Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Dvanáct dní v čase vánočním

Den osmý: “Dárky a stromy“

 

„Osmý den vánoční dítě se baví,
opatrovník dumá a stromy se kolébají.“

 

„Ai - tedy ty jsi krasavice!“ řekl si pro sebe Orophin a láskyplně poplácal kůru velké jedle.

„Ještě nevím, jak tě dostanu do Posledního domáckého domu, ale nějak to zvládnu.“

Orophin byl elf s posláním. Tohle byla jeho první tradiční elfí oslava Vánoc v manželství a on chtěl, aby všechno bylo dokonalé. On a Elladan se teprve nedávno přestěhovali do svých vlastních komnat, v křídle daleko od pokojů lorda Elronda, a nové vymalování bylo naštěstí dokončeno právě včas na sváteční období.

Žádný plyš nebo samet - tohle byly pokoje bojovníků - ale zároveň Elladanova ruka umístila obraz tady a ozdobu tam, tak akorát, aby místo vypadalo a působilo jako skutečný domov. Zdi zdobily zbraně a jediným přepychem byla hříšně velká postel, pozornost lorda Glorfindela, který jim zručně vyřezávané monstrum věnoval jako dar.

Právě teď lórienský elf snil o vynikající vánoční večeři, vonných svících naplňujících místnost sladkou vůní a samozřejmě o tomto báječném stromku zde. Vypadal, jako by vyrostl jen proto, aby byl ozdoben a aby pod ním mohl Orophin Elladana svést.

A tak Galadhrim zvedl sekeru, kterou odložil do sněhu a pustil se do práce. Pokácet strom mu zabralo jen deset minut, ale další hodinu mu trvalo dotáhnout těžký náklad zpátky domů. Když lehce zadýchaný dorazil na nádvoří, přispěchalo půl tuctu sloužících vedených Melpomaenem, který spráskl ruce.

„Můj pane,“ volal, „co vás to napadlo dělat takovou těžkou práci? Máme dost sloužících, kteří vykonají vaše rozkazy; stačilo jediné slovo a strom by byl vzápětí tady!“

Orophin se začervenal, poděkoval Melpomaenovi a nechal na něm, aby strom dopravil do jeho komnat. Pak spěchal rovnou do dětského pokoje, aby vzal Estorela na procházku. Občas pochyboval, že si vůbec někdy zvykne na skutečnost, že je teď urozený elf, neboť se tak rozhodně necítil. Lord Elrond už naznačil, že Orophina čekají asi čtyři police hodnotných knih na prostudování, aby se naučil všechno, co je třeba znát o historii Imladris, jejích zvycích a politice.

Zasténal, když lehce stoupal po schodech, protože se určitě cítil víc doma a v pohodě v lese než v knihovně, ale pokud to je součást toho, jak se Elladanovi stát úctyhodným manželem, udělá to.

Glorfindel už Estorela oblékl, takže všechno, co musel Orophin udělat, bylo vzít elfátko a jít s ním na procházku k Bruinen, zatímco se Estorelova postýlka bude stěhovat do zvláštního pokoje vedle Elladanových a Orophinových komnat - slíbili, že se o dítě na pár dní postarají, aby si mistr Erestor mohl trochu odpočinout.

Byl chladný, ale nádherný zimní den a Estorel měl tu nejlepší náladu. Erestor trval na tom, aby byl jeho syn venku tak často, jak je to možné. Chtěl, aby dítě bylo v kontaktu s přírodou a jejím duchem od útlého věku a Orophin, který se často cítil uvězněný uvnitř silných zdí Posledního domáckého domu, si tyto procházky velice užíval.

Mluvil s elfátkem jako s dospělým, stejně jako to dělával s dvojčaty, když byla malá, a dříve s Haldirem, protože neviděl žádný užitek v tom, učit dítě dětské mluvě. Měl také zvyk opakovat každou větu i v západštině - v časech jako jsou tyto bude pro Estorela jistě užitečné umět mluvit obecnou řečí.

Estorel, jako všechna elfátka, si svého opatrovníka okamžitě velice oblíbil a vedl dlouhé hovory s tichým, stříbrovlasým elfem ve své vlastní řeči - řeči, které, jak se zdálo, rozuměli jen Orophin, Glorfindel a Erestor.

Dnes se Orophin cítil trochu melancholicky, když seděl na břehu řeky a držel Estorela, který usnul poté, co si hodinu hrál ve sněhu. Jeho myšlenky zabloudily k Haldirovi a hodně ho ranilo zjištění, že zanedbal velmi důležitou část jeho života. Staral by se o Haldira víc nebo míň, kdyby věděl, že to otravné elfátko, které za ním neustále běhalo, je jeho syn? Rozhodně by se staral jinak. Orophin se cítil oloupen o šanci být otcem a vědomí, že takovou šanci už nikdy znovu mít nebude, ho rmoutilo. Téměř záviděl Králíkovi a Erestorovi, kteří byli obdařeni nezměrným darem s jejich schopností dát život.

