Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Severus vstal za úsvitu, v tichu se oblékl a potom zamířil nahoru do ředitelovy věže, aby získal jeho myslánku. Ačkoliv mu ji Albus půjčil více než ochotně, zalekl se Severus pravdy, když se ho ředitel vyptával, nač ji potřebuje.

Právě tehdy mu došlo, jaké postavení ve světě bude mít – je Harryho manžel. To vytlačilo všechna další pouta loajality. Jeho povinností bylo chránit Harryho za každou cenu, a přestože nevěřil, že by byl ředitel pro Harryho nějakou hrozbou, tohle bylo něco, co by mělo zůstat rozhodně soukromé. Svět potřeboval mít v Harryho absolutní důvěru a Severus věděl, že Brumbál věří, že Harry je skutečně veden nějakou vyšší mocí. Brumbálova víra v tuto vyšší sílu byla jedním z jeho hlavních zdrojů síly. A Severus také věděl, že Harry potřebuje, aby Brumbál zůstával silným - potřeboval to možná víc než cokoliv jiného.

„Znamení zla,“ vyhrkl Severus místo odpovědi. Když se Albus zamračil, Severus to rozvedl. „Chci si znovu projít vzpomínku na to, jak jsem získal Znamení. Nepamatuji si to jasně a nemůžu si pomoci, abych neuvažoval, jestli tam nebyl nějaký náznak toho, co skutečně znamená.“

„Myslíš, že bys mohl najít způsob, jak ho odstranit?“ vyptával se Albus zvědavě.

Severus jen pokrčil rameny. „Nevím. Ale musím zjistit, jestli je nějakou hrozbou pro Harryho - jestli je pro něj mé pouto k Temnému pánovi nebezpečné.“ Vlastně to je docela dobrý nápad, pomyslel si Severus, když ta slova pronášel. Možná bylo v tom kouzle, jež vytvářelo Znamení zla, něco, co by jim pomohlo v jeho pátrání po informacích.

Albus přikývl, přijímaje jeho odpověď. „Mnoho štěstí, můj chlapče,“ popřál mu. „Dej mi vědět, kdybys cokoliv potřeboval.“

Severus se vrátil do svých pokojů a uložil myslánku na konferenční stolek před krbem. Vyhledal také nerozbitnou lahvičku, která mohla být použita pro bezpečné uložení vzpomínek. Mohl jenom doufat, že tato zvláštní vzpomínka se dá získat - a že její odstranění způsobí to, o co se modlí, aby se stalo.

Nemusel čekat dlouho. Harry, oblečený a připravený na školní den, se o chvíli později vynořil z jejich ložnice. Věnoval Severusovi dosti bezduchý úsměv, zatímco automaticky mířil k čajové konvici vedle krbu. Prázdnota v tom úsměvu byla pro Severuse výmluvná - jak mohl nevidět, co se včera s Harrym dělo? Proklínal se za to, že ho nesledoval pozorněji.

„Harry, pojď sem a na chvilku se tady posaď,“ požádal ho Severus a pokynul k pohovce před konferenčním stolkem, kde čekala myslánka. Přestože byl Harry uprostřed přípravy svého ranního čaje, okamžitě práci opustil a posadil se na pohovku. Skutečnost, že dokonce ani nezaváhal, Severusovi dělala starosti. Harry nebyl nikdy tak ochotný.

Harry krátce pohlédl na myslánku, zamrkal a na okamžik vypadal zamyšleně. Ale výraz vybledl zpět do mírného úsměvu a vzhlédl k Severusovi s očekáváním.

Zachmuřený Severus se posadil vedle Harryho. „Poznáváš tohle?“ zeptal se Severus a ukázal na kamennou myslánku. Kdyby nic jiného, měl by být chlapec zvědavý na ni - kamenná mísa měla po celém obvodu propracované řezby a vyzařovala pocit magie.

„Vypadá to jako Brumbálova myslánka,“ odpověděl Harry, jako by to byla běžná věc.

„Správně,“ přikývl Severus. Chlapec přinejmenším tento předmět znal, ačkoliv si nebyl jistý, kdy mohl zjistit, co je to. „Víš, že je určena pro ukládání vzpomínek, ano?“

Harry kývl.

„Chci, abys kvůli mně do ní vložil vzpomínku, Harry,“ pokračoval Severus.

Harry na něj zamžoural, ale jinak nereagoval. Znechucený Severus se zamračil. „Rozuměl jsi mi?“

„Ano, Severusi,“ přikyvoval Harry svolně.

Když ani potom neudělal žádný pohyb, Severus si povzdechl, natáhl se pro Harryho levou ruku, vytáhl jeho hůlku z pouzdra pod rukávem košile, kde ji nosil. Pevně vložil hůlku Harrymu do pravice a všiml si, jak se na to chlapec dívá téměř zasněně. „Věříš mi, Harry?“ zeptal se Severus.

Harry přikývl. „Samozřejmě, Severusi.“

„Chci, abys kvůli mě vložil do myslánky svou vzpomínku,“ opakoval mu Severus.

Harryho oči okamžitě kmitly ke kamenné míse. „Proč?“

Proč? Pokud Severus někdy slyšel ošemetnou otázku, byla to tato. „Máš ve své mysli vzpomínku, která ti škodí, Harry,“ vysvětloval. „Chci, abys ji vložil do myslánky, aby ti už dál nemohla ubližovat.“

„Takže ji zapomenu?“ zeptal se Harry a pak při tom pomyšlení zavrtěl hlavou. Severus získal dojem, že nevrtí hlavou jako při odmítnutí, ale protože má problémy se na rozhovor soustředit.

„Nezapomeneš,“ odpověděl mu Severus. „Vzpomínky, které uložíš do myslánky, nezapomeneš. Vždycky po sobě zanechají otisk - jako po obrazu. Budeš si pamatovat, co se stalo, ale jasnost - ostré okraje vzpomínky - jsou pryč.“

Když Harry nic dalšího neřekl, Severus se natáhl a jemně mu zvedl bradu nahoru a obrátil jeho tvář k sobě. „Chci, abys udělal přesně, co ti říkám,“ prohlásil pevně, spoutávaje Harryho pohled svým vlastním. Přestože se nepokusil vstoupit do Harryho mysli, jako to udělal minulou noc, ujistil se, že je jeho magický impuls dost silný, aby upoutal Harryho pozornost. „Chci, abys přemýšlel o famfrpálovém hřišti a o okamžiku, kdy zaútočil ten starodávný démon.“

Harryho tváří přeběhl náznak emoce, která rychle vybledla. Stačilo to, aby Severus poznal, že ve víru myšlenek se ty potřebné ocitly na povrchu jeho mysli - i když jen krátce. „Běžel jsi dolů po schodech, aby ses s ním setkal, zastavil ho. Zvedl jsi hůlku, vyslovil své kouzlo - vzpomínáš?“

„Královské vypuzení,“ zašeptal Harry mírně.

„Ano,“ přikývl Severus a bojoval proti svým vlastním emocím, které se při té vzpomínce vyrojily v jeho hlavě. „V tom okamžiku jsi té zrůdě pohlédl do očí. Vzpomeň si, Harry - připomeň si ten okamžik.“

Viděl to, moment, kdy se ty vzpomínky vynořily na povrch Harryho myšlenek - jeho vlastní mysl se ho před tím usilovně pokoušela chránit. Do zelených očí proudila hrůza. Pevně uchopil Harryho pravou ruku, která křečovitě svírala hůlku, a pomohl ji chlapci zvednout k jeho spánku. Žádné kouzlo zapotřebí nebylo - v přítomnosti myslánky samotné zvednutí hůlky ke spánku stačilo, aby spustilo nezbytnou magii. V okamžiku, kdy se hůlka dotkla povrchu jeho kůže, pramen vzpomínky přeskočil na její špičku.

Severus vedl Harryho hůlku dolů k myslánce a sledoval, jak pramínek vzpomínky odtéká z jeho hlavy - vytahovaný jako roztřepená nit z kousku látky. Jakmile se hůlkou dotkl myslánky, vzpomínka se přelila do čekající mísy - ale na rozdíl od většiny vzpomínek, které žhnuly jako stříbrné pramínky světla, tato vzpomínka byla černá. Usadila se na dně myslánky jako nějaký děsivý stín, vířící krvavě červenými vírky a proudy.

Na okamžik Severus na myslánku jenom zíral - nikdy takovou věc neviděl. Vypadala téměř živá - rozhodně vyvolávala pocit živé hrůzy.

„Mělo by to mít tuhle barvu?“ zvuk Harryho hlasu Severuse překvapil - ne proto, že promluvil, ale kvůli jeho tónu. Rychle vzhlédl. Zelené oči byly ostré, tvrdé a konečně - konečně - uvědomělé. Mlha, která poslední dny udržovala Harryho utlumeného a která potlačovala jeho vědomí, byla pryč. Ale spolu s mlhou zmizel také nepřirozený klid. V jediném okamžiku přešel Harry z klidných úsměvů k tváři plné stresu a bolesti.

„Nevím,“ přiznal Severus - nikdy neviděl černou vzpomínku, ale on toho o myslánkách mnoho nevěděl.

Harryho tvář se v reakci ještě víc napjala, rty se sevřely do tenké linky, když pokývl hlavou. Pak sebou trhnul, zvedl ruku ke spánku a třel si ho, jako by byl zasažen náhlou bolestí. Severus okamžitě vyskočil z pohovky a přeběhl místností k sekretáři. Otevřel jednu z mnoha zásuvek a vyndal malou modrou lahvičku, pak se vrátil k Harrymu a podal mu ji. „Na bolest hlavy,“ vysvětlil.

Harry se dokonce ani na nic nezeptal - důkaz toho, jak vážná ta bolest hlavy musí být. Raději vytáhl zátku a jedním hltem spolkl lektvar, než zavřel oči a sklopil hlavu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Severus starostlivě.

K jeho překvapení se chlapec uchechtl, ale v tom zvuku nic veselého nebylo. „Je mi šestnáct let a nedokážu prožít den, aniž bych si nevzal nějaký lektvar. Ne, nemyslím si, že jsem v pořádku.“

Severus nevěděl, jak na to odpovědět. Samozřejmě měl pravdu - na škole nebyl žádný student, který by bral tolik lektvarů jako Harry. Přestože se Severus postaral, aby Doušek bezesného spánku, který si bere Harry, nebyl návykový, nebylo dobrým znamením, že bez něj sotva dokázal spát. Ale přinejmenším teď chlapec zněl jako on sám - ta nepřirozená klidná fasáda byla konečně pryč.

Harry otevřel oči a zíral na černý stín, který spočíval v myslánce. Jediné, co Severus nedokázal udělat, bylo natáhnout se, dotknout se jeho ramene či vlasů nebo položit mu ruku kolem ramen. Proč byl tak naprosto neschopný nabídnout útěchu, když tak zoufale toužil, aby ji tento mladík dostal?

„Co s tím budeme dělat?“ zeptal se Harry napjatě a sledoval způsob, jakým se stín v míse pohyboval. Výraz znechucené melancholie na jeho tváři přiměl Severuse k akci, proto vytáhl svou hůlku a přenesl černý pramen vzpomínky do nerozbitné lahvičky jediným švihnutím zápěstí. Další švihnutí hůlky vypudilo ampulku se vzpomínkou do jeho pracovny, kde s ní mohl později pracovat.

Harry si ztěžka povzdechl. „Děkuji ti,“ prohlásil, hlas zdrsnělý emocemi. Severus věděl, že mu neděkuje jenom za vyčištění myslánky. „Nemohl jsem dýchat,“ dodal chlapec. Sval na jeho čelisti sebou škubl. „Nemohl jsem myslet,“ opravil se.

„Měl jsem si toho všimnout dřív,“ začal Severus a znovu si lál za to, že nezpozoroval, co se děje.

Ale Harry jen zavrtěl hlavou. „Copak na to byl čas?“ zeptal se. „Copak vůbec někdy je na něco čas?“ Unaveně si mnul oči. „Tohle se stalo jemu.“

To poslední vyjádření pronesl s tak pevným a děsivým přesvědčením, že Severuse naprosto zaskočilo. „Cože?“

Když se k němu Harry obrátil, bylo v jeho pohledu něco syrového a bolestného. „Voldemortovi,“ uvedl. „Tohle je to, co se mu stalo. Proto zešílel.“

Byl to logický závěr, ale význam, který v tom byl skryt, byl znepokojivý a Severus jenom sledoval, jak se Harry postavil a začal sem a tam přecházet místností. „Vyzýval tyhle bytosti,“ vysvětloval Harry. „Stále znovu - je vyvolával. Rozmlouval s nimi. Dostaly se mu do hlavy a nyní je šílený. A teď se to děje i mně!“

„Ne!“ přerušil ho Severus, než mohl Harry pokračovat. „Teď jsi v pořádku! Vzpomínka je pryč. Jsi v pořádku.“

Ale Harry potřásl hlavou a stále ještě téměř maniakálně pochodoval po pokoji. „Ty sám jsi to řekl - zanechá za sebou přetrvávající otisk. Myslíš, že se neobjeví víc tamtěch věcí - víc démonů, než tahle válka skončí? Kolikrát jim dokážu čelit, než se dokonce i otisky stanou ostré a jasné?“

„To se nestane!“ zavrčel Severus, tělo ztuhlé napětím.

Harry se k němu prudce obrátil a probodával ho svým upřeným pohledem. „Nesmíš dovolit, aby se to stalo,“ prohlásil mladík a pak rychle přešel pokojem a znovu se posadil vedle Severuse. „Nesmíš dovolit, aby se to stalo,“ zopakoval. „Nesmíš dovolit, abych ublížil komukoliv, koho miluju.“

Severusovi to trvalo jenom okamžik, než si uvědomil, že Harry nevyjádřil nějakou slepou víru v Severusovu schopnost pomoci mu, ale spíše mu dává příkaz. „Harry?“ vydechl, na víc se momentálně nezmohl.

„Slib mi to, Severusi!“ vykřikl Harry.

Severus na něj zíral - co vlastně od něj přesně očekává, že udělá? Ale výraz pochmurného odhodlání v těch zelených očích přinesl do jeho srdce děsivé pochopení. Odmítavě zavrtěl hlavou, ale Harry uťal jakoukoliv námitku, kterou mohl vznést. „Musíš mi to slíbit, Severusi!“

„Zatraceně!“ zavrčel Severus, pak se postavil, znovu přešel k sekretáři a vytáhl z něj další lektvar - tentokrát ve zlatě zbarvené lahvičce. Vrátil se k Harrymu a podal mu ji. „Vypij to!“ nařídil a věděl, že chlapec pozná uklidňující lektvar. „Vypij to!“ znovu zařval, když se Harry neměl ihned k tomu, aby si ji vzal.

Harry s povzdechem vzal lahvičku a obsah vypil. Poté se zhluboka nadechl a některé rysy ze stresu z jeho tváře zmizely. „Možná bys mi měl prostě dát pikslu citrónových bonbónů,“ řekl Harry po chvíli.

„Možná bych měl,“ souhlasil Severus a znovu se posadil vedle něj. „Teď mě poslouchej,“ plísnil ho. „Nemáš v povaze se vzdávat. A já tě nenechám, abys s tím teď začal.“

Harry pomalu souhlasně přikývl, ale na jeho tváři byla taková únava, až z toho Severuse zabolelo srdce. Bylo to, jako kdyby chlapec konečně porozuměl břemeni, které na něj bylo vloženo.

„Budeš mě dál sledovat, Severusi,“ řekl mírně. Tentokrát to nebyl rozkaz, ale spíše prosba. Když mu Severus okamžitě neodpověděl, Harry se natáhl a uchopil ho za zápěstí. „Jsem příliš silný, příliš mocný, než aby na mě nikdo nedohlížel. Viděl jsem, jak se na mě všichni ostatní dívají, dokonce i Brumbál - jako by mé činy vedlo něco božského. Jako bych se nemohl zmýlit. Pro nikoho není dobré, aby měl takovou moc. Kdybych klopýtl…“

„Tak tě zachytím,“ odpověděl Severus prostě a zdálo se, že tento jednoduchý slib stačí. Harry zavřel oči, sklopil hlavu a unikl mu tichý povzdech úlevy. Chlapcovo sevření na jeho zápěstí na chvíli povolilo, když jeho ruka sklouzla dolů a sevřela Severusovu ruku.

Při tom doteku se Severusovo srdce rozbušilo rychleji a jeho vlastní prsty se ovinuly kolem Harryho dlaně. Všechny ty věci, o kterých chtěl mluvit, všechno to, co stále ještě leželo nevyřčené mezi nimi, mu přišlo na mysl. Stále cítil ohromnou potřebu se Harrymu omluvit za to, že ho tu noc napadl - vzpomíná si chlapec, že se mu Severus pokoušel omluvit - že mu Harry zdánlivě odpustil? Pamatuje si vůbec něco z toho, co bylo v těch posledních dnech řečeno - znamenalo cokoliv z toho za těchto okolností něco? A co Kámen srdce? Vzpomíná si Harry, že ho Severus nosil kolem krku - pozastavil se aspoň nad tím, co by to mohlo znamenat?

„Harry,“ začal a pokoušel se najít způsob, jak zahájit tucet různých témat, o kterých věděl, že je zoufale potřebují probrat. Ale jeho slova byla přerušena rázným zaklepáním na portrétové dveře a Severus skousl kletbu zklamání nad vyrušením. Proč nikdy není na nic čas!

Zamračeně vstal a šel otevřít dveře, odhodlaný zbavit se každého, kdo se je rozhodl vyrušit. Ve Velké síni začíná právě teď snídaně a na hosty bylo ještě trochu moc brzo.

Na chodbě čekali Albus, Remus a Sirius, všichni tři muži oblečeni naprosto odlišně, než by při pondělním ránu Severus očekával. Přestože Albus na sobě neměl švestkově zbarvený hábit člena Starostolce, navlékl si stříbrný medailon, který ukazoval jeho hodnost Nejvyššího černokněžníka této rady. A Sirius i Remus byli oblečeni mnohem formálněji, než bývali obvykle - oba měli nové, na zakázku ušité vrchní kabátce a kožené nohavice zpevněné kovem, jaké by mohli nosit i do bitvy. Sirius byl opásán mečem, který mu visel z opasku v drahokamy pokryté pochvě. Na jílci rozpoznal Severus erb Blacků.

Ustoupil stranou a nechal trojici vstoupit do bytu, hádaje, že se něco stalo.

„Letaxové spojení na ministerstvo bylo znovu otevřeno,“ objasnil Albus, když viděl tázavý výraz na Severusově i Harryho tváři. „Starostolec se dožaduje tvojí přítomnosti, Harry.“

Severusův žaludek se při tom pomyšlení scvrkl. Samozřejmě věděl, že to je nevyhnutelné - nemohli udržovat svět tam venku natrvalo. Ale nelíbila se mu představa, že budou čelit neznámému - a ministerstvo byla vždycky velká neznámá. A nyní, se zmatkem, kterým nedávno prošli, byly věci ještě více nejisté než kdy předtím.

„Chápu,“ povzdychl si Harry.

Všichni čtyři toho v tom jediném slově slyšeli mnohem víc. Sirius ihned vykročil ke svému kmotřenci. „Je to na tobě, ty se musíš rozhodnout, Harry,“ ujistil ho. „Ať se rozhodneš jakkoliv, budeme tě všichni podporovat.“

Na Harryho rtech se objevil slabý úsměv, ale na rozdíl od včerejších mdlých úsměvů byl tento přes jeho únavu živý. „Takže stojím před rozhodnutím - zůstat bezpečně tady v Bradavicích a otevřeně se vzepřít vládě nebo jít na ministerstvo a sníst, co jsem si nadrobil.“

Severus pohlédl na Albuse, protože byl zvědavý, co si myslí, že by měli udělat, ale starý muž klidně hleděl na Harryho, jako by si byl jistý, že ať už se chlapec rozhodne jakkoliv, bude to správné rozhodnutí. Severusovi se sevřelo srdce - Harry měl pravdu v tom, jak se na něj nyní celý svět dívá.

„Dobrá,“ odpověděl Harry po chvíli uvažování. „Myslím, že půjdu sníst, co jsem si nadrobil. V tom případě je čas, abych se naučil, jak správně stolovat.“

Severus si povzdechl. Mohl odhadnout, co si chlapec vybere - koneckonců byl pořád ještě Nebelvír. „Jestli se chceš naučit, jak správně stolovat, musíš se nejdříve převléknout,“ oznámil mu Severus. Tolik k obyčejnému školnímu dni.

„Charlie Weasley se postará o tvoje hodiny, Severusi,“ odpověděl šťastně Albus, což naznačilo, že, stejně jako Severus, až příliš dobře věděl, jak se nakonec Harry rozhodne. Severus jenom zasténal - Weasley, který učí lektvary? Tohle je opravdu konec světa. Lítostivě si povzdechl - předpokládal, že jeho rozhovor s Harrym bude muset prozatím počkat.

- - -

O hodinu později se jich pět spolu s Alrikem, který chtěl vidět svou ženu, odletaxovalo na Ministerstvo kouzel. Severus i Alrik byli, stejně jako Sirius, ozbrojeni meči - schůzky před nimi byly pro ně příliš důležité, než aby opomenuli etiketu, nemluvě o tom, že by se zbraně mohly ukázat jako nezbytné. Jestliže Lucius Malfoy vyzývá na souboje, kdo ví, co ještě mají před sebou?

Stejně jako naposledy, když ministerstvo navštívili, byla chodba s letaxovými krby přecpána lidmi a tucty červeně oděných bystrozorů pro ně udržovaly volnou cestu. A tak jako předtím, i nyní ve chvíli, kdy chlapec vykročil z krbu, houfec reportérů na něj začal pokřikovat otázky, zatímco blesky zářily. Ale jakmile povyk začal, vytáhlo deset bystrozorů vedených mimořádně vysokým mužem svoje hůlky a vrhlo na celý dav novinářů mocné umlčující kouzlo.

Severus vysokého muže poznal, byla to hlava oddělení bystrozorů - Maxwell Darmut. Starší muž se obrátil k umlčené lůze se zničujícím pohledem. „Já jsem vás varoval,“ zakřičel na ně, hlas měl hrubý a nevrlý. „Dokud se nebudete chovat jako řádní novináři, místo abyste napodobovali mudlovské paparazie, zůstanete umlčení.“

Skupina reportérů vypadala pobouřeně, ačkoliv většina bystrozorů se tvářila velice pobaveně. Severus musel přiznat, že ho to také hodně pobavilo - ještě před nedávnou dobou se novináři v jejich světě chovali mnohem uctivěji. Mudlovské zvyky, které si v posledních letech osvojili, většinu čarodějů znechucovaly.

„Prosím za odpuštění,“ řekl jim všem Darmut. Dost formálně se jim uklonil, jeho pohled přitom krátce prodlel na Siriu Blackovi. Black mu dost vzdorně vracel pohled, jako by se některý z přítomných bystrozorů pokoušel říci něco proti němu. Severuse napadlo, že přivést s sebou Blacka by mohlo být dost pokoušení osudu - ne snad, že by si myslel, že by nějaký zákon mohl zvrátit Harryho prohlášení Blackovy neviny, ale spíš, že by Black nemusel být schopen zvládnout zlost, kterou musel cítit za to, že byl neprávem uvězněn.

Nicméně Darmut rychle obrátil svou pozornost zpět k Harrymu a Brumbálovi. „Pokud mě budete následovat, doprovodím vás ke Starostolci.“ To, že hlava oddělení bystrozorů zde vystupuje ve funkci jejich osobního doprovodu, bylo pro všechny dostatečně výmluvné.

Bystrozorové kolem nich uzavřeli řadu a vedli je chodbou dolů k výtahům. Zatímco šli, uviděl Severus Starka a Pastorka, jak se zařadili za ně, očividně s úmyslem být jejich zadní stráž pro případ, že to bude nutné. Spolu s novináři a bystrozory byly na chodbě, kterou procházeli, stovky dalších lidí - ministerských zaměstnanců a návštěvníků - pokoušely se zahlédnout Harryho. Po tom, jak se Darmut vypořádal s novináři, se dav vyvaroval pokřikování, ale mumlání a špitání je následovalo všude, kudy procházeli.

Darmut, Stark a Pastorek vstoupili do výtahu s nimi a jakmile se dveře zavřely, obrátil se Darmut k Brumbálovi. „Jsem rád, že jsi tady, Albusi,“ prohlásil vysoký muž. „My všichni už se nemůžeme dočkat, až bude vláda a řád znovu nastolen podle zákonů.“

„Jak si záležitosti stojí?“ zeptal se Albus.

„Pokud je nám známo, Lucius Malfoy odstranil ze Starostolce deset lidí - všichni byli silnými stoupenci Popletala. Mezi Malfoyem a těmi dalšími, kteří se křesla zmocnili soubojem, se ostatní bojí vůbec otevřeně promluvit. Všichni čekají na tebe, až dorazíš.“

„Byl někdo zabit?“ se svraštělým čelem se vyptával Albus.

„Ne,“ odvětil Darmut. „Což je pro nás všechny překvapením. Malfoy není proslulý svou zdrženlivostí.“

„Co je s mojí ženou?“ starostlivě se dožadoval Alrik.

Darmut se na něj ironicky usmál. „Lady Brandová? Byla tady, aby promluvila za Zimní země, a měla problémy s jedním ze členů Starostolce - lordem Marlotem. Jakmile začaly souboje, tasila svou hůlku a omráčila Marlota, protože ji urazil - což jí kontumačně ponechalo jeho křeslo. Nikdo proti tomu neprotestoval.“

Alrik se při tom samolibě usmál a střelil po Severusovi pobaveným pohledem. Severus si jenom povzdechl - jeho sestra měla vždycky mírnou povahu, ale nikdy nepřijímala dobře přímou urážku.

„A stejně tak,“ pokračoval Darmut, „tě netrpělivě očekávají ti, kteří přišli o svá křesla, Albusi, abys jim navrátil jejich postavení - ačkoliv pokud chápu zákony, jsou ty souboje legální.“

Albus souhlasně přikývl. „Lucius zná zákony stejně dobře jako většina lidí, ne-li lépe. Jediný způsob, jak mohu obnovit jejich pozice, je, že bych se utkal v souboji s Luciem a potom je znovu jmenoval.“ Tón jeho hlasu nijak nenaznačoval, co si o tom nápadu myslí.

„Potřebují také formální hlasování kvůli zatykači na ministra Popletala stejně jako hlasování o jmenování prozatímního ministra - bez nastoleného ministra neexistuje přímé vedení bystrozorů, což znamená, že do deseti dnů budu muset buď oddělení bystrozorů rozpustit nebo vyhlásit výjimečný stav.“

Po tomto sdělení se Severus zamračil a vyměnil si překvapené pohledy se svými společníky. Nebyl znalcem zákonů, ale dokonce i on věděl, že ani jedna z těch možností není šťastná. Bez oddělení bystrozorů by Starostolec ztratil základ své síly a byl by zcela ponechán na milost těch svých členů, kteří by si mohli vybudovat vlastní armádu . A stávající pravidla výjimečného stavu byla dost krutá a zastaralá a nepochybně by způsobila mnoho rozkolů, což by také ponechalo Starostolec příliš zranitelný ke zneužití.

„Proč tady chtějí mě?“ zeptal se Harry, čímž všechny zaskočil. Darmut překvapeně pohlédl na Harryho a chlapec pokrčil rameny. „Dokážu pochopit, proč povolali ředitele. Potřebují ho, aby obnovil řád. Ale kvůli čemu pozvali mě?“

Darmut pohlédl nejistě na Brumbála, který mu v odpověď jenom pokynul hlavou, čímž ho vyzval, aby odpověděl. „To je prosté, pane Pottere,“ odvětil Darmut. „Chtějí váš souhlas. Ministr kouzel to šeredně zpackal - víc, než si kdokoliv z vás zatím uvědomil. Bez vašeho požehnání ztratí vláda důvěru obyvatel. A protože to vypadá, že bychom mohli stát na pokraji nějakého druhu démonské války, byla by to skutečně špatná věc.“

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Je mi líto, že jsem byla pryč tak dlouho. Jsem strašně naštvaná, že jsem tak hodně lidí ponechala v slzách nad mou nepřítomností!! Poslala jsem své skupině zprávu, že budu na chvíli pryč, ale byla jsem pryč déle, než jsem zamýšlela. Odjela jsem na dva týdny na dovolenou a v následujících týdnech jsem měla společenskou návštěvu. Proto jsem většinu času neměla přístup k počítači na více než pár minut nebo tak nějak. Místo, abych ťukala své kapitoly do notebooku, psala jsem je v ruce - což je mnohem pomalejší, než jsem zvyklá. Což také znamená, že musím všechno později přepsat do počítače - a to je víc práce, než jsem si myslela!

Každopádně se nyní pokouším vrátit k počítači podle pravidelnějšího rozvrhu. Dnes mám na poslání další dvě kapitoly - myslím, že je pošlu obě najednou, protože kupodivu jsou obě z pohledu Lucia Malfoye. Omlouvám se, že je v nich tak málo o vztahu Severuse a Harryho - zdá se, že zápletka jde tímto směrem… povzdech… věřte mi - brzy se tam dostaneme.

 Synestézie - 66. kapitola

Honba za mocí - 68. kapitola

Vyhledávání

Štítky