Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Milé čtenářky (a čtenáři, pokud tu nějací jsou). Možná jste zahlédli ve vzkazech, že si obě moje bety drze odjely na dovolenou. Ale protože já poctivě překládám dál, tak jsem usoudila, že vás nebudu šidit o vaše pravidelné dávky ;-) Naštěstí se přihlásila dobrovolně na dočasné betování Jezinka, čímž jí tímto vřele děkuji. A vás prosím o shovívavost, když tam někde najdete nějakou tu chybičku či anglikanismus nebo nepříliš zdařilou formulaci.

Takže dámy se už z dovolené vrátily a teď právě prožívají trauma z návratu z dovolené :-))) Až se vzpamatují, vrhnou se do práce a vypulírují to :-)

Pyriel

Draco se připojil ke studijní skupině v Nebelvírské věži a Harry se při vstupu do místnosti musel, navzdory mlze v hlavě, usmát. Pochyboval, že si vůbec někdy zvykne na pohled na elegantního, plavovlasého Zmijozela uprostřed vší té rudé. Neville byl v jeho blízkosti stále ještě nervózní, ale Deanovi a Seamusovi jeho přítomnost, jak se zdá, nevadila. Levanduli a Parvati se líbilo, že tu měli dalšího kluka k flirtování - ačkoliv pokud jde o Draca, byla jejich pozornost naprostým plýtváním. Mezi Nebelvíry se ani nesnažil příliš skrývat, že je naprosto blázen do Charlieho.

Když Harry vešel, všichni ho pozdravili. Přestože společenskou místnost obsadil šestý ročník kvůli svému studijnímu sezení, byly v pokoji natěsnané tucty dalších studentů. Harry na sobě cítil jejich pohledy, když se přidal ke svým kamarádům u krbu. Rozhodl se je ignorovat a vděčně se složil na pohovku mezi Nevilla a Deana. Na konferenčním stolku byl rozložený tucet knih spolu s pergameny a brky. Nejvíc tlustých knih leželo před Hermionou. Navzdory tomu to vypadalo, že se jen málo zabývají studiem.

Stále ještě kolovaly noviny a tématem diskuze byly patrně události na ministerstvu. Navzdory izolaci se šířily zprávy o tom, co se děje. Odpolední zvláštní vydání novin bylo plné kousků informací spolu s divokými spekulacemi. Snímky ozbrojených mudlovských vojáků v ulicích kolem skryté budovy ministerstva způsobily nejrůznější reakce. A za druhé se všichni snažili uhodnout, co by mohl mít v úmyslu Lucius Malfoy.

Když Severus a ostatní Harrymu pověděli, že je možné, že by Lucius Malfoy mohl usilovat o budoucí alianci s ním, nevěděl, co si o tom má myslet. Předpokládal snad Malfoy, že mu prostě odpustí? Po tom, co udělal Removi, si nebyl jistý, jestli je to možné - pokusil se Rema nechat usmrtit! Věděl, že by se měl soustředit na větší obraz - ale právě teď bylo pro něj těžké soustředit se na cokoliv.

„Já prostě nechápu, jak to, že je to legální?“ stěžovala si Hermiona a většinu svých poznámek směřovala na Draca.

Draco jen pokrčil rameny. „Mluvil o návratu starých způsobů celý můj život, ale nikdy mě nenapadlo, že by se to skutečně stalo.“

„Může to udělat?“ vyptávala se Hermiona. „Prostě převzít křeslo v souboji?“ podívala se pro odpověď na Harryho.

Harry se pokoušel rozpomenout se na to, co mu Brumbál a ostatní ráno vysvětlovali. Mlha v jeho mysli mu to neulehčovala, ale snažil se co nejlépe potlačit ji a myšlenky si zorganizovat. „Ministerstvo se zřejmě bez ministra v čele vrátilo k jakési starší formě vlády, kde takové věci legální jsou.“

„Ale to je…“ potřásla hlavou a zahleděla se na Draca. „Návrat ke starým způsobům?“

„Než naši společnost začali tolik ovlivňovat mudlové,“ upřesnil Draco a všichni v jeho hlase zaslechli mlhavé stopy bývalých předsudků. Nepochybně naslouchal takovým řečem celý svůj život. „Dokud náš svět nezačali ovlivňovat mudlové, byly všechny vedoucí pozice v naší společnosti drženy právem magie. Někdo dostal nápad zavést volby - a než jsme si to uvědomili, byla celá naše vláda řízena byrokraty místo bojovníky.“

„Říká se tomu demokracie,“ informovala ho Hermiona.

Draco jenom pokrčil rameny. „Demokracii a volby nám dali ministrové jako Popletal.“

„A ty si myslíš, že by nám bylo líp s tvým otcem?“ ušklíbla se.

„To jsem neřekl,“ protestoval Draco. „Ale někdy se věci rozpadnou - a jediný způsob, jak je napravit, je vrátit se na začátek.“

„Takže Lucius Malfoy hodlá ukořistit tolik křesel, kolik dokáže?“ vyptávala se Hermiona. Vypadala tou představou dost zděšená.

„Musí tam být nějaké omezení?“ namítal Dean. „Co se stane, jestliže se zmocní všech míst? Stane se prostě automaticky ministrem nebo něco takového?“

„Nemůže,“ odpověděl Draco. „Aby bylo zasedání Starostolce platné, musí se ho zúčastnit přinejmenším dvanáct členů, a to platilo v jakékoliv době. To vzniklo tak, že bývalo dvanáct členů vnitřní rady, vedené třináctým členem nazývaným Nejvyšší černokněžník - všechna místa byla získána právem magie. Vnější rada byla tvořena od dvaceti do sta menších členů, kteří byli buď voleni nebo jmenováni.“

„Dvanáct členů vnitřní rady a Nejvyšší černokněžník?“ zamračila se Hermiona. „To zní hodně jako uspořádání Voldemortova Vnitřního kruhu.“

Harry netečně zaznamenal, že se při Hermioniných slovech všichni přikrčili, a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že tak reagovali na jméno Voldemort. Najednou měl nutkání začít se hihňat a tak tak se mu ten impuls podařilo potlačit. Mlha v jeho hlavě zhoustla.

„Bývaly doby, kdy tohle bylo poselství, jež Vy-víte-kdo symbolizoval,“ začal Draco, ale zarazil se, když se k němu obrátil tucet nevěřícných pohledů. Vrátil jim pohled právě tak prudký. „Nedívejte se na mě takhle!“ protestoval. „Je to v historických knihách! Myslím, že se všichni shodneme, že nyní je to prokletý šílenec s rukama od krve, ale byly doby, kdy jediné, co dělal, bylo veřejné hlásání politických vzkazů o návratu starých způsobů. Lidé na celém světě byli zneklidněni neustálým pronikáním mudlovské společnosti do naší. To je důvod, proč byli lidé tak ochotní se k němu přidat.“

„Lidé jako tvoje teta Bellatrix?“ zeptal se Neville vztekle, čímž poprvé po dlouhé době ukázal něco ze své nebelvírské páteře. Řada Nebelvírů v místnosti začala souhlasně mručet - několik sedmáků se přisunulo blíž ke skupině a teď Draca nedůvěřivě sledovalo.

Dracovy modré oči ztvrdly do bouřkové šedi. „Nejsem zodpovědný za chování své tety.“

Neville neústupně vystrčil bradu: „Mě to připadá, že jsi z tohohle návratu ke starým časům šťastný.“

„Brzdi!“ zavrčel najednou Ron a Harry spatřil, jak sebou při tom zvuku Draco trhl. Ale jediný pohled na Rona odhalil, že zlobně zírá na Nevilla, a svoje slova směruje na Nebelvíra. Výraz na Dracově tváři téměř stačil, že se Harry znovu málem začal chichotat. „Je jedním z náš, vzpomínáš?“ Oznámil Ron Nevillovi a ostatním. „Stál s námi a bránil Harryho.“

Zdálo se, že Ronova slova ťala do živého, protože zlobné pohledy zmizely a Harry si uvědomil, že překvapeně mrká. To je pravda, řekl si v duchu, Draco tam včera byl, že jo? Nemohl si pomoci, ale uvažoval, jestli by neměl něco říct, ale Ron to měl očividně pevně v rukách - dokonce i sedmáci při jeho slovech ucouvli. Harry se slabě usmál - rozhodně byl příliš unavený, než aby mu to jasně myslelo.

Nicméně Hermiona se podrážděně obořila. „Můžeme se vrátit k předcházející diskuzi a nechat testosteron ve famfrpálové šatně?“ dožadovala se.

„Hej!“ zvolala Katie Bellová z místa, kde seděla s několika dívkami ze sedmého ročníku. „Ve famfrpálovém týmu jsou také dívky!“ Její komentář podnítil ostatní studenty ke spoustě dobromyslného škádlení.

Hermiona rozmrzele protočila oči. „Jenom chci vědět, co se stane, jestliže se Lucius Malfoy pokusí získat všechna křesla ve Starostolci?“

„Asi není schopen převzít všechna křesla,“ odpověděl jí Harry, který si vzpomněl na něco dalšího z toho, co mu Brumbál pověděl. „Je tam upírský lord, který už také převzal jedno křeslo, a pochybuju, že by s ním chtěl Malfoy bojovat. A také jiný vlkodlak přebral křeslo jménem Rema. A moje švagrová, Diana, se také zmocnila křesla. Kdyby ji Malfoy vyzval, měli bychom tu armádu Vikingů lačnících po jeho krvi.“ Vlastně, když o tom teď tak uvažoval, mohlo by být docela zábavné to sledovat.

„Rema?“ Hermiona při tom vykulila oči. „On má křeslo?“

„Jeho nápad to nebyl,“ připustil Harry. „Ale očividně to je taky legální.“

„Ale vlkodlaci nemají plná občanská práva,“ namítala Hermiona. Bylo docela zvláštní, že to říkala právě ona, která byla obvykle tou nejvýmluvnější, když šlo o nespravedlnost takových věcí.

„Tedy, technicky už dál Remus vlkodlakem není,“ připomněl jí Harry. „A kromě toho - celá ta záležitost s právem magie způsobila, že právě teď je tato záležitost dost sporná.“

Po Hermionině tváři přeběhl ten nejpodivnější výraz. „Takže mi chceš říct, že kdokoliv může získat křeslo ve Starostolci prostě jenom tím, že o ně svede souboj?“

Draco v jejím výroku očividně slyšel víc než ostatní, protože se na ni šokovaně zahleděl. „Neopovažuj se o tom dokonce ani uvažovat!“ vykřikl. „Sežerou tě zaživa!“

Ale Hermiona jenom pokrčila rameny. „Jak těžké by to mohlo být? Ty sám jsi říkal - je to jenom hejno byrokratů. Jsem více než způsobilá.“

Harry věděl, že dneska mu to myslí trochu pomaleji, ale tohle mu znělo, jako by Hermiona navrhovala, že půjde do souboje. Mnoho z ostatních Nebelvírů na ni zíralo s výrazem podobným bázni. Draco na druhou stranu vypadal zděšený. „I nejslabší z nich by tě vyřídil i poslepu. Nikdy předtím jsi se v souboji neutkala a oni bojují hůlkou i mečem! Nemáš ani tušení, do čeho by ses to dostala. Je mi jedno, jak jsi chytrá - pořád ti je jenom šestnáct let. A nevíš nic o šermování.“

„Tak mě to nauč!“ trvala na svém.

„To není něco, co by ses naučila za týden!“ protestoval.

„Má pravdu, Hermiono,“ přidal se Harry, když jeho mozek začínal dohánět konverzaci. „Severus mě učí šermovat už měsíce a pořád jsem jenom začátečník.“ Při pomyšlení na Severuse se do jeho srdce zabodl ostrý hrot emocí, až se zamračil a podivil se nad jejich zdrojem. Ale mlha přivlála zpět a pohltila všechno dřív, než to mohl prozkoumat důkladněji, zanechala po sobě jen pocit příjemného klidu.

„Hermiono!“ zvolal Ron, který se dostal přes svůj šok dost na to, aby konečně protestoval. „Nemůžeš mít přece vážně zájem o souboje - nebo o převzetí křesla ve Starostolci?“ Harry musel připustit, že se mu rozpaky taky nedostávalo slov.

„Myslím to vážně,“ prohlásila. „Jestliže se chtějí vrátit ke starým způsobům - dobrá. Ale budou muset čelit několika dosti bolestivým faktům. Krev neznamená všechno. Upíři a vlkodlaci to očividně dovedli k úspěšnému konci - Starostolec prostě nebude obsazený čistokrevnými. Budou se muset smířit s tím, že existují mudlovští šmejdi, kteří jsou stejně silní jako oni. Je to už čtyři sta let, kdy mohli upíři a vlkodlaci mluvit do vládnutí. Ale pro ty, kdo vyrostli mezi mudly, je to dokonce ještě horší.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Ron.

„Udělala jsem si nějaký průzkum,“ vysvětlila. „Víš vůbec, co musí kouzelník, který se narodil mezi mudly, udělat pro to, aby získal jediný hlas v našich volbách? Musí získat dva body v testu zvaném Kouzelnické potvrzení. První bod může získat tak, že projde sérií objektivních testů - dostane za úkol předvést deset velice obtížných kouzel. Když je všechna úspěšně vykoná, získá jeden bod. Druhý bod pochází z dvou-třetinové většiny hlasů ve Starostolci. V posledních sto letech se pokusilo hlas získat 329 kouzelníků s mudlovským původem. Hádej, kolik jich při získání hlasu skutečně uspělo?“

Ron i ostatní zavrtěli hlavami, protože neměli ani tušení.

„Devět,“ oznámila jim Hermiona. „Devět kouzelníků, pocházejících z mudlovské rodiny, získalo hlas z 329, kteří se o něj pokusili.“ Pohlédla na Draca, který se právě chystal pronést komentář. „A než něco řekneš, 298 z nich úspěšně získalo první bod. Byly to ty dvě třetiny ve Starostolci, které nedokázali získat. Těch devět, kteří svůj hlas obdrželi, ho dostalo jenom proto, že je veřejně obhajoval Brumbál. Jestli existuje jakákoliv šance, jak bych to mohla změnit, tak se ji chystám využít.“

„Ty nezměníš nic,“ ujistil ji Draco, „protože skončíš mrtvá.“

„Neříkám, že se hned dnes chystám vyřítit a někoho vyzvat na souboj,“ uvedla Hermiona. „Já jen prostě nehodlám ignorovat příležitost. Jestli se musím naučit, jak se utkat v souboji, tak to udělám.“

„Určitě věci nezůstanou v současném stavu?“ namítla Levandule, která poprvé promluvila nahlas. „Myslím tím, že se všechno brzy vrátí do normálu, ne?“ Všichni na ni pohlédli, ale nikdo neodpověděl.

„Proč prostě Harry všechno nespraví?“ vložil se Dean, který vypadal poněkud popuzeně politickým směrem rozhovoru. „Myslím tím, že můžeš jenom… však víš…“ nejasně mávl rukou.

Harry se zamračil. „Libovolně začít diktovat zákony a měnit formu vlády, která je tu od časů Merlina?“ navrhl.

Dean se široce usmál. „Přesně.“

„Když už budu v tom, proč taky nepostavit mimo zákon domácí úkoly?“ nabídl Harry. Po tom návrhu se ozvalo četné provolání slávy ode všech dalších studentů, kteří špicovali uši, aby slyšeli jejich rozhovor. Harry v odpověď jenom zasténal.

„Takže hádám, že nejsi nadšený představou, že bys do záhlaví všech našich úkolů napsal 'tato esej byla úředně schválena Harrym Potterem', hm?“ zeptal se Seamus. „Jenom si představ ten výraz na tváři McGonagallové!“

Harry se jen usmál. Takhle to bylo s Nebelvíry. Čím víc se věci měnili, tím víc zůstávali naprosto stejní.

- - -

Večer, když se vrátil do jejich bytu, vypadal Harry vyčerpaně. Severus ho pozorně sledoval u večeře. Nebelvírští vypadali všichni něčím navztekaní, byli ponořeni do vášnivé debaty o aktuální politické situaci na ministerstvu. Ale Harry převážně mlčel, jenom naslouchal a sledoval, jak ostatní mluví.

Chlapec se rozhodl ten večer jít spát brzy a zamířil ihned po večeři do ložnice. Obvykle Severus nikdy nevstupoval do ložnice, když se Harry chystal do postele - obyčejně čekal, dokud si nebyl jistý, že chlapec spí, než ho následoval do postele, čímž mu poskytoval přinejmenším iluzi soukromí. Ale tento večer čekal jenom, dokud Harry neopustil koupelnu, oblečený zase do svého oblíbeného mudlovského pyžama. Chlapec ještě uklízel svoje šaty a připravoval si knihy do školní brašny, když Severus sebral svůj vlastní noční oděv a zmizel v koupelně.

Provedl svou večerní očistu tak rychle, jak to jen bylo možné, a vědomě si oblékl jen spodní díl pyžama a noční košili opominul. Dával přednost tomu spát takto - ale v posledních osmi měsících úmyslně nosil do postele noční košili, aby se Harry v jeho přítomnosti cítil klidněji. Dnes večer Severus chtěl, aby Harry viděl jeho nahou hruď, navzdory jizvám, které jeho tělo hyzdily - a co bylo mnohem důležitější, Kámen srdce, který mu visel kolem krku.

Díval se na sebe upřeně do zrcadla a uvnitř něj bublala nervozita. Taková ošklivá tvář, pomyslel si pro sebe, dokonce i když se Harrymu líbily jeho vlasy. Poprvé ve svém životě si přál, aby vypadal víc jako jeho mladší bratr Julius. Mladíkovi, jako byl Harry, mohl nabídnout jen málo. Jeho dřívější milenci byli přitahováni jeho silou nebo jeho inteligencí. Ale Harry, jak se zdá, nikdy nepřisuzoval velký význam inteligenci - a pokud jde o sílu, těžko mohl toužit ještě po větší. Harry měl veškerou moc, kterou potřeboval - a Severus - vypadalo to, že moc, kterou míval, náleží Temnému pánovi.Takže mu zbývalo co? Protivná povaha, jízlivý humor, který oceňovalo jen velice málo lidí, a přehnané vědomosti o lektvarech - což bylo určitě vysoce ceněno famfrpálem posedlým Nebelvírem.

Věděl, že alespoň jeho tělo je dobře formované. Tedy věřil tomu - ačkoliv jizvy, jež zaneřádily jeho kůži, vůbec nebyly příjemné na pohled, nemluvě o tom, že prakticky křičely o jeho zmijozelském dědictví. Nebelvíři měli rádi dobrý boj stejně jako ostatní lidé, ale nesbírali trofeje z krvavých sportů, jako to dělali Zmijozelové. Jizvy mohly sotva být bod v jeho prospěch.

Jeho pohled se přesunul ke Kameni srdce na jeho obnažené hrudi. Považoval za ironii, že bez jediného zaváhání čelil Smrtijedům i staršímu bohovi, ale akce, ke které se chystal, v něm vyvolávala paniku. Nosil Kámen srdce několik měsíců, skrytý všem pohledům. Představa, že se k tomu přizná, v něm vzbuzovala nepříjemný pocit zranitelnosti. Vypovídalo to až příliš mnoho o jeho pocitech a udělat to bylo směšně sentimentální. Dokázal si vybavit tucet různých lidí, kteří by se smáli až do úmoru při pomyšlení, že Severus Snape dělá něco tak naprosto pošetilého. Severus cítil, jak jeho kůže hoří rozpaky a zvedl ruku, aby Kámen uchopil, jeho instinkt mu napovídal, aby ho odstranil, než aby riskoval to ponížení.

Ale vzpomínka na výraz v Harryho očích dříve toho dne zadržela jeho ruku. Nezáleželo na tom, co si o něm Harry myslí; je jedno, jestli ho bude za takovou sentimentalitu škádlit nebo zesměšňovat nebo dokonce jestli se Harry vyřítí za Blackem a Lupinem nebo zbytkem Nebelvírské koleje, aby jim pověděl o bizarním chování hlavy Zmijozelu. Na čem záleží, je najít způsob, jak utišit bolest, kterou viděl v Harryho očích dnes odpoledne, když uvěřil, že jeho dárek odhodil stranou jako smetí. Tato událost se nějak v Harryho mysli nevysvětlitelně spojila se vzpomínkou z dětství a tím, co mu udělala jeho teta, a rozbít toto spojení stálo za jakékoliv rozpaky, které by Severus mohl cítit. Toto odpoledne došel k závěru, že není ve vztazích dobrý, ale jestli existuje nějaký způsob, jak zhojit toto malé zranění, tak to udělá.

Když vstoupil, seděl Harry na posteli a držel v ruce neotevřenou lahvičku Bezesného spánku, jako by váhal, jestli ho má vypít. Vzhlédl, když se Severus přiblížil, a jeho pohled se okamžitě zastavil na Kameni srdce, jež leželo na Severusově odhalené hrudi. Ty zelené oči se při tom pohledu šokovaně rozevřely a rychle obrátil hlavu, aby pohlédl na otevřenou zásuvku nočního stolku, odkud právě vzal lahvičku lektvaru.

„Našel jsi ho pro mě?“ zeptal se Severus, který už odpověď znal. Harry na něj jen zíral a vypadal zmateně. „Řetízek se musel minulou noc přetrhnout, když jsem si strhal šaty.“ Toto jediné sdělení přiznávalo tak mnoho.

Sledoval, jak Harrymu jeho slova pomalu docházejí, zatímco šplhal do postele vedle něj, a věděl, že hádal správně. Srdce se mu v hrudi svíralo při pohledu na emoce v těch zelených očích.

„Minulou noc?“ opakoval Harry, bolest v jeho očích soupeřila s pochopením toho, co se mu Severus pokoušel říct. „Ty jsi ho nosil? Celou tu dobu?“

Severus zvedl ruku, aby se dotkl Kamene, a ucítil pod svými prsty pulsovat magii. „Ano,“ řekl prostě.

Harryho tváře zalila mírná červeň a na rty mu pomalu vystoupil úsměv. Neřekl nic, ale místo toho sklopil hlavu a zíral na své ruce, jež stále držely lahvičku. Rychle mrkal, jako by bojoval se slzami. Severus cítil, jak se v jeho srdci něco utišilo, a pomalu si, oddechl. Možná, že věci nezpackal tak hrozně, jak se obával.

Jeho pohled přejel přes Harryho rysy, zaznamenal barvu jeho pleti a půvabnou linii krku, jak tam tak seděl s hlavou skloněnou a úsměvem na rtech. Vzdoroval nutkání natáhnout se a dotknout se jeho hlavy, chtěje pohladit jeho vlasy. Po minulé noci si nebyl jistý, jak by přijal jakýkoliv pokus o sblížení - Harry byl dost prudký, aby ho ráno objal, ale podle Severusova mínění byly Harryho reakce celý den mírně mimo.

Pohlédl dolů na lahvičku s lektvarem v Harryho ruce a uvažoval, jestli by si neměl sám dnes v noci vzít jednu dávku. Mohlo by to pomoci omezit touhu po Harryho blízkosti, jež v něm narůstala.

A pak si všiml, že se obě Harryho ruce třesou. Severus se zamračil. Bylo to velice slabé - jako třes způsobený chladem, přestože v pokoji bylo dostatečné teplo. Téměř mu to připomnělo jeho samého po účincích kletby Crucio.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se znepokojeně.

Harry, stále se usmívající, pokýval hlavou. „Ano, jsem zelený, Severusi,“ ujistil ho.

Chvíli trvalo, než Severus jeho slova v hlavě zaregistroval.

Zelený? Severusovo srdce vynechalo tempo.

„Řekl jsi právě, že jsi zelený?“

„Tedy, vzduch je,“ upřesnil Harry a vypadal svým pozorováním mimořádně spokojený. „Až na tvůj hlas. Tvůj hlas je zlatý. Vážně mám rád tvůj hlas, Severusi. Řekl jsem ti to vůbec někdy? A je v pořádku, že to je nebelvírská barva, protože Siriův hlas je modrý - takže tím se všechno nakonec vyvažuje.“

Severuse naplnily obavy - viděl, že Harry na tom, co říká, neshledává nic zvláštního. „Ty vidíš zvuky, Harry?“ zeptal se nejistě. Pro lidi, kteří trpěli pod kletbou Crucio, nebylo neobvyklé, že se u nich rozvinula třesavka a podivné smyslové vjemy - ale pokud věděl, Harry nebyl v nedávné době nijak proklet.

Harry na něj vzhlédl a zdálo se, že o jeho otázce chvíli uvažuje. Zamyšleně se zamračil a pak si pro sebe mumlal, jako by dumal nad odpovědí. Ale místo odpovědi si lehl na záda, položil si hlavu na polštář a zvídavě hleděl na lahvičku s lektvarem, kterou stále držel v ruce. Vypadal roztržitě.

S bušícím srdcem se Severus natáhl, vzal ho rukou za bradu a jemně obrátil jeho tvář k sobě. „Harry, podívej se na mne,“ naléhal a teď byl vystrašený. Ty až příliš klidné zelené oči vzhlédly a střetly se s jeho pohledem a Severus udělal něco, co sám sobě slíbil, že nikdy neudělá. Zaměřil své myšlenky do Harryho mysli.

Udržoval svůj mentální dotek tak jemný a lehký, jak mohl, ale dokonce i po pouhém otření se o Harryho povrchové myšlenky věděl, že je něco špatně. Navzdory vnějšímu klidu se tu setkal pouze s chaosem. Harryho myšlenky byla šílená změť obrazů, které v jeho mysli nevyzpytatelně vířily. V popředí této bouře obrazů byly pouze myšlenky na tady a teď - krátké okamžiky, které se příležitostně vyrovnaly a uhladily, než se znovu ponořily do chaosu. A tam, kde si Harryho mysl udržovala vzpomínky a rozpoznávací funkce, našel hustou mlhu, která všechno pohltila - bránila mu v přístupu k samotným myšlenkám, jež Harryho udržovaly celý den na hraně.

Není divu, že byl celý den tak klidný - bylo to, jako by kolem obcházel ponořený v mlze, neschopen skutečně o něčem uvažovat. Ale co pro Merlina způsobilo takový chaos - Severus sondoval trochu hlouběji, hledaje zdroj této mlhy.

A pak se tam, hluboko uvnitř mladíkovy mysli, setkal Severus s temnotou - něčím temným a děsivým, plným ostrých okrajů jako rozbité sklo - v uhlazeném řádu Harryho mysli. Bylo to studené a nekonečné a přisálo se to na Severusovu duši, jako by ji to chtělo pohltit. Zděšený Severus prchl, stáhl své myšlenky zpět a nechal mlhu, aby se znovu přihnala a zahalila Harryho mysl.

Severus zavřel oči a strachem se otřásl - věděl, co ta temnota je. Existovala pouze jediná věc, která to mohla být. Nyní pochopil, že ta mlha je obranný mechanismus - způsob, jak se Harryho mysl chrání před temnotou, která se usadila uvnitř. Všichni včera sledovali Harryho, jak čelí dávnému démonovi, viděli ho, jak hledí přímo do jeho očí, a přesto všichni slepě ignorovali fakt, že nikdo nedokáže udělat něco takového bez následků. Harry byl včera poraněn - bylo to, jako by byl doširoka roztržen, a oni to ignorovali, protože se mu nějak podařilo dál fungovat. Pohlédl do očí starobylého démona a ten mu pohled vrátil, napadl jeho mysl, když nedokázal zasáhnout jeho tělo.

„Severusi,“ Harryho hlas upoutal jeho pozornost a Severus rychle oči otevřel. Harry se díval na jeho hruď, na tváři nezvyklý úsměv. „Víš, že nosíš můj Kámen srdce?“

Severus se zachvěl. „Ano, Harry,“ odpověděl mírně. „Já vím.“ natáhl se a vzal lahvičku s lektvarem z Harryho rukou. Odstranil zátku, rukou vklouzl pod Harryho hlavu a zvedl ji. „Vypij si svůj lektvar, Harry,“ naléhal a přiložil mu lahvičku ke rtům.

Harry ji vypil bez protestů, pak se znovu uvelebil dozadu na polštáři. Natáhl ruku a dlaň položil na Severusovu hruď - na okamžik si muž pomyslel, že se ho chystá odstrčit. Ale místo toho jen Harry přejížděl svými prsty přes jednu z četných jizev, jež hyzdily Severusovu kůži. Při tom Severusovi probíhalo po těle mrazení a jeho srdce přetékalo emocemi.

„Je to tady mnohem hezčí než v přístěnku,“ řekl mu Harry nečekaně. „Řekl jsem ti to někdy?“

„Ne, Harry,“ odvětil Severus se sevřeným hrdlem. Celý den byly chlapcovy reakce vypnuté - jak to mohl nevidět? Krvácel jim přímo před očima - a oni si toho ani nevšimli. Mohl se jenom modlit, aby škody nebyly nevratné.

„Neřekl jsem ti hodně věcí,“ povzdechl si Harry zamyšleně, přestože mu víčka začala klesat, jak na něj začínal účinkovat lektvar. „To mi přijde hloupé. Mám rád, když mi nasloucháš.“

Severus shrnul Harrymu vlasy z čela, čímž odhalil jizvu ve tvaru blesku. Pro jednou nebyla zanícená - toto zranění mělo jen málo společného s jeho spojením s Voldemortem. Chlapec si vzdychl a naklonil se, aby si vychutnal jeho laskání.

„Severusi,“ znovu zamumlal, téměř už spící.

„Ano, Harry?“

„Jsi horký,“ řekl prostě a oči se mu zavřely. „To se mi taky líbí.“

S bolavým srdcem se Severus rozhodl vzít závěrečné sdělení jako pozvání. Ulehl, posunul se blíž k Harrymu a ovinul ruce kolem jeho těla. Zavřel oči a následoval Harryho do neklidného spánku, jeho vlastní myšlenky byly pronásledovány uvědoměním, že existují věci, před kterými chlapce nedokáže ochránit.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Název této kapitoly 'synestézie' se odvolává na duševní poruchu, která je spojena s překřížením smyslů. Lidé slyší barvy nebo cítí zvuky. Ale přestože na to odkazuji jako na 'poruchu', v některých případech je to přirozená schopnost, která může být spojena s uměleckými schopnostmi stejně tak jako s rozvinutými poznávacími schopnostmi. Může se to také stát, když je mozek pod tlakem - migrény, poškození mozku, vyčerpání, změněného stavu. V případě této povídky - Harry rozhodně zažívá nějaké problémy - Lovercraftovští fanouškové vědí, že nikdo se nemůže dívat na staršího boha bez toho, že by utrpěl nějaký druh traumatu. V příští kapitole bude vysvětleno víc.

Poznámka překladatelky: Dva odkazy: ZDE a ZDE

 Roztěkanost - 65. kapitola

Ostré hrany - 67. kapitola

Vyhledávání

Štítky