Estorel se probudil a dvakrát kýchnul, neklamné znamení, že je čas odnést dítě zpátky domů. Orophin postavil elfátko na zem a Estorel udělal tři opatrné kroky v hlubokém sněhu, pak klopýtl, upadl a s jeho silnou vrstvou oděvů se znovu nemohl sám postavit. Orophin se ušklíbl, protože dítě vypadalo jako blecha, která přistála na zádech. Estorel kopal nohama a mával rukama, ale místo pláče se začal chichotat a Orophin zase jednou obdivoval radostnou povahu toho malého.

„Nahoru, nahoru, Phine!“ smál se a Orophin mu okamžitě vyhověl.

„Přesto, že mě velice těší vidět tě se smát, penneth, musím trvat na tom, že se vrátíme k Elladanovi, který by měl být hotov se svou prací v Domě uzdravování,“ řekl Estorelovi, zvedl ho a jemně oprášil sníh z jeho oblečení. Posadil si dítě na ramena; Estorel se znovu chichotal a okamžitě začal tahat za Orophinovy copánky. Teď, když byl ženatý, měl do stříbrných pramenů vpletené malé, tmavě modré korálky jako znamení svého nového stavu, a dítě bylo fascinováno touto novou hračkou, tak využilo každou příležitost trápit svého opatrovníka.

Šli domů a Orophin elfátku zpíval. Pak přišla stejná procedura jako každý večer: svléknout Estorela, ujistit se, že večeře skončí v jeho ústech, ne ve vlasech nebo na koberci, důkladně ho vykoupat, zabalit do teplých ručníků, obléct ho na noc, sedět v houpacím křesle a zpívat mu ukolébavku. Co se týkalo Estorela, občas byl Orophin větší kvočnou než Erestor, a tajně byl dokonce trochu vděčný, že teď může s dítětem trávit víc času.

Haldirovi nikdy ukolébavku nezpíval. Žádnou neznal - možná mu jeho matka zpívala, aby ho uspala, ale na svou matku si nemohl vzpomenout. A když před tolika tisíciletími přišel do Zlatého lesa, musel se nejdřív naučit řeč, protože jediný jazyk, který uměl, byla obecná řeč. Zabralo mu léta, než si mohl skutečně promluvit s Rúmilem, který západštinou nemluvil vůbec.

Zatímco Estorel pomalu usínal, Orophinovy myšlenky zabloudily do jeho mládí, nebo přinejmenším do části jeho mládí, kterou si rád pamatoval. Jak Haldir vypadal jako miminko? K zulíbání. Plakal hodně? Ne tak docela, celkově vzato byl šťastné elfátko.

Kdo by pomyslel, že uvidí své dítě vyrůstat a nebude o tom vědět! Orophin se cítil ošizený, a zrovna tak Haldir - ačkoliv, popravdě, kdyby to tehdy věděl, nejspíš by prchl v panice. Jak starý tehdy Orophin byl? 70? 80? Orophin potřásl hlavou.

Estorel už usnul, tak Orophin vstal, velice opatrně, aby dítě nevzbudil, protože to by skončilo hlasitým požadavkem, aby Orophin políbil na dobrou noc taky jeho hobití panenku. Uložil Estorela do jeho postýlky, urovnal přikrývku, jemně políbil dětskou hlavičku a pak otevřel dveře do své vlastní komnaty.

Nebo spíš - pokusil se, protože něco těžce spočívalo na dveřích; chtělo to poměrně dost síly otevřít tak, aby se protáhl do pokoje, a bylo to pro něj nemalé překvapení, když zjistil, že se ocitl uprostřed lesa.

Elladan, který pohodlně ležel na houni před krbem, mu zamával a rozesmál se: „Zdravím, miláčku! Není tohle jednoduše fantastické?“

„Fantastické?“ vydechl Orophin a prohlížel si scenérii. „Co se tu, ve jménu Elbereth, stalo?“

„To je velice oprávněná otázka,“ řekl Elladan a knihu, kterou četl, odložil stranou. „Moje teorie je následující: protože jsi taková milá duše, chtěl jsi mě překvapit vánočním stromkem. A protože já jsem taková milá duše, měl jsem stejný nápad. Naneštěstí ada i lord Glorfindel mysleli, že nás také překvapí vánočním stromem, a odkud se vzaly ty další dva ještě nevím, ale hádám, že jeden je od Elrohira a druhý od Arwen. Takže vítej do komnat šesti stromů, drahý manželi, kde se dříví na topení nikdy nevyčerpá a kde veverky hnízdí v ložnici!“

Tohle nebylo žádné přehánění. Místnost byla plná jedlí - předložka před krbem bylo jediné místo, kde se dala zahlédnout podlaha, a Orophin musel překračovat větve jako jeřáb v řece, aby se dostal ke svému manželovi, který zřejmě považoval chaotickou situaci za nesmírně zábavnou.

