Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 7
NejhoršíNejlepší 

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Když se vrátil z ložnice, Albus na něj ještě čekal před krbem. Zavřel za sebou dveře, aby nerušili Harryho. Když kráčel zpět k pohovce, viděl na ředitelově tváři sklíčený, zahloubaný výraz.

„Jsou to Odinovi důvěrníci, že ano?“ zeptal se Severus, zatímco si sedal, jako by chtěl potvrzení svých obav z havranů.

Albus přikývl. „Ano, teď už jsem si tím jistý. Myslím, že to oni mu tyto sny přinášejí. Pokoušejí se mu něco ukázat nebo ho něco naučit.“

„A město - myslíš si, že to je míněno doslovně?“ vyptával se Severus. „Nějaké město, které Voldemort zničí?“

„Nevím,“ potřásl Albus hlavou. „Připadá mi zajímavé, že na těch tělech nejsou žádné známky po zranění. Ani Voldemort není schopen použít kletbu smrti na celé město plné lidí.“

„Tak tedy jed,“ navrhl Severus. „Nebo biologický činitel.“

„Možná,“ pokrčil rameny Albus. „Nebyla by to ironie, kdyby po tom všem použil Voldemort nějaký mudlovský způsob, aby jich tolik zabil?“

„Albusi, ten domácí skřítek, který Harryho všude následuje - Dobby - řekl něco podivného, když předtím přinesl horkou čokoládu.“ Severus viděl, že má Albusovu naprostou pozornost. „Nazval Voldemorta Ten-který kráčí sám.“

Albus přikývl a nezdálo se, že by byl překvapený. „Ano,“ souhlasil. „Už několik měsíců mu tak říkají, ale nevědí proč. Důkladně jsem se jich vyptával, když jsem si poprvé všiml té změny, ale zdá se, že žádný z nich neví, co to může znamenat. Takhle byli zvyklí nazýval Grindewalda. Ani tenkrát nevěděli, co to znamená.“

Severuse zalila vlna neklidu. „Nikdy jsem o tom v historických knihách nic nečetl.“

Albusovy rty pokřivil slabý úsměv a jeho oči za brýlemi zamžikaly. „To mě nepřekvapuje,“ souhlasil. „Jen velice málo lidí si vůbec někdy sedlo a popovídalo si s domácími skřítky, a ještě méně z nich by napadlo zapsat jejich slova moudrosti.“

„Slova moudrosti?“

„Oni nemyslí tak, jako my, Severusi,“ vysvětloval Albus. „Ne-lidé mají svoje vlastní mýty a legendy, které jsou ovšem často opomíjeny, protože jsou považováni za nižší stvoření. Podívej se na kentaury - mají inteligenci daleko vyšší než my, a přesto si lidé myslí, že jsou nižší tvorové, protože si zvolili život v divočině. Zjistil jsem, že domácí skřítci nezřídka vědí věci, které kouzelníci neznají; jenom postrádají schopnost cokoliv z toho vysvětlit.“

„A Grindewald?“ vyptával se Severus. „Už jsi se dozvěděl, co to jméno znamenalo?“

Albus se opřel v křesle dozadu a pomalu si hladil vousy. „Grindewald byl šílenec lačnící po moci, který kázal o nadřazenosti čistokrevných a návratu k velikosti pomocí genocidy. Byl stejný jako tisíce jiných šílenců před ním, chrlil tytéž fráze a shromažďoval nespokojené a zahořklé. A pak se jednoho dne něco změnilo. Propadl novému šílenství.“ Albus se zachmuřil a Severus ho upřeně sledoval. Ředitel o těch dnech nikdy nemluvil a příležitost slyšet něco o válce s Grindewaldem přímo z Brumbálových vlastních úst byla skutečně velice zřídkavá.

„Věřil, že existuje jakési obrovské tajemství, které by mu dalo moc vládnout světu,“ pokračoval ve svém příběhu Brumbál. „Začal být tímto tajemstvím posedlý - jak ho najít nebo se ho naučit. Všechno ostatní se pro něj stalo druhořadým a začal dělat chyby, stal se zranitelný vůči útoku. Nakonec byli jeho stoupenci pochytáni nebo zabiti, anebo ho opustili a ponechali ho, aby mi čelil sám.“

„Nikdy to tajemství neodhalil?“ naléhal Severus.

