Labyrintem slov...

archiv fanfic od roku 2008

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Když se to tak vezme, den začal docela dobře. Poté, co se Artur rychle odletaxoval do práce dojedli Draco, Molly a Harry snídani a začali se věnovat domácím pracím. Když se později kluci převlékli, Harry se vrátil ke knihám a hledal další způsoby, jak by mohl Dracovi pomoci uklidnit duši, nebo mu aspoň pomoci se přenést přes minulá traumata, která ho stále ještě pronásledovala.

Draco kramařil ve svém pokoji a hledal nějaké oblečení, které by mu aspoň trochu padlo, doufaje, že na cestu zpět bude mít již na sobě oděv od madame Malkinové. Pokud se nejdřív zastaví pro oblečení, mohl by vstoupit do Ollivanderova obchodu se špetkou důstojnosti, místo aby vypadal jako Harryho zchudlý bratranec z venkova. Ne, že by nyní pohrdal jakýmkoliv teplým oblečením, ale všechno mu to bylo příliš veliké, i přesto, že přibral na váze a většina oděvů, které potřeboval, prostě neměla správnou velikost.

Potřeboval dobré, čisté ponožky, střevíce a boty, které by mu dobře padly, kalhoty, které by mu na kyčlích držely bez použití upraveného opasku a košile, u kterých by si nemusel vyhrnovat příliš dlouhé rukávy. Ale především chtěl mít své vlastní spodní prádlo, ne po někom jiném. To, které nosil, bylo zcela jistě čisté, ale v představě použitého spodního prádla bylo něco lehce urážejícího. Příliš velkých trenýrek, co teď nosil, se prostě musel zbavit!

Když se převlékal, měl hlavu v oblacích. Skutečnost, že než uplyne další týden, bude mít znovu hůlku, mu to ráno plně došla a to Draca naplnilo bezstarostnou sebedůvěrou, která vyplula na povrch pokaždé, když na to pomyslel. Harry byl dalším zdrojem jeho závratě, když předešlého dne mezi večerem a nocí docela jasně vyjádřil své pocity vůči Dracovi, a tomu teď v hrudi plápolalo něco vzdáleně připomínajícího naději. Možná měl problémy, ale zdálo se, že Harry se jimi nenechá zastrašit, a pokud byl ochotný jednat s Dracem, který měl problém snést něčí doteky a velmi zřídka dobře spal, pak to bylo docela povzbudivé, že? Znamenalo to, že mít něco podobajícího se normálnímu vztahu nebylo tolik nemožné a to bylo více, než by si Draco dokázal před několika týdny vůbec představit.

Jakmile se Dracovi podařilo obléci se nejlépe jak to šlo, posadil se a nějaký čas se věnoval úvahám nad plány, které se týkaly Harryho. Neodvážil se psát si poznámky o svých pozorováních, tak si své myšlenky opatrně organizoval, opakoval si věci způsobem, jako to dělával v dobách, kdy měl co do činění s pravidly zmijozelské koleje.

Harry trpěl chronickými nočními můrami a zdálo se, že po nich i bolestmi hlavy. Jednalo se o příznaky posedlosti, nebo to byly pouze vedlejší účinky pocitu viny po přežití války, který se dostavoval potom, co zabil? Draco ve skutečnosti nikdy nikoho nezabil a věci, které ostatním svými činy způsobil ho dodnes pronásledovaly. Mohlo to být jedno či druhé, takže to bude muset prozkoumat později, pokud by se na světlo vynořily nové informace.

Harryho povaha se změnila potom, co zabil Voldemorta… to bylo jisté. Nepodléhal záchvatům násilného vraždění a zcela jistě nepáchal hrůzné činy mrzačení, dokud válka neskončila. Brumbál si byl zcela jistý, že Harryho chování bylo spojeno s nocí, kdy s Ronem vnikli do Raddleova sídla a zabili Temného Pána. Bylo pravděpodobné, že Brumbálovo posouzení situace bylo správné. Hodně toho Dracovi o Viteálech řekl, ale přesný způsob, jak je vytvořit jim stále zůstával utajen. Jeho součástí bylo násilí a utrpení ve formě smrti, ale byla Voldemortova vlastní smrt použitelným zdrojem k vytvoření Viteálu? A ještě důležitější otázkou bylo, zda se za těchto podmínek mohl stát Viteálem živý člověk. Odpovědi na tyto otázky mohly snadno vyloučit ostatní možnosti, a to by mu rychle objasnilo další potřebné kroky.

Pravděpodobně bude o Viteálech potřebovat více informací než měl nyní, a získat je bude velmi riskantní. Jak k těm informacím přijít, aniž by každého vyděsil k smrti, nebo aby neskončil tak, že se dostane do konfliktu s ministerstvem? Alespoň, že může získat nějaké informace v Bradavicích… a snad se i spolehnout, že mu Brumbálův portrét nějaké další informace poskytne, pokud by sám na nic dalšího nepřišel.

Draco byl upřímně přesvědčen, že nemá naději, že by to zvládl sám, ani s hůlkou ne. Neznal složitější kouzla, jelikož nedokončil sedmý ročník a většina toho, čeho se obával, se v Bradavicích ani neučila. Pohyboval se v teorii kouzlení a s tímto druhem rešerší neměl žádné praktické zkušenosti. Potřeboval pomoc, ale jeho možnosti byly velice omezené. Tajemství Viteálů nemohl odhalit nikomu, kdo by o nich už nevěděl… pokud by situace nebyla neodkladná a naléhavá. Kromě Harryho mu tedy zbyli ještě dva lidé, se kterými o tom mohl mluvit.

Dula nějaké vědomosti měl, ale téma ho přivedlo do stavu blízkého panice. Možná by se přes to dokázal přenést, kdyby věděl, že Harry akutně potřebuje pomoc? Pak tu byl Ron Weasley, který se, jak se zdálo, obrátil o 180 stupňů, ale představa, že by Ron důvěřoval Dracovi natolik, aby mu odhalil tajemství z války… Harrymu za zády… se zdála přinejmenším přitažená za vlasy.

Dracovy myšlenky byly přerušeny prudkým zahučením letaxového spojení. Když Harry zvedl hlas, Draco zamířil po schodech dolů.

„Zatraceně, Kingsley! Je mi to u prdele, jestli není ve službě nebo je suspendovaný! Jestli se ke mně ten hajzl ještě jednou přiblíží s hůlkou v ruce, způsobím, že si bude přát, aby se nikdy nenarodil! A tisk mi taky může políbit prdel!”

Kingsleyův obličej byl v krbu viditelný a obvykle klidný bystrozor byl očividně rozrušený.

„Harry! Nemohu uvěznit chlapa proto, že je to idiot! Kdybychom to mohli udělat, polovina země by byla pod zámkem! Tyhlety sračky nepotřebuju o nic víc než ty, ale ty se taky nemusíš zodpovídat lidem za to, co musím já. Dawlishovi bylo nařízeno, aby tě nechal na pokoji, ale já nemohu plýtvat lidmi, abych mu přidělil někoho, kdo se postará o to, aby zůstal doma. Tisk si z toho udělal manu nebeskou a samozřejmě, že se nezmínili, že Dawlish byl suspendovaný. Hlásali, že ’nebyl ve službě’, když jsi na něj zaútočil. Jen na to trochu pomysli, jaký si o tobě udělali obrázek. Ty skutečně chceš, aby se to ještě zhoršilo?”

„Ne, Kingsley! Já vážně kašlu na to, co si kdo o mně myslí, ale ať tě ani nenapadne chtít mě činit zodpovědným za to, co se stane, jestli ten zmetek na mě znovu vytáhne hůlku! Bude rád, jestli se jim u Svatého Munga povede ho dát zase dohromady!”

„Harry! Ty-“

Harry mávl rukou a letaxové spojení se přerušilo. V ruce držel výtisk Denního Věštce a třásl se vzteky. Vzduch kolem něj byl horký a Draco pocítil, jak jím proběhl slabý záchvěv strachu. Nenáviděl vidět Harryho v takovém stavu. Bylo to tak těžké, ztotožnit si toho jemného a velkorysého mladíka z předešlého večera se zrudlým a rozzuřeným mužem u krbu. Harry se otočil a všiml si, že Draco stojí u schodiště.

„No co?!”

Zaznělo to jako vzteklé vyštěknutí a Draco nedokázal překonat nutkání utéci. Harryho zelené oči byly sinalé vzteky a Draco vyběhl po schodech a zabouchl za sebou dveře pokoje. Srdce v hrudi mu prudce bušilo, automatická reakce na pouhou hrozbu násilí. I když ho Harry skutečně neohrožoval, před hrozbou násilí, která visela ve vzduchu zareagoval téměř panicky a nemohl tomu nijak zabránit.

Slyšel Harryho vyrazit ven, dveře Doupěte se za ním hlučně zabouchly, a pak se ozvalo tiché zaťukání na jeho dveře.

„Draco? Draco, drahoušku… to je Molly. Je všechno v pořádku? Slyšela jsem dole nějaký rámus… co se děje? Někdo letaxoval?”

Draco polkl, zhluboka se nadechl a posadil se na postel.

„Pojďte dál. Je to… je to v pořádku. Harry křičel na Kingsleyho. Já… vylekal jsem se. Něco se muselo stát, ale nejsem si jistý co. Ani nevím, o čem to mluvili. Harry vypadal tak… tak rozzlobený. Musel jsem odejít. Slyšel jsem, jak bouchl dveřmi, když odcházel. Bude v pořádku? Kam myslíte, že šel?”

Molly mlaskla jazykem o patro.

„Omlouvám se, drahoušku. Jsem si jistá, že vás nechtěl vylekat. Jak Harryho znám, šel si dát pár koleček. Tak se vypořádává se stresem. Pojďte se kouknout z okna.”

Harry skutečně běhal okolo Doupěte, klusal stylem běžce dlouhých tratí. Jeho obličej byl rudý a stažený bublajícím vztekem, viditelným dokonce i z patra Doupěte. Draco odstoupil od okna a znovu se posadil.

„Nenávidím to, vidět ho v takovém stavu. Vzteklého. Vypadal, jako by mohl zničit svět, i když to bylo jen na pár vteřin. Měl jsem pocit, jako by byl sopka před výbuchem a jediné, co jsem mohl udělat, bylo utéci. Jak mu mám pomoci… takhle? Podělaný strachy, protože je naštvaný. Co mám dělat?”

Draco se několikrát nadechl, snažil se rozehnat nával adrenalinu, po kterém zůstal roztřesený a zadržoval nutkání rozplakat se nad bezútěšností toho všeho.

Molly se posadila do křesla proti němu a povzdychla.

„Já nevím, Draco. Já prostě nevím. Už jste skoro v pořádku. Vím, že jste unavený. Nemohu vám naložit tak nesplnitelný úkol. Jestli mu nemůžete pomoci postavit se k minulosti čelem, pochopím to. Máte toho na bedrech víc než dost jen tím, abyste se vyléčil a začal žít svůj život. Jestli se nechcete zabývat i Harrym, rozumím tomu. A ať vás ani nenapadne, že bych vás kvůli tomu měla míň ráda. Jste skvělý mladý muž, a od chvíle kdy jste mohl, jste byl perfektní gentleman a měl byste vědět, že jestli zůstanete nebo odejdete, vždycky tu pro vás bude místo. Rozumíte, broučku?”

Draco se pousmál. Molly věděla přesně co říci. Ocenil nabídku, že ho zprostí jeho slibu, ale Molly nevěděla to, co věděl on. Už do toho byl zapletený příliš, než aby to teď vzdal. Šlo tu o mnohem víc než jen o Harryho reputaci kvůli špatné povaze.

„Rozumím. Moje odpověď je ne. Zůstávám tu a neodejdu, dokud to Harry nebude mít v hlavě v pořádku. Přísahám. Molly… je tu něco, co… co jsem vám neřekl. Myslím… myslím, že jsem…”

Molly zvedla ruku, aby ho přerušila.

„Já vím, drahoušku. Jestli je těžké to říct, tak to říkat nemusíte. Nejsem slepá, zlatíčko jen starší, než jsem bývala. Viděla jsem, jak se k sobě chováte a jen doufám, že víte dost, abyste si neublížili.”

Draco povzdechl úlevou. Ramena mu poklesla, když se uvolnil. Nebylo to pro něj jednoduché téma, ale chtěl to mít za sebou.

„Chci to říci. Já… myslím, že jsem do něj zamilovaný. Ani nevím, co to je… nebo co to znamená. Já jen… jen nevím, jak to jinak nazvat. Vy s Arturem jste spolu tak šťastni a Charlie s Dulou vypadají, že byli stvořeni jeden pro druhého. Když o něčem takovém přemýšlím, vše, co mě napadá, je Harry.”

Draco se uštěpačně zachechtl.

„Zvláštní, že? Sotva snesu, aby se mě někdo dotkl, ale stejně chci mít milence. Vůbec jsem si nemyslel, že bych se někdy mohl takhle cítit, dokud se to nestalo. Ani si nejsem jistý, kdy. Takže jsem tady a jestli mu nedokážu pomoci, a sobě také, nikdy nebudeme moci být spolu.”

Byla to sladká úleva, vyslovit to a Draco svěsil hlavu a vjel si prsty do vlasů, zatímco mu Molly odpovídala.

„Nemám toho moc, co bych o lásce řekla, ale vím, že byla součástí skoro třiceti let mého života a naplnila je štěstím stejně jako problémy. Já… předpokládám, že bych si to přála… pro vás… a pro Harryho. Neměla jsem tušení, jak se o tom zmínit, ale byla by to pěkná věc, o kterou se pokusit. Dokud budete oba opatrní,abyste si vzájemně neublížili, pak by to všechno mohlo být v pořádku. Tak pojďte, dáme si v kuchyni šálek čaje a počkáme, až se Harry vrátí. Jsem si jistá, že jakmile bude mít čistou hlavu, všechno urovná.

Když vstoupili do kuchyně, Draco si všiml zmačkaných novin na zemi. Bylo to poslední vydání Denního Věštce. Draco je zvedl, přinesl si je ke stolu a než jim Molly nalila čaj, začal číst a nad článkem na titulní straně se mu zastavilo srdce.

Podle způsobu, jakým událost pokryli to vypadalo, že Harry včera v Příčné ulici vybuchl. Zaútočil na bystrozora, který nebyl ve službě? Nechával Kingsley Harryho sledovat? To v novinách nebylo. Jen omílali stále dokola nestoudnou tirádu, podle které se zdálo, že je Harry divoké zvíře, které by mělo být utraceno. Jestli mu Harry řekl pravdu, pak ten muž na něj vytáhl hůlku první, ale ani o tom se v tisku nezmínili. Bylo to strašně nefér, protože, i přesto, že tomu muži natloukl, v článku se nezmínili, že Harry na něj nepoužil žádné kouzlo. Copak nevěděli, že mu Harry mohl způsobit něco mnohem horšího?

Dracova pozornost byla upoutána malou zprávičkou dole v rohu, kde spatřil jméno, které okamžitě rozpoznal. Jeho sestřenice, Nymfadora Tonksová byla minulou noc dopravena ke Svatému Mungovi potom, co jí při nájezdu ve Walesu Sekající kletba téměř sťala hlavu. Smrtijed, po kterém šli, byl sice chycený, ale až potom, co se mu ji téměř podařilo zabít. Nyní se naštěstí již uzdravovala, ale Draca napadlo, že tohle mohlo být další příčinou Harryho rozezlení. Harry se o tisk nestaral, pravděpodobně byl naštvaný, protože Smrtijed Tonksovou skoro zabil a on věděl, že lidi jako byl Morrigan on sám mohl dorazit snadněji, než to mohlo zvládnout ministerstvo.

Chudák Tonksová! Draco svou sestřenku společensky neviděl od doby, kdy začal studovat v Bradavicích, a aby byl upřímný, jeho rodina větev Tonksových pouze tolerovala, protože, po formální stránce, byli rodina. Její rozhodnutí stát se bystrozorkou nikdo z nich neschválil, ale proti všemu očekávání byla skvělou bystrozorkou a to bylo všechno, co o ní Draco věděl. Když na ministerstvu vyslýchali Draca a Snapea, tak k jejich případu přidělena nebyla, ale každou chvíli zaslechl zmiňovat její jméno. I když ji dobře neznal, doufal, že se z toho vylíže.

Harry tiše vstoupil zadními dveřmi, zbrocený potem, vypadal že je velice rozpačitý a stále ještě trochu podrážděný. Když uviděl, že Draco čte noviny, zamračil se, pak se posadil a odmítl zvednout oči od stolu.

„Omlouvám se. Vůbec jsem se nezlobil na tebe. Já... mluvil jsem s Kingsleyem letaxem o tom článku a pak se to pokazilo. Nymfadora Tonksová byla včera v noci skoro zabita. Už mi moc přátel nezůstalo a ona je jednou z nich. Chlap, co po něm šli... měl ochranná kouzla o něco rafinovanější než obvykle... a oni o ně zakopli. Měli štěstí, že přežila dost dlouho, aby ji Přenášedlem dostali ke Svatému Mungovi. Nejsou stavění na to, čím se zabývají. Kingsley nevidí, že existují i jiné způsoby… jak se ty věci dají vyřešit. On si prostě myslí, že když podepíše ty správné formuláře, tak za pár let bude všechno v pořádku, ale lidé jsou zabíjeni právě teď, jsou mrzačeni dnes a nějaké papírování jim nepomůže. Já jen… jen jsem vybuchl a omlouvám se, že to tak vypadalo. Jen jsem se špatně vyjádřil. Nechtěl jsem tě vystrašit. Když jsi zmizel, potřeboval jsem si prostě jít zaběhat, než bych udělal další hloupost. Jsi v pořádku?”

Draco tomu všemu tiše naslouchal, pohrával si se svým šálkem a po očku pokukoval po Molly, která vypadala spokojeně, ale podívala se na Draca pohledem, který vyjadřoval: ’Řekněte mu, nač myslíte.’ Draco Harrymu upjatě odpověděl.

„Já jsem… jsem v pořádku… teď. Omluvu přijímám. Jen bych si přál… chtěl bych, abys mě už tak nevylekal, Harry. Vím, že jsi tím nic zlého nemyslel, ale nedokážu… nemůžu tě takhle vidět… ostatně, ani nikoho jiného. Vypadal jsi, jako bys byl skoro schopný někoho zabít a já jsem se bál, že je ti jedno, kdo to bude.”

„Draco, slíbil jsem ti, že ti neublížím. Jen jsem byl hlučný… a vůbec jsem se nezlobil na tebe. Prosím, věř mi, nikomu v tomto domě bych neublížil!”

„Dobře. Věřím ti. Tak ty znáš Tonksovou? Je to moje sestřenice. Právě jsem četl zprávu, že byla zraněná. Nějak jsem myslel, že to bylo to, co tě tak rozezlilo.”

„Jo. Ona je to nejlepší, co mají. Jestliže skoro přišla o život, tak mají co do činění s něčím, nač jsou krátcí. Já… přehnal jsem to.”

Bylo tu něco, co Harry neříkal a Draco si hned domyslel, že to bylo proto, že se v místnosti nacházela Molly. Kdyby se mu podařilo dostat ho na chvíli pryč, možná by mohl získat další odpovědi. Byl ještě na Harryho dost naštvaný, ale rozhodl se, že vezme věci do vlastních rukou a nasměruje je tak, aby se odtud na nějakou dobu dostali.

„Chce se ti pořád ještě jít do Příčné ulice? Jestli ne… pochopím to… ale-“

„Oh… jo! Pořád se mi chce. Sakra, zrovna bych potřeboval nějaké povyražení a myslím, že když ti pořídíme hůlku, tak to bude právě ono. Půjdu se převlíknout a hned jsem zpět.”

Zatímco Draco dopíjel čaj, Harry zamířil po schodech nahoru. Než Molly promluvila, souhlasně se na něj podívala.

„To se vám podařilo. Nedopusťte, aby zapomněl, že za jeho nálady nese následky více lidí, než jen on sám. Jestli se můžete postarat, aby se ve městě choval slušně, tak to, prosím, udělejte. Další problémy jsou to poslední, co bychom potřebovali.”

Draco s tím naprosto souhlasil, a když chvíli na to vyrazili do Příčné ulice, stále ještě vysílal k nebesům modlitby s nadějí, že už nenarazí na nikoho dalšího, kdo by Harryho znovu rozzuřil!

-----------------------------------------------------

V Příčné ulici nebylo příliš lidí, ale Draco se stejně cítil v obklíčení davu. Měl z těchto míst mnoho vzpomínek a víc než pár lidí zíralo na Harryho, a když poznali po jeho boku Draca, zírali ještě více. Kdekoliv procházeli, Draco rozeznával kouty, kde se prohrabával odpadky, když hledal něco k jídlu nebo na oblečení, a také rozpoznal majitele krámků, kteří mu vyhrožovali, jestliže se k jejich obchodu ještě jednou přiblíží. Neměl na toto místo pěkné vzpomínky a dnešní lživý článek o Harrym v novinách věci ještě zhoršil.

Přiblížili se k obchodu madam Malkinové a Draco se nikdy necítil tak šťastný, že bude pryč z ulice. Merlinovi díky, že Harry zosnoval jejich pochůzky podle toho, co chtěl Draco nejdříve. Stále ještě to bylo trochu ponižující, nacházet se zde, v Harryho vleku, nechávat někoho jiného nakupovat pro sebe věci jako nějaký chudý příbuzný, ale aspoň bude odcházet v novém oblečení.

Několik nesouhlasných pohledů od personálu, který ho poznal, bylo rychle zažehnáno, když se na ně Harry zamračil. Vzápětí po útoku na bystrozora byl ošklivý pohled od Harryho Pottera mocným stimulem. Prodavači a krejčí madam Malkinové vyskočili do pozoru, a už vedli Draca do zkušební místnosti, kde přetékali falešnou zdvořilostí a překotně Draca ujišťovali, že bude s výsledkem spokojený.

Byl zklamaný, když zjistil, že potřebuje oblečení téměř v dětské velikosti, protože ztratil tolik svalů na stehnech, hrudi a v ramenou, že, i když poslední dobou nabral trochu zpět, pořád ještě byl menší velikosti, než byl ve svém čtvrtém ročníku v Bradavicích. Zařídil si, aby měl oblečení o půl velikosti větší než bylo třeba, aby měl trochu místa, kam dorůst, ale to bylo všechno, co pro to teď mohl udělat.

Alespoň, že jeho nohy se nezměnily, a střevíce a boty, které mu padly a netlačily ani nehrozily, že mu spadnou, mu dodávaly příjemný pocit. Podařilo se mu vyptat se poněkud diskrétně na spodní prádlo a byl vděčný, že je Harry ve vedlejší místnosti, zatímco on se probíral osobními věcmi, které vypadaly pohodlně… a lichotivě. Ne, že by si plánoval, aby ho v nich Harry viděl nebo něco jiného, bylo to jen… proč nevypadat dobře, když to šlo? Už to bylo tak dávno, co mohl být naposledy na něco domýšlivý. I kdyby se občas viděl jen on sám, v zrcadle v koupelně, bylo by to pěkné, vidět někoho, kdo vypadal skoro jako ten krásný kluk, jakým ve škole byl.

Jakmile měl základ svého šatníku, Draco zpomalil a rozhodl se, že další věci si nakoupí, až bude pracovat. Opravdu nechtěl, aby Harry utrácel víc, než bylo potřeba. Harry mohl být ochotný a chtít nakupovat dál, a Draco připustil, že nakupování mu vylepšovalo jeho špatnou náladu, která se ho zmocnila po Harryho výbuchu, ale stejně nechtěl vypadat nenasytně.

Harry za všechno bez mrknutí zaplatil a udělal sarkastickou poznámku o zdvořilosti personálu, čímž naznačil, že neoceňoval jejich chování vůči Dracovi. Draco už na sobě měl pohodlný a pěkný šat, upravený tak, že jen vypadal štíhle, ale ve formě, spíše než nějaký vychrtlý nalezenec v příliš velkém oblečení. Bylo to osvěžující, cítit se sebejistý díky tomu, jak vypadal, a i když o tom Harry nevěděl, Draco koutkem oka postřehl, jak se na něj Harry několikrát uznale podíval. Harry vypadal, jako by nevěděl, co říci a Draco ho schválně škádlil, pásl po komplimentech. I když bylo jeho oblečení černé a tmavě zelené, dalo se nejlépe popsat výrazem ’půvabné’, což byl přiléhavý popis toho, jak mu objímalo tělo a zvýrazňovalo těch několik kladů, které ještě měl. Harry se nemotorně pokusil o nějakou pochvalu až se začervenal a celý rudý změnil téma konverzace, zatímco kráčeli směrem k Ollivanderovu krámku.

V obchodě s hůlkami se jim dostalo podobného jednání jako u madam Malkinové. Přijati byli nevraživě, což bylo z větší části způsobeno Harryho přítomností. Draco se v duchu bavil tím, že když se Voldemort ještě vyskytoval, byl Harry považovaný za chlapce postiženého klamnými přeludy a Draco za čestného mladého občana s dobrou výchovou. Dokazovalo to, kolik toho ve skutečnosti věděli… což bylo téměř nic.

Fénixovo pero bylo nicméně přijato se zájmem, protože je tam neviděli často, a Dracovo bylo první od doby, kdy měli dvě pera, použitá k výrobě hůlek Harryho a Voldemorta. Draco si to v duchu také poznamenal a dumal, zda příbuznost jejich hůlek mohla změnit dynamiku, když se Harry a Voldemort utkali naposledy.

Draco použil několik zkušebních hůlek a umožnil tak zaměstnancům, aby si učinili poznámky, zatímco Harry vyžadoval ty nejlepší komponenty a konečný výrobek, jaký peníze mohly zaplatit. Nakonec byla hůlka o něco dražší, než by stála hůlka obyčejná, ale několik komponentů pro ni bylo docela vzácných a výroba bude vyžadovat práci specialisty a to ospravedlňovalo určité zvýšení ceny. Draco odcházel naprosto spokojený s vědomím, že před koncem týdne mu po sově pošlou hůlku a on zas konečně bude kouzelník v každém smyslu toho slova.

Úsměv na Dracově tváři činil s Harryho náladou zázraky. Bylo opravdovou radostí ho pozorovat, jak si sebevědomě vykračuje, oblečený tak elegantně, jako za školních dní, štíhlý jako vrbový proutek a veselý, ale s otevřenějším a bezstarostnějším výrazem na tváři. Dracovo radostné štěbetání znělo Harryho uším jako hudba a pohled na jeho chůzi způsoboval Harrymu bušení srdce… a to se nezmiňujeme o tom, jak mu byly najednou kalhoty těsné v rozkroku.

Draco pohlédl kupředu, trochu zmatený. Rozzlobeně vypadající muž s podlitinami okolo očí a jehož nos byl nedávno zlomený, se s hůlkou v ruce řítil davem. Podle zprávy ve včerejších novinách… to musel být bystrozor Dawlish!

„Pottere! Stůj, jménem-“

Muž okázale klopýtl a začal se zmítat, jak dopadl tváří k zemi silou, která byla ztlumena pouze hromadou zatím neodstraněných zvířecích výkalů, ležících uprostřed cesty. Ti dva ho pokojně obešli, zatímco se onen muž naříkal do hromady hnoje, až nakonec omdlel, obličej stále v páchnoucí hromadě. Jen Draco spatřil škubnutí Harryho prstů.

„Řekni… Harry?”

„Hmmm? Jo?”

„Všímavý člověk… jako třeba já… mohl postřehnout že ještě před několika vteřinami se uprostřed ulice žádná halda sraček nenacházela.”

Koutek Harryho úst zacukal.

„Skutečně? A co tím naznačuješ?”

„Dvě věci. Myslím si, že jsi měl být ve Zmijozelu… a jsi oficiálně ten nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy znal.”

„Nu, to děkuji, Draco. Ty pocity jsou vzájemné. Myslím, že je čas zamířit domů. Jdeme?”

„Ano. Jdeme.”

A se stejně širokými úsměvy odkráčeli k okraji města, odkud je Harry přemístil zpět do jejich domova.

 34. Porozumění... a nedorozumění

36. kapitola - Práce, šprýmy a špetka cukru

Vyhledávání

Štítky

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat