Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Během dne bylo Stonehenge obvykle přecpané turisty z celého světa. Ale této noci bylo místo bez mudlů, rozlehlé pláně a obrovské travnaté mohyly, jež byly roztroušeny po okolí, byly tiché, až na zvuk větru. Poblíž místa probíhala silnice, ale byla až nezvykle prázdná, a těch několik mudlů, kteří po ní jeli v autech, ani jednou nepohlédlo směrem k památnému monumentu. Mudlovské parkoviště bylo naprosto tiché a noční hlídači usnuli.

Ale byl to samotný monument, co Harryho překvapilo nejvíc. Viděl fotografie Stonehenge, ale tohle nevypadalo vůbec tak, jak čekal. Tohle nebyly prastaré ruiny zobrazené na snímcích. Jako Bradavice, které pro mudly nebyly ničím víc než zříceninou, bylo Stonehenge opatřeno stejným kouzlem. Ale pro Harryho byl postavený, všechny kameny byly na svých místech, nerozbité a pevné. Slabá provazová zábrana, která ohraničovala památník a bránila mudlům procházet přes staré hliněná náspy, jež kameny obklopovaly, byla pryč a příkop, jenž ohraničoval valy, byl nyní lemován planoucími pochodněmi, které v ohnivém kruhu osvětlovaly kameny blikajícími světly.

Harry okamžitě cítil, že je přitahován k patě obrovského kamene. Tam, kde byl v hliněných náspech zlom, který jako by označoval vstup do kruhu. Postoupil k němu o krok blíž, ale ihned si všiml, že Brumbál vykročil opačným směrem. Přicházeli další kouzelníci a čarodějky a všichni se pohybovali k různým pozicím v kruhu. Když Harry nejistě pohlédl na Brumbála, starý muž se na něj jenom usmál. „Pokračuj, můj chlapče,“ naléhal a kývl k patě kamene. „Každý musíme zaujmout místo, které je nám určeno.“

Harryho zalil pocit melancholie, když si uvědomil, co tím Brumbál myslí. V tomhle byl skutečně osamocený - jeho místo bylo jinde a od této chvíle bude muset pokračovat sám. Brumbál se natáhl a stiskl mu ruku. „Nevím, co se této noci naučíš, Harry,“ prohlásil klidně, jeho oči byly za brýlemi neobvykle jasné. „Ale opravdu nejsi sám. Všichni, kteří tě milují, jsou stále s tebou. Nezapomínej na to.“

Harry přikývl a stiskl ruku starého muže, načež ji pustil a odvrátil se. Zvon vyzváněl hlasitěji a vstup do kruhu na něj volal.

Vzdálenost k patě kamene byla delší, než odhadoval, a obvod vnějšího kruhu mnohem větší, než čekal. Samotný hlavní kamenný kruh byl daleko menší. V blikavém světle pochodní mohl vidět, jak muži a ženy zaujímají svá místa podél vnějšího kruhu, stojí ve světle pochodní a rozhlížejí se kolem v úžasu, zatímco kolem nich vane noční vítr. Nemohl si pomoci, aby neuvažoval, co se očekávalo, že tu udělá - Brumbál věřil, že se něco naučí.

Jak kráčel dál, byly jeho oči přitahovány k velkému stínu mohyly na druhé straně mudlovské silnice. Uvědomil si, že se chvěje, když na mohylu hledí, a napadlo ho, že zatímco tohle je sídlo moci, je to také místo smrti. Vysoko nahoře na noční obloze uviděl kroužit černé tvary dvou havranů a znovu se podivil, jak se na takové místo dostal.

Zatímco pro mudlovské oči byla cesta k patě kamene jenom slabá prohloubenina v zemi, pro Harryho to byla naprosto jasně označená cesta lemovaná rozdrcenými bílými kameny. Ve chvíli, kdy na ni vkročil, pocítil, jak jeho tělem proletěl záchvěv energie a na okamžik spatřil oslnivé linie síly, jež vyzařovaly po zemi všemi směry ze středu ohromného monumentu jako planoucí pavučina.

Zachvěl se a přitáhl si kabát těsněji kolem těla. Vzduch byl chladný a příjemný, obklopovala ho vůně trávy a vzdáleného deště. Obloha nahoře byla jasně ozářena hvězdami, protože poblíž nebylo žádné mudlovské světlo, které by kalilo jejich jas. Stojící kameny byly v měsíčním světle pouhými stíny, světlo pochodní tančilo na jejich povrchu.

O tomto se mu zdálo, uvědomil si, o těchto liniích síly. Nyní je cítil hluboko ve svých kostech a pochopil, že nekřižují jenom Anglii, ale spíše obepínají celou zemi a spojují všechny věci dohromady. Na jediný kratičký moment se cítil spojený se vším, všemi minulými i současnými věcmi, jednotnými v tomto magickém poli. Přemýšlel, jestli tohle je to, co se tu měl naučit?

Stál tam u paty kamene v temnotě stínu vytvořeného měsícem a zíral na kameny před sebou. Po jeho pravici i levici se podél hliněného náspu vinula linie kouzelníků a čarodějek, všichni stojící v tichu, čekající na něj v ohromném, dokonalém kruhu.

Teď tok síly, jenž proudil zemí, cítil nějak jinak. Půlkruh po jeho pravé straně byl naprosto jiný než půlkruh po jeho levici. Chtěl si ten pocit hned označit jako dobro a zlo - muži a ženy po jeho pravici byli dobří a ti nalevo byli zlí. Uvědomil si, že jeho oči pátrají v blikavém světle pochodní v levém kruhu. Něco tam chybělo. Pravý půlkruh byl téměř plný - několik stovek kouzelníků a čarodějek, kteří stáli a čekali na něj, a v linii bylo jen několik přerušených míst, kde pravděpodobně někdo scházel. Ale levý půlkruh mu připadal převážně prázdný - linii lemovalo jenom několik málo mužů a žen.

Harry si říkal, jestli snad odmítli přijít. Uprostřed půlkruhu vycítil stínovou postavu a otřásl se v poznání. Voldemort byl tady - už na něj čekal. Ale z nějakého neznámého důvodu přišel sám. Bylo ve světě tolik černokněžníků, kteří neslyšeli Volání?

A přesto z toho půlkruhu neměl pocit prázdnoty - zdaleka ne. Vyzařoval právě tolik síly jako pravá strana.

Harry se zmateně zamračil. Bylo v tom něco, čemu nerozuměl. Podíval se vpravo - tolik dobrých kouzelníků. A přesto se to nezdálo přesné - mohl opravdu sílu, již cítil zprava, označit jako dobro? Jiné než levá strana, to ano, ale bylo to opravdu jenom čisté dobro? Mysl mu zmateně vířila.

A pak zvon ztichl, vyzvánění konečně přestalo a Harry měl pocit, jako by svět zatajil dech. Volání skončilo - ti, kteří měli přijít, už dorazili. Čekali na něj a on nyní pochopil, že má projít podél tohoto kruhu, má se tváří v tvář setkat s těmi, kdo na Volání odpověděli, aby soudil a byl souzen.

Na světě neexistovala síla, která by Harryho přinutila vybrat si jako první levou stranu, tak se okamžitě obrátil doprava a vykročil vpřed, začínaje tak dlouhou cestu podél velkého kruhu, aby zjistil to, co má naučit, ať už to bylo cokoliv.

Prvního muže, se kterým se setkal, neznal - starý kouzelník, jehož oči slepota potáhla bělobou. Ale v tu chvíli, kdy se před něj Harry postavil, ucítil jeho moc. Silný a starý, tohle byl kouzelník, s nímž se muselo počítat, jeden z elity jejich světa. Navzdory slepotě se na Harryho usmál a řekl mu své jméno. Harry se přesunul k dalšímu místu kruhu.

Jednoho po druhém zdravil Harry kouzelníky a čarodějky, kteří na něj čekali. Už po několika z nich pochopil, kdo byl povolán - tak jako bradavičtí studenti byli ti nejsilnější ze své generace v Anglii, tito lidé byli těmi nejmocnějšími kouzelníky a čarodějkami na světě. Všichni tito lidé byli jako Brumbál - staří i ti mladí - všichni vyzařovali silnou energii, jakou si průměrný kouzelník nebo čarodějka nedokázali dokonce ani představit.

Přišli ze všech částí světa a někteří mluvili anglicky dost na to, aby pověděli Harrymu, kdo jsou a odkud pocházejí. A Harry měl pravdu, když zpochybňoval jejich vnitřní dobrotu - u více než jednoho muže či ženy, když se Harry zadíval do jejich očí nebo do aury která z nich vyzařovala, ucítil znepokojení nebo nedůvěru. Možná bude nejlepší, pomyslel si, zařadit je jako světlé čaroděje - ale Světlo neznamená nutně dobro.

Ne všichni z nich byli cizinci. Poznal Nicholase Flamela, jakmile se před ním zastavil - stařičký muž vypadal přesně jako jeho portrét na kartičce z čokoládových žabek. Flamel si s Harrym šťastně potřásl rukou, když se sám představil. „Tolik se omlouvám za všechny ty problémy s mým kamenem, drahý chlapče,“ omluvil se starý muž. „Kdybych věděl, že způsobí tolik problémů, byl bych ho zničil už před staletími.“

Harry ho ujisti, že k němu za to necítí zášť.

Mezi skupinou byl také pan Ollivander, který se na něj tajemně usmál a prohlásil: „ Neříkal jsem to, že od vás můžeme očekávat velké věci, pane Pottere?“ Vypadal sám sebou náramně spokojený, když se jeho předpověď potvrdila.

Uvědomil si, že se usmívá, když ve skupině poznal Nevillovu babičku Augustu Longbottomovou, a jeho názor na nemotorného Nebelvíra se podstatně zlepšil. Vypadá to, že Neville pochází ze silné rodiny a jednoho dne by ze své nejistoty mohl vyrůst. Stará žena uvítala Harryho překvapivě souhlasným úsměvem a spokojeně mu pokynula hlavou. „Zvládnete to,“ prohlásila a Harry jí byl za její postoj vděčný.

Brumbál stál přesně uprostřed půlkruhu a Harry nyní mohl cítit a vnímat úroveň síly těchto kouzelníků a chápal přesně, jaké místo zaujímá ředitel Bradavic ve světě. Na této straně nebyl nikdo, kdo by byl silnější než on, a Harry hluboko uvnitř cítil, že také není nikdo tak laskavý jako Brumbál. Chviličku váhal, než k němu přistoupil, a vrhl kratičký pohled za sebe napříč velkou kružnicí k nejvzdálenějšímu bodu, kde čekala Temnota. Voldemort stál přímo naproti Brumbálovi, jeho dokonalý protipól naprosto ve všem. Harry se při tom poznání otřásl.

„On a já si nejsme rovni, můj chlapče,“ řekl mu Brumbál, když uviděl směr jeho pohledu.

„Musíte být,“ přel se Harry.

Ale Brumbál zavrtěl hlavou. „Porozumíš tomu, až se dostaneš na tamtu stranu.“

Harry se při tom pomyšlení zachvěl - nechtěl se k tamté straně přiblížit. Bylo to šílenství udělat to - postavit se Voldemortovi přímo do cesty. Dokonce i ti kouzelníci a čarodějky tady, ti nejmocnější na světě, sledovali vzdálenou stranu ostražitě, nervózně. Ale Brumbál se na něj jen konejšivě usmál. „Dnes večer tu nedojde k žádnému násilí,“ připomněl mu. „Kouzlo, které nás sem všechny přivolalo, je prastaré a mocné - nedovolí, aby bylo toto místo znesvěceno.“

Harry neochotně přikývl a pokračoval v chůzi, aby dokončil poslední část kruhu Světla.

Několik dalších kouzelníků a čarodějek poznal pouze podle jména - kupodivu hodně z nich mělo čokoládovou kartičku a přišlo mu neobvykle bizarní, že něco tak pošetilého bylo doslova „Kdo je kdo“ kouzelnického světa.

Jedna čarodějka obzvlášť upoutala jeho pozornost - mladá dívka, snad ne víc než patnáctiletá. Byla oslnivě krásná, s ebenovými vlasy a exotickou pletí barvy moka, která nebyla v Británii běžná. Její oči byly překvapivě zelené, o několik odstínů světlejší než jeho vlastní, a rozzářily se potěšením, když se konečně zastavil před ní. Uvědomil si, že jsou jeho oči přitahovány k těžkému, ozdobnému límci, který měla přehozený přes ramena - byl vyrobený z ryzího zlata a vykládaný lazuritem a dalšími vzácnými kameny. Visel z něj pompézní ankh a spočíval jí na hrudi. Ihned věděl, že tohle je současný faraón Egypta, Nitocris.

Usmála se na něj, uchopila jeho ruku do svých a krátce ji podržela. „Musím ti poděkovat, Harry Pottere,“ prohlásila a její slova ho zaskočila.

„Poděkovat mi?“ Harry se zamračil. Věděl, že o nich dvou kolují nějaké klepy, ale jejich původ neznal. Nikdy dřív ji nespatřil. Byl si jistý, že by si ji zapamatoval.

Ona se na něj jen tajuplně usmála a Harry uviděl, že v jejích očích plane něco tvrdého a divokého. „Jsem právoplatný faraón Egypta, ale když můj otec zemřel, převzali vládu moji strýčkové. To oni vládnou Egyptu, ne já. Protože jsem žena, tvrdí mi, že nejsem dostatečně silná, abych naší zemi vládla - že by mi nikdo nenaslouchal.“ Rozhlédla se dost významně po kruhu dalších přítomných kouzelníků a čarodějek. „Ale nyní se dívám kolem a nevidím tu žádného z nich. Ani jeden z mých strýčků nebo jejich lidí nebyl povolán na toto místo. Jen já byla vyzvána - jenom já jsem měla sílu, abych Volání zaslechla. Ukázal jsi mi mé právoplatné místo v tomto světě, a až se zítra vrátím do Egypta, věci se změní. Za to máš mou vděčnost.“

S jejími slovy Harrymu došlo, že toto shromáždění nebylo tak docela jenom o něm - to nebylo o tom, aby se poučil o svém místě ve světě. Tohle bylo o nich všech - všichni si uvědomili, jakou přesně zaujímají pozici v hierarchii moci a jakou odpovědnost to na jejich bedra nakládá. Mezi shromážděnými byli vůdci a válečníci stejně tak jako léčitelé a učitelé a mistři všemožných umění. Tento jediný moment pravděpodobně změní je všechny - některé jen mírně, jiné významně, jako se to očividně stalo s touto mladou dívkou.

Harry nervózně pokračoval, neochotně se blížil ke konci půlkruhu. Zhluboka se nadechl a pokročil k prvnímu členovi temné poloviny a zjistil, že zírá do rudých očí upíra. Harry se šokovaně napjal, tělo připravené k boji nebo útěku. Když se na něj muž pomalu usmál, uviděl v jeho ústech zrádné tesáky.

„Nemohu si pomoci, ale musím uvažovat, jestli změna, jež přichází, mému lidu pomůže nebo ho zničí,“ proneslo stvoření.

„Změna?“ Harry se zamračil. Vampír neudělal jediný pohyb, který by naznačil útok, a přestože cítil, že mužova síla je naprosto odlišná od čehokoliv, na co byl zvyklý, necítil se přespříliš ohrožený.

„Událost jako tato naznačuje, že se blíží velká změna - jedna z těch, jež doslovně přetvářejí svět, jak ho známe,“ odpověděl upír. „Někteří tvrdí, že tato událost zvěstuje konec světa - nebo možná počátek.“ Krátce pohlédl na temný stín, jenž čekal uprostřed tohoto půlkruhu. „Musím se usilovně snažit, abych své lidi udržel mimo nadcházející střetnutí, ale možná, že už nadále nemohu zachovat neutralitu.“

Harrym otřásl šok, když si uvědomil význam skrytý za slovy této bytosti noci. Tohle byl upír - zosobněné zlo podle všech příběhů, které kdy vyslechl. A on mu právě oznámil, že až doteď byl v tomto konfliktu neutrální, stejně jako jeho lidé.

„Ke které straně se přidáte?“ zeptal se Harry.

Upírovy rudé oči ve světle pochodní zaplály. „Myslím, že to bude záležet na tom, co od nás budou obě strany požadovat.“

V těch slovech bylo zahrnuto mnohem víc a Harry udělal rozhodnutí, o němž doufal, že je správné - bez kohokoliv, kdo by ho vedl, se mohl řídit pouze svými instinkty. „Nebudu žádat nic, co mi nedáte dobrovolně.“ Věděl, že jeho nabídka byla víc, než co by kdy mohl muži poskytnout Voldemort.

Upír sklonil hlavu. „Budu to mít na paměti, Harry Pottere.“

Znepokojený Harry se přesunul dál. Místo vedle upíra bylo prázdné a přece, když se před ním zastavil, uvědomil si, že tam něco je, přítomnost, síla, i když místo nevyplňoval žádný muž nebo žena. Měl pravdu - nebylo prázdné, ale spíše neobsazené. Bylo tam něco, co tuto sílu zde na zemi drželo - cosi tuto energii využívalo. Cítil něco podobného u těch několika prázdných míst na opačné straně kruhu.

Přešel dál a zjistil, že stojí tváří v tvář svému kmotrovi. Sirius Black se na něj usmál.

„Sirie!“ vykřikl Harry a na okamžik měl pocit, jako by jeho myšlenky vykolejily.

Sirius pokrčil rameny téměř ostýchavě. „Slyšel jsem ten zvon, když se o něm předtím Brumbál zmínil, ale nevěděl jsem, co to znamená. A nejsem si tak docela jistý, co dělám tady na té straně.“ Opatrně pohlédl směrem ke stínu čekajícímu uprostřed a jeho oči potemněly vztekem. „To je on, že ano?“ zeptal se. „Zavraždil Jamese a Lily.“

Pak znovu obrátil pozornost k Harrymu a do jeho modrých očí vstoupil výraz štvance. Na chvíli vypadal hodně jako muž, se kterým se poprvé setkal ve třetím ročníku - zlomený a vyčerpaný po všech těch letech v Azkabanu.

„Co dělám na téhle straně, Harry?“ zašeptal a Harry slyšel v jeho hlase strach.

Okamžitě se naklonil a chopil se studených rukou svého kmotra. Cítil sílu, která jím procházela - Sirius byl vždycky silný, tak strašně silný. A během těch posledních let, kdy se zotavil ze své devastace ve vězení, ještě zesílil. Také cítil, že pouto, které si utvořil s Remem, ještě víc posílilo jeho magii. Ale také nyní rozuměl tomu, co měl Draco na mysli, když prohlásil, že Blackové byli vždycky temná rodina. Magie na druhé straně tohoto kruhu zosobňovala rozum a řád - magie na této straně představovala emoce a chaos. Nikoliv dobro nebo zlo - ale pokud někdo ztělesňoval city a zmatek, byl to jeho kmotr.

„V tobě není žádné zlo, Sirie,“ ujistil ho Harry a usmál se na něj. „Ani na okamžik si nemysli, že na tamté straně není žádné zlo. Viděl jsem ho tam hodně. Jsem rád, že jsem zjistil, že je také dobře vyvážené dobrem na této straně.“

Sirius se po tom váhavě usmál. „Dobrá, v zájmu věci hádám, že bychom měli být šťastní, že je na této straně tak málo lidí.“

Harry přikývl a nejistě pohlédl na všechna ta prázdná místa. Nebyla obsazená - ale nebyla prázdná, připomněl si v duchu.

Než se mohl pohnout dál, popadl ho Sirius za ruku. „Dávej si pozor,“ varoval ho a střelil dalším pohledem po Temném pánovi, který čekal uprostřed. Tak či tak neudělal žádný pokus zabránit Harrymu pokračovat.

Příští místo bylo prázdné, stejně tak jako vedlejší a to následující. Harry byl čím dál tím zmatenější, protože cítil pulsující vlny síly, jež z každého místa vycházely. Neměla by být prázdná - někdo tam venku ve světě toto místo drží, silný muž či žena, a on si jejich nepřítomnost nedokázal vysvětlit.

Když se zase zastavil před dalším prázdným prostorem, projela jím vlna poznání a s ním přišel další děs. Znal tuto energii - znal ji až příliš dobře. Zíral na prázdný bod na zemi, kde by měl stát Lucius Malfoy a ačkoliv nebyl přítomen, mohl cítit jeho magický podpis stejně zřetelně, jako by stál přímo před ním.

Když mu to začalo docházet, přesunul se rychle k dalšímu místu a pak k dalšímu - také tento podpis poznal. Toto místo měla zaujímat Belatrix Lestrangeová. Zdálo se, že Blackova rodina vyprodukovala dva členy dost mocné na to, aby mohli stát mezi elitou, a on věděl, že tady je pouze jediné vysvětlení toho, proč byl přítomen Sirius, ale Belatrix nikoliv.

Sirius nenesl Znamení zla.

„Ne,“ zašeptal, zděšený tím, co by mohl nalézt, a přitom věděl, že to je nevyhnutelné. Udělal krok k místu uprostřed půlkruhu a chtěl křičet na protest, když poznal i další signaturu. Znal ji tak důvěrně - stal se na ní téměř závislým. Tady měl stát Severus Snape, patřil mezi tuto elitu, ale Znamení zla, které nesl na své paži, mu vstup odepřelo.

Jeho oči přeskočily ke stínu, který tam stál a čekal na něj - Voldemort byl zahalený v plášti s kapucou, jeho rysy byly zcela skryty pohledu, ale Harry cítil pobavení, které z něj vyzařovalo. Tyto pozice nebyly prázdné - každé z těchto míst zaujímal Smrtijed. A protože všichni byli spoutáni Znamením zla, měl Voldemort veškerou jejich moc pod svou kontrolou - dokonce i toho Smrtijeda, ze kterého se stal zrádce a oženil se s jeho nepřítelem.

Většina této strany kruhu byla prázdná - jenom několik míst zaujali muži a ženy, kteří z nějakého důvodu nenesli Znamení. Ale většina moci celé této strany kruhu byla v držení samotného Lorda Voldemorta. Těch několik prázdných míst na druhé straně museli být také Smrtijedi.

'Nejsme si rovni', řekl mu Brumbál. Neměl tím na mysli, že nějakým způsobem vyniká nad Voldemortem - jen se pokoušel Harryho varovat před tím, jak strašlivě pokřivená rovnováha síly skutečně je. Temný pán samojediný držel v rukách kolektivní sílu téměř poloviny nejmocnějších mužů a žen na světě. Jaká naděje jim zbývala, dokonce i kdyby byli spojeni dohromady, že ho vůbec kdy porazí?

Dlouhou dobu stál před místem, které měl obsadit jeho manžel - ví Severus, co se děje? Byl schopen slyšet zvon a přesto mu bylo znemožněno na Volání odpovědět? Věděl před všemi těmi lety, když se pokusil napravit zlo spáchané svým otcem, co obětoval, když přijal Znamení? Ostatně, jak by to mohl kterýkoliv Smrtijed vědět? Nedokázal si představit, že někdo jako Lucius Malfoy by propásl příležitost zaujmout své právoplatné místo v tomto kruhu.

Harry věděl, že nyní už není žádný způsob, jak se vyhnout poslední konfrontaci, proto se hnul kupředu. Teď už věděl, co se tady měl naučit, ale jak by mu to mohlo asi pomoci, to netušil. Pokud vůbec něco, tak se zdálo, že to potvrzuje, jak naprosto ho Voldemort zastiňuje a jak malou naději má nad ním vyhrát.

Tak se zde, ve stínech Stonehenge, postavil před Lorda Voldemorta, aby čelil svému nepříteli. Pro jednou ho jizva v jeho přítomnosti nepálila. Navzdory nebezpečí se cítil podivně klidný, jako by jeho tělo otupělo ze všech těch šoků, které prožil.

„Ahoj, Tome,“ řekl prostě, protože odmítl používat jméno, které pro sebe muž sám vymyslel.

„Ahoj, Harry,“ odpověděl mu Voldemort a Harry zaslechl syčivý smích vycházející zpod kapuce. Nemohl vidět mužovu tvář, ale měl tušení, že by se to mohlo počítat za požehnání. „Vidím, že konečně chápeš, jaké místo zaujímám v tomto světě.“

Harry se otřásl. „To, co jsi udělal, je špatné - opovrženíhodné. Je to zvrácené.“ Temní nebo světlí, zlí nebo dobří, chybějící kouzelníci a čarodějky patřili do tohoto kruhu a bránit jim v tom, aby přišli, odporovalo duchu té nejstarší magie.

„Co jsem udělal, přinese tomuto světu mír,“ sdělil mu Voldemort. „Až skončím, nebudou už žádné další války, žádné konflikty. Já budu vládnout a všechno bude, jak to má být. Věčný, nesmrtelný ráj.“

Harry zavrtěl hlavou. „Ty nejsi schopen nastolit mír,“ oznámil mu. „Co jsi udělal dneska - ta nestvůra -“

„Nezbytné zlo,“ pokrčil rameny Voldemort. „A ti mrtví byli bezvýznamní. Můj plán už je v běhu a ty ho nemůžeš zastavit.“

To Harrymu potvrdilo to, co už tušil - to stvoření, které se dnes zjevilo na famfrpálovém hřišti, nebylo součástí nějakého velkého útoku. Násilí, které všichni protrpěli, nebylo nic víc než dodatečný nápad. V chodu bylo něco jiného - nějaký další strašlivý čin, který Voldemort naplánoval, a dnešní událost nebyla nic víc než jeho malý kousek.

„Co myslíš, dají ti další titul?“ zeptal se Voldemort najednou. „Další směšné jméno - možná král Harry? Myslíš, že tě budou korunovat, postaví ti trůn? Víš, co druhá strana většinou dělá se svými králi, Harry? Obětují je. Stojíš tady, poslední z dlouhé řady králů. Z řady, jejíž počátek se datuje k úsvitu civilizace. A jeden po druhém byli obětováni - aby zastavili válku, sucho, hladomor nebo záplavy. Zdá se, že si z nějakého důvodu myslí, že když zabijí svého krále, přinese jim to něco velkého.“

Navzdory všemu Harry zjistil, že se třese strachem, protože měl zvláštní pocit, že Voldemort nelže.

„Upálí je zaživa, Harry,“ pokračoval Voldemort. „Nebo je vezmou tam k tomu kamennému stolu a vyříznou jim srdce.“ Ukázal k velké ploché skále uprostřed kruhu kamenů. „Nebo možná zvolí mnohem tradičnější způsob a jednoduše tě ukřižují na stromě.“

Stejně, jako byly Harrymu známé linie síly na zemi, tak znal i tento obraz. Ve svém snu visí z toho obrovského stromu - vídal ten obraz zas a znovu. Bylo tohle to, co ho čekalo v budoucnu, nějaké rituální obětování, smrt, které se nemohl vyhnout? Nebo mu jenom Voldemort vykradl noční můry z mysli a používá je proti němu?

„Nevyhraješ,“ zašeptal, jak se odmítal poddat svému strachu.

Tomu se Voldemort jenom zasmál. „Ach, ale já zvítězím, Harry,“ ujistil ho. „Víš, dozvěděl jsem se tajemství, strašlivé, úžasné tajemství. A s ním ukončím tuto válku - a ani ty, ani Brumbál nebo tvoje skupinka nohsledů mě nemůžete zastavit.“

Ale Harry zakroutil hlavou. „Zastavím tě, Tome,“ slíbil. „Dokonce i kdybych musel…“

„Musel zemřít?“ dokončil za něj Voldemort. Přízračná bytost ve stínu se opět zasmála. „Ale ty si neuvědomuješ, Harry, že už jsi mrtvý. Jen jsi ještě nepřestal krvácet.“

Harry se od něj odvrátil, protože už nebyl ochotný dál mu naslouchat. Tomu se nemohl postavit, to nemohl přijmout. Nechtěl zemřít, ale udělá všechno, co bude zapotřebí, aby zachránil ty, které miluje. Ale chtěl nějaké ujištění, že by mohl uspět, že jakákoliv oběť, kterou by učinil, by mu mohla pomoci uspět. Jak by mohl přijmout možnost, že by mohl prohrát a odsoudit ke zkáze všechny, které miluje, zatratit celý svět do šílenství této bytosti?

Dokončit zbytek kruhu mu nezabralo téměř žádný čas, protože tam bylo obsazeno jen několik míst, jenom jeden nebo dva rozhněvaní muži a ženy, kteří si ještě nezvolili stranu. Jedna čarodějka, která zatím ještě nebyla skutečně zlá, se mu přiznala, že ještě před několika měsíci ji Voldemort aktivně rekrutoval. Ale pak z nějakého důvodu ztratil zájem a nechal ji být. Harry věděl, že ať už objevil Voldemort jakékoliv tajemství, přimělo ho to věřit, že už dál nepotřebuje ničí pomoc. Ať potřeboval jakoukoliv sílu, už ji získal.

Když Harry dokončil kruh a znovu se postavil k patě kamenné cesty, puzení, které je drželo zde na místě, okamžitě zmizelo. Kouzelníci a čarodějky ihned porušili řadu a pohnuli se směrem k němu - poznal mezi nimi Brumbála a Siria a uvědomil si, že je to vybraná skupina lidí, kteří ho chtějí chránit. Obklopili ho ze všech stran, hůlky vytažené a připravené. Byl dojat, když ve skupině viděl Augustu Longbottomovou, Ollivandera a Nicolase Flamela.

Ale na druhém konci kruhu se Voldemort jenom zasmál a ucouvl, téměř okamžitě se přemístil a ponechal je v klidu. Harry věděl, že o konfrontaci nemá zájem. Jakékoliv tajemství znal, věřil mu absolutně a necítil potřebu své plány měnit.

„Dostaň ho zpátky do Bradavic, Albusi,“ naléhal Nicolas Flamel a ostatní jeho slovům přizvukovali. Harry cítil, jak kolem něj Sirus ovinul paži, pevně ho k sobě přitiskl a byl svému kmotrovi za podporu vděčný. Obával se otázek, kterým by mohl brzy čelit.

„Pojďme, Harry,“ pobízel Brumbál a on i Sirius ho přemístili zpět ke hradu, kde doufal, že bude mít přinejmenším malou chvíli, aby si mohl odpočinout.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Omlouvám se, že v pár posledních kapitolách nebyl Severus. Bude zpět v následující kapitole, kde Harry zjistí, co Severus zažil, když si uvědomil, že mu Znamení zla brání odpovědět na Volání (to bylo naznačeno Alrikem a lordem Brandem v Zimních zemích). Je to dosti emotivní scéna, která se mezi oběma odehraje, takže jsem si dala trochu načas, abych ji napsala správně. A ano, také zjistíte, jaká byla Luciova reakce.

Pokud jde o Stonehenge: Párkrát jsem tam byla, ale většinou jsem čerpala z mé dosti nejasné vzpomínky na rozvržení - a samozřejmě nikdo ho nikdy neviděl zcela postavené. Stojí tam přes své četné proměny v průběhu mnoha tisíc let - hliněný val, který ho obklopuje, je pravděpodobně z mnohem dřívější doby než kameny. Většina archeologů věří, že měl pravděpodobně náboženský význam, rozhodně astronomický, a možná byl také místem pohřbívání nebo obětování. Moje využití se více přiklání k artušovské legendě, podle které bylo postaveno Merlinem.

Ve věci krále Harryho:
Nejdřív, když jsem začala číst Harryho Pottera, upřímně jsem si myslela, že tohle je to, co se J.K.Rowlingová chystá udělat se svým příběhem. Artušovské legendy praví, že se jednoho dne král Artuš vrátí, až ho země opět bude potřebovat. Vždycky jsem si představovala, že by mohl Harry převzít tuto roli - ale když jsem si uvědomila, že se nechystá jít touto cestou, rozhodla jsem se to zkusit sama.

Někteří lidé to berou příliš doslovně. Harry není potomkem krále Artuše (nebo pokud je, nedá se to nijak dokázat). Harry není reinkarnací krále Artuše - nechystá se najednou si začít vzpomínat na kulatý stůl a boj s Mordredem na poli u Camlannu. Nevytáhne meč z kamene ani neobjeví Avalon. A rozhodně si najednou nebude měnit jméno. Nemám nejmenší chuť chápat to tak doslovně - spíše Harry a mnozí další zastupují archetypy založené na legendách. (Všechny hlavní postavy představují někoho legendárního - což je důvod, proč jsem si skutečně myslela, že sem JKR míří.)

Jak už jsem se předtím zmínila, silně čerpám z keltských, skandinávských a severských (a očividně artušovských) legend. Ti z vás, kteří znáte mytologii, už víte, kdo oni dva havrani jsou (vlastně ne skuteční havrani, ale spíše duchovní vůdci, kteří představují vědomosti, jež, zdá se, patří k roli, již je Harry nucen přijmout). Jsou Harryho duchovními rádci (ne, neodkazuji se k nějakému určitému náboženství ani bohovi - Harry se nechystá najednou uctívat Odina). Ve skutečnosti nemusí být ničím víc než Harryho magií, která se prokazuje způsobem, kterému rozumí.

Harry, jak jsem řekla, uvízl v tomto typickém postavení, které pro každou skupinu, jež ho vidí, znamená něco jiného. Pro domorodé Brity je navrátivším se Artušem, bývalým a budoucím králem. Pro Zimní země je Beowulfem, který porazil Grendela. Mám podezření, že pro jistou faraonku je slunečním bohem, který ji osvítil, nebo možná Osirisem, jenž zemřel a vstal z mrtvých. Ale hlavně, stále je to Harry - chlapec, který stále nedokáže zjistit, co si počít se svým manželem, a přeje si jenom, aby ho tisk nechal na pokoji.

BTW - všiml si někdo, že do kruhu nebyl povolán ani jeden z ministerských kandidátů?

Proč nebyl vyzván Remus: Uvažovala jsem o tom - ale nakonec jsem se rozhodla proti. Remus je nepochybně jedním z nejsilnějších kouzelníků kolem. Není prostě jen tak mocný jako někteří další. Všimněte si také, že jsem nezahrnula ani McGonagallovou, ani Kratiknota - a jsou nepochybně také neobyčejně silní.

Dávám přednost myšlence, že velká část Removy magické síly pochází ne z jeho vlastní magie, ale ze spojení, které si vytvořil se Siriem - stejně jako Voldemort využívá Znamení zla, aby ukradl magii svým Smrtijedům, mohou Sirius i Remus použít magii toho druhého díky jejich poutu. Weasleyové patří také do této kategorie - jejich síla není individuální, ale tkví spíše v jejich vzájemné oddanosti.

Ve věci tajemství: Do tohoto příběhu je vložena hromada narážek na to, o čem to Voldemortovo velké tajemství je. Měla bych vás pravděpodobně varovat - je obrovské, je ohavné a dramaticky změní Harryho svět. Také se chystá objevit pěkně brzo, takže nebudete muset čekat příliš dlouho. Nicméně mějte na mysli, že tento příběh skutečně začal jako milostný - a navzdory zápletce nemám ani nejmenší úmysl toto téma opustit. Koneckonců láska (alespoň podle Harryho názoru) je tím, co způsobuje, že se země točí.

Volání - 61. kapitola

Srdce, které krvácí - 63. kapitola

 

Vyhledávání

Štítky