| Zobrazeno: 5060
/ 14
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Harry usnul dřív, než ho Hermiona celého přikryla pláštěm. Protože se pořád ještě dost silně třásl, vložila na plášť ohřívací kouzlo a doufala, že by tak mohla zmírnit nejhorší třesavku. Bylo to, jako by jeho tělo bylo v šoku, ale se všemi těmi lidmi, kteří potřebovali vážné lékařské ošetření, bylo nepravděpodobné, že by právě teď přijal nějaké důkladnější ošetření než jen spánek. Harry byl vždycky nezdolný. Z tohohle se také zotaví.
Hermiona přešla pokoj a posadila se vedle Rona. Jeden z domácích skřítků pro ně přinesl nahoru podnos se sendviči a také spoustu čaje. Ron jí podal šálek připravený právě tak, jak to měla ráda - mléko, žádný cukr. Poblíž se na lenošce objímali Charlie a Draco a Ginny seděla na podlaze vedle nich, opřená o nohu svého bratra. Jako všichni ostatní i Ginny po tom všem, co se stalo, cítila potřebu útěchy.
Uvědomila si, že zamyšleně sleduje Draca. Nebyla si tak docela jistá, co si má o Zmijozelovi myslet. Jeho nenadálá odvaha tam venku na hřišti překvapila všechny a natrvalo mu získala uznání Weasleyovského klanu. Viděla, jak ho během poslední hodiny všichni Weasleyové, včetně Rona, poklepávají po rameni. Pokud jde o Draca, zdálo se, že ani on neví, jak si se situací poradit. Bylo očividné, že je svým jednáním právě tak ohromený a stejně tak nejistý, jak se zachovat tváří v tvář takovým pochvalám. Nemohla si pomoci, aby neuvažovala, jestli vůbec někdy od svých rodičů získal jakýkoliv druh uznání.
Teď seděl schoulený vedle Charlieho, opíral se o jeho bok a jednu Charlieho ruku měl pevně ovinutou kolem ramenou. Zdálo se, že není nakloněn myšlence, že by se někdy v budoucnu pohnul, tvář měl bledou a zamyšlenou. Ale jeho oči byly ostražité a soustředěné a ona si nemohla pomoci, aby nepřemýšlela o tom, jaký druh myšlenek mu běží hlavou. Jak on viděl události poslední hodiny? Ona sama nevěděla, co si o nich má myslet, a měla určitě daleko víc zkušeností s nečekanými věcmi, protože se s Harrym kamarádila už tak dlouho.
„Myslíte si, že to chápe?“ zeptal se jich najednou Draco. Promluvil potichu, aby Harryho nevyrušil. Nicméně Hermiona měla podezření, že lektvar profesora Snapea ho po nějakou dobu udrží ve stavu, kdy si nebude vědom světa kolem sebe.
„Nejsem si jistý, jestli to chápu já sám,“ přiznal Charlie.
Draco se zamračil a místo toho pohlédl na Rona s Hermionou. „Předpokládám, že pro vás dva je to normální?“ zeptal se.
Hermiona si vyměnila pohled s Ronem. Na jednu stranu měl Draco pravdu - ale přece jen, tohle překonávalo dokonce i jejich očekávání. Pro jednou se Hermiona rozhodla nechat odpovědět Rona. Tušila, že její vlastní chápání událostí je příliš ovlivněné mudlovskou výchovou, a cítila se trochu trapně, když to měla před Zmijozelem tak zřetelně předvést. Oni všichni mluvili o dětském příběhu, který každý znal - ona o tom nikdy neslyšela. A nepochybovala o tom, že ani Harry.
„Neřekl bych zrovna normální,“ informoval Zmijozela Ron. „Odhalení, že tvůj nejlepší přítel je… no, ty víš… je trochu neobvyklé, ať se na to díváš jakkoliv.“
´Že tvůj nejlepší přítel je…´ Hermiona se zamračila. Měl na mysli 'král'. O tom se zmiňovali opakovaně - dokonce i bystrozorové to naznačovali. A ta dlouhá cesta z famfrpálového hřiště zpět do hradu, kdy se naprostí cizinci pokoušeli dotknout nebo políbit Harryho, rozhodně prozrazovala hodně. Pak tady byla ta kouzla - její analytický, mudly vychovaný mozek odmítl jakýkoliv náznak, že ta kouzla byla určena pro někoho konkrétního. Když je ona, Ron a Harry trénovali, došla k závěru, že Harry je jediný, kdo je dokáže provádět, protože je mnohem silnější než oni dva. Nikdy se ani nezabývala myšlenkou, že by to znamenalo něco víc než tohle.
