Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Dvanáct dní v čase vánočním

Den devátý: “Vánoční melancholie“

 

„Devátý den vánoční někteří se bojí,
že na Štědrý den budou letos sami.“

 

Soudě podle Gil-galadových příběhů, Síně čekání byly místem rozjímání. Přemýšlelo se zde o chybách v bývalém životě, a jakmile byla fëa znovuzrozena, křivdy dříve spáchané mohly být napraveny ušlechtilými a dobrými skutky.

'Jestli je to pravda,' přemítal Melpomaen, 'pak jsem v minulém životě musel být samotným Temným pánem, protože nic jiného by neospravedlnilo, že musím strpět tohle.'

'Tohle' momentálně sedělo v tmavém rohu hostince, vrhalo kostky se dvěma trpaslíky, dvěma muži a Rohiry a, pokud mohl Melpomaen říct, mělo šestý nebo sedmý korbel piva.

Mladý elf si povzdechl, stál poněkud nerozhodně ve dveřích "Plačící dívky", jednoho ze tří hostinců na území Roklinky, a nakrčil nos. Pach dýmkového tabáku ho bodal do nosu, husté mraky kouře visely v místnosti a bylo zde pár velmi nedůvěryhodných smrtelníků, kteří se skláněli nad pivem či hobití brandy.

Melpomaen tu nebyl ze svobodné vůle, "Plačící dívka" nebyl hostinec, který by za normálních okolností navštěvoval. Byl tu, protože lord Elrond osobně ho poctil úkolem postarat se, že lord Celeborn trefí zpátky do Posledního domáckého domu a neskončí, jak se stalo před dvěma dny, v prasečím chlívku místního farmáře, kde se vyspával ze své opilosti.

Proč ze všech elfů u Elrondova dvora, byl tímto úkolem pověřen on, to Melpomaen nevěděl. Bylo mu jen tři sta let, podle Celebornových měřítek elfátko, vyzáblý učenec, který sahal pánovi po ramena. Nikdy nebyl v bitvě, nikdy toho neviděl mnoho mimo Roklinku a Lothlórien, a Melpomaen si pomyslel, že by to chtělo elfa kalibru lorda Glorfindela, aby udržel lorda Celeborna na uzdě. Ne, opravil sám sebe při pohledu na těžce opilého elfího lorda štípajícího servírku do zadku; nebyl to Zabiják balrogů, kdo tu byl potřeba, ale balrog.

Nicméně Melpomaen uctíval zem, po které lord Elrond kráčel, byl nesmírně vděčný, že mu půlelf důvěřuje, navzdory jeho mladému věku, že ho udělal jedním z jeho poradců, a zemřel by pro něj - což by se možná mohlo stát v příštích pár minutách.

Melpomaen se zhluboka nadechl a pak se vydal směrem ke stolu, kde Celeborn seděl. Přitáhl si šaty těsně k tělu, aby je ochránil před újmou, neboť podlaha byla špinavá a hosté vypadali, že by mohli své pivo rozlít nebo hůř, vylít na oděv nevinného kolemjdoucího. Když konečně došel k pánovu stolu, odkašlal si, aby upoutal Celebornovu pozornost, a pak uctivě sklonil hlavu.

„Můj pane," začal, „lord Elrond mě poslal. Požádal mě, abych sem přišel a doprovodil vás domů."

Celeborn zúžil oči do malých štěrbin a prohlédl si Melpomaena od hlavy k patě, až si mladý elf pomyslel, že pán zvažuje, zda je k jídlu či ne. Na okamžik Celeborn neřekl ani slovo, pak si odfrkl a prohlásil: „Běž domů, zelenáči. Tohle není místo pro dítě a já půjdu a vrátím se, jak se mi bude chtít, a jestli to Elrond neschvaluje, může za mnou poslat svoji tykvičku, dám mu k tomu svůj komentář osobně."

Pak se zařehtal a obrátil svou pozornost k trpaslíkům, mužům z Rohanu a kostkám.

Melpomaen si povzdechl.

„Můj pane, se vší úctou, lord Elrond mi nařídil, abych vás doprovodil domů."

Celeborn se ušklíbl, otočil se zpátky k Melpomaenovi a opřel si hlavu o ruku. „Nařídil, opravdu? To je velice zajímavé, elfíku, protože teď jsi v bryndě: musíš se řídit rozkazem svého pána, ale já, na druhou stranu, nemusím a nejsem vůbec ochotný odejít. Co s tím hodláš dělat? Přinutíš mě? Odneseš mě zpátky do Roklinky?"

Melpomaen prudce zčervenal, Celebornovi společníci řvali smíchy a jeden z mužů se naklonil přes stůl a řekl: „Hej, elfe, proč mu nevyhovíš? Já bych rozhodně takový doprovod neodmítal!"

Věnoval Melpomaenovi chlípný pohled a mrkl na mladého elfa.

„Můj pane! Musím trvat na tom, že mě budete následovat hned!" řekl a dupl nohou, čin, který samozřejmě jen zvýšil veselí přítomných.

Celeborn si znovu lokl ze svého korbelu a mávl na Melpomaena.

„Jdi domů, elfíku, tady nemáš co dělat."

Bylo to jasné - teď Celeborna nepřesvědčí, aby se vrátil domů, tak si Melpomaen povzdechl, opustil hostinec a ignoroval poznámky, které k němu mířily zleva i zprava. Posadil se na lavičku před hostincem, natáhl si kápi svého pláště přes hlavu a rozhodl se čekat na lorda Celeborna venku. Přinejmenším se ujistí, že elfí lord se vrátí do správného domova.

Začalo sněžit a Melpomaen si povzdechl - tohle bude dlouhá noc.

* * *

Mezitím se uvnitř dál hrálo a pilo, a jako obvykle Celeborn vyhrával, navzdory svému stavu těžké opilosti. Jeho koncentrace byla zaměřená na kostky, takže nepostřehl pohledy, které si vyměnili dva muži. Rohir odešel do svého pokoje už dříve a teď se rozloučili i oba trpaslíci, protože příští ráno museli brzy vstávat. To zanechalo Celeborna osamoceného se dvěma smrtelníky a po dalších třech hrách byl dost unavený, aby si dal padla, vstal a řekl dobrou noc.

Sotva odešel, dva muži zaplatili a následovali ho, protože prohráli pěknou hromádku zlata a byli odhodlaní dostat ji zpátky. Opilý elf bude jistě snadná oběť.

Melpomaen viděl, že lord opouští hostinec a následoval ohromnou postavu v určité vzdálenosti. Nechtěl pána naštvat, ale dohlédne na to, že ho nepostihne žádná újma, a kdyby klopýtl a upadl, vždycky mu může pomoci vstát. Po pár krocích Melpomaen ucítil, jak na jeho rameno dopadla těžká ruka a byl přetočen takovou silou, že mu kápě sklouzla z hlavy a odhalila jeho tvář.

„Podívejme, koho to tu máme," vysmíval se muž, jehož Melpomaen rozpoznal jako jednoho z Celebornových hráčských společníků, „to je ten elfův doprovod. Maminka tě neučila, že nemáš chodit v noci sám ven, můj krasavečku?"

Melpomaen se pokusil odtáhnout, ale mužova těžká ruka spočívala na jeho krku jako železný dráp a pevně ho držela na místě.

„Jo, je to on, rozkošná malá věcička," řekl jeho přítel a hrubě pohladil Melpomaenovu tvář. Mladý elf začal zápasit, ale proti těm dvěma neměl vůbec žádnou šanci. „Rozkošný, ano, krásné vlasy, jako děvče. Co bys řekl na to, kdyby jsme elfovi nechali zlato a vzali si tohohle jako náhradu?"

Druhý muž se uchechtl a Melpomaenovi přejel po zádech ledový strach.

„Ten nápad se mi líbí. Svážeme ho a umlčíme a pak pryč z tohohle místa."

Když to slyšel, Melpomaen začal bojovat o život, svobodu a čest ze všech sil. Kopal a bil a povedlo se mu osvobodit. Pokusil se utéct, ale okamžitě byl sražen k zemi a cítil, jak se mu obličej zabořil do sněhu. Tvář si poškrábal o ostrý kámen, a když dál zápasil, uviděl sníh potřísněný krví - jeho vlastní krví.

„Co se tu, ve jménu Valar, děje?" vyštěkl za nimi hlas a bezprostředně na to Melpomaen cítil, jak se z něho zvedá váha smrtelníka, a ke svému obrovskému úžasu viděl jeho tělo, jak letí vzduchem, naráží do zdi nejbližšího stavení a klesá k zemi.

„Jen jsme si dělali trochu legraci," kňučel druhý muž, „jen jsme se pokoušeli maličko vystrašit toho mladého, bylo to jen neškodné žertování!"

Celeborn, protože na Melpomaenovu záchranu nepřišel nikdo jiný než on, založil ruce na hrudi a pokud někdy ten mladík viděl nějakého válečníka, pak to byl Pán Zlatého lesa, s vlajícími vlasy, planoucíma očima, a střízlivý jako čerstvě padlý sníh.

„Pak jsem si jist, že se nebudete zlobit, když si nevinně pohraju taky já s vámi," řekl Celeborn, „a moje představa zábavy je vidět, jak se vaše vnitřnosti suší rozprostřené všude kolem."

Všechno se to stalo ve zlomku vteřiny: muž vytáhl dýku ze své boty a zaútočil na Celeborna, jenž se rychle odvalil stranou, stále však byl muž ozbrojený a elf ne, a Melpomaen nebyl ochotný vzdát se jakékoliv šance, vrhl se na muže a pokusil se ho odtrhnout od pána. Ostří dýky se blýsklo v měsíčním svitu a Melpomaen se přilepil na ruku, která držela zbraň, což skončilo zápasem a nakonec ho těžká pěst udeřila přímo do tváře.

Melpomaen padl jako kámen a všechno se zatmělo.

* * *

Kdyby jen se dva meče na zdi přestaly hýbat, mohl by být schopný přemluvit svou hlavu, aby se taky přestala točit.

Meče?

V jeho pokoji nebyly žádné meče, tohle věděl určitě. A přes bolest hlavy z Mordoru se Melpomaen začal zajímat, kde je, když ne ve vlastním pokoji?

„Rád vidím, že jsi ještě naživu,“ zavrčel kdosi, Melpomaen otočil hlavu a při tom zvuku sebou trhnul.

Byl to lord Celeborn a držel džbánek.

„Tady, vypij to, pomůže ti to od bolesti hlavy," řekl a pomohl mladému elfovi posadit se.

Melpomaen vzal džbánek, usrkl a protáhl obličej.

„Hořké!" řekl a otřásl se.

„Ano. To je jedna z velkých tragédií v životě, že všechno, po čem se ti má udělat líp, chutná jako vrrčí trus," řekl lord a Melpomaen se usmál, což bolelo, a teď si všiml, že levá strana jeho obličeje je oteklá a bolavá. Zvedl ruku a dotkl se tváře.

„Co se stalo?" zeptal se, cítil horkou kůži, a Celeborn si povzdechl.

„Schytal jsi monokl v hrdinském pokusu ochránit mou méně než ctihodnou osobu, a tak jsi se stal další z mých obětí."

Melpomaen na okamžik zavřel oči. Byl tam hostinec a dva muži a…

„Jste zraněn, můj pane?" zeptal se ustaraně a Celeborn zavrtěl hlavou.

„Ne, penneth - a to hlavně díky tvé kuráži. Musím říct, že jsi bojoval statečně - na pisálka svitků."

Melpomaen usrkl další doušek z léčivého dryáku a pak se opřel zpátky do polštářů.

„Kde to jsem?" zeptal se.

„V mých pokojích. Chtěl jsem se ujistit, že o tebe bude dobře postaráno."

Celeborn se vážně zahleděl na mladého elfa, jehož oko nabralo zajímavou tmavě modrou barvu, a znovu si povzdechl.

„Musím se omluvit. Choval jsem se jako blázen, já - neměl jsem si vylévat svou zlost na tobě. To nebylo hodné lorda. Nicméně mi to ukázalo, že můj čas tady končí a že bude lepší odejít, než způsobím další potíže."

Melpomaen se posadil.

„Můj pane - nerozumím tomu. Proč chcete odejít? Vaše rodina je tady, i vaši přátelé. A kam byste šel?"

Celeborn se podrbal na hlavě, pak si rukou projel vlasy.

„Popluju na Západ. Měl jsem to udělat už dávno. Tady v Roklince pro mě není místo, jsem Pán bez říše a manžel bez manželky, a to je jen pro začátek."

Mladý elf naslouchal, pak vzhlédl.

„Můj pane - myslím, že vím, jak se cítíte. Jde o Vánoce, že ano?" Jazykem si navlhčil suché rty a opatrně vážil slova, než pokračoval. „Vánoce jsou časem, kdy se schází rodina a může to být… bolestné, být sám v tuto roční dobu. Všude jsou usměvavé tváře a… jeden se může cítit osamělý."

Celeborn si prohlížel mladou, červenající se tvář před sebou.

„Mluvíš moudře na někoho tak mladého. Ale ty se tak určitě necítíš? Máš rodinu a přátele a bezpochyby budeš na Štědrý večer sedět mezi svými milovanými, budeš zpívat písně a pít svařené víno."

Melpomaen zrudl dokonce temněji.

„Celá moje rodina odešla do Přístavů, můj pane, a moje sestra žije v Lothlórienu a dlouho jsem ji neviděl. A… vlastně přátelé nemám, abych byl upřímný. Mistr Erestor je velmi přátelský, stejně tak lord Elrond, ale mají své vlastní rodiny, takže… jsem na Vánoce obvykle sám. Loni jsem šel do postele sotva vyšel měsíc, jen abych se vyhnul tomu, abych seděl ve svém pokoji úplně sám. Nejsem moc oblíbený, chápejte."

Celeborn byl překvapený.

„Nejsi oblíbený? Jak to?"

Melpomaen si povzdechl.

„Moc mluvím. Neudržím tajemství. Jsem příliš zvědavý a mám rád klepy. Neumím bojovat, nebyl jsem v žádné bitvě a nikdo mě nebere vážně. Nejsem moc chytrý, nikdy jsem nebyl nikde jinde než v Roklince, nejsem moc statečný a nikdy nepochopím vtipy. Dokonce Ostružiní by mě v boji vyřadila.“

Na chvíli oba seděli v tichu.

„Víš, Melpomaene - kdysi jsem znal elfa, který byl zrovna jako ty. Byl to nejotravnější elfátko, jaké jsem kdy viděl. Bez ustání mluvil, měl důvtip mouchy octomilky a byl nemotorný jako jeskynní trol. A když šel do bitvy, obával jsem se, že bude první, kdo padne nepřítelovým mečem."

Celeborn se usmíval a Melpomaen na něj hleděl, velice zvědavý dozvědět se konec tohoto příběhu.

„Co se mu stalo? Byl zabit?"

Pán se zasmál.

„Ó ne, hůř: vzal si mou dceru."

Melpomaenovy oči byly velké jako talířky.

„Lord Elrond? On byl to otravné elfátko?"

Celeborn se zachichotal, a ačkoliv to Melpomaenovi přišlo jako zvláštní zvuk od pána, líbilo se mu to.

„Ano, byl to Elrond. Tak vidíš - nic není ztraceno. Všichni žijeme, abychom se učili a rostli, a nikdy nepřestaneme. Elrond v tobě jistě musí vidět potenciál, jinak by z tebe nikdy neudělal poradce, v tak mladém věku."

Mladý elf se pokusil o malý, zkřivený úsměv.

„Opravdu si to myslíte? Myslíte si, že jsem užitečný?"

„Samozřejmě, že jsi, penneth - už jen kvůli tomu, jak se ujišťuješ, že tvrdohlaví staří elfové najdou cestu domů z hospody."

Celeborn mrkl a Melpomaen se podíval jinam, mírně v rozpacích.

„Tak, a teď doprovodím já tebe do tvých komnat a tam budeš odpočívat, ráno se na tebe Elrond nebo Elladan přijdou podívat."

„Děkuji, můj pane," řekl mladý poradce a pokusil se vstát.

„Ne, ne, nezkoušej chodit. Schytal jsi tam dost ran, ponesu tě."

Zvedl mladého elfa, který téměř nic nevážil, a zamířil ke dveřím. Melpomaen se červenal jako řepa a vyslal modlitbu k Valar, aby se na chodbě nesetkali s nikým, koho znal, kdo by ho mohl vidět, jak je nesen jako nějaké elfátko, které si narazilo prst!

Na cestě k Melpomaenovým komnatám se Celeborn zeptal:

„Tak ty jsi nikdy neviděl nic kromě Roklinky, je to pravda?"

„Ano, můj pane," odpověděl mladý elf a cítil se neuvěřitelně hloupě.

„Ale zajímáš se o vzdálené říše?"

„Ó ano, ano! Strávil jsem mnoho večerů posloucháním příběhů lorda Glorfindela, jak zabil balroga a o bitvách, ve kterých byl! Ty příběhy můžu poslouchat pořád!"

Celeborn zaúpěl.

„Můj drahý mladý příteli, ty musíš být pro Glorfindela darem od Valar, protože nevím o nikom, kdo by ochotně trpěl ty jeho historky. Mám nápad: já jsem na Štědrý večer sám a ani ty nemáš kam jít, proč si nesedneme spolu a já ti budu vyprávět příběhy o starých časech a jejich hrdinech?"

Melpomaen byl celý nadšený a neuvědomil si, že svírá Celebornovu vestu.

„Myslíte - na Vánoce? Vy a já? Budete mi vyprávět příběhy? Skutečně?"

„Ano, skutečně. Povím ti o bitvách a o válkách, a ty mi povíš o… daních… smlouvách… Elrondově sbírce náprstků… no, o čemkoliv, co zaměstnává mladého poradce."

„To by bylo báječné," povzdechl si Melpomaen, zapomínaje na svůj monokl a pohmožděnou tvář.

„Takže jsme dohodnutí?" zeptal se Celeborn.

„Aye, jsme dohodnutí!" vykřikl mladý elf a věnoval Celebornovi svůj nejšťastnější úsměv.

„Dobře tedy. Taky ti povím, jak to bylo s balrogem a Glorfindelem doopravdy - má sklony vynechávat některé detaily, víš."

Melpomaen se zazubil a poprvé po mnoha letech se těšil na Štědrý večer.

* * *

„Vánoce jsou velmi oblíbené u elfů, lidí i trpaslíků,
tak přichází den číslo deset bez dalších cavyků."

 

 

Den osmý: “Dárky a stromy“

Den desátý: “Dary a přítomnost“

 

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat