Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Původní název: Heart in Chains
Autorka: Morgana
Mail:
 Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Překlad:  Pyriel
Beta-reader:  Samy

Párování:  Haldir/Glorfindel, Haldir/Erestor, Erestor/Elrond, Orophin/Celeborn
Rating:  slash, 18+
Varování:  MPREG, strach, AU
Shrnutí:  Kdo je Erestor a co se mu během jeho dlouhého života přihodilo? Co způsobilo, že zachránil Elrondův život, když Nejvyšší král zahynul a zanechal Peredhela osamělého a zlomeného?

 

„Pověz, Haldire, spíš rád venku?“ Glorfindel musel po návštěvě u Erestora přemýšlet a potřeboval nad sebou vidět měsíc a hvězdy.

Haldir zvedl elegantně klenuté obočí. „Ano, ačkoliv se pokouším omezovat své noci pod širým nebem, když mám k dispozici pohodlnou postel.“

„Chtěl bys dnes večer spát se mnou pod hvězdami?“ usmál se sladce Glorfindel.

„Když po tom tak toužíš,“ řekl Haldir trochu překvapeně, ale byl ochotný přidat se ke svému novému milenci. Dovolil Glorfindelovi, aby ho vedl k Bruinen, kde mu Elda ukázal pohodlné místečko v měkké, husté trávě. Když si lehl, zjistil, že má dokonalý pohled na řeku a hvězdy, které nad nimi jasně zářily.

Glorfindel se přesunoval tak dlouho, dokud neměl také pohodlí, a pak ovinul své paže kolem pasu svého milence a přitiskl se za něj. Byl trochu překvapený, když se Haldir přitiskl k němu zády a zřejmě si užíval polohu, kterou zaujali. „Můžeš tady klidně spát. Nemusíš být ostražitý. Postaral jsem se, že hranice Imladris jsou hlídané a žádný skřet nikdy nenajde cestu dovnitř.“

Haldir se při jeho tónu zamračil. „Říkáš to tak, jako bys vůči nim cítil osobní zášť.“

„Cítím. Po tom, co udělali Lady Celebrían a jejímu doprovodu, mám pocit, jako bych je všechny zabil já; měl bych dodat, že je to dost bolestné.“

„Viděl jsem Celeborna, jak truchlil pro svou dceru. Litoval, že musí odplout do Amánu.“

Teď to byl na oplátku Glorfindel, kdo byl zmatený. „Jen Celeborn? A co Galadriel?“

Haldir se v objetí přetáčel, dokud neleželi tváří v tvář, a při tom uvažoval, jak dlouho bude schopný udržet Erestorovo tajemství, když se mu teď Glorfindel stal tak blízkým. Nemohl lhát svému novému druhovi; jeho smysl pro čest by to nedovolil a byl by to velice špatný způsob, jak začít jejich vztah, kdyby před ním měl tajemství. Ale ani nemohl zradit Erestora. „Musím přiznat, že je pro mě těžké číst její emoce.“ Sledoval, jak se Glorfindelovo zamračení prohloubilo. „Mám své důvody pro to, abych ji neměl rád.“

„Mohl by ses o ně se mnou podělit?“ Glorfindelovi se nelíbil fakt, že Haldir před ním něco skrývá. Mít tajemství, když budují nový vztah, není dobré znamení pro jejich budoucnost.

„Rád bych se o ně s tebou podělil, kdybych tím neohrozil čísi život. Slíbil jsem chránit tuto osobu a kdybych ti to tajemství odhalil, mohlo by to mít vážné důsledky.“

„Naznačuješ, že mi nemůžeš věřit, že udržím tvá tajemství?“ Glorfindel se cítil dotčený, že mu teď Haldir nedůvěřuje úplně. Udělal chybu v úsudku? „Jsem čestný bojovník a nikdy bych nezradil důvěru, kterou ve mě vložíš.“

Haldir si hluboce povzdechl. „Nemohu ti to říct, dokud nejdřív nezískám povolení.“ Něžně pohladil Glorfindelovu tvář. „Chci ti to říct, ale není to můj život a štěstí, které je tu v sázce. Prosím, pochop to.“

Glorfindel viděl v Haldirových oříškových očích starost a uvědomil si, že by mu to jeho milenec chtěl říct, ale nemůže. Riskl odhad na základě zkušenosti a zeptal se: „Není ten elf, kterého jsi slíbil chránit, náhodou Erestor?“

„Jsem tak průhledný?“

„Jen jsem uvažoval logicky, lásko.“ Glorfindel úmyslně dodal oslovení, aby Haldirovi ukázal, že se na něj nezlobí za to, že před ním své tajemství skrývá. „Mohl bys od něj získat povolení, abys mi to mohl povědět, abychom tak mohli odstranit jakékoliv tajnosti mezi námi?“

„Zeptám se ho,“ slíbil Haldir neochotně. „Ale nemohu ti zaručit, že to dovolí.“

„Rozumím.“ Glorfindel vtiskl na Haldirovy rty políbení a pak znovu objal svého velitele stráží a jeho hlavu nasměroval na svou hruď. Takto se objímali a strávili mírumilovně celou noc pod nebem ozářeným hvězdami.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Druhý den ráno oba zamířili do svých pokojů, aby si dali rychlou koupel a snídani, ale dohodli se, že se znovu setkají na dnešním výcviku. Glorfindel doufal, že by ho mohl Haldir případně upozornit na chyby v tréninku jeho mužů a navrhnout zlepšení. Ale než zamířil ven, aby se setkal se svým novým milencem a brzy manželem, navštívil Glorfindel Elronda, který si užíval snídani v soukromí svých pokojů. „Dobré ráno, můj příteli,“ pronesl Glorfindel na pozdrav. Vidět, jak pomačkaně ráno Elrond vypadá, bylo něco, co ho nikdy nepřestane bavit. Vlasy byly jedna zcuchaná hromada, oči napůl zalepené a půlelfovy pohyby byly stále ještě trochu zpomalené. Jakmile se Elrond nasnídá, stane se rychle svým okouzlujícím a pohotovým já, ale v průběhu let se Peredhel stal po ránu trochu mrzoutským.

„Dobré ráno, Glorfindeli,“ zamumlal Elrond roztržitě, protože jeho myšlenky stále ještě prodlévaly u Erestorova podivného chování.

„A dobré ráno to tedy je!“ Spokojený Glorfindel získal několik plodů z Elrondovy misky a začal je přežvykovat. Věděl, že vybudil Elrondovu zvědavost, když si ho Půlelf unaveně prohlížel.

„Co způsobuje, že se dneska ráno tahle zubíš?“

„Tuto noc jsem dostal nabídku k sňatku.“ Neměl ani v nejmenším chuť svého nového nádherného milence skrývat.

Elrond vyplivl jahody, které jedl, dřív, než se jimi mohl udusit, a utřel si bradu ubrouskem. Šokovaně zíral na Glorfindela a zašeptal: „Cože?“ Musel se přeslechnout nebo to byl nejnovější Glorfindelův žertík, který na něj zkouší? Ale když se na Eldu podíval, zjistil, že Glorfindel téměř září pýchou a štěstím. „Kdo by si - ochotně - vzal tebe? Jsi potížista, obzvlášť po ránu, když způsobíš, že svou snídani buď vyplivnu nebo se jí zadusím!“ Ale pronesl to mírným a dobrosrdečným tónem, aby vyjádřil svůj upřímný zájem.

„Haldirovi nevadí, že způsobuju problémy,“ naznačil Glorfindel rozpustile a teď získal Elrondův šálek bylinkového čaje.

„Haldir?“ Tato novinka způsobila, že obě Elrondova obočí vylétla nahoru. „Haldir z 'Lorienu? Ten poněkud domýšlivý, ale krásný velitel stráží?“ Připomněl se mu rozhovor, který měli o Haldirovi. Glorfindel se na něj díval, jako by byl potenciální hrozba, když šlo o získání strážcovy přízně. „A přijal jsi?“

„Projednali jsme podmínky našeho manželství,“ pronesl Glorfindel škodolibě. „A já je shledal přijatelné.“

Elrond zakroutil hlavou, protože stěží věřil klidu, se kterým Glorfindel o této věci mluvil. „Ty jsi přijal?“

„Přijal, ale stále ještě musíme… završit… sňatek,“ dodal Glorfindel zlomyslně a svůdně zakroutil obočím.