„Ai, Elladane, co budeme se všemi těmi stromy dělat?“ zeptal se Orophin, trochu zoufalý, a jeho manžel pokrčil rameny.

„Ty se ptáš ? Ty jsi Galadhrim - ty mi řekni co s nimi. Možná odejdou, když je obejmeme?“ zeptal se s nadějí a Orophin obrátil oči v sloup.

Elladan sebou praštil na nejbližší větev a šťastně vzdychl.

„Tohle je velice pohodlné, Orophine - opravdu je. A já mám rád vůni rozdrceného jehličí.“

„Máš v úmyslu na těch stromech teď spát?“ zeptal se Orophin, opatrně poklekl vedle Elladana a políbil ho.

„Ne, spaní jsem neměl na mysli, abych řekl pravdu,“ odpověděl Elladan a zamrkal na svého manžela, „navrhuji, aby sis sundal oblečení a připojil se ke mně v této neplánované, ale přesto upřímné, spontánní oslavě krásy přírody.“

Teď se musel usmát i Orophin. Elladanovi šlo těžko odolat, když byl v takové hravé náladě, a tak s potěšením sledoval, jak mladší elf vyklouzl z vesty, košile a kalhot, znovu se natáhl na větve stromu a vypadal přitom jako lahodné jídlo naaranžované na zeleném talíři.

Orophin neztrácel čas, připojil se ke svému manželovi a začal pokrývat jeho tvář motýlími polibky.

„Šlo s Estorelem všechno dobře?“ zeptal se Elladan a prsty se probíral Orophinovými vlasy.

„Ano - je to báječné dítě, snažil se chytat vločky svým jazykem.“

Elladan se zasmál.

„Ach, i já jsem to dělával! Jednou jsem se taky pokusil olíznout led na bráně a přilepil se mi k ní jazyk.“

Orophin se uchechtl.

„Pochybuji, že by se to mohlo přihodit komukoli jinému než tobě!“ zakřenil se a Elladan se zachichotal.

„Skutečně! Můžu jen doufat, že moje děti nebudou tak nemotorné jako já,“ řekl a v tom samém okamžiku, kdy ta slova opustila jeho rty, jeho úsměv zamrzl.

Orophin si všiml a okamžitě se pokusil vstát. „Omlouvám se,“ řekl.

„Za co?“ zeptal se Elladan a zadržel ho. „To já jsem mluvil bez přemýšlení - já… já bych nechtěl být ženatý s nikým jiným než s tebou.“

Orophin si povzdechl.

Teď to může být pravda, Elladane - ale stále jsi velmi mladý. Přijde den, kdy bys mohl litovat, že jsi nikdy neměl děti. Nemůžu ti to dávat za vinu.“

Elladan se přitiskl k Orophinovu uchu.

„Byl bych hrozný otec, milovaný. Zapomněl bych, kam jsem dítě položil, a kdybych měl víc než jedno, pořád bych si pletl jejich jména. Arwen má dvě, a podle všeho můžu říct, že pouze zámek na Estelově ložnici by jí zabránil, aby měla dalších pět nebo šest. Vypadal dost vyčerpaně, abych pravdu řekl.

A pak jsou tu Estorel, Ostružiní - a Glorfindel. Ano - myslím, že v Imladris máme elfátek dost.“

Ačkoliv Orophin měl stále pochybnosti, poddal se Elladanově veselé náladě a políbil ho. Po drahné době Elladan přerušil polibek a věnoval svému manželovi žhavý pohled.

„Ada by nám vynadal, milovaný, protože opomíjíme naše povinnosti,“ vrněl, zavlnil se pod Orophinem a přinutil staršího elfa lapat po dechu.

„Povinnosti? Jaké povinnosti?“

„No - například ozdobit náš strom,“ odpověděl Elladan, jemně kreslil kruhy, spirály a jiné vzory na Orophinových pevných zádech a okusoval jeho rameno.

Lórienský elf shlížel na svého tmavovlasého manžela a obdivoval, jak dlouhé řasy napůl zakrývají břidlicově šedé oči.

„Tenhle strom vypadá, že už je ozdobený, milovaný,“ mumlal, „a pochybuji, že nějaká barevná cetka nebo stříbrný řetěz by mohl být hezčí než ty.“

Elladan si šťastně povzdechl a rozhodl se nezmiňovat o tom, že ho jehličí píchá na všech nesprávných místech - pro některé věci stojí za to trpět.

* * *

„Šťastným dvojicím
jistě dobře je,
pro všechny ostatní
přichází den číslo devět.“

 

 

Den sedmý: “Není klidu pro hříšné“

Den devátý: “Vánoční melancholie“

 

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat