| Zobrazeno: 5234
/ 14
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Harry vešel na ošetřovnu a tichounce prošel kolem dveří do kanceláře madame Pomfreyové. Mířil do hlavního oddělení k soukromému pokoji na konci ošetřovny, kde, jak mu ukázal Plánek, má být Remus. Dveře byly zamknuté, jak si všiml, ale kupodivu zvenčí. Proč, pro všechno na světě, by v ní madame Pomfreyová Rema zamykala?
Cvakl klikou a vplížil se dovnitř. Ale když se přibližoval k jediné posteli v místnosti, uvědomil si, že něco není v pořádku - určitě to byl Remus, ale jeho ruce a nohy byly pevně přivázány k rámu postele velice silnými železnými pouty a udržovaly ho naprosto nehybného. A postel sama byla upravena - rám byl daleko těžší a silnější než u běžných nemocničních lůžek. Dokonce ani vlkodlakova mimořádná síla by ho neosvobodila z postele nebo těchto okovů.
Znepokojený Harry se rychle pohnul k posteli s úmyslem muže osvobodit. Úplněk byl pořád ještě týden a půl vzdálený - proč by ho uvazovali? Co se to děje?
Ale než se mohl k Removi dostat, muž sám promluvil, jeho hlas byl nízký a hrubý, spíš jako zavrčení. „Nedotýkej se mě, Harry,“ varoval ho, čímž Harryho zastavil. V šoku zíral, jak Remus pomalu otvírá oči. Nebyly to jemné a vřelé jantarové oči, které byl Harry zvyklý vídat - tohle byly chladné, smrtící žluté oči vlka.
Jednou nebo dvakrát viděl, jak tato barva v Remových očích probleskla - věděl, že v těch kratičkých okamžicích vlk v něm zesílil a zuřil. Ale nikdy to nebylo víc než krátký záblesk, než se vrátil člověk a oči získaly svou přirozenou barvu. To se teď nedělo.
„Reme?“ zašeptal. „Tvoje oči jsou žluté.“ Přesně stejný odstín, jako měly ty Severusovy. Co se to dělo? Byli minulou noc napadeni?
„Já vím, Harry,“ šeptal Remus. „Zdivočel jsem. Ztratil jsem kontrolu nad vlkem. Pokouším se ho ovládnout, ale nevím, jestli to dokážu.“
„Tomu nerozumím?“ Harry se chtěl natáhnout a muže se dotknout, zmírnit něco z bolesti a hněvu, který viděl v jeho tváři.
„Jednou jsem ti pověděl, Harry, že vlkodlaci nezvládají příliš dobře žárlivost,“ mírně zavrčel. „Jsme klidní nebo vzteklí. Není nic mezi tím. A jak se zdá, nedokážu se vrátit do klidu.“
„Ty víš o…“ začal Harry, ale zarazil se, když se Remus najednou napjal a začal bojovat se svými pouty. Ale záchvat trval jenom chvíli, protože, jak měl Harry podezření, byl muž vyčerpaný.
„Ano,“ řekl Remus mírně. „Vím o nabídce k sňatku.“
„Reme, Sirius se nikdy s Dracem neožení,“ naléhal Harry. „Ty to víš!“
„Zemře, když to neudělá,“ řekl mu Remus a v tu chvíli vypadal, že má zlomené srdce. A pak se jeho tvář zkroutila do děsivého vrčení. „A jestli se osvobodím, zabiju celou Malfoyovic rodinu!“
„Reme!“ vykřikl Harry. „Ty nejsi zabiják! Ovládej se!“
A znovu Remus bojoval s pouty, než se zase zhroutil. „Neměl bys tady být, Harry,“ řekl mu slabě. „Není to bezpečné.“
„Ty mě nezraníš,“ prohlásil s přesvědčením.
„Je nebezpečné být poblíž divokého vlkodlaka,“ zašeptal Remus. „Naše nálada může ovlivňovat ty, kdo jsou v našem okolí. Nemůžu tu zůstat. Už dál nejsem bezpečný. Nemůžu zůstat v blízkosti lidí. Nedá se mi věřit.“
„Zmijozelův lektvar tě vyléčí,“ připomněl mu Harry s nadějí.
Na chvíli vypadal Remus zmateně, jako kdyby na lektvar zapomněl - Remus, který se pyšnil svou inteligencí a znalostmi. „Lektvar, ano, lektvar by mě mohl vyléčit, mohl by potlačit to šílenství.“
„Bude to v pořádku, Reme,“ souhlasil Harry.
„Do té doby bude Sirius ženatý,“ odpověděl Remus a jeho oči naplnila beznaděj. „Řekneš mu, že je mi to moc líto, Harry?“ prosil. „Řekneš mu, že lituji, že jsem čekal tak dlouho?“
„Řekneš mu to sám, Reme!“ propadal Harry panice. „A on nebude ženatý! Najdeme nějaký způsob, jak z toho ven! Uvidíš, Reme! Bude to fungovat. Musí.“
„Pane Pottere!“ Hlas madame Pomfreyové Harryho překvapil, až se otočil jako na obrtlíku. Lékouzelnice stála těsně za otevřenými dveřmi do Remova soukromého pokoje. Měla vytaženou hůlku. „Okamžitě vyjděte! Jak jste se kolem mě proplížil?“ Kupodivu se k němu nepokusila přiblížit a zůstávala stále těsně za prahem pokoje.
„Jen jsem chtěl vidět Rema,“ bránil se Harry.
Pokynula mu k sobě a pozorovala oba dost zoufale a rozzlobeně. „Okamžitě jděte odtamtud! Neměl byste být! Odstupte od něj!“
Harry se zamračil a pohlédl zpět na Rema. Muž hleděl přes pokoj na madame Pomfreyovou, jeho žluté oči se nebezpečně leskly v ranním světle, které pronikalo vysokým úzkým oknem na vnější kamenné zdi. Z hrdla mu vycházelo nízko položené vrčení.
„Reme?“ zeptal se Harry nejistě.
Remus švihl pohledem k Harrymu a zdálo se, že bojuje s emocemi. „Má pravdu, Harry,“ zabručel. „Neměl bys tu být. Není to bezpečné.“
Ale Harry zakroutil hlavou. Severus se choval divně, Sirius byl pryč, ministerstvo se zbláznilo, prostě nic už nedávalo smysl. Neměl v úmyslu jen tak odejít a opustit Rema. Popadl židli, která stála u zdi, a hlasitě jí bouchl o kamennou podlahu vedle Removy postele. Pak se neústupně posadil na sedadlo a složil ruce. „Nejdu nikam,“ prohlásil. „Nenechám tě tady takhle svázaného. To není správné!“
Madame Pomfreyová si podrážděně odfrkla a rozzlobeně zamířila zpět ke své kanceláři.
- - -
Byla to slepá panika, která hnala Severuse hradem vzhůru do ředitelovy věže. Napadl Harryho - téměř ho zranil, nebo něco horšího. Ve vzteku, který ho ovládl, byla také velká část chtíče. Ať už to bylo jakékoliv šílenství, které se ho minulou noc zmocnilo, očividně nezmizelo. Ne, jestliže se pořád ještě cítil takhle mimo.
A co ta Harryho slova že se jeho oči změnily na žluté? Určitě jenom hra světel - ale co když ne? Co když to bylo něco magického - něco nebezpečného a on byl pro všechny kolem sebe skutečnou hrozbou? Právě teď se cítil tak nezvladatelný, že si nebyl jistý, co by byl schopný udělat.
Dorazil k chrličům a zavrčel heslo, skočil na pohyblivé schodiště a vyjel na vrchol věže. Dveře nahoře se okamžitě otevřely a on vrazil dovnitř, aniž by se obtěžoval čekat na pozvání. Ředitel, který seděl za stolem, vstal, aby ho pozdravil, ale zamračil se, když uviděl výraz na Severusově tváři.
„Albusi! Něco se se mnou děje!“ zakřičel a pak přistoupil k vysokému oknu, které vyhlíželo přes zamrzlé jezero pod ním. Ale nedokázal zůstat stát, dokonce ani u tak dech beroucího výhledu. Ihned se otočil a začal pochodovat sem a tam po koberci, který zakrýval kamennou podlahu.
„Severusi,“ pronesl Albus Brumbál mírně. „Chci, aby ses tady posadil a tohle vypil.“
„Nechci žádný zatracený čaj!“ houkl Severus. „Něco je špatně! Napadl jsem Harryho!“
„Je zraněný?“ okamžitě se zeptal Brumbál.
„Cože?“ Severus se obrátil a pronikavě se na něj zadíval. „Ne, samozřejmě, že není! Neublížil bych Harrymu. Jak se opovažuješ naznačit, že bych--“
„Právě jsi řekl--“ začal Brumbál.
„Je mu šestnáct, Albusi!“ křičel Severus, zavířil na místě a znovu začal přecházet. „Jak můžu myslet na takové věci u šestnáctiletého kluka? Je to můj student, pro Salazara!“ A pak ho něco napadlo, obrátil se a zavrčel na Brumbála, ukazuje na něj žalujícím prstem. „To ty jsi mě přinutil se s ním oženit! Tohle je tvoje vina! Nikdy bych netoužil dotýkat se ho, kdyby nebylo toho tvého PITOMÉHO NÁPADU!“
„Severusi Snape!“ Brumbálův hlas ho na okamžik vytrhl z jeho hněvu a šokoval ho silou, která se skrývala za slovy. „Sedni si a vypij to!“ Nabízel mu malou skleněnou láhev - nikoliv čaj, ale lektvar.
Momentálně pod kontrolou a v šoku nad svým vlastním chováním si od něj Severus vzal lahvičku, otevřel ji a opatrně přičichl. Identifikoval Uklidňující doušek. Rychle ho do sebe hodil a cítil, jak utišuje svědivý vztek, který koloval v jeho žilách. Vděčně se usadil do jedné z čalouněných židlí před ředitelovým psacím stolem a zalila ho úleva.
„Albusi,“ ptal se otřesený Severus. „Co se to se mnou děje?“
„Severusi,“ vyptával se Brumbál velice starostlivě, ale hlas nepřipouštěl žádnou diskuzi. „Je Harry poraněný nebo jinak poškozený?“
Severus na něj zděšeně vzhlédl. „Ne, samozřejmě, že ne!“
„Řekl jsi, že jsi ho napadl. Dotýkal se ho,“ připomněl mu Albus.
Severus cítil, jak ponížením zrudl. „Popadl jsem ho za paže, ječel jsem na něj. A minulou noc, já… Políbil jsem ho, ale on spal. Ani to neví.“
„Políbil jsi ho,“ opakoval Albus, opřel se dozadu ve svém křesle a popuzeně protočil oči. „Och, má ty dobroto, Severusi. „Znělo to jako-“
„Je mu šestnáct let, Albusi!“ protestoval Severus pobouřeně, překvapený tím, že Albus není rozčilenější.
„Před měsícem jsem našel tři čtvrťáky z Mrzimoru v Komnatě nejvyšší potřeby, jak na to jdou pěkně zostra - společně! Všichni tři najednou! Myslím, že pan Potter přežije jeden polibek! Zvlášť, když ho prospal.“
Severus po jeho slovech zbledl. „Mrzimorští?
„Vždycky jsou to ti nenápadní,“ Albus jen potřásl hlavou.
„Albusi, ty to pořád nechápeš,“ protestoval Severus.
„Ale já rozumím, Severusi,“ řekl Albus s unaveným povzdechem. „A je mi líto, že jsem tě nevaroval. Měl jsem si uvědomit, že by se tohle mohlo stát. Nejsi jediný zasažený.“ Zvedl levou ruku, na které měl dost ošklivou řadu škrábanců běžících na jejím hřbetě. „Vlastně jsem musel minulou noc rozprášit kočičí rvačku mezi Minervou a paní Norrisovou,“ vysvětloval. „A dnes ráno mi v panice volal Artur Weasley, když našel svou manželku venku na zadním dvorku, jak hůlkou vrhá sněhové koule - zřejmě byla přesvědčená, že se proti ní spikli zahradní trpaslíci.“
Severusovy oči se rozevřely poznáním. „Je to Lupin, že ano? Tohle dělá on? Nějak nás všechny ovlivnil.“
Albus přikývl. „Obávám se, že ano.“
„Ale proč? Dává mi vinu za -“
„Ach, Severusi, nedělá to úmyslně!“ Albus rychle uťal tento směr myšlenek. „Nedokáže si pomoci. Je to prostě v povaze vlkodlaků. Jejich nálady mohou ovlivňovat všechny kolem nich.“
„Ty jsi to věděl?“ ptal se Severus nevěřícně.
„Jistěže jsem to věděl, Severusi,“ odpověděl Albus. „Proč si myslíš, že jsem byl k Pobertům vždycky tak shovívavý?“
„Naznačuješ, že dokonce už tenkrát byl Lupin zdivočelý?“
„Samozřejmě, že ne!“ podrážděně vyštěkl Albus a bouchl pěstí na desku psacího stolu jako demonstraci své nálady. Pak se zarazil, povzdechl si, otevřel zásuvku a vytáhl plechovku citrónových bonbonů. Severus je poznal, byly to ty, které vyráběl speciálně pro ředitele - štědře říznuté uklidňujícím lektvarem. Starý muž si jednu hodil do úst, než pokračoval v tom, o čem právě mluvil. „Remus Lupin je jeden z nejlaskavějších, nejvíce se ovládajících lidí, jakého jsem kdy poznal. A ne, nebyl tehdy zdivočelý.“
„Ale zrovna jsi řekl-“
„Ty, jako většina lidí, máš velice mnoho nesprávných představ o vlkodlacích,“ znovu ho Albus přerušil. Protřel si oči pod brýlemi a pro jednou vypadal na svůj věk. „Remus je dobrý muž a to, co se stalo, je nanejvýš nešťastné a nečekané. A my musíme najít způsob, jak ho ochránit, zatímco se to všechno budeme pokoušet urovnat. Pročítal jsem si Pokrevní listinu Domu Blacků, abych zjistil, jestli tam nejsou nějaká zadní vrátka - ačkoliv mám podezření, že už to udělal i Lucius Malfoy.“
„Nerozumím, Albusi,“ pronesl potichu Severus, který chtěl vědět, proč byl takhle ovlivněn. „Co se to děje? Proč je schopen mě takto ovlivnit?“
„Vždycky byl schopný ovlivňovat tě,“ usmál se Albus. „Jen sis toho nikdy nevšiml. Všiml sis toho až nyní, protože ten zdivočelý přenos byl tak mohutný - cítíš se nezvladatelný.“
„Co myslíš tím, že mě vždycky ovlivňoval?“ zeptal se Severus polekaně.
Albus si povzdechl a opřel se ve své židli dozadu. „Možná bych měl začít od začátku - nemyslíš si, že je v první řadě podivné, že jsem dovolil, aby mohl vlkodlak chodit do této školy? Nebo to, že jsem úmyslně najal vlkodlaka, aby učil naše studenty?“
„Tento rozhovor jsme vedli už dříve,“ odpověděl Severus zpříma.
„Správně, takže možná budeš překvapený, když se dozvíš, že to nebyl první vlkodlak, který chodil na tuto školu; že ve skutečnosti v bradavických dějinách byla období, kdy byli vyhledáváni speciálně vlkodlaci a přivedeni sem, do Bradavic , ať už jako studenti nebo jako učitelé?“
Severus zůstal zticha, protože jeho jazyk svázala nedůvěra. Albus by to neřekl, kdyby to nebyla pravda, ale jemu to nedávalo smysl. Vždycky věřil, že riziko z toho, že byl vlkodlak v blízkosti studentů, bylo mimořádné.
„Pravdou je, Severusi, že strach z vlkodlaků jsme převzali od mudlů,“ vysvětlil Albus.
„Od mudlů?“ Severus zakroutil hlavou. „Je to přesně naopak, Albusi. Čistokrevní jsou vůči vlkodlakům nesmiřitelní. Vždycky jsou to ti narození mezi mudly, kteří je tak rychle přijmou. Vezmi si Harryho a Hermionu – když se dozvěděli, že je Lupin vlkodlak, přijali ho, dokonce se ani dvakrát nerozmýšleli.“
Ale Albus jen potřásl hlavou. „Severusi, logicky vzato, proč by se kouzelník měl vlastně bát vlkodlaků, když ví, že pokud nejsou divocí, jsou nebezpeční pouze jedinou noc v měsíci? Bývaly v naší historii doby, kdy se čarodějové vlkodlaků nebáli - chápali, že je to prokletí, které nedokáží kontrolovat, a všichni podnikli opatření, aby se chránili. Vlkodlaci byli považováni za opravdu nebezpečné jen tehdy, když zdivočeli - a pak byli obvykle zničeni pro dobro společnosti. Ne, jsou to ve skutečnosti mudlové, kdo se opravdu bojí vlkodlaků. Nechápou podstatu kletby a nedokážou se proti nim chránit, když je úplněk. Byli to oni, kdo je začali bez rozdílu lovit, a v průběhu let se jejich obavy rozšířily do naší společnosti.“
„Co to má co dělat s tím, že máš vlkodlaka v Bradavicích?“ přerušil ho Severus, který se divil, kam tím Albus míří.
„Severusi, každým rokem ukončí školu 40-50 studentů,“ uvedl Albus. „Kolik si myslíš, že z nich jde každým rokem na Akademii pro bystrozory?“
Severus jen pokrčil rameny. „Kolem pěti či šesti, někdy víc, někdy méně. Co to s tím má společného?“
„Víš o tom, že když jsi byl studentem, tak všichni Nebelvíři ve třídě Rema Lupina a právě tak všichni nebelvírští v ročníku nad i pod ním se stali bystrozory? Do posledního - muži i ženy. A stejně tak padesát procent havraspárských a mrzimorských z týchž ročníků. A kdyby nebylo toho, že Voldemort silně rekrutoval z těchto ročníků ve Zmijozelu, jsem si jistý, že čísla by byla podobná i tam. Tak jako pro zbytek studentů, jak mladších tak starších, kteří studovali v Bradavicích v době, kdy byl na škole Remus Lupin - téměř polovina z nich se stala bystrozory.“
Severus si uvědomil, že vzpomíná na všechny studenty z ostatních tříd v době, kdy na škole studoval. Věděl, že James Potter, Sirius Black a Peter Pettigrew vstoupili všichni do bystrozorského programu, ačkoliv připusťme, že to Pettigrewovi nezabránilo zradit ministerstvo a své přátele. Lily byla také v bystrozorském výcviku, dokud se nedozvěděla, že čeká Harryho. A Alice a Frank Longbottomovi byli o ročník výš.
„Od doby, kdy Remus Lupin před třemi lety učil, absolvovaly tři ročníky studentů,“ pokračoval Albus. „Z těchto 124 studentů vstoupilo do bystrozorského programu 59. Za normálních okolností bychom čekali tak 15 až 20 místo 59. A pokud nyní potřebujeme něco ze všeho nejvíc, vzhledem k problémům před námi, tak jsou to schopní bystrozorové - tolik, kolik můžeme získat. V bitvě v minulém roce jsme o hodně bystrozorů přišli.“
„Tvrdíš mi, že je všechny ovlivnil Lupin?“ nevěřícně se zeptal Severus.
Albus přikývl. „Stačí, když jsou lidé v blízkosti vlkodlaka, a stávají se průbojnějšími. Nezmění to jejich osobnost ani nezpůsobí, že by udělali něco, co nechtějí - jen jim to prostě dodá odvahu nebo sílu jít mnohem energičtěji a cíleněji za tím, co chtějí. Jedině, když vlkodlak zdivočí, stane se svému okolí nebezpečným.“
„Protože je přinutí dělat věci, které dělat nechtějí?“
Ale Albus k tomu jen zavrtěl hlavou. „Tím, že zbortí zábrany, které kontrolují zuřivost, dominanci a touhu vlastnit a způsobí, že uděláš věci, které by sis obvykle nedovolil. Remus do tebe nevložil emoce, jenom je zesílil. Je to spíš jako být opilý. A ke všemu vzteklý a opilý.“
Protože si Severus nebyl jistý, jak se vypořádat s představou, že chtíč, který ho ovládl minulou noc, nebo vztek, který ho postihl dnes ráno, vycházely pouze z něj, zaměřil se raději na tu záležitost s Bradavicemi. „Takže mi říkáš, že jsi úmyslně pozval Lupina sem do školy, aby ovlivnil studenty?“
„Udělal jsem to záměrně, stejně jako nespočet ředitelů Bradavic přede mnou,“ souhlasil Albus - pokynul ke stovkám portrétů na zdech místnosti, jejichž postavy rozhovor soustředěně sledovaly. Několik z nich zvedlo ruce a zamávalo na Severuse, jako by se k tomu sami hlásili. „Jeden z hlavních úkolů Bradavic je produkovat bystrozory. Čtyři zakladatelé nechtěli jenom elitě společnosti poskytnout vzdělání - chtěli, aby společnost vytvářeli. Aby ze školy vzešli muži a ženy, kteří budou náš svět řídit a chránit ho před všemi hrozbami. Ironií je, že čistokrevní v naší společnosti nevědomky přejali mudlovské strachy a z vlkodlaků se stali vyvrhelové, tak jako z mnoha jiných bytostí našeho světa, ze kterých by mohla mít celá naše společnost prospěch. Hagrid je toho dokonalým příkladem - magická stvoření mu instinktivně důvěřují, a přesto na něj kouzelníci shlížejí svrchu, protože má v žilách obří krev.“
Severus potřásl hlavou a postavil se, protože nebyl právě teď připravený všechny ty informace zpracovat. „To je všechno moc pěkné, Albusi, ale co budeme dělat nyní? Kolik lidí zasáhla Lupinova divoká nálada? Je v nebezpečí celá škola?“
„Ne, jenom ti, kteří s ním byli minulou noc v pokoji nebo se s ním od té doby dostali do kontaktu,“ uklidňoval ho Albus. „A pokud jde o tu skupinu z minulé noci, myslím, že jsme dostatečně v bezpečí. Především - všichni mají docela slušnou kontrolu nad svými temnějšími emocemi. Minerva by byla v pořádku, kdyby se minulou noc nepřeměnila do své zvěromágské podoby a tím se nespojila s charakterem zvířete. Většina ostatních učitelů bude v pořádku - Kratiknot a Hagrid v sobě mají nelidskou krev a sotva budou ovlivněni. Madame Prýtová, jak se zdá, převedla svou agresivitu do svých rostlin - celé ráno přesazuje ve skleníku číslo pět a patrně vede zuřivý boj proti plevelu. Madame Hoochová to všechno ráno vylétala. A ačkoliv jsou Weasleyovi jistě dost nestálí, všichni mají různé zdravé způsoby vybití, které jim pomohou jejich emoce zvládnout. Jsem opravdu vděčný za to, že nebyla v místnosti dvojčata.“
„A co já?“ naléhal Severus. „Jak předpokládáš, že se mám kontrolovat?“
„Úplně stejně, jako jsi to dělal vždycky, Severusi,“ vysvětlil laskavě Albus. „Vždycky jsi byl náchylný k prudkým výbuchům. A vždycky se ti tyto impulsy podařilo překonat. Teď, když víš, o co jde, očekávám, že si s tím poradíš jako obvykle.“
Severus se podíval na citrónové pastilky, které stále ještě ležely na ředitelově stole. „Ty jsi byl také zasažen?“
„Samozřejmě,“ odvětil Albus. „Není to příliš známé, ale já sám mám hroznou povahu. Proč si myslíš, že jsem tě požádal, abys mi vyrobil tyto speciální citrónové bonbony? Zkus si vypořádávat se nejenom s každodenními problémy, které vznikají ve škole plné magicky nadaných dětí, ale také s nepříčetností, jakou každý den projevuje ministerstvo. Jsou dny, kdy bych se nejradši zamkl v pokoji a rozplynul se.“
Severus se při tom chabě usmál. „Co se chystáš udělat s Lupinem?“
Albus se zamyšleně popotahoval za vousy. „Doufám, že Zmijozelův lektvar vyřeší problém se zdivočením, a mezitím pokračuji v hledání únikové cesty z toho směšného sňatku. Jak to tak vypadá, aliance mezi Blackovou a Malfoyovou rodinou je podle Listiny skálopevná a očividně se nezměnila, ani když se Narcisa provdala za Lucia. Doufal jsem, že by tam mohla být vložena klauzule o pokrevní spřízněnosti, protože Sirius a Draco jsou bratranci prvního stupně, ale zřejmě je to dostatečně velký odstup přijatelný oběma rodinami.“
„Sňatky bratranců a sestřenic prvního stupně jsou mezi čistokrevnými běžné,“ souhlasil Severus.
Najednou se rozzářily v ředitelově krbu plameny Letaxu a hlava madame Pomfreyové se objevila v ohni, čímž přerušila jejich rozhovor. „Albusi,“ zvolala, „raději bys sem měl co nejdříve přijít. Je tady pan Potter a já ho nedokážu dostat z Lupinova pokoje.“
Severus se obrátil a zlobně se na ředitele podíval. „Tak co teď?“ naléhal. „Nebude Harry také zasažen?“
Albus si při tom jenom smutně povzdechl. „Uvidíme, Severusi. Když uvážíme, jak byl Harry vychováván těmi hroznými mudly, myslím, že má víc praxe v ovládání svých emocí než kdokoliv z nás. Ale nejlepší bude, když půjdeme dolů, než ho napadne uvolnit Rema z pout. Nepochybuji, že kdyby se nyní Remus osvobodil, zabil by pana Malfoye.“
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Ve věci Pokrevní listiny - víc k tomu bude vysvětleno v následující kapitole. Ne, nemůžete prostě jen náhodně nabídnout manželství kouzelníkovi a nutit ho, aby si vás vzal, tím, že byste ho mohli odstranit jako hlavu Domu, když odmítne. (I když by z toho v jiném příběhu mohla být zajímavá zápletka… hmmm… cítím, jak se mě zmocnilo další klišé.)
Pokud jde o bystrozory: JKR toho vlastně příliš o zaměstnancích ministerstva moc nevysvětlila, což je důvod, proč se autoři fanfiction tak baví náhodným vytvářením podivných odborů, které kontrolují různé části kouzelnického světa. Já to chápu tak, že bystrozorové jsou úzce specializovaná skupina bojových kouzelníků - lovci černokněžníků, jak je to uváděno v kánonu. Mám podezření, že jsou pododdělením odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů na Ministerstvu kouzel.
Moderní policejní síly jsou roztříštěné do oddělení jako mravnostní, závažné trestné činy, pohřešované osoby, soudní, počítačová kriminalita, jednotka rychlého nasazení a pod. Policejní složky kouzelnického světa by byly podobné - například Artur Weasley není nikdy označován jako bystrozor, přestože jeho odbor pravidelně provádí zásahy v domech a pátrá po výtvorech černé magie. Hádala bych, že je členem jakéhosi druhu policejních sil. Proto bystrozory vidím jako specializovanou divizi hodně podobnou jednotce rychlého nasazení - muži a ženy výslovně trénovaní pro bojové situace. Takže je možné, že tak 5 nebo 6 nových členů každým rokem by postačovalo obsadit podobně specializované oddělení, jestliže převážná část policejního sboru pochází ze zbytku populace, která nemusí nutně chodit do Bradavic. Zdá se mi, že lidé jako Alrikovi muži, kteří nevládnou příliš velkou magií, ale jsou vynikajícími bojovníky, by byli skvělí pro prohlídky domů a zajišťování veřejných bezpečnostních situací, pokud by měli jako velitele čet bystrozory. Mějte na paměti, že věkové rozpětí této skupiny by bylo dosti extrémní. My pracujeme v průměru 40 let, pak jdeme do důchodu. Za předpokladu, že není zraněn (jako Moody), může v zaměstnání jako bystrozor pracovat eventuálně mezi 80-120 lety.
Ale v situacích, jako je válka, je zoufale zapotřebí víc bystrozorů a ministerstvo by nepochybně bylo přinuceno přijímat méně kvalifikované lidi z jiných oddělení (uvědomte si, že požadavek OVCE pro práci bystrozora je pěkně náročný). Ztráta 63 bystrozorů v loňské bitvě musí být ohromným úbytkem - z čehož je tím víc pochopitelné, proč se Brumbál tak usilovně snaží vychovat jich víc. Vzpomeňte si, že se už Snape zmínil, že většina kouzelnického světa nemá potřebné schopnosti pro obranu proti černé magii.
Pokud jde o zvláštnost členů Lupinovy třídy - víme, že jak James, tak Sirius byli bystrozory. Víme, že Alice a Frank Longbottomovi byli bystrozory. Nevíme nic o Lily nebo Petrovi a možných profesích, které si mohli vybrat. Nicméně Petr dělal všechno, co dělali James a Sirius - takže dává smysl, že by se přinejmenším pokusil stát se bystrozorem. A Lily byla tak odvážná, že nevidím žádný důvod, proč by nemohla udělat totéž. Kromě toho nevíme nic o dalších členech koleje - i když se zdá, že Kingsley je asi tak stejně starý jako Sirius a Remus.
Blackova rodina - Tolik lidí se mě ptalo, takže si myslím, že bych to měla vyjasnit - všechny tyto informace jsou kánon, tudíž si je můžete vyhledat sami. Sirius a Regulus byli bratři. Belatrix, Narcisa a Andromeda byly sestry. Ti dva muži jsou prvními bratranci oněch tří žen. Což znamená, že Sirius je první bratranec druhého stupně (přes jednu generaci) jak Draca, tak Tonksové. Pokud by se Blackova rodina řídila běžnou následnickou linií a lidé by začali umírat jeden po druhém, tak by linie mohla jít takto: Sirius, pak Regulus (který už je mrtvý), potom Belatrix, Narcisa, pak Draco, Andromeda a nakonec Tonksová. Ale ano, Sirius jmenoval Harryho svým dědicem - ale jak zjistíte, vyžadovalo by to změnu v Pokrevní listině (ke které ještě nedošlo).
Proč Narcisa hlasovala Siriovým jménem a proč stále ještě má jeho hlasovací právo? Je to prosté - udělala to poněkud ilegálně, jak bylo v předchozí kapitole naznačeno, ale naprosto přijatelným způsobem. Sirius a Belatrix byli celou tu dobu v Azkabanu - lidé zavření v Azkabanu, pod vlivem mozkomorů, nejsou duševně zdraví. Poslední věc, na kterou by mysleli, jsou jejich hlasovací práva. Jak báječné, že mají tuto laskavou a velkorysou sestru/sestřenici, která ochotně předstoupila a vykonala jejich povinnosti místo nich, když byli ze společnosti vyřazeni - nepochybuji, že Popletal nebo kdokoliv jiný, pro koho mohla Narcisa hlasovat, jí byl za její oběť velice vděčný (ano, jsem sarkastická). Sirius by musel trvat na svém právu hlavy Domu, aby mohl cokoliv změnit, ale dokud byl v Azkabanu, na takové věci nemyslel. Dokonce i když byl pak z Azkabanu venku, nepomyslel na to - což je jedním z důvodů, pro ještě nebyla Pokrevní listina změněna (k tomu dojdeme v pozdější kapitole). Je tu také dodatečný problém, který se blíží, a sice, že volit znamená vystavit se nebezpečí, že budete chyceni bystrozory.
Mimochodem, líbí se mi všechny ty návrhy, jak zařídit, aby si Draco vzal někoho jiného - některé z nich jsou opravdu velice chytré! Jak brzy uvidíte, někdo jiný si už vyhrnuje rukávy.
Díky, každá kapitola mě moc těší.