Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Harry byl cestou do učebny přeměňování poněkud zmatený. Při každém kroku si v hlavě zas a znovu přehrával události několika posledních minut - každý žhavý pohled, každý duši povznášející polibek, každé pohlazení Severusovými dlouhými prsty. Severus má opravdu krásné ruce. Zachvěl se, rozpolcený mezi závrať působícím potěšením, mysl ochromujícím šokem a kůží spalujícími rozpaky.

Och, můj bože, pomyslel si, právě jsem se muchloval s mistrem lektvarů. Přinejmenším si myslel, že tohle znamená 'muchlovat se s někým' - nebyl si tak docela jistý podrobnostmi. Přinejmenším si myslel, že se předpokládá, že je v tom zapojená pohovka, a oni leželi na podlaze. Ale přesto - bylo to takové, jaké si vždycky představoval, že to bude - ve skutečnosti mnohem lepší.

Tedy, nejdřív ne, pomyslel si. Zpočátku byl vystrašený, protože Severus tak zuřil. Všiml si, že má talent na to Severuse rozzlobit.

Ale pak se něco změnilo - v tu chvíli cítil, jak se mezi nimi všechno pohnulo. A když mu Severus začal šeptat a líbat ho tak pozorně a něžně, něco v něm roztálo. Myslel si, že těch pár polibků, které si vyměnili, bylo úžasných - ale nic z toho nezpůsobilo, že se cítil tak, jako to udělalo tohle. Spojené se zvukem Severusova hlasu - měl snad někdo jiný na světě hlas tak naprosto sexy jako Severus Snape - přesně v tom okamžiku se Harry zcela vzdal.

Proč to bylo tak, že i když viděl sám sebe jako silného a iniciativního, vždycky skončí odzbrojený pocitem silného mužského těla, které ho drží pod sebou? Severus měl sklon ovládat ho při těch několika příležitostech, kdy ho políbil - dokonce i dnes odpoledne, když jeho agresivita zmizela a byla nahrazena něčím daleko něžnějším, byl Severus stále tím, kdo všechno zcela kontroloval a podrobil si Harryho smysly. A z nějakého důvodu na tuto energičnost Harryho tělo odpovídalo. Už jen pouhá myšlenka na to, jak s ním Severus zacházel, ovládal ho, pohyboval se na něm, jeho váha a horko, které se na něj tisklo dolů - Harry se musel na chodbě zastavit, aby znovu získal nad sebou kontrolu. Zatraceně - těžko mohl přijít do učebny profesorky McGonagallové zardělý a vzrušený.

Zdálo se, že pomyšlení na profesorku McGonagallovou splnilo účel a o chvíli později pokračoval ve své cestě, rozpačitý ze směru svých myšlenek. Ale to je nejspíš normální, řekl si. Takhle zřejmě přemýšlejí všichni studenti jeho věku - rozhodně to byl ten druh věcí, o kterých se v noci bavili kluci v ložnicích dost hrubými výrazy.

Tedy, ne přesně takhle - určitě nemluvili o některém z jejich učitelů. Rozhodně ne o jejich profesorovi lektvarů - před rokem by byl Harry zhrozený už jenom tou představou. Vlastně, když nad tím přemýšlí, tak slyšel řadu studentů - většinou ovšem děvčat - mluvit během jeho třeťáku o Removi Lupinovi. A rozhodně všichni mluvili o Sinistrové. A před pár týdny slyšel skupinku mrzimorských povídat si o tom, jak moc je těší, když se nad nimi při hodině lektvarů vynoří profesor Snape. Harry se zamračil.

Rozhodně to bylo normální, rozhodl se. Vždycky se cítil trochu stranou při hovorech kluků v ložnici. Nikdy nebyl tak posedlý sexem jako očividně byli ostatní kluci jeho věku - jako by jeho hormony nikdy pořádně nefungovaly. Přinejmenším ne, dokud se neobjevil Severus - a pak byl sužován sny, na které byl naprosto nepřipravený. Už jenom ta myšlenka, že by se zajímal o muže, ho zaskočila - dodejme, že myšlenka, že očividně má rád dosti agresivní, dominantní povahu jistého Zmijozela, se opravdu nesrovnávala s jeho představou o sobě samém. Och, páni, pomyslel si, proč pro takové věci neexistují pravidla, jako například pro famfrpál?

Když dorazil ke dveřím učebny, tahem je otevřel a pokusil se tiše vklouznout dovnitř. Hodina už začala a když vstoupil, všichni se obrátili a upřeli na něj pohledy. Profesorka McGonagallová, která v jedné ruce držela těžkou knihu a ve druhé hůlku, se na něj vážně dívala, zatímco šel k jediné dostupné volné židli vedle Nevilla.

„Jsem potěšena, že jste se k nám připojil, pane Pottere,“ poznamenala McGonagallová, když ho všechny pohledy sledovaly na jeho cestě k sedadlu. Tohle byla spojená Zmijozelsko/Nebelvírská třída a měl podezření, že všichni v místnosti se dohadovali, kde byl dnes ráno, a pravděpodobně umírají touhou dozvědět se, co se stalo. Draco tedy rozhodně vypadal, že že je připravený vybuchnout, a Ron s Hermionou, kteří seděli přímo před Nevillem, se na něj pátravě zahleděli.

„Děkuji vám, madam,“ řekl McGonagallové. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“

Pokynula mu hlavou a pak pokračovala ve své lekci. Očividně pracovali na komplikované přeměně, která měnila oblázky na skutečné knihy. Neville postrčil svou vlastní učebnici k Harrymu, protože Harry odešel z bytu bez svých školních pomůcek.

Harry zkoušel poslouchal přednášku - vážně se snažil - ale jediné, na co dokázal myslet, bylo to, co se odehrálo mezi ním a Severusem. Má rande se Severusem Snapem, myslel si téměř radostně. Napadlo ho, že před rokem by ho taková představa naplnila hrůzou. Bylo pro něj dost těžké představit si to - bude to jako jedna ze schůzek Rona s Hermionou, kde na sebe oba civí s přiblblými výrazy na obličeji a drží se za ruce? To si skutečně neuměl představit. Myslel to naprosto vážně, když řekl, že Severus nechodí na procházky při měsíčku - Severus Snape nebyl člověk, který by se choval tak pošetile romanticky.

A přece, byl to Severus, kdo první začal s tématem romantiky. Harryho zaplavil pocit vřelosti při tom pomyšlení - chápal, že to všechno dělal Severus jenom kvůli němu, protože věděl, že Harry nedokáže uvažovat o vztahu způsobem jako Zmijozelové. Ale co když to byl jediný důvod, proč to Severus dělal? Při té myšlence se Harry zamračil. Co když s ním chce Severus jenom mít sex a byl ochotný udělat první poslední, aby ho dostal?

Ale na to sotva potřeboval Harryho, ne? Severus si mohl najít spoustu lidí, se kterými by mohl mít sex, kdyby ho opravdu tak zoufale potřeboval - rozhodně pokud to bylo to jediné, o co by měl zájem, našel by si někoho mnohem vhodnějšího podle svého vkusu než jednoho hubeného, opožděného Nebelvíra. Ostatně, jestliže chtěl opravdu Harryho, sotva by mu musel snést modré z nebe - Harry si nebyl úplně jistý, že by předtím Severuse zastavil, kdyby se nezarazil sám. Jeho tělo tedy rozhodně nechtělo přestat bez ohledu na zmatek v jeho hlavě i srdci. Bránil by se dnes večer, kdyby, zatímco by leželi spolu v posteli, ho vzal Severus do náruče a začal ho znovu líbat?

Uvědomil si, že se při té představě zachvěl a tváře mu začaly hořet. Díky všem těm rozhovorům s různými Weasleyovými měl docela slušnou představu o tom, co očekávat - nebo přinejmenším rozuměl mechanismu sexu mezi dvěma muži. Ale skutečně to bylo trochu ohromující - a on jen těžko mohl uvěřit, že to nebolí. Bill i Charlie mu vysvětlili, že když se to udělá správně, nebolí to, ne doopravdy - ale Harry o tom přemýšlel a prostě tomu nevěřil. Jak by to mohlo nebolet?

Ale na druhou stranu, Draco nikdy nevypadal, že by měl nějaké bolesti po noci, kterou strávil s Charliem. Přistihl se, že přejíždí pohledem plavovlasého Zmijozela, který si pečlivě dělal poznámky. Možná to on a Charlie ve skutečnosti nedělali, uvažoval - nebo přinejmenším tu jednu určitou věc. Některé z těch dalších věcí, které mu popisovali, zněla docela příjemně - zvláštně, ale příjemně. A pak si připomněl dost nadšený způsob, jakým mu to Charlie popisoval, a zavrtěl hlavou - ne, určitě to dělají.

Zatraceně, povzdechl si. Věděl, že se měl tamto léto vplížit do pokoje svého bratrance a tajně si prohlídnout jeho sbírku pornografie, když byla rodina pryč. Možná, že by z toho všeho teď nebyl tak zmatený.

Byl tak ponořený v myšlenkách, že si dokonce sotva všiml, kdy hodina skončila a studenti se začali hrnout z místnosti. Téměř okamžitě byl obklopený Ronem, Hermionou a Dracem.

„Tak co, jaké to bylo?“ dychtivě se vyptávala Hermiona.

Harry při té otázce zbledl. Co u všech všudy? Neřekl ani slovo - nemohli vůbec vědět, co Severus udělal nebo o čem přemýšlel.

„Jo, kámo,“ souhlasil Ron. „Doufám, že to nebylo příliš nepříjemné.“

Harry si byl naprosto jistý, že v tu chvíli silně zrudl. „Cože,“ šokovaně vypískl. „My jsme ne… Chci říct on…“

„Nenapínej nás, Pottere,“ naléhal Draco. „Podrobně nám to popiš!“

Podrobně! Kdyby existovalo kouzlo, při kterém by se země otevřela a pohltila ho, Harry by ho okamžitě použil. Byl snad odsouzený strávit zbytek svého života tím, že bude podroben těmto naprosto ponižujícím rozhovorům o sexu - i když, proč se ve jménu Merlina Ron vyptává na takové věci před Hermionou? Obvykle šílel, když se taková témata probírala ve smíšené společnosti.

„Harry,“ protestovala Hermiona. „Starostolec - co se tam dělo?“

Harryho myšlenky s jekotem zabrzdily. Starostolec? Och, můj bože, pomyslel si. Zasténal a zrudl rozpaky - skutečně se mu podařilo z hlavy vytlačit všechno kromě jeho posledního rozhovoru se Severusem. Ano, pomyslel si, už je to oficiální - je naprosto normální šestnáctiletý kluk, když jeho myšlenky budou takto pokračovat dál.

„Jo, tohle,“ oddechl si úlevou. Proč musel být jeho život tak komplikovaný?

„Na co sis myslel, že se ptáme?“ zmateně se zamračil Draco.

„Neptej se,“ zamumlal Harry pro sebe. „Starostolec - to… oni… ach, kruci, nevím, kde začít.“

„Pane Pottere,“ hlas profesorky McGonagallové upoutal jejich pozornost. „Vy a ostatní máte bylinkářství. „Pokud hned nezamíříte dolů ke skleníkům, přijdete pozdě. „Myslím, že už jste zameškal dost vyučování. Raději byste měli utíkat.“

Provinile kývli na učitelku a zamířili ze dveří, spěchali, aby dohonili svoje spolužáky, kteří už dávno odešli z chodby. Zatímco utíkali, slíbil jim Harry, že jim poví všechny podrobnosti o dnešním ránu po večeři, až budou mít víc času. Přestože byli zklamaní odložením vyprávění, všichni tři souhlasili a jen taktak to stihli ke skleníku, než Prýtová zahájila hodinu.

Harry zasténal, když profesorka Prýtová oznámila, že rostliny, které to odpoledne budou studovat, jsou všechny dosti silná afrodiziaka a používají se v některých elixírech lásky. Vypadalo to, že jeho mysl je odsouzena k tomu, že se po zbytek dne bude potulovat po nepatřičných stezkách.

- - -

Denní věštec vydal večerní vydání, které už kolovalo po Bradavicích, když Harry a jeho přátelé dorazili dolů na večeři. Bylo to poprvé, co se Harrymu skutečně ulevilo, když uviděl noviny - zachránily ho před tím, aby svým kamarádům musel popisovat většinu detailů událostí dne, protože byly vysvětleny černé na bílém ve Věštci. Pro jednou byl příběh ve Věštci překvapivě přesný a Harry si uvědomil, že ten den neměli novináři povolený vstup na Starostolec. Převážná část jejich vyprávění musela pocházet přímo ze zápisů místo bleskobrků a nepřesných blábolů různých novinářů.

Dokonce i popis Severusových soubojů byl kupodivu precizní - Harry četl fascinovaně jejich výčet, protože on viděl pouze konec posledního duelu. Zřejmě jak Severus, tak Sirius bojovali s několika různými muži, než se Harry objevil. Odhadoval, že detaily soubojů pocházejí od několika bystrozorů, kteří byli přítomni a sepsali úřední zprávy. Harry si nemohl pomoci, ale přemýšlel, jestli by nebylo možné zbavit se všech reportérů a od teď se držet jenom skutečných zápisů a zpráv bystrozorů.

Noviny putovaly nahoru a dolů kolem stolů ve Velké síni a Harry byl opakovaně podroben šokovaným upřeným pohledům, jak tak kolovaly místností. Vzhlédl na Severuse k hlavní tabuli a všiml si, že ho muž upřeně sleduje. Při tom zkoumání zrudl a obrátil pozornost zpět ke svému talíři. Dnes večer měl hlad - vynechal snídaní a u oběda sotva něco snědl. Začervenal se dost potěšeně, když si připomněl, proč byl u oběda tak roztržitý. Uvažoval, jestli Severus taky strávil den přemýšlením o něm?

Snědl teprve druhé sousto Ovčákova koláče, když ho vyrušila Hermiona, která odstrčila jeho talíř a místo něj před něj plácla noviny.

„Zrovna to jím,“ protestoval.

„Co má tohle všechno znamenat?“ dožadovala se Hermiona a zuřivě ukazovala na hlavní článek v novinách. Ron a zbytek jejich spolužáků v ročníku na něj zíral, většina se naklonila vpřed, aby mohli slyšet všechno, co řekne. Naproti nim uviděl, jak se všichni zmijozelští obrátili a pozorovali ho - Draco měl v ruce jeden výtisk a na tváři výraz naprostého šoku.

„Co je s tím?“ pokrčil Harry rameny. „Aspoň jednou je to docela přesné. Bystrozorové zakleli všechny novináře, takže tohle vychází ze zápisu zasedání, a já…“

„Harry,“ přerušila ho Hermiona. „Dovolil jsi, aby měl Lucius Malfoy křeslo ve Starostolci! Nebo v tomto případě deset křesel!“

„V tu chvíli mi připadalo správné udělat to,“ povzdechl si Harry. Cítil na čele podivné tepání bolesti - bylo by hezké mít jednou pro změnu klidnou večeři.

„Správné udělat?“ opakovala šokovaně Hermiona. „Dal jsi mocenské postavení jednomu z nejpředpojatějších lidí v naší zemi - muži, který by nejradši odstranil všechny, kdo nejsou čistokrevní. Na jedné straně jsi dal vlkodlakům a upírům stejné právo mluvit do naší vlády, a pak se obrátíš a předhodíš je někomu jako je Lucius Malfoy. Jestli je na světě někdo, kdo si nezaslouží, aby mohl mluvit do naší budoucnosti, tak je to Lucius Malfoy. Po tom všem, co udělal, si nezaslouží druhou šanci, a to je přesně to, co jsi udělal ty!“

Harry překvapeně zamrkal, když viděl, jak se kvůli téhle věci Hermiona rozvášnila - dokonce ani Remus a Sirius nereagovali tak prudce. Rozhlédl se kolem a viděl Rona, který na něj hledí zamyšleně, a Nevilla, který vypadal zaraženě, a Seamuse s Deanem, kteří vypadali, že si myslí, že se zbláznil, a frustrovaně si povzdechl. Už tak bylo dost těžké vysvětli to všechno Severusovi, Removi a Siriovi.

Přes místnost mohl u druhého stolu vidět Draca, jak ho sleduje, protože to také chtěl pochopit - ačkoliv Zmijozel měl v očích slabou jiskřičku naděje, která u ostatních chyběla. Charlie, který seděl u hlavní tabule, naléhavě rozmlouval s Remem a Siriem, protože se nepochybně pokoušel zjistit, jak by to mohlo ovlivnit jeho vlastní budoucnost. Koneckonců byl Lucius Malfoy jeho tchánem.

„Hermiono,“ řekl Harry tiše. „Máš pravdu, Lucius Malfoy si nezaslouží druhou šanci. Ale já nechci žít ve světě, kde lidé dostanou jenom to, co si zaslouží.“

„Ty… cože?“ Hermiona vypadala tím, co řekl, ohromená. A stejně tak ostatní.

„Přemýšlej o tom, Hermiono,“ vysvětloval jí Harry. „Opravdu chceš žít ve světě, kde lidé dostanou přesně to, co si zaslouží? Protože pokud ano, tak to znamená, že si moji rodiče zasloužili zemřít, a stejně tak si zasloužil zemřít Cedrik. Všichni ti lidé si onehdy zasloužili, aby je sežrala ta zrůda.“

Hermiona po jeho slovech zbledla. „Harry, to přece není totéž,“ řekla mu.

„Je to totéž,“ trval na svém a zamračil se, když mu hlavou znovu projela bolest. „Lidem, kteří si to nezaslouží, se dějou špatné věci. Stejně jako dobré. A jestliže mám já rozhodnout, co z toho by měl někdo dostat, pak mám v úmyslu vybrat dobré věci a doufat, že se změní tak, aby si je zasloužili.“

Viděl, jak se na Hermionině tváři mísí zklamání s pochybnostmi. „Doufat?“ zeptala se mírně. „Doufat, že se Lucius Malfoy napraví? Skutečně ti to připadá pravděpodobné, Harry?“

„Mám doufat jenom ve věci, které jsou jisté?“ zeptal se jí Harry. „Kdyby to tak bylo, už dávno bych se světa vzdal.“

„Nemůžeš zachránit všechny, Harry,“ odvětila mu Hermiona. „To není možné.“

„Mohu to zkusit,“ trval na svém Harry a vzdáleně si pomyslel, že slyší zvuk třepetání křídel. „Musím to zkusit.“ Další ostrá bolest mu vystřelila do čela a tentokrát sebou trhnul, zvedl ruku, aby se dotkl své jizvy.

„Harry?“ zeptala se ho Hermiona starostlivě a ucítil, že se Ron dotkl jeho paže.

„Harry, jsi v pořádku, kámo?“ ptal se Ron.

„Jo,“ kývl hlavou. „Jen mě bolí hlava.“ Havrani byli zpět a naléhavě mu šeptali. Pokusil se odbourat stovky hlasů ve Velké síni, aby zaslechl, co říkají.

„Harry?“ Ronův hlas zněl ustaraně. „Chceš, abych zavolal profesora Snapea nebo Siria?“

„Ne, jsem…“ začal Harry, potřásl hlavou a pak se jím prohnala vlna síly a on šokovaně zalapal po dechu a jeho tělo ztuhlo, když se ocitl v mysli, která nebyla jeho vlastní. V jednu chvíli seděl ve Velké síni a v té příští byl v nějaké tmavé, podzemní komnatě, stál na planoucím znaku, který byl vyleptán do chladných dlaždic na podlaze. Měl jenom okamžik, aby zahlédl ten znak - byl to znak, který starodávný démon vyleptal po celém světě na různých místech, a přes něj byla umístěna známá podoba Znamení zla.

Ucítil, jak se Voldemortovo vědomí pohnulo uvnitř jeho, cítil jeho vztek, jeho šílenství a jeho ohromné uspokojení, že to všechno právě končí. Jeho vláda nad zemí právě započala - věčná a nepopiratelná. Jeho nepřátelé byli už všichni mrtví - jen to ještě nevěděli.

„Sbohem, Harry Pottere,“ rozesmál se Voldemort. „Čas nadešel.“

A pak byl Harry zpátky ve své vlastní hlavě, zpět ve Velké síni. Vstal a v hrůze se dral od nebelvírského stolu. „Tohle je ono? Tohle je to tajemství!“ zděšeně křičel, jenom nejasně si byl vědom toho, že Ron a Hermiona vstali s ním a natahují se k němu, jak se ho pokoušejí uklidnit. Cítil krev, jež mu skapávala na oči, jako by se jeho jizva rozevřela. Kolem jeho hlavy kroužili havrani, krákali na něj, říkali mu, aby se soustředil, říkali mu, že je čas.

Nadešel čas - čas zemřít. Byla to taková prostá věc, takové jednoduché tajemství - ale hrůza z toho, co by to znamenalo, ho přemohla.

Otáčel se otřeseně dokola a horečně hledal pomoc - všichni učitelé u hlavní tabule v obavách vyskočili na nohy. Jeho oči se spojily s Brumbálovýma. „Och, bože, pomoz mi!“ prosil.

Starý kouzelník už vytasil hůlku, odsunul svou židli a pokoušel se obejít stůl, aby se mohl dostat k němu. Sirius porazil vlastní židli a přelézal přímo přes stůl a Severus - viděl, jak Severus v bolesti lapá po dechu, zatímco si svírá předloktí, kde bylo pod šaty skryto Znamení zla. U zmijozelského stolu se dva sedmáci drželi za svá vlastní předloktí a sykali v mukách, jak skrytá Znamení na jejich pažích vzplála životem.

A pak všichni začali padat, jeden po druhém, jako loutky, jejichž vodicí nitě byly přeřezány.

Ron a Hermiona, kteří stáli vedle něj, sevřeli jeho ruce, zalapali po dechu a klesli na něj, než sklouzli na zem. Remus, který se pokoušel udržet Severuse vzpřímeně, sklouzl pod hlavní tabuli. Sirius, který přeskočil stůl a byl na půl cestě přes Síň, klopýtl a padl na havraspárský stůl, přičemž odhodil několik čtvrťáků, kteří už padli dolů na tvář - stejně jako zbytek jejich spolužáků. Když za hlavním stolem dopadlo na podlahu Hagridovo tělo, zem se otřásla. Celá mrzimorská kolej sotva vydala nějaký zvuk, než všichni sklesli na sebe navzájem a pohyb se zastavil. Zvuk klepání padajících dýk zazněl Síni, jak se zhroutila zmijozelská kolej.

Zaslechl zvuk dřeva, jež udeřilo do kamenné podlahy, když Brumbálovi vyklouzla hůlka z prstů. Starý kouzelník zíral na Harryho v úžasu, než se zhroutil na hromadu blýskavého purpurového šatu a sněhově bílých vlasů.

Tohle se neděje, říkal si Harry, když stál samotný ve znehybnělé Síni. Nemohl dovolit, aby se to stalo. Havrani nyní seděli na jeho ramenou a šeptali mu do obou uší. Klesl na kolena vedle padlých těl Rona a Hermiony, ruce opřel o starobylé dlaždice podlahy.

„Je čas,“ řekli mu havrani a on spatřil ve své mysli záblesky obrazů, sny, které se vracely, aby ho pronásledovaly. Najednou si vzpomněl, jak stál hluboko pod Bradavicemi v Tajemné komnatě, zatímco Sirius přeměňoval pokoj, ve kterém Remus Lupin spal. Tenkrát se dotkl jejich magických jader a představoval si, že kdyby jenom přitlačil, mohl Rema probudit, urychlit život v jeho žilách, vyrušit magii Doušku živé smrti.

Vztáhl se nyní všemi smysly, které měl, aby vycítil magii kolem sebe. Cítil je všechny - Rona a Hermionu, Siria, Rema, Severuse, Brumbála. Všechny, jejich podpisy mu byly tak důvěrně známé, tak drahé - a za nimi ostatní učitele, ostatní studenty, všechny havraspárské s jejich chladnými intelekty a mrzimorské s jejich vřelými aurami. Zmijozelové a Nebelvíři byli žhaví a prchliví svou vášní jak temnou, tak světlou. Mohl je cítit všechny - dokonce i mimo Velkou síň, kde bylo skryto několik zbloudilých obyvatel hradu.

„Je čas,“ řekli mu havrani. „Udělej to teď.“

Harry zatlačil vším, co v sobě měl. Zatlačil na všechny ty magické podpisy, poslal jim vlnu své vlastní magie do žil, urychlil jejich srdce, vdechl život zpět do jejich magických jader. Havrani vzlétli a Harry s pochopením přikývl a poslal s nimi svou mysl.

„Tudy,“ řekli mu. „Musíš jít tudy.“ A Harry spatřil rozsáhlé linie světla nad zemí, jež se rozbíhaly všemi směry jako zářící pavučina, která obepínala Zemi. Tyto ley-lines vyvěraly z hlubokého pramene síly hluboko uvnitř zemského magického jádra - a samozřejmě jedinou možností bylo otevřít ho, protože přes to všechno byl Harry jenom šestnáctiletý chlapec a nemohl mít takové množství síly, které bylo potřebné k tomu, co muselo být uděláno.

Vytlačil svou mysl ještě dál ven, zatlačil své myšlenky do těch zářivých linií síly, spojil s nimi svou vlastní magii, zatímco následoval havrany do zapomnění. Mohl teď cítit ostatní mysli, všechny, jež čekaly na něj, čekaly na jeho dotek, aby zrychlil jejich životy. Zatlačil silněji; jeho mysl, jeho magie, celá jeho duše se rozprostřela ven všemi směry, pohybovala se dál a dál z počátečního bodu, pryč od jeho těla. Musel se dostat ke všem. Volali na něj - volali jeho jméno, volali na jeho magii. Odpověděli mu, když je povolal oné noci u Stonehenge - nyní byl na řadě on - byl čas hořet, čas krvácet, čas rozlít svou duši, aby vzbudil celý svět.

Cítil, jak se jeho mysl odvíjí od něj, jeho magie spaluje jeho duši, když k nim dosáhl. A tam, uprostřed oslnivých žhavých uhlíků jeho lidí byly stíny - těch, kteří v sobě neměli nic, čeho by se dotkl, nic uvnitř, k čemu by byl schopen se natáhnout a uchopit alespoň tu nejmenší částečku z nich.

„Tyhle musíš opustit,“ řekli mu havrani, přikazovali mu odvrátit se - dál na této cestě neexistovala naděje.

Ale bylo jich tam tak moc - tak moc - a Harry cítil jejich myšlenky, jak jím prolínají. Nemohl je opustit, nedokázal opustit žádného z nich. Ale uvnitř nich nebylo nic, co by urychlil - žádný žhavý popel, který by mohl rozdmýchat opět do plného plamene.

„Odvrať se!“ naléhali havrani. „Nemůžeš je zachránit všechny!“

„Musím to zkusit!“ křičel Harry. Znovu zatlačil, tentokrát silněji, opustil své tělo a nechal svou mysl naprosto propadnout do středu Země.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Napsat tuhle kapitolu bylo docela zvláštní - byla to legrace popisovat Harryho jako typického teenagera, který se v duchu hihňá nad svou romantickou mezihrou. Harry zoufale potřeboval cítit se poprvé tak, jak by to pro něj mělo být 'normální'.

A pokud jde o druhou část kapitoly - tohle jsem zmínila předtím, když jsem psala kapitolu o starším démonovi. Když jsem poprvé začala tuto povídku, byla to jen lehká romance, ale brzy po druhé kapitole se něco změnilo a na mysl mi přišla tato dost komplikovaná zápletka. Uviděla jsem v hlavě podrobně dvě významné scény a absolutně jsem neměla představu, jak se tam dostanu. První byla scéna se starším démonem a druhá byla tato scéna (vlastně tato scéna a ta následující kapitola). Toto je, kdy jsem přesně rozřešila, co Voldemort plánuje - a náznaky jsem prokládala celý příběh. Bylo to hezké (pro mě) konečně se sem dostat - tyto scény mě už nějakou dobu pronásledovaly.

Tento týden udělám update dvě kapitoly prostě proto, protože ta následující kapitola mi přijde víc jako mezihra, ale skutečně musí být připojená k této poslední scéně.

A ano - název této kapitoly je citát T.S. Eliota.

 Pokrok - 72. kapitola

Západ slunce - 74. kapitola

Vyhledávání

Štítky