| Zobrazeno: 5302
/ 16
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Harry nemusel čekat dlouho, než se Brumbál a Severus vřítili do místnosti, kde byl držen Remus. Zatímco Brumbál vypadal poměrně klidně, Severus nikoliv. Jeho tmavé oči ostře sledovaly Rema i Harryho. Vykročil vpřed, černý hábit kolem něj zavlál a popadl Harryho za paži, jako by měl v úmyslu ho vytáhnout z pokoje. „Okamžitě pojď odtud!“ křičel a snažil se škubnutím zdvihnout Harryho ze židle.
Jeho slova a jednání znovu Rema probraly a začal vehementně bojovat s pouty, která ho držela na posteli. Oči mu vztekle plály, jak zíral na Severuse. „Nech ho být!“ zavrčel.
Severus okamžitě Harryho ruku pustil, ale jenom proto, aby mohl z rukávu vytáhnout hůlku a zamířit ji na svázaného vlkodlaka. Harry, přestože byl situací ohromený, skočil před Severusovu hůlku s roztaženými pažemi, aby mu zabránil zaútočit na Rema. Remus za ním vztekle zařval, až Harrymu po páteři přeběhl mráz.
Severus, který zase jednou viděl na konci své hůlky Harryho, bezeslovně vykřikl na protest a vypadal rozzuřeně i vyděšeně. „Ty pitomý kluku!“ křičel a znovu ho popadl.
Severus Harrym najednou smýkl stranou, pak si ho k sobě divoce přitáhl a vlekl ho přes místnost pryč od Removy postele. Zády byl Harry přitisknut k Severusově hrudi a kolem jeho těla se vlastnicky ovinuly mužovy paže. Harry zoufale bojoval, když uviděl, jak Brumbál zvedl svou vlastní hůlku a zasáhl Rema omračujícím kouzlem. To okamžitě zklidnilo vlkodlaka, kterému se podařilo rozhoupat tu obrovskou postel i s rámem.
Na místnost padlo hluboké ticho, kromě zrychleného dechu Severuse a Harryho. Harry se cítil, jako kdyby právě prošel bitvou, a Severus nejevil žádnou snahu ho pustit. Mužova paže se kolem něj stáhla, svalstvo se změnilo v nerozlomitelná pouta a teplo jeho těla způsobilo, že se Harry roztřásl jakousi nepojmenovanou emocí. Jeho srdce pádilo a on se pokusil vykroutit, jenže to způsobilo, že ho Severus sevřel ještě pevněji.
Brumbál obrátil na oba velice vážný pohled. „Severusi, hned Harryho pusť!“
Harry sám zadržel dech, když zíral do Brumbálových přísných modrých očí, a pokoušel se z nich vyčíst nějaké vysvětlení pro to, co se právě událo. Severusovy paže se neuvolnily; cítil jeho horký dech vzadu na krku.
„Severusi, není v nebezpečí,“ naléhal Brumbál. „Uklidni se a pusť ho. Děsíš ho.“
Harry slyšel, jak se při tom Severusův dech zadrhl v hrdle a paže kolem něj pomalu zvláčněly a pak zmizely. Harry ihned odstoupil a váhavě pokročil k Removi. Zastavila ho Brumbálova pevná ruka na jeho rameni.
„Remus je v pořádku, Harry,“ ujistil ho Brumbál. „Jen jsem ho omráčil. Musíme tento pokoj opustit. Naše přítomnost tady jenom zhoršuje jeho stav. Jak se ti podařilo projít přes ochranu na dveřích?“
Harry překvapeně vzhlédl: „Nevšiml jsem si na dveřích žádného kouzla. Pane, co se mu stalo? Co se to děje?“
Brumbál se zamračil a ohlédl se na otevřené dveře. Madame Pomfreyová stála těsně za těžkým dřevěným rámem. Se zvědavým zábleskem v očích ukázal hůlkou na dveře a zamumlal tiché kouzlo. Zárubeň jasně zazářila a odhalila tak rudé strážní pečetě, které v první řadě měly zabránit Harrymu dveře vůbec otevřít.
Starý muž shlédl zvědavě na Harryho, na tváři zřídkavý úsměšek. „Jsi samé překvapení, můj chlapče,“ pobaveně prohlásil. „Ale odeberme se teď do kanceláře madame Pomfreyové, abychom si o tom mohli pohovořit někde stranou od Rema. Brzy se z toho omračujícího kouzla probere.“
Zaražený Harry dovolil Brumbálovi, aby ho vyvedl z pokoje, a jen na okamžik se zastavil a přes rameno se ohlédl na Rema. Ale Severus mu vkročil do cesty a zablokoval mu tak výhled a on zjistil, že na něj oči mistra lektvarů zlobně zírají. Alespoň mají zase svou normální barvu, pomyslel si Harry, ale přesto se otřásl. Co se to pro všechno na zemi se všemi stalo?
Za okamžik už byli všichni usazeni v kanceláři madame Pomfreyové ve vesele vzorovaných křesílkách, které pro ně vykouzlil ředitel. Brumbál vytáhl dózu s citrónovými bonbóny, kterou nechal kolovat. Harry dost překvapeně pozoroval, jak si Severus i madame Pomfreyová hodili jedno cukrátko do úst. Pokusil se odmítnout, když plechovku nabídli jemu.
„Musím na tom trvat, Harry,“ usmíval se Brumbál. „Jsou naplněny uklidňujícím lektvarem - který v tuto chvíli potřebujeme my všichni.“
Harry, který si nebyl jistý, o co jde, si povzdechl a bonbón si vzal. Když byl Severus ochotný sníst tu sladkost, tak předpokládal, že je to dost bezpečné i pro něj. Cukrovinka, ačkoliv dost ostrá, měla na jeho tělo okamžitý konejšivý účinek. Jeho srdce, které běželo tryskem, nyní zpomalilo.
„Pane, co se stalo Removi?“ zeptal se potom. „Proč je spoutaný? Do úplňku zbývá ještě několik dní.“
Brumbál pokýval hlavou. „Severus ti vysvětlil tu nabídku k sňatku,“ uvedl a Harry přikývl. „Naneštěstí, když se o tom Remus minulou noc dozvěděl, nepřijal to moc dobře. Obávám se, že zdivočel.“
Harry kývl. „Ano, to je to, co říkal, vysvětlil mi, že ztratil kontrolu nad vlkem. Povídal, že se pokouší vlka znovu ovládnout, ale není pro mě bezpečné, abych tam byl. Ale co přesně se stalo - co to znamená pro něj? Bude v pořádku, že ano? Nezranil by nás. Já Rema znám. Neublížil by nikomu.“
Brumbál při Harryho slovech vykulil oči. „On s tebou mluvil? Řekl, že se pokouší znovu získat kontrolu?“
Harry přikývl a zariskoval pohled na Severuse. Muž vypadal zřetelně nešťastně a civěl raději na podlahu než na Harryho.
„A požádal tě, abys ho osvobodil?“ naléhal dál Brumbál.
„Ne,“ zakroutil Harry hlavou. „Žádal mě, abych odešel z pokoje. Že to tam není bezpečné.“ Při zpětném pohledu si Harry uvědomil, že rozumné by pravděpodobně bylo udělat, co mu nařídil, ale v té době se opravdu necítil schopen to provést, protože zoufale toužil utěšit a ochránit muže, který pro něj byl jako otec.
Starý muž se ve svém křesle opřel dozadu a zamyšleně povzdechl s letmým pohledem na Severuse a madame Pomfreyovou. Harry nevěděl, co si má o výměně pohledů mezi trojicí myslet. „Dobrá, to je aspoň něco. Je natolik bdělý, že chápe, co se děje. Remus Lupin byl vždycky mimořádný mladý muž.“
„Pane?“ vložil se Harry.
Brumbál se usmál a natáhl se, aby Harryho poklepal po rameni. „Harry, vlkodlaci někdy ztratí kontrolu nad vlkem uvnitř sebe - jsou ve stavu neustálého konfliktu, kdy lidská i zvířecí povaha mezi sebou bojují. Když je úplněk, člověk je nakrátko potlačen a vlk převezme vládu. Ale po zbytek měsíce je vlk stále v ústraní a bojuje o možnost dostat se ven. Někdy se vlkodlak se slabší vůlí prostě vzdá a dovolí vlkovi převzít naprostou kontrolu - zdivočí velice krátce po tom, co byl nakažen. Když k tomu dojde, stává se hrozbou pro všechny ve svém okolí - víš, jak jsou fyzicky silní. Obvykle je ministerstvo zabije dřív, než mohou způsobit větší škody.“
„Remus nemá slabou vůli!“ protestoval Harry.
„Ne, ovšemže ne,“ souhlasil Brumbál. „Remus je jedním z nejsilnějších lidí, které znám. A prakticky celý život prožil neposkvrněný touto kletbou. Ale existují instinkty, které je téměř nemožné překonat pro každého vlkodlaka. To, že se dokázal ovládnout natolik, aby s tebou promluvil a zabránil ti přiblížit se, je obdivuhodné. Většina vlkodlaků se ze záchvatu zuřivosti nikdy nevzpamatuje.“
Harryho najednou něco napadlo a vrhl ostražitý pohled na Severuse. Muž, který seděl v jednom z křesel vedle stolu madame Pomfreyové, na něj znovu pronikavě hleděl, ruce složené na hrudi, tvář vážnou a impozantní.
„Ovlivňuje jeho nálada i další?“ zeptal se ředitele nejistě.
„Velmi dobře, můj chlapče,“ přikývl Brumbál. „Všichni, kteří byli minulou noc v místnosti, když Remus zdivočel, stejně tak jako každý, kdo s ním od té doby přišel do styku - tak jako ty - jsou ovlivněni jeho náladou. Říká se tomu divoký přenos. Vybledne dost brzy, pokud si od Rema budeme udržovat odstup, ale mezitím musíme všichni držet naše emoce na uzdě.“
„Udržovat odstup?“ protestoval Harry. „Máme snad nechat Rema zamčeného v tom pokoji?“ Nedokázal si prostě představit, že by ho opustil - ale madame Pomfreyová dokonce odmítla byť i jen vstoupit k němu do pokoje.
Ale Brumbál zakroutil hlavou a zamyšleně se pohladil po plnovousu. „Ne, to udělat nemůžeme,“ souhlasil. „Obávám se, že máme další problém. Lucius nepochybně tuší, že by se něco takového mohlo stát - nesporně bude požadovat formální vyšetřování, aby se ujistil, že je Remus pod kontrolou. Když ministerstvo zjistí, že zdivočel, usmrtí ho.“
Harry vyskočil na nohy a ovládl ho strach. „Usmrtí ho!“
„Harry, uklidni se,“ nařídil Brumbál. „Musíme si zachovat chladnou hlavu, jestliže ho máme ochránit. Když ho Zmijozelův lektvar vyléčí, bude všechno pořádku.“
Harry se otočil na Severuse. „Tak musíš dokončit ten lektvar! Musíš ho hned uvařit.“
Severusovy oči zablýskly, jeho ruce pevně sevřely područky křesla, jako by potlačoval nějakou emoci. „To nejde! Trvá měsíce ho uvařit a pořád ještě musím provést testy, abych se ujistil, že je to bezpečné. Nemůžu prostě zkrátit postup na několik minut.“
Pokořený Harry sebou praštil zpátky do křesla. „Tak co tedy budeme dělat? Můžeme ho poslat do Zimních zemí spolu se Siriem? Bude tam před ministerstvem v bezpečí.“
„Ne, obávám se, že takhle to udělat nemůžeme,“ odpověděl mu Brumbál. „Musíme ho držet stranou od všech. Izolovaného. A nemůžeme riskovat, že se osvobodí. I kdyby nepronásledoval Malfoyovy, aby je zabil, šel by po Siriovi.“
„Remus by nikdy Siriovi neublížil!“ ječel Harry a vztekle na ně všechny zíral za to, že je něco takového dokonce i jen napadlo.
„Možná ne úmyslně,“ řekl mu Brumbál s dosti kousavým výrazem. Na chvíli Harry nerozuměl a pak mu najednou došlo, co naznačuje, co přesně by Remus mohl chtít od Siria. Jeho tvář v rozpacích karmínově zrudla.
„Ach,“ řekl potichu. „Já ne… tak co s ním tedy budeme dělat? Kam ho ukryjeme? Nemůžeme riskovat, že se dostane do spárů ministerstva. A nemůžeme ho několik měsíců držet připoutaného k posteli, zatímco budeme čekat na lektvar. Nemáte snad v úmyslu zavřít ho do klece. Zešílel by.“
Brumbál zavrtěl hlavou. „Bylo by to vůči němu kruté zavřít ho.“ Ohlédl se na Severuse. „Věřím, že máš ve svých zásobách Doušek živé smrti?“
Překvapený Severus přikývl. „Chceš ho uspat?“
„Počkejte minutku!“ protestoval Harry, který myslel na to, co znamená termín ´uspat´ v mudlovském světě, když dojde na zvířata.
Ale Brumbál ho znovu konejšivě poklepal po ruce. „Doušek živé smrti ho uloží do magického spánku, Harry. Je téměř nerozeznatelný od smrti. Uvede ho do stavu, kdy nebude potřebovat vzduch, vodu ani jídlo. Nebude si dokonce ani vědom plynoucího času. Můžeme ho probudit, až pro něj bude připravený Zmijozelův lektvar.“
„Je to běžná léčba pro vážně zraněné pacienty,“ informovala Harryho madame Pomfreyová. „Doušek živé smrti se používá na trpící pacienty blízké smrti. Získá to pro léčitele nezbytný čas, který je potřebný k tomu, aby se tělo zahojilo předtím, než sklouzne do skutečné smrti.“
„Ještě budeme potřebovat místo, kam ho ukryjeme,“ podotkl Severus. „Jestliže Lucius vyvolá formální vyšetřování, prohledají Bradavice. A dokud není Zmijozelův lektvar ověřený, mohou ho stejně usmrtit. Nebo si ho může Popletal prostě vzít jako rukojmí a použít ho jako páku proti Harrymu.“
„A co takhle Tajemná komnata?“ zeptal se Harry. „Ministerstvo neví, kde je, a dveře otevře jenom hadí jazyk. Takže pokud nezískají pomoc od Voldemorta, bude tam v bezpečí.“
„Znamenitý nápad!“ souhlasil Brumbál a oči se mu zase rozzářily. „Musíme to udělat dnes večer. Chodby jsou nyní nepochybně plné studentů a nemůžeme riskovat a dopravit tam Rema mezi nimi, takže počkáme, až budou bezpečně zpět ve svých ložnicích. Ale déle se neodvážím to zdržovat - Luciovi zabere nejvýše den či dva, než získá souhlas k prohlídce.“
„Pane, a co s tím sňatkem?“ zeptal se Harry ustaraně a myslel na věc, která v první řadě celou tuhle záležitost způsobila. „Musí z toho být nějaká cesta ven, že ano?“
„To také prověřuji, můj chlapče,“ ujistil ho Brumbál. „Musíš mít víru. Věci mají sklon nakonec se vyřešit.“ Pak starý muž vstal. „Teď byste měli jít do Velké síně na snídani. Koneckonců, pořád ještě musíte jít do školy. Ale pamatujte vy všichni, držte své emoce pod kontrolou.“ Nasypal Harrymu do dlaně hrst citrónových bonbónů. „Nos je v kapse, Harry,“ navrhl mu. „Nyní půjdu raději zkontrolovat ochranná kouzla na dveřích a možná přidám nějaké poplašné na hlavní dveře ošetřovny, protože, jak se zdá, ani zámky nejsou dost silné, aby zabránily jistým studentům vstoupit.“
Při té připomínce se Harry začervenal - dokonce si ochrany na dveřích ani nevšiml, jak byl nedočkavý dostat se k Removi. Domníval se, že bylo možné, že znovu zasáhla jeho nahodilá magie.
Opustil kancelář madame Pomfreyové a neochotně zamířil k východu. Když se zastavil, aby se ohlédl na dveře, za kterými byl zamčený Remus, popadl ho Severus za paži a přímo ho odtáhl z ošetřovny. Jakmile byli v hlavní dvoraně hradu, vytrhl Harry ruku ze Severusova sevření.
„Přestaneš konečně svírat moji ruku!“ štěkl na muže.
Severus se na něj ušklíbl, strohé linie jeho tváře byly ostré, jak je ještě nikdy neviděl. „Tak přestaň dělat věci, které bys dělat neměl!“
„Chtěl jsem jenom vidět Rema,“ protestoval Harry.
„Vždycky ten vlk!“ zavrčel Severus. „Vždycky běžíš za ním, nezáleží ti na tom, že mě znáš mnohem déle! Ale já se nepočítám, že ano? Protože my nemáme nic společného!“ Hodil Harrymu jeho slova z dřívějška přímo do tváře, jeho oči vztekle hořely. „Nejsi nic než sobecký, rozmazlený --“
Harry ho tvrdě strčil do hrudi a odstrčil ho od sebe. „Myslel jsem předtím!“ zaječel na něj Harry, kterého ranilo, že si o něm Severus automaticky myslí to nejhorší. „Myslel jsem tím, že předtím jsme neměli nic společného!“
Viděl, jak jeho slova Severuse šokovala a zbavila ho vzteku, kterému propadl; mužovy oči se rozšířily v omráčeném překvapení. Ale v tuto chvíli nebyl Harry schopný vést s ním tento rozhovor, protože cítil, jak ho ublíženost ze Severusova obvinění přemáhá a hrozí, že mu z očí vyhrknou slzy. A on odmítal plakat, vždycky odmítal poddat se slzám. Místo toho se otočil a utíkal pryč, pádil chodbou až do hlavní bradavické galerie, kudy se právě začali trousit studenti na snídani do Velké síně.
Harry se pomalu uklidňoval, když se blížil k vysokým zdobeným dveřím do Síně. Zastavil se, aby se zhluboka nadechl a potlačil pocity, které se v něm hromadily. Proč na něj musel Severus takhle křičet a myslet si o něm to nejhorší? Harry si myslel, že nyní se věci mezi nimi změnily - Severus byl v Zimních zemích tak chápavý, tak pozorný k němu, tak mu pomáhal. Měl vědět, že Harry měl na mysli, že neměli nic společného předtím, než se vzali - proč si myslí, že mezi nimi není nic i teď? Po všem, čím prošli - poté, co spolu strávili Vánoce, tak to nechápal? Začali spolu dokonce trávit večery před krbem, Harry dělal domácí úkoly, Severus známkoval eseje, někdy si prostě jen povídali - copak to všechno nic neznamenalo? Nebo to všechno bylo jenom v Harryho představách, blud někoho, kdo zoufale toužil patřit do skutečné rodiny, ať už se mohla zdát tak netradiční?
Severusův vztek mohl dát za vinu divokému přenosu, ale ne lehkovážné nepochopení Harryho slov. Znamenal pro toho muže tak málo? Byl to všechno jenom nějaký klam nebo selhání z jeho strany, protože ve skutečnosti nevěděl, jak patřit do rodiny? Pravda byla, že bez ohledu na to, jak moc to zkoušel, jak moc se snažil, pro Dursleyovy nebylo nikdy nic dost dobré. Proč by to nyní mělo být jiné?
Harry se rozhodl promyslet si to později, až bude mít čistší hlavu, proto tlakem otevřel křídlo dveří Velké síně, dychtivý popovídat si nyní s Ronem a Hermionou. Potřeboval normálnost svých přátel - a možná by mu mohla Hermiona také pomoci vyřešit tu bláznivou záležitost s Remem a Siriem, ke které došlo.
Když Harry vstoupil, každá hlava v Síni se otočila, každé oko se na něj upřelo a okamžitě se spustil šepot a mumlání, které se šířilo místností a stoupalo či klesalo, jak Harry mířil k nebelvírskému stolu. Uvědomil si, že bledne, zatímco jde a cítí ty zkoumavé pohledy, které jsou na něj zaměřené. Téměř zapomněl na všechno ostatní, co se stalo - opravdu to bylo jen minulou noc, kdy se vrátil ze Zimních zemí? Uviděl kopie denního tisku, které putovaly místností - zapomněl na novináře.
Bylo to horší než to ráno po jeho sňatku - mnohem horší. Studenti vstávali, jen aby na něj měli lepší výhled, když kráčel napříč Síní. Dokonce i několik učitelů u hlavní tabule na něj zíralo, a několika bočními dveřmi poblíž přední části místnosti mohl skutečně vidět domácí skřítky, kteří se tam shromáždili a civěli na něj, když procházel. Dokonce ani bradavičtí duchové nebyli imunní vůči zvědavosti. Byli přítomni všichni čtyři kolejní duchové a několik dalších, které nikdy dřív neviděl, plulo tiše místností a jejich stříbrné oči sledovaly každý Harryho krok.
Vypátral Rona a Hermionu a spěchal k nim. Vydechl si úlevou, když se od sebe odsunuli a udělali mu místo na lavici mezi sebou. Přinejmenším tak bude mít z obou stran někoho přátelského.
Rychle si sedl na své místo, vděčný, když mu Hermiona ovinula ruku kolem pasu a objala ho, zatímco Ron ho poklepal po zádech. Neville seděl přímo naproti němu a podal Harrymu výtisk novin, který k němu dorazil.
Harry se připravil na nejhorší a podíval se na titulní stránku Denního věštce. Byla na ní pohyblivá fotografie z jeho příchodu do Velké síně minulou noc, Remus, Severus a Alrik jemu po boku. Rudě zářící palcové titulky nahoře na stránce hlásaly „Chlapec, který prý je králem“.
„Ó, bože,“ zamumlal, zatímco prolétával text pod ní. Článek s překvapující přesností načrtával, co se stalo minulou noc. A dokonce i neveřejná schůzka s ministrem Popletalem byla popsána docela dobře - madame Bonesová očividně poskytla tisku rozhovor. Vzdor řvavému titulku byl hlavní článek víc zprávou než výmyslem. Byly to ty tucty dalších článečků a statí, jež plnily noviny, které Harrymu dělaly starosti. O každém možném výkladu se spekulovalo do nejmenšího detailu. Bylo tam dokonce interview s ministrem Popletalem, který tvrdil, že to nebylo nic víc než protest proti zákonu o registraci kouzelníků, který v současné době navrhla mudlovská vláda - že Zimní země chtěly jenom podat proti zákonu protest a že to opravdu neznamená, že odvolaly svůj protektorátní status.
„Mohlo to být horší, kamaráde,“ řekl mu Ron. „Přinejmenším hlavní fakta jsou popsána docela přesně.“
„Ron má pravdu, Harry,“ přikývla Hermiona. „Dokonce ani spekulace, že se pokoušíš svrhnout vládu, nezačínají před stranou pět, a i ty články čtenáři většinou přeskočí kvůli jiným.“
Harry vykulil oči. „Někdo tvrdí, že…“
„Nojo,“ pokrčila Hermiona rameny. „To se dalo čekat - Popletal tě potřebuje zdiskreditovat, jestliže má mít naději na znovuzískání nějaké podpory. Ale zbytek kandidátů jde opačným směrem - myslím, že se dá bezpečně prohlásit, že Popletalovy dny jsou sečteny. Opravdu zajímavé články jsou ty, které se zabývají spiknutím, jež způsobilo, že byly petice Zimních zemí ignorovány. Mnozí lidé se začínají zajímat, co ještě mohlo uniknout pozornosti.“
Harry se rozhlédl po ostatních studentech. Všichni nebelvírští se nakláněli k nim, jak se pokoušeli pochytit, co říká svým přátelům. Studenti z dalších kolejí na něj pořád ještě zírali - dokonce i zmijozelská kolej byla zatažena do diskuzí. Noviny putovaly nahoru a dolů a všichni natahovali krky, aby na něj lépe viděli. Vlastně byl v celé místnosti jediný student, který, jak se zdálo, se naprosto nezajímal o to, co se děje - Draco Malfoy, sedící u zmijozelského stolu, se díval poněkud sklíčeně na svůj talíř s lívanci a rýpal se v nich dýkou.
Harry se zamračil, protože si nebyl jistý, co si myslet o Dracově chování. Připadalo mu, že ani Ron s Hermionou neví nic o záležitosti s Remem a Siriem. Kolik toho Draco věděl o tom, co se stalo? Byl přítomen, když Lucius předával svou nabídku Severusovi - nebo je o detailech udržován v nevědomosti?
„Harry?“ Hermionin hlas upoutal jeho pozornost a on si uvědomil, že se na okamžik zatoulal v myšlenkách. „Jsi v pořádku?“
Harry si sklíčeně povzdechl. „Neměly by být zimní prázdniny časem odpočinku?“ zeptal se. Vytáhl z kapsy jeden z Brumbálových citrónových bonbónů a vložil si ho do pusy.
Pokojné chvíle v Doupěti se mu zdály roky vzdálené. Od chvíle, kdy Doupě sotva před pár dny opustil, byl unesen, napaden monstry, bojoval ve válce, byl prohlášen králem země, o které ani nevěděl, že existuje, a pak byla jeho rodina rozdělena Luciem Malfoyem. Byly dny, kdy mu představa, že by se vrátil k Dursleyovým a zamknul se v přístěnku pod schody, připadala vlastně docela lákavá.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Shledávám psaní těchto částí dost zábavným - děje se toho tolik, že Harry doslovně neví, co si o tom má myslet. Dřív, než se zaměří na jednu věc, vybuchne mu do obličeje něco jiného.
A dovolte mi vyjasnit chybné představy - divocí vlkodlaci jsou jediní, kteří jsou nebezpeční, to oni způsobí většinu útoků na lidi. Obyčejní vlkodlaci (jakým byl Remus po většinu svého života) jenom víc tlačí na lidi, aby měli odvahu postavit se za své názory, ať už to znamená stát se bystrozorem nebo pracovat na jiném odboru ministerstva, které se zaměřuje na zlepšení života kouzelníků i dalších magických bytostí. Neudělají z nikoho násilníka - většina policajtů na světě nejsou zuřiví lidé. První povinností policisty (nebo bystrozora) není bojovat, ale chránit svou společnost.
Komentáře
