Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Dvanáct dní v čase vánočním

Den dvanáctý, část druhá: “Smolaři - truchlící“

 

„Poslední část, drazí čtenáři, je konečně tady,
hodně lásky a splněných přání v novém roce vám přeji!“

 

„Elrond říkal, že bys měl odpočívat, Erestore - a jeden by myslel, že ty, jako někdo, kdo umí číst trpasličí kuchařské recepty a básně v západštině, bude schopný pochopit význam slova 'odpočinek' ve svém vlastním jazyce!" štěkal Glorfindel, tvář rudou zlostí.

Erestor, který seděl v posteli pokryté knihami, svitky, dopisy a kartotékami, zamával řasami na svého manžela.

„Ale Fine - já odpočívám! Vidíš? Řekl jsi mi, abych zůstal v posteli, a já ZŮSTAL v posteli."

„Ano - vskutku, a tady tvůj malý pisálek svitků přinesl všechen stres, starosti a dopisy do tvé ložnice. Teda opravdu, Melpomaene - myslel bych, že budeš mít víc rozumu."

Mladý poradce se pod Glorfindelovým hněvem přikrčil a Erestorovi ho bylo líto.

„Fine - nevylívej si zlost na Melpomaenovi. Já jsem ho požádal, aby mi tyhle dokumenty přinesl, protože, ač si velice užívám odpočinku, musí se udělat milión věcí a já…"

„Stačí!" řekl Glorfindel a uťal Erestorovu řeč rázným gestem ruky. Pak posbíral všechny svitky, knihy a ostatní věci a naložil je Melpomaenovi do náruče; ubohý mladý elf přes svůj náklad stěží něco viděl.

„Díky, žes je přinesl, Melpomaene, a teď je vrať tam, odkud jsou, a ty tam můžeš zůstat taky," vrčel Fin a mladý poradce mířil ke dveřím, jak nejrychleji dokázal.

„Melpomaene," volal Erestor a vrhal na svého manžela zlostné pohledy, „nechtěl by sis s námi dnes večer dát sklenku svařeného vína? Nechci, abys na Štědrý večer seděl ve své komnatě sám."

Melpomaen se pokusil zavrtět hlavou, ale protože by tak mohly odlétnout přinejmenším dva svitky, neudělal to.

„To je od vás velice šlechetné, mistře Erestore, ale… já jsem byl jaksi pozván… lordem Celebornem, víte…" koktal a Erestor ostražitě nadzvedl obočí.

„Lord Celeborn tě pozval, Melpomaene? No tohle je velice šlechetné - kdo další přijde?"

„Eh - nikdo, mistře Erestore, jen lord Celeborn a já."

„Vskutku - jak… milé," řekl Erestor a pohledem se zabodával do Fina, který byl k Melpomaenovi zády a obracel oči.

„Pak ti přeji moc pěkný večer, můj příteli."

„Děkuji vám!" řekl Melpomaen, usmívající se tvář skrytou za třemi těžkými knihami, a málem vytančil ze dveří.

Sotva odešel, Erestor si založil paže na hrudi.

„Fine - slyšel jsi to?"

„Ano. Elrond má tykvičku a Celeborn má fík," zubil se Glorfindel, ale Erestor neměl náladu na vtipkování.

„Glorfindeli! Tohle NENÍ legrační! Melpomaen je mladý a, v jistých stránkách života, naivní a nevinný. Nedovolím Celebornovi, aby - udělal cokoliv, co zamýšlí udělat!"

Fin si povzdechl.

„Souhlasím s tebou, drahý - ale co můžeme dělat? Oba jsou dost staří, aby se sami rozhodli, tak co čekáš, že udělám? Řeknu Celebornovi, aby se ani prstem nedotkl tvého učedníka?"

„Ne," řekl Erestor, sundal nohy z postele a popadl svůj oděv, „tohle mu řeknu já sám."

A s tím byl venku ze dveří rychleji, než mohl Glorfindel začít protestovat, s Glorfunklem v závěsu, a Fin téměř cítil lítost pro Pána Zlatého lesa.

Téměř.

* * *


„Mám pro tebe předčasný vánoční dárek," oznámil Orophin, když vcházel do Domu uzdravování, a Elladan, který se otočil, když zaslechl hlas svého manžela, zíral na Eldanara, který lnul k Orophinovi jako břečťan ke stromu. Za nimi vstoupili Haldir a Mela, oba vypadali ustaraně.

„Uh?" řekl Elladan dosti inteligentně a Orophin se ušklíbl.

„Dnes večer máme hosta, Elladane. Ale než dáme tohle elfátko do vany, rád bych, aby ses podíval, jestli není zraněný nebo nemá nějaké odřeniny, které by potřebovaly ošetřit."

Elladan usoudil, že na otázky bude čas později, přikývl a Orophin donesl dítě k vyšetřovacímu stolu. Pokusil se Eldanara položit, ale chlapec odmítal a držel se Orophinova kabátce.

„Eldanare - tohle je Elladan, můj manžel. Pamatuješ? Říkal jsem ti o něm, je taky půlelf. Také je to ranhojič a chce ti pomoci. Nikam neodejdu, ale ty se teď musíš pustit a sednout si tady na stůl. Uděláš to pro mě?"

Eladanar o tom chvíli uvažoval, pak zvědavost vidět jiného půlelfa přemohla jeho strach a on vyklouzl z Orophinovy náruče, poslušně si sedl na stůl a díval se na Elladana užaslýma očima.

„Máš hezké uši," řekl nakonec, když prostudoval Elladanovu tvář, „ne tak pěkné, jako Orophinovy uši, ale jsou hezčí než moje. Já mám ošklivé uši," dodal a Elladan si letmo prohlédl ty dvě provinilé části těla.

„Mě se zdají dost pěkné, penneth, navzdory tomu, že v tomhle okamžiku by se v nich daly pěstovat mrkve," řekl a mrkl na Eldanara, „a děkuji za poklonu. Tak - Eldanare, tak se jmenuješ, že ano?" Dítě přikývlo a Elladan se přikrčil tak, aby se nad dítětem netyčil.

„Tak, Eldanare - jak ti Orophin pověděl, já jsem ranhojič. Jsi někde zraněný? Upadl jsi nebo ses uhodil?"

Chlapec zavrtěl hlavou, ale dovolil Elladanovi vysvléknout ho ze šatů. Ranhojič se zamračil.

„Kdy jsi naposledy něco jedl, maličký?" zeptal se a Eldanar zrudl.

„Nevím. Před dvěma nebo třemi dny. Je těžké najít něco v lese plném sněhu."

Elladan zakroutil hlavou, poslechl si Eldanarovo dýchání a tep, zkontroloval modřiny a škrábance a nakonec pohladil chlapcovu hlavu.

„Podle mého soudu není zraněný, Orophine. Co teď potřebuje, je jídlo a vana, přesně v tomhle pořadí. Jídlo v chlapci, chlapec ve vaně."

„Dobře. Vezmu ho s sebou, má žena může připravit něco k jídlu, můžeme ho vykoupat a šaty mého nejstaršího by mu měly taky padnout," řekl Mela a pokusil se Eldanara zvednout, ale dítě zavřísklo a okamžitě znovu viselo na Orophinovi.

„Ne! Řekl jsi, že mě nepošleš pryč!" kňučel a znovu začal plakat.

„No, no, maličký, samozřejmě, že můžeš zůstat u nás," řekl Orophin, objal dítě a políbil špinavé vlasy. Dal Haldirovi a Melovi znamení a oba se obrátili k odchodu.

„Těším se, že tě večer zase uvidím, Eldanare," řekl Haldir, zamával na chlapce a elfátko se usmálo i své přes slzy.

Když se dveře za dvěma elfy zavřely, Orophin si Eldanara posadil tváří v tvář.

„Povím ti, co teď uděláme, maličký. Odnesu tě do našich komnat a Elladan ti mezitím v kuchyni sežene dobré jídlo. Pak se najíš a vzápětí bude připravená vana."

„S koláčem?" zeptal se Eldanar s nadějí a Orophin přikývl.

„Samozřejmě - bez koláče by to nebylo pořádné jídlo."

S tím znovu zabalil Eldanara do svého pláště a zvedl ho.

„Dojdu pro jídlo a uvidíme se později," řekl Elladan a usmál se na dítě, „a taky vezmu horkou čokoládu pro nás všechny."

„Eldanar se přitulil blíž k Orophinovi a zašeptal: „Tvůj manžel je moc hezký."

Orophin se zasmál.

„Ano, já vím - proto jsem si ho vzal!"

„I když má malé uši?" zeptal se Eldanar a Orophin se zazubil.

„Eldanare, včas se naučíš, že na velikosti nezáleží," odpověděl, „a ty nejlepší věci se stejně vejdou do malých balíčků."

„Teď jsem to slyšel!" ozval se Elladanův hlas z Domu uzdravování, a ačkoliv Eldanar nerozuměl, proč se tomu Orophin směje, usoudil, že má oba elfy moc rád, a možná, pokud bude opravdu hodný, by si ho mohli nechat.

Strčil si palec do pusy, zabořil tvář do Orophinových vlasů a šťastně si povzdechl.

* * *

Celeborn byl pohodlně natažený na své posteli a četl jednu z Elrondových knih z Tajné knihovny, když na dveře zaklepal neočekávaný návštěvník. Neobtěžoval se vstát, protože předpokládal, že to je sluha se vzkazem, tak jen zavolal „Vstupte!" a pokračoval v četbě.

Okamžitě se posadil, když uviděl, že je to mistr Erestor, následován jednou ze svých opeřených bestií.

„Erestore - co pro tebe mohu udělat? Už je ti zase dobře?" zeptal se, překvapený touto návštěvou Elrondova poradce. Ne že by měl nerad ve své ložnici nádherné elfy, oblečené sotva v něčem víc než v lehké hedvábné róbě, ale s Erestorem jeden nikdy nevěděl, jestli se ve vteřině nezjeví Glorfindel, připravený lámat nosy a krky.

„Jsem v pořádku, děkuji, můj pane," řekl Erestor, „vrátím se do svých komnat ihned poté, co mi řeknete, jaké jsou vaše úmysly, pokud jde o Melpomaena."

„Melpomaena?"

Celeborn zvedl obočí.

„Velice se obávám, že nevím, o čem mluvíš, Erestore."

Erestor pohlédl na Celeborna a lórienský elf měl pocit, jako by se ty tmavé oči dívaly přímo na dno jeho duše, a nepohodlně se zavrtěl, protože dno jeho duše připomínalo mnohem víc dno starého zatuchlého kachního rybníku než jasného horského jezera.

„Nevíte - to se mi ulevilo, že to slyším, můj pane. Protože pokud by tu z vaší strany měly být jakékoliv úmysly týkající se Melpomaena, byl bych nucen udělat vám nyní velmi nudnou a únavnou přednášku o možných následcích jakéhokoliv pokusu využít mladého, nevinného a snadno ovlivnitelného elfa, jako je Melpomaen. Ale rád vidím, že taková přednáška nebude zapotřebí."

'Tohle je skutečně děsivý a dost možná šílený elf,' usoudil Celeborn, prohlédl si velkou mrchožroutskou vránu, která seděla na Erestorově rameni a teď na něj podezřívavě zírala, a pak potřásl hlavou.

„Mistře Erestore - všechna čest tvému znepokojení, ačkoliv je neodůvodněné. Melpomaen je stěží starší než Estorel, jen nechci, aby ten mladík strávil dnešní večer sám a jsem mu zavázán jistou vděčností. Nic víc v tom není."

Erestor, který měl své pochybnosti o původu Melpomaenových a Celebornových modřin, ale nepodařilo se mu z mladého elfa dostat jakékoliv další informace, přikývl.

„To velice rád slyším. Je tak vzácné potkat dnes elfa ve vašem postavení, který oplývá takovou potěšující nesobeckostí."

Zamával řasami a Celeborn, který viděl, jak sarkasmus doslova kape na zem, se rozhodl nevstupovat do hádky s Elrondovým hlavním poradcem - elfem, jenž byl znám pro svůj jazyk ostrý jako nože dvojčat, a stejně tak smrtící.

„Ano, dnes už nedělají takové elfy, jako jsem já," řekl Celeborn a hluboce vzdychl, „takže je radost vědět, že přinejmenším ty si ceníš mé skutečné hodnoty, můj drahý Erestore. Buď ujištěn, že tvého chráněnce v mé přítomnosti nepostihne žádná újma, a že ho pozítří najdeš sedět za jeho stolem v celku, svěžího a zdravého jako broskev z Kraje."

Erestor sklonil hlavu a otočil se ke dveřím, kde se na chvíli zastavil a věnoval Celebornovi potutelný úsměv.

„Víte, co farmáři v Kraji dělají s nezbednými hobiťaty, která jim kradou ovoce, můj pane?"

S tím zmizel za dveřmi a Celeborn si nebyl zcela jistý, co ho víc podráždilo: zda to, že ho Erestor přirovnal k hobitovi, nebo že on přirovnal Melpomaena k broskvi.

* * *

Eldanar seděl Orophinovi na klíně a byl naprosto šťastný. Jídlo bylo vynikající, ovoce, maso, chléb, sýr a obrovský kus čokoládového koláče, který Elladan uzmul z občerstvení na dnešní večer za velkého nebezpečí, neboť kuchař oznámil, že osobně uřízne uši komukoli, ať už sloužícímu, pánovi nebo královi, kdo si dovolí dotknout se lahodných pokrmů dřív, než oslavy oficiálně začnou. Elladan se plazil pod dlouhým stolem, chňapl koláč a rychle utíkal do schodů, než si toho někdo stačil všimnout. Dlouhé roky praxe, kdy jako elfátko kradl jídlo, se teď vyplatily.

Chlapec byl po dlouhé koupeli ve vaně zabalen ve velkém, chundelatém ručníku. Obdivoval mozaiku a malované ryby a ulevilo se mu, když se v jeho uších nenašly žádné mrkve - trochu se obával, že by mohly být podávány k večeři.

Mela mezitím přinesl nějaké oblečení po svém nejstarším synovi a Orophin se právě pokoušel rozčesat Eldanarovy dlouhé vlasy, což nebyl snadný úkol, poněvadž pár chuchvalců vyžadovalo zvláštní pozornost a elfátko čím dál míň zvládalo sedět klidně.

„Máš hezké copánky," řekl a ostýchavě se dotkl Elladanových vlasů. Tmavé kadeře byly už zapletené a ozdobené na dnešní večerní oslavu a korálky a šperky dítě fascinovaly.

„Děkuji, Eldanare," usmál se Elladan a jemně pohladil dítě po tváři. „Co myslíš - mám ti také zaplést vlasy, až uschnou?"

„Jé! To bys udělal?" zeptal se Eldanar a celý se nadchnul. „Můžeš mi zaplést copánky, jako máš ty?"

„No, to by mohl být trochu problém, maličký, protože tvoje vlasy ještě nejsou dost dlouhé, ale můžu ti udělat stejné copánky jako má teď Orophin," odpověděl Elladan a ukázal na jednoduché bojovnické copánky svého manžela.

Eldanar přejel rukama přes zapletené prameny a nesměle se usmál. „Ach, to bych moc rád! Ale jen bojovníci mají copánky a já nejsem bojovník…" dodal trochu zklamaně, ale Elladan ho hravě plácl přes rameno.

„Ještě ne, hlupáčku, ale jednoho dne budeš. Tak to budou copánky 'čekajícího bojovníka', a zapletu do nich pár Orophinových korálků, takže dnes večer budeš nejhezčí elfátko."

Eldanar se zachichotal.

„Děkuji! Jsi velice milý! A proč máte tyhle korálky? Moje nana říkala, že jen dívky nosí korálky."

Elladan spolkl dosti nemilosrdnou poznámku ohledně Eldanarovy nany a místo toho mu vysvětlil, že tyto specifické barvy jsou znamením, že je ženatý.

Eldanar o tom chvíli přemýšlel a pak řekl: „Takže ty a Orophin jste manželé a Haldir je vaše elfátko. Takže jste skutečná rodina, že jo?

Orophin a Elladan si vyměnili pohled a pak Elladan promluvil: „Ano, jsme rodina. A velice šťastná rodina a jsme šťastní, že teď jsi i ty součástí této rodiny."

Dítě vystřelilo z Orophinova objetí, vrhlo se do náruče Elladanovi a vtisklo mu velký vlhký polibek na tvář. Elladan byl v nemalých rozpacích z tohoto nadšeného projevu citu, tak si pročistil krk a osvobodil se z chlapcova objetí.

„Tak, Eldanare - rychle se obleč, ať nenastydneš a já ti mezitím něco přinesu."

S tím zmizel ve vedlejší místnosti a Orophin ho slyšel, jak se přehrabuje ve své skříni. Eldanar rychle vklouzl do šatů a Orophin si právě pohrával se zavazováním košile, když se Elladan vrátil do pokoje a obě ruce držel za zády.

„Tady je dárek pro tebe, Eldanare - pověz mi, z které ruky chceš?"

„Hmmm…" brumlal Eldanar a jeho oči bloudily z Elladanovy levé strany k pravé.

„Z levé ruky," řekl nakonec a byl velice zklamaný, když ruka, kterou Elladan natáhl dopředu, byla prázdná.

„To byla jen zkouška, zkus to znovu," řekl a tentokrát si Eldanar vybral pravou ruku.

„Gratuluji! Právě jsi získal přítele pro život!" zazubil se Elladan a podal chlapci vycpanou hračku v podobě zeleného draka. Očividně to byla plyšová hračka, se kterou si někdo hodně hrál, protože jí chybělo jedno oko a látka na pravém křídle byla už velmi tenká, ale Eldanar měl radost, jako kdyby dostal největší dar svého života, a kdo ví, možná, že to tak bylo.

„Tohle je Tathar," řekl Elladan, „byl to můj nejlepší kamarád, když jsem byl elfátko, tedy, kromě mého bratra Elrohira, a bude na tebe vždycky dohlížet."

Eldanar tančil po místnosti, smál se a objímal hračku, pak vzal drakovo křídlo a zamával na své dva hostitele.

„Pozdrav Elladana a Orophina!" volal a oba elfové zamávali na oplátku s velkými úsměvy na tvářích při pohledu na rozesmáté elfátko.

„Jednou jsi s Elrohirem nemluvil tři týdny, protože drakovi nasadil na hlavu čepeček, Elladane," poznamenal Orophin tichým hlasem.

