Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Když mu Severus nabídl, že ho bude učit šermovat, nevěděl Harry, co si o tom má myslet. Byl tou vyhlídkou nadšený - možnost naučit se umění meče udeřila na jakousi prapůvodní nebelvírskou strunu, kterou nedokázal umlčet. Ale lekce byly vzrušující z více důvodů.

Nebyl si jistý, proč mu Severus nabídl, že ho bude učit - bylo to tak naprosto nepodobné Severusovu charakteru, aby se vzdal svého volného času kvůli něčemu takovému. To, že mu Severus věnoval svůj čas, znamenalo pro Harryho mnohem víc, než dokázal vysvětlit – a že ho učil tak trpělivě a tolik ho povzbuzoval, bylo mimo jeho chápání. Severusova klidná podpora plnila Harryho vřelostí, kterou nemohl úplně vysvětlit.

Celý život se usilovně snažil získat si pochvalu od Dursleyových. Tvrdě pracoval ve škole, aby domů přinesl dobré známky, a doufal, že proti všemu očekávání se jednou teta a strýc podívají na jeho vysvědčení a vyjádří aspoň nějaký pocit hrdosti nad jeho úspěchy. Ale místo, aby byli potěšeni, každý jeho úspěch se u nich setkával s odporem, ne-li otevřeným nepřátelstvím. Pro Dursleyovy byly jeho úspěchy výsledkem jeho podivínství, a to muselo být za každou cenu potlačeno. Nakonec se přestal snažit.

Nebo přinejmenším si myslel, že přestal. Severusovo uznání nicméně utišilo hlubokou bolest v Harryho nitru, o které ani netušil, že ji má. A navzdory časovému zatížení, které si ty lekce od něj vyžádaly, a pozdější bolesti svalů, nevzdal by se jich, dokud by mu Severus sám neřekl, že už si dál nepřeje pokračovat.

Ale ty lekce byly víc než jenom cvičení. Neznámý pocit provinilého potěšení rozpaloval Harryho krev, když pomyslel na druhou stranu celé té záležitosti. Když poprvé ovinul Severus svoje paže kolem něj a dotýkal se ho, nevěděl, co si má myslet. Trvalo mu jen pár okamžiků, než poznal, že tohle je prostě způsob, jakým se to dělá - že Severus potřebuje pohybovat jeho tělem a opravovat jeho postoj, aby ho mohl pohyby pořádně naučit. Ale neustálé doteky - ruce na jeho kůži, tlak Severusova silného těla proti jeho vlastnímu, když se pohyboval v těsné blízkosti - to vše v jeho smyslech působilo zmatek. Byl s ním ženatý přes čtyři měsíce, spal vedle něj a nedávno začal mít dost intenzivní sny o nějakém muži bez tváře, ale teprve nyní si začínal myslet, že by vlastně mohl být gay.

Hermiona by o něm řekla, že je bezradný - nebo možná prostě pomalý a zabedněný. Ale Harry se zcela úmyslně vyhýbal tomu, myslet na takové věci - dokonce i po všech těch trapných rozhovorech se všemi, kteří měli pocit, že je nezbytné, aby pochopil základní životní fakta. Ještě si pamatoval svou bodavou, na kůži brnící poblázněnost k Cho Changové ve čtvrtém ročníku. A více než jednou se zadíval na Ginny Weasleyovou a obdivoval její tvář a postavu. A přestože neměl rád Sinistrovou, nemohl popřít její fyzickou přitažlivost. Nikdy nepřemýšlel příliš dlouho nebo usilovně o tom, kterým směrem by mohly směřovat jeho touhy - a určitě nikdy doopravdy nezamířil svoje myšlenky na muže.

Připouštěl, že byl přitahován k Juliovi Snapeovi - ale kdo by nebyl, myslel si. A když to tak ošklivě skončilo, sotva to může počítat. A pak tady byl ten sen - pořád ještě zrudl rozpaky, kdykoliv na ten sen pomyslel. První erotický sen, který měl, pokud si dokázal vzpomenout, a byl s mužem - někým vysokým a silným, urostlým, pokud si pamatoval. Ale byl to sen - a tak se dal snadno vynechat.