„Ohromuješ mě,“ přiznal Elrond mírně. „Vždycky jsem si myslel, že jsi z těch, kdo je pro dlouhé námluvy, a teď se do toho takhle vřítíš. Zvážil jsi všechno pečlivě?“

„To jsme udělali.“ Glorfindel popadl krajíc čerstvě upečeného chleba s máslem a ukousl si z něj sousto.

„Řekni mi, proč musíš vždycky ujídat z mojí snídaně, když je v kuchyni jídla dost?“ Elrond hravě plácl Glorfindela po ruce, když se natáhl pro kousek sladkého koláče. „Jdi a sněz koláč svého budoucího manžela!“

„To bych mohl. Možná bude chutnat sladce.“ Kroutící se obočí bylo zpátky.

Elrond vydal předstíraný povzdech a potřásl hlavou. „Doufám, že tě Haldir naučí nějakým způsobům.“

„Slíbil jsem, že se budu chovat slušně v Erestorově blízkosti,“ řekl Glorfindel a opatrně řídil jejich rozhovor k těhotnému elfovi.

„To jsi udělal?“ teď se probudil Elrondův skutečný zájem. Získal zpátky od Glorfindela svůj čaj, upil z něj a pozorně ho studoval. „Proč?“

„Haldir to chtěl. Obával se, že bych mohl nechtěně Erestora vyděsit.“

„V tom by mohl mít pravdu. Strávil jsem v jeho společnosti většinu včerejšího večera a je opravdu velice bázlivý. Když jsem mu řekl, že mě jeho společnost těší, nedůvěřivě na mě zíral. Přemýšlím o jeho dosavadním životě. Co se mu stalo, že ho to udělalo tak… bojácným?“

„Haldir naznačil, že Galadriel Erestora nemá ráda, a dokonce mi pověděl, že přísahal, že bude Erestora chránit - myslím, že před ní.“ Glorfindel se na Elronda významně zadíval. „Což mi připomnělo rozhovor, který jsme měli před osmi měsíci, když jsme hovořili o tvém tajuplném zachránci.“

Elrondova ruka se náhle zastavila ve vzduchu. Chystal se znovu usrknout, když se mu vlasy na krku zježily. „Můj tajuplný zachránce… jestli si pamatuju přesně, došli jsme k závěru, že do své akce mohl být přinucen, možná pobídnut Galadriel. Myslíš si, že Erestor zná mého zachránce?“ Měl pocit, jako by byl na prahu otřesného odhalení, ale nepodařilo se mu spojit správné nitky a znechuceně se zamračil.

Glorfindel pomalu přikývl. „Můžeš mít pravdu. Měli bychom se pokusit zjistit něco víc o Erestorovi. Možná by nám tvoji špehové v Lothlorienu mohli dodat víc informací?“

„Řeknu jim, aby se poptali na Erestora,“ podotkl Elrond zamyšleně. „Mezitím chci, abys zjistil, jestli je Haldir ochotný poskytnout nějakou užitečnou informaci, kdežto já se zaměřím na našeho hosta.“

Glorfindel vstal ze své židle a rychle chňapl po jablku z Elrondova podnosu. „Udělám, co budu moci, ale nechci na něj tlačit.“

Elrond chápal. Glorfindel nechtěl, aby si Haldir myslel, že má skryté úmysly. „Přeji tvému manželovi hodně trpělivosti a ovládání, když musí jednat s tebou,“ jemně ho škádlil.

„Hm, má mě rád takového, jaký jsem!“ Glorfindel se usmíval od ucha k uchu, když opouštěl místnost.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Lindire? Nevíte náhodou, kde bych mohl najít Erestora? Není ve svém pokoji.“ Haldir si dělal starosti, když se teď zdálo, že je Erestor nepolapitelný.

„Je v knihovně a čte si,“ upokojil ho Lindir a zblízka si Haldira prohlížel. „Právě teď tam mířím, abych ho vzal do Elrondovy pracovny. Chcete mě doprovodit?“

„Elrondovy pracovny?“ zamračil se Haldir.

„Mistr Elrond pozval Erestora, aby se k němu připojil na jeho denní procházce v zahradě. Myslím, že věří, že takové cvičení udělá Erestorovi dobře. Byl trochu znepokojený, když zjistil, že, jak se zdá, chtěl se Erestor raději uzavřít ve svých pokojích.“

Haldir přikývl. „Ano, občas je v něm kus poustevníka.“ Zvažoval, že se přidá k Lindirovi, ale pak si to rozmyslel. Chtěl, aby Erestor strávil s Elrondem tolik času, kolik bylo možné, a Erestor by možná své plány změnil, kdyby se k němu přidal v knihovně. „Myslím, že vás nedoprovodím, ale mohl byste Erestorovi předat ode mě zprávu?“

„Samozřejmě.“ Lindir se vřele usmál a čekal na vzkaz.

„Prosím, řekněte mu, že se s ním uvidím u večeře a že doufám, že bude mít v zahradě příjemnou procházku.“

Tohle byla na zapamatování dost snadná zpráva! Lindir přikývl. „Předám mu to. Kdybyste mě prosím nyní omluvil, mám se za několik minut setkat s Erestorem.“

Haldir pokývl a sledoval, jak Lindir opouští místnost, a ulevilo se mu, že Elrond projevuje o Erestora takový zájem. Poprvé v něm začala růst naděje, že by věci mohly pracovat pro Erestora. Valar ví, že si Erestor zaslouží být šťastný se svým druhem.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Myslel jsem si, že mě odvedete do Elrondovy pracovny,“ zamumlal Erestor a pocítil podezření, když teď mířili do kuchyně, soudě podle lákavých vůní, které útočily na jeho nos.

„Ale nejdřív musíte sníst svůj oběd. Mistr Elrond mi nechal jednoznačné instrukce. Vezmu vás k němu poté, co se najíte.“ Lindir se konejšivě usmíval, protože konečně pochopil, že Erestor nebyl zvyklý, aby ho cizí elfové obskakovali.

Erestor si povzdechl. „To jediné, co celý den dělám, je, že jím.“

„To byste měl. Jíte nyní za dva.“

Erestor zamrkal a na jeho tváři se objevil plachý úsměv, jak si připomněl, že tohle říkával Haldir, když byl těhotný s dvojčaty. ‘Jíš za tři,’ říkal strážce, když ho přemlouval k jídlu.

Lindir předal Haldirovu zprávu Erestorovi, který se cítil podivně opuštěný, když slyšel, že Haldira neuvidí až do večeře. Ale zase, Haldir chce pravděpodobně strávit čas s Glorfindelem a lépe ho poznat. Nemůže veliteli stráží vyčítat, že dává Glorfindelově společnosti přednost před jeho, a uvidí Haldira u večeře… doufejme.

Došli do kuchyně a Lindir vedl Erestora k prostřenému stolu. „Prosím, posaďte se a snězte, cokoliv chcete. Jestli máte na něco chuť, jsem si jistý, že vám kuchařka to jídlo s radostí připraví.“ Kuchařka, elfka se zářivýma zelenýma očima, horlivě přikývla a Lindir gestem pobízel Erestora, aby začal jíst.

Erestor hleděl na různé druhy jídla a povzdechl si. Netroufl si Lindirovi říct, že nemá hlad, tak si vybral několik sušenek, pokryl je ovocem a snědl je. Kuchařka před něj položila sklenici s čerstvě vymačkanou ovocnou šťávou a netrpělivě čekala. Erestor cítil, že nemá na vybranou, a pomalu pil. Musel připustit, že to chutná dobře, a ostýchavě se na ni usmál. Kuchařku jeho reakce potěšila, vrátila mu úsměv a pak se vrátila ke své práci.

Erestor se cítil plný tak, že si myslel, že pukne, proto prosebně pohlédl na Lindira. „Omlouvám se, ale víc sníst nedokážu.“

Lindir by byl radši, kdyby toho Erestor snědl víc, ale protože příjem potravy těhotného elfa byl ucházející, nabídl mu pomocnou ruku, když viděl, že má problémy se postavit. „Odvedu vás teď do pracovny Lorda Elronda.“

Erestor se začervenal, protože se cítil unavený a nafouklý: „Můžeme jít pomalu?“ Zoufale doufal, že cesta do Elrondovy pracovny nebude spojená s žádným šplháním po schodech.

„Jistěže můžeme.“ Lindir se cítil potěšený. Zdálo se, že se Erestor začíná cítit klidněji, když pronesl žádost. Doufal, že nebude trvat dlouho, než se tu tmavovlasý elf bude cítit opravdu jako doma.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Elrond netrpělivě poklepával nohou a divil se, proč Lindirovi trvá tak dlouho přivést Erestora do jeho pracovny. Úmyslně na svém stole a na zemi vytvořil nepořádek a nechtěl, aby to nešťastnou náhodou nezahlédl Glorfindel. Jeho kapitán by si ho kvůli tomu dobíral několik následujících desetiletí. Roztrousil většinu Thranduilových zdlouhavých dopisů po podlaze. Většinou to byly zprávy o Dol Guldur a Elrond doufal, že budou pro Erestora dostatečným rozptýlením, až je bude třídit a archivovat. A jakmile jeho host svůj úkol splní, měl Elrond v plánu seznámit ho s novým, který ho nejspíš udrží v jeho pracovně. Elrond byl upřímný, když Erestorovi řekl, že si užívá jeho společnost, a chtěl s elfem strávit víc času, aby ho poznal.

Když konečně zaznělo zaklepání na jeho dveře, vydal znechucené vyjeknutí a nechal zprávu, kterou právě četl, dopadnout na stůl se slyšitelným 'plop', což, jak doufal, přesvědčí Erestora, že mu dopisy právě upadly na zem. „Vstupte!“

Dveře se otevřely a Erestor se váhavě všoural dovnitř. Elrond na elfově tváři četl obavu - zvuk padajícího papíru pravděpodobně Erestora varoval, že je něco v nepořádku.


„Můžu se vrátit zítra, jestli jsem něco přerušil,“ řekl Erestor plaše, který si okamžitě všiml hromady rozptýlených papírů na podlaze. Přemýšlel o tom 'plop'. Elrond pravděpodobně upustil tyto dopisy, když on zaklepal na dveře.

„Nic jste nepřerušil,“ prohlásil Elrond a sehnul se dolů, aby sebral některé z dopisů. „Prosím, zůstaňte. Jenom roztřídím tento nepořádek a pak půjdeme na naši procházku.“ Elrond pohlédl na Erestora a doufal, že zažehne žádoucí reakci v druhém elfovi, když znechuceně znovu upustil dopisy.

„Mohu pomoci?“

‘Ano!’ vítězoslavně si pomyslel Elrond. Teď měl Erestora tam, kde ho chtěl mít. „Mohl byste mi pomoci tohle roztřídit? Tedy, pokud vám nevadí odložit naši procházku na později?“

„Nevadí mi to,“ řekl Erestor ostýchavě. „A rád bych vám pomohl.“ To bylo to nejmenší, co mohl udělat, aby se Elrondovi odvděčil za to, že mu tady poskytl nový domov - a za Půlelfovu péči. Erestor odtáhl židli a pokusil se sehnout dolů, aby pomohl, ale jeho břicho mu překáželo a tak si frustrovaně povzdechl.

„Tady, můžete setřídit tyto a pak dát nejstarší dospodu.“ Elrond vložil Erestorovi do klína hromadu dopisů. Jeho srdce se na okamžik zastavilo, když se Erestor předklonil, a chystal se ho zarazit, když se Erestor sám posadil zpět.

„Nejstarší dospodu?“ zeptal se Erestor, aby se ujistil, že správně rozuměl.

„Ano,“ Elrond dokončil sbírání posledních dopisů a položil je na svůj stůl. „Srovnání by pro vás mohlo být snazší, kdybyste je všechny položil na stůl.“

Erestor se na židli posunul a začal pokládat dopisy na stůl. Viděl Thranduilův podpis a dělal, co mohl, aby nepodlehl zvědavosti a nečetl je. Poté, co je srovnal, začal je skládat, nejstarší naspod hromady, přesně jak ho Elrond požádal. Soustředil se na svůj úkol tak, že dokonce zapomněl na Elrondovu přítomnost.

Elrond se usmál, když viděl soustředění na Erestorově tváři. Zatímco těhotný elf třídil jeho korespondenci, vrátil se ke čtení svých zpráv.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Skončil jsem,“ oznámil Erestor se špetkou pýchy ve svém hlase. Vytvořil úhlednou hromádku a pečlivě ji předával Elrondovi, který se zdál ohromený. Úsměv v Půlelfových očích způsobil, že se začervenal.

„Nejste náhodou tajemník?“ zeptal se Elrond a zauvažoval o povolání svého hosta. Chtěl také vědět, jaké jsou Erestorovy zájmy.

„Ne, nejsem,“ řekl Erestor a mírně zrudnul.

Elrond pak udělal další krok podle svého plánu. „Víte, mohl bych potřebovat nějakou pomoc. Můj asistent se mnou pracuje jenom ráno a teď, když mě Glorfindel opustil kvůli Haldirovi…“ zarazil se, když na Erestorově tváři uviděl široký úsměv. Takže druhý elf to ví a schvaluje to. „Takže když mě opustil Glorfindel, potřebuju pomoc.“

Erestor silně polkl a náhle uvažoval, jestli to na něj neušil, ale nechtěl myslet na to, že by mu Elrond udělal něco takového. „Nemám žádné zvláštní schopnosti, které by ze mě dělaly dobrého asistenta, ale možná bych mohl být nějak užitečný?“ Pod deskou stolu si ždímal ruce a přemýšlel, jak bude Elrond reagovat na jeho nabídku. Jedna jeho část doufala, že ji Elrond přijme, protože tak by mohl být nablízku svému druhovi, ale další část byla vyděšená, že by mu mohlo něco uklouznout a tak by se sám odhalil. Ale teď už nabídku udělal a nemohl vycouvat.

„Ach, to byste pro mě udělal?“ Elrond se vřele usmál. „Rád vaši nabídku přijímám a nedělejte si starosti, nevyčerpám vás.“ Spiklenecky na Erestora zamrkal a doufal, že by se jeho host mohl časem uvolnit a cítit víc jistý.

Erestor odvrátil oči a zíral na podlahu, když v Elrondově hlase zaslechl rostoucí zalíbení.

„A teď půjdeme na naši procházku! Už jsme se opozdili!“ Elrond odstrčil svou židli, přešel k Erestorovi a natáhl ruku doufaje, že se jí jeho host chopí. Jeho srdce se radostně zatřepetalo, když ucítil, jak se vlhké prsty ovinuly kolem jeho. Vlhká lepkavost ho vedla k domněnce, že je Erestor stále ještě nervózní, ale také mu začíná důvěřovat. Poté, co pomalu pomohl Erestorovi na nohy, vedl ho Elrond ke dveřím. „Řekněte mi, až budete unavený. Vždycky můžeme naši procházku zkrátit. Ta poslední věc, kterou bych chtěl, je, abyste se vyčerpal.“

Erestor roztržitě přikývl, protože jeho myšlenky se upřely na skutečnost, že Elrondova ruka spočinula na jeho zádech. To drobné gesto způsobilo, že se cítil v bezpečí a ochraňovaný a s konečnou platností se těšil na zbytek odpoledne, když teď byl Elrond po jeho boku - a dotýkal se ho.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Během jejich procházky udržoval Elrond uvolněný tón a vyvaroval se jakékoliv otázky, která by mohla Erestorovi způsobit nepohodlí. Místo toho povídal o Bruinen, vodopádech a různých zahradách, které v posledních tisíciletích navrhl. Zakončil s „Doufám, že tu budete šťastný tak dlouho, jak zůstanete.“

Erestor, který byl ukolébán do uvolněného stavu Elrondovým klidným tónem, zapomněl být na stráži. „Líbí se mi tu víc než v Lothlorienu. Imladris je nádherná a elfové jsou tu tak velice milí.“ Jakmile si uvědomil, co řekl, nervózně zamrkal.

Elrond se pokusil našlapovat tak zlehka, jak jen se dalo, když položil následující otázku: „Z vašich slov soudím, že jste nebyl v Lothlorienu šťastný. Jsem překvapený, že to slyším, a divím se proč.“

Erestor si uvědomil, že si nedal pozor na pusu, a teď nemohl Elronda odbýt. Navlhčil si rty a řekl: „Měl jsem nějaké… neshody s Lady Galadriel.“ Doufal, že to Elrond nepoužije proti němu, když byla Galadriel jeho tchyně.

Elrondovi se ulevilo, že mu Erestor umožnil vést jejich rozhovor tímto směrem, proto pronesl: „Vždycky jsem si myslel, že je Galadriel moje dobrá přítelkyně, ale nedávno jsem o ní začal uvažovat.“ Zaslechl, jak si Erestor oddechl. Zřejmě se jeho host obával jeho reakce. „Glorfindel mi pověděl, že Haldir a vy jste dobří přátelé.“

Erestorovi se nelíbilo, že o něm Glorfindel a Elrond soukromě mluvili, ale také si uvědomoval, že na jejich rozhovory nemá žádný vliv. „Haldir mi zachránil život, když jsem ztratil své… syny.“ Jeho srdce stále bolelo, když si je připomněl, a než si to stačil uvědomit, začal se Elrondovi svěřovat. „Truchlil jsem pro ně tři tisíciletí. Skryl jsem se uvnitř své mysli a byly to jenom Haldirovy neustálé prosby, abych se vrátil k němu a jeho bratrům, které mě odvrátily od Síní čekání.“

Elrond překvapeně zamrkal. „Truchlil jste pro ně tak dlouho?“ Najednou to potřeboval vědět. „Mohu se zeptat, jak jste je ztratil?“ Mohlo by mu to pomoci zabránit dalšímu potratu, pokud důvodem, proč o ně přišel, byly komplikace nebo lékařské podmínky.

Erestor se v chůzi zarazil. Nemohl uvěřit, že ho Elrond o tohle žádá! Zmateně zíral na trávník.

Elrond se instinktivně natáhl a položil ruku na Erestorovo rameno v pokusu ukázat mu, že mu na něm záleží. Záblesk energie, který vyrazil pod špičkami jeho prstů, ho ohromil. ‘Zase se to stalo! Nebyl to ojedinělý incident!’
Rozpačitě se zadíval na Erestora, ale tmavovlasý elf stále ještě upíral pohled na trávu, což ho přimělo k úvaze, zda Erestor ten přenos energie vůbec cítil. „Erestore?“

Erestor cítil jiskru energie, která vlétla do Elrondových prstů. Bylo stále těžší udržet si svoje tajemství. Pak si připomněl Elrondovu původní otázku, která tuto situaci spustila. „Přišel jsem o ně, protože jsem se vyčerpal. Jejich světla vybledla, protože jsem postrádal sílu udržet je na živu.“ Staré pocity viny, na které téměř zapomněl díky Haldirově vynikající péči v těchto posledních letech, se mu vrátily s děsivou silou. „Zabil jsem je, protože jsem byl zbabělec.“

Elrond zadržel dech. „Proč to říkáte?“ Znal Erestora jenom krátce, ale věděl, že to nemůže být pravda. „Musela to být nehoda.“ Nebyl připravený na pohled očí plovoucích v slzách, když se Erestor konečně setkal s jeho pohledem. „Ach, milý příteli, prosím neplačte!“

Ta slova připomněla Erestorovi Haldira, který je pronesl mnohokrát, a tak se odvrátil od Půlelfa, když se touha skrýt se v Elrondově náručí stávala příliš silnou. „Nevíte, co se stalo. Nebyl jste tam.“ Kdyby tam tak býval Elrond byl! Pak by se to možná nikdy nestalo!

„Máte pravdu. Nebyl jsem tam, ale jsem nyní tady a…“ Elrond na okamžik zaváhal, ale když viděl třesoucí se ramena a slyšel srdcervoucí vzlyky, dokončil větu, „Dovolíte mi, abych vás utěšil?“ Věděl dobře, že Erestorovi nemůže vnucovat objetí, protože jeho předchozí reakce ho poučily, že druhý elf tak snadno nedůvěřuje. „Prosím?“

„Já… nemůžu… Prosím, neptejte se znovu.“ Erestor si nebyl jistý, jestli by podruhé dokázal Elronda odmítnout. Musel mezi nimi udržovat odstup, protože se obával, že by kvůli Elrondovi ztratil srdce jednou provždy. Ale na té cestě ležela jenom bolest a utrpení, protože Elrond by ho nikdy nemiloval na oplátku.

Bolest v jeho srdci Elronda překvapila. Vždycky byl soucitná duše, ale Erestor se dotkl zvláštního místa v jeho srdci, o kterém si myslel, že je po ztrátě Celebrían navždy uzavřeno. „Nemohu si pomoci, Erestore. Z nějakého důvodu vás nemůžu vidět trpět. Mé srdce mi říká, abych udělal tohle.“ Opatrně, aby se ujistil, že Erestor může vidět, co dělá, zvedl paže a pak je ovinul kolem třesoucího se elfa a přitáhl si ho do vroucího a utěšujícího objetí.

 

 

Srdce v okovech - kapitola 22.

Srdce v okovech - kapitola 24.

 

Vyhledávání

Štítky