| Zobrazeno: 2177
/ 5
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Dav na zápase Kanonýrů byl větší než obvykle a Draco shledával nátlak lidí poněkud dusivý. Strávil dlouhou dobu ve společnosti pouze několika málo lidí a jeho poslední vzpomínky na davy byly méně než příjemné a zahrnovaly takové, ve kterých po něm házeli odpadky a vysílali kletby, když byl na útěku. Lidé aspoň uhýbali Harrymu z cesty, a když předložili své vstupenky a lístky VIP, byli nasměrováni k létající vzducholóži.
U famfrpálu, stejně jako ve všech ostatních kouzelnických záležitostech, vzducholóže byla něco zvláštního. Tady se jednalo o skutečnou místnost, která, jakmile byla obsazena, se vznesla vzhůru nad dav a osazenstvu, obklopenému jídlem a pitím, s toaletami a ostatním příslušenstvím po ruce, umožnila pohled na hru z ptačí perspektivy. Vzducholóže měla ochranu proti nepříznivému počasí a byla očarována, aby se zdálo, že nemá stěny ani strop, ale udržovala svoje osazenstvo v bezpečí, bez rizika, že by vypadli.
Draco byl ve vzducholóži jen jednou. Jeho otec ho vzal na exhibiční zápas Sokolů a vzducholóži jim rezervoval. Ve čtrnácti letech byl tak žalostně rozmazlený, že celý ten zážitek jednoduše považoval za samozřejmost, předpokládaje, že jako Malfoyovi mu to prostě náleží, a ani si té události neužil tak, jak by býval mohl. Tentokrát to bylo naprosto jiné. Harry svým vzezřením odrazoval natolik, že se jim lidé po cestě ke vzducholóži, která byla zatím bezpečně ukotvena k zemi, vyhýbali, a jakmile byli uvedeni dovnitř a usadili se, vzducholóže se vznesla tak pomalu a jemně, že sklenice a lahve, které tam pro ně byly připraveny, sotva zacinkaly. Draco po celou tu dobu nedokázal z tváře dostat opojný úsměv a Harry byl dostatečně laskavý, že ho neškádlil proto, že vypadal jako malé dítě v cukrárně.
Měli tam plno jednohubek a Draco neměl chuťovku už léta. Hra měla začít až za pěknou chvíli a on pracoval celé dopoledne, než se pro něj Harry stavil. Dvojčata se zápasů účastnila pravidelně, ale na tento se nedostavila, rozhodla se, že raději dokončí pracovní den a později si dopřejí jeden z finálových zápasů. Draco se dychtivě propracovával horou chuťovek, ale víno a šampaňské nechal stranou. Ať už to vypadalo jakkoliv obyčejně, našel si máslový ležák a otevřel ho, cítil se tak o trochu spokojeněji. K vínu a tvrdému alkoholu se poutalo příliš mnoho špatných vzpomínek, ale máslový ležák neublíží.
Harry ho zavolal z vyhlídkových sedadel, která vypadala luxusně a pohodlně i z opačného konce místnosti. Nahánělo to hrůzu, beze stěn okolo nich, ale pro kouzelníka, který byl takovým věcem zvyklý od narození, to nebylo tak znervózňující, jak by se mohlo zdát.
„Hej! Draco! Ron nám tu nechal dárky! V krabičkách a zabalené a všechno. Ten úžasný trouba… jsem zvědavý, co nám sehnal.”
Draco k němu přiklusal, spokojeně upíjel máslový ležák, aby spláchl svou svačinu, než promluví. Jeho dárek byl zabalený do zeleného papíru, se stříbrně-šedou mašlí, zatímco Harryho byl červený se zlatou. Balení dárků do barev kolejí bylo v oblibě kdysi ve škole, a aby byl upřímný, bylo to poprvé, co si Draco rozbaloval dárek, co byl pryč z Bradavic. Že to byl Ron Weasley, kdo to změnil, pro něj byl docela šok, ale Draco vzal malou zelenou krabičku a začal ji rozbalovat. Harry už měl svou zpola rozbalenou a s překvapeným pohledem do ní sáhl.
Harry vytáhl na světlo jelena ze skla nebo z křišťálu, vypracovaného do nejmenších detailů, až po kopyta a parohy. Bylo to velmi působivé dílo a bylo očarováno tak, aby každou chvíli zahrabalo nohou a odfrklo nebo občas sklonilo hlavu. Pod jelenem byl dopis a Harry ho otevřel a začetl se do něj, zatímco Draco rozbaloval svůj dárek.
V Dracově krabičce byl drak ze zeleného skla, vypracovaný ještě pečlivěji než Harryho jelen. Příležitostně švihl ocasem nebo roztáhl křídla, jako skutečný nádherný drak při odpočinku. Dlouhý šupinatý krk se natahoval, aby se mohl rozhlédnout, pak se svinul k tělu, když se drak zase usadil. Byl nádherný, a i když Draco ve své době viděl nákladnější věci, tato byla svým způsobem unikátní, stejně jako osobitě půvabná. Na dně krabičky čekal na Draca dopis a on se pustil do čtení, zatímco se Harry nad Ronovými dárky hlasitě rozplýval.
„Věřil bys tomu? On ty zatracené věcičky udělal úplně sám! Očarované proti rozbití a oživené kouzlem. Krása! Ani jsem netušil, že by něco takového dokázal udělat. Jelen má podobu mého Patrona. Je to ta nejlepší věc, co mi kdy dal. Do toho, Rone, do toho!”
Harry se pustil do svých jednohubek a vzal si svůj máslový ležák, zatímco Draco četl Ronův dopis.
Draco,
Nazdar kámo! Jestliže tohle čteš, pak jste se s Harrym na zápas dostali. Uvidím vás, až vyrazíme a poletíme náš okruh, ale zatím tu máš něco malého, jako poděkování, že jste přišli.
Vytvořil jsem je v noci, kdy jsem to tak zmršil a rozhodl se, že nechám pití. Myslím si, že jsem jen potřeboval nějakého koníčka, abych měl po nocích co dělat, a tohleto se celkem zadařilo.
Zkrátka a dobře, tuhle věcičku jsem udělal pro tebe. Je mi jasné, že dračí paralela a volba barvy jsou očividné, ale co je komu po tom, že? Myslím, že ti to nevadí.
Doufám, že se ti líbí a že vás oba po hře uvidím v klubu. Harry cestu zná. Ví, kde to je a s propustkami se tam dostanete. Užij si zápas. Jakmile vyletíme, budu příliš zaneprázdněný, ale fanděte nám, i když to neuslyším… potřebujeme vyhrát, pokud se chceme v lize dostat do vedení a jsou zde pozorovatelé, rekrutující nyní na zápas o Světový pohár.
Tvůj Ron Weasley
Draco se v němém úžasu otočil k Harrymu.
„Nevěděl jsem, že dokáže být tak milý. Vzducholóže, vstupenky a dárky, které sám vytvořil… které vůbec nejsou špatné. Spíš naopak, skutečně. Nevím, co mu říct, až se uvidíme.”
„Nedělej si starosti. Ron je fajn kámoš, však uvidíš, až ho líp poznáš. Jen mu potřes rukou a řekni, dík. To bude v pořádku. Pořádně ho obejmout, to nechej na mně. I když je mnohem těžší váha než já, pořád ještě ho dokážu zvednout ze země, kdykoliv se mi zachce.“
Uvolněně vtipkovali, stále ještě unešeni Ronovými dary, a Draco se rozhodl, že se uvolní a bude si to užívat, jak jen to bude možné. S Harrym vedle sebe, v dobré náladě, se nic nemůže pokazit, a on se cítil tak v bezpečí, jak jen kdokoliv na světě může být.
O několik lahví máslového ležáku a pořádné množství dobrot později, když si Draco hověl ve svém křesle, byl zápas zahájen představením obou týmů a jejich hráčů. Všichni hráči obletěli kolečko stadiónu. Ron mával davu ale improvizovaně zasalutoval, když prosvištěl kolem vzducholóže a Harry ho ohlušujícně povzbuzoval, v ruce oranžovou vlajku Kanonýrů, zatímco Draco na něj vesele mával.
Zápas byl skutečně senzační, těžko se sledoval i s pomocí kouzelných vymožeností, které jim byly za tímto účelem poskytnuty. Při profesionálním famfrpálu byla vyvíjena rychlost, která zdaleka převyšovala to, co viděli v Bradavicích a dokonce i Harry byl schopen provést pouze zlomek manévrů za letu, které byly při zápase použity. Rychlost hry neochabovala a Ron byl jednou z šesti oranžových šmouh nad hřištěm. Jediní hráči, které mohli snadno pozorovat byli brankáři, kteří byli ve formě a přinutili obě družstva tvrdě bojovat o každý získaný bod.
Hra zůstala bez branky mnohem déle, než si Draco myslel, že je možné a i přes to, že se na tabuli neobjevily žádné body, byl zápas fascinující. Harry byl rovněž okouzlený, a kromě občasného povzbuzení Kanonýrů žádný z nich nevydali ani slovo. Bleděmodré uniformy Tornád se míhaly okolo vzducholóže stejně často jako zářivě oranžová barva Kanonýrů. Střelci a odrážeči zápas ovládali a bojovali jeden proti druhému, aby udrželi nebo odebrali Camrál a každou chvíli rozptylovali chytače. Když Ron odrazil Potlouk, vždy to bylo s hlasitým třesknutím, tak zřetelným, že bylo slyšet přes celé hřiště a celá řada hráčů při onom zvuku okamžitě změnila směr a uhýbali, pro případ, že by Potlouk mířil na ně. Ron bojoval čestně, ale jeho pověst ‘Lamače’ byla stále neporušena a nikdo nechtěl být zasažen Potloukem, který odrazil on!
Poblíž obruče Kanonýrů se odehrávala horečná akce a shluk bleděmodrých Tornád obklíčil jejich střelce a vyklidil mu cestu k zacílení. Byl to fingovaný útok a brankář Kanonýrů konečně překonaný, nechal skóre posunout na deset-nula, pro Tornáda. Křik davu byl ohlušující a Harry zaúpěl s nimi, ale už se nedalo nic dělat. Byla to perfektní hra a člověk ji musel obdivovat, i když byla provedena soupeřícím družstvem.
Nyní přejali kontrolu Kanonýři, dychtiví, aby hru vyrovnali, zahájili ofenzivní útok na obruče Tornád. Jejich přesuny byly tak rychlé, že se zdálo, že pozorují roj oranžových a modrých včel, zasažených kamenem. Ron se nenacházel ve středu formace, ale mimo něj a Draco viděl proč spěchal. Jeden odrážeč se držel střelce s Camrálem a Ron byl nad nimi z dobrého důvodu. Druhý střelec Kanonýrů vyslal Potlouk směrem k Ronovi, dobře věděl, že ho Ron výhodně použije. O vteřinu později bylo odevšad slyšet hlasité zapraskání jeho odražení a svištící Potlouk uvolňoval cestu obranou Tornád, která byla hned využita. Hra byla znovu vyrovnána, na deset ku deseti a fanoušci Kanonýrů, kteří zde byli ve většině, zaburáceli.
Glosy komentátorů byly ostré a profesionální a napomáhaly udržovat události zápasu přehledné, i přes rychlé tempo. Draco zameškal četné akce, ale ničeho nelitoval… protože vše, co pozoroval, bylo fascinující. Bylo toho hodně, co strhávalo jeho pozornost a on nepostřehl, že Potlouk zas změnil stranu a znovu se ocitl v rukou Kanonýrů. Tentokrát Ron kroužil kolem Kanonýrského střelce jako kvočna okolo kuřete, pálku připravenou k úderu. Vytlačil z cesty několik hráčů Tornád jen tím, že vypadal, že by se mohl uchýlit k násilí a odtáhl se, jen když střelec prohodil Camrál obručí vlevo a jen o vlásek se vyhnul vzdušné srážce, když se soupeřící tým ve stejnou chvíli rozdělil, aby zaútočil v novém útvaru.
Mezi oběma chytači se odehrála krátká šarvátka a dav kolektivně zadržel dech, když si uvědomil, že se jednalo o Zlatonku, a že hra byla pouze dvacet ku deseti. Některé zápasy se protahovaly do nekonečna a Zlatonka nebyla k rozhodnutí výsledku ani potřeba, ale kdyby chytili Zlatonku teď, zápas by trval všeho všudy necelou půlhodinu. Fenton, vysoce klasifikovaný chytač Kanonýrů, se zcela soustředil na Zlatonku, stejně jako jeho soupeřící chytač. Fenton měl náskok o stopu nebo dvě a to okamžitě podnítilo zásah tornádských střelců. Po krátké potyčce zmizela Zlatonka mezi hráči a oba chytači byli přinuceni se znovu vrátit do ‘režimu pozorování’ a pozorně pozorovat hřiště, aby zachytili záblesk jejich zlaté kořisti.
Úroveň Dracova vzrušení nemohla přetrvat věčně a někde okolo jeho třetího máslového ležáku, po kterém se cítil rozehřátý a veselý, začal také pociťovat malátnost a snažil se ji odehnat. Už seděl více než hodinu a k tomu všemu ještě zaujatě soustředěný, ale pomalu začínal ochabovat. Jídlo, pohodlná sedadla a dobré pití, stejně jako opojná Harryho blízkost, to všechno přispělo k jeho touze po troše odpočinku. Samozřejmě, jakmile byl při vědomí už jen zpola, dávalo dokonalý smysl udělat si trochu pohodlí… a opřít si hlavu o Harryho rameno. Jeho podvědomí slyšelo praskání pálek, svištění skórovaných bodů a všudypřítomné burácení davu, ale zbytek jeho vědomí si uvědomoval pouze jak opravdu báječně se cítí, najezený, v teple, v bezpečí a nádherně blízko Harryho, který se nyní sotva pohnul, aby Draca nevyrušil.
Draco si nebyl jistý, jak dlouho podřimoval, ale zaburácení davu se najednou změnilo a on pomalu otevřel oči. Venku se pomalu začínalo stmívat, a i když jeho zdřímnutí netrvalo dlouho, změna atmosféry byla překvapující. Draco tiše poděkoval Harrymu, že to s ním vydržel a pak nervózně šmátral po jeho ruce. Byl to opravdu podivný a radostný pocit… vědět, že Harry tam byl pro něj, že se ho mohl dotknout až na to bude připravený, a jak to je příjemné. Absence očekávání to nějak usnadňovala. Někdy, když měl Draco pocit, že něco je očekávané nebo nezbytné, tak se snažil příliš silně a byl z toho tak nervózní, až se z toho vnitřně zhroutil. Harry byl klidný a pohodový tak často, že se Draco cítil naprosto svobodný dělat si co se mu zachce… kdy se mu zachce… a to věci velice usnadňovalo.
‘Jsem ve vzducholóži, s Harrym, koukáme na ten nejlepší famfrpál. Dokonce si mohu zdřímnout na jeho rameni, nebo ho držet za ruku celou noc, kdybych chtěl. Tohle je rozhodně ten nejlepší den, co jsem kdy zažil.’
Draco zasněně seděl, už ani nepozoroval zápas. Nezáleželo na tom, kdo vyhraje. Draco měl tu jedinou trofej, která za to stála, pokud se jeho týkalo. Nepokrytě na Harryho zíral a široce se usmíval, zatímco Harry zíral na zápas a velice se podobal tomu živému a veselému chlapci, jakým byl v Bradavicích. Harry si konečně povšiml zkoumavého pohledu, který byl na něj upřený a zarazil se a zkoumavě se na Draca zahleděl.
Draco se naklonil vpřed, najednou se zpola nadzvedl a impulzivně políbil Harryho na ústa. V tu chvíli ho dekorum vůbec nezajímalo. Harry snadno splynul do polibku a radostně Draca líbal, stále držel jeho ruce ve svých, ale nenatáhl se po něm, aby si ho přitáhl blíž. Toto sebeovládání, bylo to jediné, co jim to umožnilo. Kdyby býval Draca sevřel nebo si ho hrubě přitáhl do náruče, pravděpodobně by tím v něm vyvolal paniku, ale to bylo něco, co by Harry nikdy nepřipustil.
Draco se šinul ze svého sedadla, aniž by kontakt přerušil, a bezpečně, v soukromí vzducholóže, uprostřed nejintenzivnějšího líbání které si zatím dovolil, se přesunul Harrymu na klín, jednu ruku mu ovinul okolo krku, nohy měl na svém křesle a udělal si pohodlí, opřený o Harryho hrudník. Tohle bylo pravděpodobně to nejodvážnější, co si dovolil za celá léta, a Harry za tu odvahu stál. Zvlášť když se špičky jejich jazyků něžně dotýkaly nebo jemně bojovaly o převahu v Harryho ústech. Draco věděl, že jeho tělo na to všechno reagovalo, i když jeho vzrušení nebylo viditelné, stejně bylo velice skutečné. Při všech těch líbacích akcích, co měli doposud za sebou, Draco nepociťoval ve skutečnosti nic víc než napětí a nejasné vzrušení, spolu s chvějícími se nervy a lehkým nutkáním k panice, které vždy opatrně ukonejšil. Tohle bylo perfektní a to, co mu tyto chvíle vždy zkazilo, nebylo nyní přítomno.
Jeho ruce mohly projíždět Harryho vlasy, jeho rty mohly dělat co chtěly na pevných křivkách Harryho krku a zátylku, a on se mohl navrátit ke známým rozkoším Harryho rtů kdykoliv se mu zachtělo. Draco si mohl být vědom ztopoření v tříslech, stísněných v jeho oblečení, ale upřímně, v tu chvíli ho to vůbec nezajímalo.
Postupně si začal uvědomovat spíše náruživou erekci, uvězněnou pod ním, napínající Harryho kalhoty a tuhou jako kámen, opřenou o Dracův zadek. Harry byl stejně vzrušený jako Draco a to bylo velice vzrušující vědomí. Dracovy tváře hořely uvědoměním, že jím byl Harry tak očividně vzrušený a vědomí, že nepůjdou dále, než on sám bude chtít, působilo, že situace byla nejen snesitelná, ale přímo úžasná.
Harry se snažil vykoktat dotaz, zda se Dracovi sedí pohodlně, s ušlechtilými úmysly, a Draco jej umlčel dalším dlouhým polibkem, hlubším než kterýkoliv z předcházejících. Draco se musel co chvíli posunout nebo natočit, aby zůstal v poloze vhodné k líbání a spíše se seznamoval s impozantní vybouleninou v Harryho kalhotách. Bylo to bezpečné fantazírování, odděleno vrstvami látek a skutečnost, že Harry mu byl téměř naprosto vydán napospas, byla opojná. On si ale představoval, že sedí obkročmo na Harrym, nabodnutý na Harryho nespoutanou erekci a jeho vlastní sperma stříká na Harryho hrudník. Pro Draca to byla bezpečná představa, ale Harry to prožíval intenzivněji, než jen jako planou fantazii.
Harry vrněl do Dracových úst, oči najednou doširoka rozevřené a napjatý vzrušením. Draco ho znovu umlčel ještě divočejším polibkem a postřehl, že Harryho reakce byly naprosto nespoutané. Harry se pod ním vrtěl, znovu sténal do polibku a s působivou divokostí sevřel područky sedadla. Pevně semkl víčka a Draco cítil silné pulzování a náhlé pohyby těla pod svým zadkem. Harry se udělal! Draco jejich polibek vůbec nepřerušil, rozhodnutý si vychutnat každičkou vteřinu, dokud se zas neocitnou ve tvrdé realitě.
‘Och, Merline! Já ho právě udělal! Nic jsem neudělal, jen jsem se k němu přivinul a zlíbal jsem ho do němoty, a on se udělal. A to je moje práce!’
Draco zpomalil intenzitu polibku, když se Harry, rudý jak rajče a paralyzovaný směsí úlevy a zahanbení, několikrát zhluboka nadechl a uvolnil se.
‘On je tááák můj.’
Dav fanaticky jásal. Oba se současně podívali na tabuli. Skóre bylo 190 ke 40… Fenton chytil Zlatonku.
„Draco… já jsem… moc se oml-“
Draco Harryho přerušil mnohem něžnějším polibkem. Jeho vlastní bolestivá erekce bude muset počkat, dokud se o ni nebude moci postarat, protože se necítil tak docela připravený k ničemu pokročilejšímu, než bylo to, co se nyní náhodou přihodilo, ale neměl náladu na omluvy. Především, rděl se pýchou, že jeho blízkost postačila k tomu, aby se Harry udělal do kalhot.
„Ne… neomlouvej se… vůbec ne, Harry.”
Draco se naklonil k Harryho uchu a tichounce šeptal.
„Myslím, že to bylo sexy… a perfektní… že jsi se pro mě udělal… kvůli mě. Nelituj toho, Harry.”
Draco se vymanil z Harryho klína, po posledním, krátkém a docela nevinném polibku a ponechal Harryho, aby se upravil a použil toaletu, než se vzducholóže snese k zemi. Nebylo by vhodné vyjít ven a zamířit na party s usvědčujícími skvrnami na kalhotách.
Harry byl v obličeji jasně rudý a vysílal k Dracovi zahanbené pohledy, se směsí úcty a obdivu. Když Harry vypadal takhle, nebylo možné si myslet nic jiného, než že je zamilovaný a to byla nádherně osvěžující změna od myšlenek na Harryho jako na zabíjáka. Bylo tolik věcí, nad kterými by si měl dělat starosti, ale ty mohly počkat na zítra. Dnes večer jde Draco se svým přítelem na oslavu vítězství a poprvé bude na veřejnosti vypadat sebejistě, téměř opilý vědomím, že po něm Harry tolik touží, a že má prostředky, aby Harryho uspokojil, když a kdy bude chtít.