Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Milé čtenářky (a čtenáři, pokud tu nějací jsou). Možná jste zahlédli ve vzkazech, že si obě moje bety drze odjely na dovolenou. Ale protože já poctivě překládám dál, tak jsem usoudila, že vás nebudu šidit o vaše pravidelné dávky ;-) Naštěstí se přihlásila dobrovolně na dočasné betování Jezinka, čímž jí tímto vřele děkuji. A vás prosím o shovívavost, když tam někde najdete nějakou tu chybičku či anglikanismus nebo nepříliš zdařilou formulaci.

Takže dámy se už z dovolené vrátily a teď právě prožívají trauma z návratu z dovolené :-))) Až se vzpamatují, vrhnou se do práce a vypulírují to :-)

Pyriel

Když šel Harry na snídani do Velké sítě, všiml si neurčité tíhy ve své mysli. Byl si vědom toho, kde je a kam jde a uvědomoval si, že Sirius a Severus mu kráčejí po boku spolu s Remem a Brumbálem. Ale jeho myšlenky byly podivně neostré, což mu připadalo zvláštní - možná minulou noc nespal tak dobře, jak si myslel. Nevzal si svůj lektvar - příliš si dělal starosti o Severuse - a přece si nedokázal vybavit své sny. A kdyby měl být upřímný sám k sobě, spát přitisknutý k Severusovi byl dost neobyčejný zážitek. Bylo něco konejšivého v tom, když měl vedle sebe žár dalšího těla - něco utěšujícího. Rozhodně by si na to zvykl.

Potřásl hlavou, jak se pokoušel prohlédnout skrz mlhu svých myšlenek. V posledních čtyřiadvaceti hodinách se toho stalo tolik, že si nemohl pomoci, aby nemyslel na to, jak bude dnešní ráno obtížné. Už dřív na něj všichni zírali, sledovali každý jeho pohyb a zveřejňovali vše v novinách. Ale tentokrát mu to připadalo jiné; cítil, že je to nějak větší.

Vedle sebe cítil vzrušení, které vycházelo ze Siria, a uvědomil si, že tohle je poprvé po mnoha letech, kdy může vstoupit do Velké síně jako svobodný člověk. Pro něj to musí být vzrušující - bylo pravděpodobné, že naposledy stál ve studenty naplněné Síni při své vlastní hostině po ukončení sedmého ročníku. Tehdy s ním byli oba Harryho rodiče. Poočku pohlédl na svého kmotra a usmál se, když na něj muž rychle mrkl. Ze včerejších událostí vzešlo i něco dobrého - navzdory mrtvým a chaosu, který přinesl do jeho vlastního života. Přinejmenším Sirius je nyní v bezpečí.

Před dveřmi do Velké síně stáli dva vysocí muži ozbrojení meči a oblečení v kroužkové zbrojí, a soudě podle jejich oděvu a dlouhých světlých vlasů, Harry hádal, že jsou součástí skupiny, jež přišla ze Zimních zemí. Když ho spatřili přicházet, vypnuli se do pozoru; ten mladší vlevo bojoval, aby se mu na tváři neobjevil široký úsměv. Oba muži mu kývli a pak otevřeli dvojité dveře. Harry cítil, jak mu při jejich chování po zádech přeběhl mráz - bude jeho život odteď takovýhle?

Když Harry vstoupil do Síně, zalil ho známý zvuk stovek studentů, kteří mluví všichni najednou. O chvíli později na Síň padlo ticho, když se všichni obrátili, aby viděli, kdo vstoupil. Ale mnohem víc zarážející byla skutečnost, že si všichni okamžitě stoupli. Bylo to opakování scény z dnešního rána, když opustil ložnici, aby se k ostatním přidal u krbu, jenom v mnohem větším měřítku. Tak nějak si nemyslel, že by to tentokrát vyřešilo, kdyby všem naservíroval čaj.