Ale to, co cítil, když se ho dotýkal Severus, se tak snadno pustit z hlavy nedalo. Horko, které se vzdouvalo v jeho těle, způsob, jakým jeho srdce poskočilo a rozbušilo se mu v hrudi - nic z toho si nedokázal odůvodnit. Nechápal, proč je horko jiného těla vedle jeho tak příjemné nebo proč je najednou tak fascinovaný vůní koření, která, zdá se, lpěla na Severusově kůži, nebo způsobem, kterým mu tmavé vlasy rámovaly tvář. Nebo proč pohled na ta obvykle krutá ústa zvlněná v jemném úsměvu způsobil, že srdce v jeho hrudi udělalo přemet?

Tyto dojmy v něm zanechaly pocity neklidu, znepokojení, nejistoty - a přesto se zároveň na lekce těšil s dychtivostí, která ho ohromovala. Nevěděl, co si počít s emocemi, které v něm bouřily, a ani se jich nechtěl vzdát.

V průběhu příštího týdne zapadli do stereotypu. Harry měl před večeří buď famfrpálový trénink nebo lekce šermu a pak večer, když dokončil svoje domácí úkoly, pracoval na překladu Zmijozelových knih, zatímco Severus pracoval v laboratoři na lektvaru pro Rema. Napsal Siriovi, vypsal mu všechno, co se stalo, a ujistil ho, že prozatím je Remus v bezpečí. Novináři se stále ještě zdržovali v Prasinkách a Harry se bál, že by Sirius zkusil riskovat, že ho objeví, jenom pro naději vidět zase Rema. Naléhal na něj, aby zůstal v Zimních zemích, a poprosil Brumbála, aby mu také napsal a vybídl ho k témuž. Ale stejně si pořád dělal starosti, že by Sirius mohl udělat něco pošetilého.

Bylo to při tom, když pracoval na překladu Zmijozelových knih, když si uvědomil, že on a Severus zapadli do další rutiny. Byl zaujatý svým čtením, soustřeďoval se na neznámá slova v malé, v kůži vázané knize, když si uvědomil, že je pozorován. Vzhlédl ze svého místa u krbu a uviděl Severuse, jak se uvolněně opírá o dveře své laboratoře, tmavé oči pevně upřené na Harryho. Pod tím soustředěným pohledem se Harry začervenal. Tohle se také stalo běžnou věcí - tu a tam zjistil, že se na něj Severus dívá a výraz v jeho tváři byl tak intenzivní a zahloubaný, že ho z rozpaků zalilo horko. Během večerů, když Severus pracoval na svém lektvaru a vyskytly se chvíle, kdy musel čekat, až něco vychladne nebo se začne vařit, často přešel ke dveřím laboratoře, aby mohl sledovat Harryho při práci.

„Děje se něco, Severusi?“ zeptal se, když na něj muž nepřestával zírat.

Jeho slova na Severusově tváři vyvolala slabý úsměv, mužovy rty sebou škubly nahoru. „Anglicky, prosím,“ řekl vlídně.

„Promiň?“ zmateně se zeptal Harry. Nejasně zaslechl syčení.

Úsměv na Severusových rtech byl nyní výraznější. „Ani si nejsi vědom toho, že to děláš, že ano?“ tázal se.

Harry neměl tušení, o čem to mluví. Nervózně si projel rukama vlasy. Někdy litoval, že má opravené oči - nikdy předtím nebyl schopen vidět tak jasně nepatrnou změnu v očích jiné osoby. „Dělám co, Severusi?“ dožadoval se. „O čem to mluvíš?“

„Harry,“ Severusovy oči vesele zajiskřily. „Mluvíš hadím jazykem. Nerozumím ti.“

Harry překvapeně pohlédl dolů na knihu, kterou překládal. Někdy pro něj bylo těžké uvědomit si, že je to hadí jazyk - pro něj vypadal stejně jako angličtina, zněl jako angličtina. Schopnost přeskakovat tam a zpět mezi oběma jazyky byla nejasná a nezřetelná věc. Pokusil se záměrně soustředit na slova, která vytváří ústy - přinutil se pečlivě myslet na výslovnost každého jednotlivého slova.

„Je to lepší?“ zeptal se.

Severus přikývl. „Mnohem. Je to pro tebe opravdu tak těžké poznat rozdíl?“

Harry přikývl. „Mně to zní jako angličtina. Na stránce mi to připadá jako angličtina.“ Zvedl papír, na který psal svůj překlad. „Píšu anglicky, že jo?“ Když překládal první knihu, musel neustále zastavovat a přepisovat stránky, protože zjistil, že je kopíruje zpět v hadím jazyce.

Severus přešel místností, vzal si od něj papír a zahloubal se do nadrápaného písma. Harry používal na psaní mudlovskou tužku, takže ji mohl vymazat, když odbočil, ale jeho tahy na stránce byly pevné a jasné. „Ano,“ uklidnil ho. „Jak urychlit magii ve spánku smrti,“ přečetl nahlas. „Myslel jsem si, že to je pojednání o magii Světla? Tohle zní víc jako nekromancie.“ Severus se na knihu před Harrym zamračil.

„To je bílá magie,“ rychle ho ujistil Harry - přečetl si tuto kapitolu několikrát, než se pustil do překladu. „To neznamená probudit někoho ze smrti - pokud tomu rozumím, mluví o Doušku živé smrti, i když to tak nenazývá. Mluví o léčivém lektvaru z dávného Egypta, který nazývá Spící smrt. Tahle kapitola pojednává o tom, jak probudit někoho z takového stavu.“

„Doušek živé smrti je znám několik tisíciletí,“ připustil Severus. „Ale byl považován za černý lektvar, protože na něj nebyl žádný lék. Ti, kteří jím byli otráveni, usnuli navěky. Protilátka nebyla známa až do roku 1475, kdy ji vytvořil mistr lektvarů jménem Maraka. Chceš říct, že Salazar Zmijozel znal protijed už předtím?“

Ale Harry zavrtěl hlavou. „Ne protijed, ale kouzlo,“ upřesnil. „Salazar Zmijozel tvrdí, že je možné použít magii, aby se zrychlil život uvnitř, a probudit tak člověka z tohoto stavu. Vyžaduje to buď neobvykle propojenou magii nebo kouzelníka výjimečné síly, který ve správnou dobu na správném místě provede to kouzlo.“ Harry se na něj najednou uličnicky zašklebil. „Vlastně si myslím, že odtud pochází legenda o Sněhurce.“

Severus se na něj zadíval, ale naklonil hlavu jako pochopení žertu zaměřeného na historii jeho vlastní rodiny. „Jestli naznačuješ, že Sirius může probudit Rema Lupina polibkem z pravé lásky, udělá se mi špatně.“

Harry se té představě jenom smál. „Ne,“ souhlasil. „Jak už jsem řekl, požadované uspořádání sil je neobyčejně nepravděpodobné. Většina této kapitoly mluví o tom, jak cítit magii - jak je možné vycítit magii jiného kouzelníka pod jeho kůží nebo ve vzduchu kolem něj. Jako někdy u Brumbála - víš přece, jak když se někdy rozzlobí, můžeš kolem něj cítit vibrovat sílu jeho magie. Všiml sis toho někdy?“

Při tom po Severusově tváři přeběhl zvláštní výraz, když zíral dolů na Harryho. „Ano,“ souhlasil nakonec. „Myslím, že jsem si takové věci jednou nebo dvakrát všiml.“ Vrátil papír Harrymu, aby mohl pokračovat v práci. Zamířil zpět do své laboratoře.

„Vadí ti to?“ zeptal se Harry, než mohl zmizet za dveřmi. Severus se zastavil a tázavě se na něj otočil. „Když mluvím hadím jazykem - vadí ti to?“ Po podivném chování spolužáků ve druhém ročníku byl z této své schopnosti trochu rozpačitý.

Severusovy rty zkřivil podivný úsměv a jeho oči ve světle ohně zazářily. „Ne,“ zasmál se zlehka a zdálo se, že ho něco pobavilo. „Vůbec ne. Vlastně se mi to docela líbí.“

Z nějakého důvodu pocítil Harry, jak mu po tom prohlášení stoupá do tváří červeň. Byl vděčný, že se Severus vrátil do své laboratoře a nechal ho o samotě s jeho knihou.

Ještě chvíli pracoval, ale v horku z ohniště začal být ospalý. Když potřetí nebo počtvrté zazíval, rozhodl se opřít si hlavu o zadní část pohovky, aby si na chviličku zdříml, protože bylo ještě příliš brzy, aby šel spát, a on chtěl ještě trochu déle pracovat. Měl v úmyslu si odpočinout jenom na okamžik, ale než si to uvědomil, celý pokoj vybledl, když ho události dnešního dne dostihly, a vklouzl do spánku.

Jeho pozornost upoutalo třepotání křídel a překvapeně se otočil, když na jeho rameni přistál černý havran. Stál na vrcholku kopce shlížejícího na hořící město a druhý černý havran proletěl nad ním večerní oblohou. Pták na jeho rameni mu šeptal do ucha, nutil ho jít dolů z kopce a vstoupit do rozvalin města. Vystrašený Harry to udělal, ale vůbec si nebyl jistý, jestli chce vidět, co před ním leží.

Kupodivu si začal uvědomovat žhnoucí linie na zemi - rozbíhaly se do všech směrů a mizely v dálce, jako kdyby pokračovaly donekonečna. Ty linie byly jako velká pavučina, jež pokrývá zemi; pulzovala životem a Harry v její přítomnosti nalezl jistou útěchu, protože z města v dáli žádné známky života necítil.

Nepoznal to město - mohl to být Londýn, usoudil. Určitě bylo dost velké. Ale viděl ve svém životě z Londýna tak málo - Dursleyovi ho nikdy nikam nebrali. Turista, který se v Anglii zastavil, aby uviděl Tower nebo Big Ben, viděl pravděpodobně z města víc než kdy on a nebyl si jistý, že by byl vůbec schopný rozlišit nějaké orientační body, které by mu řekly, kde je. Jak se zdálo, město hořelo, na obzoru plápolaly plameny a posílaly do vzduchu černý kouř.

Naplnila ho hrůza, když se přiblížil k okraji města a pohyboval se teď po mudlovské silnici. Před ním nebyl žádný pohyb - žádný boj nebo křik, nikdo se nepokoušel uhasit ohně. Jak se přibližoval, pochopil proč - všude, kam jeho oko dohlédlo, byla těla. Muži, ženy i děti leželi mrtví na ulicích, mrtví v autech, která nehybně stála na přecpaných vozovkách, mrtví v domech, kterých bylo pořád víc a víc. Byl v Nekropoli, ve městě mrtvých. Stala se tu nějaká strašlivá věc, nějaké ohromné zlo, kterému Harry nedokázal zabránit. Hrůza z toho ho přemohla, zanechala ho třesoucího se, jak tam stál na žhoucí pavučině, která jako by se mu vysmívala s tím svým oslnivým pulzováním života. Uvažoval, jestli je tu pavouk, ve středu toho všeho, nebo byl on pavoukem, který je obklopený mrtvými?

A pak jeho pohled upoutal pohyb. Od země se oddělily tmavé stíny a klouzaly směrem k němu - stvůry s planoucíma očima a vzezřením, které se přeskupovalo a měnilo tak, že jednu chvíli vypadaly jako plazi a v další jako hmyz. Ale většinou to byly jen tmavé stíny, které popadly jeho končetiny a vlekly ho z hořícího města. Jejich dotek byl čisté zlo, a když bojoval, aby se osvobodil, jeho tělo mrzlo a krev v žilách chladla.

Odnesli ho zpět až na vrcholek kopce, pryč od ohně a smrti, a tam, ve slábnoucím světle zapadajícího slunce, přivázali jeho tělo k drsným větvím starého dubu. Provazy se zařízly do jeho masa, hrubá kůra ho bodala do kůže, když ho ke stromu přivazovali. Když tam nakonec visel, neschopný pohybu, stáhli se zpět a smáli se. Jejich hlasy otřásaly zemí.

„Nyní je naše,“ oznámili mu. „Z tohoto popela žádný fénix nepovstane.“ A pak byli pryč, rozplynuli se zpět do stínů země, když se slunce ponořilo do temnoty.

Osamělý Harry tam visel na stromě a zíral dolů na hořící město mrtvých. Cítil, jak z jeho těla uniká život, a uvnitř něj hlodal hlad a žízeň. Krev mu vytékala z nějakého neviditelného zranění a cítil, jak mu něco horkého kape z očí. Havrani se vrátili, posedávali na sukovitých větvích jeho stromu, šeptali mu do uší, a když Harry naslouchal, otevřel ústa a rozkřičel se.

- - -

Severus měl v laboratoři rozestavených několik kotlíků, každý obsahoval nějaký prvek protivlkodlačího lektvaru. Musel ho pečlivě rozdělit do těchto oddělených součástí, aby se ujistil, že je v každém kroku bezpečný. Naděje na léčbu lykantropie stála za velké riziko - ale nebyl ochoten riskovat, že zabije Rema Lupina. Kvůli Harrymu, když pro nic jiného, se musel ujistit, že lektvar vlkodlakovi neublíží.

Jak se stalo jejich zvykem, Harry seděl v obývacím pokoji přímo před ohněm a pracoval na svém překladu, zatímco Severus pracoval v laboratoři. Obvykle by nechal dveře do laboratoře zavřené, aby zabránil jakémukoliv rozptýlení. Ale zjistil, že se nedokáže přimět to udělat - nechtěl si zablokovat rozptýlení, kterým se pro něj Harry stal. Harry si neuvědomoval, že když pracuje na svém překladu, mluví pro sebe hadím jazykem, nepochybně si čte nahlas, když luští slova. Tiché svůdné syčení rozhodně působilo na Severusovo tělo příjemně. Další provinilé potěšení, které si dopřál - a nedokázal se přinutit přestat.

Když se ho předtím Harry zeptal, jestli někdy cítil magii ve vzduchu kolem Brumbála, téměř se rozesmál nahlas. Ten chlapec byl neuvěřitelný! Nevěděl, že čím je starší, je jeho vlastní magie stále nápadnější? Severus se stával závislým na dotyku této magie pod Harryho kůží během jejich šermířských lekcí. Noci byly nejhorší, když Harry spal vedle něj v posteli, a on dělal vše, co bylo v jeho silách, aby si ho nepřitáhl do náručí. Zdálo se, že Harry na jeho doteky během jejich lekcí šermu odpovídá pozitivně, a kdykoliv chlapce pochválil, úplně se rozzářil radostí; ale doposud neudělal nic, co by Severusovi ukazovalo, že by od něj chtěl něco víc.

Stále častěji po ránu studoval v zrcadle svoje vlastní rysy, zatímco se převlékal v koupelně, a pokoušel se ve své tváři najít něco příznivého, co by mohlo mladého Nebelvíra zaujmout. Harry považoval za přitažlivého Julia, ale kromě barev měl Severus se svým bratrem málo společného. Dokonce i jeho bývalí milenci připouštěli, že jeho nejatraktivnějším rysem je jeho hlas. Nikdo by nikdy nenapsal báseň kvůli jeho tváři.

Pochmurně přemýšlel o domýšlivém výrazu na Charlieho tváři, když se ráno objevoval na snídani, a o vzhledu samolibého uspokojení v Dracových očích, kdykoliv pohlédl na rudovlasého muže. A myslel na nepřístojné čtrnáctileté Mrzimory, kteří spolu dělají nemyslitelné věci v Komnatě nejvyšší potřeby - mrzimorští, pro Merlina!

Přinejmenším se Black nedostal k větší akci než já, řekl si. A pak ho napadla myšlenka, při které se zamračil. Black byl v Zimních zemích, obklopený vděčnými, přitažlivými mladými čarodějkami a kouzelníky, kteří se nemohli dočkat, aby mu projevili své uznání, a bez vlka, žárlivě střežícího jeho akce, kdo mohl říct, že si to tam plně neužívá? Zavrčel si podrážděně pod vousy - Nebelvíři! Většinu z nich nenáviděl!

Sundal kotlíky z ohně a odložil je, aby se chladily, zatímco si připravoval kouzelnický mikroskop, aby mohl otestovat všechny jejich reakce a ujistit se, že odpovídají Zmijozelovým poznámkám. Výkřiky z vedlejšího pokoje způsobily, že jeho srdce vyrazilo vpřed, popadl svou hůlku a všechno opustil, aby se vrhl za Harrym.

Rychlý pohled po místnosti mu neodhalil nic nebezpečného, tak zaměřil celou svou pozornost na Harryho. Chlapec usnul, knihy a tužka mu sklouzly z klína a bez svého Doušku bezesného spánku byl polapen v nějaké noční můře, křičící, jak se pokoušel uniknout svým temným vizím. Jakmile se k Harrymu dostal, popadl ho za ramena a naléhavě jím zatřásl. „Harry,“ volal a doufal, že zvuk jeho hlasu vytrhne chlapce z jeho představ. „Vzbuď se!“

Harry se s trhnutím probudil, jeho oči se rozevřely. Jediný pohled do těch vyděšených zornic řekl Severusovi všechno, co potřeboval vědět. Přitáhl si Harryho do náruče tak, jak to viděl dělat Blacka tu noc, kdy ho našel v knihovně - tak, jako tu noc v Zimních zemích, kdy se probudil uprostřed noci. Harryho ruce ho sevřely a zabořil svou tvář do Severusovy hrudi, nevzlykal, ale křičel, jako by zaháněl stejně tak vztek jako hrůzu. Severus, který netušil, co ještě jiného udělat, ho jenom pevně objímal, hladil ho po zádech, zatímco se pokoušel chlapci mumlat konejšivá slova. Jeho vlastní srdce běželo jako o závod, vyplašené čímkoliv, co mohl chlapec právě vidět. Nepochyboval, že to, co ho pronásleduje, jsou vize - ne jenom prosté noční můry. Albusova reakce na vyprávění o havranech mu to jasně potvrdila.

Nakonec se chlapec uklidnil a přestal křičet, ale Severuse nepustil. Raději jenom otočil hlavu tak, že měl ucho přitisknuté na Severusově hrudi a naslouchal bušení jeho srdce. Vypadal téměř katatonicky - dost podobně jako tu noc v Blackově náruči, a Severusovi se protivilo vyrušovat ho, i když jenom proto, aby zjistil, co mohl vidět.

Zvedl hůlku a zavolal domácího skřítka. Jako vždycky to byl Dobby, kdo odpověděl na volání; od té doby, co se oženil s Harrym, čekal Dobby výhradně na ně a zdálo se, že není ochoten přenechat tuto výsadu komukoliv jinému. Malý skřítek si úzkostlivě mačkal ruce, když uviděl, v jakém je Harry stavu.

„Harry měl špatný sen,“ oznámil skřítkovi. „Jdi a požádej Brumbála, aby přišel sem dolů.“

Skřítek pokýval hlavou a okamžitě zmizel. Harry nedal ani najevo, že rozhovor zaslechl, spokojil se prostě s tím, že ležel s hlavou na Severusově hrudi a oči mu zíraly do prázdna. Severus projel svými prsty skrz chlapcovy vlasy. Úzkost se do něj zahryzla; jeho snaha o poskytnutí útěchy byla hrozná, neměl s tím žádné zkušenosti. Ale nikdo jiný tu pro chlapce nebyl.

O chvíli později se skřítek objevil znovu, nesl podnos s kouřící horkou čokoládou a tuctem různých druhů cukroví. „Čokoláda je dobrá,“ řekl malý skřítek Severusovi, když ukládal podnos na malý stolek vedle pohovky. „Čokoláda pomůže. Brumbál přichází.“

„Děkuji ti,“ přikývl Severus a očekával, že skřítek zmizí. Ale k jeho překvapení se Dobby natáhl a něžně pohladil Harryho rameno, jako by opatrně hýčkal vystrašené kotě.

„Ubohý pan Harry,“ řekl Dobby smutně. „Je to tak těžké čelit velkému spánku. Taková váha na jeho hlavě, aby čelil Tomu-kdo-kráčí-sám.“

Severuse ta slova překvapila a v šoku zíral na stvoření. „Cože?“ zašeptal. Nikdy neslyšel, že by skřítek řekl takovou věc. „Nemyslíš Toho-kterého-nesmíme-jmenovat?“

Dobby se na něj díval svýma vodovýma očima a našpicoval uši. „Skřítkové znají jiné jméno,“ prohlásilo stvoření. „Skřítkové znají, profesor Snape nesmí opustit Harry Pottera. Dobby neopustí Harry Pottera. Ne za všechny šaty na světě.“ O okamžik později byl pryč.

Severus, velmi rozrušený, sevřel paže pevněji kolem Harryho a najednou si přál, aby mohl celý svět prostě nechat za dveřmi a všechny udržovat za zdí. Od začátku věděl, že existují síly, které se shromažďují proti chlapci, ale nikdy to necítil tak intenzivně. Jak ho měl ochránit, když nedokázal ani zabránit, aby mu ubližovaly jeho sny? Jaká moc způsobovala, že musí vzdorovat takovým věcem?

O moment později zaslechl, jak se otevírají dveře do jeho bytu, proto otočil hlavu a pokývl řediteli, který vklouzl dovnitř. Když se Albus přiblížil, zamračil se a klesl do křesla vedle pohovky. „Další sen?“ zeptal se tiše.

Severus přikývl, pak se natáhl, aby zvedl hrnek horké čokolády z podnosu. Přidržel ho u Harryho rtů a nutil chlapce pít. Zdálo se, že vůně čokolády Harryho konečně probrala, a pomalu pil, nakonec uvolnil své smrtící sevření Severusova hábitu. Nazpět mu do očí prosáklo trochu života a Severus si při tom pohledu oddechl úlevou.

„Harry?“ jemně zavolal Albus.

Harry vzhlédl a překvapilo ho, že vidí ředitele, proto nejistě mžoural na své okolí. Krátce zavřel oči a otřásl se při nějaké vzpomínce, pak se zase zhluboka napil své horké čokolády. „Měl jsem další sen,“ řekl jim a jeho hlas se chvěl. „Jako ten poslední, s městem mrtvých a pavoučí sítí. A havrany.“

Severusovi se sevřelo srdce, když uslyšel, že se v tom snu objevili havrani. Teď víc než kdy jindy si byl jistý, že to má co dělat s Odinovým okem. Podle zachmuřené Albusovy tváře mohl říci, že je také zneklidněný.

„Můžeš nám říct, které to bylo město, Harry?“ zeptal se Albus.

Ale Harry zakroutil hlavou. „Možná to byl Londýn. Nevím. Nepoznal jsem ho. Hořelo a všichni v něm byli mrtví.“

„Viděl jsi těla?“ vyptával se Albus a Harry v odpověď přikývl. „Co je zabilo?“

Nad tím se Harry zamračil, zamyšleně zíral na páru, která stoupala z hrnku čokolády. „Nevím,“ přiznal. „Na tělech nebyla žádná poranění. Prostě jen byli mrtví.“

„A ta pavoučí síť?“

„Zářící světelné čáry na zemi, které se rozbíhají do všech směrů jako gigantická pavučina,“ popsal Harry a potřásl hlavou, jako by byl zmatený.

„Mohly by to být ley lines ¹⁾,“ navrhl Albus Severusovi, který souhlasně přikývl.

„Ley lines?“ zeptal se Harry.

„Siločáry v zemi, kterými proudí energie,“ vysvětlil Severus.

Harry pokyvoval, jako by mu to znělo správně. „Může být,“ souhlasil. „Ale vypadá to, že k tomu snu nemají žádný vztah. Nic v tom snu nedělají. Prostě tam jenom jsou. Taky tam byly nestvůry. Monstra, stíny.“

„Mozkomorové?“ navrhl Albus.

„Ne,“ potřásl hlavou Harry. „Něco jiného. Něco horšího. Prohlásili, že z tohoto popela fénix nikdy nepovstane. Měl jsem pocit, jako kdyby už nikdy nemělo vyjít slunce.“

„A havrani, Harry,“ naléhal Albus. „Mluvili k tobě? Pamatuješ si, co říkali?“

Pak na něj chlapec vzhlédl s upřímnou a smutnou tváří. „To nejsou slova,“ objasnil. „Jsou to tajemství. Ale nepamatuju si je. Myslím, že ve snu rozumím, co říkají, ale teď si to nepamatuju.“ Povzdechl a dotkl se svého čela, přitlačil si prsty na jizvu. „Bolí mě hlava.“

Albus vrhl pohled na Severuse a ten chápavě přikývl, vzal Harrymu hrnek z rukou a vytáhl chlapce na nohy. „Měl by sis jít lehnout, Harry,“ naléhal. „Ráno se budeš cítit lépe.“

Když ho Severus vedl do ložnice, Harry neprotestoval. Použil hůlku, aby jeho šaty přeměnil na pyžamo. Zatímco Harry lezl do postele, sáhl Severus do nočního stolku a vytáhl jednu z lahviček s Douškem bezesného spánku. Přitiskl ji k Harryho rtům a držel, dokud ji nevypil. Pak se posadil a čekal, až začne lektvar účinkovat, a pozorně sledoval, jak je pod jeho vlivem Harry stále ospalejší.

„Severusi,“ zamumlal chlapec, když mu ztěžkla oční víčka a proti jeho vůli se zavírala.

„Ano, Harry?“

„Zní to jako hudba,“ řekl Harry, který už téměř spal.

Hudba? Severus se zamračil. „Co, Harry?“ vyptával se. „Co zní jako hudba?“

Na chlapcovy rty vystoupil slabý úsměv. „Tlukot tvého srdce,“ zašeptal a pak už byl pryč, ztracený pod konejšivou silou lektvaru.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Než se kdokoliv zeptá, chci říct, že obrazy v této kapitole (Harry připoutaný ke stromu) nemají nic společného s křesťanstvím. Pokud chcete znát význam, musíte prozkoumat keltské a severské báje a mýty.

Jak jsem prohlásila hned v první kapitole této povídky (v poznámkách, pokud je čtete), Voldemort se chystá zasloužit si svůj titul Pána Zla. Doposud byl v tomto příběhu příliš potichu, ale brzy se vrátí s odvetou.

Docela jsem si užila psaní vzájemného působení mezi Harrym a Severusem v těchto posledních kapitolách - dalo mi to možnost zaměřit se spíš na jejich vztah než na všechno to šílenství, které se odehrává kolem nich. Jak vidíte, po malých krůčcích se k sobě přibližují, ale pořád ještě mají před sebou velký kus cesty. Navzdory délce celé povídky a všem těm věcem, které se v ní staly, pravdou je, že se Harry a Severus vzali teprve před o něco víc než čtyřmi měsíci. Může se zdát, že se ve svém vztahu pohybují strašně pomalu, ale vzhledem k tomu, že se ještě před čtyřmi měsíci nenáviděli, udělali ohromný pokrok. Severus se pomalu stává posedlým a Harry - dobrá, Harry přinejmenším konečně připustil, že má touhy - jen pořád ještě pracuje na tom, aby zjistil, jaké by mohly být.

Nečekejte vydatné množství upoceného sexu (i když nakonec se k němu dostanou!) - hned od začátku jsem říkala, že v tomhle příběhu bude víc romantiky než sexu. (Jděte a přečtěte si moje Sentinelové povídky ²⁾), jestli chcete víc akce - mimochodem, je hezké slyšet to od tolika Sentinelovských fanoušků!) A teď jdu čekat na sedmý díl - s prsty zkříženými, aby se mi líbil!

Poznámka překladatelky:
¹⁾ ley lines (používá se i v čj nepřekládané, někdy též leylines) – zkusily jsme trochu googlit, zaujaly nás dva články ZDE a nebo ZDE
²⁾ Sentinelové povídky (speciálně pro Lilithku ;-) ZDE

 Tanec - 49. kapitola

Velká gesta - 51. kapitola