„Co je to za dětské příběhy, o kterých vy všichni mluvíte?“ zeptala se.
Všichni byli víc než ochotní, aby jí to mohli vyprávět - dokonce i Draco - ačkoliv každý vyprávěl mírně odlišnou verzi příběhu. Ron trval na tom, že král z příběhu byl oblečený v rudé a zlaté jako Nebelvír, zatímco Draco tvrdil, že byl oblečený ve zmijozelské zelené a stříbrné. Ginny poukázala na to, že příběh časově předchází založení Bradavic o staletí a pravděpodobně nemůže mít nic společného ani s Nebelvírem, ani se Zmijozelem, protože oba zmínění čarodějové tehdy ještě ani nebyli na světě.
Bez ohledu na rozdíly se všichni shodli, že použití kouzla Královo vypuzení v příběhu odhalilo pravou totožnost kouzelníka coby krále kouzelnického světa. Pro rodilé čaroděje ten příběh udeřil na jakousi pradávnou víru v nich všech ukrytou.
„Kouzelnického světa?“ naléhala Hermiona. „Tohle je přece britská legenda, ne?“
Ale Draco zavrtěl hlavou. „Ne, tentýž příběh jsem slyšel ve Francii, Řecku i ve Španělsku.“
„Stejný příběh mají i v Egyptě a Rumunsku,“ souhlasil Charlie. „Bill povídal, že egyptská verze ve skutečnosti sahá tisíce let zpátky. Jsou v ní jemné rozdíly, ale hlavní pointa je všude stejná.“
„Ale ten znak, který se ukázal na tom svitku - bílý jelen a trojitá koruna - ten má britský původ,“ argumentovala Hermiona.
Nad tím však Charlie potřásl hlavou. „Bílý jelen se objevuje v nespočetných příbězích v kulturách po celém světě. V Maďarsku je pověst o bílém jelenu mytologicky velmi významná. A Egypt měl trojitou korunu stejně tak jako jejich obvyklou dvojitou korunu.“
„Takže v podstatě mi říkáte, že to nejsou jenom místní obyvatelé, kdo bude šílet kolem Harryho,“ povzdechla si Hermiona, obávaje se, že to je tento případ. „Zbytek světa se chystá zešílet úplně stejně.“
„Chudák profesor Snape,“ nečekaně poznamenal Draco.
Všichni na něj překvapeně pohlédli. „Snape?“ zeptal se Ron zaraženě. „Myslíš chudák Harry.“
Ale Draco jen pokrčil rameny. „Potter je na tohle šílenství zvyklý,“ upozornil je - Hermiona si pomyslela, že ze zmijozelského úhlu pohledu to vypadá jako pravda, třebaže to bylo skutečnosti na hony vzdálené. Draco nicméně neznal Harryho dost na to, aby tomu rozuměl. „Ale profesor Snape je nyní chycený přímo v centru. Myslím tím, že Potter byl horké zboží už předtím, než se to stalo - nyní šla jeho cena nahoru tisícinásobně. Vrazi se na profesora Snapea budou stavět do fronty.“
„Vrazi!“ vykřikli všichni čtyři jednohlasně a pak se hned provinile ohlédli na spícího Harryho. Ale ten se nepohnul.
„Vrazi?“ opakoval Ron mnohem tišeji. „O čem to sakra mluvíš?“
Draco na ně jen nevěřícně pohlédl, jako by odpověď byla samozřejmá. „Kvůli šanci oženit se s Chlapcem, který přežil,“ odpověděl. „Právě teď je Potter nejžádanější svobodný mládenec na světě.
„Harry není svobodný mládenec,“ podotkla Hermiona rozhodně.
Draco souhlasně přikývl. „Proto jsou zapotřebí ti vrazi,“ objasnil. „Lidé byli zabiti z mnohem menších důvodů.“
„Nikdo se nechystá zabít profesora Snapea,“ trval na svém Charlie.
Draco se na něj zamračil. „Říkáš to proto, že věříš ve vrozenou lidskou dobrotu, nebo protože věříš ve schopnost profesora Snapea se ubránit?“
Zdálo se, že nad tím Charlie na moment uvažuje, než konečně odpověděl: „Obojí.“
Draco jen pokrčil rameny. „Jeden bod ti uznám, ale oba ne.“
„Vrozenou lidskou dobrotu?“ zeptala se Ginny s nadějí ze svého místa na podlaze.
Ale Draco jen odmítavě zavrtěl hlavou. Věřte Zmijozelovi, že v jakékoliv situaci najde to nejhorší. Problém byl, že Hermiona měla podezření, že má nejspíš pravdu. Zdá se, že má jiné chápání světa než oni ostatní - a ona si začínala uvědomovat, že v mnoha případech je jeho pohled přesnější. Nebelvíři opravdu mají sklony k tomu žít ve svém vlastním světě.
Všichni znovu ztichli a chvíli se věnovali pojídání sendvičů a pití spousty čaje. Byli unavení - to štítové kouzlo z nich vytáhlo hodně sil. A teď, když měli chvíli klidu, Hermiona začala až příliš usilovně přemýšlet o událostech tam na hřišti. Cítila se trochu otupělá, když myslela na to, co viděla - co ta zrůda udělala.
„Myslíte, že byl někdo ze studentů zabit?“ zeptala se najednou Ginny, čímž vyslovila to, o čem pravděpodobně uvažovali všichni. Nikdo z nich samozřejmě odpověď neznal - nebudou ji znát, dokud neopustí Brumbálovu věž. Ale v tuto chvíli to bylo pro ně to nejlepší místo. Bylo to to nejbezpečnější místo v celém hradě a venku bude až příliš mnoho lidí, kteří se pokusí dostat blíž k Harrymu.
„Možná by mohlo být několik zraněných,“ řekl jí Charlie. „Ale nepředpokládám, že by došlo k nějakému úmrtí. Jejich část tribuny zůstala nedotčená.“
„Zajímalo by mě, co dělá na hradě můj otec?“ poznamenal Draco. Nad pohledy, které na něj vrhli, jen pokrčil rameny, aniž by se snažil omluvit. „Předpokládám, že si všichni myslíme, že to byl útok Vy-víte-koho. A přece…“ jeho hlas se vytrácel, jako by se mu nechtělo větu dokončit.
„A přece nebylo žádné z dětí Smrtijedů varováno, aby se dnes vyhnulo hřišti,“ dokončila za něj Hermiona, hádaje, kam jeho myšlenky míří. Pokud věděla, nechybělo žádné ze zmijozelských dětí.
„Můj otec se na mě zlobí,“ podotkl Draco. „Ale rád bych si myslel, že by se přesto pokusil mě zachránit, pokud by mohl.“ Zněl v tu chvíli nápadně nejistě a Charlie ho pevněji objal. Draco si jen povzdechl a spočinul hlavou na jeho rameni. „Možná ne,“ připustil.
Hermiona se při té představě otřásla a přemítala, jaké to musí být, myslet si něco takového o svém vlastním otci. Vlastně ke Zmijozelovi cítila lítost. „Možná to nevěděli,“ navrhla a sotva dokázala uvěřit tomu, že se skutečně pokouší najít omluvu pro Lucia Malfoye. Ron se kupodivu chopil její ruky a souhlasně ji stiskl.
Znovu na ně padlo ticho, všichni byli ztraceni ve svých vlastních myšlenkách. Hermiona se několikrát ohlédla na Harryho, aby zkontrolovala, jestli spí tvrdě. Fawkes se usadil na opěradle Harryho pohovky a stále mu ještě tichounce prozpěvoval a vypadalo to, že lektvar profesora Snapea více než dobře splnil svůj úkol, aby udržel noční můry v jejich mezích. Nemohla si pomoci, ale musela myslet na to, jak zranitelně vypadá. Byl stejně starý jako Ron a přece vypadal pořád fyzicky o tolik mladší. Nikdy nebude mít Ronovu výšku nebo svalnatou postavu - měla podezření, že částečně kvůli jeho životu u Dursleyových. A i když bývaly okamžiky, kdy jeho oči hleděly opravdu staře, věděla také, že je Harry v mnoha věcech ještě pozoruhodně nevinný. Dokonce i Ron, který hleděl na Harryho jako na rovnocenného, na něj myslel jako na svého mladšího bratra. Dělala tutéž chybu.
Mladší bratr, kterému má být právě vnucena role krále kouzelnického světa, připomněla si Hermiona. A my všichni jsme se poslušně postavili za něj jako jeho rytíři-ochránci, když pádil udělat to, co pravděpodobně považoval za svou povinnost. Bylo to frustrující snažit se udržet Harryho v bezpečí, když byl vždycky tím prvním, kdo se bez rozmyslu řítil do nebezpečí.
„Takže… Lupin a Black,“ pronesl najednou Draco do ticha, čímž všechny překvapil. „Kdy přesně se to stalo? Jsou, abych tak řekl, pořádně žhaví!“
Všichni se na Draca podívali, jako by přišel o rozum - v Charlieho pohledu při tom komentáři probleskla navíc žárlivost. Hermioně chvíli trvalo, než si uvědomila, že zatímco Draco možná zaslechl pověsti o vztahu mezi Remem a Siriem, bylo to poprvé, kdy vlastně Siria Blacka viděl osobně.
„Co?“ zeptal se Zmijozel s nevinným pokrčením ramen. „Já se nikdy nedozvím spolehlivé drby. Všichni přestanete mluvit, kdykoliv zlý Zmijozel vstoupí do místnosti.“
„Myslíš si, že jsou žhaví?“ naléhal Charlie.
„Jo, sakra,“ zaculil se Draco. „Byl jsem s Blackem zasnoubený, víš.“
„Vím,“ zavrčel na něj Charlie. Draco se na něj jenom zlomyslně ušklíbl, nezdálo se, že by se za své poznámky nějak kál. Charlie letmo pohlédl na ostatní, vstal a vytáhl Draca s sebou. „Omluvte nás na okamžik,“ požádal je a vlekl šklebícího se Draca k téměř skrytým dveřím za Brumbálovým stolem a nahoru po schodech, které byly za nimi.
Ginny se hihňala do dlaně a Hermiona se násilím nutila, aby se nesmála nahlas. Ubohý Charlie, pomyslela si. Draco je nemožný! Vlastně začínala mít rozčilujícího Zmijozela ráda.
Zato Ron jen zabořil tvář do dlaní a zděšeně naříkal. „Och, Merline! Určitě to dělají v Brumbálově ložnici - to je prostě hrozné!“
Byly dny, kdy Hermiona žasla, jak se jí podařilo zamilovat se do jediného puritána v celém Weasleyovském klanu - dobrá, Percy byl asi zrovna tak nemožný. Přesto to bude zajímavé, až Ron nakonec povolí. Docela se na to těšila.
- - -
Bylo už dost pozdě, když se Harry probudil z hlubokého spánku na pohovce v Brumbálově pracovně. Naléhavé vyzvánění toho zvonu bylo hlasitější, volalo ho zpět do skutečného světa, tak ze sebe setřásl zbývající stopy vyčerpání a posadil se. Všechna okna byla tmavá, což naznačovalo, že je noc. Rychlý pohled místností mu ukázal Rona a Hermionu spící schoulené na nejbližší pohovce. Draco a Charlie tvrdě spali na další pohovce a Ginny se stočila v přecpané lenošce blízko nich. Dokonce i Fawkes spal na svém bidýlku, hlavu elegantně zastrčenou pod křídlem.
Dunění vyzvánějícího zvonu vzrůstalo a Harry si uvědomil, že se zvedá na nohy, protože ví, že musí na to Volání odpovědět. Stále ještě si nebyl jistý, co to je, ale neprobouzelo v něm žádný pocit nebezpečí. Dokonce ani nutkání, které pociťoval, ho neznepokojovalo - připadalo mu tak nějak předurčené.
Pohyboval se tiše, aby ostatní nevyrušil, přešel ke dveřím, proklouzl jimi a zamířil dolů po točitých schodech. Uvažoval, kde jsou Severus a ostatní - nepochybně navzdory pozdní hodině ještě stále pomáhají při záchranných pracích. Po loňské bitvě zůstal v bezvědomí, ale vyprávěli mu, že úsilí o záchranu pokračovalo do dalšího dne a že to trvalo téměř týden, než byl poslední raněný přesunut ke Sv. Mungovi. Tentokrát si také musí dělat starosti o zničenou tribunu - nemluvě o všech těch zraněných, kteří potřebují ošetření.
Když se dostal k úpatí schodiště, nebyl překvapený, když uviděl Brumbála, jak se k němu blíží dlouhou úzkou chodbou, jež vedla do hlavní části hradu. Starý kouzelník vypadal unaveně, ale jeho oči zazářily, když se blížil k Harrymu, a ani on nevypadal překvapeně, že ho vidí.
„Víš, kam jít?“ zeptal se Brumbál - bylo to víc konstatování než otázka, ale stejně Harry odpověděl.
„Stonehenge,“ odvětil, přestože ho poloha překvapila. „Myslel jsem si, že jste říkal, že budou povoláni kouzelníci z celého světa. Proč Stonehenge? Proč něco tak britského?“
„Ty jsi Brit, můj chlapče,“ odpověděl Brumbál mírně. „Kam jinam bys měl být zavolán?“
Harry srovnal krok s Brumbálem a postupovali dolů chodbou společně. „Jste rozčilený,“ poznamenal, když zachytil pocit z Brumbálovy magie. Přes očividné vyčerpání starý muž téměř vibroval dychtivostí.
„Tohle je námět na legendy, můj hochu,“ přiznal Brumbál. „Je to dost vzrušující, setkat se s něčím tak novým v mém věku.“
„Takže víte, co očekávat?“ dotazoval se Harry. On nevěděl. Věděl jenom, že musí jít ke Stonehenge - nic víc mu jasné nebylo.
Nad tím Brumbál pokrčil rameny. „Setkáš se s ostatními,“ řekl jednoduše. „Poznáš všechny ty, kdo byli zavoláni.“
„Vy je znáte?“ zajímal se Harry.
„Některé z nich,“ přikývl Brumbál. „Mnozí budou členy Mezinárodního sdružení kouzelníků. Ale ve skupině bude také nová krev. A pak ti, kteří nejsou nakloněni tomu, aby se přidali k nám ostatním - nebo třeba k nějaké zákonné organizaci.“
Jeho slova Harryho zmrazila na místě. „Bude tam Voldemort.“
Brumbál se zastavil vedle něj a vážně přikývl. „Ano, Harry,“ souhlasil. „Domnívám se, že byl také zavolán. Jediná věc, kterou ti mohu slíbit, je, že tam nebudeš v žádném nebezpečí - ne dnes v noci. Dnes v noci proti tobě nikdo nezvedne hůlku, dokonce ani Voldemort ne. Pamatuj, že ať už se stane cokoliv, ať už ti kdokoliv řekne cokoliv, přinejmenším tam dnes večer nedojde k žádnému násilí.“
Harry, jen trochu uklidněný, přikývl a pokračoval v chůzi s Brumbálem po boku. Zatímco sestupovali po mnoha bradavických schodištích, která byla nyní zastíněná, a jen příležitostně jejich cestu osvětlovala pochodeň, povšiml si množství domácích skřítků, kteří lemovali chodby a dychtivě je sledovali svýma podivnýma očima. Vypadali, jako by na něco čekali - snad příkaz nebo sebenepatrnější náznak, že by mohl něco potřebovat. Nedokázal si pomoci, musel se nad tak zvláštním chováním zamračit - nikdy za celou svou dobu v Bradavicích jich kromě kuchyně neviděl tolik pohromadě. Obvykle se na veřejnosti neukazovali, drželi se pečlivě ve skrytu, dokud je někdo nezavolal.
Brumbál se mírně uchechtl a poklepal ho po rameni. „Zvykneš si na to, můj chlapče,“ ujistil ho. „Byl jsem už po čtyřicítce, než jsem je začal vidět.“
Překvapený Harry na starého muže vzhlédl. „Oni jsou neviditelní?“ zeptal se a téměř se děsil odpovědi.
Brumbál přikývl. „Jen počkej, až začneš vídat, co duchové opravdu dělají, když si myslí, že je nikdo nevidí. Bylo mi dobře padesát, když jsem dokázal prokouknout jejich neviditelnost - ale mám tušení, že ty to zvládneš o dost dřív.“
Harry při té představě zbledl. Dost ho vyplašilo, že Brumbál takové věci přijímal tak lehkovážně. On nechtěl být tak mocný jako Brumbál - děsilo ho to. Brumbál měl za sebou desetiletí zkušeností, než takové moci dosáhl - Harry neměl nic, co by řídilo jeho rozhodnutí, než dost mizerné dětství. Najednou zatoužil, aby mohl utéct dolů do svého pokoje ve sklepení a skrýt se tam před světem. Prostírala se před ním cesta osudu a děsilo ho po ní vykročit.
Brumbál ho znovu poklepal po rameni. „Nemůžeme uniknout svému osudu, Harry,“ řekl laskavě. „Je v pořádku být vystrašený.“
„Vyděšený,“ opravil ho Harry. Jak mohl on, osiřelý syn Jamese a Lily Potterových, jehož jedinou touhou v životě bylo být normální, přijít k takovému osudu? Nezdálo se mu to spravedlivé a jedna jeho část chtěla spílat světu za takové břímě. Hluboko v zemi zvon zvonil stále hlasitěji.
Brumbál vedl Harryho k boční chodbě a ven jedním z méně známých východů, protože všude kolem hradu stále ještě byli lidé a bystrozorové měli službu v hlavní bráně. Vedle východu na ně čekal Dobby, stál schoulený u kamenné zdi hradu a v drobných rukách tiskl něco tmavého. Jeho uši se dychtivě napřímily, když spatřil Harryho, a strčil tmavý předmět Harrymu do rukou.
Uvědomil si, že to je jeho plášť - baziliščí kabát, který mu daroval Severus. Vděčně se na malého skřítka usmál, když si ten kus oděvu přitáhl kolem těla, a cítil nezvyklou útěchu v tom, že má na sobě Severusův dar. „Děkuji ti, Dobby,“ řekl malému stvoření.
Dobby se jen zatahal za uši a šťastně pokyvoval hlavou. „Dobby je šťastný, že slouží laskavému panu Harrymu.“
Harry s pokývnutím následoval Brumbála po úzké pěšině k jezeru. I když nebyl úplněk, měsíc na obloze zářil jasně a nezakrývaly ho žádné mraky. Oba kouzelníci viděli dost na to, aby mohli sledovat stezku podél břehu jezera, pohybujíce se stále dál od hradu a mimo hranice ochrany. Povrch jezera nic nenarušovalo, dokonce i obří sépie byla tuto noc neobvykle tichá. Jednou nebo dvakrát měl Harry dojem, že vidí nad hlavou bíle problesknout letící Hedviku, a zauvažoval, jestli by je jeho sova mohla sledovat celou cestu do Stonehenge. Přál si, aby s ním byli Ron a Hermiona.
A nemohl si pomoci, ale musel přemýšlet o tom, co dělá Severus. Půjde ho do věže zkontrolovat a bude si dělat starosti, když ho tam nenajde? Nejasně si připomněl, že dříve toho dne ho muž držel za ruku - byl tam, na famfrpálovém hřišti, a chránil ho, jako to dělal vždycky. Cítil by se o moc líp, kdyby teď byl Severus vedle něj.
Prošli skrz bradavickou ochranu a Brumbál se na něj s očekáváním podíval a čekal. Harry se zhluboka nadechl, nebyl si jistý, jestli najde odvahu pokračovat. Všechno se mění - už se změnilo. Měl pocit, jako kdyby už nikdy neměl být doopravdy schopný se vrátit tam, kam patří, navzdory Brumbálovu ujištění, že pořád ještě má své místo na tomto světě. Vůbec si tím nebyl tak jistý.
Ale také věděl, že nemůže uniknout nevyhnutelnému. Zvon byl neúprosný, zvonil hlasitěji a hlasitěji a tah směrem ke Stonehenge každým okamžikem rostl. Patřil tam - nebo přinejmenším tomu věřil svět - a kdo byl on, aby se vzpíral vůli světa?
Vzhlédl na Brumbála a neochotně přikývl. S prásknutím se oba přemístili, mířili napříč zemí, na jih k Salisburským pláním a pradávnému kruhu kamenů, které volaly krále.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Chystám se pokusit se vložit sem dnes večer také další kapitolu - tak se po ní brzy poohlédněte.
Na webu se také potulují další kresby!
Aoeiya nakreslila ohromný obraz roztomilého Rema, Siria, Harryho a Severuse. Je neuvěřitelně roztomilý! Děkuji ti, Aoeiyo! ZDE
A Rice-Ball47 nakreslila skvělý obrázek Julia Snapea (dokonce do něj dostala i symbol růže a hada!). Připadá mi velice zajímavé, že, jak se zdá, Julius Snape inspiruje hodně umělců - když uvážíme, že měl tak malou roli. Možná ho v nějaké scéně přivedu nazpět. ZDE
Děkuji všem mým kritikům! Spolu s téměř 6 tisíci komentáři byl tento příběh také zobrazen 1.1 milionkrát, což mě prostě šokuje!