Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

 

Ještě toho odpoledne se Severus přemístil do Mcclesfieldu na setkání s Harrym a Grahamem. Na okamžik se zastavil hned za brankou a obdivoval bílý jasmín, pnoucí se po obloukové treláži. Zavřel oči a vdechoval jeho pronikavou, sladkou vůni, tu zaslechl, jak se přední dveře domu otevřely a zavřely.

Otočil se a spatřil ženu, jež mířila po chodníku k němu. Vypadala, že je ve věku Harryho a Grahama, oblečena do odraných džínů a trička s jakýmsi logem, jež nedokázal určit, když se přiblížila. Zpomalila, sotva si ho všimla, a oči se jí rozzářily, jakmile ho poznala.

„Dobrý den.“ Zastavila se metr od něj, a pohlédla vzhůru na jasmín. „Je krásný, viďte? Vždycky mívám pocit, jako bych vstupovala do nebe.“ Prohlížela si ho, pak mu rychle podala ruku. „Jsem Chloe, Grahamova bývalá žena. A vy musíte být Severus. Zmínili se, že se zastavíte.“ Mžourala proti slunci, a pak se rozesmála, když se napřáhl a potřásl si s ní rukou.

„Ano, jsem. Rád vás poznávám… Graham o vás mluvil,“ slušelo se to říci, a ani to nebyla lež.

Žena se zasmála. „Mám za to, že ano… zrovna mi povídal o vaší návštěvě minulý týden. Takže je milé, že jste zaskočil.“ Odvrátila pohled. „Vím, měla bych více pomáhat Harrymu. Ale s mou prací a Dafné…“

Severus potřásl hlavou. „Musíte mít plné ruce práce, a beztak to bylo pouze jednou.“ Nastala nepříjemná odmlka, kdy ani jeden z nich nepromluvil, a oba pozorovali kolibříka, jak se vznáší v horní části pergoly.

Chloe se rozzářila… nepřirozeně a křečovitě, pomyslel si Severus.

„No, už půjdu. V práci musím být ve tři. Chtít od těch dvou, aby se chovali slušně… zbytečná věc. Zrovna sledují poker v televizi a jsou na mraky.“ Nyní se opravdově usmála. „Chtěla bych mít volno, abych jsem se k nim mohla přidat,“ přiznala, zatímco přikročila k brance. „Ráda jsem vás poznala… věřím, že vás zase uvidím.“

„Myslím, že ano,“ potvrdil Severus, a už viděl jen hlavu za plotem, když šla po cestě.

S tím, co mu Chloe pověděla, se rozhodl, že nezaklepe - sám se pozval dál a šel k zadní straně domu, k hlasům, jež se ozývaly ze zimní zahrady. Zůstal stát ve dveřích a chvilku je pozoroval. Grahama podepřeného polštáři, Harryho rozvaleného v židli u postele, s bosýma nohama opřenýma na kraji. Oba muži upírali zraky na televizi, při jejím sledování mumlali příkazy a barvité metafory. Chloe měla pravdu, domyslel si při spatření nahromaděných lahví od piva, rozházených po podlaze kolem postele.

Severus si odkašlal. Oba muži se zahleděli ke dveřím, na jejich tvářích se vylouplo stejné zazubení, jakmile ho uviděli.

„Severusi, příteli!“ Graham na něj mával rukou, v níž svíral láhev. „Právě včas. Připravil jsem Harryho o bank. Navýšil jsem o pět liber, a brzy přijde o gatě.“

Harry vstal a napřáhl ruku, aby si potřásl se Severusovou. Vedl ho k židli vedle té jeho a při tom šeptal tak, aby to slyšel jen on: „Není to tak zlé, jak to vypadá… Napadlo mě, že by mu to prospělo, trošku ho to rozveselilo.“

Severus zavrtěl hlavou nad nabídkou láhve, na chvíli se posadil a díval se s nimi, nedávalo mu to však žádný smysl. Podařilo se mu jen vyrozumět, že Graham s Harrym sledovali jakousi sázkovou hru, a na něco se pořád dívali do notýsku na posteli, kam občas zapisovali poznámky.

Harry několikrát vrhl na Severuse prosebný pohled, z čehož usoudil, že si přeje, aby se řídil jeho příkladem a ještě chvilku posečkal. Na to se opřel v židli a zavřel oči. Už skoro usínal, když jej probralo náhlé ticho. Narovnal se, promnul si oči, potom ucítil, jak se mu Harry při vstávání otřel o kolena a šel do kuchyně.

„Přinesu pro nás čaj, jo?“ volal Harry už z chodby.

Severus se rozhlížel a uviděl Grahama, jak se na něj dívá. „Nebojte, nejsme opilí.“ Pojednou se usmál. „Škoda, že není čtvrtek… to bychom sledovali krabaře,“ popichoval a položil se zpět na polštáře; jeho vyčerpání bylo zjevné. Aniž na Severuse pohlédl, tiše dodal: „Ale buďte tu příští čtvrtek tak, abyste to nepromeškal.“ Podíval se na Severuse, ten si uvědomil, že nemá na to co říci.

Jakmile Harry přišel s podnosem, oba vytáhli Grahama na posteli do sedu. Severus se usadil do židle na opačné straně, a čekal, zatímco Harry všem podal hrnky. Chvíli seděli v příjemném tichu, jež nakonec prolomil Harry.

„Severusi, chtěl jsi s námi mluvit,“ připomněl mu, pohledem zalétnul přímo na Grahama. „Asi víme, o čem, a oba s tím souhlasíme. Je pochopitelné, že si chceš být jistý… jako my.“

Severus přikývl. „Nejde o to, že bych vám nedůvěřoval. Ale jde o mé vlastní důvody. Chci si být naprosto jistý, že si rozumíme. Tak tedy,“ odmlčel se a odložil hrnek, „Grahame, chtěl bych, abyste mi jasně řekl, jaké jsou vaše úmysly.“ Věnoval muži plnou pozornost.

Graham na okamžik zaváhal, ale pak mu odpověděl: „Chci zemřít, Severusi. Ne za šest měsíců, ne za rok, ale teď. Nechci, aby mě Chloe s Dafné viděly, jak chřadnu. Nechci už trpět a bojovat. A chci, aby byly zaopatřené.“ Krátce upíral pohled do svého hrnku s čajem, a vzhlédl, nejdříve na Harryho, potom zpět na Severuse. „Zemřít, nebyla má volba,“ vysvětloval, „jen volba kdy… a jak. Smrt stejně není moc vzdálená. Ale nevypovídá to o tom, že jsem zbabělec. Já jen…“ ustal, a zhluboka se nadechl, „chci tím projít s kapkou důstojnosti, a ušetřit ty, kteří mě mají rádi dalšího smutku. Bude ho i tak dost.“ Pohled neodvrátil, Severus tak vyčetl v jeho očích zoufalou prosbu.

Díval se, jak se Harry natáhl a poplácal Grahamovu ruku. Severus se naklonil, když se Harry opřel, a tiše se zeptal Grahama: „A je to vaše vlastní nevnucené rozhodnutí? Nikdo vás nepřemlouval? Děláte to z vaší svobodné vůle?“ Všiml si, jak se Harry naježil, a úsečně mu vyčinil: „Nic ve zlém, ani náznakem, jen otázky, na které potřebuji jasné odpovědi.“ Pohledem se vrátil na Grahama.

Muž souhlasně kývnul. „Přemýšlel jsem a mluvil o tom měsíce, než Harry,“ odmlčel se a očima sklouzl na Harryho, „vyšel s pravdou ven. To bylo poprvé, kdy jsem se dověděl, kdo je. Protože si uvědomil, že mi může pomoct. Takže odpověď na to všechno je ano. Naopak spíše jsem musel Harryho pořád ujišťovat, že chci, aby to takto proběhlo.“ Vypitý hrnek podal Severusovi, a nespouštěl z něj soustředěný pohled. „Jsem s tím smířený, Severusi,“ utvrzoval ho mírně.

Severus zvedl bradu, zatímco si ho prohlížel, v Grahamových očích viděl pravdu a především přijetí. Nepatrně na něj kývl, poté pozornost obrátil na Harryho. „A ty. Neděláš to pod nátlakem? Nedbáš na své svědomí? Nemá na tebe příliš velký vliv tvůj bývalý vztah s Grahamem, abys uskutečnil něco, co je proti tvému přesvědčení? To je důležité, Harry, sám to víš,“ zdůraznil.

Harry se na něj upřeně díval. „Chci to udělat. Před měsíci jsem o tom všemožně přemýšlel a tohle je jediná možnost. Jak už jsem řekl, jenom tomu pomáháme, a udělám všechno, co je v mých silách, aby mohl… zemřít, tak jak si přeje.“ Stiskl Grahamovu ruku s pohledem na něj a usmál se. „Ty bys pro mě udělal to samé.“ Vzhlédl a vyzývavě se podíval na Severuse.

Severus mu pohled oplatil, ale neusmál se. Chytré zaonačení. Sice to není přímá odpověď, kterou jsem potřeboval, přesto však zodpovězená. A co teď? Když teď vím, že se to stane dalším zářezem na tvém opasku viny?

Nahlas suše poznamenal: „Tedy dobrá, jelikož jste oba zřejmě zajedno, přejdu k triviálnějším podrobnostem toho, co uskutečníme… příští čtvrtek, jak mi Graham oznámil?“ Počkal, když se na sebe podívali, a pak na to na něj kývli. „Chci, abyste oba přesně věděli, k čemu dojde, s každou složkou série, jak na vás bude každá část působit, Grahame, aby nedošlo k žádnému překvapení.“

Následující půlhodinu naplnil většinou tichý monotónní Severusův hlas, když s nimi procházel, krok za krokem, průběh lektvarů a tělesné reakce. Ve chvíli, kdy domluvil, měl zvláštní nezúčastněný pocit, ve výrazném kontrastu s živostí Grahamových očí a sinalostí Harryho tváře. Poté, co nakonec skončil, seděli všichni tři v tichosti, a pak se zeptal: „Máte nějaké otázky?“ Oba muži se po sobě podívali, Severus spatřil v Harryho očích znepokojení a otázku, jak pátral v Grahamových. Hned se to vytratilo, když se Graham natáhl a rukou pohladil Harryho tvář, a aniž pohlédl na Severuse, odpověděl: „Ne, vůbec žádné. Je to bezvadné.“

Televize se znova spustila, Severus se další hodinu díval, jak Harry s Grahamem sází s hráči. Zkusili do toho zatáhnout Severuse, ten však jen s úsměvem na ně mávnul. Přistihl se, že je pozoruje, fascinován, jak se k sobě nenuceně chovají. A přes veškerou svou snahu, aby tomu zabránil, mu i tak v mysli vytanul obrázek jich dvou, jako páru, jak mají spolu důvěrný vztah. Moc se k sobě hodili, věkem, tělesnou velikostí, a i povahou… Náhle vstal, říkal si, že čeho je moc, toho je příliš, a z jakéhosi důvodu musel pryč a nechat ty dva samotné, i když věděl

Graham se setkal s jeho očima, Severuse na okamžik zmátlo, když muž nepatrně zavrtěl hlavou, a namířil ovladačem na televizi, aby ji vypl. Poté, co Harry na něj překvapeně hleděl, ho posunkem odehnal a řekl: „Nezlob se kvůli tomu, ale chtěl bych chvilku mluvit se Severusem… sám.“ Nic dalšího neřekl, když se Harry postavil a nervózně přelétal pohledem z Grahama na Severuse a zase zpátky.

„Proč?“ jednoduše řekl Harry, když nakonec upnul pozornost na Grahama. „Co chceš říct, že to nemůžu slyšet? Grahame…“

Graham si zostřeně povzdychl. „Říkal jsem ti, že o nic nejde. A protože jsem tím, kdo tady umírá, možná bys mi měl dát šanci a prostě to nechat na mně? Prostě si chci něco vyjasnit, dobře? Nemusíš mít strach,“ ujistil ho.

Harry si oba obezřetně prohlédnul a s pokrčením ramen se otočil k odchodu. „Kdybyste mě potřebovali, budu v malém skleníku.“ Severus vyčkávavě postával, zatímco s Grahamem naslouchali, jak Harry vyšel zadními dveřmi.

Graham si rukou pročísl vlasy, a pokynul Severusovi, aby se posadil. „Poslyšte, on nelhal naschvál. To určitě víte.“

Severus se usadil na druhou stranu postele a složil si ruce do klína. „Vím.“

Graham se znatelně uvolnil. „Dobře. Jsem rád, že to chápete. Ale teď nevím, co mám dělat. Snažil jsem si s ním promluvit, ale on si umanul mi pomáhat. Řekl bych, že je to má vina, protože jsem zpočátku nerozuměl… tomu všemu z jeho minulosti.“

„Mluvení nepomůže, Grahame, poněvadž je tím zaslepený. Rovněž jsem se s ním o tom snažil hovořit.“ Pohrával si s nitkou na pokrývce. „A ve fázi, v jaké ty věci jsou, není žádná možnost, jak by ustoupil a dokázal se sebou žít.“ Vzhlédl na muže. „Myslí na to, co je pro vás nejlepší,“ podotkl, viděl, jak se prohloubilo znepokojení na Grahamově tváři. Chvíli jen seděli, ani jeden nemluvil, pak Severus mohl říci, že se Graham potýká s vhodným vyjádřením toho, co se chystal vyslovit.

„Severusi, ve vašem světě musí být určitě i jiné… možnosti, jak tohle provést, a aby to vypadalo přirozeně, jako to s těmi lektvary?“ zeptal se ustaraně.

Severus se na něj obezřetně podíval. „Vy jste o tom mluvil s Harrym?“ zajímal se opatrně, přitom si dával pozor, aby skryl své překvapení.

Ještě, než Graham odpověděl, prozradil ho ruměnec na tváři. „Jo, mluvili, trošku.“ Hrál si s pokrývkou před sebou, a povzdychl si. „Říkal, že to není něco, co by dokázal. A tak jsem na něj nenaléhal. Ale teď mám docela strach. Čím blíže se dostáváme, tím víc se zdá, že něco není v pořádku. Vím, s tím, co se stalo s Winnie, není ve své kůži, ale i tak…“ Vzhlédl na Severuse a vyčkával, když však jen seděl a nic nedodal, zjevně odevzdaně řekl: „Neexistuje něco, co byste možná dokázal udělat?“

Severuse zatrnulo, ačkoli právě o tomto řešení uvažoval v noci, reálná možnost na jeho uskutečnění je něco úplně jiného. „Nejsem si jist, zda by s tím Harry souhlasil, Grahame. Vždyť je hodně nadšený, že je tím, kdo vám pomáhá,“ vysvětlil.

Graham frustrovaně vydechl. „To jsem si myslel. A jsem odhodlaný pokračovat v našem plánu. Ale chtěl bych i plán B.“ Na Severusovu tázavé naklonění hlavy pokračoval: „Jestli uvidíme, že je na zhroucení, chci něco, k čemu bych se uchýlil. Rozumějte, ne jen kvůli mně, ale hlavně kvůli němu.“ Hlas ztvrdl. „Pokud vy nebo já uvidíme, že k tomu dochází, v tu chvíli s tím přestaneme.“ Severus na něj upřeně hleděl, dokud nedodal: „A přikročíme k plánu B. Uděláte to? Vím, že nemám právo něco takového od vás žádat, ale především se snažím ochránit Harryho. Uděláte to, pokud se začne hroutit? Je to jediná možnost, jak tím můžu projít. Prosím, Severusi?“ Hlas zněl mírně zoufale, oči velké a jasné. „Vím, že vám na něm záleží, stejně tolik jako mně. A kromě toho, vy budete tím, kdo ho nakonec dá zase dohromady. A tak…“ ustal, pohled neodvrátil.

Severus zůstal sedět zcela bez hnutí, srdce mu nepravidelně tlouklo v hrudi. Závažnost toho, co se chystá provést, stačilo na to, aby mu dočista vzala dech. Co však Graham řekl, dávalo naprostý smysl, nemluvě o projevení nemalého rozsahu náhledu do Harryho povahy. Je to řešení, s nímž by snad dokázal žít, když na to dojde, a krom toho, možná nebude ani nutné.

S hlubokým nadechnutím Grahamovi pověděl: „Říká se tomu smrtící kletba, jestli měl tohle Harry na mysli, říkal vám pravdu: on by to nikdy nedokázal.“ Chvíli seděl mlčky, a pak poznamenal: „I když, pokud jde o mne…“

***

Ani moc nevěděl proč, ale ve čtvrtek, když známá sova z advokátní kanceláře Cartwright, Fernan a Whitney přiletěla, Severus nenacházel pražádné potěšení ve sdělení, že mu bylo na jeho účet u Gringottů uloženo pět set galeonů. V duchu přemítal, zatímco pergamen založil do účetní knihy, že dodání lektvarů byla jedna věc, ale obdržení platby, je-li požadována další služba, mu dávalo z peněz zcela jiný pocit. Uvědomoval si, že je to iracionální - nemrhal by časem a zásobami bez ohledu na to, jaký by z toho vzešel výsledek, i tak se mu to však nelíbilo. Povzdychl si nad tím, jak se jeho jednoduchý život zkomplikoval v období dvou krátkých měsíců. Ale není to tak, že bych chtěl na tom cokoliv změnit, uvědomil si. Winnie, Harry, Graham, Fleur… lidé, jež mu často pronikali do myšlenek, kdežto na počátku léta jeho jedinými společníky byl Ampelos a vykrmená kočka beze jména, jež se mu nyní proplétala mezi kotníky. S trhnutím si vzpomněl, že se Winnie zlobila nad tímto nedopatřením, a tak to urousané stvoření pojmenoval Chouette*.

Shýbl se a tvorečka zvedl. Choval ho v ruce, zatímco ho škrábal pod bradičkou. „Co ty na to, Chouette, nenajíme se?“

***

Po toustu se sýrem pro sebe a misce smetany pro neodbytnou kočku, se Severus rozhodl posadit do chládku pod voskovník, než začne s odpolední prací ve skleníku. V myšlenkách brzy zabloudil k rozhovoru s Grahamem a nešťastnému slibu, jež tak bezděčně učinil. Uvědomil si, že takové duševní rozčílení mu připomínalo podobný rozhovor a rozhodnutí z před mnoha lety, tehdy však bylo mnohem bolestnější… mnohem těžší jej přijmout. Graham je sice známý, ale toto byl přítel…

„Severusi,“ úpěnlivě ho prosil Brumbál. „Možná to ani nebude nutné, ale v případě, že ano… Jistě chápeš, že je to moudré? Přeci nechceš vidět Draca jako vraha o nic víc než já.“

„Co si nadrobil,“ odsekl chladně Severus, „to si má také sníst. Nezrušitelný slib ode mne vyžaduje, abych jen jednal, pokud by selhal. Nenutí mě zakročit a vykonat to, čeho je docela schopen sám.“

Brumbál obratem odpověděl: „Kdepak, to ne, ale ve Voldemortových očích by ti to zajistilo místo. Je mnoho důvodů, na které bys přišel ohledně toho, proč ty a ne Draco.“ Severus se na to jen na něj zamračil, a tak dodal: „Takto, zůstane hra stále pod naší kontrolou, když budeš výhodně situovaný. Kromě toho, má smrt je nevyhnutelná, ať už se rozhodneš jakkoli.“ Plnou silou svých očí hleděl do těch Severusových, chvíli následoval souboj vůlí, dokud si Severus těžce neoddechl a sklopil pohled.

„Ovšem, máš pravdu,“ hlesl sklíčeně.

„A ve správný čas se svět doví pravdu,“ zkusil ho stařec utěšit.

„Kéž bych žil tak dlouho,“ zabrblal, když na něj zpátky vzhlédl.

„Musíš se postarat, že budeš, Severusi. Čeká tě mnohem důležitější úkol, než mě zabít.“

Severus při těch slovech sebou škubnul, stáhl rty a prozíravě se zeptal: „Znovu se ptám, Albusi, kdy to hodláš Potterovi říci? Poněvadž čas kvapí. Merlin chraň, aby se ti něco stalo, aniž mu to bylo sděleno.“

Brumbál se usmál, v očích se však úsměv neukázal. „Jak jsme již mnohokrát mluvili, nejlepší je to zatajit do té doby, než to bude naprosto nezbytné. Musíme počkat a uvidíme, co mladý Draco dokáže.“ Opřel se v křesle a vyčkával.

Severusova námitka byla bezprostřední a ostrá: „Jenže tobě už nezbývá moc času, bez ohledu na to, co Draco ‚dokáže‘.“

„Vážně si myslíš, uvážím-li, co musíš udělat, že by se to měl v tuhle chvíli Harry dovědět? Co si pomyslí, jestli zakročíš a uděláš to, oč jsem tě požádal? Pokud něco, jeho podezření a odpor k tobě jen vzroste. Ztratí naději.“ Zavrtěl hlavou, předklonil se a ztišil hlas. „Asi to budeš ty, Severusi, kdo mu to někdy v budoucnu musí povědět. Pravděpodobně dlouho poté, co budu pryč.“ Záměrně si dal záležet, aby se nesetkal se Severusovýma očima. „Až se přizpůsobí. Tehdy se doví, jakou roli sehraješ.“ Vzhlédl a upřeně se na něj díval. „Zajistil jsem, že se k té informaci dostane krátce po mé smrti.“

Severus frustrovaně vydechl. „Vždyť nemůžeš vědět, jak bude reagovat. Přikládáš mu až moc důvěry. Podle toho, co jsem viděl, poslouchá jen sám sebe.“

Brumbál se opřel, tentokrát se úsměv dotkl očí. „Je velice přizpůsobivý, Severusi. A houževnatý. Možná mu to nějakou dobu potrvá, ale jeho čest nakonec zvítězí, navzdory jeho nedůvěře k tobě. Nebude to lehké, ale on tě vyhledá, jak mu vysvětlím. A od té chvíle bude na tobě, kdy mu povíš celou pravdu o věštbě. Mám tolik důvěry ve tvůj úsudek, stejně jako mám v jeho schopnost vše odložit pro vyšší dobro.“

„Zatraceně moc mu věříte,“ zamumlal Snape. „Vždyť je to jen kluk.“

„A ty jsi zdánlivě Smrtijed, Severusi. Lidé nejsou vždy takový, jakými se zdají, hmmm?“

Severuse z jeho zasnění vyrušilo nedaleké pronikavé pištění. Natáhl krk a zpozoroval kočku, jak rychle mizí za domem s čímsi malým, chlupatým a neustále vehementně bojujícím, co jí pohupovalo z tlamičky.

Opřel se a díval se, jak odpolední vánek slabě ohýbá květinové stonky. Je to pravda - v obou situacích, jeho zásah byl od počátku nejistý. Měl však pocit déja-vu, tušení, že to, oč jej Graham požádal, jako plán B, vyjde přesně tak jako to před lety na Věži: Severus bude jednat za někoho jiného, pro vyšší dobro. Lenivě přemýšlel o svém vlastním dobru a o tom, že, v obou chvílích, bylo tak snadné předpokládat, že mohl udělat to, co bylo požadováno, aniž by tím nějak utrpěl jeho útlocit. Tedy, připustil, že se nemýlili. Když logika dokáže své argumenty, Severus neměl obvykle problém přijmout verdikt.

***

V sobotu po obědě Severus zaslechl Harryho zahvízdnutí, když prošel brankou. Sedl si na paty a zavolal: „Jsem v postranní zahradě,“ a otočil se k záhonu sasanek, kde plel. Tyto podzimní květiny sice ještě nerozkvetly, ale potřebovaly pravidelné protrhávání, aby nepřekážely svým sousedkám.

„Sasanky,“ uslyšel mluvit za sebou Harryho, jenž vrhal stín z místa, kde se zastavil.

S otřením rukou Severus vstal a obrátil se, hned si všiml, že Harry drží kytičku květin. Nedokázal potlačit úsměv a jízlivě řekl: „Jsem dojat. Tys přinesl květiny mé kočce.“

Harry ji se smíchem podal. „Myslel jsem si, že ti to dojde. Jo, je to šanta kočičí… pro vás oba. Ale je to odrůda šanty Fassenovy, ne tolik běžná.“ Stáli s hlavami u sebe a prohlíželi si bledorůžové, trubkovité kvítky.

„Hmmm, velmi vzácné. Překvapuje mě její velikost.“ Usmál se na Harryho. „Pak ti tedy za mou kočku děkuji za tvou pozornost,“ uštěpačně podotkl, a svazek spustil k boku. „Takže, udivuje mě, že jsi přišel. Copak jsi na dnešek neměl něco v plánu s Grahamovou rodinou?“ Oba pomalu kráčeli k přední straně domu.

„Jo, to měl. Před chvilkou jsem ho přivedl do domu Chloeiny mámy. Jsou tam také jeho bratr s rodinou. Napadlo mě, že ho tam pro dnešek nechám samotného. Dívat se, jak je to naposledy…“ nedořekl. Když došli ke schodům verandy, Severus se otočil a chystal se ho pozvat dál, tu Harry najednou poznamenal: „Musím ještě něco vyřídit na Příčné ulici, a přemýšlel jsem, jestli bys nechtěl jít se mnou?“

Severus se na něj bezvýrazně podíval. „Příčná ulice? Teď? S tebou?“ řekl nechápavě.

Harry se na něj pozvolna usmál. „Příčná ulice. Teď. Se mnou, ano. Proč ne? Mám pocit, že ven moc nechodíš, a přišlo mi, že to bude zábava. Chtěl bych se zastavit v té lékárně v Obrtlé ulici. Vím, že je krapet pochybná, ale jsou určité věci, které bych odtud chtěl. Myslel jsem, že bys možná také pár věci potřeboval.“ Zazubil se nad Severusovým výrazem. „Copak? Máš strach, že tě uvidí se mnou, Severusi?“ popichoval, a díval se, jak se Severus pokouší najít nějakou výmluvu.

Severus stáhnul rty a nahlas vydechl. „Ne, to nemám. Ačkoli, možná to ty bys měl mít,“ prohodil popudlivě.

„Jo, to je asi zase pravda. K čertu s nimi. No ták, Severusi, neuškodilo by nám kapku přijít na jiné myšlenky,“ trval na svém, zatímco se natáhl a shrnul několik uvolněných vlasů ze Severusovy tváře.

Bylo dojemné, že to nabídnul, říkal si v duchu Severus, zatímco se sprchoval. No, i když má Harry pravdu. Pár věcí potřeboval, a uplynulé dva týdny byly pro oba silné. A upřímně, ani si nevybavoval, kdy byl naposled v Londýně, takže je to už dlouho. Ale také si uvědomoval, že se možná po nich dvou spolu pár hlav otočí.

Harry má pravdu - k čertu s nimi, pomyslel si při oblékání. Celý život jsem žil, aniž mě zajímalo, co si lidé myslí, takže s tím teď nezačnu.

***

Severuse lehce zaujalo, když Harry trval na tom, že se prvně potřeboval zastavit v lékárně na Obrtlé ulici. Víc než trochu jej znepokojilo, že se Harry s majitelem obchodu pozdravili křestními jmény.

„Proč ne apatykářství Slug a Jiggers, Harry?“ zajímal se, a podezíravě se díval na muže za pultem, jak vyndává krabici označenou velkým ‚P‘.

Harry pokrčil rameny a protočil oči. „Chodím sem léta. Míchá mi něco speciálního na bolest v noze. Nikdo jiný neuměl přijít s ničím, co stejně tak účinkuje.“ Zaplatil za svůj balíček a vybrali se k odchodu.

„Takže tě pořád hodně trápí. Vím, že kulháš, ale to, že máš stále bolesti, je špatné,“ řekl s povzdechem Severus.

Harry se na něj úkosem zahleděl. „A co tvé rameno? Pořád tě trápí?“

Severus se na něj mrzutě podíval. „Čas od času. Když prší, je chladno, když ho příliš namáhám,“ přiznal, zatímco zamířili na Příčnou ulici.

Harry ho pošťouchl loktem. „No, takže jsme na tom stejně.“

„Jsou to prokleté rány,“ zašeptal Severus. „Máme štěstí, že jsme naživu, ale nech mě se na to podívat… snad vylepším, co ti uchystal. Mohl si přijít za mnou, víš.“

„Ne, to si nemyslím. Ne v té době,“ řekl Harry upřímně. Severus si uvědomil, že nemůže nesouhlasit. Své kontakty neukončili zrovna moc dobře; chápal, že on sám si může za zavření těchto dveří, nehledě na to, že to bylo z dobrého důvodu.

***

Při procházení ulicí se tu a tam zastavovali v nějakém krámku, Severus si uvědomoval, že se vskutku nemýlil. Lidé se po nich dívali. Nenápadně se rozhlížel: zcela jistě to pokaždé začalo tím, že rozpoznali Harryho, pak když si prohlédli Severuse, jejich rysů se zmocnil šok, jakmile poznali identitu Harryho společníka. V některých případech se ozývalo šeptání a mumlání, Severus však vlastně slovům nerozuměl.

„Vadí ti to?“ zeptal se Harry pobaveně, jakmile si sedli k venkovnímu stolu, aby si dali oběd.

„Ne, vůbec,“ odvětil Severus zamítavě. „Má dobrá pověst byla již dávno zničena. Proč by mě mělo zajímat, jestli si ji ještě víc poškodím tím, že jsem viděný s takovou svoločí, jako jsi ty, hmmm?“ Povytáhl obočí.

Harry se zachechtal. „Jo, přesně moje pocity.“

Chvilku mlčeli, zatímco jedli, poté Harry prolomil ticho s: „Takže, o čem jste ty a Graham včera mluvili?“ Bedlivě si prohlížel svůj talíř.

Severus se krátce zamyslel, a pak se nahlas rozesmál.

Harry na něj udiveně vzhlédl. „Co je na tom tak zábavného?“

Severus potřásl hlavou, zatímco si otřel ústa ubrouskem. „Jen to, že Graham si byl jistý, že to budeš vědět.“

Harry zúžil oči. „Oba víte, že mě hodně znepokojujete. Tak, co jsi na to řekl?“

Severus pokrčil rameny a nevzrušeně prohlásil: „Rád bych ti řekl, aby sis hleděl svého, a že jsem se měl už dávno naučit, jak na tu tvoji arogantní všetečnost.“

Harry uštěpačně opáčil: „Tys nikdy nevěděl, jak na mě.“

„Sice si to neuvědomuješ, a to vůbec, ale nicméně věděl.“ Harry se na něj dál mračil, a tak si povzdychl a nakonec odpověděl: „Chtěl se ujistit, že na poslední chvíli nezačnu mít námitky,“ poté popravdě dodal, „a má o tebe velkou starost. Jakoby v tomto ohledu jsme on i já naladěni na stejnou notu.“

„Já to zvládnu,“ hlesl Harry, aniž se na něj podíval.

„No dobrá,“ uzavřel Severus. „Přesně o tomhle jsme mluvili.“

Dojedli a zamířili k jejich dnešní poslední zastávce: knižní vydavatelství Obscurus Books. Severus nepotřeboval ani drobátko pobídnutí, aby strávil čas v prodejně, jež je od podlahy po strop plná knih. Vlastně, jen co přešli práh, srdce se mu o trochu víc rozbušilo. Rozešli se různými směry, a skoro celou hodinu si pročítali police s ‚novými knihami‘, stejně tak stoly s ‚mírně opotřebenými‘, potom se neočekávaně setkali v zahradnickém oddělení.

Harry se pousmál nad komínkem knih v Severusově náručí. „Vidím, že sis něco našel.“ Naklonil se, aby se koukl na tituly, potom triumfálně ukazoval prstem. „Tohle mám… a toto… a to taky. Když budeš chtít, můžeš si je půjčit, ledaže bys je měl raději vlastní.“ Severus se zamyslel, a nakonec dal dva svazky zpátky na místa v policích.

Pohledem přelétnul Harryho menší komínek, a samolibě se usmál. „Tyto mám všechny.“ Odmlčel se, netečně se tvářil, když se Harry na něj pln očekávání díval. Záměrně jej nechal chvilku napínat. „Tak dobrá. Půjčím ti je… ale jen pokud mi slíbíš, že nebudeš ohýbat rohy stránek.“

Harry se rozřehtal, potom všechny knihy až na jednu odložil zpět na police. Cestou k pultu mu Harry prozradil: „Vlastně dneska jsem chtěl sem zajít proto, že tu mám objednanou knihu. Neozvali se mi, proto jsem chtěl zjistit, jestli není nějaký problém.“

Společně přistoupili k pultu, zrovna ve chvíli, kdy se zpoza něj objevila hlava.

„Harry Potter!“ vykřikl zavalitý, plešatý kupec, rozzářený úsměvem. „To je překvapení! Zrovinka jsem mluvil s tou mojí, že vaše kniha přišla včera. Právě jsme se ji chystali poslat po sově, ale vy jste tady! I když bych neměl být překvapený, že?“ Muž na něj spiklenecky mrkl. „Vždyť jste přece Harry Potter!“

„No ano,“ přisvědčil Harry s bezelstným výrazem. „Je to ale mými věšteckými schopnostmi.“ Viděl, jak se Severus kousl do rtu. „Takže, je tu? Došlo tentokrát k nějakým potížím?“

Muž potřásl hlavou, a znovu se vrátil k vytahování malého, tenkého svazku z police za sebou. „Žádné, jen obvyklé… zdržení při směně peněz.“ Knížku posunul k Harrymu, Severuse si ostražitě prohlédnul, potom se na chvilku odvrátil, aby odpověděl dalšímu zákazníkovi.

Severus se zamračil při přečtení titulu. „Jedlé květiny od Rosalindy Creasyové**?“ řekl nevěřícně.

„Jasně.“ Harry se neskrývaně bavil. „Netvař se tak skepticky, Severusi. To teď strašně letí v mudlovském světě. Divil by ses, co všechno můžeš dělat s většinou toho, co pěstuješ… macešky, lichořeřišnice, levandule, mečíky, ibišky…“ Široce se usmíval.

„Ty to myslíš vážně.“ Severus byl stále zaskočený, zatímco si četl obálku.

„Jistě, že jo. Čemu se tak divíš? Vlastně se to moc neliší od toho, když je používáš do lektvarů,“ pronesl sebejistě.

„To ano. Ale vaření lektvarů je závažná záležitost,“ ohradil se Severus.

„A ty se nepožívají?“ popíchl Harry.

Severus se cítil nesvůj. „Harry, ale květiny…“

Harry se na něj samolibě podíval. „Uvidíš. Budeš mluvit jinak, až ochutnáš něco z mé kuchyně.“

„Už se nemůžu dočkat,“ zabrblal Severus při listování svazkem.

„Teď se mi teda posmíváš,“ řekl Harry a díval se, jak listuje stránkami.

„Jistěže ano. Vždyť říkáš, že pro mě chceš uvařit jídlo z květin. Už ten návrh je k smíchu.“ Zavřel knihu, položil ji na pult, a pořád na pochybách se otočil k Harrymu.

„Ohó! To ti musím připomenout rozhovor, kdy jsi mě prosil, abych ukuchtil mou chryzantémovou polévku,“ smál se Harry.

„Hmm, neumím si představit sám sebe, jak tě někdy o něco prosím,“ poznamenal Severus tiše, v duchu přemýšlel, jak je to už dlouho, kdy slyšel Harryho spontánně se smát.

S přikročením blíž se Harry naklonil. „Slyšel jsem tě právě říkat, že mě nikdy o nic nepoprosíš, Severusi?“ Zelené oči jiskřily veselím, rošťáctvím a… vášní, uvědomil si Severus. „To se ještě uvidí,“ broukl Harry. „Ta slova možná ještě spolkneš, spolu s květinami a… něčím jiným.“ A než se Severus nadál, Harry vklouzl rukou za jeho krk a přitáhl si ho k sobě k vášnivému polibku… takovému, že nedával Severusovi žádnou šanci se mu vzepřít, když ucítil teplý jazyk, jak se dere mezi jeho rty. Jen matně vnímal, že zvedá ruce a drží pevně Harryho hlavu. Následně se polibek prohloubil a protáhl, až to vypadalo, že úplně ztratil přehled o čase. A o tom, že to dělali na dost veřejném místě.

„Severusi,“ mumlal mu Harry do úst. „Raději už půjdeme.“

Severus se jako v mátohách odtáhl, a letmo se rozhlédl kolem nich. „Řekl bych, že máš pravdu. Zaplatím tedy za tvou knihu.“

Harry zakroutil hlavou. „Už jsem zaplatil. Pojďme odtud.“

Protlačili se malou zato tichou skupinkou zákazníků, jež postávala v půlkruhu kolem nich. Harry ho vzal za ruku a táhl na ulici, kde se společně přemístili. V Severusově uchu zvonil Harryho smích.

***

Objevili se v Severusově přední zahradě a ztěžka oddechovali. Bylo vidět bez dalších debat, kam směřují. Ukázalo se, že je to výbušné setkání, takové bez těch obvyklých postupných zastavení. Žádný pomalý, planoucí nárůst touhy, žádná šeptaná slůvka něhy nebo povzbuzení, žádná předehra. Kdepak, Severus by si později myslel, že už tohle všechno dělali. Začalo to ve chvíli, kdy se opět na sebe navzájem podívali, v den, kdy doprovodil Winnie domů. Pochopitelně, ani jeden z nich si to tehdy neuvědomoval… kam se dostanou.

S každou vyměněnou květinou, s každým mírným, prostým postrčení od Winnie, se rozežhnuly uhlíky. S každým setkáním, od oslavy k tomu poslednímu u Grahama, s každým dotykem ruky či pošťouchnutím nohy, s každým polibkem ukradeným na cestě, se roznítil oheň. Severus uvažoval, kolikrát v minulých týdnech přemýšlel o Harrym. Měl za to, že Harry na tom nebyl jinak. Tohle všechno byla předehra, uvědomil si potom Severus; bylo to, jak to Harry tak výstižně pojmenoval, jejich velká věda kolem toho. Tak rituální a předvídatelné jaké to je nejspíše pro každého na planetě. Prchavé ale vytrvalé sbližování, jež mohlo jen logicky vyústit překotným odchodem z Příčné ulice rovnou do Severusovi postele.

Chvíli stáli v zahradě, ruce ovinuté kolem druhého, popadali dech, zatímco na ně pražilo slunce, a lehký vánek jim splétal vlasy do tváří. Potom Harry netrpělivě táhl Severuse vzhůru po schodech. Jakmile doklopýtali do ložnice, knoflíky i kalhoty měli rozepnuté, oblečení zůstalo tam, kde padlo, dokud nestáli zcela nazí vedle postele.

Harry se kvapně rozhlédl po místnosti. Na nočním stolku zahlédl olej na mazání a zamumlal: „Accio.“ Pak ho hodil k Severusovi, zatímco vylezl na matraci. Mrštil sebou na záda, pod boky si namačkal polštář, a rozevřel kolena. Severus při pohledu na něj zasténal, vylezl na postel a usadil se před ním. Hojně se polil mazáním, a opatrně si položil Harryho nohy na ramena. Naklonil se, aby ho políbil, tentokrát pomalu a neuspěchaně. Harry ho po chvilce netrpělivým tónem odstrčil, dál už čekat nedokázal.

„Severusi, prosím,“ zasupěl. „Umírám tu touhou.“ Měl skelné oči, když zatáhl Severuse za ramena. Musel vidět otázku v Severusových očích, poněvadž řekl: „Už žádné okliky. Hned!“ Byl to příkaz, proto Severus okamžitě poslechl.

Jedním plynulým průnikem se dostal do něj. Vzduch pročíslo jejich vzdychání a zasténání. Severus se nehýbal, opájel se těsností a horkostí kolem penisu. Na chvilinku zavřel oči, pak je otevřel, stáhnul se a znovu se ponořil. Harry měl doširoka otevřené oči, hleděl na něj výrazem slastné touhy a vzrušení, což Severuse podnítilo znovu se zanořit… a znovu… a znovu.

Kvůli teplu v ložnici a horkosti jejich těl z nich pot jen lil, znamenitý prostředek ke vzájemnému tření. Zadní strany Harryho nohou o kůži Severusových ramen, kůže Severusových předloktí o strany Harryho hrudi. Společně se pohybovali, jeden pronikal, jeden vytahoval, až Severus nevěděl, kdo dělá co. Harry byl možná dole, ale, na zlomek vteřiny, měl Severus pocit, že je tím, kdo je souložený, a ne naopak, když přitlačoval boky, aby zvýšil tempo, čímž nutil Severuse se mu podřídit.

Sáhl mezi ně a vyhledal Harryho penis, roztržitě ho laskal, ruka mu klouzala potem. V půl tuctu zatahání se Harry prohnul na posteli, jakmile s nesrozumitelným výkřikem dosáhl vyvrcholení a vystříkl mezi ně. Severus hlavou padl na jeho hruď, jak se úplně uvolnil poté, co Harryho hrubě souložil, když cítil, že se blíží vrcholu, a pak přepadl přes hranici. Matně si uvědomoval pevné ruce, jež mu svíraly ramena ve chvíli, kdy vrcholil, prvotní křik bez zvuku, dunící z nitra jeho duše. Jeho penis rytmicky pulsoval, zatímco se vyprazdňoval. Náhle Severusova síla zmizela a předklonil se, hruď sklouzla po Harryho, když se zhroutil, vyčerpaný, zmatený, ale zahalený neznámým pocitem blaženosti.

Harryho ruce ucítil ve vlasech, prsty se jimi pomalu a metodicky proplétaly. Ležel v klidu, užíval si tyto vzácné pocity, Harryho něhu a vlastní zranitelnost. Chvíli slyšel samostatné zvuky tlukotu jejich srdcí, mírně nesynchronizované, potom tloukly ve společném rytmu, až se zdálo, že je jediné.

Když se vrátil k vědomí, zvedl se na lokty po obou stranách Harryho obličeje. Prohlížel si ospalé oči, potom se naklonil, aby ho políbil, tentokrát jak se patří: dával si na čas, jazykem obtáhl rty, přešel po zubech, prolízal si cestičku od úst ke krku a zase nazpět. Nakonec ho políbil na čelo a přetočil se na postel vedle něj. Harryho si přitáhl k sobě a přehodil ruku přes jeho ramena. Dlouhou chvíli takto leželi, oba na pokraj bdění, tu najednou Harry vylekaně zprudka otevřel oči.

„Sakra!“ vykřikl a s obtížemi se posadil.

Severus se opřel o loket a díval se, jak vyskočil z postele. „Co se děje?“

Harry pohodil rukama. „Graham! Měl jsem se vrátit už před hodinama.“ Zmateně se otáčel, když hledal na podlaze své oblečení.

Severus se přetočil ke straně postele a sedl si. Napřáhl ruku a Harryho si přitáhl k sobě. „Harry, je v pořádku. Je s Chloe, pamatuješ? Určitě ses zpozdil, ale oni to pochopí.“ Rukou pohladil skoro holou hruď, a pak ťuknul Harryho do brady. „Teď si dej sprchu. Je támhle.“ Ukázal ke koupelně.

Harry na něj shlédl a usmál se. „Máš pravdu.“ Obešel postel, zastavil se a ohlédl. „Jdeš?“

Severus zavrtěl hlavou a upřímně řekl: „Ne, pokud máme na mysli, že musíš odejít.“

***

Pobaveně se díval, jak si Harry dal do pořádku oblečení, hodil na sebe, a potom si prsty projel vlhké vlasy v marné snaze je zkrotit.

Vyšli na verandu, Harry zahlédnul knihu v Severusově ruce a zazubil se. „Co kdybych ji nechal tady… dám ti čas, aby sis ji prohlédnul a vybral si něco, co bys chtěl.“

Knihu Severus pohodil na křeslo, pak si jedním plynulým, rychlým pohybem, přitáhl Harryho blíž. Po krátkém polibku prohlásil: „Nechej ji tady, a kdo ví, co se s ní stane,“ šeptl a odtáhl se.

Harry se usmál se slovy: „Já to risknu.“ Úsměv zvadl. Zvedl ruku a dotkl se Severusovy tváře. „Nevím, kdy tě znovu uvidím. V pondělí k nám přijde pár lidí, a v úterý a středu Dafné. Takže to bude asi až ve čtvrtek.“ Ukročil, nespouštěl pohled ze Severusových očí, a tiše hlesl: „To je ten den, co?“

Severus spustil ruce k bokům. „Ano, to je ten den.“ Krátce se navzájem prohlíželi, až Severus řekl: „Už jdi, přijdeš pozdě. Kdybychom se dřív neviděli, proběhne to ve čtvrtek v poledne?“

Harry krátce přikývl. „Ano, ve čtvrtek v poledne.“ Těsně předtím, než se přemístil, se pojednou zazubil a pronesl: „Bože, to bylo skvělý.“

***

Severus se hned neosprchoval, ale vrátil se k přerušené práci v zahradě, kde rychle, bez přestávky na večeři, pracoval, aby ji dokončil před západem slunce.

Před uložením ke spánku se posadil na schody verandy se sklenkou Dalmoru a díval se, jak mizí poslední světlo, ztracen v myšlenkách. Konečně byl úplněk, dopadal na zahradu, zvýrazňoval a ztemňoval odstíny barev záhonů, právě v jejich největším vrcholu sezóny. Obvykle za takovýchto nocí sedával a plánoval práce na nadcházející den. Dnes však přemýšlel o lidech, jež potkal a znovu se sblížil o tomto létu: Winnie a Grahamovi, Weasleyových a Harrym, samozřejmě. Došlo ke smutku a změnám, tušil, že obojí ještě přijde. Nemůže však říci, že by to mohl moc změnit. Zavřel oči a hluboce se nadechl, uklidněný vůní aloisie citrónové, jež lemovala verandu, a Harryho vůní, ještě přetrvávající na jeho kůži.



Poznámka překladatelky:

* Chouette (šuet) - krásný, skvělý, sova
** Obrázek knihy - ZDE

 

Květiny:

česky – latinsky – slovensky

jasmín – jasminum – jazmín – obr.
voskovník – myrica – voskovník – obr.
sasanka – anemone – veternica – obr.
šanta kočičí – nepeta cataria – kocúrnik obyčajný – obr.
šanta fasenova – nepeta faassenii – kocúrník záhradný – obr.
maceška – viola – fialka – obr.
lichořeřišnice – tropaeolum – kapucínka – obr.
levandule – lavandula – levanduľa – obr.
mečík – gladiolus – mečík – obr.
ibišek – hibiscus – ibištek – obr.
chryzantéma – chysanthemum – chryzantémovka – obr.
aloisie citrónová – aloysia citrodora – alojzia citrónová – obr. 

 

 

Vnímavá zahrada - kapitola osmá - Lektvar šest / část třetí

Vnímavá zahrada - kapitola desátá - Graham / část první

 

 

Komentáře   

0 # Odp.: Vnímavá zahrada - kapitola devátá - Lektvar šest / část čtvrtáElza 2018-06-05 20:14
Chloé je fajn - a má to chudák těžký.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
0 # Odp.: Vnímavá zahrada - kapitola devátá - Lektvar šest / část čtvrtáKarin 2018-04-09 10:02
krásná kapitolka. :D
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat

Vyhledávání

Štítky