Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Srdcový spodek

Kapitola sedmá

 

Neopustím vás, mí bratři ve zbrani.

 

Poznámka autorky: Může to být ještě komplikovanější? Ano, může!

* * *

Přes tahle pole zkázy
křest ohněm
sledoval jsem všechna vaše utrpení
čím víc bitvy zuřily
A ačkoliv mě tak ošklivě zranili
Ve strachu a úzkosti
jste mne neopustili
mí bratři ve zbrani

„Brothers in arms“ - Dire Straits

* * *

Elladan seděl u Rúmila a četl si v herbáři. Čas od času zkontroloval Rúmilův stav; bohužel, všechno se zdálo v pořádku a Elladan nečekal žádné komplikace - Rúmilovo zranění se hojilo výborně. Po chvíli už měl unavené oči a knihu odložil. Podíval se na Rúmila a poprvé v něm viděl Orophinova bratra, což byl trochu divný pocit.

'Legrační,' pomyslel si, 'jak můžou být bratři rozdílní.' Rúmil a Orophin neměli - mimo barvy vlasů - absolutně nic společného. S úsměvem si vzpomněl na to, jak před pár týdny Ostružiní namalovala obrázek své rodiny. Králíka zobrazila, nehledě na jeho jméno, jako černého vlka, Orophina jako velkou kočku, Rúmila jako fretku, Elrohira jako labuť a - fakt, který byl příčinou velkého veselí - Haldira a Elladana jako býky. Když se jí zeptali, proč má, ze všech zvířat, svého adu a Elrondova nejstaršího za býky, jen pokrčila rameny a odpověděla:

„Protože vypadají stejně.“

Jediný, kdo z toho vyšel ještě hůř, byl Elrond, který skončil jako želva s huňatým obočím a čelenkou. Elladan se široce usmál, když si vzpomněl na kresbu; jakkoliv to bylo dětské, Ostružiní se rozhodně trefila.

„Podělíš se se mnou o vtip?“ zamumlala 'fretka', když viděla mladého elfího pána, jak se culí.

Elladan rychle skryl úsměv v dlani a začervenal se.

„Omlouvám se, Rúmile - nevšiml jsem si, že jsi se probudil. Jen jsem si vzpomněl na jednu zábavnou příhodu. Potřebuješ něco?“

Rúmil se pokusil posadit, ale hlava se mu točila a znovu si lehl.

„Ne, je mi fajn. Na jakou příhodu? Jen povídej - taky bych se rád trochu pobavil.“

„Obrázek Ostružiní - pamatuješ? Kde nás namalovala jako zvířata?“

„Á, tohle!“

Navzdory bolesti hlavy se Rúmil musel uchechtnout. Haldir byl nevrlý celé týdny, obzvlášť když Glorfindel pocítil nutkání udělat 'búú' pokaždé, když Haldirovi zkřížil cestu. A všichni se rovněž nějaký čas klidili z cesty lordu Elrondovi.

„Jen jsem přemýšlel, jak přesná její kresba byla, takovým zvláštním způsobem,“ poznamenal Elladan.

„Proč - myslíš, že vypadám jako fretka?“ vtipkoval Rúmil v předstírané urážce a Elladan si přitiskl ruce k hlavě a vystrčil ukazováčky. „Samozřejmě. A nejsem já naprosto přesvědčivý býk?“

Rúmil zabučel a oba se váleli smíchy.

Poté oba chvíli seděli v tichém porozumění; nakonec Rúmil usoudil, že tohle je stejně vhodný moment, jako kterýkoliv jiný - přinejmenším teď byli o samotě - a upřel pohled na Elladana.

„Miluješ Orophina?“

Elladan, kompletně překvapený takovou otázkou, zíral na Rúmila, jako by mu narostla druhá hlava. Vždy diplomatický Galadhrim!

„Co? Proč… no já… vlastně…“

Rúmil udělal rukou uklidňující gesto.

„Doufám, že ti nevadí má přímočarost, ale já nejsem z těch, co chodí kolem horké kaše. Ptám se, protože mám starost o svého bratra, a tak žádám upřímnou odpověď. Miluješ Orophina?“

Elladan se díval dolů na své ruce a začal si hrát s prstenem na prostředníčku levé ruky.

„Ano,“ řekl nakonec, téměř šeptem, „velmi ho miluji.“

„To je dobrý začátek,“ řekl Rúmil. „Zítra si s ním promluvím.“

Elladanovi pohasl obličej a potřásl hlavou.

„S Orophinem si už nemůžeš promluvit, Rúmile.“

Galadhrim se znepokojeně opřel na loktech a zabodl do Elladana ostrý pohled.

„Co tím chceš říct?“

Elladan si povzdechl. Samozřejmě - Rúmil to nemohl vědět, byl pryč.

„Babička mu přikázala sloužit v Tíngelském hvozdu.“

„Cože? V Tíngelském hvozdu?“ Rúmil se posadil, ignoruje skutečnost, že se mu motala hlava a obracel žaludek. „Ona ho poslala do Tíngelského hvozdu a tys ho nechal jít?“

„Nechtěl jsem, aby šel, ale...“

„Nemůžu uvěřit vlastním uším! Prohlašuješ, že ho miluješ, a necháš ho jít na jistou smrt? Co je to za lásku? A náhodou nevíš, proč tam byl vůbec poslán?“

Elladan zavrtěl hlavou, uhýbaje před Rúmilovými tvrdými slovy, jako by to byly rány sekerou.

„Nevím, Rúmile. Můžu se jen domnívat, že babička nesouhlasí, ale to není její styl, zasahovat takovýmto způsobem. Mám velké obavy - cítím něco zlého, ale nemůžu se do toho vložit. Pokusil jsem se s ní na dálku promluvit, ale neodpověděla.“

Rúmil popadl sklenici z nočního stolku a mrštil s ní přes pokoj, kde narazila do nějakých lékovek; všechno se s tříštivým zvukem sesypalo na zem, ale Rúmil tomu nevěnoval nejmenší pozornost.

„Nemůžu tomu uvěřit!“ opakoval Rúmil rozčileně. „Co máš teď v úmyslu dělat? A proč jsi vlastně ještě tady? Proč jsi za ním nejel?“

Elladan si nepřestával pohrávat s prstenem. „Já nevím. Musím se rozmyslet.“

„Ty se musíš rozmyslet? Dobře, mladý mistře Elladane, radši mysli rychle, protože já neznám moc těch, kteří by se z Tíngelského hvozdu vrátili živí, a nesnesl bych, kdybych viděl, jak se můj bratr vrátí, jen aby shořel na pohřební hranici!“

S tím se Rúmil pokusil vstát, ale zavrávoral. Elladan mu nabídl svou paži jako podporu, ale Rúmil ho odstrčil.

„Nedotýkej se mě. Je to přesně tak, jak jsem Orophinovi říkal: tohle nedopadne dobře. On by ani na moment neváhal jet za tebou a položit za tebe život, to já vím, protože tohle je způsob, jakým Orophin miluje - bezpodmínečně. Zaslouží si někoho lepšího než zkaženého syna elfího Pána, který tu sedí, hraje si s prstenem, visí na zástěře své babičky a schovává se za svého adu. Nejsi hoden jeho lásky.“

S tím Galadhrim sebral veškerou svou zbývající sílu, vklouzl do košile a zamířil ke dveřím.

„Rúmile! Nemůžeš takhle odejít - jsi zraněný!“ volal za ním Elladan, ale Rúmil jen mávnul rukou.

„Nech mě být, mladý pane - jdi a hraj si s panenkami své sestry nebo vylešti klenoty svého otce. Na 'bojovníka' si můžeš hrát někdy jindy.“

S tím vyšel ze dveří a nechal zničeného Elladana za sebou.

Mladý elf ještě stál na tom samém místě, když o nějakou chvíli později vstoupil Melpomaen a zatahal za Elladanův rukáv poté, co nedostal odpověď na pozdrav. Upoutal tím Elladanovu pozornost a sdělil mu, že si ho jeho ada přeje vidět - hned.

Elladan se na Melpomaena podíval, jako by se právě probudil z hlubokého spánku, pak přikývl a následoval mladého poradce do pracovny svého otce.

* * *

Byl podzim. Listy ve všech odstínech červené a hnědé opadávaly ze stromů, pokrývaly zem jako koberec a jemně šustily pod nohama.

Po tisíce let do Lothlórienu podzim nepřicházel a Galadhrim se cítili, jako by se jejich domov rozpadal s každým listem měkce dopadajícím na zem. Pryč bylo slunce, pryč bylo teplo, žádný uklidňující třpyt už neprotkával Zlatý les a všichni cítili, že něco je hrozně, hrozně špatně.

Galadriel stála na balkóně své pracovny a sledovala, jak listy padají jeden za druhým, a s každým listem se její srdce roztříštilo o kousek víc.

Nikdy za svůj dlouhý život se necítila tak osaměle. Nebyla to osamělost způsobená nepřítomností společnosti, byla to osamělost srdce, vědomí, že stojí sama a nemá jedinou duši, na kterou by se obrátila.

Podzim začal v Lothlórienu tentýž den, kdy Celeborn opustil Zlatý les, a Galadriel ho stále viděla, jak vzpřímeně a pyšně projíždí řadami Galadhrim, kteří mu přišli vzdát čest a rozloučit se se svým Pánem, navzdory Galadrieliným jasným příkazům, že nikdo nebude svědkem Celebornova odchodu.

Udělala správnou věc? Oh, to nevěděla a jistě své rozhodnutí neučinila lehce. Ale po tisíciletích lhaní a podvádění byla tohle poslední kapka, něco uvnitř ní se zlomilo a Galadriel věděla, že už nemůže snášet další Celebornovy eskapády.

Pamatovala si, jak před ní stál; Firinwë po jeho boku ho obvinila ze zneužití jejího opilého stavu, Celeborn se bránil, že se dámy nedotkl - přinejmenším ne tentokrát. Nakonec ho Galadriel vykázala ze Zlatého lesa, ne pro sporné cizoložství s Firinwë, ale pro ta mnohokráte a mnohokráte dříve, kdy zlomil její srdce.

Tohle si pamatovala, a pamatovala si také blažené časy, kdy se vzájemně milovali a smáli se a plakali, radostí z narození jejich drahé dcery, žalem nad její ztrátou a pak - nic. Jednoho dne se ocitla sama, oddělena od všech, bez lásky a světla, zbyla jen povinnost chránit Zlatý les. Noci a noci trávila sjednáváním dohod, skláněním nad zrcadlem, aby zachytila možné nebezpečí pro její domov a její lid, zatímco Celeborn byl venku, hrál, pil a šeptal sladké nesmysly do oušek kdejaké holky nebo elfa, který byl ochotný poslouchat.

Zrcadlo ji stále přitahovalo, volalo ji, ale Galadriel neposlouchala. Už nebylo co sledovat a cítit a Galadriel začala smrtelníkům závidět jejich dar. Brzy nejspíš přijde čas, kdy vyjde ven do lesa, ulehne pod mallornový strom a usne. Byla tak unavená, myslí i tělem. Jak hezké by bylo zavřít pro jednou oči, spát, zapomenout na všechno a už nikdy znovu necítit bolest a ztrátu.

Aniž by si toho všimla, upustila Galadriel malý kousek bílého hedvábí, se kterým si hrály její nesoustředěné prsty. Látka klesla k zemi a vítr jí odfoukl jako padající listí mallornových stromů.

* * *

„Mauburz se nestará. Mauburz ji tu nechce. Žádné protivné elfí dámy sem nesmí, vidíte ten nápis nad pultem?“

Erestor si povzdechl.

„Mauburz - nejdražší, nejsladší - žádný takový nápis tam není a není to rozkaz lorda Elronda, ale jeho přání - nemyslíte, že byste mu mohla prokázat tuto malou laskavost?“

„Nápis ještě není,“ stála skřetice tvrdohlavě na svém, „ale zítra bude!“

Erestor vzal její obrovskou skřetí tlapu do svých dlaní.

„Rozmyslete si to, Mauburz - když zůstane tady, v pokoji pro hosty, můžete na ni dohlížet. Když bude bydlet v Posledním domáckém domě, bude mít světnici blízko lorda Elronda a kdo ví, co by se pak mohlo stát.“

Mauburz bručela, ale Erestor cítil, že její odpor slábne, a tak honem dodával, “A jen si představte, jak bude mrzutá, když dostane příkaz bydlet tady.“

Skřetice o tom uvažovala. „Hm, lord Elrond si to přeje?“

„Ano.“

„Protivná elfí dáma to nechce?“

„Ne.“

„Dobrá. Pošlete protivnou elfí dámu sem. Může pomáhat plnit police a stírat podlahu. A řekněte jí, že jestli nebude pracovat, Mauburz si ji dá s omáčkou k obědu.“

Erestor se rozesmál.

„Mauburz - vy jste vegetariánka!“

Skřetice pokrčila rameny a ušklíbla se.

„Vy víte. Já vím. Ale protivná elfí dáma ne!“

* * *

Bylo by příliš zdrženlivé říct, že byl Elladan překvapený, když spatřil svého dědečka sedět v pracovně jeho otce, s vlasy ještě mokrými po koupeli a oblečeného v jednom z Glorfindelových šatů. Elladan, s pusou dokořán, vyjeveně zíral na elfího lorda.

„Dědo! Co - co tady děláš?“

„Taky tě rád vidím, Elladane,“ odpověděl sarkasticky Celeborn, „a jsem tady, protože mě tvá babička vypověděla z mého vlastního domova.“

„Vypověděla? Ale - jak? A proč?“

To už bylo na Elladana trochu moc. Upadl do jednoho z matčiných křesel a střídavě se díval na otce a dědečka v očekávání nějakého vysvětlení.

„Proč? Ach, tak počkej…“ řekl Celeborn a začal odpočítávat na prstech. „Za 'opakované cizoložství', 'zanedbávání říše', za to, že jsem 'nezodpovědný bastard', 'mizerný manžel' a 'ještě mizernější otec' - ano, myslím, že to je tak všechno. Jsem si jistý, že toho bylo víc, ale když se dostala k 'citové krutosti', byl jsem už na půl cesty ven z Lothlórienu, doprovázen její osobní gardou.

Elladan zavrtěl hlavou; stěží mohl uvěřit tomu, co slyšel. „Ale - proč? Proč teď? Se vší úctou, dědečku, tvoje - mimomanželské aktivity nebyly žádným tajemstvím.“

Celeborn pokrčil rameny.

„Tvá babička se hodně změnila od doby, kdy jsme ztratili naše jediné dítě a ty matku, penneth. A moc se stydím připustit, že jsem pro ni nebyl zrovna velká pomoc nebo podpora. Domnívám se, že si zasloužím být opuštěn - bohužel; být vykázán ze své vlastní říše, to už ale zašlo příliš daleko.“

Elrond přikývl. „Vskutku. Veřejné bičování by bylo vhodnější.“

„Elronde!“ zalapal po dechu Celeborn a Elladanovy oči se rozšířily na velikost talířků, ale Pán Imladris jen pokrčil rameny.

„Pokud k sobě máme být upřímní, Celeborne - ty jsi manželská noční můra. Byl jsi báječný otec a Celebrían tě hluboce milovala; způsob, jakým jsi vládl své říši, byl vždy ve prospěch tvého lidu, přinejmenším když jsi se ještě staral o panování, ale jako manžel - jako manžel, můj milý Celeborne, jsi beznadějně selhal. Já bych tě opustil už dávno, kdybych byl tvoje manželka.“

Celeborn se objal rukama, jako by se chtěl chránit, a plamenně hleděl na Elronda.

„Ty jsi mi zeť, musím říct.“

„Jen jsem k tobě upřímný, Celeborne.“

„Počkat, počkat, počkat - tohle začíná být trochu surrealistické,“ skočil jim do hovoru Elladan a držel si hlavu rukama. „Dědo - ty mi tady tvrdíš, že jsi nechal babičku, aby tě vypověděla z tvé vlastní říše, aniž by ses jí postavil? Co dělali strážní? Nikdo nepromluvil ve tvůj prospěch? Nakonec, ona překročila zákony, vládnete Lothlórienu společně.“

Celeborn vstal, přistoupil blíž k ohni a položil ruce na krbovou římsu.

„Byla tak naštvaná a rozrušená - chápej, řekl bych jediné slovo a mí strážní by mi přišli na pomoc. Ale co bych tím získal - ji jsem nepochybně ztratil navždy a jak bych mohl ospravedlnit bitvu mezi mými a jejími strážnými - mezi rodnými? Už jsme měli jedno Zabíjení rodných, penneth, a že i to jedno bylo víc než dost. Rozhodl jsem se přizpůsobit, nalézt klid a popřemýšlet, co budu dělat dál, a doufám, že se mezitím Galadriel uklidní.“

Elladan vstal.

„Promluvím s ní, dědo. Po tom všem, co jsem teď slyšel a co jsem viděl v průběhu posledních týdnů, jsem došel k závěru, že v Lothlórienu není něco v pořádku, a já zjistím, co to je. Byl jsem překvapený, už když poslala Orophina sloužit do Tíngelského hvozdu a…“

„Ona poslala Orophina do Tíngelského hvozdu?“ vykřikl Celeborn. „Kdy? Proč? Jak to, že o tom nevím?“

Elladan se díval do země, ruce zabořené v kapsách kalhot. „Domnívám se, že nesouhlasí.“

„Nesouhlasí s čím?“ Teď to byl Elrond, kdo byl zmatený - zdálo se, že někde cestou ztratil směr této konverzace.

„S Orophinem.“

Celeborn zavrtěl hlavou až si rozcuchal vlasy.

„V čem by s ním neměla souhlasit? Je to prvotřídní, loajální bojovník a sloužil nám věrně celá tisíciletí. Byl vaším opatrovníkem, když jste ještě ty a tvůj bratr byli elfátka.“

Elladan si povzdechl. Nebylo možné vyhýbat se pravdě, proto se rozhodl nalít čistého vína.

„Nesouhlasí s naší láskou.“

Elrondovo obočí se setkalo s jeho vlasovou linií.

„S vaší láskou? Jakou láskou? Elladane?“ lapal po dechu.

„S naší láskou, ada. Já Orophina miluji. A on mě taky miluje.“

Pán Imladris padl do křesla, neboť mu jeho nohy najednou vypověděly službu.

„Ty - a Orophin? Ale - Elladane… ty jsi můj dědic… nechápej mě špatně, můj synu, Orophin je poctivý elf a zajisté má sličnou tvář, ale on je skoro stejně starý jako já - a on je 'on'!“

Elladan cítil jak mu pění krev a prsty se sevřely v pěst tlakem tak ohromným, že jeho nehty zanechaly krvavé půlměsíce v jeho dlaních.

„Ano, ada, on je muž. Stejně jako byl Gil-galad, nebo se mýlím?“

Elrond zbledl. „Elladane - zapomínáš, kde je tvé místo!“

„Ne, ada, já nezapomínám. Poprvé v životě znám své místo. A jsem si ho zvolil, ne ty, babička nebo někdo jiný! A proto pojedu do Lothlórienu, dostanu Orophina z toho skřety zamořeného lesa a promluvím si s babičkou!“

Elrond vstal, napřímil se a rázem byl cele Pán Imladris, od čelenky k palci na noze a Elladanovi se zdálo, že byl dvakrát vyšší než obvykle. Tohle nebyl jeho otec; tohle byl jeho soudce, jeho pán.

„Tohle já nedovolím!“ vybuchl Elrond. „Neztratím své další dítě! Je to rozmar, který překonáš. Zůstaneš tady a až přijde čas, budeš mít svou vlastní rodinu a budeš vládnout této říši - už o tomhle nesmyslu nechci nic slyšet!“

Elrond bojoval v mnoha bitvách, čelil mnohým nebezpečím a díval se do tváře smrti mnohokráte ve svém dlouhém životě, ale nic ho nikdy tak nevyděsilo jako proměna, kterou jeho obvykle tak jemně se chovající syn prošel v příštím okamžiku.

Elladan zařval a odkopl stůl přes celý pokoj tak, že se roztříštil o zeď vedle krbu a třísky lítaly na všechny strany. Celeborn vyskočil a udělal krok ke svému vnukovi, ale když viděl divoké zuřivé běsnění v očích mladého elfa, zůstal stát, kde byl.

„Nemůžeš mi nic ani dovolit, ani zakázat! Já jsem svůj vlastní pán! A pojedu do Tíngelského hvozdu hned ráno a Valar zapoví každého, kdo by se mě pokusil zadržet! Já už nejsem elfátko, které musí poslouchat tvé rozkazy! Já nejsem Elrohirovo pitomé dvojče, nejsem dědic Imladris, nejsem netalentovaný ranhojič, já nejsem Elrondův syn a nejsem chovný kůň pro Elrondův Dům čekající na urozenou klisnu - JÁ JSEM ELLADAN!“

Elladan byl nádherný ve svém hněvu, oči žhnoucí a dlouhé vlasy vlající a poprvé Elrond viděl, kým skutečně je, viděl plamen, který hořel v jeho nejstarším synovi. Byl to ten samý plamen, který hnal Elronda na bitevní pole, nutil ho přijmout rizika a vykonat věci, kterých se nikdo jiný neodvážil - Elladan se stal silným, pyšným válečníkem a Elrond ho musel nechat jít.

Elrond se na něj dlouho díval a ani jeden z elfů se nepohnul. Celeborn sledoval svého vnuka a zetě a jeho srdce ho bolelo za ně za oba. Oba měli pravdu a oba se mýlili, ale tohle byl jeden z přírodních zákonů: dříve či později mladí opustí hnízdo a není nic, čím by tomu mohl nějaký rodič předejít.

„Můj synu…“ zašeptal Elrond, pak otec a syn vykročili k sobě a nakonec se ocitli ve svých náručích a objímali se. Nikdy Elrond necítil hlubší lásku ke svému synovi nebo Elladan bližší spojení se svým otcem. Když se konečně rozdělili, Elladanova tvář byla smáčená slzami, ale ty nebyly jeho. Elrond položil ruku na tvář svého syna a jemně ji pohladil.

„Kdy jsi vyrostl, penneth?“ šeptal, víc pro sebe než Elladanovi. „A jak to, že jsem to zmeškal?“

Elladan opřel své čelo o otcovo a přese všechno se usmíval.

„Nezmeškal jsi to, ada-nîn,“ odpověděl, „stalo se to teprve před chvilkou.“

Otec a syn se zastavili na dlouhou chvíli a Celeborn se mezitím ujišťoval, že oheň v krbu hoří.

* * *

Haldir se otočil ke zdi a předstíral, že tvrdě spí, když Králík vstoupil do místnosti. Za normálních okolností by byl Galadhrim potěšen, že jeho druh dal přednost jeho společnosti před nocí divokého lovu v dešti, ale dnes ne. Od té osudové noci, kdy Králík Haldirovi pověděl o jeho původu, spolu stěží promluvili pět slov; odhalení Haldirova původu je rozdělilo efektivněji než nějaká zeď.

Králík tohle neměl rád - nikdy dřív nebyl Haldir v takové zvláštní náladě a nebyl ochoten dál to snášet.

„Haldire - musím s tebou mluvit,“ oznámil, ale Haldir pokračoval v předstírání spánku.

Tohle byla hra, kterou jste mohli hrát s Galadhrim nebo s hobity, ale ne s elfy mordorských plání. Než mohl Haldir nabrat dech, Králík se ocitl nad ním, přimáčkl jeho ruce k matraci a nebyl způsob, jak se vyhnout Králíkově tváři a pohledu do jeho očí.

„Nech mě, Králíku - nejsem jedna z ryb, kterou chytáš na slavnostní oběd!“ vrčel Haldir a snažil se osvobodit z Králíkova železného sevření, ale byla to zbytečná práce, protože kohokoliv Králík držel ve svých spárech, pustil buď ze svobodné vůle nebo vůbec ne.

„Ne, nejsi ryba, jsi můj druh a já si přeji s tebou mluvit. Hned,“ vrčel Králík, jeho zvláštní žluté oči jiskřily ve tmě jako dva malé plamínky.

„Ale já si nepřeji mluvit s tebou!“ prskal Haldir a znovu se vzpíral.

„Tak buď zticha a jen poslouchej. Zlobíš se. Protože jsi taky smrtelník? Proč je to problém? Ty máš oči. Smrtelníci mají oči. Oni milují své děti. Ty miluješ svou dceru. Tak kde je rozdíl?“

Haldir neodpověděl a dál se vzpouzel.

„Není v tom žádný rozdíl, Haldire. Jediný rozdíl je, že ty, jako většina ostatních elfů, se považuješ za něco mimořádného. Naštveš se, když na mě shlížejí shora, protože mě nemůžou vidět tvýma očima, ale ty, ty taky nemůžeš vidět smrtelníky jejich způsobem. Máš rodinu, jsi šťastný. Já jsem o svou rodinu přišel, nebyl jsem šťastný. Nestěžuj si na věci, které nemáš, Haldire - buď vděčný za to, co máš.“

Králík Haldira pustil a on teď mohl vyklouznout z pod svého druha, ale neudělal to. Upřeně se díval do stropu, slzy mu tekly pomalu po skráních do vlasů a smáčely jeho copánky.

„Já už nevím, kdo jsem, Králíku - všechno, o čem jsem si myslel, že je skutečné, se proměnilo v lež a já nemůžu přestat hledat znamení mé smrtelnosti. Stojím před zrcadlem a vidím stejného elfa, jakého jsem viděl dřív, ale vím, že to nejsem - já jsem někdo jiný, ale kdo? Jak jsem přišel na tento svět? Byl můj otec Prvorozený, který ulehl se smrtelnou ženou? Nebo má matka podlehla člověku? Mám tisíc otázek, Králíku, a žádné odpovědi, a to mě přivádí k šílenství, nechápeš to?“

Králík si přitáhl rozrušeného elfa do své náruče, stočil se okolo něho jako vlk okolo svých mladých a jemně hladil Haldirovy vlasy.

„Dnes jsem to prozradil Rúmilovi - řekl jen, že se tím vysvětluje má neobyčejná chuť k jídlu a to bylo všechno. Nebyl naštvaný, byl překvapený, to ano, ale vypadalo to, že se o to nestará. Tak proč já ano?“

„Protože tě vidí takového, jaký pro něho jsi, Haldire - jeho bratr, kterého miluje. Stejně jako já tě vidím takového, jaký jsi pro mě: můj druh, druhá polovina mé duše, otec mé dcery, držitel mého srdce. To se nikdy nezmění. Nehodnoť ty kolem sebe podle rodového původu, podle jejich lidství nebo na základě toho, zda jsou nebo nejsou jejich uši špičaté. Neexistují bytosti větší nebo menší ceny - jediná věc, která je skutečně důležitá, je, zda jsou jejich srdce čistá nebo ne. A pochop, že my tě posuzujeme pouze podle toho, jakým jsi, ne podle toho, odkud jsi přišel nebo kdo byli tví rodiče.“

Haldir tiše plakal po celou dobu Králíkovy řeči, která musela být ta nejdelší, kterou jeho druh kdy držel. Králík stále hladil svého druha. Nakonec se elf podíval na svého milence a jemně ho políbil.

„Chtěl bych, abychom všichni měli tvou moudrost, Králíku.“

Králík zvedl hlavu, pak si přitiskl Haldira blíž k hrudi.

„Spi. Budu tě hlídat.“

Elf se přitulil blíž; brzy jeho oči pohasly ve snění a poprvé po týdnech spal klidně - dokonce ani noční můry si nedovolily objevit se tam, kde držel hlídku Králík.

* * *

I pro elfa bylo nemožné chodit bezhlučně po této deštěm nasáklé zemi. Orophin bytostně nesnášel mokrý, čvachtavý zvuk, který se ozval pokaždé, když se jeho boty po kotníky zabořily do bláta a on musel nohy znovu vytáhnout. Přinejmenším, pomyslel si, to byl zvuk pocházející od elfa, ne od skřeta. Poznat rozdíl se tady naučíte hezky rychle; pokud ne, stěží dostanete druhou šanci. Také se naučíte rozlišovat své společníky Galadhrim podle jejich kašlání. Suché, krátké zachrchlání - Fendir. Chrastivé kašlání - Turmil.

Orophin se choulil pod přikrývkou, přitisknutý blízko ke stromu, krytý provizorním stanem, ale jeho šaty byly stále vlhké a byly v tomto stavu celé týdny. Pár náhradních oděvů, které si přivezl, bylo teď pokryto plísní, ale jako každému jinému tady to Orophinovi bylo jedno. V Tíngelském hvozdu byly jen dvě důležité věci: udržovat skřety mimo Zlatý les a přežívat. V tomto pořadí.

Orophin se pokusil trochu prospat, ale marně. Ostrá, bodavá bolest v jeho hrudi ho držela vzhůru, stejně jako jeho touha po Elladanovi. Jak se mladíkovi vede? Je doma všechno v pořádku? Zvláštní, pomyslel si, přemýšlet o Roklince jako o 'domově', ale hádal, že každé místo by pro něj bylo domovem tak dlouho, dokud by tam byl Elladan.

Galadhrim se otočil na druhý bok, znovu se rozkašlal, a když byl záchvat nakonec pryč, lapal po dechu a snažil se nabrat vzduch, ale nepovedlo se. Mdlá, světle rudá sprška skrápějící jeho pokrývku mu dala vědět, že znovu vykašlal krev. Dobře, tohle se dalo čekat, všichni dřív nebo později začali kašlat krev.

Před týdnem měly dorazit posily ze Zlatého lesa, ale čekali marně. Zapomněla na ně Paní? Když se o tři dny později stále žádní vojáci neukázali, vyslali posla k Paní zeptat se, co se děje, ale samozřejmě, ke Caras Galadhonu bylo týden cesty, takže zprávy nemohly být očekávány po pár dnech.

Pak tam byl Haldir a Rúmil - tak moc je postrádal a pomyšlení, že tam není, aby na ně dohlížel, ho velice trápilo. A co Elladan? Zlobil se na něj? Nebo truchlil? Nebo se smířil s okolnostmi? Mluvil se svým otcem? A jaká byla Pánova reakce? Možná si Elladan našel jiného milence. Mladík jako on byl zajisté - oblíbený. Rozhodně by to tak bylo lepší - nemohlo to mezi nimi fungovat.

Tyto myšlenky mučily Orophina víc než jeho nemocné plíce a držely ho v noci vzhůru. Bojoval v mnoha bitvách a vojenský život byl pro něj druhá přirozenost, ale tohle místo se mu dostalo na dřeň a touha po Elladanovi se k tomu jen přidala. Cítil se bezstarostný, navzdory vyčerpání, a občas měl pocit, že sleduje sám sebe, jak sedí v blátě. Když stál na stráži, viděl sám sebe, unaveného, bledého Galadhrima s temnými kruhy pod očima, ale kupodivu mu to bylo jedno.

Orophin dřív často čelil smrti - na bitevním poli, v lese, mečům, drápům vrrka nebo ostří skřeta, ale nikdy neviděl elfa vyblednout. Nemohl proto vědět, že blednutí začalo a že brzy uslyší Mandosovo vábivé volání.

„Orophine, tady - vypij to, pomůže ti to.“

Otočil se a spatřil Turmila, jak klečí u jeho boku a nabízí mu džbánek s kouřící tekutinou, která páchla jako deset neumytých skřetů.

„Úh, co je to za odporný dryák!“ mračil se, ale přesto si džbánek vzal.

„Vařené kořínky. Je to dobré pro tvé plíce. Nezastaví nemoc, ale usnadňuje dýchání. Tedy, pokud přežiješ tu chuť.“ Druhý elf protáhl obličej a Orophin se tiše zasmál. Usrknul si a otřásl se.

„Lahodné,“ zajíknul se.

„Že ano? Kdo by chtěl Miruvor, když si může vybrat.“

Oba elfové se smáli a Turmil chvíli seděl vedle Orophina, aby se ujistil, že džbánek vypije.

„Děkuji ti,“ řekl nakonec Orophin. „Vážím si tvého zájmu.“

Turmil pokrčil rameny.

„Nemůžeme přežít, když nepomůžeme jeden druhému. Já žasnu, Orophine - jak to, že jsi tady?“

Orophin vzhlédl ke svému kapitánovi. „Co tím myslíš?“

Turmil pokrčil rameny, pak si lehl vedle Orophina a opřel se o loket.

„Znám tebe a tvé bratry. Jsi jeden z osobní stráže lorda Celeborna. Jsi velmi respektovaný a známý jako elf cti, zatímco my tady…“ mávl rukou směrem k spícím elfům, „… nejsme právě to, co bych nazval pýchou Lothlórienu. Máme tu zloděje, lháře, výtržníky, hazardní hráče… ty nejsi jako oni.“

Orophin se zamračil. „Nevím to jistě, ale podezřívám rodinu mého milovaného, že nesouhlasí s jeho výběrem.“

„A proto jsi byl poslán do téhle krysí díry tady? Oni jsou co - šílení?“

Orophin zavrtěl hlavou. „Nechci o tom mluvit, Turmile.“

„Chápu,“ odpověděl druhý a ačkoliv bylo hodně otázek, na které se chtěl opravdu zeptat, respektoval Orophinovo přání. Turmil položil dlaň na Orophinovu tvář a něžně pohladil zašpiněnou kůži.

„Nebudu se dál vyptávat, ale nejsem překvapený, že někdo tak sličný jako ty má milého.“

Orophin vrhl na Turmila nesouhlasný pohled, ale neuhnul z doteku.

„Neměl bys se mnou takhle mluvit,“ řekl.

Turmil se naklonil blíž.

„Normální pravidla tady neplatí a ty, jako bojovník, to jistě víš. Moje milovaná je doma s našimi elfátky. Postrádám ji každou minutu dne a jediný důvod, proč jsem ještě naživu je, že je chci všechny zase vidět. Ale právě tady a teď, v tomhle vlhku a chladu, chci tebe. Dovol mi tě utěšit, dovol mi nechat tě zapomenout a všechno, co žádám na oplátku je, abys mě taky držel, a oba můžeme ve zdraví přežít další noc.“

Orophin si povzdechl a zavřel oči. Když cítil Turmilovy rty na svých, neodtáhl se, a i když jeho odezva nebyla nadšená, opětoval polibek. Turmilova kůže byla horká - horečka, pomyslel si Orophin - a dožadovala se tepla a doteku druhé bytosti.

Kapitán Galadhrim byl něžný a láskyplný a Orophin opětoval jeho hlazení se stejným respektem, s jakým ho přijímal. Ale v mysli viděl Elladanovy břidlicově šedé oči, a vlasy, které přejížděl svými prsty byly tmavé, ne stříbřitě plavé. A bez nejmenších pochyb Turmilovy myšlenky taky nebyly s ním, ale to nevadilo - ne tady. Ne teď.

Později leželi propletení a Orophinova hlava spočívala na Turmilově ramenu.

„Děkuji ti za tenhle dar,“ řekl jednoduše elf.

Orophin neodpověděl, co by se k tomu taky dalo říct?

* * *

Mezitím byla „Operace Orophin“ na dobré cestě a Roklinka bzučela aktivitou.

Brousily se meče, opravovala brnění, kovaly se koně a malá armáda se připravovala zamířit do Zlatého lesa, aby „pořádně nakopala skřetí zadky“, jak to Fin výmluvně nazval. Ale běda, on sám nebyl ještě schopen jízdy na koni, o boji nemluvě, tak se jeho účast omezovala na to, že udílel rady, štěkal rozkazy, všude překážel a všechny doháněl k šílenství.

Nakonec měl Erestor všech těch nesmyslů po krk a zavřel běsnícího Přemožitele balroga do jejich pokojů.

„Fine, tady je dítě, támhle je láhev a pokud tě tohle dostatečně nezabaví, přečti Estorelovi další kapitolu z Příběhů nany husy. Hlavně se drž dál od našich copánků, ano?“

„Taková urážka! A to doufáš, že se s tebou spojím? Kdo si myslíš, že jsem - chůva elfátek?“ zařval Fin, i když byl ve skrytu vděčný, že měl omluvu pro odchod do svých pokojů, protože měl bolesti a byl unavený. Bohužel, válečník jako on nemohl nic takového přiznat, pochopitelně.

„Ne, v tuto chvíli jsi paní Erestorová a já očekávám, že splníš své manželské povinnosti,“ oznámil Erestor a už zase spěchal z místnosti, aby dohlédl na kuchyň a ujistil se, že bojovníci obdrželi všechny zásoby, které potřebují.

„A co vaše manželské povinnosti, paní Glorfindelová? Žádná šance do konce věku?“ zeptal se Fin mrzutě a Erestor se usmál.

„Jenom když osobně vyměníš Estorelovi plenky a nepodplatíš zase pokojskou, aby to udělala za tebe.“

„Já? Jak si můžeš byť jen pomyslet, že bych udělal něco takového?“ odfrkl si Fin, i když to nebylo nic než čistá pravda.

„Je to jenom na tobě, drahý - plné plenky, prázdné lože, chladné srdce. Rozhodni se sám.“

A s tím Erestor odešel a nechal za sebou jednoho nespokojeného Přemožitele balroga. Ten shlédl na svého syna, který ležel na měkké přikrývce na podlaze a zase se pokoušel lapit vlastní paleček u nohy, a povzdechl si.

„Estoreli, Estoreli - nemáme my to v téhle rodině lehký život.“

Estorel se zahihňal a pomyslel si, že to může být pravda, ale na druhou stranu byla tahle rodinka, kterou si vybral, nesmírně zábavná.

„Jasně, jen se mi směj, ty malý skřete - ty jsi vážně syn svého otce!“

Tohle byla taky pravda a Estorel mohl zase jednou obdivovat bystrý rozum svého otce, ale protože byl teprve malinké elfátko, rozhodl se, že není v postavení, aby to komentoval.

* * *

Celeborn vzhlédl od stolu, když slyšel tiché zaklepání na dveře. Pracoval na sto čtyřicátém sedmém návrhu dopisu pro Galadriel, ale nějak se pořád nemohl dostat přes první řádek pozdravu.

„Vstupte,“ zavolal a byl rád, když viděl, že to jsou Haldir a Rúmil a ne Elrond, který měl na nervy lezoucí tendenci držet dlouhé přednášky, které byly až příliš pravdivé, ale v tomto okamžiku vskutku nevítané.

„Můj pane,“ pozdravil ho Rúmil a uklonil se, stejně tak Haldir.

„Upusťte od titulu, Galadhrim. Už nejsem pán.“

„Ne - vždycky budete můj pán a nic to nezmění,“ prohlásil pevně Rúmil a Haldir přikývl na souhlas.

Celeborn jim věnoval vlídný úsměv.

„Pak byste se mohli také klidně posadit, mí vzpurní Galadhrim. Tak - přišli jste se na mě podívat před cestou do Tíngelského hvozdu?“

Bratři si vyměnili ustaraný pohled.

„To také, můj pane,“ začal Haldir a nervózně si třel stehna, „ale hlavně je to záležitost - rodiny.“

„Rodiny? Proč - ach ano, jistě - Orophin,“ odpověděl Celeborn a díval se na ně s očekáváním.

„Nejen Orophin - můj pane, mohlo by se zdát, že je to nevhodný okamžik vyvolávat takové otázky, ale já vážně potřebuji vědět, jak jsem se dostal do Lothlórienu - když jsem byl batole,“ řekl nakonec Haldir a bylo jasné, že mu tahle diskuze nebyla právě příjemná.

Celeborn povytáhl obočí.

„Jak jsi se dostal do Lothlórienu? No - přece víš, jak se to stalo. Byl jsi sirotek a já jsem tě přinesl k Amrunovi a Mye, kde už žil Rúmil. On byl první, kterému nabídli domov.“

„Ne - já potřebuji vědět, co se skutečně stalo. Pravdu. Řekl jste mi, že mí rodiče byli vznešené krve, zabiti ze zálohy, a že jsem byl nalezen a přinesli mě k vám. Ale - to nemůže být pravda, můj pane, se vší úctou.“

Haldir vypověděl Celebornovi celý příběh Králíkova odhalení. Celeborn soustředěně naslouchal, a když Haldir skončil, bylo ticho. Celeborn hleděl na bývalého kapitána své osobní stráže, jako by se pokoušel číst v jeho mysli, a kdo ví, myslel si Haldir, možná přesně to dělal.

„To je nejúžasnější příběh, jaký jsem kdy slyšel, Haldire. A moc dobře chápu, proč jsi tak zmatený. Má Králík pravdu? To ti nepovím, mellon-nîn. Mě připadáš jako plný elf a nikdy jsem si nevšiml ničeho, co by prokazovalo opak. Ale to nic neznamená. Podívej na Arwen - nikdy nebyla nemocná, nikdy necítila zimu a je asi tak podobná smrtelníkům jako její bratři. Možná se to liší u každého půlelfa.“

Haldir sebou při tom slově škubl, ale Celeborn pokračoval.

„Povím ti, co se tehdy stalo, Haldire. Před mnoha tisíciletími jsem navštívil hospodu ve městě smrtelníků. Nebudeš překvapený, když řeknu, že jsem tam byl hrát karty a kostky a ne uzavírat smlouvy. Jedné noci tam za mnou přišla velmi mladá, smrtelná žena. Nesla koš s malým elfátkem a to jsi byl ty, Haldire. Požádala mě, abych se o tebe postaral a přivedl tě ke tvému vlastnímu lidu.

Nejdřív jsem si myslel, že tě někde ukradla a že tě rozrušená matka hledá. Ale vypadala skutečně ustaraně, řekla mi, že se o tebe nemůže starat, tak jsem došel k závěru, že mezi tebou a jí muselo být nějaké spojení. Připouštím, že jsem měl během let podezření, že by to mohla být tvá matka, smrtelnice, která se zapletla s nějakým lehkomyslným elfským bojovníkem, který projížděl městem na zpáteční cestě domů, ale když jsi vyrostl, nebylo nic, co by ukazovalo na smrtelnou krev v tobě, tak jsem od této myšlenky upustil. Ale teď, potom, co jsem slyšel tvůj příběh, musím uznat: ano, je možné, že to byla tvá matka. Nejspíš ano.“

Haldir se chvěl a Rúmil položil svou ruku na paži svého bratra, aby ho uklidnil.

„Můj pane - Králík říkal, že Orophin má 'vůni mého rodu'. Je… je možné, že je také půlelf? Možná můj bratr?“

Celeborn zavrtěl hlavou.

„Mladá žena, která mi tě přinesla, no, u smrtelníků je to těžké říct, nemohla prožít víc než 17 nebo 18 zim, a když Orophin přišel do Zlatého lesa, byl už téměř dospělý, takže byl čtyřikrát starší než ona. Samozřejmě, mohl by to být tvůj nevlastní bratr, možná legitimní syn tvého otce, ale to, obávám se, se nikdy nedozvíme. Byl unesen, když byl ještě hodně mladý a nemá žádné vzpomínky na své rodiče.“

Haldir se pevně chytil za paže, aby se uklidnil a neřekl ani slovo. Celeborn k němu přistoupil a položil ruku na rameno rozrušeného Galadhrima.

„Haldire, já chápu, že potřebuješ vědět o svých kořenech, o své rodině. Ale mohl by ti být Orophin bližší, kdyby byl tvůj pokrevní bratr? Miloval bys ho víc? To si nemyslím. Neunavuj se tím.“

Lukostřelec přikývl.

„Ne, můj pane, nemohl bych ho víc milovat, kdybychom opravdu byli příbuzní. Ale proč jste mi neřekl pravdu dřív? Proč jste mě držel v nejistotě tak mnoho let?“

Celeborn si povzdechl.

„Však víš, co si někteří myslí o půlelfech. Chtěl jsem ti dát šanci vyrůst a vést život nezatížený minulostí. Možná to bylo špatné a žádám tě o odpuštění - ale prosím, věř mi, měl jsem na mysli jen tvůj nejlepší zájem.“

Haldir přikývl. „Děkuji vám, můj pane - za všechno.“

Chtěl vstát, ale Celeborn ho zastavil.

„Počkej okamžik, Haldire - něco bych ti měl dát.“

Přešel ke stolu, otevřel ho a vytáhl velký, těžký svazek. Prošel první stránky, a pak vyndal malý složený kus pergamenu.

„Tohle je můj deník - jen krátké poznámky o nejdůležitějších událostech, které se staly v mém životě. Brzy poté, co jsem tě přivedl k Amrunovi a Mye, jsem nakreslil tohle. Pak už jsem na to zapomněl, ale z nějakého důvodu jsem chtěl uchovat tvář ženy, která mi tě přinesla.“

Předal pergamen Haldirovi, který ho váhavě vzal a nakonec ho roztřesenými prsty otevřel.

I když kresba nemohla konkurovat nějakému z velkých mistrů, Celeborn rozhodně dokázal zachytit rysy mladé ženy. Nebyla sličná podle norem Prvorozených, ale v její tváři byla něžnost a vřelost. Haldir chvíli upřeně hleděl na obrázek, vnímaje každou linku portrétu mladé tváře, a pak se jemně dotkl pergamenu špičkami prstů.

„Nana,“ zašeptal a usmál se na Rúmila, „konečně vím, jak vypadala moje matka.“

Opatrně složil pergamen a schoval ho do své vesty, blízko u srdce.

* * *

„Dej ten polštář pryč, Erestore! Chci umřít jako válečník, nechci být udušen vyzáblým námezdným pisálkem svitků!“

„Ty sám jsi námezdný pisálek svitků!“ zasyčel Erestor a nacpal další polštář mezi záda protestujícího Přemožitele balroga a pelest postele. Vzbudil Glorfunkla, který si trošku zdříml, a vrána vyjádřila hlasitě svůj protest. Erestor odehnal ptáka pryč a pak obrátil svou pozornost zpátky ke svému druhovi.

„Ty jsi noční můra každého léčitele, Glorfindeli z Gondolinu, ale zůstaneš tady a budeš odpočívat, jak ti bylo přikázáno, i kdybych tě měl přivázat k posteli!“

Fin se drze na svého druha usmál. „Copak, Erestore - konečně jsme dostali odvahu?“

Erestor ho udeřil dalším polštářem a mírně se začervenal.

„Stěžujete si snad, že váš život se mnou nebyl až dosud dobrodružný? Nudím vás, lorde Glorfindeli?“ Erestor vytáhl obočí a šťouchl Fina do boku.

Fin se svíjel a předstíral, že pečlivě o jeho otázce přemýšlí. „Teď, když se mě ptáte, mistře Erestore... vskutku shledávám náš vztah poněkud - nedostatečným.“

„Nedostatečný? Nedostatečný? Nic není nedostatečné - vyjma tvého rozumu, Fine! Nuže - co ti tedy chybí? Provazy? Okovy? BIČE? U Valar, Glorfindeli - příliš mnoho času jsi trávil v uzavřeném oddělení Elrondovy knihovny!“

Fin ožil.

„Uzavřené oddělení? Ono je tam uzavřené oddělení? Jak to, že o tom nevím?“

Erestor si v duchu nafackoval za to, že se o tom zmínil - teď, když bylo Elrondovo dobře skrývané tajemství venku, bude to mít denně na talíři.

„Vlastně ano - je tam. A není to nic pro vás, pane správce,“ odpověděl Erestor a zvedl svůj dlouhý nos arogantně nahoru.

Glorfindel se s až-příliš-dobře-známým dravým výrazem v očích osvobodil z přikrývek, dek a podušek a pomalu se plazil k Erestorovi, přičemž pečlivě dbal na to, aby se nikde neuhodil do zraněné ruky a byl rozhodnutý dostat se k Erestorovi, který seděl na konci postele.

„Můj nejdražší Erestore - je možné, že jsi do těch knih nahlédl? Našel jsi něco - zajímavého? Nějaké zakázané ovoce, které by sis se mnou přál teď ochutnat?“

Erestor zasténal.

„Fine, když jsi zraněný, jsi nesnesitelný - ale jsi nesnesitelný, i když zraněný nejsi. Teď buď hodný elf a lehni si, potřebuješ odpočinek a já nemám dost trpělivosti pro tvé - výstřednosti.“

Fin, který už se dostal ke svému druhovi, si položil hlavu do Erestorova klína, pohodlně se natáhl a velice se podobal líné kočce.

„Ale jdi, Erestore - potěš mě. Jsem starý, slabý a zmrzačený elf a velice bych ocenil, kdybys mi zvedl náladu - kromě jiného.“

Jako vždycky veškerý Erestorův odpor roztál pod Finovým toužebným pohledem a on jemně přejel svými prsty přes krk a hruď druhého elfa. Fin začal okamžitě příst a Erestor si tajně pomyslel, že kdyby se Přemožitel balroga choval ještě trochu víc kočkovitěji, musel by ho krmit mlékem, spíš než Estorela.

„Já čekám…“ zatrylkoval Fin, zatímco se podroboval Erestorově jemné péči.

„Na co?“ otázal se Erestor, který rozhodně netoužil nechat se zatáhnout do diskuze o knihách v Elrondově tajné knihovně. Které, jak si se zájmem všiml, nesly všechny Gil-galadovu pečeť a většinou měly vysoce erotický obsah.

„Na detailní popis obsahu těch utajovaných knih, má lásko. No tak - jsem tvůj skoro-manžel, neměli bychom mít před sebou žádná tajemství.“

Krátce se Finovou myslí mihlo jeho malé dobrodružství s Rúmilem, ale okamžitě ho zahnal.

„Není moc o čem mluvit, Fine,“ uvedl Erestor, přičemž bříška jeho prstů jemně vykreslovala kruhy a ornamenty na Glorfindelově hrudi a příležitostně se otřela o bradavku, což vyústilo v další Glorfindelovo zasténání.

'Ty mizero,' pomyslel si Fin, 'víš naprosto přesně, jak rozptýlit mé myšlenky!' Ale nechtěl to nechat být, i když rozptýlení bylo stejně svůdné jako Erestor v jeho lehkých spacích kalhotách, už zbavený košile, vlasy rozpletené a spadající po jeho hrudi jako černý vodopád.

„Zajímá mě jakákoliv informace, můj sladký poradce. Prosím, povídej - jaká temná tajemství Elrond skrývá?“

Fin se přitiskl blíž k Erestorovi a otíral svou tvář o jeho břicho. Stále ještě tam byla vidět slabá jizva po porodu a jeho bříško bylo měkčí, ne tak pevné jak bývávalo. Vlastně všechno na štíhlém poradci zjemnělo, dokonce i jeho držení těla. Když ho Fin sledoval, jak drží Estorela, a viděl na milovaných rysech výraz okouzlení, často zajímal se, jestli takhle vypadal Erestor před tím, než si povinnosti, ztráty a bolesti vybraly svou daň. 'Jestli jsem byť jen malým dílem přispěl k této změně, pak jsem žil život hodný elfa', pomyslel si Fin, a potom podél jizvy umisťoval drobné polibky.

Erestor shlédl dolů a jeho ruce se probíraly Finovými vlasy. Miloval ten pocit - navzdory tomu, jak vypadaly, nebyly jemné na dotek, ale spíš podobné drátům, a Erestor nepřestával žasnout nad jejich texturou. Dokázal by sedět hodiny a hrát si se zlatými prameny a Fin nebyl z těch, kdo by mu tohle potěšení odepřel.

„Jsi tou jizvou trochu posedlý, Fine.“

Glorfindel se zasmál, pak jazykem přejel podél růžové linky na bledé kůži.

„Nejsem. Jak moc dobře víš, jsem posedlý tebou. Ale musím připustit, že tu máš velice úchvatný šrám.“

Erestor se potichu smál a Fin se na jeho klíně otočil, čelem ke zmíněné jizvě.

„Opravdu - tohle je zdaleka ta nejkrásnější porodní jizva, co jsem kdy viděl na mužském elfovi, ačkoliv bledne ve srovnání s tímto znamenitým pupíčkem.“

Erestor se svíjel, když se Finův jazyk vnořil do dutiny a rychle kroužil kolem okraje.

„Tohle, a tím jsem si absolutně jistý, není zrovna to, co mínil Elrond slovem 'odpočívat', Fine!“ peskoval ho Erestor, ale protože se zaklonil, aby umožnil Finovi lepší přístup, nebyl pravděpodobně až tak proti Finově péči.

Fin se zazubil. „Elrond prohlásil, že pro příští dva dny nemám dovoleno opustit postel, a já mám v úmyslu řídit se jeho pokynem.“

S tím si lehl na záda, přičemž s sebou stáhl Erestora, takže černovlasý poradce na něm zůstal ležet. Erestor se sklonil dolů a jejich rty se setkaly v dlouhém, milujícím polibku. 'Úžasné', pomyslel si Fin, 'už pět let a pořád je to, jako když jsme se políbili poprvé'. Neuměl si ani představit, že si na to někdy zvykne, na to pohodlí z Erestorova teplého těla vedle něj, na blaho probouzet se v jeho náruči nebo občas na podlaze, když měl jeho tmavovlasý druh nepokojnou noc.

Erestor na Fina rozněžněle shlížel, pak zavřel oči a sklonil se k jeho doteku, když Přemožitel balroga přidržel jeho tvář a svým palcem lehce pohladil jeho jemnou kůži.

„Vždyť víš - cítím se poněkud provinile, když tu ležím se svým chromým křídlem, zatímco ostatní vyjíždějí do bitvy.“

Erestor Fina zlehka políbil na nos.

„Já vím, Fine. Cítím to samé. Zejména proto, že jsem byl ten, kdo povzbudil Elladana, aby tohle udělal - ale cítím, hluboko uvnitř, že všechno dobře dopadne, drahý. V tom mladíkovi je něco zvláštního - dospěl a je v něm síla, kterou ještě neobjevil. Ty a já, Fine, my jsme své bitvy vybojovali. Teď je řada na nich.“

„Cože - myslíš, že už jsem moc starý, abych se zúčastnil boje?“ odfrkl si Glorfindel.

Erestor se zasmál, veselým, srdečným smíchem, který Fin miloval, pak svého přítele znovu políbil.

„Já to věděl!“ zařval Fin. „Miluješ mě jen pro můj majetek! Bezpochyby sis už někde obstaral krásného mladého milence a společně plánujete, jak naložíte s mou mrtvolou! Přiznej se! Máš poměr s Melpomaenem!“

Erestor se zašklebil, pak napřímil obočí a předstíral, že zvažuje možnost volby.

„Ó, to je rozhodně něco, co si potřebuji promyslet, drahý lorde Glorfindeli. Zdědit vaši sbírku prázdných lahví od miruvoru je rozhodně nesmírně lákavá představa. Ale rád bych věděl, jak bych vás mohl poslat do Mandosových síní?“

Naklonil se dolů a lízal pomalou, mučivou cestičku od Finova lalůčku až ke špičce jeho ucha.

„Mohl bych vás utopit v nádobě s parfémem Mauburz,“ mumlal, pak jemně sál delikátní špičku, což vyvolalo hluboké zasténání jeho druha. „Nebo,“ pokračoval, okusujíc svou trať zpátky od ucha ke krku, kde se na chvíli zdržel, „mohl bych vám předčítat paměti krále Orophera a unudit vás tak k smrti.“

Erestor si pomalu propracovával cestu dolů Finovým tělem, které hladil, líbal, mazlil a oždiboval, a když dosáhl opasku Finových spacích kalhot, byl Fin vzdálen 'odpočívání' jak jen někdo vůbec mohl být.

„Teď, když se nad tím zamýšlím,“ pokračoval Erestor se svou přednáškou v téměř znuděném tónu, zatímco rozšněrovával kalhoty a stáhnul je Finovi přes boky, „vhodná smrt pro vás by byla být uškádlen k smrti.“

Fin se vzepřel na své zdravé ruce a díval se dolů na svého milence, který ho sledoval s vyloženě hříšným úsměvem na své tváři, navlhčujíc své rty jazykem velice pomalým, velice svůdným způsobem.

„Erestore, chystáš se právě udělat, co si myslím, že budeš dělat?“

Erestor o tom chvíli přemýšlel, jako kdyby byl nerozhodný, pak shlédl na úkol tak říkajíc po ruce a přikývl.

„Myslím, že to mohu potvrdit.“

„Potom tedy,“ prohlásil Fin a padl zpátky do měkkých podušek se šťastným povzdechem, „zemřu jako blažený elf.“

* * *

Rúmil osedlal svého koně a ještě naposledy zkontroloval obsah svých dvou brašen. Bylo ještě brzo, ale chtěl být hotový a připravený k odjezdu včas. Hluboce se trápil - pro Orophina, ale také pro Zlatý les a Paní Galadriel. Číhalo tam nějaké zlo, a přesto jak moc si užíval pobyt tady v Roklince, Lothlórien byl jeho domov a Rúmil se nemohl dočkat návratu.

Celeborn vstoupil do stáje, oblečen ve vypůjčeném šatu tmavě zelené barvy. Pozůstatek z Thranduilovy poslední návštěvy, pomyslel si Rúmil, ale byl dost chytrý, aby držel jazyk za zuby.

„Můj pane,“ pozdravil Celeborna a uklonil se. „Mohu pro vás něco udělat?“

„Ano, můžeš, Rúmile. Když už Haldir není pod mým velením a Orophin je v Tíngelu, vedení strážců - těch, kteří ještě poslouchají mé rozkazy - je na tobě. Jen jsem ti chtěl popřát štěstí, mellon, a - první a nejdůležitější věc je udržet Lothlórien v bezpečí, Rúmile. Vím, že se velmi zlobíš na Paní Galadriel, že poslala tvého bratra do Tíngelu. Ale je to stejně i moje vina, že se všechno tak pokazilo, a chci, abys mi slíbil, ať se stane cokoliv, že mojí manželce nikdo neublíží.“

Rúmil přikývl.

„Máte mé slovo. Zapřísahal jsem svůj luk, šíp a život Pánovi a Paní Zlatého lesa a nic mě nemůže přinutit porušit můj slib. Pokud to bude nutné, položím za ni svůj život.“

„To já vím, ačkoliv bych dal přednost tomu, abys žil.“

Chvíli stáli oba v tichu a Rúmil měl pocit, že to nebyl jediný důvod, proč Pán vyhledal jeho společnost. A měl pravdu.

„Rúmile - rád bych ti řekl, že, co se tebe týče, byl jsem vždy upřímný. Opravdu jsi byl nalezen a osvobozen lordem Elrondem a předán do mé péče.“

„Já vím. Pamatuji si to dobře,“ řekl Rúmil a poplácal koně.

„Ty se pamatuješ? Ale - jak si to můžeš pamatovat?“ zeptal se Celeborn zmateně.

„Pamatuji si všechno, můj pane. Mou záchranu a - to, co se stalo před tím.“

Stín padl na tvář mladšího elfa a Celeborn věděl lépe než kdo jiný, že dotýkat se starých vzpomínek je příliš bolestné.

„Pamatuji si i svou rodinu.“

„Pamatuješ? Ale proč jsi mi to nikdy neřekl?“

Rúmil pokrčil rameny.

„Nejdřív jsem o tom nechtěl mluvit, a pak vzpomínka vybledla. Dávno jsem se stal Rúmilem ze Severní hranice, a to jsem já. Co dobrého by vzešlo z vyvolávání minulosti?“

Celeborn se posadil na otep slámy, zíral na Galadhrima a vrtěl hlavou.

„Tak mi řekni, Rúmile - kdo potom byli tví rodiče a odkud jsi přišel?“

„Můj otec byl Beleth, Galadhrim. Má matka byla Rhinwë. Byla léčitelkou ve městě.“

„TY jsi syn Beletha a Rhinwë?“ vyjekl Celeborn a vyskočil. „Já jsem tvé rodiče znal! Tvůj ada byl velký a ušlechtilý bojovník, byl kapitánem Galadhrim. Všichni jsme truchlili nad jeho předčasnou smrtí, tak brzy po tvém narození. A tvá matka - ach, byla to úctyhodná žena, jedna z nejlepších lukostřelkyň, jakou jsme kdy měli, a ohromně krásná. Víc než jednou léčila mou bolavou hlavu! Já - jsem si jí velice vážil.“

Rúmil se na svého pána usmál - kdyby tak něco řekl dřív, mohl by si o své rodině promluvit už před dávnými roky, ale Rúmila zahřálo u srdce poznání, že jeho milovaní nebyli zapomenuti.

„Takže ty jsi Orod. U Valar, že jsem se dožil tohoto dne!“

„Ne,“ odpověděl Rúmil a spolkl hroudu tvořící se v jeho hrdle, „já nejsem Orod - já jsem Calen. Orod byl můj starší bratr. On a moje matka - oba zemřeli.“

Celeborn zavrtěl hlavou.

„Calen? Ale Beleth a Rhinwë měli jen jednoho syna - Oroda. Beleth zemřel, když byl jeho syn ještě elfátko.“

Rúmil byl zmatený. „Nevím, můj pane - možná se pletete? Nakonec, bylo to dávno. Můj otec zemřel, když jsem byl ještě elfátko, to je pravda - vlastně si ho vůbec nepamatuji.“

Kdyby někdo vylil kbelík ledové vody na Celebornovu hlavu, nemohl by se chvět víc. Jeho nohy ho odmítly nést a on padl zpátky na otep slámy.

„Můj pane - je vám něco? Necítíte se dobře? Mám dojít pro lorda Elronda?“ zeptal se Rúmil, znepokojený náhlou změnou v dosud tak srdečné náladě jeho pána, který před ním nyní seděl tak bledý, jako by spatřil Prstenový přízrak.

„NE! U Valar - Elronda NE!“ lapal po dechu Celeborn, prohrabával si vlasy a zíral na elfa před sebou.

„Můj pane - doufám, že, vrátím-li se bezpečně a vy se budete cítit líp, povíte mi nějaké příběhy o mém adovi, jak jste ho znal. Mou matku bolelo mluvit o něm, tak jsem se nikdy neptal, ale já bych moc rád věděl, jaký byl.“

Celeborn zavřel na chvíli oči, vzpomínaje na debatu, kterou jednou vedl s Amrunem o třech elfátkách, která kapitán adoptoval.

Celebornova vzpomínka


„Víte, že Orophin byl nebezpečný, když dospěl, můj pane, ale věřte mi, nebyl ani z poloviny takový problém, jako je Rúmil! Kdybych měl zlaťák za každého rozzlobeného otce, který tvrdí, že je ten mladík zodpovědný za ztrátu nevinnosti jeho dcery, mohl bych odejít a koupit si zelnou farmu v Kraji! Minulou noc se vrátil domů, mozek zamlžený vínem, a minulý týden jsem ho přistihl, jak učí Haldira hrát kostky!“

Celeborn se zasmál a poplácal svého dávného přítele po zádech.

„Ai, Amrune, nezoufej si, to přejde. Takoví už mladí jsou - já byl stejný, když jsem dospíval.“

Amrun si povzdechl.

„To není vyhlídka, ze které bych byl příliš nadšený, můj pane!“

konec vzpomínky

Celeborn znovu otevřel oči. Hlava se mu točila, zoufale se potřeboval dostat ze stáje a nadechnout se svěžího vzduchu.

„Rúmile,“ řekl a úspěšně zvládl postavit se zpět na nohy, „všechno, co ti můžu říct hned teď, je, že jsi v každém směru jako tvůj otec.“

Galadhrim se pyšně usmíval a Celeborn by dal cokoliv za láhev Thrandúilova ročníku 2948 z Druhého věku.

Neboť skutečně - Rúmil byl v každém směru jako jeho otec.

* * *

Poznámka autorky:

Všimla jsem si něčeho trochu matoucího v průběhu tohoto příběhu. Celeborn je ženatý - však víte, záležitost-odteď-až-navěky - ale podvádí svou manželku při každé příležitosti, byl jí pramalou oporou, když přišli o dceru, zanedbával svou říši - a já pořád dostávám ohlasy o tom, jaká zlá 'mrcha' Galadriel je.

Nechápejte mě špatně - já mám Celeborna ráda, a hodně. On není záporná postava v tomhle příběhu, a ani Galadriel není. A nemůžu si pomoct, ale zajímá mě, jak to, že žena tak snadno odpustí muži (nebo elfovi, v tomto případě) jakékoliv nevhodné chování? A nevykoply byste, mé drahé dámy, manžela ze dveří, kdyby se několik století staral víc o víno, kostky a jiné ženy? Opravdu byste se smířily s takovým chlapem? Dobře, já ne, a Galadriel taky ne, jak je vidno. Domnívám se, že oba narazili na nesprávného partnera. Celeborn potřebuje někoho, kdo ho nakopne, když bude třeba, a Galadriel potřebuje někoho, kdo se o ni skutečně postará a dá jí najevo, že je výjimečná.

A protože jsem mocným autorem tohoto příběhu, tohle bude přesně to, co oba dostanou. Ha! Za mnou!

 

 

Srdcový spodek - Kapitola šestá

Srdcový spodek - Kapitola osmá

 

Vyhledávání

Štítky