Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Jakmile se Severus usadil k jídlu ve Velké síni, podal mu Remus večerní výtisk novin. Zatímco je Severus prohlížel, jedním okem pošilhával ke dveřím a čekal, až vstoupí Harry. Nemohl si pomoci, ale musel přemýšlet, jak proběhl zbytek jeho dne.

Vedle něj Sirius, Remus a Charlie diskutovali o následcích náhlého vzestupu k moci Lucia Malfoye ve Starostolci; Draco, který seděl vedle Pansy u Zmijozelského stolu, celou trojici upřeně sledoval. Soudě podle výrazu na Dracově tváři stálo Zmijozela všechny síly, aby se k nim u hlavní tabule nepřipojil, aby slyšel, o čem mluví. Draco měl před sebou svůj vlastní výtisk a opakovaně do něj nahlížel, přičemž nepochybně pitval každé slovo příběhu, kde byl alespoň zmíněn jeho otec.

Severus si všiml mnoha pohledů, jež na chlapce vrhá zbytek zmijozelského stolu. Dracův sňatek s Charliem je všechny znejistěl. Přestože Draco odvedl pozoruhodný kus práce, když prohlašoval tento incident za jakýsi druh mocenské hry - ačkoliv jak se mu to povedlo, to Severus netušil - stále ještě z toho bylo mnoho Zmijozelů zmatených v tom, jak si věci stojí. Dracovo náhlé spojenectví s Weasleyovými a nyní s Harrym Potterem, tak zřetelně prokázané, když s nimi stál na famfrpálovém hřišti a čelil starobylému démonovi, záležitosti ještě více zkomplikovaly. Už si dále nebyli jistí, jaké je jejich společenské zařazení.

O chvíli později viděl, že vstoupil Harry s Ronem a Hermionou po boku; trojice se u nebelvírského stolu přidala ke svým spolužákům z ročníku. Harry na něj krátce pohlédl a Severus byl odměněn zrádným ruměncem na mladíkově tváři. Pobaveně se ušklíbl, dohaduje se důvodů toho ruměnce. Uvažoval, jestli se Harry těší na jejich schůzku. Najednou mu páteční večer připadal velice vzdálený. V duchu začal plánovat, co předtím musí zařídit - dvořit se Nebelvírovi pro něj bude výzva.

Pozorně sledoval, jak Harry začal s večeří, zatímco kolem něj ostatní nebelvíři zaníceně četli noviny. Severus věděl, že Harry vynechal snídani a u oběda sotva něco snědl. Musí mít hlad. Vzpomněl si na slova madame Pomfreyové o Harryho zdraví a potěšilo ho, když viděl takovou zdravou chuť k jídlu. Harry používá příliš mnoho magie, než aby si mohl dovolit, aby jeho apetit zeslábl.

A pak se Hermiona Grangerová natáhla přes stůl a odtáhla Harrymu jeho talíř a místo něj před něj praštila s novinama. Severusovy oči se podrážděně zúžily - copak ta holka neví, že Harry potřebuje jíst? Po všech těch věcech, co se mu nedávno staly, si musí udržovat sílu, aby působila proti vypětí, kterým prošlo jeho tělo. Severus bojoval s nutkáním přihnat se tam a dát tomu děvčeti co proto.

Zdálo se, že u stolu došlo k bouřlivé debatě, a Severus zvažoval, jestli by neměl vytáhnout hůlku a použít odposlouchávací kouzlo. Nicméně mohl hádat, o čem mluví - nikdo z nich nebyl potěšen Harryho rozhodnutím ponechat Luciu Malfoyovi křesla ve Starostolci. Uvažoval, jestli některé z těch dětí skutečně chápe, jakou odpovědnost vložil svět na Harryho ramena - a jestli vůbec chápou, jak obtížné tohle všechno musí pro mladého člověka být.

A pak pocítil v paži nezvyklé pálení - odlišné od bolesti, kterou cítil ve Znamení zla, když Voldemort svolával své stoupence. Zamračil se a dotkl se stříbrných pásků pod rukávem svého hábitu. Lupin si všiml pohybu a otočil se k němu.

„Je všechno v pořádku, Severusi?“ zeptal se starostlivě.

Severus se zaškaredil - pálení rostlo, bylo ostřejší, žhavější. Ale náhle pozornost všech upoutal zmatek u Nebelvírského stolu. Severus vzhlédl právě včas, aby viděl, jak Harry klopýtá pryč od stolu.

„Tohle je ono? Tohle je to tajemství!“ křičel zděšeně mladý Nebelvír - všichni v místnosti slyšeli tu hrůzu v jeho hlase. Učitelé jako jeden vstali, všichni instinktivně pochopili, že je něco špatně - velice špatně.

Severus se pokusil postavit, ale bolest v jeho paži vzplála, když pocítil ohromnou vlnu síly, která se z něj řinula, až byl vysátý až do posledního zbytečku moci, kterou měl. Slyšel výkřiky, zvuky padajících věcí; někdo ho popadl za paži - Lupin, pomyslel si. Objevil se zvuk, jako by mu v uších burácel vítr - jeho tělem se propalovala magie a sežehla ho až do konečků nervů. Cítil, jak s tím stříbrné pásy kolem jeho předloktí bojují, pokoušejí se ten pocit zadržet.

A pak ho zasáhlo něco jiného - kouzlo, zalilo ho jako vlna hrnoucí se vody a během jediného okamžiku na něj sestoupila temnota a on upadl. Vzdáleně věděl, že narazil do země, ale v tu chvíli to bylo mimo jakékoliv jeho vnímání - jeho mysl padala do temnoty, jeho vědomí zhasínalo jako jiskřička světla, jež byla stále vzdálenější a tlumenější, zatímco všechno ostatní se od něj hnalo pryč. Pokoušel se vzdorovat, pokoušel se vyškrábat se nazpátek k té maličké jiskřičce života - ale nebylo tam nic, čeho by se dalo zachytit. Klid - podobající se smrti - se nad ním uzavřel, všechno zahalil, vzal mu všechny myšlenky, všechno světlo, veškeré vzpomínky, až nezbylo nic… vůbec nic…

„Severusi Snape! Probuď se!“ Vlna síly do něj udeřila jako perlík, propálila si cestu jeho duší, udeřila na něco hluboko uvnitř něj a divoce jím zatřásla. Produnělo to skrz něj jako hrom, zelektrifikovalo každý nerv v jeho těle a přivedlo ho to k životu. Poznal tu sílu, důvěrně znal ten pocit.

„… Harry…,“ zašeptal, protože tam v temnotě to stál Harry, volal na něj, třásl jím a přivedl zpět světlo, které temnota předtím pohltila. Natáhl se k němu, pokusil se uchopit bledou, útlou ruku chlapce, kterého miloval.

Jeho prsty se sevřely kolem tvrdého tvaru nohy židle, svět se náhle znovu rázně zaostřil a pulzující bolest v levém předloktí mu připomněla, že stále ještě žije. Zmateně zamrkal - celý svět byl nakloněný na stranu. Ale… ne… leží na zemi za hlavní tabulí. Půlka těla ho bolela, jako by jí obrovskou silou udeřil o kamennou podlahu. Přímo před ním ležel překocený pohár a jenom kousek od jeho hlavy byla bota.

Udiveně se zamračil a zvedl hlavu - Lupin také ležel na zemi; mužova ruka sebou náhle škubla, jako by ho právě něco překvapilo.

Co k čertu… Severus se pohnul a pokusil se posadit. Srdce se mu rozbušilo a zalapal po dechu, když ho zavalil ohromující pocit slabosti. Cítil se teď hůř než po útoku starodávného démona - jako by právě strávil hodiny udržováním toho štítového kouzla místo pouhých minut. Stříbrné proužky kolem jeho předloktí byly žhavé jako často, když se ho Voldemort pokoušel obeslat a Brumbálova ochrana vzdorovala jeho vlivu.

„Severusi?“ Lupinův hlas ho zaskočil a otočil za ním hlavu. Vlkodlak si právě sedal a na tváři měl zmatek.

A pak si Severus vzpomněl na Harryho.

Pevně uchopil židli, již předtím sevřel, a použil ji jako oporu, aby se vytáhl vzpřímeně; jeho svaly se chvěly, když bojoval se slabostí, která ho přemáhala. Když Lupin viděl jeho potíže, vyškrábal se nahoru, přičemž očividně netrpěl stejnými následky jako on. Vlkodlak se chopil jeho rukou a táhl ho vzhůru. Oba dva šokovaně zírali kolem sebe na Velkou síň. Vypadalo to, jako by se každý jedinec v Síni svalil nebo usnul. Teprve nyní se začali vrtět. Dokonce i Albus byl na zemi, právě si sedal a potřásal hlavou - Severus nikdy neviděl, že by měl vlasy a vousy tak hrozně zcuchané.

Severusovy oči prohledávaly Síň, přeletěly přímo k nebelvírskému stolu, kde naposledy viděl Harryho. Nejprve spatřil Rona Weasleyho - zrzavý chlapec klečel na kolenou vedle někoho a blokoval Severusovi výhled na toho, kdo to před ním je. Ale ať už to byl kdokoliv, Sirius Black poté, co se vymotal ze skupiny havraspárských, se řítil přímo k němu.

Severus popošel několik kroků vpřed a klopýtl, jeho údy se divoce roztřásly, jak ho zaplavila další vlna slabosti. Lupin ho znovu zachytil a udržoval ho vzpřímeného.

„Harry,“ zašeptal a doufal, že Lupin pochopí. Vlkodlak přikývl a přehodil si jednu Severusovu paži kolem ramen. Pak táhl Severuse s sebou - kolem hlavní tabule a skrz skrumáž sténajících, zmatených studentů. Slyšel, jak mnozí studenti vyřkli Harryho jméno, když se probírali - všichni vypadali užasle. Severus se otřásl. Co se sakra stalo?

Ron, Hermiona i Sirius klečeli vedle Harryho - oba mladí Nebelvíři se pošoupli stranou, když se k nim Severus a Remus přidali. Sirius převalil Harryho na záda - chlapec předtím ležel tváří k zemi. Na rozdíl od všech ostatních v místnosti nevykazoval Harry žádné známky vědomí. Zděšený Severus natáhl roztřesenou ruku a dotkl se Harryho krku. Chvíli mu trvalo, než našel správný bod, ale když se mu to konečně zdařilo, mírně si vydechl úlevou - puls tam byl, slabý, ale stabilní.

„Severusi?“ zeptal se Albus - zatímco Severus kontroloval puls, poklekl starý muž vedle nich.

„Žije,“ ujistil všechny.

„Proč se neprobouzí?“ naléhal Ron.

Sirius ohrnul Harrymu vlasy z čela - jizva tvaru blesku krvácela, jediný pramínek krve stékal bokem Harrymu z hlavy a do vlasů. Hermiona okamžitě popadla ubrousek ze stolu a použila ho, aby vyčistila krev. Severus se jemně dotkl chlapcova čela, aby prozkoumal zranění - nevypadalo hluboké, ale s tou prokletou jizvou se těžko dalo odhadnout, jak je vážné. Albus přejel lehce svou hůlkou nad Harryho tělem a prouzkoumal ho menším léčitelským kouzlem. Všichni úzkostlivě čekali, až něco řekne.

„Jeho životní funkce jsou stabilní,“ ujistil je starý kouzelník. „Ale zdá se, že je v komatu. Madame Pomfreyová bude schopná říci nám víc.“

„Já ho viděl,“ hlas Nevilla Longbottoma je všechny překvapil. Nebelvír stále ještě seděl na svém místě u nebelvírského stolu, ale civěl dolů na Harryho. „Viděl jsem ho v mé hlavě. Vzbudil mě, volal moje jméno.“

„Mě taky!“ vykřikla Levandule Brownová.

„Já ho taky viděl,“ oznámil Justin Finch-Fletchley od mrzimorského stolu a po chvíli kažýdý člověk v síni prohlašoval totéž, všichni tvrdili, že v duchu viděli Harryho, všichni tvrdili, že slyšeli jeho hlas, slyšeli ho volat jejich jména.

„Zachránil nás,“ mumlal student za studentem - ačkoliv nikdo v místnosti skutečně nerozuměl tomu, z čeho přesně je zachránil. Všichni věděli, že se objevila temnota, jež je pohltila, a že byla hluboká a naprostá; všichni z ní byli vyděšení, protože si mysleli, že umírají. Harry přinesl zpět světlo. „Zachránil nás všechny. Dokonce i Zmijozely,“ šokovaně vykřikl další student.

„Albusi,“ řekl Remus Lupin tiše, pod bzukotem studentských výkřiků. „Jestliže to byl útok, může být hrad v nebezpečí.“

To upoutalo Severusovu pozornost a v obavách vzhlédl. Lupinova slova Albuse vytáhla z jeho vlastního oparu zmatku. Pohled starého kouzelníka se zaostřil a přikývl hlavou.

„Hagride!“ zavolal na obra, který byl stále ještě u hlavní tabule a pokoušel se urovnat rozházené věci. Obrovský muž se ihned obrátil. „Musíme uzavřít hrad.“ Překvapivě pevně stiskl Severusovo rameno. „Dohlédni tady na všechny. Podívej se, jestli je zraněný ještě někdo - nebo jestli je ještě někdo v bezvědomí jako Harry.“

Pak už byl Albus na nohou a rychle kráčel ke dveřím Velké síně, Hagrid běžel za ním. Dveře za sebou zapečetili.

Severus chtěl protestovat - co s Harrym? Nechtěl tu nechat chlapce jen tak ležet na podlaze. Ale než mohl promluvit, Sirius se natáhl a jemně se dotkl jeho ruky. „Zůstaň s ním. Remus a já se o všechno postaráme.“

Zaskočený Severus jenom přikývl, že přijímá, protože nevěděl, co si počít tváří v tvář takovému nečekanému soucitu. Místo toho se přesunul, aby seděl na zemi pohodlněji, a přitáhl si Harryho blíž, aby mu jeho hlava spočívala v klíně. Popadl látku, kterou mu podala Hermiona, a přitiskl ji na Harryho čelo, přičemž ji pevně přitlačil na jizvu. Nijak zle to nekrvácelo, ale nechtěl riskovat. Harry vypadal tak mladě, když byl v bezvědomí. Jeho kůže byla strašlivě bledá s výjimkou stínů pod jeho očima. Dokonce i jeho rty byly bez barvy a Severus si pamatoval příliš jasně, jak byly rudé a jak přitažlivě vypadaly to odpoledne poté, co ho políbil.

„Proč se neprobouzí?“ zeptal se znovu Ron, hlas podivně ochraptělý. Severus na zrzka letmo pohlédl. Ronova tvář byla úplně stejně bledá, jeho pihy ostře vystupovaly proti kůži. Hermiona vedle něj vypadala právě tak vyděšená.

„Nevím,“ přiznal Severus. Měl pocit, že jeho myšlenky se loudají; odčerpání magické síly brzdilo jeho duševní schopnosti stejně jako jeho fyzické tělo. Pokusil se myslet, pokusil se potlačit vyčerpání - co se jim to všem stalo, co Harry udělal?

Ať už se stalo cokoliv, Voldemort téměř dokonale vysál Severusovu magickou sílu - cítil vlnu síly, která se jím prohnala, jako by použil nějaké neuvěřitelně mocné kouzlo. Jak to tak vypadalo, začal mít podezření, že to bude trvat celé dny, než se zcela zotaví. Musel předpokládat, že totéž udělal Voldemort všem svým stoupencům - vložil kouzlo na celý hrad a všechny je omráčil. Ale Harry nějak spatřil, co přichází a útok zvrátil, když je všechny probudil. Ale cena za použití protikouzla na tak mnoho lidí byla vysoká - vyčerpalo ho to natolik, až ztratil vědomí.

„Měl v úmyslu všechny nás omráčit a pak vstoupit do hradu a všechny nás zabít ve spánku?“ pronesla Hermiona - její slova byla něco mezi otázkou a sdělením. „Nebo nás možná uvěznit?“

Severus neměl nejmenší tušení - i když to znělo pravděpodobně. Pohlédl ke dveřím Velké síně. Pokud to bylo skutečně tak, mohli očekávat útok - dorazí každým okamžikem Voldemort osobně, aby se o ně o všechny postaral?

Ale takový druh kouzla by Voldemorta určitě vyčerpal stejně, pokud ne víc, než se stalo Severusovi? Možná chtěl poslat své Smrtijedy, aby tu práci provedli… ale ne… právě teď budou všichni vyčerpaní jako Severus. Vlastně budou pravděpodobně v horším stavu než Severus, protože jeho ochranné vázání kolem předloktí pro něj zachránilo dobrou porci jeho magie. Bez podobné ochrany bude pravděpodobně zbytek Smrtijedů někde bezmocně ležet, neschopný zvednout hůlku nemluvě o bojování v bitvě.

Ale pokud ne Smrtijedi, tak kdo - snad nebudou muset čelit dalšímu starobylému démonovi? Nebo má možná Voldemort mozkomory nebo další temná stvoření shromážděná a čekající v záloze, připravená na ně zaútočit?

Najednou si uvědomil, že vedle něj klečí malá postava držící jednu z Harryho rukou, a zmateně se zamračil. Jak sem sakra ten domácí skřítek přišel? Neslyšel typický zvuk, který vždy doprovázel jejich objevení se.

„Ubohý pan Harry,“ mumlal Dobby, zatímco hladil hřbet Harryho ruky. „Zachránil nás před velkým Tichem. Přivedl zpět všechny ty hlasy.“

„Dobby, byli skřítci také kouzlem zasaženi?“ zeptala se Hermiona překvapeně. Severus zíral dolů na podivné malé stvoření. Najednou si uvědomil, že další skřítci se pohybují po Síni a uklízejí nepořádek kolem nich.

„My slyšeli Ticho,“ vysvětlil Dobby tím matoucím způsobem domácích skřítků, jako by nesmysly, jež vycházely z jejich úst, byly naprosto jasné. „Byli jsme ušetřeni, když Ticho skončilo. Skřítkové nemají rádi Velké ticho. Skřítkové vědí, že za Tichem není nic dobrého a šťastného. Ale dobrý Pán přivedl všechny hlasy zpět. Dobrý Pán skřítky zachránil.“

Všichni si vyměnili krátké zmatené pohledy. Možná Albus dokáže najít smysl ve slovech této bytůstky, ale Severus to nedokázal. Cítil se příliš slabý a jeho myšlení bylo rozostřené, proto potřásl hlavou, aby si ji vyčistil.

„Profesore?“ Draco na něj zavolal od zmijozelského stolu. Ostatní učitelé procházeli místností a pokoušeli se opravovat věci a viděl, že madame Pomfreyová se tu a tam postarala o nějakého studenta. Pocítil na ni chvilkový vztek - proč se místo toho nepostará raději o Harryho? Ale pak zahlédl jedno ze zranění, které uzdravila, a uvědomil si, že jsou tu možná jiní, kteří potřebují bezprostřední pomoc. Havraspárský chlapec, kterého vyléčila, patrně upadl na svou dýku, když se zhroutil - měl v břiše ošklivou ránu, která silně krvácela.

Raději se zaměřil na Draca. Charlie byl vedle něj a oba klečeli u dvou Zmijozelů ze sedmého ročníku, kteří byli očividně příliš slabí, než aby se dokonce i jen posadili vzpříměně. Jeden ležel na boku v embryonální poloze a naříkal, jako by měl bolesti. Ten druhý ležel rozplácnutý na zádech a nepřítomně zíral vzhůru na strop Velké síně. Jenom příležitostné zamrkání dávalo vědět, že je při vědomí.

„Zkontrolujte jejich předloktí,“ přikázal Dracovi, protože mimoděk vytušil, co najdou. Zalila ho další vlna vzteku - měl podezření, že jakmile se jeho mysl pročistí a znovu získá zpět něco ze své síly, nejspíš vybuchne vzteky. Už teď cítil, jak v něm bublá. Jeho prsty, nyní zapletené v Harryho vlasech, sebou škubly, jakoby se jeho ruce pokoušely sevřít v pěst. Přinutil se sevření uvolnit. Nemohl riskovat, že ublíží Harrymu.

Draco i Charlie vykasali rukávy obu chlapců. Zalapání po dechu proběhla celou místností, když studenti, kteří to pozorovali, uviděli na jejich pažích Znamení zla - maso kolem Znamení bylo příšerně oteklé.

Draco se najednou postavil, na tváři běs. Ticho padlo na zmijozelskou kolej, když zírali na blonďáka a uvažovali, co chce udělat. Severus se na ně pronikavě zadíval - dokonce ani teď ještě nechápali, komu Malfoyova oddanost náleží.

Draco zaváhal jenom na okamžik, než vytáhl hůlku a namířil jí na oba označené studenty. O chvíli později byli chlapci pevně svázáni provazy, sešněrovaní jako prasata. Charlie sebral jejich hůlky a pak je kupodivu předal Dracovi, jako by mu svěřoval dozor nad vězni. Draco je s pokývnutím převzal a pak přeletěl pohledem strnule hledící postavy zbytku zmijozelské koleje. Tvrdost jeho rysů připomněla Severusovi Lucia. Ačkoliv Draco nic neřekl, výraz v jeho rozzlobených očích od studentů před ním něco požadoval. Jeden po druhém vytahovali studenti Zmijozelu rukávy na svých levých pažích, aby všem ukázali nepoznamenanou kůži.

U havraspárského stolu se najednou postavila Cho Changová a zahleděla se na své spolužáky. Také obnažili své paže, aby tak odhalili nepoznačené tělo.

Justin Finch-Fletchley povstal u mrzimorského stolu, ale jeho kolejní kolegové už vytahovali svoje rukávy. Jeden pohled Rona Weasleye a Nebelvíři udělali totéž - všichni byli nepoznačení. Studenti se obrátili a znovu se zahleděli na Draca - v jeho modrých očích se mihla jakási nepojmenovatelná emoce a pevně sevřel čelist. Přestože nikdo nahlas nepronesl žádné obvinění, mohl ho Severus slyšet v mlčení - byli to pouze zmijozelští, kdo nesl Znamení.

Pak se Draco obrátil a přikrčil se vedle spoutaných studentů. Dvěma rychlými pohyby ruky odtrhl z jejich hábitů zmijozelský znak, jako by se pokoušel vytrhnout je z koleje a s nimi hanbu, již s sebou přinesli. Studenti Zmijozelu přihlíželi v naprostém tichu, jako by se obávali pohnout.

Kupodivu to byl hlas Siria Blacka, který ticho prořízl a všechny zaskočil. „Petr Pettigrew byl Nebelvír,“ prohlásil. Stál blízko dveří do Velké síně a přes místnost hleděl na Draca. „Na vaší koleji neleží žádná hanba, jen na jednotlivcích.“

Více než jeden pár očí se po tom prohlášení rozšířil - včetně Severusových. To, že Sirius Black, absolutní Nebelvír, by zbavil zmijozelskou kolej nějakého hříchu, natož takového, a řekl něco tak hlubokého, způsobilo, že Severus nevěděl, jak zareagovat. Místo toho sklonil hlavu a zíral dolů na bledý obličej Harryho Pottera a na krátkou chvíli ignoroval pohyb kolem sebe, zatímco Draco organizoval studenty, aby uklidili Síň. Uctivý odstup, který všichni udržovali kolem bezvědomého Harryho, byl dostatečně výmluvný.

Konečně se dveře do Velké síně otevřely a na okamžik se vrátily zpět všechny obavy a napětí. Všichni si oddechli úlevou, když do místnosti vstoupil ředitel, hůlku stále ještě v ruce. Pokud něco, tak teď vypadal Albus ještě zmateněji, než když odešel. Kývl ostatním učitelům a ti se mimoděk shromáždili kolem Severuse a Harryho.

„Nejsou tam žádné známky útoku,“ řekl jim všem Albus a dovolil, aby to sdělení vyslechli i studenti. Mnoho lidí se po tom oznámení uvolnilo. „Poslal jsem Krvavého barona dolů do Prasinek, aby se tam porozhlédl, a Hagrid s několika muži ze Zimních zemí prohledávají pozemky. Ale ten úkaz se neomezil jenom na Velkou síň. Všichni na pozemcích byli také zasaženi - došlo k několika zraněním. Dva muži spadli ze zdi - naštěstí se nikdo nezabil, ale je tam několik zlomenin.

„Co ochranná kouzla?“ zeptal se Remus.

Albus zavrtěl hlavou. „Nebyla narušena.“

„Ani Pán zla ani jeho Smrtijedi by nebyli ve stavu, aby právě teď zahájili útok,“ řekl mu Severus.

„Vím,“ souhlasil Albus, který dospěl ke stejnému závěru, jako předtím Severus. „Ale nastavil jsem ochranu tak, aby sledovala známky démonů. Nemohu zabránit starému démonovi, aby se zjevil, ale kouzlo by nás upozornilo, kdyby se objevilo cokoliv démonského. Žádné takové známky tu nejsou.“ Nedodal, že to nedává smysl - zmatené výrazy na jejich tvářích byly dostatečně výmluvné.

„Měli bychom raněné přesunout na ošetřovnu,“ rozhodl pak Albus. „A Minervo, chci, abys odletaxovala na ministerstvo. Pověz jim, co se stalo, a zjisti, jestli někdo něco neví. Možná Lucius má nějaké tušení, o co jde.“

Jeho slova všechny znovu rozpohybovala - Severus se cítil mnohem lépe, když věděl, že hrad je stále bezpečný. Neprotestoval, když Lupin zvedl Harryho z podlahy - nebyl schopný udělat to sám. Vlastně sám potřeboval pomoc, aby se postavil. Nakonec ho nahoru na nohy vytáhli Sirius a Ron. Zatímco ostatní učitelé začali organizovat zbytek studentů, oni s Harrym odešli na ošetřovnu.

- - -

O několik hodin později Severus stále seděl u Harryho postele na ošetřovně. Předtím si vzal Životabudič, což notně zlepšilo jeho vlastní stav; už se necítil tak naprosto vycucaný.

Oba zmijozelští sedmáci leželi v postelích na druhé straně místnosti, lana, kterými byli svázáni, byla odstraněna a nyní byli připoutaní k rámu postele. Magické vyčerpání jejich těl bylo daleko silnější než Severusovo - bude to trvat několik týdnů, než se plně zotaví. Nikdo nepovažoval za nezbytné podat jim Životabudič, aby tento proces urychlil.

Na dalších postelích leželi četní zranění muži ze Zimních zemí. Nejhůře byl zraněn jeden z oněch mužů, co spadli z hradní zdi - zlomil si obě nohy. S Kostirostem bude obnova záležitostí několika hodin. Ostatní utrpěli menší podlitiny a oděrky. Přesto však všichni kupodivu prodlévali na ošetřovně. Severus měl podezření, že chtějí počkat, až se Harry probudí - všichni sdíleli stejný zážitek jako studenti. Viděli Harryho, jak stojí přímo před nimi, cítili, že se jich dotkl a volal jejich jméno. Všichni připisovali svoje probuzení z bezvědomí něčemu, co udělal Harry. Spolu s jejich předchozí oddaností Chlapci, který přežil, ho nyní nechtěli opustit.

Severus, který seděl v křesle, jež Albus vyčaroval vedle Harryho postele, sevřel pevně pěsti, aby si zabránil znovu se natáhnout a uchopit Harryho ruku. V současné době prováděla madame Pomfreyová na chlapci hloubkovou prohlídku se spoustou neobvyklých medicínských pomůcek a požádala všechny, aby se ho nedotýkali, dokud pracuje. Remus, Sirius, Ron, Hermiona, Charlie, Draco a Albus čekali všichni poblíž stejně úzkostlivě jako Severus, aby si vyslechli výsledky.

Když madame Pomfreyová konečně odložila poslední ze svých nástrojů - exotickou vymyšlenost, o níž Hermiona tvrdila, že se podobá mudlovskému šlehači - všichni zbystřili a obrátili svou pozornost z Harryho bledé tváře k bezradně se mračící madame Pomfreyové.

„Je ve stabilním stavu,“ nejprve všechny informovala. „Jak byste od takové záležitosti očekávali, je magicky vyčerpaný, což vystavilo jeho tělo prudkým stresům. Nicméně s tím vším se dokážu vypořádat. Co mě ale mate, jsou jeho mozkové vlny a podivné kolísání jeho magického jádra.“

Severus po jejích slovech zbledl a hruď se mu sevřela. Jediný případ, kdy se lékouzelníci zajímají o mozkové vlny, je, když dojde k nějakému druhu poškození mozku - jako například účinky kletby Cruciatus. „Chceš nám říct -“ začal.

Ale madame Pomfreyová rychle zavrtěla hlavou. „Ne, nejsou tam žádné známky poškození mozku, ale jeho paměť a jádro osobnosti je téměř neutrální nebo všeobecné, jako kdyby ho zasáhlo kouzlo absolutního výmazu paměti - Total Obliviate. Nicméně po  ničem takovém tu není ani známky - a pokud mohu říci, jeho paměťové cesty jsou nedotčené. Vypadá to spíš, jako by je prostě nepoužíval - nebo se od nich odpojil.“

„Znamená to, že až se vzbudí, nebude si nic pamatovat?“ zhrozeně se zeptala Hermiona.

Ale Poppy opět zakroutila hlavou. „Ne, to neříkám. Všechny jeho vzpomínky jsou celé. Ale jestliže jeho mozek nezačne zase normálně fungovat, nevzbudí se. Jeho tělo je v komatu, ale jeho mozek se chová, jako kdyby byl v lehké formě stáze.“

„Řekla jsi také, že je něco podivného s jeho magickým jádrem,“ pobízel Albus.

Poppy si povzdechla. „Chová se podobně jako jeho mozkové vlny. Stalo se neutrálním, jako energetický podpis velice silného magického artefaktu. Vlastně mi to připomíná samotné hradní ochrany. Silné, mocné, ale naprosto živelné místo živoucí. Nevím, co si o tom mám myslet.“

„Světla svítí, ale doma nikdo není,“ poznamenala Hermiona.

Poppy tím prohlášením vypadala na okamžik zmatená, ale pak souhlasně přikývla. „Vynikající analogie,“ připustila. „Nevím, jak ho probudit. Nikdy jsem nic takového neviděla. Musím se poradit s některými kolegy od Svatého Munga.“

Severus se znovu natáhl a uchopil Harryho studenou ruku, protože Poppy se svou prohlídkou skončila. Sirius, který seděl na rohu postele a chopil se druhé Harryho ruky, vypadal právě tak otřeseně, jako se Severus cítil.

„Není možné, že se Harry sám probere, až se mu vrátí jeho síla?“ zeptal se Sirius. „Myslím tím, že právě použil protikouzlo na několik set lidí v tomto hradu. Každý, kdo by to udělal, by upadl do bezvědomí. Vzpomeňte si, jak zmatený byl po tom boji se starším démonem. Nebo když pohnul tím kamenem v Zimních zemích - přímo poté se zhroutil. To, co udělal dneska, vyčerpalo dokonce i jeho moc.“

Pro jednou to, co Nebelvír řekl, dávalo smysl a Severus souhlasně přikývl hlavou. Poppy se zamyšleně zamračila. „Je to možné,“ přiznala. „Jak se zdá, nedají se na Harryho normální pravidla použít, takže možné je cokoliv.“

Pozornost všech upoutal rozruch u dveří. Minerva se vrátila z ministerstva. Po jejím boku kráčela velice bledá madame Bonesová. Krok za nimi šli bystrozorové Stark a Pastorek. Všichni vypadali daleko zachmuřeněji, než je kdy Severus vůbec viděl. Z výrazů na jejich tvářích bylo patrné, že se stalo něco strašlivého.

„Co se stalo?“ požadoval Albus od madame Bonesové, hlas naplněný obavami.

Madame Bonesová vypadala, jako by od toho rána, kdy ji Severus viděl naposledy, zestárla o třicet let. Nervózně polkla, než odpověděla. „Ten účinek… to nebylo lokální. My na ministerstvu jsme to také zažili.“

Severuse zasáhl hrozný pocit předtuchy a sevřel pevněji Harryho ruku. „Kdo vás vzbudil,“ zeptal se, i když odpověď už znal. Srdce mu pokleslo, nebyl schopen přijmout, co by to mohlo pro Harryho znamenat.

„My všichni jsme zažili totéž,“ oznámila mu madame Bonesová. „Vzbudil nás Harry Potter. Cítili jsme jeho dotek, slyšeli jsme ho volat naše jména.“

Všichni na ni zírali v naprostém tichu a pokoušeli se přijmout, co jim právě řekla. Severus chtěl vztekle křičet - na kolik lidí Harry to protikouzlo použil? Jak moc ho to vyčerpalo? Místo, aby to byl útok na ně všechny, to byl úklad o Harryho život - Pán zla moc dobře věděl, že Harry udělá cokoliv, aby chránil ty, co jsou kolem něj. Zatlačil Harryho na hranici smrti tím, že ho přinutil vyčerpat se, aby je zachránil?

„Když jsme se probrali a zjistili, co se stalo,“ pokračovala Amelie Bonesová, „začali jsem se rozhlížet kolem sebe - každý usnul - všichni v Londýně, kouzelníci právě tak jako mudlové. Pokuste se představit si škody, které to způsobilo - nehody, ke kterým došlo, když každý člověk spontánně upadl do spánku. Kouzelníci na košťatech spadli z oblohy, chirurgické operace byly přerušeny, lidé uprostřed přemisťování nebo prostě kráčející ze schodů. A v mudlovském Londýně - automobilové nehody, letecká neštěstí. Všude po celém Londýně vypukly požáry a není tam nikdo, kdo by je uhasil. Jak vidíte, kouzelníci se vzbudili… ale mudlové nikoliv.“

Její slova byla uvítána hlubokým tichem, jak každý na ošetřovně zhrozeně poslouchal. Byl to Albus, kdo konečně odpověděl - ale jenom, aby vyjádřil svůj otřes. „Dobrý bože,“ zašeptal. „Celkový počet obětí. Tam musí být…“

Madame Bonesová se natáhla a sevřela paži starého kouzelníka, čímž ho umlčela, a Severus si uvědomil s otupělou hrůzou, že to nejhorší ještě nezaznělo.

„Začali jsme přijímat zprávy a prohlášení od vlád z celého světa,“ uvedla. „To kouzlo nebylo místní - ne jenom Bradavice, ne jenom Londýn, ne jenom Anglie. Byl to celý svět. Nakolik dokážeme odhadnout, byl zasažen každý člověk na světě. Každý mudla a každý kouzelník. Harry Potter vzbudil celý magický národ, ale nikoliv mudly.“

Ohromený Severus se nedokázal ani pohnout, jenom upřeně zíral a mysl měl otupělou. Albus sklesl na postel k Harryho nohám, tvář změněnou šokem. „Počty obětí půjdou do milionů…“ začal.

„Albusi…“ znovu ho přerušila madame Bonesová. Zírali na ni. V jejích očích byly slzy. „Víme, jaké kouzlo bylo použito - je to druh uspávacího kouzla. Nikdy jsme nic takového neviděli. Nakolik můžeme říci, bylo navrženo k tomu, aby uspalo jednu osobu na sto let. Bylo modifikováno, pozměněno a zesíleno nad cokoliv, co jsme kdy vůbec viděli, a vrženo na celý svět - to snížilo jeho délku ze sta let na tři až čtyři měsíce. Jediný způsob, jak kouzlo ukončit, je poslat mocný impuls magie přímo do magického jádra spáče - což je to, co Harry udělal pro každého v kouzelnickém světě.“

„Mudlové nemají magické jádro,“ řekl s obavami Remus Lupin.

Amelia Bonesová potřásla hlavou. „Ne, to nemají. Zkoušeli jsme všechno, co nás napadlo - nic, co jsme udělali, mudly neprobudilo. Budou spát, dokud bude kouzlo trvat.“

Hermiona polekaně postoupila vpřed a upřeně se na madame Bonesovou zadívala. „Spí nebo jsou ve stázi?“ dožadovala se ostře. Severusovi chvíli trvalo, než pochopil, na co se ptá - proč na tom tváří v tvář této hrůze záleží.

Po Ameliině tváři sklouzla další slza a na dívku zavrtěla hlavou. „Oni spí,“ odpověděla.

Hermioniny oči se okamžitě zalily slzami a hlasitě zasténala, ale rychle si zakryla ústa rukou, aby potlačila náhlý výkřik hrůzy. Ron ji zachytil dřív, než se zhroutila na zem.

Severus měl pocit, že se mu udělá zle - hlava se mu po všech těch informacích motala a kdyby už nebyl seděl, věděl, že by se složil.

„Já tomu nerozumím!“ vykřikl Ron a držel nyní vzlykající Hermionu pevně v náručí. Nazdařbůh se rozhlížel po dospělých, kteří ho obklopovali. „Co na tom záleží, jestli spí nebo jsou ve stázi? Jaký je v tom rozdíl? Právě jste řekli, že se za tři nebo čtyři měsíce vzbudí!“

„Rone,“ dotkl se jeho paže Remus. „Dokážeš přežít tři měsíce bez vody a jídla?“ Ron vykulil oči, když pochopil. „Za dva nebo tři dny,“ pokračoval Remus, „začnou spící mudlové umírat dehydratací. V teplejších klimatech dříve. Než kouzlo skončí, budou všichni mrtví.“

„Zničil celý svět,“ prohlásila madame Bonesová. „Temný pán zavraždil šest miliard lidí.“

Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. Jenom tak v šoku stáli a zírali, naprosto neschopní udělat cokoliv jiného. I se vší magií na světě byli tváří v tvář takové hrůze zcela bezmocní.

A pak je všechny Hermiona Grangerová vylekala, když hlasitě vykřikla, jak vyjádřila svůj šok beze slov. Zvedla tvář a odtáhla se od Rona, míříc k Harryho posteli. Ačkoliv se jí po tváři stále ještě koulely slzy, už dál nevzlykala - místo toho zírala s fanatickou prudkostí na bezvědomého chlapce, který ležel na posteli. Severus si nebyl jistý, jestli zešílela nebo jestli Hermionin mozek zase jednou pracoval mnohem rychleji než mozek kohokoliv jiného.

„On se o to stále pokouší!“ vykřikla. „To je důvod, proč se neprobouzí!“

„Pokouší se o co?“ naléhal Severus, když poznal, že mluví o Harrym.

„Pokouší se je zachránit!“ trvala na svém. „Pokouší se zachránit všechny! Těsně před tím, než se tohle stalo, jsem mu řekla, že nemůže zachránit každého. A on řekl, že se musí pokusit. Stále ještě se pokouší zachránit mudly.“

„Nemůže je zachránit,“ protestovala madame Bonesová. „To nebude fungovat.“

Ale Hermiona zavrtěla hlavou. „To mu nezabrání, aby se o to nepokusil! Musíme je zachránit kvůli němu! On zachránil nás a nyní musíme my udělat ten zbytek!“

Nyní na ni zírali všichni, jako by se zbláznila. „Ani my je nedokážeme vzbudit!“ zvolala madame Bonesová. „Neposlouchala jste? Nemůžeme-“

„Ne magií!“ křičela Hermiona a koukala na ně všechny, jako by byli idioti. „Lidé pořád upadají do komatu. Prostě je jen nesmíte nechat zemřít. Udržujete je hydratované a krmíte je intravenózně, dokud se sami neproberou.“

„Hermiono,“ domlouval jí Remus. „Dokonce i kdyby každý kouzelník na světě pomáhal, nemohli bychom pravděpodovbně zachránit každého - není tu dost schopných lidí, aby to všechno zvládli, nebo zásob, aby na to vystačily. Mohli bychom zachránit jenom malý zlomek mudlů.“

„Na tom nezáleží!“ prohlásila Hermiona. „Copak to nevidíte - jediné, na čem záleží, je, že se o to pokusíme. Že zachráníme některé z nich! Chcete být snad tím, kdo Harrymu, až se vzbudí, řekne, že zatímco on riskoval svůj život, aby nás všechny zachránil, my jsme nechali mudly zemřít, protože jsme stáli opodál a nic jsme neudělali?!“

Její slova zapůsobila jako políček, překvapivě je zasála přímo do srdce. Severus i ostatní mohli před takovou rozhodností pouze ustoupit. Měla pravdu - jak by se vůbec mohli znovu podívat Harrymu do očí, kdyby se aspoň nepokusili něco udělat, i kdyby to nebylo nic víc než malý obvaz na vylepšení rány.

„Hermiona má pravdu,“ vyjádřil Albus nahlas myšlenky jich všech. „Musíme to zkusit. Musíme zachránit tolik, kolik dokážeme.“

Všichni souhlasně přikývli. Harry je zachránil; nyní byla řada na nich, aby zkusili zachránit svět.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Nemám tak často příležitost zničit celý svět - takže tohle byla výjimečná zkušenost. Doporučuji každému, aby si to aspoň jednou zkusil. Samozřejmě, že nyní se musím pokusit složit ho znovu dohromady - což se snadněji řekne než udělá. A bohužel, Voldemort ještě úplně neskončil.

Tohle bylo plánováno od úplného začátku - hodně lidí našlo vodítka a předpovědělo všelijaké podobné scénáře. Bylo to velice zvláštní psát světlejší část tohoto příběhu, když jsem věděla, co přichází. Ale já vás varovala, že Pán zla se chystá si svůj titul zasloužit - a ano, dozvíte se, 'proč' to udělal. Voldemort je šílený - ale má svoje důvody.

Pokud jde o havrany v Toweru - občas zapomínám, že hodně mých čtenářů nezná mnohé západoevropské legendy. Pověst sahá zpět ke Karlovi II (ve skutečnosti to může jít dále než tam, ale tohle je historka, která se povídá v Toweru), že jestliže havrani někdy opustí Tower, Británie padne. Od té doby havrani stále zůstávají - a hlídači v Toweru jim věnují zvláštní péči a zastřihují jim letky, aby zajistili, že nemohou odletět.

Patrně většina z nich byla zabita během bombardování za druhé světové války - jenom jeden přežil. Ale všichni vědí, že Tower nikdy nezůstal zcela bez aspoň jednoho havrana. V současné době jich je tam devět - jmenují se následovně (převzato z wikipedie): Gwylum (samec, 18 let), Thor (samec, 15 let), Hugin (samice, 11 let), Munin (samice, 11 let), Branwen (samice, 3 roky), Bran (samec, 3 roky), Gundulf (samec, 1 rok), Bladrick (samec, 1 rok), Fleur (samice, 4 roky).

Musela jsem se smát, když jsem ta jména uviděla - například Fleur. A samozřejmě Hugin a Munin jsou jména Harryho havranů1) - jsou to Odinovi důvěrníci.

Původně měla být tato kapitola ve dvou oddělených kapitolách - ale rozhodla jsem se to spojit do jediné, protože jsem nedokázala najít opravdu dobré místo k přerušení. Nicméně to znamená, že jsem s následující kapitolou trochu pozadu. A protože na několik příštích týdnů jedu mimo město, obávám se, že to budou pravděpodobně 2 týdny, než dostanete aktualizaci. Doufejme, že vás tato dlouhá kapitola do té doby uspokojí.

Ve věci Nevillovy babičky - ne, v tom, že byla v Londýně v době náletů za 2. sv. války, není žádný speciální důvod. Jen jsem si myslela, že by to mohlo být zábavné, že po dvakráte, když se rozhodla jít nakupovat do Londýna, se zdálo, že svět končí (v tomto případě doslova). Britský kouzelnický svět si je vědom toho, co se děje v mudlovském světě - jenom se nezajímají natolik, aby se snažili dozvědět víc detailů. Věděla dost na to,aby věděla, že došlo k nějakému konfliktu s Němci - ale to bylo asi tak všechno. A pokud jde o to, že věděla, co to bomby jsou - bomby existují už po staletí. Jen počkejte, až bude muset kouzelnický svět vyrazit do války a přitáhne své vlastní trebuchety2)

Poznámka překladatelky:

1) V kapitole 35 jsem jména Odinových havranů přeložila podle zdrojů z wikipedie jako Myšlení a Paměť
2) trebuchet je něco jako katapult

 Západ slunce - 74. kapitola

Nehodní - 76. kapitola

Vyhledávání

Štítky