„Skutečně - byl to čepeček s volánky a taky byl růžový! Na mém drakovi! Tathar měl noční můry celé měsíce!" odfrkl si Elladan. Orophin položil ruku kolem Elladanova pasu, přitáhl si ho na klín a nevšímal si židle, která protestovala pod další váhou velkého elfího bojovníka. Otřel se o Elladanův krk a vtiskl jemný polibek na Elladanovy rty.

„Tohle jsou okamžiky, kdy vidím, jaký poklad doopravdy jsi, milovaný," mumlal a Elladan opětoval polibek a rukama se probíral dlouhými, stříbřitě plavými vlasy.

„Když jsem byl dnes takový hodný elf, je nějaká šance, že dnes večer dostanu odměnu?" zeptal se a podnětně na svého manžela zakroutil obočím.

„Jedině pokud si k večeři oblečeš růžový čepeček s volánky," vrněl Orophin a Elladan ho praštil po hlavě. Orophin se bránil zlechtáním svého manžela a následná přátelská pranice byla na židli příliš - zhroutila se a oba elfové sletěli a přistáli na zemi v rozchechtané hromadě.

„Podívej, Tathare," řekl Eldanar drakovi, „tohle jsou dospělí, ale jsou strašně hloupí!"

Elladan se zasmál, vtiskl hlasitý mokrý polibek na Orophinův nos a zahihňal se: „Nemůžeme si pomoct, Eldanare - jsme elfové, už jsme se tak narodili!"

S tímto sdělením Tathar naprosto souhlasil, ale protože to byl moudrý drak, nekomentoval to.

* * *

„To si děláte legraci," řekl Rúmil a zíral nejdřív na svého bratra, pak na koně a potom na Rohiry.

„Ne, pane, je to tak, jak říkal váš bratr," vysvětlil kapitán, „tohle je dar pro vás."

„Ale kdo by mi dával koně?" vydechl Rúmil a poplácal krk krásného hřebce, který si očividně užíval dotek svého nového pána.

„Nevím, pane. Dostal jsem jen rozkaz doručit koně včas. Nechcete si ho vyzkoušet? Pochází z královských stájí, pane, nejlepší koně, jaké máme. Nerozdáváme je zrovna kdekomu, víte," opáčil kapitán, trochu podrážděný elfovým chováním.

„Rúmile, přestaň dělat problémy. Někdo usoudil, že jsi hoden koně, což je, připouštím, překvapení, protože já bych ti dal osla, který by se hodil k tvé pošetilosti. Buď šťastný, projeď se a zkus si při tom nezlomit vaz," řekl Orophin a přítomní elfové se zachechtali. Rúmil něco brblal, pak ho ale přemohla zvědavost a rychle se vyhoupl na koně.

„Na co čekáš?" zeptal se Haldir, pak něco zašeptal do koňského ucha a zvíře okamžitě zařehtalo a doslova vyletělo ze stájí, přes nádvoří a do ulice. Rúmil něco ječel, ale nerozuměli mu, protože jeho slova zanikla v salvě smíchu.

„Úžasné zvíře," řekl Mela a Orophin přikývl.

„Ano - úžasné zvíře pro úžasného elfa."

Celeborn stál na terase, sledoval Rúmila, jak vyráží ze stájí, a zubil se.

„Nesmírně velkorysý dar, můj drahý," promluvila Galadriel a Celeborn málem přeskočil balustrádu, když uslyšel manželčin hlas.

„Pro smilování Valar, Galadriel - musíš se vždycky takhle připlížit?" vydechl.

„Ano, musím, protože mě velice baví vidět tě v rozpacích,"odpověděla a podařilo se jí zahlédnout Rúmila, jak mizí v lese.

Celeborn protočil oči.

„Takže to víš," řekl a Galadriel přikývla.

„Ovšemže vím. A kdy to bude vědět on, Celeborne? Nemyslíš si, že má právo vědět, odkud pochází a kdo je jeho otec?"

Celeborn se otočil a pohlédl na elfy dole, kteří pravděpodobně probírali Rúmilův tajemný dar.

„Pokud se jeho týče, už otce má. Příliš mnoho otců může rodinu zničit a naše rodinná historie je komplikovaná dost taková, jaká je."

Galadriel přistoupila blíž a položila ruku na rameno svého bývalého manžela.

„Tak proč ten kůň, Celeborne? Myslíš si, že se nepokusí zjistit, kdo mu ho poslal? A až to zjistí - nebude se divit, proč ty, ze všech elfů, jsi mu dal tak drahocenný dar?"

Celeborn pokrčil rameny.

„Každý chlapec by měl dostat svého první koně od svého otce," odpověděl.

„Celeborne - ten tvůj 'chlapec' je přes pět tisíc let starý."

„Což z něj dělá dítě ve srovnání se mnou - a s tebou," dodal přezíravě, ale Galadriel to tentokrát nechala být.

„A ten kůň rozhodně nebyl drahý."

Galadriel povytáhla obočí.

„Karty?" zeptala se.

„Ne. Kostky," odpověděl.

Galadriel zavrtěla hlavou.

„Chudák Eomér."

* * *

Elrohir se stáhl do místnosti nejblíže hlavní síni, zavřel dveře a teď seděl v jednom z otcových oblíbených křesel, skrytý před očima veselých elfů, držel sklenici miruvoru a civěl do ohně. Všichni byli tak šťastní - jeho otec, jeho bratr, Arwen a její král, děti, Erestor, Glorfindel… všichni, které miloval, byli šťastní. Tak co to byl za elfa, že tu teď seděl a byl smutný?

Elrondův nejmladší syn si povzdechl. Těžko se někdy cítil tak nadbytečný jako dnes večer, a když ho jeho touha po klidu a samotě začala přemáhat, odešel bez rozloučení a nikdo si toho ani nevšiml. Dřevo v krbu praskalo a z hlavní síně byl slyšet tlumený smích. Borová šiška v krbu pukla a Elrohir se lekl.

„A opět tě nacházím smutného, dítě. Začíná se to stávat zvykem."

Elrohir se rychle otočil, rozhlédl se, a samozřejmě, byl tam, seděl ve vedlejším křesle, lenivě natažený jako velká kočka, a držel sklenku vína.

