| Zobrazeno: 5157
/ 15
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Semknuti za ohromným štítem, který drželi nad Harrym Potterem, všichni spatřili okamžik, kdy obrovské stvoření, které je mohlo všechny zničit, bylo zcela pohlceno Harryho kouzlem. Oslňující světlo, jež vyzařovalo z Harryho hůlky, nakonec vyplnilo všechny stíny, které se pohybovaly pod kůží netvora, a pradávný démon zoufale zařval, když sama země odmítla jeho přítomnost. V jednu chvíli byl tady, spalovaný světlem, a v dalším okamžiku byl pryč, vypuzený z tohoto světa samotnou magií.
Jejich štít poklesl, když nebezpečí zmizelo. Všichni byli vyčerpaní za hranice svých možností. Na jeden klidný moment všichni zírali na štíhlou postavu kouzelníka, který je zachránil, hůlku stále ještě zvednutou, jeho rudozlatá nebelvírská šála povlávala ve svěžím vánku. Třásl se - Severus i ostatní to viděli - chvěl se v šoku. Ale to byli všichni. Každý muž, žena i dítě na famfrpálovém hřišti byl uvězněn ve stejném okamžiku - slepá hrůza přešla tak rychle k úlevě, že nebyli schopni dělat nic jiného než jen prostě zírat. Navzdory naprostému chaosu, který jen chvíli předtím vládl, se zdálo, že celý stadion zatajil dech.
Harryho ruka pomalu poklesla a pak se obrátil obezřelými, rozvážnými pohyby, jako by měl bolesti. Každé oko na stadionu bylo upřené na něj, každé tělo se zarazilo v napjatém klidu. Na Harryho tváři byl výraz, jaký Severus nikdy dřív neviděl. Mezi vyčerpáním a drtivým magickým vysátím, které do jeho těla posílalo třesavku, byla v jeho očích hluboká hrůza někoho, kdo pohlédl do očí temnotě a zjistil, že mu pohled oplácí.
Harry se pokusil k nim přistoupit, ale námahou se zapotácel. Kolektivní zajíknutí proletělo hřištěm a každý z lidí pokročil vpřed, jako by ho chtěl zachytit, kdyby upadl. Ale byli to Severus a Sirius, kdo k němu skutečně dorazili, a každý z nich ho uchopil za jednu paži, protože se mu podlomila kolena. Chytili ho a drželi ho mezi sebou a na kratičký okamžik se Severusovy oči střetly se Siriovými, jak oba mlčky sdíleli toto společné břímě. Mohl v mužových očích vidět tytéž pocity, které plnily i jeho srdce - strach, zmatek a ohromující potřebu chránit Harryho před tím, co ho ještě čeká.
Když Severus před mnoha měsíci poprvé pátral po informacích o Králově hlasu, zaměřil se jenom na výzkum toho, jak v průběhu let vládci a vojenští velitelé upravovali kouzlo pro různé účely, až někdo vynalezl Imperius a přivedl tak na svět novou zakázanou kletbu. Naprosto pominul původní odkaz na kouzlo jako na něco, co samotný Merlin vytvořil pro výhradní užití králem Artušem. Koneckonců, byla to jenom legenda, stejně jako seznam dalších kouzel zmíněných v tom seskupení, vytvořených Merlinem.
Ale jedno z těchto zvláštních Merlinových kouzel - Královo vypuzení - si našlo svou cestu do pohádek pro děti. Každé kouzelnické dítě slyšelo příběh o hrozivém monstru, jež ohrožovalo vesnici, dokud je král nevykázal kouzlem, které mohl použít pouze pravý král kouzelnického světa. Harry právě vytáhl pověstný meč z kamene, a přitom neměl tušení, co to pro všechny, kteří na něj hledí, znamená, jaká hluboká prvotní emoce je všechny ovládla.
Ten jednolitý povzdech a přerušený pohyb davu upoutal Harryho pozornost a ty ohromené, pronásledované zelené oči vyhledaly jeho a pak přeletěly pohledem tisíce kouzelníků, kteří na něj zírali.
Na okamžik Harry nereagoval a potom všichni spatřili hojnost emocí, jež probleskly v jeho očích, nejzřetelněji však byly viditelné hrůza a zármutek. Potřásl hlavou, jako by odmítal spojenou pozornost, kterou poutal.
Použil oporu Severusovy a Siriovy paže, vytáhl se do vzpřímené polohy a obrátil se tváří k zástupu, jeho pohled přelétl tichou masu, která ho stále ještě sledovala, čekajíce na něco, co by je vytrhlo z šoku. „Proberte se!“ zakřičel na všechny, hlas zdrsnělý emocemi. „Jsou tady zranění a uvěznění lidé! Pomozte jim! Pomáhejte si navzájem!“ Mladík, který netoužil po žádné autoritě a moci, vydal příkaz a každý člověk na stadionu se okamžitě pohnul, aby se podřídil.
Jeho slova všechny elektrizovala. Nastalo boží dopuštění, jak okamžitě vypuklo záchranné úsilí, bystrozorové spolu s Brumbálem se hrnuli, aby se ujali vedení. Jedna část tribun se zhroutila a lidé byli uvězněni pod sutí - další lidé skočili nebo spadli z tribuny a leželi na zemi poranění. Ti, které nestvůra zhltla, byli pryč a nikdy už se nevrátí.
Severus a Sirius spolu s Remem a dalšími se pokoušeli promanévrovat Harryho davem, pomáhaje cestou, kde se dá, ale zaměřili se především na to, dostat se do Bradavic. Zas a znovu se lidé chápali Harryho ruky a líbali ji nebo se pokoušeli dotknout jeho tváře nebo vlasů či jizvy na jeho čele. Harry, příliš vyčerpaný, aby dokázal víc než klopýtat vpřed s pomocí Severuse a Siria, vypadal, že doteky téměř nevnímá. Slabě se na lidi usmíval, ale Severus si byl docela jistý, že chlapec chápe jen málo z toho, co se zde skutečně děje.
Jak se začalo pomocí přenášedel objevovat stále více bystrozorů a lékařského personálu od Svatého Munga, bylo zřejmé, že musí dostat Harryho do hradu, protože pouhá jeho přítomnost by brzy začala překážet úsilí záchranářů, protože se kolem něj shromažďovaly houfy lidí. Počáteční otřes už pominul a lidé nyní reagovali na hrůzu, kterou prožili; někteří neovladatelně vzlykali, další vyvolávali jména svých milovaných, jak se pokoušeli navzájem nalézt ve vládnoucím zmatku. Až příliš to Severusovi připomnělo chaos, který vládl v loňském roce, když se vrátil do Bradavic těsně po konci bitvy proti Voldemortovi a po explozi Odinova oka. Ta vzpomínka nezapůsobila pravděpodobně moc dobře ani na Harryho a Severus si nemohl pomoci, aby zoufale neuvažoval, jestli byl Harry odsouzen k tomu, aby každý svůj školní rok zakončil takto.
Školní rok samozřejmě ještě neskončil, připomněl si. A věděl, že po těchto událostech se Harryho život znovu neodvolatelně změní. Věci, o kterých se jenom šeptalo, nejasné pověsti, křiklavé titulky v novinách - tohle všechno nebylo nic proti tomu, čemu bude Harry čelit po dnešním dni. Nepochyboval, že každý čistokrevný kouzelník, který byl tohoto dne na tribunách, každý, kdo vyrůstal v kouzelnickém světě, zná příběh o královském vypuzení. Události tohoto dne se během několika hodin rozšíří po celé planetě.
Severusovo srdce bušilo, zatímco myšlenky se mu v hlavě stále více vyjasňovaly. Až do dnešního dne celý svět toužil po Harrym Potterovi - o kolik horší to bude nyní? A jak by je vůbec mohl Severus udržet stranou? Nedokázal snést pomyšlení na to, že by Harryho nechal odejít.
Uprostřed toho všeho se jim podařilo dorazit k bráně Bradavic - nyní byla otevřená, protože lidé byli dopravování na ošetřovnu předtím, než je přesunuli ke Sv. Mungovi. Spěchali s Harrym chodbami, vedli ho do soukromého pokoje vedle hlavního křídla pro zaměstnance, do komnaty, ve které byli Harry a Severus oddáni. Severus si teď dělal starosti kvůli divokým záchvěvům, které otřásaly Harryho tělem, a jakmile ho se Siriem usadili na pohovku, ovinul Remus kolem jeho ramen plášť, aby zahnal jakýkoliv chlad, jenž by mohl doprovázet magické vyčerpání.
Ostatní se rozsadili po místnosti, Ron a Hermiona dokonce seděli na podlaze u Harryho nohou ve snaze zůstat mu co nejblíž, protože Severus a Sirius zabrali místa po jeho boku na pohovce. Dvojčata se postavila na stráž u dveří a přes místnost viděl Severus Charlieho, jak utěšuje silně rozrušeného Draca. To, že se k nim zmijozelský chlapec přidal na hřišti, bylo úžasné - Draco neproslul svou odvahou, a jeho vlastní čin jím notně otřásl.
Vedle dveří si spolu dosti naléhavě tiše povídali Brumbál s McGonagallovou. Promluvili krátce s Arturem, než se nakonec obrátili k Severusovi. „Budeme zpátky tak rychle, jak to půjde,“ oznámil mu Albus a jeho ustaraný pohled spočinul krátce na Harrym. „Musíme se postarat o studenty.“
Severus s porozuměním pokývl. Po pravdě to byla jeho zodpovědnost postarat se o Zmijozely, ale nedokázal si představit, že by v tuto chvíli opustil Harryho.
„My půjdeme,“ nabídli se Bill s Percym, když viděli jeho dilema. Severus s úlevou přikývl. Oba dva bývali svého času primusy a budou vědět, jak řádně jednat se zmijozelskými studenty. Pokud by měl hádat, bylo nepravděpodobné, že by některý zmijozelský student byl zraněn. Udělali by všechno, co je v jejich silách, aby si zajistili vlastní bezpečí - žádný z nich by se nepokusil skočit z tribuny.
Zatímco Albus a další opouštěli místnost, uvědomil si Severus, že tiskne Harryho ruku, a nebyl si jistý, jestli se pokouší nabídnout útěchu nebo ji získat. Nebyl zvyklý na veřejné předvádění citů, jako právě držení za ruku, a nebyl schopen dokonce ani odhadnout své vlastní motivy tohoto činu. Bylo to opravdu zvláštní - ale nemohl se přinutit pustit ji.
A pak kdesi, v dálce, zaslechl zvuk hlubokého zvonu. Severus se zamračil a rozhlédl se po místnosti, aby zkontroloval reakci Weasleyových. Nikdy v Bradavicích takový zvuk neslyšel - tohle nebyl jeden z hradních zvonů. Ale kupodivu na ten zvuk nikdo jiný nereagoval.
Skvělé, pomyslel si, teď slyším zvuky.
- - -
Harry chtěl zoufale spát. To nebylo pouze vyčerpání, byl to chaos v jeho mysli, strašlivé věci, které - ta věc - zanechala v jeho hlavě, když se to dotklo jeho myšlenek.
Jenom okrajově si byl vědom toho, co se kolem něj děje, cesta zpět do Bradavic mu připadala jako rozmazaná skvrna. Věděl, že sedí na pohovce a že někdo kolem jeho ramen ovinul plášť nebo přikrývku. Nejasně si byl vědom toho, že lidé mluví. Někdo držel jeho ruku. A na plášti, přehozeném nad krbem, seděli dva havrani a sledovali ho. Když se zmatek v jeho hlavě stával příliš hlasitým, zakrákali na něj a šílenství se krátce stáhlo do temnoty.
Bylo to hezké, když krákali - i když v tom zvuku by vlastně neměla být skryta slova. Nepředpokládalo se, že by havrani mluvili, ale domníval se, že by jim mohl prominout.
Harry se zvědavě zamračil na své ruce a všiml si, že jeho ruku sevřela větší. Byla to silná ruka, přesto ho držela jemně, leč pevně. Dobře tvarovaná, elegantně vypadající ruka, rozhodl se a všiml si světlých žlutých a červenavých skvrn na špičkách několika prstů. Podél dlaně mohl cítit mozoly a uvědomil si, že jedním prstem lehce přejíždí přes mozolovitý vnitřní okraj palce. Věděl, že ten hrbolek byl způsoben držením jílce meče - sám měl po všech těch šermířských lekcích také takový. Vzato kolem a kolem to byla velice pěkná ruka, rozhodl se Harry a docela se mu líbilo, že drží jeho ruku. Měl z ní dobrý pocit, pocit síly, jako by z ní mohl nabrat energii, kdyby jeho vlastní zakolísala. A zdálo se, že, stejně jako krákání, udržuje temnotu opodál. A přemýšlení o té ruce bylo mnohem příjemnější než přemýšlení o čemkoliv jiném.
Zadumaně hleděl na ty skvrnky na prstech a pokoušel se vyřešit, co je mohlo způsobit. Možná malování - na základní škole nanášel barvu prsty a pamatuje si, že to na jeho prstech zanechalo zajímavé barvy. Ale byl si docela jistý, že malování prsty není zábava dospělých, a tohle určitě byla ruka muže. Ne, tyhle fleky byly nejspíš něco jiného, možná jako od přísad do lektvarů.
Harryho zaplavil úžas. Ta ruka, co drží jeho, je Severusova. Což znamená, že vedle něj sedí Severus - a ještě někdo jiný, protože cítil teplo paže přehozené přes svá ramena.
Vzhlédl - ano, ten vedle něj je Severus, držící jeho ruku - dokonce na veřejnosti - a zírá na podlahu, jako by čekal, že něco provede. Obrátil hlavu a zjistil, že na druhé straně vedle něj je Sirius, a z nějakého důvodu ho napadlo, že by ho na tom mělo něco znepokojovat.
Rychlý pohled po místnosti odhalil další známé tváře, Rona a Hermionu sedící na podlaze u jeho nohou. Proč propána sedí na podlaze, to nechápal. Koneckonců kouzelníci si můžou vyčarovat židli - viděl to dost často dělat Brumbála. Někteří další Weasleyové tu byli také - samozřejmě, že ne Molly. Molly je těhotná. Harry se nad tím slabě usmál. Jasně si připomněl, jak Ron tloukl hlavou o zeď a zas a znovu mumlal, že se nepředpokládá, že by rodiče dělali takovéhle věci.
Ve stínech podél stěn místnosti byl skrytý asi tucet domácích skřítků. Usmál se na Dobbyho, který vypadal, že trpělivě čeká, až ho někdo zavolá. Když malý skřítek spatřil jeho úsměv, okamžitě zmizel a objevil se pak přímo před ním. Lusknutí jeho prstů a poblíž se zjevil nízký stolek plný čokolády a pečiva, a vedle přichystaný čaj a dýňová šťáva. Vzápětí skřítek zmizel, jenom aby se znovu vynořil ve stínu na okraji pokoje. Jak zvláštní, pomyslel si Harry, že tam všichni prostě stojí a čekají. Uvažoval, jestli něco střeží.
A pak z obrovské dálky, jakoby z hloubi země, uslyšel Harry zvonění zvonu, hluboké a zvučné. Byl to podivný zvuk, takový, jaký nikdy dřív neslyšel, a přece mu byl nějak známý. Rychlý pohled na dva havrany odhalil zvědavý výraz, když oba naklonili hlavy na stranu, jako by naslouchali. Harry si pomyslel, že vypadají dost samolibě - pokud by taková věc byla u ptáků možná.
Někdo mu do ruky vtiskl kus čokolády - ne do té, kterou stále ještě držel Severus. Harry ji automaticky zvedl ke rtům a kousek si ukousl. Miloval čokoládu. Vždycky mu připomněla Rema a on se rozhlédl pokojem, jak vlkodlaka hledal. A opravdu ho našel, přikrčeného vedle Siria, v ruce velkou tabulku čokolády, jako by ji právě rozlomil a kus z ní dal Harrymu. Divil se, proč vypadá tak ustaraně - byl přece vyléčený. Už žádný úplněk.
Čokoláda v jeho ústech se rozpouštěla a konejšila nějakou bolest v něm - kouzelná hmota, tahle čokoláda! Harry se pokusil setřást z mysli zmatenost. Severus ho stále držel za ruku. To bylo dobré. A Sirius stále seděl vedle něj s rukou ovinutou kolem jeho ramen. To bylo taky dobré, i když… neměl být snad Sirius kočkou? Nebo psem? Křivonožkou! Sirius měl být Křivonožkou… protože Hermiona má svou kočku fakt ráda…
Harry shlédl dolů na Hermionu. Taky jedla kousek čokolády a vypadala úzkostlivě - všichni vypadali tak utrápeně! To bylo zvláštní. Křičel někdo?
Havrani na něj znovu zakrákali a tentokrát určitě slyšel slova, která naléhala, aby se uklidnil. Zamračil se na ně. Jsem dokonale klidný, pomyslel si divoce. Jenom tady sedím, jím svou čokoládu a držím se za ruku se svým mistrem lektvarů. Protože Severus má opravdu úžasné ruce, když o tom teď tak uvažuje.
Tomu se oba havrani zasmáli a Harry uraženě sevřel Severusovu ruku pevněji. Má hezké ruce, dokonce i když jsou zabarvené ingrediencemi do lektvarů! A také má úžasný hlas, právě takový jako tající čokoláda, kterou má opravdu rád. A má krásné oči - když se nezlobí - ačkoliv dokonce i pak jsou zajímavé. A jeho nos - zlobně se zadíval na havrany. Ti tak mají co mluvit! Oba mají obrovské zobany.
Severus má skutečně pěkné tělo, i když z něj viděl větší část jenom krátce, když se převlékal do noční košile. Jeden z havranů znovu zakrákal a Harry o tom chvíli uvažoval. Ano, předpokládá, že by mohl požádat Severuse, aby odložil všechno své oblečení, takže by z něj mohl vidět i zbytek. To by bylo určitě zajímavé. Samozřejmě by asi trvalo dlouho rozepnout všechny ty knoflíky - zdá se, že Severus má knoflíky velice rád! Ale pak by mohl taky požádat Harryho, aby mu oplatil laskavost, a Harry si vůbec nebyl jistý, že si chce před kýmkoliv odložit šaty. V těch několika vzpomínkách, které má na to, jak ho jeho teta s nechutí drhla jako dítě ve vaně, si jasně pamatoval, že mu říkala, jaká je šeredná malá kreatura. Pochyboval, že by se to s lety příliš zlepšilo.
Zvon zazněl znovu a Harry si povzdechl. Takový divný zvuk, tak hluboký a mocný - byl si docela jistý, že ten zvon je odsud velice daleko.
Zvuk zabouchnutí dveří ho překvapil a zamračil se, když jeho ruka byla opuštěna a paže kolem jeho ramen zmizela. Jak mrzuté, pomyslel si. Docela si užíval ten pocit, když byl zavalen vřelou útěchou. Slyšel někoho, jak křičí - vlastně hodně křiku, ale mnohem víc ho zajímalo, že Ron a Hermiona vstali z podlahy a zaujali Severusovo a Siriovo místo vedle něj. Oba dva se natáhli a každý ho popadl za jednu ruku a Harry je obě pevně stiskl. Takhle to bylo lepší. Zdá se, že ho dneska lidé opravdu chtějí držet za ruce, a on si ani nedokázal vzpomenout, kdy vůbec byl předtím tak šťastný. Možná jsou to jeho narozeniny? Nebo Vánoce? Vánoce měl vážně rád a poslední Vánoce byly ty vůbec nejlepší.
Oba havrani na něj zakrákali a Harry se ušklíbl. On se ale ještě nechce vrátit, protestoval. Ale oni naléhali a Harry cítil, jak omámenost z jeho mysli mizí.
V místnosti byl ministr Popletal a s ním velká skupina bystrozorů a všichni měli vytažené hůlky. Severus a Artur Weasley na Popletala křičeli, zcela zaujati jakousi zuřivou argumentací. Harryho oči putovaly tam, kam byly namířeny ty tasené hůlky. Sirius! Sirius stál uprostřed místnosti a zíral na všechny, Remus stál ochranitelsky před ním a Harry mohl podle divokého výrazu ve vlkodlakových očích vidět, že začíná propadat panice.
Sirius! Harryho myšlení se okamžitě projasnilo, když si připomněl události tohoto dne. Zatlačil všechny myšlenky na nestvůru hluboko do pozadí své mysli, protože věděl, že kdyby se na to zaměřil, znovu by ho to prostě odválo pryč. Místo toho se zaměřil na to, co udělali ostatní - zaštítili ho. Oni všichni. Stáli mu po boku na tom hřišti před celým kouzelnickým světem a chránili ho. Což samozřejmě znamená, že se Sirius ukázal na veřejnosti.
„Snad si nemyslíte, že za tohle vezmu vinu na sebe!“ ječel Popletal na Severuse, vzteky téměř prskal. „Nehodlám kvůli tomu padnout! Tohle nebyla moje chyba! Zatkněte ho!“ Ukázal prstem na Siria a Harry v tu chvíli pochopil naprosto přesně, co má muž v úmyslu. Zatkl by proslulého vraha Siria Blacka a svalil by vinu za dnešní události na něj.
Jeden z havranů zašeptal a Harry porozuměl, že muž udělá všechno, co je v jeho silách, aby obvinil také je všechny - včetně Brumbála - za ukrývání zločince. Aby zachránil sebe, chystá se Popletal zničit je všechny.
„Riskoval svůj život, aby chránil Harryho,“ křičel na oplátku Severus na muže, bráníc tak Siria. „Zatkněte ho, udělejte něco, co ublíží Harrymu, a dav tam venku vás roztrhá na kusy!“
„Ne!“ vrčel na něj Popletal. „Já na sebe vinu nevezmu! Zatkněte ho! Zatkněte je všechny!“ řval teď na bystrozory, kteří vypadali čím dál víc nejistí. Harry očima hledal Pastorka, ale ve skupině ho neviděl. Nicméně tam byl Stark, s očima zamyšleně zúženýma. Nevěděl, na čí straně Stark stojí, ale byl to vždycky čestný muž.
„Pochybuji, že by po nás pan Potter chtěl-“ začal Stark, ale Popletal ho přerušil.
„Pracujete pro mě! Ne pro Pottera!“ štěkl Popletal. „Já jsem ministr kouzel.“
„Ale to kouzlo, které použil,“ protestoval Stark. „Říkají, že on je-“
„Je mi jedno, kým je!“ vybuchl Popletal. „Pořád ještě podléhá zákonům!“ Mezitím, co stále křičel, několik dalších osob se postavilo před Siria, zatímco Ginny a Draco zaujali pozici poblíž Harryho. Harry viděl také domácí skřítky podél stěn místnosti, připravené a čekající, jejich drobné ruce sevřené v pěst.
„Kornelie!“ Brumbálův hlas přehlušil křik, když spolu s McGonagallovou opět vstoupil do pokoje. „Co má tohle znamenat?“ Rychlý pohled po místnosti mu nepochybně dal odpověď.
Popletal zlostně zíral na starého kouzelníka. „Jsem tady, abych zatkl Siria Blacka. Ukrýval jste ve zdech Bradavic hledaného zločince-“
„Jste tady, abyste se pokusil svalit vinu za dnešní fiasko na někoho jiného!“ přerušilo ho jedno z dvojčat, což jenom ještě víc rozzuřilo Popletala, který zase začal řvát, dožaduje se Siriova zatčení navzdory protestům Brumbála a ostatních. Bystrozové vypadali opravdu nejistě, jak váhali, co mají dál udělat, dívali se střídavě z Popletala na Brumbála a na Harryho, když hledali odpověď, jako by už dál nevěděli, koho mají poslouchat.
„Musíme něco udělat!“ sykl Harry na Rona a Hermionu. „Musíme odtud dostat Siria.“ Uvažoval, jestli by jim pomohli domácí skřítci?
„Ta další kouzla, Harry,“ zašeptala mu Hermiona v odpověď, čímž upoutala jeho pozornost, a on se pokusil pochopit, co mu říká. V očích, kterými na něj hleděla, měla soustředěný, pozorný pohled. „Králův hlas, Královské vypovězení. Vzpomínáš si na další kouzla z této skupiny? Bystrozorové právě hledají nějakou výmluvu, aby to nemuseli udělat, jakoukoliv legální záminku neuposlechnout Popletala.“
Legální překážku? Harry okamžitě pochopil, na které kouzlo se Hermiona odvolává - Králův zákon. Ale tohle kouzlo mělo měnit všechny zákony! Proč pro všechno na světě si myslí, že by měl být schopen použít takovou věc?
„Harry,“ šeptala Hermiona. „Jestliže ti fungujou ta ostatní kouzla, tak bude i tohle. Proč by nemělo? Mně nefungujou, Ronovi nefungujou. Pracují jenom pro tebe.“
Musí to samozřejmě zkusit. Siriův život je v nebezpečí. I když to určitě nebude stačit - jenom prostý zákon přece nezastaví bystrozory?
Kupodivu, když vstal, natáhl se Draco a sevřel jeho zápěstí. Překvapeně na blonďáka zíral. „Jestli to uděláš, Pottere,“ pronesl Zmijozel tiše, „potvrdíš tím, co zatím jenom tuší. Chápeš to, že ano?“
Vlastně to nechápal. Jeho mozek v tuto chvíli nefungoval moc dobře. Ale jednu věc věděl. „Musím zachránit Siria,“ řekl jednoduše. Upřímně, nebyl si jistý, jestli je vůbec schopný právě teď provést další kouzlo - tělo ho bolelo, jako kdyby uběhl maraton. Když mu plášť sklouzl z ramen a on se začal třást, začal mít podezření, že je v mnohem horším stavu, než si myslel. Nicméně ho Draco pustil a přesunul se, takže stál za ním s Ronem, Hermionou a Ginny, když se postavil tváří v tvář Popletalovi a ostatním.
Harry zvedl hůlku a navzdory svému vyčerpání ucítil, jak se v něm vzedmula magie. A když promluvil, byl jeho hlas slyšet přes veškerý křik, jako by byl zesílený. „Lex legis regalis!“ uvedl a všichni se k němu rychle obrátili v šoku.
Měl dojem, že koutkem oka zahlédl, jak se vysoko ve vzduchu zjevil ohnivý svitek, ale udržoval raději svůj pohled zaměřený na Siria, který stál uprostřed místnosti, bledý a rozechvělý. „Sirius Black je nevinný člověk. Zločiny, za které byl obviněn a poslán do Azkabanu, byly spáchány Petrem Pettigrewem, který stále žije v kouzelnickém světě a je na svobodě. Ministerstvo už dál nebude Siria Blacka stíhat nebo vydávat obžaloby proti komukoli, kdo mu pomáhal. Tak to bude!“
Jeho slova, jak je pronášel, byla ohnivým písmem zapisována na onen planoucí svitek. A když na závěr uvolnil sílu kouzla, svitek se nesčetněkrát zduplikoval, přičemž většina kopií okamžitě zmizela na jakási neznámá místa. Jedna osamělá kopie zůstala ve vzduchu a spadla dolů, ale byla elegantně zachycena bystrozorem Starkem. Harry naproti tomu ztuhl na místě, protože věděl, že kdyby se pokusil pohnout, ať už by vykročil vpřed nebo dozadu ke svému sedadlu, zhroutil by se. Vzdálený zvuk zvonu byl nyní hlasitější.
Dokonce i Popletal mlčky vyčkával, zatímco Stark zkoumal svitek ve své ruce. Ministr vypadal vyděšeně, na tváři měl výraz, který Harry nikdy dřív neviděl. Všichni zbývající bystrozorové sledovali Starka a čekali na jeho odezvu, aby se rozhodli, jak zareagovat.
Když Stark konečně vzhlédl, bylo v jeho očích cosi téměř veselého. Podal svitek Brumbálovi. „Nese pečeť s bílým jelenem a trojitou korunou. Jste starším členem Starostolce, řediteli. Výklad zákonů je koneckonců vaše zodpovědnost. Ale ani já, ani moji lidé nepůjdeme proti příkazům s touto pečetí.“
„Cože?!“ vyvřískl pobouřeně Popletal. „Tohle nemůžete udělat! Já jsem ministr kouzel!“
Stark se na něj jenom pronikavě zadíval. „V této věci nemáte žádnou pravomoc.“
Popletal se obrátil na Brumbála a nevěřícně na něj zíral, jako by čekal, že mu řekne něco jiného. Brumbál jen pokrčil rameny. „Tohle je stará magie, Kornélie. Ta nejstarší, kterou máme. Navrhuji, abys své úsilí zaměřil na nápravu škody tam venku na hřišti spíše než na svalování viny na někoho jiného. Říká se, že důsledky pro toho, kdo se vzepře této pečeti, jsou strašlivé.“
„Ale, ale, ale!“ protestoval Popletal.
Stark se chopil jeho ruky. „Pojďte, ministře. Jsme zapotřebí jinde. Opusťme tyto lidi v míru.“ Všichni bystrozorové sklonili hlavy před Harrym, než odvedli protestujícího ministra z místnosti. V okamžiku, kdy se za nimi zabouchly dveře, se pod Harrym podlomila kolena.
Tentokrát ho zachytili Ron s Hermionou a ostatní spěchali, aby mu pomohli. Za okamžik seděl znovu na pohovce, jeho dva přátelé vedle něj, ostatní shromážděni kolem, jako by se pokoušeli pochopit, co se stalo. Brumbál stále ještě v ruce svíral onen svitek.
„Albusi?“ zeptal se Sirius slabě. Stál také poblíž Harryho, ale dost pevně svíral Rema. Oba muži vypadali nejistí a zmatení.
„Vypadá to, Sirie, že jsi byl zbaven všech obvinění,“ řekl mu Brumbál laskavě. „Jsi znovu svobodný člověk.“ Jeho slova oba muže ohromila a za velkého jásotu všech Weasleyových se jen dlouhou dobu navzájem objímali.
Otupělý Harry se zvládl na oba jenom mdle usmát, když se na něj obrátili a jednohlasně mu děkovali. Vážně neměl tušení, kdo byl vývojem událostí zmatenější. Věci se děly příliš rychle, než aby s nimi dokázal držet krok. Uvědomil si, že místo toho jeho pohled znovu sjíždí k havranům, zatímco zvon znovu udeřil.
Všichni mluvili najednou - každý spekuloval o tom, co se stalo. Více než jedna osoba zmínila některé příběhy pro děti o králi kouzelnického světa. Harry jen mlhavě naslouchal, když Hermiona objasňovala seznam kouzel, která se ona, Harry a Ron loni naučili.
„Ale ty příběhy vyprávějí, že král může vypudit cokoliv!“ vykřikl najednou Ron. „To znamená, že Harry může vyhnat Vy-víte-koho! Jedno kouzlo a je pryč!“
Tohle nakonec upoutalo Harryho pozornost a znovu soustředilo jeho myšlenky. U obou havranů vzrostlo rozrušení a začali hlasitě krákat, poskakovali na plášti a máchali svými velkými černými křídly.
„Pane řediteli,“ řekl mírně. Brumbál okamžitě přistoupil blíž a přitáhl si křeslo tak, aby mohl sedět přímo proti Harrymu. Natáhl paži, chopil se Harryho ruky a ten mu byl za jeho teplo vděčný. „Mohu ho vyhnat?“
Brumbálovy modré oči spoutávaly jeho a Harry si byl naprosto jasně vědom síly a moudrosti, spočívající v tomto muži. „Ten démon nepatřil do tohoto světa a neměl proti tvému kouzlu obranu. A dokonce i tak s tebou bojoval a vzdoroval ti. Voldemort, přes všechno své zlo, je pořád ještě kouzelník a, ať se nám to líbí nebo ne, patří sem. Jeho odpor by byl daleko větší.“
Neodpověděl na Harryho otázku. Dokonce i v tak omámeném stavu, v jakém se Harryho myšlení právě nacházelo, to pochopil. „Mohu ho vyhnat?“ znovu se zeptal.
Brumbálovýma očima se cosi mihlo. „Chápeš, jak jsi silný?“ zeptal se ho laskavě.
„Začínám si to uvědomovat,“ připustil Harry neochotně. Nechtěl přemýšlet o důsledcích vší té moci nebo o skutečnosti, že může vykonat ta kouzla, zatímco nikdo jiný to nedokáže.
Brumbál pokýval hlavou. „Ale nemyslím si, že opravdu chápeš, jak mocný je Voldemort,“ oznámil mu starý muž. To stále ještě nebyla odpověď, ale něco z ní Harry mohl vydedukovat. Voldemort by byl schopný vzdorovat jeho kouzlu a byl přinejmenším tak silný jako Harry. Ale přece jen, kdyby tu byla šance…
Ještě není čas, naléhavě krákali havrani. Není čas!
„Není čas na co?“ zeptal se jich Harry a podíval se na plášť, kde se k sobě choulili. „Není čas, abych zemřel? Že by mě mohl zabít, kdybych to zkusil, nebo že bych uspěl, ale stejně zemřel? Je tohle to, co mám udělat? Zemřít, abych ho zastavil?“
Slyšel kolem sebe zalapání po dechu a protesty, ale byl to Brumbál, kdo přitáhl jeho pozornost zpět, když pevně stiskl jeho ruku. „Harry, s kým to mluvíš?“ dožadoval se starý kouzelník.
„S havrany,“ vysvětlil Harry a ignoroval poplašený výraz v Brumbálových očích. „Říkají, že není čas. Je tohle to, co mám udělat? Zemřít, když ho budu vyhánět?“
„Ne!“ vykřikl Brumbál, čímž ho překvapil. „Tomu já nevěřím! To není důvod, proč existuješ. Jsi pro tento svět příliš důležitý. Máš toho tolik co udělat. Tvoje síla roste. Není ještě čas… aby ses mu postavil. Ne nyní, ne, dokud nejsi připraven.“
„Tomu věříte?“ zeptal se Harry. „Že pořád ještě mám místo na tomto světě?“ Už si tím dál nebyl jistý - rozhodně se s ním v současné době necítil naplno spojený. A bál se, že jakmile se jeho hlava úplně pročistí, naprostá mimořádnost toho, co právě udělal, ho zcela přemůže.
V Brumbálových očích se objevil podivný záblesk, když naklonil hlavu k jedné straně, jakoby naslouchal něčemu vzdálenému. „Harry,“ zeptal se. „Slyšíš zvon?“
Zaskočený Harry se zamračil. Koutkem oka zahlédl, že jak Sirius, tak Severus na tu otázku kupodivu zareagovali. Pomalu přikývl hlavou. „Ano,“ připustil. „Co je to?“ Havrani se znovu uklidnili.
„To je Volání, Harry,“ objasnil Brumbál. „Také ho slyším. A stejně tak ho bude tuto noc slyšet mnoho kouzelníků po celém světě. Začalo to těsně po tom, co jsi použil to kouzlo na hřišti. Povolává nás.“
„Povolává nás kam?“ vyptával se Harry.
Ale Brumbál jen pokrčil rameny. „Ještě nevím. Až přijde čas, budeme to vědět. A když na toto Volání odpovíme, dozvíš se odpověď na svou otázku. Zjistíš, kde opravdu je tvoje místo na tomto světě.“
Harry si ztěžka povzdechl, protože pochopil, že tohle je jediná odpověď, kterou teď může dostat. A možná to bylo proto, protože žádná odpověď neexistuje. Přes všechnu svou moudrost Brumbál nezná všechno.
Rozhlédl se místností po ustaraných tvářích všech Weasleyů a Hermioně, která měla v očích slzy, ale přesto se na něj statečně usmívala. Remus vypadal klidně a rozhodně, v Siriových očích byla divoká radost, jako kdyby nějak věděl, že všechno bude v pořádku. A Severus - stál po levici Brumbála a v jeho očích byly takové emoce, že si Harry pomyslel, že musí fyzicky trpět. Bylo by hezké, pomyslel si Harry, sedět zase vedle něj a držet se s ním za ruku.
„Jsem unavený,“ zašeptal.
Brumbál ho poklepal po rameni. „Dokážu si to představit, můj hochu,“ souhlasil a vstal. Rychle pohlédl na ostatní v místnosti, jako by zvažoval své další rozhodnutí. „Přesuňme Harryho, Rona, Hermionu a Ginny nahoru do mé věže. Právě teď je na hradě příliš mnoho cizinců. A Draco, nejlepší bude, když půjdeš také. Slyšel jsem zvěsti, že přijeli tvoji rodiče, a nemyslím si, že by bylo moudré, aby ses s nimi setkal bez doprovodu. Stále ještě neznáme plný význam dnešního útoku.“
Jeho slova jim všem dala cíl, proto navzdory svému vyčerpání Harry neprotestoval, když ho Sirius a Severus vytáhli na nohy a téměř ho vynesli z pokoje. Klopýtal mezi nimi a nevěnoval příliš pozornosti tomu, kudy jdou, jenom nejasně si uvědomoval, že míří nahoru. Když už si myslel, že další krok nezvládne, Remus, stále tak neuvěřitelně silný, ho zvedl a po zbytek cesty ho nesl. Bylo jasným důkazem jeho vyčerpání, že proti tak nedůstojnému zacházení nic nenamítal.
Posléze zjistil, že sedí na dlouhé pohovce v Brumbálově pracovně. „Charlie,“ nařídil Brumbál. „Ty zůstaneš s nimi. Nás ostatní potřebují jinde.“
Severus i Sirius, oba znovu sedící vedle Harryho, okamžitě protestovali. Pokoušel se zůstat soustředěný na to, co Brumbál povídá. Starý muž se zamyšleně mračil, jako by zvažoval jejich žádost.
Nakonec si Brumbál těžce povzdechl. „Dělníci, kteří stavěli famfrpálové tribuny, na jejich konstrukci vložili nejrůznější kouzla jako ochranu před čarodějným zničením. Jsou téměř rezistentní vůči magii. Nikoho ovšem nenapadlo, aby je udělal odolné vůči fyzickému poškození. Pod tou částí tribuny, která se zhroutila, jsou stále ještě uvězněni lidé a je velice těžké je najít magicky. Mohli by využít vaše nosy, Sirie a Reme. Patrně jediní záchranářští psi patří mudlům a v současné době jsou zapojeni u nějaké jiné katastrofy. A Severusi, bylo zraněno mnoho lidí a Poppy brzy vyčerpá zásobu lektvarů. Mohla by potřebovat tvoji pomoc.“
„Jděte,“ naléhal na všechny tři Harry, protože věděl, že ho nechtějí opustit. Obrátili se k němu nejistě, ale on jen zavrtěl hlavou. „Jediné, co chci dělat, je spát,“ odpověděl. „Není důvod zůstávat tady a sledovat to. Ne, když tam jsou lidé, kteří vás potřebujou.“
Neochotně souhlasili a zvedli se, že odejdou s ostatními. „Zavolej toho svého skřítka, aby ti přinesl tvůj lektvar,“ nařídil mu Severus vážně. „Vezmi si ho předtím, než usneš.“
Ale dřív, než mohl pokračovat, objevil se vedle něj Dobby a držel zmíněný lektvar v rukách. „Dobby je tady! Dobby přináší lektvar drahého pana Harryho! Dobby je dobrý skřítek!“
Harry se slabě usmál a vzal si z Dobbyho rukou lektvar. „Koukej,“ řekl mírně Severusovi, zatímco odkládal zátku a polykal obsah lahvičky. „A teď jdi a pomoz ostatním,“ naléhal.
Muž neochotně přikývl a následoval ostatní z věže, zatímco Harry se natáhl na pohovku. Nejasně si uvědomoval, že Hermiona přes něj přehodila plášť, a slabě slyšel Fawkese, jak v pozadí zpívá. Fénixova píseň se přes něj přelévala, mísila se do zvonění vzdáleného zvonu. Harry byl unášen pryč.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Právě jsem tohle dopsala, tak se omlouvám za překlepy. Chtěla jsem to poslat co nejdřív. Nedokážu vám říct, kolikrát jsem tuhle kapitolu přepisovala. Spousta verzí skončila tak, že byly k neuvěření. Doufám, že jsem něco z toho oslabila bez toho, aby se z vyprávění ztratilo to hlavní. Tohle měly být dvě kapitoly, ale nenašla jsem vhodné místo, kde vyprávění přerušit, tak jsem je nechala dohromady.
A ano, pokud jste byli zmateni Harryho dosti podivnými toulajícími se myšlenkami, jeho střetnutí s myslí pradávného démona si vyžádalo kousek jeho duševního zdraví (ó ano, tohle byla rozhodně poklona fanouškům H. P. Lovercrafta tam venku).
V příští kapitole přijde větší objasnění havranů a kouzel, která Harry použil, a co to všechno znamená. A také vysvětlím ten zvon a proč ho slyšeli jenom někteří lidé v místnosti.
A jak mnoho z vás odhadovalo, musela jsem ihned vyřešit Siriovu záležitost - jakmile se odhalil celému světu. Kdo si myslí, že Popletal bude odvolán ze svého úřadu?
