Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Rodolphus LeStrange seděl tiše na židli ve středu kruhu symbolů, které tak pečlivě nakreslil na podlaze. Vsunul cigaretu do dlouhé špičky, kterou používal pro zvláštní příležitosti, pozvedl ji k ústům a malým kouzelným plamenem ji zapálil. Byla to ruská značka Sobranie, překvapivě útlá na něco, vyrobeného mudly. Z mnoha důvodů, které znal, to mohla být poslední cigareta, kterou kdy měl. Mohla to také být poslední zkušenost, kterou si vychutná, než vstoupí do nové reality se svým vzkříšeným Pánem.

MacNair, stojící nehybně u dveří, netečně čekal. Kousek za ním se nervózně ošíval Hyde-Pratt. Starému měsíci zbývala ještě asi čtvrthodina a pak vzejde ten nový. Pokud se Potter nedostaví, odejdou a toto úsilí přijde vniveč, on ale očekával něco jiného. Potter nebyl typ, který by zklamal.

Tak dlouho na tohle čekali. Dva roky na útěku, v mysli stále poslední plány svého Pána, čekající na uskutečnění rukama jeho důvěryhodných služebníků. Pokud by to fungovalo, pokud měl jeho Pán pravdu a měl dost síly, pak bude brzy stát po pravé ruce svého Pána, vysoko povýšený nad ostatními muži za poskytnuté služby. Pokud by to nevyšlo, no… pak se ho to příliš dlouho týkat nebude.

Taková byla skutečná genialita Lorda Voldemorta, že předvídal i svůj případný pád. Pokořený svým předchozím setkáním s Potterem, když byl ten chlapec ještě dítě, zajistil své přežití s větší svědomitostí než předtím. Velmi pečlivě vytvořil svou sbírku viteálů, které ale měly své slabiny. Aby přetrumfl i tu poslední možnost porážky a smrti, svěřil svou moudrost svým dvěma nejdůvěryhodnějším služebníkům. Bellatrix a Rodolphusovi. Ne Malfoyovi, který si svou svobodu vykoupil penězi a úlisnými slovy, nebo Snapeovi, zrádci, který sám sebe nazýval jejich zvědem. Ne Pettigrewovi ani žádnému z dalších slepých a hloupě se culících idiotů, kteří mu sloužili. Jeho poslední plán byl svěřen jen nejvěrnějším, nejzpustlejším, nejkrutějším služebníkům a jejich rozkazy byly velmi konkrétní.

Věděl o Brumbálových podezřeních, co se týkalo jeho slabosti, a věděl také o té kruté věštbě. Tentokrát měl v úmyslu tu slabost odstranit, než bude moci udeřit. Láska. Obklopili toho mladíka smrtí a utrpením a způsobili mu každou ztrátu, kterou dokázali zajistit. ‘Obklopte ho nenávistí’, poučil je jejich Pán, ‘tak důsledně, že nebude schopen se vyprostit, a než skončíme, bude můj.’ A oni udělali jen to.

Když Potter tu poslední noc zaútočil, Rodolphus a jeho žena utekli, aby se zachránili a v srdcích si nesli poslední příkazy svého Pána. Potter svou roli zahrál na výbornou, mstící se přítel a student, a s temnotou a zlobou, které vedly jeho ruku, smrt jejich Pána byla příhodná k výrobě viteálu. Voldemort znovu přežil, tentokrát překročil hranici mezi duchem a tělem, zahnízdil se v živém hostiteli, svém vrahu, takzvaném chlapci-který-přežil. Byla to ironie, nebo si to Rodolphus aspoň myslel, ale měla nějaké neočekávané stinné stránky.

Potter byl silný a i přesto, že byl plný zloby a nespokojenosti, zůstalo v něm i něco lásky. Jejich Pán se nevynořil na povrch dostatečně rychle, aby převzal kontrolu nad oslabeným hostitelem. Jen ho ovlivňoval a Rodolphus to okamžitě uhodl, když bylo oznamováno, že Potter zabíjí Smrtijedy za podezřelých okolností. Jejich Pán byl v bezpečí, ale zatím ještě Pottera neovládl.

Vyžádalo si to popravu jeho přátel a zatímco to zcela jistě v Potterovi vyvolalo hlubokou zlobu, nikdy neztratil kontrolu docela a nepodlehl duchem jejich Pánu. Spojení mezi ním a Lordem Voldemortem bylo vždy silné a Potter svou zlobu soustředil na ty, kdo nesli Znamení jeho starého nepřítele. Nebylo důležité, koho zabil, hlavní bylo, že zabil, dokud se mu nepoštěstilo vystopovat Bellatrix. To pro ně byla velká ztráta. Při plnění jejich úkolu se od své ženy oddělil jen krátce, a ona byla sledována až do jejich skrýše. Ne že by ta ztráta Rodolphuse tolik trápila, ale scházela mu její hravá ztřeštěnost a ocenění jeho umění. Ta žena mu vždy působila potěšení mnoha způsoby, byla jediným člověkem, se kterým se cítil opravdu spokojeně, byla mu rovná v umění mučení a utrpení a pro svou výjimečnost tím drahocennější.

Přešel do utajení, na nějakou dobu zůstal mimo dění a zrekrutoval do boje MacNaira a Hyde-Pratta. Byli jen nástroji a ničím víc, ale měli svůj význam. Potřeboval k sobě další spojence, pokud jeho konečný manévr vyjde jak doufal. Mohl přimět svého Pána vystoupit na povrch a nechat ho vybojovat si jednou provždy kontrolu nad Potterem. Ze spojení jejich obrovských mocí se zrodí moc ještě větší. Vedle tohoto nového Pána budou všichni, co si kdy titul Temného Pána přivlastnili, vypadat jako pouhé stíny. A pravou rukou nového Pána bude Rodolphus LeStrange.

Draco byl jen něco málo víc než způsob, jak si ukrátit dlouhou chvíli a nesporně měl ten chlapec tužší kořínek, než předpokládal a byl dost pěkný na pohled, což jeho poznamenání ještě zpříjemnilo. Byla to roztrpčující shoda okolností, že se ten malý zmetek dostal do Potterovy péče a Rodolphus náhodám nevěřil. Téměř na tom nezáleželo, ale on neměl rád otevřené konce, a tak jak to bylo, při první dostupné příležitosti, bude Draco muset být ‘srovnán’. Vyhodit ho v Londýně z auta bylo zábavné, konečná ironie se připojila k mnoha dalším. Ponechat za sebou zničený plod nejpyšnějšího kouzelnického rodu v páchnoucí stoce mudlovského světa. Nyní se ale sebral, našel si cestu k Potterovi a žil i přes Znamení na své paži, no... toto byly otázky, na které Rodolphus nemusel nikdy dostat odpověď.

Zhluboka potáhl z cigarety a jak vyfoukl, nechal obláčky kouře pomalu poklidně odplouvat. V příští čtvrthodině bude všechno rozhodnuto. Tak nebo tak, tento svět se brzy změní, a on bude katalyzátorem této změny. Mimo nesmrtelnost to nebyl špatný odkaz sám sobě, že?

------------------------------------------------------

Harry si s opatrnou rozvážností šněroval bagančata. V koutě zela otevřená jeho truhlice. Harry měl na sobě množství talismanů a dalších ochranných předmětů, stejně jako zbraně, které Draco nikdy předtím neviděl. Malé vrhací nože, škrtící dráty a drobné výbušniny mudlovského původu, a také několik věcí z Fredova a Georgeova obchodu, které byly běžně používány bystrozorskými službami. Harryho nůž byl poprvé po několika týdnech vytažený a ležel na stole, obklopený nevlídnou aurou hrozby. Draco dýchal ztěžka a rychle, před tou náhlou změnou v Harrym zpanikařil. Měl být opatrný při jednání s Harrym ve chvíli, když byl v takovémto stavu, ale neměl příliš času. Potřeboval čas … zoufale… ale jak ho získat?

„Harry… prosím! Nedělej to. Je slunovrat. Patříš sem, k nám, do tohoto se nemáš pouštět. Ani pro ně ne, nestojí za to. Nestarám se o to, co o mně napsali. Do pekla s nimi. Já tě chci… tady… se mnou, dnes večer. Prosím!”

Harryho čelist se viditelně sevřela. Na tváři měl masku stěží ovládané zuřivosti a rozhořčení. Kdyby Draco nebyl uzdravený Snapem, nikdy by nebyl schopen setrvat v Harryho přítomnosti za takovýchto podmínek.

„Nezdržím se dlouho. Chci, abys šel dolů, pomlčel o tom zatímco budu pryč a nedělal teď kolem toho žádné cavyky. Dnes v noci to všechno skončí. Pak se vrátím domů. Rozumíš?”

Jeho hlas byl úsečný a kontrolovaný a Draco se sotva odvážil polemizovat s oznámením, které mu téměř nařizovalo, aby zůstal pasivní. Byl příliš zachvácen panikou, aby mu to myslelo jasně. Všechno se to dělo příliš rychle. Harry povstal, díval se na něj, očividně byl na odchodu a Draco neměl žádný plán. Co dělat?!

Draco se naprosto zhroutil, třásl se a po tváři mu začaly rychle stékat slzy. Rukou s prstenem zašermoval Harrymu před tváří.

„A co tohle?! To nic neznamená… vůbec nic? Miluji tě! Je to nemoc v tobě… zabíjení. Je to Voldemortův vliv na tebe! Musíš tuhle posranou chorobnou nenávist nechat být, nebo to nikdy neskončí! Nikdy! Prosím, Harry! Jestli mě miluješ, jestli mě opravdu miluješ, bojuj s tím! Zapomeň! Tohleto udělat nemůžeš! Nemůžeš!”

Voldemort znovu získal sílu, které byl dříve zbavený a opatrně čekal na příhodnou chvíli. Když jeho hostitel četl ten osudný dopis, pocítil první záchvěv zloby, a jako závan vzduchu na žhavý uhlík, přivedl tu jiskřičku zpět k životu a živil ji, dokud jeho hostitele nenaplnil oheň zkázy a holé nenávisti. Byl to skvělý pocit, nechat se znovu unášet na hřebenu vlny nadcházejícího masakru, a až Potter nakonec podlehne, on u toho bude, aby konečně převzal kontrolu!

Harry mohl cítit, jak se v něm zloba stupňovala, a musel vyvinout úsilí, jen aby se kontroloval, když byl takhle vyzývaný nebo se mu odporovalo. Jeho instinkty byly ve válce. Na jednu stranu ti, co stáli v cestě jeho moci zasloužili být smeteni, jako obtížný hmyz nebo naprosto rozdrceni, ale na druhou stranu, tohle byl Draco. Rvalo mu to srdce, muset snést pohled na Draca v takovém stavu, ale on sám nebyl v tu chvíli pánem svých vlastních emocí. Vše, co mohl udělat, bylo skřípat zuby a snažit se dostat odtud pryč, aniž by ublížil lidem, které miloval. Nechá si svou zlobu, aby si ji vylil na lidech, co si to zasloužili… a musel odejít… okamžitě.

„Na… tohle… nemám… čas.” Už když ta úsečná slova vyslovoval, tak Harry cítil, že se přestává ovládat. „Jdi mi z cesty… a jdi mi z ní hned. Odcházím a budu zpět. HNI SEBOU! HNED! DĚLEJ!”

Draco se chvěl, zatímco jeho mysl na něj ječela, aby utíkal, a v bláznivém a impulzivním gestu, na které si pak ani nedokázal vzpomenout, jen strhl Utlumovač Harrymu z hrudi a vyhodil ho oknem do sněhu. Nemohl být vysledován kouzlem a Harrymu zbývalo málo času, a v tu chvíli jen očima široce rozevřenýma zíral na to, co Draco provedl. Draco by se z toho pravděpodobně nevyvlékl, kdyby Harry z toho, co se právě stalo, nebyl v naprostém šoku. Realita toho skutku mu právě pomalu začala docházet a Draco si otřel oči rukávem, ztěžka dýchal a o krok ustoupil, když spatřil výraz na Harryho tváři.

Muž, kterého jen před několika minutami nazýval svým milencem a přítelem vypadal, jako by byl připraven vybuchnout způsobem, vedle kterého se jakákoliv sopka zdála neškodná. Harry se lehce chvěl a podivné teplo, které z něj vyzařovalo, bylo najednou téměř neúnosné. Bylo to, metafyzicky řečeno, jako by stál poblíž slunce a Draco se podivoval, zda by mohl skutečně vzplanout, z toho, že se nacházel tak blízko jeho ohnisku. Celým Doupětem, a pravděpodobně i vedlejším městečkem, začalo otřásat lehké chvění, malé předměty začaly rachotit a pohybovat se po stolech a policích. Draco zahlédl v Harryho očích slabý záblesk rudé a náhlá bolest v jeho ruce ho přiměla stočit pohled dolů a škubnutím si odhrnout rukáv. Jeho Znamení, to, které mu vypálil Temný Pán, téměř po dva roky vybledlé, začalo tmavnout a poprvé od Voldemortovy smrti se začalo pohybovat. Draca naprosto přemohla skutečná hrůza a on padl na kolena, drmolil omluvy a doufal, že se mu podaří uklidnit to, co v Harrym právě narůstalo.

„Omlouvám se! Prosím! Odpusť mi, Harry! Nechtěl jsem… já… já… chtěl jsem, abys zůstal! Miluju tě… miluju tě… prosím, nezlob se na mě kvůli tomu. Jen tě chci tady… odpusť mi! Už s tím nebudu bojovat, jen když se uklidníš! Prosím!”

Stejná síla, která ho kdysi něžně vynesla po schodech nahoru do něj najednou udeřila jako smršť, zvedla jej ze země a přitiskla jej ke stěně, sevřeného v ocelových poutech magie, která mu znemožnila jakýkoliv pohyb. Budova se začala otřásat ještě silněji a zespodu se začaly ozývat hlasy Weasleyovic rodiny. Draco doufal, že tomu budou moci učinit přítrž a modlil se, aby nikdo nebyl zraněn tím, co on bezděčně vyvolal. Ve chvíli, kdy malá vázička téměř spadla z nočního stolku a z chodby zřetelně zazněly kroky, Harry mávl rukou, krátkým úsečným pohybem… a nastalo ticho. Tak naprosté a kompletní ticho, jaké kdy Draco slyšel. Váza, která málem spadla, visela ve vzduchu, zastavena v pádu, ztuhlá v čase, stejně jako bylo i všechno ostatní… mimo Harryho… a Draca.

Harry byl nyní ledově klidný, což bylo téměř děsivější než jeho zuřivost před několika vteřinami. Zdálo se, že bojuje s rozhodnutím, co udělat a všechno, k čemu se Draco vzchopil, bylo viset ve vzduchu a uboze bojovat s pouty, do kterých ho sevřela magie. Jeho hůlka ležela vedle postele a on se neodvážil si ji přivolat. Nedalo se říci, k čemu by taková výzva mohla Harryho vyprovokovat. Harry konečně pomalu vykročil kupředu a jeho hlas byl výhružným ledovým zasyčením.

„Ty. Jak se opovažuješ?! Myslíš si, že zmizení nějaké serepetičky něco změní? Myslíš, že to potřebuju? Přes ochranná kouzla se dokážu dostat sám. Mohu zbořit budovy nebo města. Kdyby se mi zachtělo, mohl bych uhasit slunce. Rád bych věděl, co si myslíš…”

Harry se odmlčel, vypadal chladně a vypočítavě, s očima divokýma a nelítostnýma. Myslí mu proběhl nápad, který se rychle stal skutečností.

„Co si myslíš… mohu nahlédnout do tvé mysli… odhalit ji, vzít si co se mi zachce. Podívejme se, co se nachází ve tvém srdci.”

Draco, bledý jako stěna, se celý chvěl, neschopný vyprostit se z pout. Snažil se Harryho uprosit, ale v tomto bodě to již bylo beznadějné.

„Nedělej to! Merline, lásko! Harry! Omlouvám se, omlouvámseomlouvámse! NE!”

A pak do jeho mysli pronikla Harryho přítomnost, cizí a horká zlobou, hledala v jeho mozku odpovědi. Každé tajemství bylo odkryto, každý detail jeho plánu odhalen rozhořčenou mašinou, která se před ním tyčila. O vteřiny později byl již Draco hrubě shozen na zem a to chladné a vypočítavé stvoření bylo pryč, místo toho zíralo na Draca s překvapeným ublížením a rostoucím hněvem. Jeho paže bolela, a když pohlédl vzhůru, ty zelené oči, které tak miloval, byly nyní téměř rudé.

„TY KURVO! TY POSRANÁ ŠPINAVÁ COURO! JÁ JSEM TI VĚŘIL! VÍC NEŽ VŠEM OSTATNÍM JSEM VĚŘIL TOBĚ! VŠICHNI JSTE PROTI MĚ! VŠICHNI! ARRRRRRGGGGHHHH!”

Harry se zapotácel zpět a svíral si hlavu, zatímco Draco pod ním se zhroutil v slzách a téměř neslyšitelně prosil. Každá buňka Harryho těla žádala za tu urážku krev a smrt, ale v jeho srdci proti tomu vzteku bojoval malý plamínek lásky, kterou kdysi měl. Harry lapal po dechu a skřípal zuby, když vynesl svůj konečný rozsudek.

„Tam… někde tam… musím být. Běž pryč. Jestli stojíš o život… vem si svoje věci a buď… pryč… než se vrátím. Tady se nikdo nepohne dokud kouzlo nepřeruším… jen ty. Sbal se… a vypadni. Já se musím o něco postarat.”

Harry sebral se stolu svůj nůž a s tlumeným prásknutím zmizel, a Draco osaměl, v domě ticha a čarovné nehybnosti, truchlil nad tím, co mu jeho nečinnost a zbabělost přinesly.

‘Oh Bože! Merline! Stalo se to… právě se to děje. Je to on a ovládá Harryho. To nemůže být můj Harry. Nemůže! Je to moje chyba. Měl jsem mu všechno říct tehdy… když se to stalo. Možná, že by si myslel, že jsem se zbláznil, ale aspoň bych mu nelhal. Nebyl bych ho zradil. Ještě jsem to zhoršil! Rozhněval jsem ho a všechno jsem zkazil. Jsem tak hloupý… a sobecký. Jen jsem chtěl být šťastný… nechtěl jsem s ním bojovat, nebo ho rozzlobit. Já jsem to zavinil. Jsem slabý… vždycky jsem byl příliš slabý. Nevím, jak si všichni mohli myslet, že bych tohle dokázal! Všechno jsem to zničil. Všechno…’

Draco zůstal na podlaze a vzlykal, sám, ve smrtelně tichém domě. Když se jeho pláč utišil, uvědomil si krutou jistotu. Nechtěl žít. Ne bez Harryho. Ne s tímto vědomím. To nemohl snést. Na zemi u postele ležela obálka z dopisu jeho strýce. Z ní na něj zírala adresa a popichovala ho posledním únikem. Mohl odejít, následovat Harryho, najít ho a riskovat jeho zlobu. Aspoň nezemře nečinně a nebude muset žít se svým neúspěchem, nebo s tím, co to mohlo celý svět stát. Draco lezl k dopisu, přitiskl ho k sobě, boky ho bolely ze vzlyků předchozího zoufalého pláče, které týraly jeho tělo. Sebral se, vyškrábal se na nohy a uchopil svou hůlku.

Když natáhl ruku a sevřel do ní hůlku, vrátil se zpět do reality. Na ruce měl prsten, který mu na prst navlékl Harry. A v ruce hůlku, kterou mu Harry nechal vyrobit. A okolo něj byl život, ve kterém žil Harry, opravdový Harry, v jeho středu. Byl pošetilý, a možná, že byl slabý a bázlivý, ale kdo by nebyl? Nemusel zemřít, potřeboval najít Harryho a dát to do pořádku a jestli při tom vyjednávání přijde o život, bylo to tak souzeno. Byl to jeho život, a bylo to peklo, dokud neobjevil tohle místo a tyto lidi, a za ten boj mu tohle stálo.

Nyní, když byl Harry pryč a on už nebyl přemožený tou tyčící se přítomností, opět převážil jeho racionální náhled na věc. Potřeboval dostat Utlumovač ze zahrady, a to rychle. Potřeboval se dovolat krbem ven a dát bystrozorům tu adresu a potřeboval vyrazit za Harrym... ale jak? Na přemísťování byl vždycky levý. Nemohl doufat, že by to dokázal, kdyby mířil na neznámou ulici v mudlovském Londýně. Zcela jistě by se rozštěpil.

Prsteny! Kouzelnické prsteny byly okouzleny proti sklouznutí, okouzleny aby padly, a okouzleny, aby pomohly najít druhého nositele! Mohl použít Harryho prsten, aby se dostal na místo Harryho přemístění! Bez Utlumovače mohl být Harry vystopován jako kdokoliv jiný. I když se bez něj dokázal dostat přes ochranná kouzla, už nebyl chráněn před vysledováním! Draco běžel chodbou, na schodišti se provlékl kolem znehybnělých postav Rona a Charlieho. Ostatní byli znehybněni v obýváku, se zmateným výrazem se zvedali z křesel nebo byli již na cestě ke schodišti a Draco kolem nich proběhl, vyřítil se ze dveří a vrhl se do sněhu.

Vykouzlil světlo a ozářil plochu pod otevřeným oknem, ze kterého amulet vyhodil. Klopýtal, chvějící se a popotahující, mezi závějemi a kupami sněhu a zoufale hledal nějakou stopu po artefaktu, který jej mohl trochu chránit na této sebevražedné misi lásky. O minutu později se světlo, které se nad Dracem vznášelo, od něčeho stříbrně odrazilo a Draco tu věcičku uchopil a utíkal zpět do domu.

V děsivém tichu Doupěte krb ohlušujícně zahučel a jakmile Draco v plápolavém světle ohně zpozoroval, že v ministerské kanceláři lidé ještě pracují, rozkřičel se.

„POMOC! Tady Draco Malfoy! Za zabíjením je Rodolphus LeStrange! Harry se šel pokusit ho zadržet! Sežeňte všechny co můžete a běžte na adresu na tomhle papíře… HNED!!!”

Draco prohodil papír krbem do ministrovy kanceláře, pak ucukl zpět a nechal plameny pohasnout. Celý se třásl, měl uslzené oči a pořád ještě byl ve sněhem poprášeném pyžamu. Měl jeden z nejtajemnějších artefaktů, jaký byl kdy vytvořen, a hůlku, která se mohla rovnat jakékoliv jiné ve světě… a měl lásku. I kdyby měl jen lásku, stejně by se pokusil, ale s tímto, jen možná, tu byla naděje, a Draco se té bláznivé naděje držel celou svou vůlí.

Zaměřil se na prsten, snažil se soustředit a pocítit Harryho přítomnost a v mysli znovu a znovu opatrně recitoval adresu. S tichým tlumeným prásknutím se Draco přemístil, a Doupě čekalo v tichu, trpělivě čekalo na konec světa… nebo na začátek nového.

64. kapitola - Vychází osudný měsíc

66. kapitola - Nádherný řev

Vyhledávání

Štítky