Rychlý pohled po místnosti mu odhalil rozličné reakce - všichni Nebelvírští se na něj culili - i když si Harry pomyslel, že Ron vypadá, že vybuchne něčím, co chce říct. Havraspárští vypadali naprosto fascinovaní, rozpolceni mezi zíráním na Harryho a sledováním všech ostatních v místnosti. Mrzimorští se… červenali? Bylo možné, aby se celá kolej jednotně červenala? A Zmijozelští vypadali mnohem zamyšleněji, než je kdy Harry viděl, jako kdyby analyzovali události na úrovni, o které Harry nechtěl uvažovat. Dokonce i ostatní učitelé u hlavního stolu stáli - přestože Hagrid se také usmíval od ucha k uchu.

Ucítil na svém rameni ruku, a když vzhlédl, uviděl, jak se na něj Brumbál laskavě usmívá. „Možná několik slov, Harry, aby věděli, na čem jsou,“ navrhl.

Aby věděli, na čem jsou? Harry si nebyl úplně jistý, co by měl udělat, ale stejně přikývl a obrátil se k civějícím chlapcům a dívkám, se kterými posledních šest let chodil do školy. Jak se mu propána podařilo dostat se do takové situace? Byly dny, kdy se prostě nevyplatilo vstát z postele.

A pak se mu jednoduše slova, která potřeboval, sama objevila v hlavě.

„Znáte mě,“ řekl jim. „Víte, kdo jsem. Uvažujte o tom, co si myslíte, že musím právě teď cítit, a zeptejte se sami sebe, co byste udělali.“

Sledoval zmatek na jejich tvářích, jak se všichni kolem sebe nejistě rozhlíželi. A pak uviděl, jak se Nebelvírští téměř zároveň usmáli. Jako jeden se znovu posadili na svá místa. Pochopení se objevilo na tvářích dalších studentů a všichni si začali opět sedat. Harry dovolil, aby mu po tváři přeběhl krátký úsměv, když pohlédl na Brumbála kvůli jeho reakci.

Starý muž měl na tváři zvědavý výraz, ale oči se mu třpytily. „Hm,“ zamyšleně přemítal, „já bych využil příležitost, abych jim pověděl zábavnou historku o kozlovi, ale předpokládám, že tohle funguje stejně dobře.“

Sirius a Remus se na Harryho oba široce usmáli a Severus - jen zavrtěl hlavou a povzdechl si. Harry zamířil přímo ke svému obvyklému místu u Nebelvírského stolu mezi Ronem a Hermionou - oba se posunuli na lavici, aby mu udělali místo, jako by chápali jeho potřebu po fyzické podpoře.

„Harry,“ vykřikl Ron, když se přiblížil a vypadal vzrušeněji, než ho kdy Harry vůbec viděl. „Slyšel jsi ty novinky?“

Novinky? O jaké eventuální zprávě to mohl Ron mluvit? Převzetí ministerstva, jeho náhlý vzestup mezi šlechtu, útok staršího boha, chaos ve zbytku světa? Bylo toho tolik z čeho vybírat. Ale ne… Ron vypadal příliš nadšeně, než aby to mohlo být něco z těchto věcí.

„Kartičky z čokoládových žabek?“ zeptal se, když si vybavil Siriův komentář z dnešního rána.

Ron nadšeně přikyvoval. „Úžasný, že jo?“

„Boží,“ zašklebil se Harry a celá Nebelvírská kolej se při jejich výměně začala smát, čímž se napětí v Síni ihned zlomilo. Bývaly dny, kdy Harry Rona absolutně zbožňoval. Vyměnil si pohled s Hermionou; ona se jen usmála a pokrčila rameny. Možná budou věci po tom všem přece jen v pořádku. Možná skutečně v jeho životě existují konstanty, které se nezmění, ať se děje, co se děje? Harry se přestal zabývat svými zmatenými myšlenkami a nechal se vtáhnout do dosti zábavné diskuze o tom, co by o nich mohly říkat jejich kartičky v žabkách.