Albus zakroutil hlavou. „Ne, a ani já ne. Když zemřel, jakákoliv vědomost, kterou o tom měl, zemřela s ním.“

„A ty si myslíš, že teď po tom tajemství jde Voldemort,“ hádal Severus. „Možná o tom ti havrani šeptají Harrymu do ucha.“

„Doufám, že ne, Severusi,“ povzdechl si Albus. Poleno v krbu hlasitě puklo a světlo plamenů se odrazilo v Brumbálových brýlích. „Doufám, že si to jenom namlouvám.“

Severus si nad pravděpodobností takové možnosti znechuceně odfrkl. „Co bych měl udělat, Albusi? Jak ho mám chránit?“

„Věř si, Severusi,“ prohlásil Albus jednoduše. „Věř v něj. Důvěřuj tomu, že se věci vyřeší.“

Severus potřásl hlavou a beznaděj ho ovládla. „Nejsem jako ty, Albusi. Nedívám se na svět růžovými brýlemi. Nedokážu věřit v nemožné.“

Albus se tomu mírně zasmál. „Och, nemyslím si, že bychom my dva byli až tak odlišní, Severusi. Nejsem vševědoucí. Jednou nebo dvakrát jsem ztratil svůj směr.“ Najednou se usmál, v očích neobvyklý lesk. „Nebyl jsi tady loni, když Voldemort zaútočil. Toho dne jsem upřímně věřil, že selžeme a že zemřu.“

Severus se otřeseně podíval na starého muže. Nikdy neslyšel, že by Albus řekl něco takového. Pesimismus mu nebyl vlastní.

Albus jen pokrčil rameny a laskavě se na něj usmál. „Ten den jsem šel ven bojovat a čekal jsem, že zemřu. My všichni jsme to čekali - ostatní učitelé, bystrozorové, členové Řádu, kteří dorazili k poslední bitvě. Jsem silný, Severusi, ale nemyslím, že bych Ho dokázal zastavit, když měl v rukách Odinovo oko, dokonce i kdyby nás tam bylo sto takových jako já. Přišel jsem o víru, ztratil jsem naději. A pak nás zachránil Harry Potter letící na svém famfrpálovém koštěti.“ Široce se při té vzpomínce usmál. „Přijde mi zvláštní uvažovat o té velké, finální bitvě jako o něčem, co nebylo nic víc, než mezihra v něčem větším, a že Harryho odvážný skutek má následky, které vidíme teprve nyní, s příchodem oněch havranů. Ale všechny tyto události obnovily moji důvěru a neztrácím naději navzdory temnotě, kterou vidím na obzoru.“

Albus zíral do ohně, vypadal prastarý, ale mocný, a Severus na něj hleděl, fascinovaný jeho slovy. „Přichází něco strašlivého, Severusi,“ prohlásil starý kouzelník potichu. „Cítím to. Všichni ne-lidé vědí, že to přichází - skřítkové, kentauři, skřeti, obři. Svět se chystá na změnu. A přesto, vzdor všemu, věřím, že my to vydržíme.“

Ředitel se obrátil k Severusovi a usmál se na něj, oči mu zajiskřily. „Miluješ ho, že ano,“ pronesl a nachytal ho naprosto nepřipraveného.

Severus cítil, jak jeho tělo zalilo horko. Albus mu podobnou otázku položil, když byl Harry zraněn v Prasinkách. Tenkrát tento předmět rychle opustil. „Já… já…“ zápolil, aby porozuměl zmatku ve své mysli. Láska v jeho slovníčku nebyla - nepatřila do jeho života. Chtíč mohl připustit - ale lásku? „Nevím.“

„Dobrá, až to zjistíš, možná bys měl pouvažovat o tom, že bys mu to řekl,“ zavtipkoval Albus, zatímco vstával. „Láska dělá s lidmi komické věci, obzvlášť s Nebelvíry. Měli bychom si jí na světě víc užívat.“ Poklepal Severuse po rameni a pak zamířil dveřmi ven a nechal portrét, aby se za ním zaklapl.

- - -

O několik dní později odcházel Harry s Ronem a Hermionou z večeře, když zpozoroval, že se v temném koutě hradu plíží smrtonoš. Omluvil se přátelům a spěchal za tmavou siluetou. Sledoval ho několika neužívanými chodbami až do tmavého, zaprášeného starého skladiště, kde se smrtonoš přeměnil v jeho kmotra.

Harry byl znepokojený a ustaraný, ale šťastný, že ho vidí, vrhl se mu kolem krku a pevně ho objal. Něco z jeho starostí zmizelo, když ho Sirius sevřel v náručí. „Neměl bys tady být,“ řekl mu, když ho konečně pustil. „Není to bezpečné.“

„Musím vidět Náměsíčníka,“ vysvětloval Sirius. Tmavé stíny pod očima a utrápený výraz na jeho tváři byly výmluvné. Harry to měl vědět, že nedokáže zůstat stranou. „Dnes večer je úplněk.“

„Nezmění se,“ řekl mu Harry. „Doušek živé smrti zmrazí všechno. Nebude dokonce ani vědět, že tam jsi.“ Od doby, co ho dali Removi, si o tom lektvaru ledacos přečetl a věděl, že dokonce ani moc úplňku nebude mít na vlkodlaka žádný vliv. Dokud mu nedají protijed, nezapůsobí na něj nic.

„To je mi jedno,“ zakroutil hlavou Sirius. „Prostě ho musím vidět. Vezmi mě k němu. Prosím, Harry.“

Harry povzdechl, ale souhlasně přikývl. „Sejdeme se v koupelně Ufňukané Uršuly. Dojdu pro nějaká košťata a přijdu tam.“

Sirius znovu změnil podobu a Harry zamířil do sklepení, aby si vyzvedl svoje koště. Popadl jak nové koště, které mu koupil jeho kmotr na Vánoce, tak svůj starý Kulový blesk, aby měl na čem letět Sirius. Pak vytáhl neviditelný plášť, jen pro jistotu, a zamířil do Uršuliny umývárny, aby se znovu setkal se svým kmotrem.

Sirius na něj už čekal, stále v psí podobě, chodil tam a zpět před umyvadlem, které skrývalo vstup do Tajemné komnaty. Po Uršule nebylo ani známky - bylo docela zvláštní, že dokonce i duchové se měli před smrtonošem na pozoru. Tichošlápek se uklidnil, když vstoupil Harry, a hladce se přeměnil do Siria. Vzal koště, které mu Harry podal, a odstoupil, když jeho kmotřenec otvíral Komnatu. O okamžik později už oba klouzali dolů do jeskyně.

Viděl, že je Sirius rozrušený a ustaraný, když s košťaty v rukou mířili jeskyní ke dveřím Komnaty, a měl obavy, co s ním udělá pohled na Rema.

„Opravdu zdivočel, Harry?“ zeptal se Sirius, zatímco šli a jejich nohy pod sebou drtily drobné kůstky mrtvých zvířat.

Harry přikývl. „Řekl, že ztratil kontrolu nad vlkem a že ji nedokáže získat zpět.“

Sirius se k němu prudce obrátil. „On s tebou mluvil?“

Když Harry přikývl, na Siriovy rty se snesl prchavý úsměv. „Divoký vlkodlak by vůbec neměl být schopný mluvit. Náměsíčník byl vždycky mnohem silnější, než by kdokoliv věřil.“

„Prosil mě, abych ti řekl, že je mu to líto,“ přiznal Harry. „Že lituje, že tě nechal čekat.“

Siriusův výraz ztuhl a Harrymu se zdálo, že v mdlém světle svojí hůlky vidí slzu, která mu sklouzla po tváři. „Vždycky tak rychle dává vinu sobě.“ Zavrtěl hlavou, ústa sevřená do tenké čáry. „Za tohle může Narcisa.“

„Narcisa?“ zeptal se Harry zmateně. „Měl jsem dojem, že to je Luciův nápad.“

Ale Sirius jen kroutil hlavou. „Lucius si možná myslí, že to je jeho nápad, ale ručím ti za to, že je za tím Narcisa. To ona mu ten nápad nasadila do hlavy. To ona vybrala Dracovi mne.“

„Proč by to dělala?“ Harry toho o Dracově matce moc nevěděl, ale vždycky předpokládal, že to hlavní nebezpečí v rodině je Lucius.

„Nenávidí Rema,“ objasnil Sirius. „A chce mě potrestat. Ví, že ho miluju.“

„Takže ty si myslíš, že jí šlo o to, ublížit Removi, a ne o záchranu Draca?“ zeptal se Harry nedůvěřivě.

Sirius si jen povzdechl. „Moje rodina je temná, Harry. Z Domu Blacků nevzešlo nikdy nic dobrého.“

„Kromě tebe,“ řekl mu Harry.

V Siriových očích zaplálo něco bolestného. „Strávil jsem celý svůj dospělý život v Azkabanu, Harry. Zklamal jsem tvoje rodiče a teď jsem způsobil, že můj nejdražší přítel zešílel. Nemůžu dokonce ani tobě nabídnout pořádný domov. Moji povinnost musel převzít Severus Snape.“

Harry se chopil Siriovy ruky, zděšený slovy, která přišla od jeho milovaného kmotra. „Mám tě rád,“ řekl muži. „A stejně tak Remus. Nic z toho nebyla tvoje vina.“

Sirius zvedl ruku a laskavě pohladil vlasy svého kmotřence. Pokývl hlavou, jakoby jeho slova chápal, ale v modrých očích mu stále zůstával smutek. „Vždycky mě zachráníš z temných míst, kam se zatoulá moje mysl, Harry,“ povzdechl. „To, předpokládám, by měla být moje práce.“ Krátce Harryho pevně objal a pak pokračovali dál chodbou.

„Proč Narcisa Rema nenávidí?“ vyptával se Harry, zatímco kráčeli dál.

Sirius si ztěžka povzdechl. „Byla do mě zamilovaná.“

Harry na něj překvapeně vzhlédl. „Myslel jsem si, že je to tvoje sestřenice. Nebyli jste vychováváni spolu jako sourozenci?“

Siriovy rysy se složily do ztrápeného výrazu. „Blackové byli vždycky trochu pokřivení, Harry,“ přiznal. Zatřásl hlavou, jako kdyby zaháněl nějakou špatnou vzpomínku. „Když jsem byl mladší, měl jsem hodně známostí. Ale dokonce už tehdy jsem chtěl Rema. Ale on mi nikdy nedal žádný náznak, že má zájem - zdálo se, že se nikdy o nikoho nezajímal. Nevěděl jsem o tom, že se vlkodlaci párují na celý život. Kdybych to věděl, neudělal bych tolik chyb.“

„Co se stalo s Narcisou?“ zeptal se Harry.

„Rozhodla se, že si mě chce vzít, a pokusila se přesvědčit svoje rodiče, aby souhlasili,“ vysvětlil Sirius. „Řekl jsem jí ne - že mé srdce patří někomu jinému. Ale nezáleželo jí na tom.“

„Připustila by vaše Pokrevní listina takový sňatek?“ zeptal se Harry zvědavě.

Sirius pokrčil rameny. „Není v ní nic, co by bránilo manželství mezi bratrancem a sestřenicí prvního stupně. Ale nebyl by to moc výhodný sňatek. Blackovi měli hodně peněz, ale vždycky hledali víc. A kdyby provdali Narcisu za mě, nepřineslo by to rodině žádný zisk. Tak jsem je přesvědčil, aby ji provdali za Lucia. Věděl jsem, že ji chce, a Malfoyovi měli všechno, co Blackovi od aliance vyžadovali.“

„Nebyla s Luciem šťastná,“ odhadl Harry.

Sirius zakroutil hlavou. „Přísahala, že se mi jednoho dne pomstí, i kdyby kvůli tomu musela zabít vlastní dítě.“

Zděšený Harry najednou ucítil vlnu soucitu s Dracem. Uvažoval, jestli má blonďatý Zmijozel vůbec tušení, jaká jeho matka je. Vždycky předpokládal, že v té rodině byl opravdovou zrůdou Lucius, ale teď uvažoval o Narcise. Jakou musela být matkou, když tak hluboce nenáviděla?

Zbytek cesty ke Komnatě prošli mlčky, pak Harry promluvil hadím jazykem, aby otevřel. Když se konečně dostali do Zmijozelovy knihovny a Harry tlakem otevřel dveře, odstoupil a nechal jít Siria napřed. Oba měli oči upřené na postel uprostřed místnosti. Remus ležel přesně tak, jak ho tam nechali, na lůžku, které pro něj McGonagallová přeměnila. Brumbálova lampička vedle postele stále ještě hořela a ohřívací kouzlo udržovalo nejhorší chlad mimo komnatu. Přesto bylo v tichu místnosti něco děsivého a Harry se zachvěl při pomyšlení, jak tu Remus celou tu dobu ležel jenom ve společnosti blikajících stínů.

Harry čekal u dveří, zatímco Sirius přešel komnatou k Removi. Viděl bolest v kmotrově hezké tváři, když si sedl na postel vedle Rema a natáhl se, aby se dotkl nehybného mužova obličeje. Rozeznal šok, který se v Siriových očích mihl. Remova kůže byla na dotek chladná, dokonce i krev, jež by měla kolovat žilami, zůstala silou lektvaru nehybná.

„Je v pořádku,“ ujistil svého kmotra. „Je to jenom tím lektvarem. Udržuje ho ve zmrazeném stavu.“

Sirius přikývl s porozuměním. Nejspíš znal účinky lektvaru lépe než Harry. Koneckonců, kdysi byl bystrozorem. Přesto ho však přemohl šok, když takto viděl svého milovaného.

„Můj ubohý Náměsíčník,“ slyšel Siria šeptat. „Musel se tak stydět.“

„Stydět?“ zeptal se Harry.

Sirius si povzdechl. „Vždycky se pyšnil svým sebeovládáním. Dokonce i když jsme byli dětmi, dával si vždycky pozor, aby neztratil náladu, nikdy nepřestal kontrolovat svoje emoce. Úplněk ho oloupil o všechno jeho ovládání, proto se tak snažil a o to víc na něm lpěl během zbytku měsíce. Bylo jen málo věcí, kterými pohrdal víc než vlkodlaci, kteří se vzdali a dovolili, aby zdivočeli. Bylo jen málo věcí, kterých se obával víc, než že by on sám zdivočel.“

Sirius se natáhl a pohladil mužovy vlasy, uhladil mu je z čela. Přejel palcem po bledé jizvě na Remově tváři. „Měl jsem tady zůstat s ním,“ prohlásil Sirius. „Měl jsem být vedle něj, abych to mohl zastavit.“

„Všude kolem byli bystrozorové a novináři, Sirie,“ připomněl mu Harry. „Nemohl jsi s ním tady zůstat. On to věděl.“

„Neoženil bych se s tím malfoyovic klukem,“ zapřísahal se Sirius.

Na to se Harry zamračil a nejistě ve dveřích přešlápl. „Nebyla by tě vaše Pokrevní listina přinutila?“ Uvažoval, jestli to nepochopili špatně.

Sirius jen pokrčil rameny. „Stejně bych to odmítl.“

„Pak by tě Lucius odstranil z pozice hlavy Domu a Belatrix by použila pokrevní magii, aby tě zabila.“

Sirius vzhlédl, jeho oči v tlumeném světle skutečně žhnuly. Jeho výraz byl tak divoký, že Harryho napadlo, jestli nebyl jeho kmotr trochu zdivočelý celý svůj život. „Jsem silný, Harry,“ prohlásil. „Myslím magicky. Opravdu silný. Mohl bych proti pokrevní magii bojovat.“

Harry si vzpomněl na všechny ty články v novinách o obávaném vrahovi Siriovi Blackovi, když byl ve třetím ročníku. Lidé si o něm šeptali s děsem, říkali, že byl nejsilnějším z Voldemortových služebníků. Věřili, že dokázal zabít tucet lidí jedinou kletbou. Poté, co se dozvěděl o rozsahu rozdělení síly v kouzelnickém světě, začínal chápat, co měli lidé skutečně na mysli, když mluvili o mocných kouzelnících.

„Severus naznačil, že pokrevní magie je něco opravdu mocného,“ řekl mu Harry. „Dokázal bys ji porazit?“

„Nevím,“ připustil Sirius, přesto zuřivost z jeho očí nezmizela. „Ale mohl jsem se o to pokusit. Udělal bych pro Rema cokoliv, třeba i zemřel.“

Nebelvírské furiantství - všichni se jím provinili. Harry asi začínal chápat, proč to Severusovi tak leze na nervy.

„Můžeme přestat mluvit o umírání a místo toho se pro jednou rozhodnout jenom obyčejně žít?“ řekl Harry podrážděně.

Jeho slova Siria překvapila a na delší dobu se na Harryho přes ponurou místnost jenom díval, než se po jeho tváři začal šířit pomalý úsměv. „Tedy teď jsi promluvil jako tvoje matka,“ jemně se zasmál. „Obvykle také nesnášela, když slyšela Jamese mluvit o takových věcech.“ Zahloubaný záblesk smyl úsměv z jeho tváře. „Často jsem uvažoval, jestli neměla předtuchy.“

Znovu se na Harryho usmál, jeho nálada byla proměnlivá jako rtuť. „Měla ve zvyku říkat ti můj malý princi, a teď jsi králem Zimních zemí.“

Harry při jeho slovech zasténal. „Och, bože, neříkej mi tak,“ protestoval. „To nic neznamená - ne doopravdy. A už jsem si užil dost dobírání od ostatních. Levandule Brownová se pokouší přesvědčit všechny dívky, aby dělaly pukrle, když mě uvidí - i když Ginny a Hermiona mi vysvětlily, že to má mnohem víc společného s tím, jak pukrle ukáže jejich nohy, než se mnou.“

Tomu se Sirius zasmál - zvláštní zvuk v této ponuré místnosti. „Pak ho samozřejmě nedělají řádně. Správné pukrle by nemělo nohy vůbec odhalit.“

„Opravdu krátké sukně,“ řekl Harry jednoduše a myslel tím školní uniformu, kterou si všechny dívky oblíbily. Samozřejmě, že právě teď měla většina z nich nohy pokryté silnými zimními punčochami, ale tvar byl pořád docela dobře viditelný, když ne kůže.

Sirius se uchechtl a pak zase vypadal zamyšleně. „Takhle ti říkají, víš.“

„Co?“

„Král Zimních zemí,“ objasnil Sirius. „Vypadá to, že se ta představa Brandovým lidem líbí. Dokonce i ti nejurozenější v zemi ten návrh uvítali. Přestali si v hrůze šeptat o Ty-víš-kom a začali veřejně mluvit o svém králi. Zdá se, že jsi jim vrátil jejich kuráž.“

Harry si nebyl jistý, jak na to reagovat. „Nechci být ničím králem, Sirie. Nechci moc. Nechci se zaplést do politiky nebo s ministerstvem.“

„Vím, Harry,“ řekl Sirius laskavě. „Když jsem tam byl, požádali mě, abych jim pomohl znovu získat jejich farmy. Když se zvýšil počet mozkomorů, vzdali se své zemědělské půdy. V průběhu let se stali závislými na nákupu potravin z mudlovského světa, a to všichni nenáviděli. Teď jsou odhodlaní, že až přijde jaro, znovu vysejí všechny svoje staré plodiny a budou zase žít život nezávislý na mudlovském světě. Takže se vracejí na farmy a vyhánějí grendlingy, kteří je mezitím ovládli. A žádali mě, abych jim pomohl v boji. Zas a znovu ke mně přicházeli a vyptávali se mě, jestli si myslím, že bys jejich jednání schválil a jestli bys byl hrdý na to, co se pokoušejí udělat.“

Harry se po jeho slovech otřásl, téměř se dusil při představě, že by někomu mohlo záležet na tom, jestli by na něj byl hrdý.

„Nemyslím si, že se starají o politiku nebo pravidla a předpisy, Harry,“ pověděl mu Sirius. „Myslím, že prostě jen chtějí vědět, že chlapec, který je zachránil, je hrdý na to, že to udělal.“

„Nezachránil jsem je sám, Sirie,“ připomněl mu Harry a v hrudi mu bouřily emoce. „Zachránili se sami.“

„Ach, copak to nevidíš, Harry,“ usmál se Sirius. „To je přesně to, co očekávají od krále - že lidi nadchne tak, aby se zachránili sami.“

Na to Harry neměl odpověď. Jenom se ve dveřích neklidně zavrtěl a rozpačitě se odmlčel.

„Nebude ti vadit, když přeměním pár věcí?“ zeptal se najednou Sirius, jehož nálada se zase změnila na téměř hravou.

„Proč by mi to mělo vadit?“ zeptal se zmateně Harry.

„Je to tvoje místnost,“ připomněl mu Sirius.

„Je to Zmijozelova místnost,“ opravil ho Harry.

Ale Sirius nad tím jen přezíravě pokrčil rameny, jako by to byl bezvýznamný detail. „Teď je tvoje.“

„Do toho,“ vyzval ho Harry, který se kvůli tomu nechtěl dohadovat.

Sirius obešel postel a začal se prohrabávat kapsami svého kabátu. Spolu se svou hůlkou vytáhl hrst svrčků a srpců. Zatímco ho Harry sledoval, postupně přetransformoval mince do různých kousků nábytku od přepychových křesílek po koberce a gobelíny. Zdálo se, že se zaměřil na vyzdobení komnaty jasnými, příjemnými barvami, aby připomínala nebelvírskou společenskou místnost.

Zatímco Sirius pracoval, uvědomil si Harry, že analyzuje jeho magii. Většinu transformací ve svém životě viděl provádět Brumbála a McGonagallovou. Oba dva vypadali schopní přeměnit cokoliv - dokonce vykouzlit věci doslova ze vzduchu. McGonagallová jim vysvětlila, že ve skutečnosti právě to dělají - přeměňují pouhé molekuly vzduchu do něčeho jiného. Byla to na zvládnutí jedna z nejnáročnějších forem magie.

Sám Harry byl v tomto předmětu pouhý průměr. Hermiona rozhodně daleko předčila jeho schopnosti bez ohledu na to, jak moc cvičil. Když teď Siria sledoval, mohl vidět, že se muž nechvástal, když tvrdil, že je silný. Přestože byly gobelíny trochu našikmo a koberec měl dost nepříjemnou barvu - víc oranžovou než červenou - vypadalo to, že to všechno provádí poměrně snadno.

Harry přemýšlel o Zmijozelových poznámkách o cítění magie v jiném kouzelníkovi a impulsivně se pokusil natáhnout svou mysl, aby vycítil Siriovu magii kolem něj.

A téměř okamžitě ji také ucítil, vibrující energii naplněnou jasnými pulsujícími explozemi inspirace a života. Připusťme, že v ní bylo něco téměř maniakálního, když Harry cítil, jak se Sirius pokouší rozptýlit se od myšlenek na muže, který ležel jako mrtvý na posteli uprostřed místnosti.

Nezvaný Harry se odvrátil a zaměřil se na Rema, a ke svému překvapení zjistil, že ho také dokáže cítit. Ale tentokrát nebyl v energii žádný pohyb. Byla tichá a podřimující, jako by prostě čekala na jediný úder srdce, který by ji přivedl zpět k životu. Uvažoval, jestli by to dokázal udělat. Mohl by poslat něco ze své vlastní energie do toho klidu a přinutit ji, aby se probudila, zrychlila znovu život v Remových žilách?

„Co si myslíš?“ Siriův hlas ho vytrhl ze zadumání a Harry se zachvěl nad myšlenkami, jež mu běžely hlavou. Příliš mnoho času strávil čtením hadích poznámek, jestliže byly výsledkem takové bláznivé myšlenky.

„Cože?“ zeptal se svého kmotra.

„Místnost,“ objasnil Sirius a mávl rukou na výsledek své práce. „Myslíš si, že by se mu to líbilo?“

Harry zíral na poněkud barevně pochybnou verzi nebelvírské společenské místnosti - vypátral na jednom z křesel mudlovský prdící polštářek spolu se sadou žertovných skleniček. A obraz na vzdálenější stěně měl pravděpodobně představovat shromáždění členů nějakého vznešeného nebelvírského Domu a ne skupinku psů hrajících poker. Jeden ze psů byl nápadně podobný Tichošlápkovi. Harry se usmál - pořád šprýmař. „Zapomněl jsi na knihy,“ poznamenal Harry. „Removi by se nikdy nelíbil pokoj, ve kterém nejsou knihy.“

„Máš samozřejmě pravdu,“ souhlasil Sirius a hodil na zem další svrček tak, aby se odkutálel ke zdi. Mávnutím hůlky vytvořil ohromnou knihovnu naplněnou knihami. Harry se zamračil. Knihy byly všechny identické - měly přesně stejný tvar a velikost. Jednu vytáhl z police.

„Karma Sutra?“ přemítal a zlomyslně se podíval na svého kmotra.

Sirius jen pokrčil rameny. „Naděje umírá poslední.“ Když Harry knihu otevřel, uviděl, že stránky jsou prázdné.

„Nikdy jsem nebyl schopný vyčarovat knihy,“ přiznal se Sirius. „Jenom tvary. Remus dokáže vykouzlit jakoukoliv knihu, kterou kdy četl. Vždycky byl úžasný.“ Na jeho rty vklouzl zamilovaný úsměv, když se zadíval na spícího muže.

„Bude v pořádku, Sirie,“ uklidňoval ho Harry. „Měli bychom jít. Už je dost pozdě.“

„Myslím, že tu dnes v noci zůstanu,“ oznámil mu Sirius a přikročil k posteli.

Harry se toho nápadu zalekl. Nemohl riskovat a nechat dveře do Komnaty otevřené, ne, když ministerstvo stále ještě hledá Rema. A jakmile budou zavřené, Sirius by neměl žádný způsob, jak uniknout, kdyby se něco stalo.

„Budu v pořádku,“ ujistil ho Sirius, když viděl výraz na jeho tváři. „Můžeš se pro mě ráno vrátit.“

„Ale Sirie, on se neprobudí,“ namítal Harry

„Vím,“ přikývl Sirius. „Ale dnes v noci je úplněk a já jsem mu slíbil, že za úplňku budu vždycky s ním. Nemám v úmyslu ten slib porušit. Stejně jsem příliš mnoho úplňků prošvihl.“

Tváří v tvář takovému sdělení Harry cítil, že proti tomu neexistuje žádná námitka. Jenom přikývl na souhlas a smutně sledoval, jak se jeho kmotr opět přeměnil v Tichošlápka. Černý pes vyskočil na postel a ulehl vedle Rema, svou chlupatou hlavou spočinul na jeho břiše.

„Dobrou noc, Tichošlápku,“ řekl Harry laskavě a pak oba dva nechal o samotě.

Když se Harry vrátil do jejich pokojů, všiml si, že dveře do Severusovy laboratoře jsou otevřené. Obvykle by touhle dobou byl usazený na pohovce a zabýval se svým překladem, zatímco by Severus pracoval na lektvaru. Přistoupil ke dveřím laboratoře, aby Severusovi oznámil, že je zpátky. Když vstoupil do místnosti, muž byl zaneprázdněný mícháním obsahu malého železného kotlíku, zatímco tři další byly odstavené na jedné straně, naplněné různými tekutinami.

„Jdeš pozdě,“ oznámil mu Severus, ačkoliv jeho hlas postrádal výsměšný tón, který by obsahoval před několika měsíci.

„Objevil se tu Sirius,“ vysvětloval Harry. „Vzal jsem ho dolů k Removi.“

Viděl, že Severus při tom ztuhl, jeho rysy se napjaly nějakou emocí. Nebyl si jistý, která část z toho mu vadí - to, že je Sirius zpátky na hradě, nebo to, že Harry šel zase do Komnaty. „Ještě je pořád tady?“

„Zůstal v Komnatě,“ pověděl mu Harry. „Chtěl zůstat s Remem. Dnes v noci je úplněk.“

Severus při tom překvapeně vzhlédl. „Ten muž je katatonický,“ zvolal a nyní ten výsměch mohl Harry slyšet. „Dokonce ani nebude vědět, že tam je. Proč to dělá?“

„To je ta nebelvírská sentimentalita,“ řekl Harry na obranu. „Jsme skvělí ve velkých, romantických gestech.“

Severus si znechuceně odfrkl a potřásl při té představě hlavou. V Harrym jako reakce vzplála zlost. „Ano, vím, co si o takových věcech myslíš,“ štěkl. „Nemusíš to říkat.“

Jedno temné obočí vylétlo v posměšném pobavení. „Vskutku?“ zeptal se Severus. „Takže ty víš, co si myslím, ano?“

Harry se na něj zlomyslně uculil a složil si ruce na hrudi. „Můžu docela dobře hádat,“ přikývl, pak se postavil tak, že jeho postoj mnohem více připomínal Severusův, a ačkoliv postrádal potřebnou výšku, pokusil se na muže shlížet přes svůj nos. Nedokázal napodobit jeho hlas - málo lidí mělo hlas jako on - ale udělal, co bylo v jeho silách. „Opravdu, pane Pottere, takovou sentimentalitu mohou ocenit pouze hlupáci. Ale protože mezi hlupáky a Nebelvíry je tak málo rozdílů, dokáži pochopit, že vás to zmátlo.“

Severusovy rty sebou škubly a jeho tmavé oči zazářily. „A nepochybuji, že ty bys odpověděl nějakou sarkastickou urážkou na Zmijozely - o tom, že v duši nemáme žádnou romantiku a nepoznali bychom velkolepé gesto, i kdyby nás jedno kouslo do našich velkých nosů.“

Harry si nemohl pomoci. Rozesmál se nahlas, nedokázal už dál na tváři udržovat svoje 'Severusovské zamračení'. Pobavený Severus zvedl sklenici tlustočervů a velký nůž a položil to všechno na svůj pracovní stůl před Harryho. „Rozkrájej tyto tlustočervy,“ nařídil. „Tady máš svoje velké, romantické gesto.“

„Zmijozelové!“ Harry si na protest jen povzdechl, ale stále se usmívajíc zvedl nůž a pustil se do práce.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky:
Dobrá, dočetla jsem Relikvie smrti a jsem vlastně docela potěšená. Samozřejmě, že nenávidím všechny ty smrti (některé víc než ostatní), ale věděla jsem, že se JKR chystá zabíjet lidi, takže jsem to očekávala. Ale na rozdíl od 5. a 6. dílu má tato kniha dost hloubky - velké odhalení na konci knihy bylo docela hezky vyložené, vodítka vedla naši cestu a výsledek za to stál. Mé jediné větší brblání (samozřejmě kromě všech těch úmrtí) je k podivnému rozdělení celého příběhu - ale možná je to redaktorská chyba.

Není třeba říkat, že teď je můj příběh SKUTEČNĚ AU. Nemám v úmyslu cokoliv ze 7. dílu včlenit do tohoto příběhu - a pro případ, že vás to zajímá, Brumbálův odkaz v této kapitole na velké 'tajemství', které hledali Grindewald i Voldemort, nemá nic společného s relikviemi smrti.

V příštích pár kapitolách tohoto příběhu zase o kousek posunu čas (už jsem to v ději udělala i předtím). Některé významné části zápletky v tomto příběhu se právě chystají vyvrcholit - scény, které jsem plánovala už od začátku, kdy jsem tento příběh začala psát. Některé z těchto scén jsou 'velké', takže doufám, že správně vytvořím obraz, který mám v hlavě. Odhalte je se mnou, jak je budu psát.

Omlouvám se, že tato aktualizace přišla po tak dlouhé době - 'zpracovávala' jsem Relikvie smrti.

 Přicházejí sny - 50. kapitola

Valentýn - 52. kapitola

Komentáře   

0 # katatonickésisi 2018-10-31 04:27
Nevím, jestli slovo katatonický plně odpovídá českému slovníku, možná používáme spíš patetický, sentimentální, naivní, ztracený, ale protože v jiné souvislosti to bylo také použito na Harryho po-snový stav, jedná se asi o krajové vyjádření podobného rozpoložení, a proto se nechci unáhlovat v odmítání přeloženého, naopak skutečnost je taková, že překlad takto velkého díla obdivuji a jsem velice vděčná za možnost a čas na čtení Kamene.
Díky, díky, díky.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky