| Zobrazeno: 2158
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Narcisa Malfoyová ležela klidně a nehybně, bledý přízrak mezi zmačkanými nemocničními přikrývkami. Nikdy se nepohnula, nikdy neotevřela oči, nikdy nepromluvila. Zranění na jejím těle už byla z velké části vyléčena, ale škody napáchané na její mysli nemohly být ani odhadnuty. Temný Pán byl známý svou oblibou v kletbě Crucio a tím, že ji často používal na svých následovnících, kteří ho zklamali. Narcisa Znamení neměla, ale po Dracově monumentálním neúspěchu v Bradavicích byla okamžitě chycena, a když Draco nebyl k nalezení, Temný Pán si vyléval svůj vztek na ní. Poslední částečky, které mohly z její mysli zůstat, se skryly tak hluboko do podvědomí, že je odtamtud nedokázali dostat žádným kouzlem. Zůstala zcela katatonická až dodnes, více než dva roky po tom utrpení.
Harry si stoupl vedle dveří oddělení dlouhodobě nemocných a hlídal personál, který by je mohl vyrušit, zatímco Draco tiše seděl vedle postele. Jeho matka byla jen velice málo podobná ženě z jeho dětství. Nevypadala již tak sofistikovaně a vymizel i dřívější půvab a mrazivá domýšlivost. Narcisa Malfoyová byla hubená jak tyčka, protože dostávala výživu formou lektvaru a její vlasy byly spleteny do zplihlého blond copu bez lesku, který personál Svatého Munga udržoval jednoduchý a čistý. Byla strašně bledá, ale jelikož se ani nehnula a nebyla na slunci po více než dva roky, dalo se to očekávat. Změny v jejím vzhledu Draca těžce zasáhly.
Harry zůstal zticha a pozoroval, jak Draco pozvedl ochablou ruku své matky, a zoufale si přál, aby se mohl Draca dotýkat. Rozhodl se, že jeho život bude nejlepší, když celý zbytek své existence zasvětí Dracovi a pociťoval hořkou bolest, že ve chvílích jako je tahle ho musel ponechat samotného.
Draco si odkašlal, očividně se snažil neztratit nad sebou kontrolu, naklonil se těsně k maminčinu uchu a šeptal jí slova, která Harry nedokázal zachytit. Byla to Dracova chvilka, a ať už chtěl být součástí Dracova života sebevíc, bylo pravděpodobné, že mu nemohl nabídnout nic jiného než tichou a bezpodmínečnou podporu.
Draco o chvilku později povstal, oči se mu vlhce leskly a stále se vyhýbal jeho pohledu. Nebylo mu příjemné, že ho Harry viděl v tomto stavu. Již se před ním složil více než dostkrát a byl by raději, kdyby se to v dohledné době už nestalo.
„Pojďme domů… prosím. Teď bych jen rád šel domů.”
„Jistě. Cokoliv chceš. Vezmi mě za ruku.”
Draco sevřel nabídnutou dlaň a tázavě se na Harryho podíval. Okolo Svatého Munga byla ochranná kouzla, včetně kouzel která zabraňují Přemístění. S tlumeným prásknutím se Přemístili domů, stáli několik kroků od dveří Doupětě a Draco se na Harryho díval s neskrývaným obdivem.
„Podělané Salazarovy koule! Harry! Jak jsi se dokázal Přemístit přes ochranná kouzla? To by vůbec nemělo být možné! Jak… jak?”
Harry pokrčil rameny.
„To ti nemůžu říct. Řekl jsem ti, že dokážu věci, které bystrozoři dělat nedokážou a myslel jsem tím třeba tohle. Byl jsem to já, kdo poslal Tonksovou do Morriganovy skrýše. Ta se tam vydala a byla téměř zabitá, protože oni nedokážou věci, které dokážu já. Dopravil jsem tě domů takhle, protože jsem nechtěl, abys byl konfrontován s dalšími byrokraty a jejich nepříjemnými řečmi. Máš naprosté právo tam být, a kdyby si tam na nás ještě někdo otevřel hubu, měl jsem pocit, že ten barák jednoduše zlikviduju. Myslel jsem, že bude prostě bezpečnější, dopravit nás domů takhle, ale nikomu nesmíš říct, že jsem nás Přemístil přes jejich ochranná kouzla. Tím, že jsem ti ukázal, že to mohu udělat ti dokazuju, že ti věřím. Vím, že bys tu znalost… nepoužil proti mě. Některé věci ti neříkám, ale to je pro tvou vlastní bezpečnost… ne protože bych ti nevěřil. Rozumíš mi?”
Draco odstoupil a otočil se k Harrymu zády. Začal si zuřivě mnout ruce, nejistý, co na to, k sakru, odpovědět.
‘DO PRDELE! Do prdele! Tak z tohoto bych měl být šťastný! Měl bych se cítit poctěný… kdybych nebyl součástí spiknutí, které ho má zradit, kdyby se obrátil k Temnotě! Jak bych ho měl zachránit před sebou samým, když nedokážu ani vydržet, být chvíli bez něj. Jak bych mohl… být s ním… takhle… a pak se obrátit proti němu? To nemůžu udělat! To nemůžu udělat! Kurva! Řekni něco… nebo cokoliv… mysli!’
„Bože, Harry. To… to je příliš. Děkuju… že mi věříš. Byl jsem… dnes jsem byl na tebe hrdý… že jsi nic… však víš… neublížil té idiotce v recepci. A to samé si myslím o tom, jak jsi jednal s Dawlishem. Bylo to prostě skvělé. Mohl jsi jít po Morriganovi, po tom chlápkovi, co ho chytili, ale neudělal jsi to, že? Protože… bylo to kvůli mě, že? Slíbil jsi mi to a ona pak byla zraněná… to já jsem jí ublížil…”
Harry rychle a vášnivě zasáhl, pro jednou své city projevil naplno.
„Tak s tímhletím okamžitě přestaň! Nic takového si vůbec nemyslím! Vůbec ne! Nemá to s tebou nic společného, ani s tím, co jsem ti slíbil. Teď víš, že jsem slib dodržel, ale za to, co se stalo, ty nemůžeš. Rád bych věděl... víš, proč jsem dělal to, co dokážu jen já sám? Já se mohu dostat přes jejich ochranná kouzla, i přes ta nejsilnější. Bystrozoři jsou ranění i zabití, Kingsley si může po stole šoupat papírama a drmolit proslovy dokud nepůjde do důchodu, ale žádného velkého rozdílu takhle nedosáhne. Vidíš? Já věci změnit můžu... k lepšímu... a nestojí to nic jiného než pár dalších vrahů, kteří by jinak stejně hnili v Azkabanu. Viděl jsi Tonksovou. Řekni mi znovu, že není důvod, abych pokračoval v tom, co jsem už začal. Věřím ti dost na to, abych o tom s tebou mluvil. Tak mi můžeš důvěřovat natolik, abys mi řekl, co si skutečně myslíš.”
Draco cítil jak se ho zmocňuje panika. Harry byl znovu ’horký’, ale tentokrát z něj nečišela zloba… spíše něco jako… náruživost… nebo vášeň a to byla změna, která Draca děsila téměř stejně jako zloba! Sedl si na pěšinku před domem, a než by se Harrymu podíval do očí, raději zíral na zem. Harry dokázal číst myšlenky… co kdyby to udělal Dracovi? Co by pak dělal? Jak moc by se rozzlobil? Nejen, že by to zabilo jejich přátelství… ale docela dobře to mohlo zabít i Draca samotného!
Harry stál jako socha, vzpřímený a neústupný, vyzařovala z něj moc a čistota. Jako nějaký obrýlený anděl, podle kterého Bůh a celý vesmír nesli zodpovědnost za všechny křivdy, odvažující se obvinit samotného tvůrce za jeho nedostatky. Dracova odpověď byla vedle té sebedůvěry, tak mocné, že i ovzduší okolo nich bylo najednou husté a mlhavé, přidušená a dojímavá.
„Nemohu! Nemohu říct, že je to všechno špatně. Možná… možná máš pravdu. Ale stejně nemusíš zabíjet! Nezáleží mi na nich! Vůbec ne! Ať žijí nebo ne, to je mi úplně jedno! Záleží mi… na tobě… na tom, jak to působí na tebe! Máš noční můry... a bolesti hlavy… a snadno se rozzlobíš! Myslíš, že je to bezdůvodné? Zabíjení... je vždycky… vždycky špatné. Myslím, že někde uvnitř jsem to věděl i ve škole. To je ten důvod, proč jsem… proč jsem to nedokázal udělat, dokonce ne ani kvůli tomu, abych zachránil svou podělanou rodinu! Moje máma je jen živořící zmrzačené tělo, protože jsem to nedokázal! Někteří lidé možná uznávají, že máš důvody… do prdele s tím! Já to taky akceptuju, ale není to pro tebe dobré. Je to zlé, špatné a já si myslím, že ti to ubližuje… že ti to dává chuť v tom pokračovat. Prosím, nechtěj po mě, abych ti řekl, že je to správné. Protože… protože to taky nemůžu udělat. Záleží mi jen na tobě. Ať už si myslíš co chceš, věř mi jen tuto věc… prosím! Záleží mi jen na tobě.”
Aura Harryho moci pohasla, on svěsil hlavu a pozoroval, jak Draco sevřel pěsti a promnul si jimi oči, neschopný na něj pohlédnout, jak se styděl za svůj pláč. Nebylo nic, co by mohl na Dracova slova říct. Jeho mysl hořela tolika myšlenkami, že bylo prostě nemožné vypravit ze sebe kloudnou odpověď.
‘Miluje mě. Nedokázal to docela říct… ale já si kurva myslím, že mě miluje. Záleží mu jen na mně. Neochraňuje je, zbytek Smrtijedů mu nestojí ani za hovno… myslí si, že ochraňuje mě. Po tom všem, co mu udělali, po celé té zatracené mizérii on myslí jen na to, jaký to má vliv na mně… zabíjení takových hajzlů jako ti, co mu ublížili. Jak je možné, že nebyl v Nebelvíru? Já jsem… nikdy jsem nikoho neslyšel vyslovit něco tak mravného… tak podělaně ryzího. Celý tenhle svět stojí za hovno, polovina lidí jsou neskuteční hajzlové, tak jak se může někdo tak změnit, jako to udělal on? Jak může být někdo takhle dobrý? Není divu. Není divu, že ho chci. Jeho bych mohl milovat. Myslím skutečně milovat. To bych mohl, a cokoliv bude potřeba, abych to dělal správně. Jen musím přestat… přestat zabíjet. Musím se kontrolovat. Nemůžu mu ublížit. To by mě kurva zabilo, kdybych mu ublížil. To můžu udělat… jestliže ho miluju tak, jak si myslím.’
Harry klečel v trávě před Dracem a několikrát se musel nadechnout, než nalezl slova, která hledal.
„Draco. To je v pořádku. Já budu… svoje slovo dodržím. Budu se snažit nikomu neublížit. Jsou jiné způsoby, jak to zařídit… možná, že bych je mohl na nějakou dobu vyzkoušet, že? Slíbil jsem ti to… a Molly, a svůj slib neporuším. To dokážu… pro tebe. Přísahám. Tak… pojďme dovnitř a dejme si trochu čaje. Budu v pořádku, tak si o mě nedělej starosti, dobře? Budem v pořádku.”
Měl pocit, že slova splývající z jeho rtů byla nepřiměřená, až patetická, když věděl co chtěl Draco říct svým sdělením. Bylo by to kruté, lákat Draca láskou a pak pozorovat jak sám sebe nenávidí za svou neschopnost dát ji najevo. To bylo všechno, co zadrželo Harryho jazyk. Láska. Nikdy nebyl zamilovaný. Nyní, když si dokázal představit, že by to bylo možné a věřil, že to je na dosah, toužily jeho rty to nádherné slovo vyslovit. Láska. Milovat někoho více než sebe sama. Milovat. Spojit se s druhým člověkem způsobem, který překročí pouhou tělesnou touhu. Harry měl rád hodně lidí, ale nikdy nebyl ‘zamilovaný’, v touze po spojení mezi dospělými, důvěrném a blízkém na každé úrovni.
Jeho rodiče ho milovali, dokonce natolik, že zemřeli, když ho chránili. Láska jeho matky mu poskytla ochranu která ho po sedmnáct let zaštiťovala před Voldemortem. Jeho kmotr mu ukázal, co to znamenalo být bezpodmínečně milován a podporován. Sirius Harryho miloval jen proto, že existoval a nikdy se nestyděl to říci nebo dát najevo a nechal se zabít, aby Harry mohl žít. Dokonce Brumbál. Harry toho starého muže miloval velice sveřepě. Jeho učitel, jeho rádce a ochránce. Albus zkusil všechno co se dalo, aby Harryho udržel naživu, ale taky ho nechal riskovat svůj život při přípravách na nadcházející bitvu, kdy se pohyboval na hranici mezi ochráncem a instruktorem. Honba za viteály ho skoro zabila, ale byl to jediný způsob, jak dosáhnout toho, aby Harry pochopil, jak válku proti Voldemortovi vyhrát. Hermiona věděla od samého začátku války, že bude jedním z cílů. Bylo očividné, že ona a Harry byli dobří přátelé, stejně jako jimi byli Wesleyovi. Věděla o tom a nevadilo jí to, chtěla s Harrym zůstat i ve smrtelném nebezpečí. A Ginny, svým vlastním způsobem, zapletená do emocí, které ani jeden z nich nedokázal pořádně ovládat, neobratná a nejistá. Milovala Harryho, možná jako bratra spíše než jako milence a to, co mezi nimi bylo, bylo krátké a nasládlé s lehkou příchutí pelyňku, s puncem mladického zmatku. Byla dobrou přítelkyní, všemi způsoby o jakých věděla, dokonce i potom, kdy už bylo jasné, že mezi nimi dvěma se nic dlouhodobého nevyvine.
Láska. Každý, kdo Harryho kdy opravdově, nesobecky miloval, zemřel. Všichni byli obětmi války, kterou Harry způsobil jen tím, že se narodil. Láska zabila všechno, na čem mu skutečně záleželo a téměř všechny, kdo mu přirostli k srdci. Vše, co mu zůstalo, bylo nyní okolo něj. Tento dům, tito lidé… a nyní Draco. Draco byl člověkem, kterého dříve nenáviděl jako nikoho jiného. Nikdy by nepomyslel, že takové emoce byly možné, nebo že by tolik bolelo je mít, dokud tam Draco nepřišel, aby zůstal. Jak děsivé, otevřít své srdce někomu novému, lásce, když věděl co ho láska stála tolikrát předtím. A stejně… nemohl to ignorovat. Mohl se snažit zastavit čas, hledat správná slova, dělat správné věci, ve správný čas, ale věděl, že už bylo příliš pozdě. Miloval Draca a někdy v blízké budoucnosti to bude muset vyslovit, a tím se to stane reálným a taky se to stane nebezpečnější, než jakákoliv pouhá myšlenka nebo pojem. Záležitost již byla uzavřena.
Vešli dovnitř, Draco se omluvil za svůj výlev, sebral několik knih a požádal, aby mohl chvíli zůstat sám ve svém pokoji. Harry se slitoval, vzal si čaj a poklidně si dole četl. Bylo to napjaté a tiché odpoledne ve Weasleyovic Doupěti, zatížené dozvuky vážných slov a dokonce i Molly byla zvědavá na důvod změny ovzduší. Ale protože se ani jeden z nich nezdál rozhněvaný ani rozrušený, byli jen neklidní a podráždění, nechala to být. Doufala, že, v nejlepším případě, svoje neshody vyřeší a oba na tom vydělají, ale dokud jí to jeden z nich neobjasní, bude muset jen čekat a doufat, že je vše v pořádku.
Draco seděl na posteli, snažil se číst knihu, která popisovala, jak získat kontrolu nad sny, ale nenašel jedinou zmínku o tom, co hledal. Bylo nemožné, soustředit se na rešerše, když měl plnou hlavu Harryho. Věci, co mu řekl, způsob, jakým je řekl. Draco zaklapl knihu a hodil ji na židli, pak se schoulil na boku.
Vedle sebe si přitiskl polštář. Ještě se v něm držela Harryho vůně, mýdlo a čistý pot a něco lehce kořeněného. Vonělo to pěkně. Chtěl tu vůni dýchat, navždy se do ní ponořit, představoval si sám sebe tou vůní obklopeného. Probouzel se do ní den za dnem, rok za rokem až do chvíle, kdy se už znovu neprobudí. Jeho tělo reagovalo zuřivě, dožadovalo se pozornosti a on se musel trochu posunout, snažil se zůstat v pohodě, i když jeho překrvený úd byl sevřený v kalhotách a trenýrkách. Myšlenky na Harryho mu stále probíhaly hlavou, v otevřeném vzdoru nepohodlné erekce, která mu v tu chvíli vyboulila kalhoty.
‘Nikdy to neměl být jeden z nich. Měl to být on. On se mě měl dotýkat první. Byl by to udělal nádherně. Byl by to udělal protože mě miluje, protože by chtěl, aby se mi líbila každičká minuta. Vím, že by mi neublížil. Měl to být on. Dotýkat se mě, uvnitř mě, přivést mě tak k vyvrcholení. Bože, tolik si přeju, abych mohl snést doteky! Není to spravedlivé! Tolik ho chci, až to bolí! Kdybych mohl… dovolil bych mu to.’
Jeho zmatený penis pulsoval téměř bolestivě a Draco vzal konečně na vědomí jeho signály, sundal si opasek, rozepnul košili a stáhl kalhoty ke kolenům. Přikrývku měl po ruce, aby se mohl přikrýt, kdyby někdo zaklepal, a stále ještě zápasil s nutkáním se rozplakat, kdykoliv se sám sebe dotýkal, zoufale se snažil se rozptýlit, odehnat ty nepříjemné myšlenky a pohroužit se do každodenního kouzla vyvrcholení.
Jaké by to bylo nádherné, cítit Harryho, ztopořeného, přitisknutého k sobě, líbajícího jej ústy vyhladovělými po dotyku jeho rtů stejně tak, jako Dracova ústa hladověla po Harryho. Dotýkat se ho něžně, jemně, zacházet s ním jako s něčím drahocenným a dobrým, nikdy neposkvrnit jeho tělo podlitinami nebo šrámy. Draco si napolo vědomě vsunul ruku mezi stehna a nechal špičky prstů sklouznout štěrbinou mezi svými půlkami až konečně zlehka třel povrch místa, kterého se do té doby neodvážil dotknout. Harry. Byl by tak hodný, něžný a trpělivý. Tak moc by se snažil Draca potěšit, udělat z toho zážitek, na který by navěky vzpomínal. Měl být jeho první. Bývalo by se mu to líbilo… pro něj by to nebyla legrace… byla by to pocta… a podle toho by jednal. Harry. V něm. Pohybující svým živým, pulsujícím údem v Dracově těle, dotýkající se míst, slibujících možnosti neuvěřitelných rozkoší… a nepopsatelnou agonii a toužící potěšit svého milence. Harry, pohroužený do přílivu orgasmu, vyprazdňující své semeno mezi Dracova stehna, konečný a největší důkaz milencova uspokojení, naplňující ho a poznamenávající. Uspokojení, které si ho žádalo jako Harryho vlastnictví.
Dracovy pohyby ho konečně přivedly k vyvrcholení a on se kousl do rtu ve snaze zůstat zticha, zatímco bílé kapky kropily jeho břicho a hruď. Byl to nejsilnější a nejpomalejší orgasmus, jakého kdy sám dosáhl a jen jedna hrozná noc s jeho strýcem mu přivodila větší fyzickou rozkoš a to bylo v drogovém opojení. Draco seděl v oparu dozvuků, zarudlý ve tváři a těžce dýchající, ohromený svou vlastní schopností si to užít. Obrousilo to hrany jeho špatné nálady.
‘Zmijozelův dech! Kdybych býval věděl, že myšlenky na Harryho to udělají tak dobré, přestavoval bych si ho při masturbaci už od druhého ročníku!’
Po činu se Draco začervenal lehkými rozpaky, najednou si vědomý povahy a podrobností svých fantazií, nyní, když se dokázal soustředit na cokoliv jiného než jen na onen moment.
Nikdy nepomyslel na to, že by mohl být agresivní, jen se přestat kontrolovat a odevzdat se Harrymu. Bylo to to, co skutečně chtěl? Chtěl by to před… před tím, než ho minulý rok… změnil? Bylo to vůbec správné to chtít? Ta myšlenka byla dost na hraně. Nyní, racionálně, představa, že by si povolil, aby byl… použitý… tímto způsobem, byla děsivá. Dokonce nechutná. Už tohoto zažil příliš. Pravděpodobně víc, než kdokoliv jeho věku měl právo zažít. Fyzický akt už pro něj neměl žádné tajemství, ale představa, že by připustil, aby k tomu došlo… záměrně… že by si to otevřeně přál… to byla neznámá část.
‘Já… měl bych… s někým si o tom promluvit, ale… Dula! Stejně s ním musím mluvit, ale on… řekne mi něco rozumného. Nikomu by o tom neřekl, ani se mnou nebude jednat nějak rozdílně, když se ho na takové věci zeptám. Nicméně tyhle otázky raději položím předtím, než se zmíním o Harrym a o viteálech, rád bych měl své osobní odpovědi dřív, než začne lézt po stropě! Měl bych jim zaletaxovat a zkusit se s ním co nejdřív setkat.’
Draco pohlédl na svůj hrudník postříkaný spermatem a na svou ulepenou ruku, pak podrážděně zaúpěl a svalil hlavu zpět na polštář.
‘Ale nejdřív… nejdřív se musím naučit jakým způsobem to očistit beze stop, než půjdu a udělám to. K sakru s tím!’