Protože byla neděle a nemuseli na vyučování, neměl Harry žádnou skutečnou výmluvu pro to, aby se vyhnul lidem, kteří na něj po snídani čekali. Brumbál ho varoval, že budou určité záležitosti, kterým se prostě nebude moci vyhnout - přesto požádal Rona i Hermionu, aby se k němu připojili. Nepochybně by ho uklidnilo, kdyby měl po svém boku Brumbála, Siria, Rema a Severuse, ale věděl, že na některé věci, na které se chce zeptat, se zeptá raději Rona a Hermiony. Něco z toho spadá do kategorie 'pitomých otázek' a on by se prostě necítil dobře, kdyby se měl ptát dospělých lidí. A některé z nich byla jenom mudlovská nedorozumění - doufal, že mu bude Hermiona schopná tyhle věci vyjasnit.

Zbytek rána strávil schůzkami s různými lidmi - nejprve se setkal se skupinou ze Zimních zemí, kteří očividně měli v úmyslu stát se zvláštní bezpečností silou okolí Bradavic. Kupodivu je Brumbál neposlal pryč - což Harrymu dělalo starosti. Jestliže si Brumbál myslí, že je takové opatření nezbytné, věděl, že se věci kolem něj rapidně mění.

Byla tady také hrstka ministerských pracovníků, kterým byl zablokován vstup na ministerstvo, když bylo obklopeno mudlovskou armádou - mezi nimi byla dost velká skupina bystrozorů, kteří nevěděli, co si mají počít. Když zůstali bez ministerstva a bez komunikace se svými nadřízenými či Starostolcem, obrátili se na Brumbála, stařešinu Starostolce, a na Harryho pro rozkazy - většina z nich byla odeslána, aby nabídli svou pomoc pracovníkům Svatého Munga, kteří se stále ještě potýkali s velkým počtem raněných kouzelníků a čarodějek po útoku.

Jádro tisku křičelo po interview s Harrym - a pro jednou Brumbál i Harry viděli potřebu odpovědět na některé jejich otázky. Útok na famfrpálovém hřišti způsobil, že obyvatelstvo propadlo panice - museli jim něco říci, aby je uklidnili. Hermiona pomohla Harrymu s choulostivým vyjádřením, uklidňující tiskovou zprávou, kterou distribuovali médiím - celá ta záležitost připadla Harrymu poněkud surrealistická a už se nemohl dočkat konce tohoto dne.

Spolu s lidmi, kteří se pokoušeli k Harrymu dostat a promluvit s ním, tu byly také sovy. Protože bylo ministerstvo nepřístupné, nemohla se Harryho pošta dostat k ministerskému úředníkovi, který se o ni staral a třídil ji. Všechna nyní mířila přímo do Bradavic - a už samotné její množství Harryho šokovalo. Byly tu dopisy, které přicházely z celého světa - a tohle byl pouze první den po událostech, jež změnily jeho život. O kolik horší to bude zítra a v ty následující dny? Nakonec neměli na vybranou a museli ponechat práci se shromažďováním dopisů ve schopných rukách domácích skřítků.

Bylo už po obědě, když Severus konečně rozhodl, že Harry toho pro tento den udělal dost - za což byl Harry neskonale vděčný. Podivná tíha mu z mysli nikdy úplně nezmizela - navzdory velkému množství šálků čaje, které vypil. A přestože se to nikdy nevyvinulo do plně rozvinuté bolesti hlavy, měl zřetelný pocit, že slyšel jenom polovinu z toho, co se kolem něj dělo. Měl štěstí - očividně polovina z toho všeho byla tolik, kolik slyšet potřeboval. Největší část lidí ho jenom chtěla vidět - doslovně ho 'vidět' - možná potřást si s ním rukou nebo poděkovat mu za to, že je předcházejícího dne zachránil. Usmívání se, pronášení čehosi neurčitého a pokyvování hlavou ve správnou chvíli bylo očividně dost na to, aby uspokojil všechny kolem sebe. Celkem vzato považoval Harry to všechno za nepochopitelné. Říkal si, že možná zítra začnou věci vypadat jinak. Možná zítra se všechno začne vracet k normálu.

Hermiona a Ron pozvali Harryho, aby zašel do Nebelvírské věže, kde se zbytek šestého ročníku chystal strávit odpoledne prací na eseji, kterou jim na páteční hodině zadala profesorka McGonagallová. Harry slíbil, že se k nim připojí, a pak se Severusem zamířil dolů do jejich bytu, aby si shromáždil knihy. Když procházeli chodbami sklepení, napadlo Harryho, že se chtěl Severuse zeptat na něco důležitého - ale za život si nedokázal vzpomenout na to, co to bylo.

„Cítíš se dobře, Harry?“ zeptal se cestou Severus. Harry si pomyslel, že v jeho hlase zaslechl starost, a zvědavě na něj pohlédl. Proč by neměl být v pořádku, podivil se. Nebylo to přece tak, jako by byl zraněn nebo něco podobného.

„Fajn,“ přikývl a všiml si, že si Severus nevědomky tře paži. „Bolí tě Znamení?“

Severus se zamračil, ale zavrtěl hlavou. „Ne, to je jenom…“ pokrčil rameny. „Je to spíš zbytková bolest. Zdá se, že nemohu zapomenout, že tam je.“

To Harrymu znělo dost podivně - bylo tam přece roky. Proč má právě teď takový problém? Na chvíli o tom usilovně přemýšlel, ale mlha v hlavě mu připadalo hustší a tak si rozzlobeně povzdechl. Místo toho se natáhl a chopil se Severusovy ruky. Muž vypadal tímto gestem zaskočený, ale Harry se na něj usmál.

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ zeptal se znovu Severus.

„Ano,“ pokyvoval Harry mírně. Bylo docela zábavné, jak ustaraně Severusův hlas zněl - ani ne před tak dávnou dobou ho tento muž nenáviděl. Tedy ve skutečnosti prvních pět let - to připadlo Harrymu podivně skličující. Teď byly věci mnohem lepší.

Došli k portrétovým dveřím jejich bytu a vstoupili. Harry zamířil přímo do ložnice, aby si posbíral knížky, zatímco Severus se usadil před krbem. Harrymu trvalo jenom chvíli, než našel svoje školní zavazadlo - aktovka byla položená tam, kde ji vždycky nechával, vedle kufru u paty postele. Když se sklonil dolů, aby zkontroloval, že jeho kniha na přeměňování je bezpečně zastrčená uvnitř, zachytil koutkem oka záblesk něčeho zářivého.

Harry zachmuřeně nakoukl pod postel. Něco tam bylo - přímo za jednou nohou postele. Zvědavě se natáhl pro malý předmět a vytáhl ho na světlo svíček, aby se na něj mohl lépe podívat. Zjistil, že zírá na svůj vlastní Kámen srdce.

Na kratičký okamžik byla Harryho mysl naprosto prázdná. A pak mu hlavou začaly vířit otázky. Proč byl jeho Kámen srdce na zemi pod postelí - zanechaný tam, jako by byl odhozen? Cítil v hrudi neznáme sevření. Myslel si, že je to docela hezký kámen - zelený s neobvyklými rudými proužky, které ho protínaly. Jeho kamarádi ho rozhodně obdivovali. Tvrdě na něm pracoval - McGonagallová mu dala nejvyšší známku. Ale přece jen - byl to jenom kámen. Kousek skály. Stěží měl nějakou cenu kromě určitého pocitu sentimentu, který by k němu někdo mohl pošetile cítit.

To nebylo důležité. Nejspíš ho měl sám zahodit.

S povzdechem vstal a přešel k nočnímu stolku, kde otevřel zásuvku. Vložil Kámen dovnitř vedle kazety se svými lektvary a zásuvku zaklapl, čímž ho skryl z pohledu. Hloupé, pomyslel si, zatímco si třel spánky. Tak hloupé, vkládat takový význam do kousku skály. Zamlženost v hlavě se stávala opravdu nepříjemnou. Popadl svou školní brašnu a zamířil ke dveřím.

- - -

Severus čekal znepokojeně u krbu. Sledoval Harryho celý den, čekal na nějakou známku stresu, ale nic nezahlédl. Připusťme, že chlapec, jak den ubíhal, vypadal stále unaveněji, ale byl v pozoruhodně nevzrušené náladě. Zdálo se, že snídaně ho potěšila - všichni naslouchali dosti rozjařenému hovoru Nebelvírů, který se točil kolem kartiček z čokoládových žabek. Weasleyovská dvojčata očividně chtěla být vyfocena ve stejných kostýmech kachny.

Harry také zvládl obrovský počet setkání, která byl nucen absolvovat, s pozoruhodným klidem.

Lupin a Black mu zůstávali nablízku celé ráno; Black strávil dopoledne tím, že si tiše pod vousy mumlal vtípky, které udržovaly nejen Harryho, ale i jeho dva přátele v dobré náladě. Během schůzek ponechal Albus jednu ze svých plechovek s citrónovými bonbony na stole, a Severus viděl, jak Black i Lupin čas od času tajně jeden pašovali do úst, což naznačovalo, že ani oni nebyli tak klidní, jak vypadali. Kdyby to nevěděl lépe, hádal by Severus, že Harry citrónové bonbóny jedl také. Ale sledoval ho příliš zblízka, takže by něco takového nepřehlédl. Harryho klid nebyl navozený lektvarem.

Což bylo mimořádné.

Severus sám byl nervózní troska. Nedokázal přestat myslet na to, co se stalo včera a minulou noc. Další a další vzpomínky z jeho psychického zhroucení předcházející noci se mu vracely, aby ho v nečekaných chvílích pronásledovaly. A zatímco Znamení zla na jeho paži už ho dál nebolelo, stále ho cítil. Pociťoval ho jako studený, těžký kovový řetěz, který ho stahuje k zemi. Když Albus pověděl všem o chování Lucia Malfoye na ministerstvu, měl v duchu jen málo pochybností o tom, co to vyvolalo. Severus reagoval zoufalstvím - pokusil se Znamení vyříznout, aby se mohl dostat k Harrymu. Lucius se rozzuřil. Představa, že jeho síla byla spoutána - neexistoval způsob, jak by takové poznání Lucius Malfoy přijal klidně.

Znal Lucia celý svůj život - vždycky dával přednost manipulování z pozadí. Nikdy se nepokusil ucházet se o veřejný úřad - nikdy dokonce ani nemluvil o získání křesla ve Starostolci. Ale vždycky měl moc - a vždycky toužil mít jí víc. Odhalit v jediném okamžiku, že všechna jeho síla byla naprostou iluzí ve srovnání s tím, čeho se bezděky vzdal - to ho očividně vyhnalo ze stínů. Luciovy akce na ministerstvu byly pouze jeho způsobem, jak se vzbouřit proti zotročení Temným pánem. Severus věděl, že se dobrovolně nevzdá žádné moci, kterou se mu během příštích několika dnů podaří získat.

Severus si znovu začal nervózně třít předloktí, jeho prsty přejížděly po spirále z kovu pod rukávem košile. Chtěl, aby bylo Znamení zla pryč - nenáviděl ho. Nenáviděl Voldemorta. Sevřel čelist, stiskl zuby, jak bojoval s touhou vykřičet svůj vztek, který v něm pouhá myšlenka na toho muže - tu zrůdu! - zplodila. Celý den s tímto vztekem bojoval. A do toho hněvu se mísil strach a ošklivost. Co se stane dál? Co Voldemort plánuje? Co se stane Harrymu? Jak Znamení ovlivní jeho potenciální pouto s Harrym - když ho napadla tato myšlenka, téměř se mu udělalo nevolno.

Byl připoután k Voldemortovi - co by se stalo, kdyby své spojení s Harrym završil? Voldemort mohl ukrást jeho magii - mohl ublížit jiným v jeho blízkosti prostřednictvím Znamení zla? Mohl si brát magii Lucia Malfoye - mohl si vzít také Narcisinu? Pokud věděl, stále ještě byla bez Znamení. Rozhodl se při první příležitosti tato pouta prozkoumat. A potom, co by to mohlo znamenat pro jeho vztah s Harrym? Co když má Voldemort přístup nejen ke všem svým Smrtijedům, ale také k jejich partnerům? Jak by vůbec mohli vzdorovat takové síle?

Když mu hlavou probíhaly všechny tyto emoce, tak se musel divit, jak to, že Harry zůstal tak klidný. Koneckonců všichni šestnáctiletí chlapci - dokonce i tak mimořádní jako Harry Potter - nebyli příliš proslulí svou klidnou povahou.

Ale Harry trval na tom, že je v pořádku, když se ho předtím na chodbě vyptával. A pak vzal Severuse za ruku.

Severus se zamračil. Včerejší události stranou, tohle bylo naprosto nepodobné Harryho povaze. Možná to bylo chování typické pro Nebelvír - ale Harry byl všechno jen ne typický Nebelvír.

Dveře do ložnice se otevřely a o chvíli později se objevil Harry, tašku s knihami přes jedno rameno. Jediný pohled na jeho tvář a Severus věděl, že něco není v pořádku. Chlapcovy tváře byly bledé, oči podivně skelné, jakoby si nebyl zcela jistý, kde je. Severus okamžitě vstal. „Harry? Něco není v pořádku?“

Na okamžik na něj Harry jenom hleděl a pak zavrtěl hlavou, jako by odháněl z mysli nějaké temné myšlenky. „Ne… Já jsem…“ znovu potřásl hlavou a pak se najednou zasmál a věnoval Severusovi podivně ostýchavý pohled. Ta náhlá změna emocí Severuse zneklidněla. „Je to prostě jen zvláštní vzpomínka. Znáš to, jak se k tobě někdy vrací ty nejpodivnější události a pronásledují tě? Myslím, že se tomu říká být rozštěkaný?“

„Roztěkaný?“ opravil ho Severus, zmatený Harryho odpovědí. Zabýval se včerejšími událostmi? Útokem? Zraněnými lidmi? Voláním?

„To je ono,“ přikývl Harry s úsměvem. „Roztěkaný.“

„Kvůli čemu?“ mračil se Severus. Jestli si Harry potřeboval promluvit, bylo lepší nenechat rány hnisat. A Merlin ví, že oni dva si potřebují promluvit o spoustě věcí - neměl ani tušení, kde začít, ale věděl, že si musí promluvit o tom, co se stalo minulou noc. Harry mu možná mohl jeho násilné chování prominout - ale Severus nebyl schopen všechno to jednoduše smést stranou. Minulou noc Harryho napadl - bylo nezbytné to nějak probrat.

„Když jsem byl malý, vyrobil jsem na základní škole pro tetu Petunii přání. Muselo to být ve druhém či třetím ročníku,“ vysvětloval Harry a Severus byl zmatenější než kdy předtím. Základní škola?

„Byl to nápad naší učitelky,“ pokračoval Harry, mluvil téměř rozverně, přestože štvaný výraz z jeho očí ještě nezmizel navzdory slabému úsměvu na jeho rtech. „Byl den Svatého Valentýna a všem nám řekla, abychom udělali přání pro naše maminky. Já samozřejmě maminku neměl, tak jsem ho udělal pro tetu Petunii. Pracoval jsem na něm celý den - vzpomínám si, že jsem si ho vzal s sebou na oběd, abych ho pro ni mohl udělat dokonalé. Když jsem přišel domů, sledoval jsem, jak jí Dudley dává své přáníčko - rozplývala se nad ním a připnula ho na lednici. A pak jsem jí dal já to svoje. Roztrhala ho, aniž by ho vůbec otevřela, a hodila ho do smetí.“ Najednou se rozesmál, jako by ta vzpomínka byla kdovíjak zábavná. „O tom jsem přemýšlel. Roztěkanost… Jdu psát o tom, jaký mají přeměněné přísady vliv na lektvary.“

„Cože,“ zaskočený Severus na chlapce zmateně zíral.

Harry pokynul ke své brašně. „Můj esej z přeměňování,“ vysvětlil, jako by o tom mluvil celou tu dobu. „Účinek přeměněných přísad na lektvary - má to být do zítřka.“ Zamířil dveřmi ven a nechal tam Severuse stát, zaraženého a nevěřícího.

„Co k sakru bylo tohle?“ mumlal si Severus pod vousy. Uvědomil si, že si v duchu opakuje celé Harryho vyprávění a pokouší se v něm najít nějaký skrytý význam. Proč po všech těch šílených událostech ve svém životě přemýšlel Harry o své tetě Petunii? A o jaké hnusné příhodě to přemýšlel - to rozhodně nevypadalo jako něco, čemu by se měl smát. Nemluvě o tom, že za normálních okolností přimět Harryho mluvit o jeho dětství bylo jako trhání zubů. A tady mu dobrovolně vypráví sám od sebe příběh - o své tetě. A nějaké mudlovské pohlednici. Valentýnské pohlednici.

Severuse zasáhlo ostré bodnutí paniky, zvedl ruku ke krku, hledaje známý řetízek a kámen, který nosil pod šaty. Byly pryč. Kámen srdce, který nosil kolem krku, byl pryč!

Krev začala Severusovi hučet v uších. Měl ho na sobě dneska ráno? Nedokázal si vzpomenout - vstal, dal si sprchu, ustrojil se. Nemohl si vybavit, jestli měl tehdy stále kámen kolem krku. Roztrhl si šaty - pamatoval si, že si rozerval hábit a košili, aby se mohl dostat ke Znamení.

Rychle vytáhl hůlku a použil Accio. Zvuk z místa vedle postele přitáhl jeho pozornost k Harryho nočnímu stolku - v zásuvce to chrastilo. O chvíli později vyklouzla ven a do ruky mu vlétl známý zelený Kámen srdce. Řetízek, který na něj upevnil, byl pryč. Další rychlé Accio způsobilo, že se zpod postele vyplazil přetržený řetěz.

Severus zíral dolů na kámen ve své ruce. Kdyby ho na podlaze našel domácí skřítek, uložil by ho do šperkovnice, kterou měl Severus ve svém šatníku.

Našel ho tedy Harry. Našel ho na zemi - nejspíš pod postelí. Pochopil by, že spadl minulou noc? Nebo by si představil, že, tak, jako jeho teta Petunie, odhodil před mnoha měsíci dárek stranou, protože pro něj neměl žádnou cenu?

Při té představě se mu udělalo špatně od žaludku, až se musel posadit na kraj postele. Jediné, co dokázal vidět, byl výraz v Harryho očích, když prošel dveřmi ložnice. Stiskl Kámen srdce v pěsti, cítil pulsování magie, jež z něj vyzařovala - Harryho přítomnost, tak mocná, ale tak zatraceně nezkušená a zranitelná. Co to dělá? Co to k čertu dělá? On Albuse tehdy prvního září varoval.

„Je mi jedno, že jsem nejlepší volba! Nezajímá mě, že tu není nikdo jiný! Nestarám se o to, že ten zatracený kámen manželství vybral mě!“ informoval Albuse, když se ho pokoušel přesvědčit, aby přijal ten šílený plán oženit Harryho. „To nebude fungovat. Nenávidíme se navzájem - nemáme nic společného. Budeme spolu nešťastní. Způsobím, že on bude nešťastný.“

„Kámen manželství vybral tebe, Severusi,“ odpověděl Albus. „To znamená jediné - vy dva se k sobě dokonale hodíte.“

„Ty se chystáš vzít chlapce, který byl očividně celý svůj život týrán, a dát ho mně?“ šokovaně zvolal Severus. „Co asi tak můžu udělat? Rozsekat ho na malé kousíčky a použít ho do lektvaru - protože to je přesně to, co umím dělat, Albusi. Podívej se na všechny mé minulé vztahy, pokud chceš vidět, jak tohle bude fungovat - moje vlastní rodina se mnou už dokonce ani nemluví.“

„Chlapec tě potřebuje,“ prohlásil Albus prostě. A právě tomu Severus ustoupil, svedený pouhou představou, že by ho někdo skutečně mohl potřebovat. Že by nějak, on a jenom on sám, mohl udělat něco, aby napravil křivdy v Harryho životě.

A teď tady zase ve všem dělá chaos.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Pokouším se vkládat sem týdně, ale mám problémy s tím najít si čas na psaní. Doufejme, že tento víkend se k psaní dostanu víc.

A ano - uvědomuji si, že Harry nejedná normálně - pro to existuje důvod.

Všem šťastné Díkuvzdání! Dokonce i těm, kteří ho neslavíte - doufám, že máte báječný den!

Zbytek světa - 64. kapitola

Synestézie - 66. kapitola

Vyhledávání

Štítky