila, jak jí po páteři proběhlo mrazení. Jestliže to bylo Heathrow, tak jediná věc, která mohla způsobit takový oblak kouře, bylo hořící letadlo.

„Heathrow je vzdálené patnáct nebo dvacet mil,“ řekla Anna. „Nemůže to být tak rozšířené. To není možné.“

„Jak můžeme vědět, že to není možné?“ zeptal se Michael. „Nemáme tušení, čeho je magie schopná.“ Jak se rozhlíželi kolem, viděli nyní další sloupce dýmu, jak stoupají do vzduchu. Všude po Londýně hořely budovy a jediná věc, která bolestně chyběla, byl zvuk hasičských vozidel. Kvůli všem těm ohňům by měl být vzduch plný vrtulníků policie i novinářů - ale na obloze nelétalo nic s výjimkou několika ptáků, kteří ve vodách Temže pátrali po potravě.

„Nemyslíš si, že je to všude v Londýně?“ zeptala se Anna.

„Nevím,“ odvětil Michael. Při tom pomyšlení zněl jeho hlas, jako by mu bylo zle. „Kam bychom měli jít?“

Anna o tom chvíli uvažovala. „Musíme zjistit, jestli je ovlivněný také kouzelnický svět. Měli bychom se pokusit zkontaktovat Hermionu - jsem si jistá, že Brumbál bude vědět, co dělat.“

„Pamatuješ si, jak se dostaneme na ministerstvo?“ zeptal se jí Michael. Ani jeden z nich tam nikdy nebyl, ale Hermiona jim ho v jednom ze svých dopisů popsala.

Anna krátce zavřela oči a pokusila si v mysli vybavit psaná slova své dcery. „Psala něco o telefonní budce s kouzelnickou recepční. Nicméně si nepamatuju číslo, které se musí vytočit.“

„Ten chlapík Tom v Děravém kotli byl docela příjemný,“ navrhl Michael. „Jsem si jistý, že kvůli nám zavolá do Bradavic, když ho poprosíme.“

Anna souhlasně přikývla. Koutkem oka zahlédla něco, co upoutalo její pozornost, a pohlédla východně po Temži, za známý obrys Katedrály svatého Pavla. Daleko dolů po řece mohla vidět temné hejno ptáků stoupající k obloze a letící směrem k nim. Když si Michael všiml jejího pohledu, otočil se a také je sledoval. Po několik dlouhých minut jen hleděli, jak se ptáci táhnou stále blíž. Když se přiblížili k mostu, formace se sklopila a obrátila na sever, odlétaje pryč od Temže.

„Michaeli,“ zašeptala Anna. „To byli havrani. Letěli z Toweru.“

Michael zavrtěl hlavou. „To ne. Všichni havrani z Toweru mají křídla zastřižená tak, aby nemohli uletět. Je to jen shoda okolností.“

Doufala, že má pravdu - přestože to nebylo nic víc než legenda 1), zasáhlo to určitě něco britského v jejím nitru a zmrazilo ji to až na kost. „Musíme jít,“ naléhal a ukázal severozápadně přes Temži. „Charing Cross Road je tamtím směrem. Měli bychom se pokusit dostat se tam před půlnocí.“ Bylo to vzdálené jen několik mil, ale s ulicemi ucpanými havarovanými auty to může trvat déle, než by čekali.

Michael přikývl, ale než vyrazili, ještě se pozastavil. „Co když také všichni usnuli?“ zeptal se potichu a Anna se otřásla. Ta myšlenka už ji také napadla. Co když v celém Londýně nebyl nikdo, ke komu by mohli jít hledat pomoc?

„Tak půjdeme do Bradavic sami,“ rozhodla Anna. „Ať už se stalo cokoliv, má to co dělat s Harrym Potterem. My oba jsme ho viděli. V Bradavicích dostaneme odpovědi.“

Michael nastartoval motorku a znovu se rozjel dolů po mostě. Sjel vlevo po Viktoriině nábřeží a sledoval Temži celou cestu po Northumberlandské třídě. Cesta byla lemovaná dvoupodlažními autobusy, z nichž mnohé vrazily do budov, zatímco některé ležely na boku po obou stranách vozovky. Michael se zastavil, než zamířil po hlavní silnici, a krátce se přes rameno ohlédl na Annu pro schválení. Nebyla si jistá, jestli opravdu chce vidět, co je vpředu, ale stejně přikývla. Mohli by to do Charing Cross Road vzít postranními uličkami, ale na úzkých bočních silnicích bylo těžší vyhýbat se havarovaným automobilům.

Pomalu jeli vpřed a oba se pokoušeli dívat se pouze dopředu, místo aby se rozhlíželi kolem sebe. Netrvalo jim dlouho, než se dostali doprostřed Trafalgarského náměstí. Tam Michael motorku zastavil a oba mlčky zírali na výjev před sebou.

Vysoký válec Nelsonova sloupu byl tak krásný jako vždy, vyřezaní lvi stále ještě pyšně hleděli všemi směry z obrovské fontány. Ale za tím byl pohled, který jim byl oběma neznámý - autobus za autobusem byl zaklesnutý jeden do druhého nebo rozbitý o dopravní zábrany, které bránily vozidlům přiblížit se k památníku. Byly tady stovky mužů, žen i dětí, ležících všude kolem na zemi - několik těl plavalo přímo ve vodě fontány. Policisté, turisté, dojíždějící zaměstnanci - pokud mohli vidět, po celém náměstí leželi nehybní lidé.

„Pojďme, Michaeli,“ zašeptala Anna, zasažena hrůzností toho pohledu. Michael jen slabě přikývl a začal motocyklem manévrovat skrz nahromaděné neštěstí, proplétaje se kolem těl a automobilů. Anna věděla, že většina těch lidí jenom spí - ale tak mnoho z nich bylo mrtvých. Až se ostatní vzbudí, co si pomyslí - že leželi celou tu dobu vedle svých milovaných, kteří je ve spánku opustili?

Michaelovi netrvalo dlouho projet několika postranními uličkami k Charing Cross Road. Staré domy lemovaly ulici, která se jim v posledních šesti letech stala tak důvěrně známou, když brali Hermionu k Děravému kotli, aby si v zadní ulici mohla nakoupit svoje školní potřeby. Prošli kolem bank, divadel a restaurací - Anna se otřásla, když nahlédla předními okny dobře známého čínského fast foodu. Byl přeplněný stolovníky - všichni leželi tváří na stolech a nevnímali svět kolem sebe.

A pak se vpředu něco pohnulo.

Michael zpomalil motorku a oba zírali na výjev před sebou, jako by si nebyli jistí, že opravdu vidí to, v co doufali, že vidí. Žena, oblečená v šatech, jež mohly být v módě v roce 1940, seděla v křesílku u malé kavárničky vedle podzemní stanice Leicesterské náměstí. Na hlavě měla podivný klobouk s několika pery, která z něj trčela a vlála vzduchem, když se žena zvědavě rozhlížela kolem sebe. Ale všeříkajícím předmětem byla dlouhá, povědomě vypadající hůlka, kterou žena držela v jedné ruce. Anna měla na jazyku, že vypadá neškodně - ale oba moc dobře znali pravdu. Ta žena byla očividně čarodějka a ti nebyli zdaleka neškodní. Nicméně Michael se pomalu blížil jejím směrem - koneckonců tohle přece hledali, i když nevěděli, kdo ta žena je.

Když se přiblížili, pokusila se Anna odhadnout její věk. O její oděv se opřít nedalo. Jen málo lidí v kouzelnickém světě bylo, zdá se, schopno obléci se do správných mudlovských šatů - když už nic jiného, byli vždycky o několik desetiletí pozadu. Očividně byla starší než oni, ale protože kouzelníci a čarodějky stárli jinou rychlostí než mudlové, nevěděla Anna, jak její věk určit. Vlasy měla stažené v dost pevném drdolu, ale přesto vypadaly ještě docela tmavé.

Žena je sledovala, zatímco sesedali, a nedůvěřivě pozorovala motorku. Vstala, když se přiblížili a kývla jim oběma dosti britským způsobem. Anna okamžitě z motocyklu slezla a stydlivě se začervenala, když se žena nesouhlasně zamračila na její odhalené nohy. Rychle si uhladila sukni zpět na její místo.

„Promiňte,“ pronesla Anna zdvořile a podávala ženě ruku. Celý ten okamžik vypadal naprosto surrealisticky - byli obklopeni muži a ženami ležícími na zemi a ona se pokoušela připomenout si své vychování. Napříč silnicí najeli tři automobily do butiku s oděvy. „Jmenuji se Anna Grangerová a tohle je můj manžel Michael.“

Čarodějka se chopila její ruky a rozhodně s ní potřásla, její stisk byl silný. „Augusta Longbottomová,“ představila se jim a její přízvuk prozradil, že je seveřanka. „Jste nějak příbuzní s Hermionou Grangerovou?“

Zaskočená Anna se ohlédla na Michaela, než na potvrzení přikývla. „Je to naše dcera,“ přiznala. „Znáte ji?“

„Nikoliv osobně,“ odvětila žena. „Chodí do školy s mým vnukem Nevillem.“

Anna předpokládala, že by neměla být překvapená - kouzelnický svět bylo relativně malé společenství a oni tady byli blízko jedné z nejnavštěvovanějších hospůdek v kouzelnickém Londýně.

„Můžete nám pomoci?“ zeptala se Anna. „Právě se pokoušíme dostat k Děravému kotli. Chceme kontaktovat ředitele Brumbála.“ Do Kotle nešli nikdy bez doprovodu Hermiony - ačkoliv tu budovu mohli vidět, přesto zůstávala znepokojivě skrytá. Často je na ni musela Hermiona upozornit, než si jí vůbec všimli. Nikdy se ji nepokusili najít sami.

„Správný chlapík, ten Brumbál,“ pochvalně přikývla Augusta. „Ale dějou se podivné věci. Raději byste měli vytáhnout hůlky - v tomhle městě jsou vždycky problémy. Nebyla jsem tu roky, ale když jsem tu byla naposledy na nákupech, skupinka německých chlapíků začala na náměstí shazovat letecké pumy. Začínám si myslet, že z takhle velkého města nemůže nikdy vzejít nic dobrého.“

Němečtí chlapíci? Anna poopravila svůj odhad jejího věku směrem vzhůru - ženiny šaty byly určitě dost staré, aby mohly být zakoupeny během druhé světové války.

„My hůlky nemáme,“ přiznala Anna nervózně. Věděla, že v kouzelnickém světě vládně mnoho předsudků, pokud jde o mudly a kouzelníky narozené mezi mudly.

Tomu se Augusta zamračila. „Takže motáci?“ přemítala zamyšleně.

Anna znovu zavrtěla hlavou. „Vlastně mudlové.“ Krátce se ohlédla na Michaela, ale ten jen nejistě pokrčil rameny.

Augusta si při tom odfrkla a pokynula k lidem ležícím na zemi. „Všichni mudlové stále ještě spí,“ oznámila jim. „Jenom kouzelnický lid se podařilo Potterovi vzbudit. Musíte být motáci. Mnoho z nich vyroste a přitom věří, že jsou mudlové.“

Sama ta myšlenka Annu překvapila - Hermiona v minulosti něco podobného naznačovala. Jak Annini, tak Michaelovi rodiče zemřeli mladí, a ani jeden z nich ve skutečnosti nevěděl moc o svém původu. Předpokládala, že je možné, že někde v rodokmenu měli nějakou magickou krev - rozhodně by to vysvětlovalo, proč je Hermiona tak magicky silná.

„Myslíte Harryho Pottera?“ zeptal se Michael ze svého místa na motorce. „Takže vy víte, co se stalo?“

„Je jenom jeden Harry Potter,“ oznámila jim oběma Augusta. „Slyšeli jste přeci jeho hlas, když bylo kouzlo zlomeno?“

Přikývli, překvapeni, že jejich zážitek nebyl ojedinělý.

„Bylo to nějaké kouzlo,“ uvedla Augusta. „Neznám přesné podrobnosti - nikdy jsem neviděla něco podobného, něco tak rozšířeného. Ale poznám kletbu, když nějakou cítím, a byl to Potter, kdo ji zrušil a probudil mě. Opravdový král, o tom žádná.“

„Král?“ zeptala se Anna překvapeně. Věděla, že kouzelnický svět jedná s mladým Harrym jako s nějakým zachráncem a nazývá ho Chlapec, který přežil. Ale toto bylo poprvé, co slyšela, že ho někdo nazval králem.

Augusta při tom zamyšleně našpulila rty . „Vy jste o tom nevěděli, když žijete v mudlovském světě,“ poznamenala. „Nevíte o Stonehenge. Dobrá, s tím se nedá nic dělat. Nejlepší bude, když půjdete k Děravému kotli se mnou. Jestli jsou tu kolem Smrtijedi, budou pro vás dva nejbezpečnějším místem Bradavice. Seskočte z toho mechanického nesmyslu, mladíku, a pojďte se mnou pěšky. Nemám žádnou chuť jet na jednom z těch mudlovských strojů.“

Michael rychle vypnul motor a skopl dolů opěrky, než z ní sešplhal. Přidal se k Anně a uchopil ji za ruku, a pak nabídl rámě staré ženě. Osopila se na něj, pak ale jeho ruku přijala a spokojeně přikývla nad jeho zdvořilostí. Anna si nemohla pomoci, ale přišlo jí zvláštní, že se oni dva spoléhají na její ochranu - kdyby byli v okolí Smrtijedi, byla by stará čarodějka jako jediná z nich schopná je ochránit.

Michael jí věnoval uklidňující úsměv. Přinejmenším věděli, že kouzelnický svět ještě stojí. A s touto nadějí v duši zamířili dolů po Charing Cross Road k Děravému kotli.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
OK, vím, že se pravděpodobně všichni ptáte - co se sakra stalo s Harrym a Severusem?? Omlouvám se, že vás dál napínám - ale tu kapitolu jsem ještě nedopsala.

Pravděpodobně si umíte představit, že tohle byla obtížná kapitola k napsání - jsem velice zvědavá, jak bude přijata. Byla jsem v Londýně jenom několikrát, takže moje znalosti o něm jsou poněkud útržkovité. Doufejme, že ti z vás, kdo město znáte, nejste mým popisem příliš roztrpčeni.

Pokud jde o to, proč jsem to napsala z pohledu Anny - nevěděla jsem, jak jinak to udělat. Muselo to být ukázáno očima mudly - a oni byli moje nejlepší volba. A ano, Augusta má pravdu (vzpomeňte si, byla u Stonehenge). Ti dva jsou motáci. No není to hrozné, že Hermiona byla celou tu dobu čistokrevná? (Pro zápletku není ve skutečnosti Hermionin status důležitý - už brzy pochopíte, proč jsem z nich udělala motáky.)

Mimochodem, havrani, kteří mluví k Harrymu a havrani z londýnského Toweru mají rozdílné mytologické kořeny.

P.S. Mnoho lidí mi píše zprávy přes soukromý vzkazník - a já bych velice ráda odpověděla vám všem, ale pořád mám technické problémy. Trvalo mi to asi 20 zpráv, než jsem si uvědomila, že použití 'Odpovědět' v mém emailu s těmito zprávami nic neudělá. Všechny ty zprávy se vrátí zpátky. Patrně potřebuji být přihlášená na ff 2) a pak najít autorův profil a odtamtud jeho mail - ale na ff jsem přihlášená zřídkakdy. Obvykle používám Firefox a ten má nějaké vážné problémy s hlavním rozhraním - vlastně, když přidávám kapitoly, musím používat IE. To jsou jediné chvíle, kdy na svém počítači používám IE. Každopádně, pokud se mě potřebujete na něco zeptat nebo ode mě zoufale toužíte dostat odezvu - jděte na mou yahoo skupinu a pošlete to tam. Budu se snažit, jak nejlépe umím, abych na tyto otázky odpověděla. Adresa je v mém profilu.

Poznámka překladatelky:

1) Pověst uvádí, že dokud budou v Toweru havrani, bude Anglie bezpečná vůči invazi. S ohledem na starou legendu jsou zde chováni havrani na náklady vlády. Jména osmi havranů, kteří jsou nyní v Toweru - Gwylum, Thor, Hugine, Munin, Branwen, Bran, Gundulf a Baldrick. (Zdroj Wikipedie)
2) fanfiction.net

 

 Způsob, jakým svět skončí - 73. kapitola

Skvělý nový svět - 75. kapitola

Vyhledávání

Štítky