„Nejsem smutný," řekl mladý elf s takovou důstojností, jakou byl schopen sebrat, „ a přeji si být sám. Prosím, respektujte to. Nechápu, proč tu dnes večer jste, jistě někde musíte sbírat nějaké duše."

Námo se usmál, usrkl vína a poválel tekutinu v ústech, než jí polkl.

„Báječné víno. Tvůj otec ví, jak uctít své hosty. Ale abych odpověděl na tvou otázku: nesbírám duše tak, jako váš kuchař sbírá houby, dítě. Volám je, ony mě následují a některé - no, některé potřebují ukázat cestu. Ty mladé, zmatené - a ty tvrdohlavé."

„Jako Orophin?" zeptal se Elrohir a Námo přikývl.

„Ano - ten byl velmi tvrdohlavý. Ale nakonec vždycky uposlechnou mé volání, protože to je přirozená cesta. Naše životy jsou kruhy, nemají žádný začátek ani konec. Velmi filozofická záležitost, kterou s tebou rád prodiskutuji někdy jindy, mladíku, ale teď chci znát důvod tvého smutku. Doufám, že to není mou přítomností?"

Vala se díval na Elrohira těmi zneklidňujícími, přesto již známými černými tůněmi a na vteřinu se Elrohir ocitl v ohromném pokušení to Hlasateli soudu Valar říci, že skutečně může za všechen jeho smutek, a když už byl u toho, svalit na Náma vinu i za politickou situaci, špatnou sklizeň a taky za ošklivé počasí, ale nakonec jen pokrčil rameny.

„I kdyby bylo, nemůžu s tím nic moc dělat, teď jste tu," vzdychl Elrohir a znovu zvedl sklenici k ústům. „Můžete si dělat, co chcete, a já s tím musím žít."

Námo potřásl hlavou a Elrohir tajně obdivoval, jak dlouhé černé vlasy splývají po Námových zádech - jako voda, jako kdyby si žily svým vlastním životem.

„Dokonce i já se musím řídit pravidly, dítě. Nikdo si nemůže dělat, co ho napadne. Ale kdybych cítil, že má přítomnost tě skutečně obtěžuje, nebyl bych tady. Já přináším smrt, dítě - ne bolest hlavy."

Chvíli oba seděli mlčky a Elrohir nakonec nebyl tak nešťastný, že má společnost, ani když to byla sama Smrt. Znovu se ozval tlumený smích, pak čistý, cinkavý zvuk a Elrohir zaslechl Glorfindela promluvit. Proslov - jeden z mnoha. Neslyšel slova, ale hlas jeho starého vychovatele byl uklidňující a Elrohir málem nadskočil, když všichni zatleskali a zajásali; zakrátko znovu začala hrát hudba a hlas pěvce se nesl vzduchem jako stříbrný zvonek.

„Právě jsi přišel o důležité oznámení, mladíku," řekl Námo, ponořil ukazováček do vína a začal jím kroužit po hraně sklenice, což vyluzovalo vysoký, zpěvavý zvuk.

„Servírují moučník?" zeptal se Elrohir.

„Ne, Erestor je v očekávání," odpověděl Námo a Elrohir se konečně usmál.

„To je dobrá zpráva," řekl, „poblahopřeju jim později. Jsem rád, že ti dva jsou šťastní. Jsem rád, že všichni jsou šťastní."

„Ale byl bys ještě raději, kdybys byl taky šťastný," řekl Námo a po chvíli váhání Elrohir přikývl.

„Elladan a já jsme dvojčata - to je víc než být bratry. Vždycky jsme znali myšlenky toho druhého, dokonce i když jsme je nevyřkli nahlas. Občas dokončil větu, kterou jsem začal nebo jsem mu u oběda bez ptaní podal chleba, prostě proto, že jsem věděl, že to je to, co chce. Nikdy jsme neměli žádná tajemství, sdíleli jsme všechno. A pak přišel Orophin - ano, jsme si pořád blízcí, ale není to to samé."

Námo přikývl a čekal, až bude Elrohir pokračovat.

„Nemyslete si, že jsem zapomněl, co jste mi řekl o domech a místnostech. Nechci zabrat první místo v srdci mé rodiny, ale… na Štědrý večer by bylo hezké mít - někoho," pokračoval Elrohir a tvářil se trochu ztraceně. Námo neodpověděl, místo toho dolil Elrohirovu sklenici a po dalším doušku se mladý elf začal cítit unaveně, jeho oči pohasly a než se stačil Náma zeptat, co má za lubem tentokrát, usnul.


* * * Elrohirův sen * * *

To je můj meč!" křičelo elfátko.

Ne, ten je můj!" odpovědělo druhé elfátko, které vypadalo téměř stejně, a zatahalo za dřevěný meč.

Můj!"

Ne, můj!"

Jeden vyštěkl, druhý udeřil, meč odlétl stranou a ve vteřině se oba chlapci váleli po podlaze, tahali se za copánky a křičeli na sebe.

Nechte toho, vy dva! Žádné hádky na Štědrý večer!" prohlásil Elrohir a oddělil své syny tak, že každého chytl za límec.

On si začal!" syčel jeden. „Ne, to on!" křičel druhý a Elrohir zakroutil hlavou.

Jednoho dne budete vy dva moje smrt," povzdechl si, „váš strýc Elladan a já jsme se nikdy nehádali, když jsme byli malí."

To není pravda," řeklo jedno z elfátek trucovitě, „strýček Elladan nám vyprávěl, že jsi vždycky navlékal jeho drakovi přihlouplý čepeček."

Elrohir se musel pousmát.

To bylo před tisíciletími, penneth - to pro vás dva není omluva, abyste se chovali jako dva opilí zlobři."

Oba chlapci se dívali do země a zašoupali nohama.

Omlouvám se, ada," vyhrkli oba téměř najednou a Elrohir chlapce pohladil po hlavách.

Už je to zapomenuto, moji malí. A teď umýt, nebo vám váš děda zase udělá přednášku o vhodném chování elfátek."

Jeho synové protočili oči, pak najednou ožili a vyrazili ke dveřím, které se otevřely a odhalily štíhlou postavu zahalenou v těžkém plášti, vločky tály na tkanině.


Elrohirovy oči se rozzářily.

„Milovaný!" zvolal, ale než mohl pohlédnout do tváře svého druha, borová šiška v ohni pukla a on se probudil.

Na okamžik byl Elrohir zmatený a chvíli mu trvalo, než plně opustil zemi snů a vrátil se do reality. Křeslo vedle něj bylo prázdné, nedopitá sklenka stála na opěrce a z hlavní síně bylo slyšet hudbu a smích.

Elrohir pohlédl na sklenici, pak do ohně, a ke svému obrovskému úžasu zjistil, že všechen smutek a melancholie opustily jeho srdce. Místo toho cítil teplo a pohodlí a kolem rtů mu pohrával úsměv. Vyprázdnil sklenici a pak vstal, aby se znovu připojil k veselému davu.

Jaký skvělý dárek dostal - nejlepší vánoční dárek všech dob.

* * *

Fin opatrně položil Erestora, který se celou cestu z hlavní síně až do jejich pokojů chichotal jako malé elfátko, na postel.

„Říkal jsem ti, aby sis od hobití brandy držel odstup, drahý," řekl, ale dočkal se jen dalšího Erestorova zachichotání.

Povzdechl si, pak prošel dveřmi do dětského pokoje, zbavil služebnou povinnosti, a jakmile zkontroloval, že Estorel klidně spí, po špičkách se vrátil do ložnice.

„Tohle byl báječný večer, Fine," vzdychl Erestor, přitulil se ke Glorfindelovi a tiskl se k jeho uchu.

„Bylo to hezké, milovaný," odpověděl jeho manžel, ale Erestor nebyl s tímto prohlášením spokojený a zavrtěl hlavou.

„Ne! Byl to ten nejlepší večer všech dob!" naléhal a Fin, který se ho pokoušel vysvléct ze šatů, přikývl.

„Ano, drahý, a teď buď hodný poradce a nech svého manžela, aby tě svlékl."

Erestor zavrněl.

„Hm, líbí se mi, když to děláš," prohlásil a na jeho tváři se objevil rozpustilý úsměv.

„Co?" zeptal se Fin.

„Když mě svlékáš," řekl Erestor a než mohl Glorfindel udělat další pohyb, ocitl se povalený na zádech a zalehnutý jedním velmi nadrženým elfem.

Erestor olizoval jeho ucho, kladl malé polibky a kousance na jeho krk a udělal krátký proces s jeho šaty. Jedno mocné škubnutí a oděv letěl na druhou stranu místnosti.

„Pro Valar, Erestore," vydechl Glorfindel, „možná bys vážně měl pít častěji!"

Erestor, který přesně věděl, kde se dotknout, aby svého manžela přinutil svíjet se, znovu zapředl. Bylo to hluboké, téměř zvířecí vrčení, a Fin věděl, že se ocitl v dosti dobrodružné noci.

Jejich milování bylo stejně divoké jako láskyplné a Fin nakonec vyčerpaně položil hlavu na Erestorovo břicho a kladl měkké polibky podél jizvy, která ho přetínala. Všechno na Erestorovi bylo hubené, ovládané silou a železnou vůlí, ale jeho břicho bylo měkké, jako kdyby po sobě Estorel zanechal měkký polštář, když při narození opustil břicho svého sii. A nyní v Erestorovi znovu rostl další život a Glorfindel se přistihl, že pláče, což bylo velmi pošetilé, ale nemohl si pomoci.

„Fine? Fine, co se stalo?" zeptal se Erestor, ustaraný a velice střízlivý. „Zranil jsem tě? To jsem opravdu nechtěl, ale nechal jsem se trochu strhnout a…"

„Ššš, ne, všechno je v pořádku, miláčku," řekl Fin a něžně přejel prsty přes Erestorovo bříško.

„Jen jsem přemýšlel - no, že je tam naše nové elfátko a trochu mě to rozplakalo, obávám se."

Erestor pohladil Glorfindela po vlasech a usmíval se.

„Je to zázrak, že ano? Cítím se tak šťastný, tak lehký - a tak milovaný," dodal a Fin téměř cítil vřelou vlnu lásky vyzařující z Erestora a posunul se nahoru, aby se mu mohl dívat do tváře. Přitiskl si Erestora k sobě, položil si jeho hlavu pod bradu a pohladil ho po zádech.

„Ty jsi zázrak. A jak dobře víš, tentokrát nebude žádné utíkání do lesa, žádné navštěvování Mandosu, žádné setkání s mými dávnými příbuznými, bez ohledu na to, jak jsou mi drazí. Budeš mít to elfátko tady, pod Elrondovým dohledem. Slíbíš mi to?"

Erestor přikývl.

„Slibuji."

„A taky žádné kousání!" dodal Glorfindel.

„Ouuu… nechceš mi dopřát s tímhle porodem žádnou zábavu, Fine. Nebylo to tak zlé…"

Fin zavyl.

„Nebylo to tak zlé? Jako že 'Sauron není zlý hoch'? Byla to hluboká rána, na kterou bylo třeba 16 stehů!"

„Byla to malá ranka, a bylo třeba jen 8 stehů! A beztak: když se narodila Ostružiní, Králík Haldirovi zlomil ruku a klíční kost, tak bych si myslel, že nemáš žádný důvod si stěžovat!" odfrkl si Erestor a Glorfindel zasténal.

„Králíka do toho netahej, drahoušku: on je plný elf z plání, má veškeré právo zřídit svého manžela."

„Taky umím být divoký," reptal Erestor.

„Ano, ale ne tak divoký. Viděl jsem, jak Králík do sucha olízal Haldira poté, co plaval v řece. To jsi rozhodně nikdy neudělal."

Erestor vzhlédl a zazubil se.

„To by se ti líbilo," vrněl a Finův dech se při té představě zrychlil.

„Tvou nabídku přijímám, drahoušku," řekl chraptivým hlasem.

„Dobrá," opáčil Erestor a zívl, „poprosím Králíka, aby tě zítra obsloužil."

A při pohledu na vyděšenou tvář svého manžela dodal: „A když už bude v tom, taky by tě mohl uvést do požitků ze syrového raka."

S tím Erestor usnul a na rozdíl od Glorfindela měl na tváři velice šťastný úsměv.

* * *

Melpomaen měl už pátou sklenku svařeného miruvoru a v důsledku toho se už před drahnou chvílí vzdal snahy sledovat Celebornův příběh. Hlava se mu točila, ale velice příjemným způsobem. Jaký je tohle úžasný Štědrý večer! Nesedí sám ve svém pokoji a nepropadá melancholii ani nejde na rodinnou oslavu lorda Elronda a necítí se jako páté kolo u vozu, ale sedí tady, s lordem Celebornem, poslouchá úžasné příběhy ze starých časů a je vítaným hostem spíš než nutným břemenem.

Mladý poradce se celkem vzato cítil ohromně. Byl v teple, v pohodlí a užíval si návštěvu. Ach ano, velice si užíval návštěvu. Lord Celeborn by mohl číst seznam inventáře knihovny mistra Erestora a Melpomaen by tu seděl se stejným potěšením, neboť nešlo ani tak o to, co Celeborn říkal, ale že to říkal. Ai, jaký je to hlas! A jakému to elfovi patří! Kdyby jen Celeborn nebyl Celeborn, ale někdo jiný, například jeden ze stájníků nebo další poradce, pak by Melpomaen mohl - ne. Ani pak by nemohl. Mladý poradce si povzdechl, znal se příliš dobře. Jeho představa o dvoření byla stát v rohu, doufat, že nebude zpozorován, a toužebně hledět na objekt svého zájmu. Pár příležitostí, kdy se Melpomaen skutečně dostal do situace, že mluvil s elfem, ke kterému choval city, skončilo tak, že nebohou duši zahrnul záplavou nesmyslných slov a pošetilých klepů, jen aby zakryl svou nervozitu. Netřeba říkat, že dál než k tomuto se věci nikdy nedostaly.

Ale pro jednou se mohl aspoň dívat, aniž by se dostal do maléru. Melpomaen šťastně vzdychl a usrkl další doušek svého vína.

Celeborn si dobře všiml úsměvu na tváři mladého elfa. Melpomaen byl, k jeho velkému překvapení, vynikajícím společníkem. Celeborn se nabídl, že s ním stráví Štědrý večer, protože byl vděčný za Melpomaenovu pomoc, dokonce byl ohromený, a ano, bylo mu ho líto. Později toho pozvání litoval, obzvláště po Erestorových ostrých slovech, ale po počátečním okamžiku rozpaků brzy zapředli živý hovor. Ano, ovšem: Melpomaen hodně povídal, znal každý drb ve městě, ale Celeborn dobře zaznamenal, že žádná z těch malých historek, které mladý elf vyprávěl, nebyla hanebná nebo podlá. Trochu ztrapňující, ano - ale o nikom nepadlo jediné špatné slovo a Celeborn začal chápat, jaký diplomatický potenciál Erestor v Melpomaenovi viděl.

Byl také fascinován, když viděl, jak skutečně originální bylo Melpomaenovo myšlení. Jeho oblíbený projekt - škola pro všechna elfátka, už žádné učení doma - byl revoluční. Děti byly vzdělávány doma svými rodiči nebo, pokud si mohli jednoho dovolit, domácím učitelem.

„Jaká by byla výhoda, Melpomaene?" zeptal se Celeborn.

Mladý poradce, s lícemi zaplavenými vzrušením nad skutečností, že lord Celeborn se zdá být zaujat jeho nápady, se narovnal a vysvětloval s mnoha gesty.

„Podívejte, můj pane - to, co dělá naši společnost silnou, jsou zkušenosti mnohých, ne jen jednotlivce. Kdybychom měli školu, kde by všechny děti byly vzdělávány společně různými učiteli, mohly by mít užitek ze zkušeností každého, ne jen z těch od svých otců.

Můžete namítnout: k čemu bude dobré dítěti pohraničního strážce učit se o zabíjení balrogů a jaký užitek bude mít dítě lorda, když se naučí zašít si oblečení?

A já odpovím: protože dítě pohraničního strážného by jednoho dne mohlo čelit balrogovi a mladý pán by se mohl ocitnout v situaci, kdy se bude muset postarat sám o sebe a nikdo ho nebude obsluhovat. A když mladý pán pozná práci pohraničního strážného, bude si jí více vážit. V Lothlórienu urození elfové ne vždy prokazují strážným respekt, který si zaslouží."

Tohle vyklouzlo neúmyslně a Melpomaen se rychle omluvil. Kdyby toho byl schopen, sám by se nakopl.

„Moc se omlouvám, můj pane! Opravdu jsem vás nechtěl urazit! Já…" koktal, ale Celeborn ho s úsměvem zastavil.

„Neomlouvej se za to, že jsi řekl pravdu, mladíku. Vím dobře, jací moji lordi - lordi paní Galadriel - jsou. Tvůj přístup je neobvyklý, ale něco na tom je."

Od běžného života v Roklince se diskuze přesunula k životu v Lothlórienu, kde byl Melpomaen jen jednou, na svatbě své sestry. Brzy se Celeborn rozhovořil o starých časech, o strašných bestiích a hrdinných válečnících a Melpomaen si stěží dovolil dýchat ze strachu, že přeruší vyprávění.

Celeborn pohlédl na mladého elfa před sebou a musel se usmát. Tak sladký - byl očividně trochu opilý, okouzlující ruměnec se mu rozlil po tváři a byla to půvabná tvář, musel uznat lord. Ne výjimečně krásná, ale přesto půvabná, jemných rysů a s velkýma hnědýma očima. Modřina na Melpomaenově tváři vybledla do slabě zelenožluté a škrábance se zahojily. Celeborn byl stále rozzlobený - takový incident by se nikdy na území Roklinky neměl stát a byla to v podstatě jeho chyba. Zamračil se.

Melpomaen, který si všiml, že lord přestal mluvit a uviděl jeho zamračení, se rychle narovnal a trochu se zakymácel.

„Můj pane - udělal jsem něco, čím jsem vás rozzlobil?" zeptal se a nervózně si třel kolena.

Celeborn překvapeně vzhlédl.

„Rozzlobil? Ty? Ale ne, penneth! Jak jsi na takovou věc přišel?"

Melpomaen se začervenal, což Celebornovi připadalo velmi roztomilé, a odhrnul mu pramen vlasů za ucho.

„Viděl jsem, jak se na mě díváte, a pak jste se zamračil - tak jsem si myslel, že jsem snad něco udělal špatně. Omlouvám se - moc si tenhle večer užívám. A vy jste ta poslední osoba, kterou bych si někdy přál rozzlobit, můj pane. Velmi vás obdivuji, a… a…"

Celeborn si nemohl pomoct a usmál se. A protože si večer skutečně užíval, protože měl už osmou sklenku vína, a protože zvyk je železná košile, předklonil se a políbil Melpomaena, který zašilhal, jak se snažil dívat se na Celeborna.

Bylo to pěkné, usoudil Celeborn. Měkké, horké rty, a jeho polibek byl opětován, přestože byla odezva nezkušená a mladý elf se třásl. Odtáhli se, Celeborn se opřel a pohlédl na Melpomaena se samolibým úsměvem na tváři. Ó ano - jeho šarm ještě pořád zabíral.

Melpomaen byl ohromený. Myslel na lorda víc než jednou, což považoval za "nepatřičné", a nikdy by nečekal - tohle. Rty ho brněly a on rychle zvedl ruku a dotkl se jich. Co by měl teď udělat? Podnítil to? Určitě, musel to podnítit - proč jinak by to druhý elf udělal? Ai Elbereth - jaký dojem teď zanechal! Lord si o něm určitě musí myslet, že je… pro tohle ani neexistuje vhodné slovo! Mladý elf jen toužil po myší díře, ve které by zmizel.

Celeborn sledoval se směsicí pobavení a překvapení, jak mladý elf reagoval na polibek. Bylo by to tak snadné. Dělal to tisíckrát předtím. Trochu vína, příjemných slov, dotek tady, polibek tam a tenhle mladý elf by byl velice okouzlující společník pro dnešní noc.

A druhý den by byl zničený žalem.

Celeborn si povzdechl. Natáhl se k Melpomaenovi a přivinul si mladého, roztřeseného elfa do utišujícího objetí a vtiskl téměř cudný polibek do hebkých hnědých vlasů.

„Ššš, penneth, není třeba se rozrušovat. Neudělal jsi nic špatného."

Melpomaen nic neřekl, hlava se mu točila - od vína nebo polibku, to nemohl říct - ale po chvíli ho Celebornův hlas uklidnil a zanedlouho se jeho hlava opřela o pánovo rameno a mladý poradce tvrdě usnul. Celeborn jemně, jemňoučce položil Melpomaena na ovčí kůži před krbem a přikryl ho svou dekou z postele. Jakmile se ujistil, že mladý elf stále spí, opustil bezhlučně pokoj a zamířil do lesa - stěží někdy víc potřeboval svěží vzduch než teď.

Cestou ven prošel kolem zrcadla a zastavil se, aby se na sebe podíval.

„Celeborne, dnes večer jsi byl velice hodný a velice ušlechtilý," pronesl.

Pak opustil Poslední domácký dům a mumlal si pro sebe: „Ty idiote!"

* * *

Elrond spal, ale ke Gilovi dnes v noci sny nepřicházely. Byl to báječný večer; nevzpomínal si, že by kdy zažil takovou oslavu Štědrého večera, byl přivítán do rodiny s otevřenou náručí a nakopnut do holeně - laskavost od Celeborna, který trval na tom, že je to v Lothlórienu stará rodinná tradice.

Večer nabral uspokojující závěr v podobě pomalého, nádherného milování, a tak nezbývalo nic, co by si ještě mohl přát: byl naživu, milován a v bezpečí.

A přece tu bylo něco, co postrádal.

Bývalý Velekrál vyšel na balkon, nevšímal si zimy a zahleděl se do nočního hvězdnatého nebe. Krásná podívaná - žádné svíčky ani lustry to nemohly nikdy nahradit. Ze zvyku začal hvězdy počítat. Počítání ho vždycky podivně uklidnilo a utěšilo, a víc než jednou k sobě přitáhl ustarané pohledy na bitevním poli, když počítal helmy, brnění nebo koně - přinášelo mu to klid a pomáhalo se soustředit.

2, 3, 7, 12, 18, 19, 20 - 21 hvězd viděl. Proč to bylo tak zvláštní? Proč to mělo nějaký význam?

„Žádám vás, ve jménu našeho přátelství: nechte mě jít."

Amaris - tohle byla Amarisova slova předtím, než odešel do Temného hvozdu. Toho dne si Gil-galad všiml poprvé, že v Amarisových očích byly zlaté skvrnky.

„21 zlatých skvrnek - jak to, že jsem si nikdy nevšiml?" mumlal Gil a velký smutek naplnil jeho srdce, potřásl hlavou nad svou vlastní hloupostí, vrátil se do pokoje a vklouzl pod přikrývku.

A zatímco si Elronda přitiskl k sobě, mnoho, mnoho mil daleko seděla osamělá postava na stromě v Temném hvozdě a hleděla na zářivé hvězdy.

„Veselé Vánoce, milovaný," šeptal Amaris, „a ať je pro tebe nový rok plný blaženosti."

Pak sklouzl ze svého stromu a vracel se ztichlým lesem do paláce.

„Přeji ti to samé," zamumlal Gil-galad, a pak usnul.

* * *

Poznámka autorky: Ráda bych poděkovala všem z vás, kteří jste mi napsali komentáře k "Dvanácti dnům v čase vánočním" - komentáře byly tentokrát trochu rozdílné, podle toho, jak každý cítil, že jeden nebo druhý ficlet udeřil na tu správnou strunu. Opravdu se zdá, že Vánoce jsou pro mnohé složité období, a já opravdu nevím, co teď říct, podělili jste se se mnou, naprostým cizincem, o některé velmi intimní aspekty vašich životů a to je velice zahanbující. Přečíst si, že moje malé pošetilé psaní vyvolá úsměv na vašich tvářích, když se vám chce spíš brečet, je pravděpodobně ta nejkrásnější odezva, jakou jsem dostala.


Neděkujte mi - já děkuji vám.

 

 

Den dvanáctý část první: “Nálezci - majitelé“

 

Komentáře   

0 # Odp.: Den dvanáctý, část druhá: “Smolaři - truchlící“Andrea 2014-09-01 16:17
Nadhera. Najlepsia LOTR poviedka.. Najlepsia. Dakujem.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat